Hříchy otců 37.A

10. května 2020 v 18:12 | Fénix |  Hříchy otců
Překvapení, překvapení! Ještě tomu není ani tři týdny a už je tu další kapitola. Překonávám se. A první stránka z další je už též hotová. Tím chci říct, že v případě náležité motivace prezentované ohlasy, by se mohla zjevit též brzy. Ale jako vážně, pátrání pokračuje a pro mě budou velmi cenné ohlasy a připomínky. Třeba taková Tammy se kterou se právě dnes blíže seznámíte. Ani mě nenapadlo, jak se zjeví než se na papíře začala formovat a přiznám se, že mě docela bavila, takže reakce na ní velmi uvítám. No a samozřejmě i nějaké teorie, jak se to vlastně s těmi mordy má. Předem díky a přeji hezkou zábavu.



37.Kapitola
Bylo na čase začít jednat i když v případě Jeremiaha Abbota, značně obezřetně. S vědomím na jak velkou hranici odporu sem narážel po každý, když sem se jenom náznakem otřel o někoho z oný vrstvy privilegovanejch a tudíž nedotknutelnejch, nemohlo tomu bejt jinak. Plán byl jasnej, získat co nejvíc důkazů a pak udeřit. Přístup, kterej moc neodpovídal mýmu naturelu, za to mohl přinést nejvíc ovoce. Nikdo s výjimkou Jimiho, nemohl tušit, co je mým pravým záměrem.

Pátrání sem se rozhodl započít na místě skýtajícím největší pravděpodobnost zisku usvědčujících důkazů a sice v místní apatyce. Pořád ještě jsem sice neměl výsledky testů, který sem potřeboval, nic méně teorie, že se Imogene pokusil nadopovat právě Abbot, dávala ještě větší smysl. Samozřejmě, mohlo to bejt taky plácnutí do vody, jenže nic jinýho sem beztak neměl. Když už nic, určitě nemohla škodit malá exkurze do rodinnýho zázemí, tohohle lokálního věrozvěsta.

Krámek, tak jako spousta dalších tady, na první pohled jako by zamrzlej v čase. Zvonek nade dveřma charakteristickým zacinkáním, ohlásí můj příchod. Regály v obchodě sice obsahujou moderní přidruženej sortiment od výživovejch doplňků po pleny pro dospělý, ale pult se starou dvouramennou váhou, mosazným hmoždířem, staromódní tlačítkovou kovovou pokladnou i regál za ním z nějakýho světlýho druhu vzácnýho naleštěnýho dřeva, obsazenej v policích nepřeberným množstvím skleněnejch nádob všech tvarů a velikostí, přímo křičej "tradice". Soudobí léčiva v ne tak nostalgicky působících baleních se daj předpokládat v jeho šuplíkách. Na nejbližší stěně fotky a diplomy tří generací majitelů, rodinnej podnik každým coulem.

,,Dobrý den, můžu pro vás něco udělat, šerife?" přivítá mně usměvavá tmavovláska. Dobrý, že pro dnešek sem se rozhodl navlíct se do uniformy, odznak blyštící se na hrudi mívá čarovnou moc dočasně oslepit okolí, aby tak snadno nevidělo, co je pod povrchem. Pro teď všechno, co mladou ženu nejspíš od narození, učili si ošklivit.

,,Tammy Morganová, předpokládám?"

,,Abbotová," opraví mně zároveň spolu s gestem ruky ochranářsky položený na vystouplým těhotenským bříšku, rýsujícím se pod černejma rozevlátejma šatama.

,,Omluvám se, moje chyba," blejsknu svým nejlepším úsměvem třebaže je víc než jasný, že tady bych se nechytal. Jeremiah si svojí polovičku dobře pojistil, druhej výhonek v podobě asi čtyřletý blonďatý princezny, na mě civí z židle, vysoký tak, že dívenka nohama nedosáhne na podlahu a znuděně s nima kynklá ve vzduchu, umístěný za pultem poblíž její matky. ,,Pomáháš tady mámě? Jak se jmenuješ?" oslovím jí. Nejspíš to musí bejt otrava pro takhle malý děcko, bejt zavřená vevnitř, když venku září léto ve svý nejasnější podobě. Dítě místo odpovědi nafoukne buclatý tváře a sevře rudý rtíky víc k sobě až jí zbělaj.

,,Ví, že nesmí mluvit s cizími lidmi," její matka se rozpačitě pousměje, ,,To je v pořádku, zlato. Tady s pánem můžeš mluvit, je to šerif, tak mu odpověz," vybídne jí spolu s cituplným pohlazením dlouhejch vlásků. Zobrazení vzdoru, co shledávám spíš osvěžujícím, holčina se zamručením přes zavřenou pusu, zavrtí hlavou.

,,Nemusí, když se jí nechce," zareaguju na tendenci její matky, omlouvat chování svýho potomka. Dám si záležet, v nestřeženým momentu, udělat ksicht, co spolehlivě funguje, aby se i děcko, co se jinak snaží působit velmi vážně a dospěle začalo křenit.

,,Je to Tabbitha. Chodím sem vypomáhat, když táta rozváží dodávky našim zákazníkům, co si nemohou sami přijít. Nemám, kam bych ji dala. Myslela jsem si, že to s ní zvládnu a až bude starší, udělám si diplom, abych mohla pokračovat v rodinném podniku, ale teď, když je na cestě malý-" láskyplně si pohladí břicho, ,,Je na čase se té bláhovosti vzdát. Táta si sem na výpomoc bude muset najít někoho jiného. Ale to nevadí. Být máma na dvě stě procent je stejně to nejdůležitější. Vychovám mu alespoň vnuka, co jednou převezme živnost," srdcově tvarovaný rty jí ozdobí úsměv a asi skutečně, je možná něco pravdy na tom, že mateřství dělá ženy ještě krásnějšíma, jak jinak si vysvětlit tu záři, co jí přímo obklopuje. Jenom vnímavějšímu pozorovateli by ovšem neunikl i sotva patrnej přesto zřejmej postesk. Rodinná tradice prestižního povolání není něco, čeho by se člověk snadno vzdal, když jí má už jednou v krvi.

,,Čekáte kluka?" zdvořilostní rozhovor funguje dost dobře k vytvoření vztahu a kdo ví, možná může odhalit i něco přínosnýho.

,,Jeremiah bude mít konečně syna," v hrdým prohlášení skoro zanikne znovu opěvovaná, příšerná realita celýho tohohle kraje, že holka třeba že prvorozená, se jaksi nepočítá.

,,Není to nebezpečný ve vašem stavu, pracovat zrovna v lékárně?" nemusí bejt člověk dvakrát génius, aby mu nedošlo, že tihle tady dělají všechno postaru a poctivě. Lékárník tady není podavač, co se snaží prodat produkt ze kterýho má od farmaceutický firmy, co největší marži. Záležitost profesní cti, zodpovědnosti a v neposlední řadě dlouhodobě budovanýho pouta důvěry, kdy svejm zákazníkům ne jenom, že medikamenty osobně rozváží, když je třeba, ale některý i sám připravuje.

,,Nepracujeme s těmi opravdu nebezpečnými chemikáliemi a postupy, co by nějak mohli ohrozit dítě a ani tak, mě teď táta k ničemu nepouští," bezelstně vysvětlí.

,,Ale vyznáte se v chemii a umíte připravovat preparáty, když je třeba?" odtuším.

,,Samozřejmě. Koukala jsem tátovi pod ruce jakmile jsem dohlédla přes stůl v jeho laboratoři. Když jsem byla malá, připadalo mi to spíš jako alchymie a on jako čaroděj z pohádek. Je to trochu jako kouzlo, vezmete tu a onu látku, co sama o sobě v přírodě nemá valný užitek nebo dokonce může být smrtící, smícháte to dohromady a vytvoříte něco nového, co pomáhá. Dokonale přesný soulad. Všechno musí být v perfektní rovnováze. O tisícinu miligramu více nebo méně a ten samý lék může způsobit agónii vedoucí k šílenství nebo bolestivé smrti. Fascinující, nemyslíte?" to když mluvila o svejch ratolestech současnejch i budoucích není nic v porovnání s tím, jak jí v poměru s drobným bledým obličejem nadměrně velký, modrý oči, zářej nadšením teď, ,,Myslím, že mě to fascinovalo odjakživa. Ta křehká hranice mezi životem a smrtí. Máte čas? Mohla bych vám něco ukázat?" drobnej úsměv, pohled přes cudně sklopený řasy, působí nesměle.

,,Jasně, proč ne," souhlasim třeba že nemám ani šajna, co můžu čekat.

,,Hezky tady hlídej, zlatíčko. Budeme jen vedle," zaúkoluje svojí dceru a mně pokyne abych jí následoval za pult, dveřma před pohledem nezasvěcených, ukrytýma v kazetový výdřevě mezi regálama. ,,Opatrně, schody," upozorní s tím jak zatáhne za šňůrku vypínače než se rožne žárovka. Jak postupujeme hloubš vzduch nabejvá zatuchlej sklepní odér s příměsí něčeho co tak docela nedokážu identifikovat. Maně mně napadne, že takhle začíná většina hororů a když sejdeme až dolů po točitým schodišti, nejsem daleko od pravdy. ,,Moje království," má radostnej úsměv malýho děvčátka chlubícího se sbírkou panenek a plyšáků, až na to, že hrubě opracovaný dřevěný police od podlahy až ke klenutýmu stropu sklepení, jsou narvaný sklenicema s lákem obsahující lidský i zvířecí orgány. Některý hodně letitý, zažloutlý popisky skoro nečitelný a obsah i přes konzervaci spíš připomínající šedou beztvarou hmotu. Z těch co poznat jde zřetelně, celý srdce i mozky víc než jednoho živočišnýho druhu, části rukou i chodidel zohavený nejrůznějšíma malformacema. Embrya ve všech fázích vývoje, zvířat i lidí vypadající normálně i zdeformovaný rozličnýma vývojovýma vadama. Siamský dvojčata mající podobu už hotovýho člověka srostlý na nejrůznějších místech těl i jenom nedovyvinutá hlavička, co vypadá jako by měla dva obličeje. Výběr očních bulv, části plic poznamenaný nemocema, játra zjizvený cirhózou v různejch stupních, nechybí ani pár mužských genitálií stažených z kůže... ,,Je to sbírka od dob mého prapradědečka. Byl také lékárníkem, ale nalezl zaujetí v nekonečné rozmanitosti stvoření. Přišel ze starého kontinentu s prvními osadníky, kteří zakládali New Hope. Našla jsem i jeho deníky, zajímavé čtení. Některé z tady těch patřili jeho zákazníkům, lidem které znal, kteří mu je z vděčnosti darovali za živa, za to, že jim v těžkých časech poskytoval léky zdarma. K odběru po jejich smrti, přirozeně," dodá se stopou humoru, kterej bych od ní nečekal.

,,Přirozeně," opětuju jí pousmání.

,,Přirozeně," zopakuje s nádechem tajemna ponechávajíc prostor pro představivost, jak moc přirozený skony dárců byli. Byla to tehdy divoká doba a na nějakou tu mrtvolu na víc se nehledělo. ,,Každý z další generace k ní něco přidal, až na mého otce, ten jí chtěl vyhodit, ale povedlo se mi ho uprosit," oznámí s hrdostí, ,,Do konce se mi zdařilo do ní přidat i svůj příspěvek a přímo kapitální," ukáže na hermeticky uzavřenou větší sklenici s nálevem ve který si, samozřejmě bez života, plave plod telete. Moc mrňavej, aby se narodil přirozenou cestou, ale dost vyspělej, aby byla zřejmá anomálie v podobě osmi nohou na těle, volně se vznášejících v láku. ,,Je to tak dva roky zpět, starý Jebediah ze Samoty i s ním a obrovským povykem, v neděli, když už probíhala bohoslužba a byli tam úplně všichni, vtrhl přímo do kostela. Našel na pastvě uhynulou jednu ze svých krav a vedle ní jeho," na zvířeti je patrný pohlaví, i tak mně zaujme, když o něm hovoří jako o živým tvorovi, ,,Osobně bych se domnívala, že byl mrtví nějakou dobu a kráva pravděpodobně uhynula následkem sepse, ale nejsem veterinářka. Každopádně, Jebediah trval na tom, že je to určitě dílo zlých čar a Otec Viktor, musí hned teď jít vysvětit jeho farmu, aby ji zbavil od zla... Neskutečné. Máme jedenadvacáté století a někteří místní hlupáci stále věří v pověry," odfrkne s směsicí opovržení a pobavení.

,,Co udělal Padre?" přijde mi to jako celkem zábavná historka než abych si mohl nechat ujít závěr.

,,Náš Padre- vy dva jste přátelé, že ano?" modrý oči mě posuzujou. Není v nich strach, jenom opatrnost.

,,Řekl bych že jo," netuším kam se svojí otázkou mířila, tak i moje odpověď je opatrná. Zjevně to stačí.

,,Je vzdělaný a chytrý nic méně, dle mého názoru, má příliš velkou trpělivost s těmi idioty tady. Vyslyší každé jejich pověrčivé fňukání. A ani tehdy tomu nebylo jinak. Samozřejmě, usadil Jebedajaha alespoň dost, že musel počkat než dokončil bohoslužbu. Ale pak s ním šel. On a většina lidí co u toho byli. Nemohli si nechat ujít vymýtání démonů. Pitomci-" protočí oči až na samej okraj bělem, ,,No alespoň, tenhle můj krasaveček tam pro mě zůstal. Když všichni ti hlupáci zmizeli, ležel tam na té chladné dlažbě tak sám. Jen zkrvavená hromádka obalená ve špinavých hadrech. Ubožáček. Nezasloužil si to. Vzala jsem ho sem a očistila. Připravila ho, aby se mohl stát mementem jedinečnosti stvoření, tak jako ti ostatní," elegantní prsty pravačky s pavoučí ohebností sklouznou po křivkách baňky než se plavně přesune s róbou vlající kolem jejích kotníků, ,,Ovšem mojí skutečnou vášní je taxidermie. Věnuji se jí od dětství. Když jsem objevila tuto místnost, trávila jsem zde nekonečné hodiny. Učila se, poznávala jak fungují živé bytosti a podle pradědečkových deníků, pronikala do tajů, jak uchovat jejich těla po smrti pro věčnost i jak co nejvýstižněji zachytit jedinečnost pohybu," několik fochů za ním a pracovní stůl u kterýho teď stojí, je obsazených vycpanýma zvířatama. Malý i větší opeřenci, myši, veverky, bobr s výrazem jako by právě viděl něco moc hroznýho, nejspíš svůj odraz; dvě kočky domácí zafixovaný připravený ke skoku, lasice na zadních s vyceněným špičákama jako by právě větřila kořist- asi nejzdařilejší dílo mezi ostatníma zobrazujícíma progres v dovednostech jejich tvůrkyně, ,,Nejtěžší je udělat oči. Dlouho jsem si lámala hlavu, jak je udělat, aby alespoň trochu zachycovaly prchavou esenci života. Tyto jsou skoro perfektní, vidíte?" něžně pohladí po hlavě krkavce s obrovským čnícím zobákem a lesklýma černýma korálkama místo očí. Jo, vypadá skoro jako by každou chvíli mohl vzlítnout. ,,Když mi bylo osm, moje maminka zemřela na tuberkulózu. Odmítala se nechat léčit, svěřila svůj život do rukou našeho Pána a já sledovala, jak den za dnem chřadne. Pomalu z ní vyprchával život ovšem největší změna byla v jejích očích. S každým dnem se z nich víc a víc vytrácela jiskra. Když zemřela, upnula jsem se na snahu přijít na to, co tu jiskru způsobuje. Hledala jsem jí a nalezla. Bible nás učí, že náš Pán nám dal zvířata k užívání, ale když se pozorně podíváte do jejich očí, mají tu samou jiskru, co lidské. I u nich se vytratí spolu s posledním výdechem. Nutí to člověka přemýšlet, zda to znamená, že zvířata mají také duši a nebo je to možná něco úplně jiného, co jejich očím dává lesk. Zatím jsem na to nepřišla. Snad možná mít víc času, víc čerstvějších vzorků... Přijít na to, by znamenalo poodhalit záhadu stvoření samotného," i přes pokročilý stádium těhotenství se kolem stolu pohybuje s ladností, pečlivě přerovnává preparátorský do blyštivého lesku kovu vycíděný nástroje, do přihrádek v šuplíku zařazuje rozmanitý druhy skleněnejch korálků podle velikostí.

,,Myslel sem, že lidi jako vy v tom mají jasno," asi už nemůžu bejt víc překvapenější než už sem.

,,Jak kdo a jak v čem," jemně se pousměje nevykládajíc si mojí poznámku jako urážku, což ani tak nebylo míněno, ,,Nevidím důvod, proč by věda a náboženství nemohli jít ruku ruce. Učí nás z čeho jsme stvoření, ale co je to, co je pod povrchem? Co dává ptákům touhu létat, rybám plout? Co přimělo člověka, aby se je v tom snažil napodobit? Všechno živé musí být víc než jen změť neuronů poháněná elektrickými impulsy. Nesnažím se popřít existenci Božího stvoření ani nezavrhuji biologii. Věřím, že existuje soulad. Pod kůží, masem a svaly, musí být esence života. Duše. A já ji chci nalézt. I když uspět, vedlo by to k otázkám například zda je tedy správné, zabíjet tvory, kteří mají duši stejně jako my a pokud ne, proč nám tedy bylo dovoleno to dělat? A to by pak bezesporu vedlo k dalším otázkám a pochybnostem," věnuje poslední láskyplný pohlazení krkavci než ho uloží do regálu mezi ostatní, ,,Mému manželovi by se nelíbilo, že takhle uvažuji a neví ani tady o tom. Musela jsem svou práci přerušit, výpary z formaldehydu by nebyli pro miminko dobré, ale snad jednou, možná... se k ní vrátím," gestem obsáhne místnost, ,,Může to zůstat naším tajemstvím? Mezi domácností a jeho spolkem, nemám příliš příležitostí se s někým podělit o své myšlenky. Děkuji, že jste mě vyslechl a omlouvám se, pokud jsem vás zdržela," zanaviguje mně zpátky ke schodišti, kolem stěn vyzdobenejch anatomicky přesnejma a dost staře vypadajícíma, ručně dělanýma nákresama koster a svalových soustav savců, ptáků i ryb.

,,Vaše tajemství je u mě v bezpečí. Bylo to velice zajímavý setkání, takže se nemáte vůbec za co omlouvat," mineme regál sloužící jako malá knihovna obsazenej starýma vydáníma učebnic anatomie a atlasů všech živočichů. Modely koster obratlovců sloužící jako zarážky mezi jednotlivejma sekcema.

,,Děkuji, jste příliš laskavý" plaše se pousměje.

,,Můžu mít jednu osobní otázku? Nemusíte odpovědět pokud nechcete," něco v jejím celkovým projevu, mi připomíná Jimiho. Ne jen tím, že jsou oba vrstevníci. Mladý lidi donucený okolnostma předčasně vyzrát aniž by byla řádně ukončená fáze jejich vývoje zahrnující bezstarostný dovádění a objevování sebe sama. Ačkoliv s ohledem na informace, který sem v tak krátkým čase získal, dost možná tahle mladá žena musela s dospíváním začít mnohem dřív, ,,Nikdy ani na chvíli, jste nezalitovala svýho rozhodnutí mít rodinu takhle brzo?" pro někoho, kdo skoro až ve svý pátý dekádě právě prožívá svůj první vážnej vztah, je to víc než profesní předmět zkoumání.

,,Hodnota zisku převažuje nad ztrátou. Zázrak stvoření je ten největší dar a ta nejvíce fascinující zkušenost, která se odehrává přímo tady v mém těle," se stejnou něhou a náklonností si pohladí kulatý bříško, ,,Výsada, která byla dána nám ženám a nemyslím si, že nějaký muž by ji mohl plně pochopit nebo docenit. Politování hodné. Až s reálnou zkušeností příchodu nového života začne koloběh tvořený zrozením a smrtí dávat skutečný smysl. Biologicky. Filosoficky. Možná jsem neplánovala stát se tak brzy toho součástí, ale nelituji. Toho ne," věnuje poslední nostalgický ohlídnutí přes rameno svýmu útočišti než znovu zhasne a vyjdeme zpět do lékárny. Fascinující sledovat jak přeřadí z režimu poněkud obskurní badatelky do plnýho mateřskýho. Zvedne svojí dceru do náruče, ,,Všechno v pořádku, miláčku?" Dítě přikejvne a ona po krátkým objetí jí posadí zpátky na židli. ,,Tak co, že vás sem vlastně přivedlo?"

,,Vlastně je to taková prkotina. Na skládce za městem se našel nějakej nepoužitej zdravotnickej materiál, tak mně napadlo, jestli se vám v poslední době něco neztratilo," tuhle lež sem měl připravenou už když sem sem šel a neměl tucha, že získám mnohem víc upřímností.

,,Chápu. Věděla bych, kdyby se k nám někdo vloupal, ale evidenci sortimentu vede táta. Řekl by vám lépe, pokud něco chybí-"

,,Možná by stačilo porovnat dodávky s výdejem. Kdybyste mě nechala nahlídnout do knih..." opiáty, toxiny, nebezpečný látky co by mohl Jeremiah použít musej bejt ze zákona zaevidovaný s podrobným popisem manipulace s nima. Nepochybuju, že tak pečlivý lidi to maj v cajku byť jejich princip evidence bude předpotopní.

,,Omlouvám se, ale to bude nejlépe požádat jeho. Nechci mu narušit jeho systém," zdvořile ale důrazně odmítne, ,,Myslím, že se už dnes nevrátí, ale můžete se stavit zítra. Řeknu mu, aby to pro vás připravil," dodá s úsměvem.

,,Dobře. Děkuju," ustoupím jenom nerad. Spousta času zfalšovat údaje, kdyby bylo třeba.

,,Pozdravujte ode mě Jimiho. Bylo dobré ho vidět a jsem ráda, že se vrátil. Doufám, že přijde na naše další setkání a budeme mít víc času si spolu popovídat. Posledně nám to příliš nevyšlo," to nebylo, jak sem to slyšel v přímým přenosu, ale úsměv na Tammyině tváří působí upřímně. No, to že ví kdo je kdo a hlavně kdo sem já aspoň vysvětluje záhadu její sdílnosti. Kdo jinej by měl mít pochopení pro podivínský tajemství než teplej podivín, že jo. Ale nevysvětluje to jinou záhadu.

,,Vyřídim mu to. Určitě to rád uslyší. Vyprávěl mi o vašich školních časech, nevim proč si myslel, že vám váš otec zakázal se s ním bavit?" Na mladou ženu mám různý protichůdný názory, ale určitě už nevěřim, že by byla někým, kdo by si nechal od třebaže sebebigotnějšího papínka, kecat do toho s kým se stýkat.

,,To mně mrzí, že si to myslí. Nebylo to tak. Jen jsem tou dobou měla jiné zájmy a na společenský život neměla příliš čas. Byl jedním z mála zajímavých lidí mezi tady těmi všemi tupci. To s jeho orientací šlo tak nějak jen kolem mě a pak byl pryč," ospravedlňujícně se pousměje. Představa podivínský intošky, ve volným čase radši zavřený v laborce než se zajímající o drby, působí dost věrohodně.

Jinak pro mě žena zůstává záhadou. Odcházím v hlavě s myšlenkou, proč sakra v tomhle městě nemůže bejt někdo takovej, jak se zdá na první pohled. Čekal sem ušlápnutou puťku ve vleku svýho fanatickýho manžela a nejspíš i otce. Místo toho sem našel cílevědomou, ambiciozní ženu, třebaže její cíle a zájmy jsou poněkud netradiční a byli upozaděný starostí o domácnost. Racionální, vyrovnaná, ale nebyla by prvním případem kdy i někdo takovej se nechá ztrhnout fanatickým šílencem k páchání zla, zvlášť když je to někdo na kom je citově zainteresovaný, jako otec jejích dětí. Možná by mohla mít i svoje vlastní důvody. Není to tak neobvyklý. Co sem pochytil, za svojí policajtskou praxi, největším nepřítelem žen, bývají často jiný ženy. Zvlášť těch, co si v rozhodujícím okamžiku zvolí kariéru a vlastní budoucnost na místo dítěte. Někdo, kdo musel tolik obětovat, by nemusel mít pochopení a mohl by i nenávidět Carterovou i ty další za to, že se rozhodly jinak. I další dílek zapadal na místo. Fanatickej realitní makléř, má těžko znalosti i dovednosti k tomu, namíchat koktejl drog, co by nebylo tak snadný odhalit i když na to měl ingredience k dispozici. Jeho ženě znalosti ani schopnosti nechybí. Přidejte k tomu markantní zaujetí smrtí a voilá máme tu vražedný duo. Musel sem v sobě najít a sebrat veškerou víru v lepší stránky lidstva, abych mohl nekriticky a objektivně pokračovat dál v pátrání. Tammy Abbotová byla spíš ztělesněním bohyně Gaei mateřský a milující než chladnokrevný vražedkyně a toho bylo třeba se držet. Aspoň do doby než prokážu opak.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.