Hříchy otců 33.

6. února 2020 v 21:08 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím. Poslední příběh. Poslední osud. Poslední zatím dopsaná kapitola. Času mám čím dál tím méně, proto prosím každého, kdo sem ještě občas zavítá, aby mi alespoň pomocí hvězdiček, dal znát, že příběh ještě někoho zajímá a má cenu v něm pokračovat. Díky.

33. kapitola
Nezbajvalo času na zbyt. Už tak sem ho promarnil víc než dost, dík urputný zarytosti, s jakou místní byli odhodlaný střežit čest spolu s tajemstvíma mrtvejch. Za jinejch okolností, jistě chválihodný jednání, jenom kdyby současně jeho důsledky nehrozili smrtícím dopadem na živý. O tom, že taková možnost je nasnadě, nebylo pochyb.
Malá čekárna Burtonova působiště je celkem narvaná k prasknutí, když do ní, těsně po našem rozhovoru s Banksem, vtrhnu. Moc mně nezajímá maník s prostřelenou pazourou, ani osobně ani profesně, žel bohům, vlastní blbost, ještě není nic za co bych ho měl zhafnout, soudě podle brokárny, co má opřenou vedle sebe, sebezmrzačení není ještě pořád trestnej čin. To samý jeho soused na židli vedle, pro změnu s hřebem prošpikovanou dlaní obalenou špinavým a zkrvaveným hadrem. Týpek s haksnou ještě zaklesnutou v čelisťový pasti ve mně zvláštní soucit taky nebudí a upřímně ani malej klučina, co ho přivedla máti spolu s potkanem ještě zahryznutým v jeho prstu. Zbytek suity ofačovaný na rozličnejch částech těla, čekajících na převaz, podporuje dojem polního lazaretu. V některejch z nich poznávám přeživší z barovýho konfliktu. Nespěchat, možná bych měl čas na rozbor, jestli cejtim stud nebo hrdost, že některý z nich sem sem poslal osobně. Rozhodně důležitý je, že oni mně poznávaj dost dobře, takže nikdo z nich moc nekafrá, když se jmu je předběhnout.
,,Musím s váma mluvit! Hned teď!" neobtěžuju se s klepáním, když rozrazím dveře ordinace.
Burton za stolem zmateně zamrká. Dědula, co ho měl zrovna v prádle, by měl potenciál zabít mně pohledem. Hypochondr na první zdání. Podle všeho, spolu už skončili, jenže sem ho okradl o jeho pět minut pozornosti, co ještě hodlal vyzískat, pro fňukání nad svejma bebíčkama, a to se neodpouští. Ve zdvořilý omluvě a přátelským rozloučení s jakým ho Burton vyprovodí, je možná znát i úleva. Teda do doby než se za ním zavřou dveře a zůstaneme sami.
,,Ani jako šerif, sem nemůžete vtrhnou, kdy se vám zachce," má tendenci mně pokárat. V celkovým postoji, dost zřejmá nelibost nad tím, že díky mně mu přibyla nějaká práce. Sem si jistej, že ani já nevyhlížím moc přátelsky, nic méně možná je to taky druh sebeobrany, člověka uvědomující ho si, že spadla klec. ,,Co pro vás mohu udělat, šerife?" okem profesionála zhodnotil, že tu nejsem kvůli sobě, takže profesionalita jde stranou.
,,Co třeba pro začátek, kápnout božskou. Elleanora Dawis, Barbara Carter, Madison Westwood. Tři ženy. Tři mrtý ženy, zesnulý za záhadnejch okolností. Co byste asi tak řekl, že jinýho je spojuje, krom toho, že to všechno byli vaše pacientky?"
,,Každý v tomhle městě je můj pacient či pacientka," namítne v chabým pokusu obrany. Na doktora sám nevypadá moc zdravě. Ztížený dejchání se pokusí uvolnit si odtažením límečku košile pod bílým pláštěm, od krku.
,,Hrát tu na mně chytrýho, vám v tuhle chvíli moc nepomůže. Sem si jistej, že ne každej z nich podstoupil umělý přerušení těhotenství. Zákrok, kterej jste mi z nějakýho důvodu zamlčel. Moje otázka nezní ani tak proč, jako kdo další?" Odpověď na to proč, možná tuším. V celkovým kontextu, mi nepřijde důležitá.
,,Víte o tom?" vyprázdní štědrou porci vody, co si lehce třesoucí rukou nalil do skleničky ze džbánu.
,,Jo vim. A taky vim, že ten váš tajnej spolek, přesně to přede mnou tajil. Nejspíš o tom jste se hádal se starostou a taky s padreem. Jak už jsem řekl, nezajímá mně důvod. Vím, že vy jste ten jedinej, kterej chtěl udělat správnou věc. Takže teď máte příležitost. Asi poslední šance, kdy sem ještě hodnej. Všichni čtyry jste ze mě dělali pořádnýho vola a já už toho mám dost. Bylo by mi to jedno, jenom kdyby kvůli těm vašim idiotským kodexům nebyly v ohrožení další. Ty tři nemůžou bejt jediný. Kdo je další? Chci ty jména a chci je hned teď!" moje ruce se zaduněním dopadnou na stůl. Jsem dost daleko od toho vynutit si odpověď násilím, to ovšem Burton nemusí vědět.
,,Není to možné. Nemůžu. Pochopte mne. Lékařské tajemství..." stáhne se, co mu opěrka židle dovolí.
,,Ne, doktore, vy pochopte mně. Tím co děláte, nechráníte ty ženy. Chráníte vyšinutýho maniaka, kterej se na ně zaměřil. A já bych si moc nerad myslel, že právě tohle je účel-" i oni všichni čtyři mravopočestní strážci tajemství, maj mezi sebou spojitost, kterou nelze popřít, ,,Ono by nebylo zas tak těžký si představit, že elita města váma zastoupená, by mohla mít dobrej důvod zbavit se šrámů na uhlazený dokonalosti spořádanýho města, jaký představoval někdo jako ony, že ne?"
,,To si skutečně myslíte? Musíte být šílený!" Burton popuzeně vykřikne.
,,Nemáte ani ponětí jak moc. Dám vám poslední možnost dokázat mi, že se pletu," varovný zavrčení podpořený mým nejmaniakalnějším šklebem.
,,Dost jistě se mýlíte. To, co se mi tu snažíte naznačit, není možné! Osobně jsem je všechny posmrtně vyšetřil. Stojím si za tím, že ani jedna z těch žen nebyla zavražděna-" zakolísání v hlase svědčí o opaku, navzdory tomu, že i on se bojovně postaví za svojí hranou stolu, připravenej hájit svojí profesní čest do posledního dechu.
,,Nejsem, si jistej, jestli jste tak mizernej doktor nebo tak dobrej lhář, ale vím jistě, že jedno z toho to je. Každopádně jste přísahal, chránit životy, tak to udělejte! Nezajímám se o to, že vám Wallace nařídil mlčet o svojí kamarádce ani o to, že jste nejspíš chránil city Maddisonina otce nebo kdo ví jakej důvod jste k tomu měl. Nesnažte se mi namluvit, že vás nenapadla spojitost. Je na čase se podívat pravdě do očí. Elleanoře někdo do tý mísy pomohl, tak samo otiskly na kotníku Carterový nebyli jenom modřiny. Ještě nevím, jak a kdo dostal pod vodu Westwoodovou, ale určitě to nebyla nehoda ani sebevražda. Zatraceně, co víc ještě potřebujete slyšet?" Burton zůstal klidnej při výčtu mejch důvodů. Možná až moc klidnej na někoho, kdo by se s podobnou úvahou měl setkat prvně.
,,A co kdyby ano? Víte na koho se zaměřit. Znát další jména by nebylo ku prospěchu vám ani ji. Jen dělejte svou práci a najděte jej," s kartama vyloženýma na stole, až teď vím proti komu vlastně stojím, arogantní alibistickej postoj, ne nepodobnej jeho kamarádíčkovi. Až na to, že v tomhle případě je to dost zřetelně hraná póza.
,,Jí? Takže připouštíte, že tu je někdo další?" nemínim ustoupit ani o píď z nově nabitýho území, který mi v rozrušení lehkovážně podstoupil.
Burton vědomej si svojí chyby se stáhne: ,,To jsem neřekl-"
,,Krucinál, jsem to já. Pár věcma už jsme si spolu prošli. Možná se neznáme tak dobře, ale musíte vědět, že bych nikdy nezneužil nic z toho, co mi řeknete. Uvědomuju si, že není způsob, jak bych vás mohl přimět porušit slib, protože jedinej kdo by vám to mohl nařídit má zároveň největší zájem na tom vás umlčet. Já můžu jenom apelovat na váš zdravej rozum. Vím, že to děláte taky proto, abyste chránil nevinný, jenže to samý chci i já. Můžeme to udělat spolu. Jenom mi dejte šanci..."
,,Nemáte ponětí, co by znamenalo, kdyby se o tom někdo dozvěděl. Všechno s čím jste se od svého příchodu sem setkal, není to nic v porovnání s tím, co by lidé udělali, jí. Může se zdát, že doba od časů slečny Dawisové se změnila, ale není tomu tak. A ona si už prožila víc než dost. Nechci být tím, kdo jí způsobí další trápení. Nezradím její důvěru a neporuším lékařské tajemství-"
,,Vaše poslední slovo?"
,,Lituji. Pokud budete chtít další informace, budete si muset obstarat příkaz."
,,Asi sem se ve vás spletl. Měl sem vás za dobrýho chlapa, přesně na správným místě. Ale vy jste jen další zbabělec a alibista. Jde vám jen o vaše pohodlí a prestiž, ne o dobro pacientů. Je vám jedno, že třeba zrovna teď je ta dotyčná v nebezpečí. Buďte upřímnej aspoň sám k sobě a přiznejte, že víc než o její čest se bojíte toho, co by s váma udělal Wallace dozvědět se, že jste se mnou spolupracoval-"
,,Jste na omylu. Připouštím, že Wallden nebude příliš šťastný, ale i on to dělal z dobrého důvodu. Vše co dělal dělal z přátelství. Barbara si nezasloužila být zostouzena těmi všemi nactiutrhači a všeobecná panika by neprospěla nikomu. Možná s ním ne ve všem souhlasím, ale rozhodně se ho nebojím. Trvám na tom, že tělo ani jedné z nich neneslo stopy násilí ani intoxikace. Domnívám se, že jde jen o neblahou shodu okolností. Svým dalším pátrání tímto směrem, jen otevřete staré rány-"
,,A co když ne? Vezmete si na svědomí, že vaše růžový brejle, co vám nedovolej vidět realitu, tady toho zavšivenýho města, budou stát život další nevinný ženy? Možná nevim přesně jak ani zatím nevím, kdo, ale rozhodně si sem jistej, že to nebyla náhoda. Vy máte teď poslední šanci udělat správnou věc-"
,,Ujišťuji vás, že co se místních obyvatel týče, růžové brýle rozhodně nevlastním. Ba na opak. Dejme tomu, že bych byl ochotný spolupracovat, budu mít od vás slib, že ji nebudete kontaktovat, dokud to nebude nezbytně nutné?"
,,Pokud to nebude nezbytně nutný," odmítám dávat nějakej zásadnější slib.
,,Kartotéka v zadní místnosti. Zásuvka bez označení. Věřím, že tam naleznete vše, co hledáte," z krku sundá řetízek s klíčkem, tak důležitý pro něj bylo střežit kostlivce ukrytý v kartotéce, alibisticky ho položí na stůl, ,,Teď, když mne omluvíte, v čekárně mám naléhavé případy," v rámci alibismu se jme vytratit z ordinace a nechat mi chvíli čas, aby ani náhodou nemohl bejt obviněnej ze spolupráce se mnou. Řešení se kterým můžu žít, když to posune případ dál.
,,Jenom poslední věc. Kdo všechno má k tý kartotéce přístup?"
,,Nikdo. Jen já," nedefinovatelnej stín studu se vznáší ve vzduchu, téměř hmatatelnej, schopnej svojí vahou tlačit dolu ramena muže náhle působícího starším a unavenějším než se kdy zdál.
*
Že existuje hodně dobrej důvod, proč ty zdejší kostlivci byli střežený líp, jak zlatá rezerva naší země, začalo bejt zřejmý hned od začátku. Víc než zdravotní záznamy. Mapa i kronika s podrobnym seznamem všech malejch špinavejch tajemství, který místní dobří občané měli, prezentovaná prostřednictvím evidence lehčích i závažnějších pohlavních chorob i s kontaktama na další partnery potencionálně nakažený, coby podrobnej seznam cizoložníků a cizoložnic. Soupiska asi ne tak zasloužilejch tatíků, co se radši dali dobrovolně na tajňačku vymyškovat než aby svojí ženušku obdařili dalším robětem. Marnotratníci a marnotratnice, víc než by představivost mohla obsáhnout, absolvujících nejrůznější zákroky plastický chirurgie. Utajený feťáci, alkáči a jiný rozmanitý závisláci v nějaký fázi svýho života, podstupující léčbu... Zkrátka pestrá sbírka všech těch rozkošnejch drobností, který by nikdo nechtěl dostat na veřejnost. Katalogizace složek tu nebyla vedená podle jmen a nýbrž podle zákroků, ačkoliv každá jednotlivá složka obsahovala karty s jménama dotyčnejch. Jednoduchej systém neberoucí v potaz variantu, že by se jima probíral někdo nepovolanej. Složka s osobama podstoupivšíma umělý přerušení těhotenství, čítala právě čtyři karty. Čtyři jména. Čtyři ženy. Řazený chronologicky, Madison na vrchu, pak Barbara a Elleanora. Popis okolností, průběh, následný komplikace. Všechno podstatný i něco víc o co byly dotyčný ochotný se podělit. V zásadě nic novýho, co už bych nevěděl. Mně ale zajímala zbývající, poslední karta. Imogene Johnes. Podle ročníku narození, dneska pětačtyřicetiletá, jako nezletilá, oběť znásilnění. Incident, bez vážnějších fyzickejch zranění až na nutnost inkriminovanýho zákroku. Toliko víc zanechal šrámů na duši, léčenejch prostřednictvím několikaletý terapie. Potud by se možná dala chápat Burtonova zarputilá snaha, chránit soukromí oběti a nenutit jí vracet se ani vzpomínkou na prožitý trauma. Dal jsem si za úkol, porovnat záznamy svýho předchůdce a zjistit o celý záležitosti, co nejvíc bude možný. To ovšem muselo počkat na úkor naléhavějšího problému. Měl jsem jméno a adresu, to bylo to nejdůležitější. Spolu se základním pojítkem. Na druhou stranu, až na to, jsem neměl moc čeho se chytit. Za předpokladu, že by se k záznamům nikdo další nedostal, regulérně nebyl způsob, jak by si někdo ty ženy mohl spojit. A opět, momentálně to nebylo tak podstatný. Mohl jsem jenom doufat, že poslední přeživší, mi nějaký další vodítko poskytne. Samo sebou, že ten další malej docela nepodstatnej detail, jako, že ochránit její samotnou existenci by mi taky docela vylepšilo karmu. Neviděl sem, že bych měl času nazbyt, tak jsem z Burtonova teritoria vypálil, bez dalších okolků.
***ooo***
Svrbění v zátylku, kterýmu sem bejval zvyklej naslouchat, bylo čim dál větší, jak sem hnal káru víc vstříc cíli. Malej domek s bílým laťkovým plotem a rudýma pelargoniema v truhlících za oknem, vyhlížel poklidně spořádaně přesto ten neodbytnej pocit neustával. Čekal sem všechno možný, když sem zaklepal na domovní dveře prsty laskajíc uklidňující hladkost koženýho pouzdra mojí drahý Becci. Interval od poslední sekvence zaklepání nebyl ani tak moc dlouhej, než se dveře otevřeli.
,,Imogene Johnes?" zeptám se.
,,Ne," drobná plavovlasá blondýnka, podle odhadu spíš pozdního středního věku, s pomněnkově modrýma očima si mě změří podmračeným pohledem, než váhavě pokračuje: ,,Jsem její- přítelkyně. Imogene tady není," směsice kuráže i nervozity, když mě vyhodnotí jako někoho, komu je bezpečný tu informaci podat, přednesená stylem někoho, kdo jí není zvyklej podávat. ,,Měla by být brzy zpátky. Můžete tu na ní počkat, pokud je to důležité..." když po odhalení z mojí strany nepřišla žádná negativní reakce, o poznání vstřícnějš, mě pustí do jejich domova. ,,Zrovna jsem si chtěla dělat čaj. Mohu vám nabídnout?"
,,Ne, díky," odmítnu. Čas, kdy žena zmizí v kuchyni, věnuju stručný obhlídce prostředí. Domov, je přesně to slovo, co místo vystihuje. Harmonie klidu v každý váze s květinama, štrikovaný dečce i polštáři na sedačce a křeslech kombinace květinovýho vzoru a leštěnýho dřeva, ladící se závěsama; všechno dovedně umístěný, tak aby nebudili přeplácaně, ale příjemně útulně. Normálně na takový číčoviny nejsem, ale dokážu ocenit celkovej dojem. Místnosti dominuje krb. Několik fotek vysmátýho děvčátka v různejch stupních věku od asi pětiletý po starší dorostenku, mně zaujme. Je jasný, že výspa sportovních úspěchů, když na každý z těch fotek je v plavkách s medailí na krku nebo pohárem v rukách. Několik trofejí se blyští i na římse. K detailnějšímu průzkumu se nedostanu, paní domu je zpátky s tácem s čajovou soupravou a miskou sušenek v rukách.
,,Vaše dcera?" neubráním se otázce, když už mě načapala slídit. Přiznal bych, že sem se možná v New Hope sekl, kdyby tu nechali v klidu a míru, vychovávat dvě ženský dítě.
,,Ne, to je Imogene. Jako mladá se věnovala závodně plavání. Byla nejlepší. Trénovala i na olympiádu než... to je jedno- Dáte si alespoň sušenky? Jsou domácí, před chvílí jsem je dopekla?" bezděky nabídne, víc pozornosti věnující svýmu čajovýmu rituálu. Při pár takovejch už sem byl, dost abych poznal známky nervozity v počínání, co má mít ve skrze uklidňující vliv. Za danejch okolností, pochopitelný. Tady v tom městě, chlap jako já, šerif, je nejspíš dost výrazným narušení harmonií jejich obydlí. I to starožitný, brokátem potahovaný křeslo, zasténá zvukem, jakej by se dal vykládat nelibým, když do něj složím svojí hřmotnou kostru.
,,Dík, jsou skvělý," chuti kousků čokolády s jemnou stopou peprmintu, bych nedokázal odolat nikdy a taky, z mý strany dost chabej, pokus umírnit trochu toho napětí, ve vzduchu přerážejícího vliv vůně podpurri.
,,Recept mé matky," paní domu reaguje slabým pousmáním.
,,Pak jí všechnu čest," neškodná poznámka, ačkoliv sem mohl tušit, že dávku hořkosti může vyvolat.
,,Vyřídila bych. Za předpokladu, že by se mnou mluvila. Možná by i ráda slyšela, že je nějaký muž ocení, když už to není můj muž. No předpokládám, že jste sem nepřišel ohodnocovat sušenky ani poslouchat mé nářky. Za to se omlouvám. Nuž, co vás sem přivádí?" sebeironie, pragmatismus, v několika slovech, všechny ty věci, co bejvám zvyklej na lidech oceňovat, dělající to celý víc nepříjemný.
,,No, asi víte, že sem tady novej. A tak nějak se snažím dostat do obrazu. Probírám záznamy mýho předchůdce..." hádám, že neexistuje způsob, jak do kyselýho jabka představující bolestný vzpomínky, kousnout, zároveň co nejnenápadnějš otestovat tenkej led a současně nevyvolat paniku. Na štěstí víc než takovej mamut v porcelánu mýho ražení, může požadovat, mám inteligentnější protějšek, aby se dovtípila, do čeho se mi nechce.
,,Chápu. Nesmíte ji to mít ovšem za zlé, nic měně pochybuji, že Imogene s vámi bude ochotná tu starou historii rozebírat," strohá odpověď představuje všechno, co potřebuju.
,,No, snad teda možná, vy byste mohla...?" roky výslechový praxe, rozpoznat někoho, komu na ramenou visí břímě nespravedlnosti, větší než může jedna osoba unést. Stačí jen trochu víc zatlačit na správnej spouštěč.
,,Není to můj příběh, abych ho vyprávěla. A upřímně nevidím ani důvod, že by to mělo čemukoliv prospět. Váš předchůdce, co se toho týkalo, měl dosti vyhraněný a také zřejmý názor, který se odrazil i v jeho přístupu k vyšetřování. Bez toho, myslím, že je to už dávno promlčené," zní dost neochvějně. Každopádně, já mám přesvědčení, že některý příběhy potřebujou bejt vyřčený, nejspíš tak i ona, jinak by mě už dávno vypakovala.
,,Nejsem jako on. Jsou zločiny na který se nevztahuje promlčecí lhůta, bez toho, co říká zákon. Ne pro mně. Snažim se dělat věci správně a napravit, co možná nejvíc. Ale nezvládnu to, když mi nedáte šanci. Když mi jí dáte, slibuju vám, že udělám všechno, co je v mejch silách, abych zjednal nápravu," nerad, co musim uznat, že asi Viktor měl pravdu, že bych se zdejším měl snažit přiblížit. Dvakrát hurá pro disciplínu v jaký sem nikdy nevynikal. Všechno, co teď mám, je moje upřímnost. Což, přiznejme si, za moc nestojí.
Z nějakýho důvodu, se ale tahle dáma rozhodla na to vsadit, ,,Dobře. Věřím vám. Vlastně ani nevím proč," oznámí po drahný době, kdy si mě měřila tim modře rentgenovým pohledem, ,,Nikdo odsud pro nás neudělal nic dobrého spíš na opak. Ale vám věřím. Možná poslední záchvěv, než skutečně víru v lidstvo ztratím nadobro. Bože, Imogene mě asi zabije," oznámí resultát s konečným povzdechem.
,,Nezklamu vás. Moje slovo, že ve vyšetřování neporuším hranici, kdyby to mělo někomu z vás ublížit, nic méně, předpokládám, že Imogene i vy, tohle potřebujete uzavřít. Jednou pro vždy. Pro vás i pro všechny další," možná není dvakrát moudrý, uvazovat se k tak velkýmu závazku, jako v tomhle zpropadeným městě vyřešit zločin starej desítky let. Moudrost a skromnost nejsou vlastnosti pro který bych byl proslulej.
,,Možná. Pro ní a hlavně pro ty ostatní. Imogene se s tím pokouší vyrovnat, jak nejlépe zvládne, my obě, nic méně, fakt, že to monstrum, co jí to udělalo, dál chodí svobodně po městě a co hůř, nikdo mu nebrání v pokračování v těch ohavnostech... Nedokážu dál mlčet- "
,,Nemusíte, protože já vás poslouchám-"
,,Dobrá tedy," v hlase zní rozvaha a odhodlání někoho, kdo riskuje všechno a je připravenej hrát o všechno, ,,Předně vás musím upozornit, že neznám jeho jméno. Imogene mi ho neprozradila z obavy, jak ona sama říká, abych neudělala něco hloupého a impulsivního-" láskyplnej úsměv věnovanej svý nepřítomný partnerce, ,,nic méně, v záznamech vašeho předchůdce, jej patrně naleznete. Vím jen, že je to někdo, kdo už v té době, kdy se to stalo, měl dost vážnosti či vlivu, aby se jeho obviněním nikdo nezabýval. Při tom byl jen o pár let starší než Imogene. Tuším, že byl člen plaveckého družstva ve kterém byla i ona. Ačkoliv ke své hanbě musím připustit, že jsem se nikdy nepokoušela vypátrat, kdo by to mohl být. Pravděpodobně bych opravdu udělala něco nepředloženého, jako ufiknout mu jeho koule a narvat mu je do chřtánu, aby nemohl dál škodit," drsný slova od jemně vyhlížející dámy, působěj zvláštně, ovšem docela pochopitelně. Taky co jinýho by zbejvalo někomu, kdo neočekává, že by se mu dostalo práva po zákonný cestě? Jedno dlouhý usrknutí z čaje na dálku vonícího bylinkama, než je sto pokračovat, ,,Pro lidi jako my, v místě jako je toto, to tehdy byla drsná doba. Drsnější než dnes. Imogene, byla sotva v tom přelomovém období mezi děvčetem a mladou ženou, kdy si začala uvědomovat své tělo a své preference. Téměř ještě dítě, ale věděla už dost, aby odmítala jeho pokusy ji svést. Nic méně, byli přátelé a ona mu důvěřovala na tolik, aby mu vysvětlila svou situaci. On však ani tak neunesl odmítnutí, tak o ní začal šířit pomluvy, které na konec vedly k jejímu vyoutování se. Co následovalo vám asi nemusím popisovat. Ani vedení školy to tehdy nepřijalo dobře. Dokonce ji tehdy vyloučili i z týmu. Ovšem to mu nebylo dost. Večer po plese si na ní počkal. Vtáhl jí do auta a znásilnil přímo na školním parkovišti. Ještě ten večer, to šla nahlásit. Prošla si všemi těmi vyšetřeními a tím vším ponížením prožívat to znovu a znovu, když ji nutili o tom mluvit. Stále dokola. Jen pro to, aby to na konec šerif Rodgers smetl ze stolu s tím, že to určitě bylo nedorozumění, dost možná si to i vymyslela jako pomstu a i kdyby ne, tak moc se vlastně nestalo, někdo s její pověstí, přeci nechce zničit dobré jméno, tak perspektivního hocha. To jí samozřejmě, řekl čistě soukromě. Ačkoliv se snažila hledat pomoc i jinde, nikdo se nenašel. Městem se začali šířit další fámy až o ní na konec i její vlastní rodiče začali pochybovat. Když zjistila, že je těhotná, zhroutila se docela. Několik měsíců byla v sanatoriu v Pine Bluffu. Pomohlo jí to se zotavit, na těle i na duchu, ovšem její budoucnost byla ta tam. Mohla zapomenout na stipendium i perspektivu u národního týmu. Nikdo nechtěl mít nic s holkou, co pro úspěch udělá cokoliv i někoho neprávem obviní. Tak to všichni brali. Na nějaký čas odešla z města a živila se porůznu. Na konec našla sama sebe. Doplnila si vzdělání, složila trenérské zkoušky a když už nemohla sama závodit, našla svůj smysl v pomoci ostatním k dosahování jejich snů. Tak jsme se seznámily. Trénovala mojí neteř na škole-" další krátkej láskyplnej úsměv, v odbočce, ,,Nemyslela jsem si, že je dobrý nápad se sem vracet, ale když onemocněl její táta, nedala jinak. Starala se o něj a překvapivě, nový ředitel školy, ji s jejími skvělými profesními referencemi, ochotně zaměstnal jako trenérku místního týmu. Tak jsme tu zůstaly. Není to zas tak špatné místo k životu a pořád je to její domov. Náš domov. Na tu starou historii jako by si už nikdo nevzpomněl. I Imogene jde dál. Tedy snaží se o to. Ale není to snadné, když ten dotyčný tu pořád někde je," vrásky mezi obočíma upozorněj na fakt, dělající mnohem větší starost než dává znát.
,,Kdo všechno věděl o tom jejím těhotenství a následným zákroku?"
,,Pokud vím, tak nikdo. Jejím rodičům s pomocí doktora Burtona, se to povedlo udržet pod pokličkou. Nebylo třeba přidávat další důvod k jejímu zostouzení. Něco takového by ji místní neodpustili, ani z tak vážné příčiny," ani tak vyrovnaná osoba se neubrání hořkosti nad smutnou pravdou.
,,Nemůžu uvěřit tomu, že ten idiot to tak nechal-" správný slova se mi hledaj těžce. A moc mi ani nejde ovládnout vztek. Tak příznačný pro tuhle stoku nazývající se městem. Špinavostí zamést pod koberec, skoro glorifikovat někoho, kdo tohle dopustil.
,,To je v pořádku. Nepotřebujeme váš soucit. Jen zkuste dodržet, co jste mi slíbil. Myslím, že to bude stačit," laskavej úsměv má potenciál vykoupit hříchy i dočasně zkrotit draka domáhajícího se krve, ,,Pravděpodobně nelze vinit sluhu, že jedná tak, jak mu systém, kterému slouží, poručí, že ne? Na jeho obranu a ne, že bych jej chtěla nějak horlivě bránit, do svého odchodu, šerif Rodgers, skutečně se snažil, aby toto město udělal bezpečnější i pro nás-"
,,Rodgers," jméno svýho předchůdce vyflusnu, jak moc mě iritoval coby ten předkládanej vzor, teď mě přímo sere, ,, A co Burton? Kdo všechno o tom věděl a neudělal nic?"
,,Obávám se, že po mně chcete příliš mnoho. Skutečně je to dávná minulost. Co vím, vlastně doktor Burton, byl ten jediný, s kým byla Imogene po všechny ty roky v kontaktu. To on jí dal vědět, jak je na tom její otec. Pokud vy ne, já jednomu věřím, a sice tomu, že má žena by nedala své přátelství někomu, koho by vinila, ze svého příkoří. Je to pro vás dostatečné?"
,,Předpokládám, že mi to bude muset stačit, madam," profesionální polovičatej úsměv, co už tak nějak nejspíš patří k funkci, spolu s tím ostatním, pro tuhle chvíli musí bejt dost. ,,Nic méně, i tak bych ocenil, pokud by bylo možný, si ještě o něčem s vaší partnerkou promluvit osobně," bez ohledu na pouto důvěry, jakýs takýs, který tu možná právě vzniklo, nezapomněl jsem na pravej důvod svý návštěvy. Znovu to neodbytný svrbění, se připomíná. ,,Kde vlastně je?" praxe říká, že není dobrý, partnery děsit tím, že jejich drahá polovička, je možná v dost akutním ohrožení života i když je to možná právě to, co se děje.
,,Ve škole. Jako každý den touhle dobou i přes prázdniny, chodí si tam zaplavat... Měla by být co nevidět zpátky-"
,,Kur...dopr..." tak docela se mi nepodaří skrejt zaklení.
,,Děje se něco?" blankytně modrý oči do široka otevřený jsou tak plný důvěry a nevinnosti.
,,Ne, madam. Teď mně omluvte... Já... budu muset jít. Hned jak dorazí, ať mi co nejdřív zavolá na pager," podám jí vizitku, předstírající klid, jakej bych si skutečně přál cejtit, když to varovný bzučení v mý hlavě s nově nabitou intenzitou, mě dohání skoro k šílenství. Asi nejsem tak dobrej herec, jak bych si přál. Nutkání, tisíce násobnou silou větší než kde jakej absťák co sem kdy měl, najednou začne kroutit moje střeva, chladná železná pěst drtí žaludek, srdce se rozbuší jako splašený, přes hukot krve ve spáncích slyším naší zdvořilostní výměnu a vnímám svoje tělo, co v automatickým režimu, se vypoklonkuje až na příjezdovou cestu. Pedál plynu až u podlahy, řízení na autopilota, nutkání mě pohání hnát se městem. Jediná myšlenka mi rezonující v hlavě. Sériovej vrah s modem operandi utonutí svejch obětí, jaká ironie, že poslední z možnejch obětí musí mít vodu jako svůj živel. Jakožto zadanou, by nebylo snadný, dostat jí v jejím domově na rozdíl od Barbary. Pravidelná každodenní rutina přímo ideální. Nemluvě o přes léto tom nejopuštěnějším místě, jakým školní bazén je. Neměl jsem žádnej reálnej důkaz, že by to mělo bejt zrovna dneska, tak proč jenom jsem se nemohl zbavit toho dotěrnýho pocitu, že o život skutečně jde.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Elecqua Elecqua | 8. února 2020 v 0:48 | Reagovat

Tak nevím co je na snadě, chválit nebo nadávat? Příběh se pohnul v ději a od motivu k vrahovi není daleko. Ale na druhou stranu nám zatím upíráš Jimmiho reakci ;-)

2 Fénix Fénix | 8. února 2020 v 1:04 | Reagovat

[1]: Beru cokoliv. :-D  8-) Jimi by nás měl navštívit v příští kapitole. ;-)

3 Lizard Lizard | 15. února 2020 v 23:51 | Reagovat

Odmítám psát komentáře, dokud tady nebude kapitola s Jimim, jenže se bojím, že takhle to fungovat nebude...
Takže děkuji za přidání této kapitoly a tak... Jsem napnutá jako struna a vlastně i dost naštvaná, tyhle konce nesnáším.
Nicméně mi až teď došlo, že je všechny někdo utopil. Ani bych se nedivila, kdyby výběr způsobu zabití nebyl náhodný. Teď je otázka, co by to tak mělo představovat...
Každopádně dík a moc prosím o pospíšení si s další kapitolou (možná se polepším s komentováním :-D )

4 Fénix Fénix | 17. února 2020 v 17:10 | Reagovat

[3]: Tak to je v cajku, příště Jimi bude. ;-) Za konec se sorry, to je tak, když času je málo, kapitola dlouho žádná nebyla a řádně ji ukončit by ještě nějaký čas zabralo. Ale zase na oplátku, v příští bude Jimi ačkoliv tam být neměl, takže tak. ;-)
Úvaha dobrá, moc dobrá. :-)
Já děkuji, za komentáře. Budu se snažit někde ukrást nějaký ten čas.

5 Lilith Uchiha Lilith Uchiha | Web | 24. února 2020 v 2:23 | Reagovat

Povedené

6 Fénix Fénix | 24. února 2020 v 2:29 | Reagovat

[5]: Dík.

7 Lilith Uchiha Woods Lilith Uchiha Woods | Web | 12. března 2020 v 16:04 | Reagovat

[6]: Nemáš zač

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.