Hříchy otců 32 A.

30. prosince 2019 v 8:36 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím, předně na tomto místě a v tento čas, chci poděkovat všem čtenářům, za přízeň a komentáře, které jste mi po celý rok věnovali. S přáním všeho nejlepšího do nadcházejícího roku, přidávám další část- ať si ten závěr pěkně opepříme nějakým dramatem. :D Neboť jak už to tak v životě našeho oblíbeného detektiva bývá (a upřímně doufám, že po dnešní části ještě oblíbeným zůstane) jedna záhada se jakž takž objasní, nová stopa objeví a tisíc dalších otázek vznikne. Všem přeji přežití dnešní kapitoly i zítřejších oslav, bez větší újmy a co nejvydařenější vstup do Nového roku. :D
Fénix.


32.kapitola
Willkins do kanclu dorazí tentokrát kolem poledního. V obvyklý vypíglovaný uniformě, hladce oholenej, pravda s lehce nazelenalým poopičním odstínem pleti jinak až na pár načernalejch modřin a šrámů na fasádě, ani stopa po zpustlíkovy z předešlý noci. ,,Přál jste si se mnou mluvit, pane- myslím," nejistě se pousměje spolu s přešlápnutím z nohy na nohu.
,,Správně. Počkejte na mně venku," nemám ani šajna, kam náš rozhovor povede, nic méně předpokládám, že ocení víc soukromí než mít odposlech v podobě jedinýho hosta za katrem. Ačkoliv, co toho se týká, tak tomu taky dost zmehlo. Čupřina lezoucí zpod tenký erární deky tvoří jedinej znak, že na kavalci skrčenej chumel pod ní není jenom hromada jinejch špinavejch hadrů. Moc nepřipomíná odbojnýho kohoutka z noci. Nic méně, králičí letoře mýho bejvalýho zástupce, to i tak stačí, aby se cejtil nepohodlně. Což potvrdil, když s úlevou, až příliš viditelnou v držení těla, vyplnil mojí pobídku, spíš než rozkaz a co jeho dlouhá noha druhou minula se odploužil ven.
Slunce se jenom pomalu probírá ke svý parnější části, tak jak to bejvá, když léto pomalu dohrává sedmou směnu a blíží se k finiši. I tak se na obloze mezi načechranejma mrakama rýsuje dost fajnovej zbytek dne.
,,Vim, že radši čaj, ale nic člověka po flámu tak nenakopne, jako pořádnej lomcovák," vysvětlim. Willkins zmateně zamrká, když mu do dlaní vtisknu hrnek čerstvýho horkýho kafe vlastnoručně udělanýho podle mojí receptury.
,,To bude skvělé. Děkuji, pane," předpokládám, že jeho zmatení se dá spíš přičíst na vrub gestu vstřícnosti z mojí strany než volbě nápoje. Vděčně obemkne dlouhý prsty obou rukou kolem hrnku, do nozder nasaje páru. Ať už preferovanej nápoj nebo ne, teplo zahání chlad promilí vyprchávajících z pod kůže. Vlastně si ani nejsem jistej, jestli sem kdy viděl jeho ramena uvolněně klesnout do víc lidský polohy, jako to udělaj právě teď, těsně před tim, než se osmělí až tak moc, že si vedle mě sedne na dřevěnou lavici. Samozřejmě až po mým bezeslovným vyzvání. Jenom tak ze zvyku mu nabídnu retko, když si to první vyklepnu mezi zuby. ,,Myslím, že raději ne," odmítne, v ostýchavým úsměvu, patrná vzpomínka, když to zkoušel naposledy. Čirou náhodou, na tom samým místě, jako jsme teď, jenom v jiný situaci. Možná, jenom možná, že i on, přeci jenom by měl nějakou naději na posun. Od slabošský skety v někoho, koho bych mohl svým způsobem respektovat. Včerejší večer tomu dost napomohl. Samozřejmě, jeho snaha postavit se převaze, měla dost nedostatků, nic méně základ se kterým by se s trochou tréningu dalo pracovat, by tu byl.
Nechám těch pár štráfů s požitkem projít svým dejchacím ústrojím, sledujíc pomalou linii dýmu tančící zásnubní tanec s párou z mýho hrnku kafe připojující se svorně k většímu celku tetelícího se éteru letního ovzduší. Kurva, vážně nemám ani anung, jak bych měl začít řeč s někym s kym sem mít řeč nikdy neplánoval.
,,Co s váma mám dělat?" na konec se rozhodnu udělat to, co mi šlo vždycky nejlíp a sice dát věcem volnej průběh.
,,Řekl bych, že cokoliv, co budete chtít, pane," nebejt toho bezelstnýho úsměvu a pih víc výraznejch v stále ještě pobledlý tváři, podkreslující vzhled vesnickýho prosťáčka, skoro bych si to mohl vyložit i nepatřičně, ,,Zradil jsem vás, vím o tom a zasloužím si být potrestaný," zpříma mi hledíc do očí, dodá tomu korunu. Snažím se ze všech sil tišit draka, kterej se ve mně od jistýho okamžiku začal probouzet.
Teď sem pro změnu já na řadě se zmatením. Pro jeho dobro, dost pochybuju, že si vůbec uvědomuje, jak by to mohlo vyznít. ,,Pravděpodobně," nedaří se mi potlačit zlý ušklíbnutí, vzbuzený kopou špinavostí, co se mi rozeběhnou hlavou, ,,Nic méně, máte víc přímluvců, než možná tušíte, takže vám dám šanci mi to vysvětlit. Poslední. Takže si dejte záležet," možná tohle těm jeho dvoum horlivejm obhájcům dlužim. A taky proto, že nesnášim neobjasněný záhady. Viktora beru, coby solidního znalce charakterů, tak je mi záhadou, z jakýho důvodu by se tak zastával křiváka par excellence, jak se ke mně celou dobu Willkins choval.
,,Dobře. Pokusím se o to. Děkuji," než skutečně spustí, dá si na čas, jako by s mu do přiznávání se vůbec nechtělo, ,,Začalo to, když jsem se dozvěděl, že stále budu zástupcem a ne šerif, na což jsem měl nárok, z celého srdce jsem doufal, že mi dva spolu budeme dobře vycházet. Tedy lépe řečeno, že budu dobře vycházet se svým nadřízeným. Nevěděl jsem kdo to bude, že někdo odjinud, to byla jen další nefér rána pod pás. Potvrzení, že nikdy nebudu dost dobrý. Pro starostu. Pro obec. I kdybych se snažil sebevíc, nikdy by mě nepřijali jako autoritu. Vždycky jen neohrabaný, hloupý zástupce šerifa. Kterého šerif Rodgers trpěl z dobroty svého srdce než kvůli schopnostem. Kdokoliv by byl lepší než já i někdo jako vy," je znát, že se poslední slova snažil volit dost opatrně.
,,Chcete říct teplouš?" ozvěna mýho starýho zlýho já, má požitek, co nejvíc ho vymáchat v něčem, co je mu očividně proti srsti.
,,A cizinec. Pro místní je to obojí stejně špatné. I tak si raději vybrali vás přede mnou. Něco s čím jsem byl nucený se smířit. Ani tak bych nikdy neporušil subordinaci. Nebo jsem si to alespoň myslel, dokud jste nedorazil. Arogantní, sebevědomý, vystavující na odiv svojí jinakost, jako by to bylo něco normálního. Na víc nedisciplinovaný. Zcela ignorující jakákoliv pravidla. Nedokázal jsem se smířit s tím, že někdo takový by měl mít to na co já celé roky tvrdě pracoval. Přes to nebo možná právě proto, jsem se snažil dělat to nejlepší, alespoň ze začátku, s nadějí, že když si získám vaše uznání, možná mě ostatní uvidí stejně. Ne jako politování hodného sirotka bez lepší budoucnosti nad kterým se někdo smiloval, ale alespoň jako platného a výkonného zástupce. Jak žalostně jsem jen selhal!" krátký hořký štěkavý zasmání, nezní jako Willkins, jak jsem ho znal, ,,Nedokázal jsem to. A je to jen vaše chyba," obvinění chybí patřičná emoce, jako by už všechnu energii k nim potřebnou vypálil.
,,Uznávám, asi sem nebyl ten nejlepší nedřízenej. No mohl jste svojí nespokojenost se mnou vyjádřit i jinak před tím než ste začal proti mně intrikovat. Úplně čestně, nemůžu říct, že bych poslouchal, ale možná bych byl víc chápavější než když jste se snažil všechny poštvat proti mně ještě víc. Maximálně se můžem shodnout, že chyba byla na obou stranách," není to nabídka smíru, jenom prostý konstatování faktu.
,,Možná. Ze začátku. A pak už bylo příliš pozdě. Byl jste někým, koho jsem mohl obdivovat a od koho bych se mohl učit. Svým způsobem. Jen kdybyste zároveň nebyl... však víte," nervozně zakopne kolem posledních slov.
,,Tak? Takže moje povaha nebo spíš orientace je vážně takovej problém?" obočí mi samovolně vystřelí vzhůru tak jako ironickej tón se vkrade pro změnu do mýho hlasu. Už jsem si zvykl na ledasco, jenže je tu něco jinýho nad čím je nutný se pozastavit. ,,Pokud to druhý, potom jste si asi nevybral dobrýho kamaráda," možná příčina, co se nabízela jako první, jsem tak nějak opustil po tom, co se začal bratříčkovat s Jimim. No vida.
,,Ne, tak to není!" vyhrkne, když mu docvaknou souvislosti, ,,Vážím si našeho přátelství s Jimim. Je to to nejlepší, co se mi v životě stalo," zní skoro zděšenej z toho, že bych si měl myslet něco jinýho, ,,Nikdy jsem se neztotožňoval s myšlenkou, že by bylo špatné, když má muž rád jiného muže. Nebo dvě ženy... To jen vy. Způsob, jakým se chováte. Tak samozřejmý. Pochopte mně. Byl jsem vychovaný v tom, že být jiný je špatné a pokud se něco takového stane, určitě to není nic čím by bylo třeba se chlubit. Vy s vaším přístupem. Obrátil jste to vzhůru nohama. Přiměl mě pochybovat o sobě samém. Přemýšlet a toužit po věcech na které bych se před tím neodvažoval ani pomyslet. Probudil jste něco, co jsem se snažil celý život pohřbít hluboko uvnitř. Doufal jsem, že když se vás zbavím, zase to zmizí. Všechny ty nežádoucí touhy. Ale bylo to jen horší a horší. Dokud jsem byl s Bebsi, dalo se to snést protože ona mi dokázala dát, co jsem potřeboval. Bylo v pořádku jí podléhat protože byla krásná, úspěšná a silná žena a já neviděl hanbu v tom chtít ji patřit. S ní to nebylo tak moc špatné. Jenže pak odešla a s ní i moje jediná šance, jak tu zvrhlost co mám v sobě skloubit s něčím dobrým a normálním jako je vztah s krásnou ženou-" hlas mu odumře spolu s posledníma zbytkama odvahy mi přímo čelit.
,,Pardon, ale přestáváte trochu dávat smysl. Jste v pohodě s tim, že já s Jimim jsme pár. Pokud tomu teda dobře rozumim, chtěl jste mi zruinovat život, protože jste si kvůli mně začal uvědomovat svojí- co vlastně? Nechcete přece na mně hodit svojí nově objevenou přitažlivost pro stejný pohlaví nebo ještě hůř, že jste zteplal kvůli mně, že ne?" na tomhle místě mi asi nikdo cynismus vyčítat nemůže. A vlastně si nejsem dost jistej, jak si mám celý to doznání přebrat.
,,Není to o vašem vztahu jako takovém. Je to jeho forma. Nejsem tak hloupý, jak si o mně všichni myslí, víte. Všímám si detailů. Vím, že vy dva spolu máte speciální vztah. Jiný než bývá běžné," jako někdo, kdo si taky všímá detailů, momentálně zpozoruju, jak uši mýho zástupce, začnou hořet studem, zjevně i přes to, je odhodlanej srdnatě dál pokračovat ve svým doznání, ,,Asi jsem byl vždycky takový. Uvědomil jsem si to už v dospívání. Nemocný. Zvrhlý. Když mně šikanovali, ponižovali... určitým zvráceným způsobem mě to dokázalo nabudit. Tehdy bylo snadné to potlačit protože uvědomění si, jak jsou takové pocity nepatřičné, bylo silnější. Snažil jsem se randit s děvčaty, mít normální vztah, ale nikdy to dlouho nevydrželo. Jediná Babsi to chápala. Před ní jsem nemusel nic předstírat. K mému zděšení a větší hanbě, jsem si ovšem uvědomil, že nehraje roli pohlaví dotyčné osoby. To, co na mě působí je vnitřní síla. Začal jsem být nesmyslně absurdně přitahovaný k tomu nejméně vhodnému muži. O to horší, váš nekonformní přístup, působil, že by to mohlo být za určitých okolností reálné. Viděl jsem jako jedinou správnou možnost, jak se osvobodit, zbavit se předmětu své posedlosti. Vás. Uvědomuji si, jak hloupé a pošetilé to ode mě bylo a také nespravedlivé. Jste dobrý a čestný člověk. Nezasloužil jste si to. Jenže to není to nejhorší, čím jsem se proti vám provinil. Jsem nemocný a špatný. Od toho večera, kdy jsem vás našel v kanceláři s Jimim, Bůh mi pomáhej, nedokázal jsem zabránit tomu představovat si jaké by bylo být na jeho místě. S vámi. S ním. Pochopil jsem, že ať Bebsi byla sebevíc úžasná, to co jsme měli spolu, nebylo přesně ono. Patřil jsem jí, duší i tělem, ale ona se nestarala. Ne tak jako vy se staráte o Jimiho. Tak moc jsem začal toužit po tom být toho součástí. Čím více jste mne ponižoval, čím jste byl na mě drsnější... Vyhledával jsem to třebaže mi zbytky toho co zbylo z mé soudnosti, veleli ukončit to. Pochopte mne, prosím, jako by nebylo už tak dost špatné, mít takové tužby... s mužem, ještě k tomu mým nadřízeným... čím víc jsem po tom toužil o to víc mi zbytek mého rozumu velel to ukončit jakýmkoli způsobem. Nyní si uvědomuji, jak moc to bylo špatné a jediné o co vás žádám, prosím, je odpuštění. Chápu, že za daných okolností nepřipadá v úvahu, po tom všem, abych pro vás pracoval. Ani bych si to nezasloužil. A také kvůli tomu, že bych nechtěl ublížit Jimimu. Jeho přátelství pro mě znamená tak moc. Nepřenesl bych přes srdce, kdyby si myslel, že jsem se s ním spřátelil, abych se mezi vás vetřel protože tak to není. Je jedním z mála lidí v mém životě, kteří ke mně byli laskaví. Takže prosím, neříkejte mu o tom pokud můžete. A já slibuji, že zmizím z vašich životů. Odejdu z města. Víckrát o mně neuslyšíte. Jen jsem si myslel, že vám dlužím vysvětlení. Spolu s omluvou. Omlouvám se, za všechny nepříjemnosti, které jste kvůli mně měl. Moc mě to mrzí. Vážně-" moc bych za to nedal, že má skoro na krajíčku, aspoň vzlykavej způsob dikce o tom svědčí.
,,Dáváte smysl ještě míň. Pokud vám záleží na Jimim, zmizet bez slova vysvětlení, by asi nebyla ta nejlepší možnost. To jenom tak na okraj," ani z daleka jediná věc, co mi nedává smysl, ale budiž.
,,Nenapadá mne jiné řešení," beznadějně pokrčí ramenama.
Vyklepnu si další retko mezi zuby, potřebuju nějakej čas, abych tohle všechno zpracoval. ,,Řeknu vám chlape, vy máte jediný štěstí a sice, že jste nás načapal až po tom, co Carterová už nežila. Tohle co jste mi tu teďka řekl, zní jako tutovej motiv. Zneuznalej milenec, co poznal, že jeho vyvolená nebude tak úplně ta pravá," nemám páru, jak na takový přiznání zareagovat.
,,Rozumím, že jsem vám nedal sebemenší důvod, myslet si o mně cokoliv dobrého. Ale to bych neudělal. Musíte mi věřit. Stačilo by jediné slovo, jediný náznak... Dal bych cokoliv za to abychom mohli být spolu. Vždyť jsem jí odpustil i tu strašlivou věc co spáchala," už je zase zpátky u horlivosti s jakou se mně snaží přesvědčit utlumenou i stopou smutku jehož příčinu nechápu.
,,Jakou věc?" je to víc než zvědavost, instinkt říkající mi, že jsem na blízku něčemu zásadnímu. Že to bude taková pecka mi ani moje nejdivočejší představy nenaznačili.
,,Tu nejhorší, jakou může udělat žena muži. Zabila naše dítě," oznámí dutě. Jenom hrnek drcenej mezi prstama obou rukou, s klouby zbělelýma napoví míru potlačovanejch emocí.
,,Co prosím? Tohle budete muset rozvést," požádám. Asi by nebylo na místě zrovna teď ho začít citýrovat ohledně zamlčování tak zásadního faktu. Jenom doufám, že tvrzení je zkreslený jeho zkostnatělým pohledem na život.
,,Barbara a já. Byla se mnou těhotná. Když jsem se to dozvěděl, přirozeně jsem se chtěl zhostit svých povinností jako čestný muž. Nabídl jsem jí sňatek. Ale... ona odmítla. Místo toho se se mnou rozešla. To byl ten důvod. Až později jsem se dozvěděl, že naše dítě zabila. Jen tak. Chápete to? Jak to mohla udělat?" upře na mně modrý oči, víc vodnatější neprolitejma slzama, jako bych měl znát zrovna na tohle odpověď.
Já mám ale momentálně víc otázek než odpovědí. ,,Když říkáte zabití, předpokládám, že myslíte umělý přerušení?" muj věcnej tón je možná to jediný, co mýho zástupce dělí od sesypání se. O čemž vypovídá mírnej třes v svěšenejch ramenou. Zprvu mlčky nepatrně přikejvne.
,,Je to vražda. Nezajímá mě, co ostatní říkají," kategorickej světonázor tichym hlasem nepůsobí tak striktně, ,,Ale i přes to co udělala, jsem jí odpustil. Nedokázal jsem si pomoct, chtěl jsem jen být s ní. Šel jsem za ní, a ona se mi vysmála. Prý, že i kdyby někdy chtěla mít dítě, nikdy by ho nemohla mít s takovým slabochem. Nevzdával jsem to. Ani když mi na rovinu řekla, jak se mnou opovrhuje, nedokázal jsem se jí vzdát. Stále jsem doufal, že změní názor. Až do konce. Pořád jí mám pod kůží a nesvedu se jí zbavit. Když cítím ty věci k vám, připadá mi to jako kdybych ji zrazoval. Nevím, co mám dělat. Nemohl jsem být s ní a nezvládnu žít bez ní. Čas v práci bylo to jediné, co dokázalo zaplnit prázdnotu. Pravděpodobně i o to už jsem přišel. Vlastní vinou a jsem si toho moc dobře vědom. Důvod, proč vám to teď říkám, je že vás neprosím o shovívavost, protože vím, že nic takového si nezasloužím, prosím vás o prominutí. Přišel jsem o jedinou šanci na normální život. O svou práci. O vše na čem mi záleželo a můžu si za to jen a jen sám. Ale alespoň s vámi to chci uzavřít správně-"
Možná někdo na mým místě, by na nic nečekal a spěchal, při tak zásadním odhalení. Já se pro jednou rozhodl, řešit trable popořadě. ,,Willkinsy! Zmlkněte," sousloví, co jsem mu za naší krátkou společnou historii, říkal víc než často, ale nikdy před tím jsem svůj požadavek nevyšperkoval pokusem zavřít mu klapačku svým jazykem. Možná jsem to měl udělat dřív poněvadž se to jeví jako efektivní. Z počátku zkoprnělý rty se pod mym snažení uvolněj spolu s tichým zasténáním mi povolí vstup. Nechá mně ochotně zkoumat měkký patro, dásně. Jeho ve většině případů drzej jazyk, nechávající se hladit mým v rozkošným zobrazení pasivity. Více méně jsem nebyl moc zvědavej na další dávku popela, co si byl dotyčnej ochotnej na hlavu nasypat.. Mně tak všeobecně kecy okolo tak nějak nikdy vůbec nezajímali a ty jeho momentálně o to míň. Ukázaná platí. Nebyl by to první případ, co se snaží udržet si práci tímhle druhem upřímnýho pokání, proto sem se odhodlal k malýmu testu. Willkinsova tvář je vláčná proti mojí dlani. Docela dychtivá po kontaktu, automaticky se k ní přivine, podobně jako minulou noc, kdy jsem to považoval za výsledek opilecký desiluse. ,,Nikdy nic není docela ztracený nic méně každá hra má svoje pravidla. Otázkou jenom zůstává, jestli jsi ochotnej na ně přistoupit, chlapče?" dám si záležet při nízce modulovaným hlasu, otázkou pečlivě formulovanou do lastury ucha.
,,Udělal bych cokoliv, co po mně budete chtít," zalapání po dechu je zprvu daný překvapením, pak víc než ochotně se podvolí mýmu mazlení. Palcem na řasách přivřených víček seberu několik ulpělejch kapek slzný vlhkosti, hladový rty se jmou vyhledat mojí dlaň vděčnejma polibkama, když tu vlhkost roztírám po lícní kosti.
,,To ostatní přijde na řadu pozdějš," pravděpodobně cejtí muj zlej úsměv v opatrným příslibu, ,,Všechno je to o důvěře. Už žádný podrazy. Věříš mi tak, že dokážeš přijmou každý moje rozhodnutí, jako svýho nadřízenýho?" skoro neskutečný, že ty rty většinu času semknutý do úzký linky, se ochotně podvolej, hebký a tvárný přijmou můj palec, kterej se do nich ani nesnažil proniknout, nic méně když už je tam, horkou vlhkost si velmi užívá.
,,Jsem plně váš, pane," tichý zasténání podkreslený hbitým jazykem laskajícím celou dýlku prstu. Pro tentokrát mi jeho přehnaná iniciativa snaživce usilujícího se mi zavděčit, tak proti srsti není. Drnká na tu nejcitlivější strunu, aniž by si toho byl vědomej.
,,Dokážeš tu teda pro mě vydržet jako hodnej kluk a dělat svojí práci, zatím co si něco vyřídím?" tělo mýho věčně našponovanýho zástupce je jako hudební nástroj na kterej můžu hrát dle libosti. Momentálně báječně uvolněný. Jak jenom špatně jsem interpretoval všechny ty reakce na mojí blízkost!
,,Ano pane," působivý, že se snaží udržet profesionální hlas při tom lákavě roztahujíc stehna od sebe, když moje dlaň si najde cestu přes jeho hrudník rovnou do rozkroku. Vzepře se proti mýmu stisku. Někde v průběhu, zvládl hrnek bezpečně odložit bokem, teď klouby rukou, zbělalý námahou, zoufale se zarejvající do dřevěný lavice. Stehna upnutý v neprodyšným materiálu kalhot uniformy, se vzpírají v touze dostat víc tření.
,,Jste plný překvapení, Willkinsy. Předpokládám, že mě tu teď bez námitek necháte, udělat vás přímo do kalhot," s určitou zvědavostí palcem a ukazovákem trasuju obvod už celkem impozantní klády, škrtící se v nepřijemným úhlu kolmo k podbřišku podél poklopce. Poloha samotná příliš nepřekvapivá pro chlapy žijící v popírání jakýhokoliv druhu a nedopřávající patřičnou pozornost svýmu vercajku. Teď momentálně nadšenou pulsací se tý správný pozornosti velmi dožadujícímu. ,,Je to to co chceš? Líbilo by se ti, kdyby tě tvůj šéf vyhonil, pěkně tady, přímo na očích všech, co můžou vidět, jakej seš malej zvrhlík?" otázka víc pro efekt, všichni vědí, že dobří občané newhopeští, jsou přes poledne, příliš zaměstnaní pinožením se za svýma ubohýma životama než aby věnovali pozornost něčemu, co se jim děje pod nosem.
,,Prosím, pane," oslovení, co vždycky používal s takovou oblibou, má teď docela jinej smysl lahodně toužebně zasténaný spolu s nezaměnitelnou tvrdostí kořene a pevně utaženejch varlat těsně před výstřikem kterejm jemnou masáží věnuju největší pozornost, tisknoucí se vstříc úpatí mí dlaně. Dunivej náraz je docela slyšet, když hlava mýho zástupce v záklonu nerazí o zeď strážnice. Vychutnávám si z odstupu pohled, co nabízí jeho tvář. Mimický svaly stažený jako obvykle, jenom tentokrát z důvodu potěšení. Pootevřený rty zvyklý recitovat poučky z příruček sténající slastí. Šlachy a svaly na šíji lahodně napjatý, svádějící k nakousnutí. Z pod pevně sevřených víček se vyřine několik osamělých kapek. Mezi obočíma objeví vrásky. ,,Nemůžeme," sotva slyšitelnej protest zaniká mezi sténáním rozkoše. Pro mně dost zřejmej signál abych ignoroval i pohyby rozkroku, co se zjevně pohybuje v rozporu s přáním svýho majitele.
,,Proč?" ke svý zvědavosti si dopřeju ještě ochutnat sladkou kombinaci nejistoty mísený s vzrušením, která tou delikátně jemnou kůží na krkavici zběsile pulsující pod mym jazykem, prosakuje. Willkins skutečně nepůsobí jako člověk co by překročil hranice svýho pohodlí, aby si udržel práci.
,,Moc to chci, to všechno co se mnou chcete dělat-" se zakňučením, jeho stehna se pokusej zadržet moje zápěstí, když hodlám vyhovět jeho požadavku, ,,Ale nemůžu to udělat Jimimu. Je to přítel. Nebylo by správné, kdybychom pokračovali. Už tohle bylo špatné. Jsem tak moc špatný..." v reálný rovině se vyklidí z mýho dosahu, v psychický se sbalí do malýho klubíčka někde na okraji svýho podvědomí, ,,Neměl jsem to dělat. Omlouvám se, že jsem vás vyprovokoval..." tělo se přidá k hlavě a skoro by to bylo zábavný, nebejt to tak ubohý, jak se svoje dlouhý nohy neohrabaně snaží přitlačit k trupu na úzký lavici, obemknutý stejně neohrabaně působícíma vyzáblejma rukama. ,,Odpusťte mi to... ať mi to Jimi odpustí... musím všechno zbabrat..." začne dokola drmolit coby svojí mantru.
Ze všech lidí na světě, byl muj otravnej zástupce ten poslední, koho sem si dovedl představit, že bych měl z podobnýho stavu dostávat. Tady jsem, živej důkaz, že moje osobní karma nejenom že existuje, ale má i svéráznej smysl pro humor. ,,Dobře mě poslouchej, chlapče," nesnaží se dostat z mojí blízkosti, když udělám něco tak trhlýho, abych si přidřepl k zemi před něj a ruce opřel po bokách kolem něj. Vlastně se zdá víc uvolněnej, obalenej aurou sebejistoty a autority, kterou se snažim vyzařovat, ,,Pokud si chceš s náma hrát, měj na paměti, že neexistuje žádnej stud, v tom co si přeješ a převážně já budu rozhodovat o tom, co je pro tebe dobrý. Pro začátek tuhle starost, jak se k tomu bude chtít postavit Jimi, necháš na mně a na něm, hm?"
Vzhlídne ke mně s nefalšovanou štěněcí oddaností v očích. Jak se na dobrýho mazlíčka vzhlížejícího ke svýmu pánečkovi sluší. Nejspíš chyba posledních měsíců, že přesně něco takovýho se mnou dokáže pohnout. Willkinsovo následný horlivý potřesení hlavou působí jako konečný stvrzení naší dohody. ,,Pokusím se, pane," jeho lehký pousmání vlastně možná nikdy nebyl pokus o podlézání, jenom pokus neobratnýho kluka vyzískat si trochu přízně.
,,Zvládneš se teď tady o to postarat? To ostatní budeme muset dořešit pozdějš," pracovní povinnosti, jsou teď na prvním místě.
,,Můžete se na mně spolehnout. Tentokrát už to nezvorám, slibuji," v kontextu situace, prohlášení vznesený s tím snaživeckým elánem, co mi už zas tak moc neleze na nervy, je až lapidární. Stvrzený slib novýho uzpůsobení.
,,Hodnej kluk," je to skoro reflex, upustit krátkej oceňující polibek na čelo, cestou v zhůru. Snad blíž k dořešení případu.
Pořád vyhlíží trochu zmateně, zastřenej pohled, tváře mající konečně zdravej odstín růžový, přitrouble působící úsměv na rtech naběhlejch z líbání pro mě působí dost uspokojivě. Bez ohledu na okolnosti, dostat někoho do takovýho stavu, dělá dobře mýmu egu. Realita ho jenom pomalu začíná stahovat zpátky na zem. ,,Co mám dělat s ním?" kejvnutím naznačí směrem našeho hosta ubytovanýho ve zdech stanice.
,,Cokoliv uznáte za vhodný. Chtěl jste víc pravomocí, ne? Takže je od teďka váš problém. Pusťte ho, nechte ho tam shnít... cokoliv chcete," skutečně bych se nemohl starat míň a na víc se zdá, že pozitivní motivace v podobě dání Willkinsovy moci nad osudem jeho tyrana, celkem zabírá. I když jenom částečně efektivně.
,,Opravdu smím zůstat, pane?" Willkinsův šťastnej úsměv, je svým způsobem ještě otravnější než jeho jiný verze.
,,Jasně, že jo. Kdo by mě jinak po ránu trávil příšerným kafem," neubráním se protočení očí. Nejsem si tak docela jistej, jak se Jimimu bude líbit muj ďábelskej plán, co se mi zrodil v hlavě během toho, co příležitost se mi sama tak ochotně nabídla na každej pád budu muset přijít na způsob, jak by to všechno mohlo fungovat. Paradoxně, v konečným kontextu to momentálně není ani zdaleka muj největší problém. Byl jsem k uzoufání slepej, co se motivů mýho zástupce týkalo, ovšem není to nic v porovnání s trestuhodnou slepotou, jakou jsem projevil při řešení případů. Při tom pojítko jsem měl celu dobu přímo před sebou. To, co jsem si přál získat. Zásadní fakt spojující všechny tři oběti. Zbejvá ověřit jednu drobnost. Což možná nebude nejsnadnější úkol s ohledem jak jakejkoliv pokus tohohle druhu v minulosti žalostně selhal ani s ohledem na to, jak úzkostně se tu určitej druh tajemství střeží.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.