Hříchy otců 31.D

6. prosince 2019 v 2:48 | Fénix |  Hříchy otců
Konečně konec. Ufff!


,,Tohle ne, chlapečku," zkroutit mu zápěstí obvodem připomínající stěžeň plachetnice zrovna dvakrát snadno nejde, volnou pěstí mi napálí do nechráněných žeber. Nezůstanu mu nic dlužnej, moje kratší, tvrdší rána s křupnutím přerazí jeho nosní přepážku. Vodopád krve v tu chvíli se mu crčící z rypáku ho ani tak nezastaví. Dál útočí na moje žebra a při tom se pokouší vykroutit ze sevření. Z boku mi přistane rána pěstí jenom těsně míjející muj spánek, bejt vedená někým z dalších, mohla bejt moje poslední. I tak se mi na chvilku před očima zajiskří pěknej ohňostroj. Skrček Ferguson si musel pořádně povyskočit, aby mě zasáhnout mohl. Útok ze zálohy je mu přesně podobnej. Nemám čas na víc než mu poslepu vypálit loktem proti ksichtu s nadějí, že se trefím. Zaznamenám dusot dalšího vazouna ženoucího se mým směrem, tři na jednoho zavání průserem. Periferně v zorným poli letící těleso těsně mine mojí hlavu, následovaný žuchnutim těla útočníka zbavenýho vědomí na podlahu. Přesně vržená biliárová koule po tom, co zasáhla svůj cíl se pomalu dokutálí až k mým nohám. Někde z hlubin vřícího davu, se mihne černá šmouha tvarem připomínající mužskou postavu. Potřebnej moment rozptýlení. Další moje rána pěstí, kolohnáta se střepem vyvede z rovnováhy, snáz ho pošlu proti barpultu o nějž mu střep konečně vyrazím spolu s křupnutím zápěstí. Se skučením, se proti mně zuřivě rozmáchne zdravou pazourou, muj pohyb bokem následuje rána pěstí rovnou mezi světla. Následnej kop z otočky dokončí práci a i on se poroučí k zemi. Pravý peklo se rozpoutá až teď. Jako šelmy, povzbuzený pachem krve, zapojej se ostatní z Fergusonovy bandy. Každej hnanej zuřivou touhou bejt zrovna tím, kdo mě sejme. První dva jdou k zemi celkem snadno. Víc ran než bych dokázal spočítat, jedna zvlášť tvrdá do žaludku, mě skoro přiměje vyhodit všechen chlast, co sem do sebe tak pečlivě v průběhu večera naládoval. Váha chlapa na mejch zádech mě nutí k zemi. Cejtim vlastní ohryzek zarážet se mi zpátky. Vize začínaj černat dík nadloktí jako smrtící anakonda zezadu svírající mě kolem krku. Na jejich samým okraji, zahlídnu Willkinse, jednoho z frajerů natáhnout lahví po palici. Úkon v jeho stavu tak namáhavej, že po něm má sám co dělat aby se udržel ve stoje. Pěsti dopadající na mě pršej ze všech stran. Hospodskej extatiskej řev se pomalu rozpouští do konstantního šumu odkrvenejch kapilár mejch ušních bubínků, jako pomalu i zbytku mozku. Teplej čůrek krve z rozraženýho obočí pálící v oku, je jeden z posledních vjemů. Zažil jsem toho dost, abych věděl, kdy složit karty. Teď se zdá, že budou složený za mě. Čekal jsem, že můj konec bude vypadat přibližně nějak takhle, jenom sem nečekal, že to bude v buranský bitce, kvůli někomu na kom mi vlastně ani nezáleželo. Odhodlanej bojovat do posledního dechu nepřestávám, i když zbavit se přítěže na hřbetě se zdá skoro nemožný. Nejspíš je konec už hodně blízko, když mi začne připadat, že nějaká zvláštní síla, jednoho po druhým odhazuje ostatní útočníky z toho chumlu, co se na mě sesypal.Novej elán mi proudí v žilách. Dá mi sílu mustanga vzepřít se, nejbližšího sráče, dobrym kopancem do žaludku odrazit. Dost volnýho prostoru hlavou po zadu napálit dotyčnýho co mě drží v sevření a hned na to ho přes sebe přehodit. Jako pytel hnoje se zachroptěním dopadne na podlahu. Nechápavě na mě zazírá pár světlemodrejch vykalenejch prasečích oček. Pro jistotu mu pošlu kopačku do žeber. K původní skvadře se muselo přidat pár dobráků z řad počestnejch buranů. Nápor neustává. O pár ran pěstí a kopanců pozdějš, za zády vnímám další osobu. Není to útok. Ona pomocná síla, má rozměr z masa a krve. Lopatka na lopatku, kreje mě tam kde bych to nezvládl. Bezvládný těla odpadaj od jeho pěstí. Najdeme spolu sehranej rytmus boje v kruhu aniž by sme komukoliv z útočníků dovolili dostat se mezi nás.
,,Myslel jsem vážně každé slovo. Nikdy jim nebudete muset čelit sám," bez sebemenší stopy námahy, přesto vim, že právě knockoutoval maníka o polovic těžšího. ,,Dolů!"
,,Že ste si dal ale na čas, padre," vyplnim příkaz, okovaná bota jenom těsně mine mojí hlavu, což má za následek, že týpek co se mně usiloval sejmout, skončí s kopačkou v ksichtě dalšího kumpána, kterej se pokoušel sejmout padreho.
,,Zdálo se, že to máte plně pod kontrolou. Nechtěl jsem vám kazit zábavu," heknutí spolu se zvukem masa nárážejícího o maso, dá znát, že další dostal to svý.
,,V pohodě. Jenom bych vás nešacoval na znalce tohohle tance," a že to je poezie v pohybu, je víc než jasný, ,,Do prava!" v souladu se mnou Viktor se uhne, což má za následek další dva zmetky knockoutující se navzájem.
,,Učil jsem se znát kroky ode dne svého zrození. Boxerský šampion semináře za roky osmdesát tři a čtyři," řečený číslovky nesou důraz ran, co mezi tím rozdá, skromnost prohlášení je sice v přímým rozporu s brutalitou nic méně v preciznosti i tvrdosti pravýho háku, co aplikuje na svýho současnýho protivníka je všechno. ,,K projevení lásky otce tak jako našeho Pána, je někdy třeba tvrdé ruky. Čím více otec své děti miluje, tím tvrdší ruka musí být," skoro přednes jako když mluví z kazatelny, ta jeho otevřená ruka ve stylu asijskejch bojevejch umění při tom zmákne proplesknlout hned dva svý útočníky než jednoho uspí úderem dlaní naplocho do čenichu a dalšího kopancem na solár pošle do řady stolů. Pěstní souboje nebudou jeho jediná specializace. Nejspíš před tim než šel do akce, odložil kolárek, jedinej signifikantní znak, co ho mohl chránit. Zbyl jenom muž, obyčejnej člověk, co se kurva dobře umí ohánět před agresorama, který v návalu slepý zuřivosti neodmítnou pobídku. Boj už dávno ztratil konkrétní zaměření a změnil se v festival čistýho násilí. Přestalo bejt důležitý, kdo jakou myšlenku zastává. Dobří občané Newhopeští, potřebovali jenom trochu popíchnout aby se změnili ve smečku krvelačnejch zrůd. Nebo spíš, dali plnej průchod svý přirozenosti v boji, co nemá pravidla, kde kumpán se neostejchá natáhout jednu půllitrem kumpánovi, se kterým ještě před chvilkou svorně lil. Tohle je to peklo na Zemi o kterým jsme spolu vedli řeč. A on mezi nima tančí. S grácií, samozřejmou lehkostí. Odráží všechny ty údery. Co mu chybí do mohutnosti svalů a vzrůstu, vynahrazuje mrštností. S bravurou gymnasty provede kotoul přes biliárovej stůl, židle, kterou se o něj jeden z těch zmetků chystal přerazit se rozpadne v hromadě třísek. Dobře mířenej kop do tlamy, dotyčnýho odrazí. Po něm ještě pár dalších. Několik výskoků před tím než dalšího zuřivce ohánějící se tágem po jeho nohách, dalším brilantním kopem pošle rovnou do limbu. Obratnym seskokem je dolu ze stolu, tágo kterýho se zmocnil používající coby zbraň. Je s nim stejně dobrej možná ještě lepší než při hře. Špičkou nakouří frajera, co po něm šel do žeber s protočením v rukách, širším koncem dalšího napálí bod bradu.
Nemám moc času dál se kochat jeho bojovejma dovednostma anžto z rojímání mně vytrhne řízek, co se mi pokusil přerazit hřbet židlí. Dobrý pro mě, že židle povolila dřív, třísky se rozlítnou na všechny strany. V jeho pazouře zbude jenom ostře zašpičatělá šprušle se kterou se taky hnedky jme ze mě udělat ražniči. Nic co by po pár úhybech nevyřešila vhodně načasovaná a trefně mířená čenichovka. Frajer si stihne instinktivně zadržet proud červený z přeraženýho rypáku, chystám se mu natáhnout druhou, aby lehnul, když se ozve pořádná šupa, co všechny přiměje na ráz zkoprnět právě v těch pozicích co byli.
,,Tak dost! Všichni vodsať vypadněte a fofrem!" na tak malýho švába má výčepák slušně důraznej hlas, samo sebou zvlášť, když svůj argument podpoří, cvaknutí brokárny, kterou po varovným výstřelu do stropu tak znovu připraví do akce. ,,Myslím to vážně! Hned!" s kvérem co zaobírá polovinu jeho figury vypadá celkem srandovně, akorát že nikomu z těch, co se zrovna v tu chvíli držej na nohách to srandovní nepřijde. Pomalu, ale jistě se začnou probírat za svýho štronza, jako mouchy popadaný po blbě použitým postřiku. Ty co maj špetku slušnosti v těle, sbíraj svoje kupány z podlahy a i s nima se pomalu ale jistě ploužej kde nechal tesař díru.
Někde v tý skládce končetin a zbytku těl, vyhledám odpad, co mě zajímá. Za pracku ho dotáhu, kam potřebuju, vláčíc zbytek jeho muší váhy mezi jeho padlejma kumpánama a výměškama jejich různorodejch tělních tekutin, co se za tu dobu na prkený podlážce lokálu, stihli nashromáždit. Po tom všem klouže celkem hladce, záda parádní džísky do sebe nasávající všechen ten sajrajt. Možná bych mohl po majiteli zažádat slevu z útraty za to, jak pěkně mu tady vytírám podlahu. Ferguson se probere zrovna když klepeta zacvaknu kolem jeho zápěstí a chromovou tyč barpultu. Tak mu odrecituju jeho práva, jenom tak pro formu spolu s obviněním: ,,Napadení úřední osoby-"
,,Lhal jste. Říkal jste, že se mi nic nestane," na půl v bezvědomí, přesto zvládá zamumlat blbý kecy.
,,To taky není za mně, ale za Willkinse. Jednou uniforma navždycky součást celku, to si zapiš za uši, kdybys měl ještě někdy chuť se do něj navážet, comprende?" hádám, že nesrozumitelný zahuhlání, když mu za pačesy zakloním palici, abych se mu podíval do ksichtu je souhlas. Svojí pozornost nasměruju na barmana: ,,Pohlídejte mi ho, jo? Za chvíli si ho vyzvednu. Nečekám na potvrzení a nediskutuju, v zásadě je mi celkem šumák, jestli si majitel prodlouží zavíračku s prázdným lokálem nebo si dotyčnýho knechta vyzvednu až s otvíračkou. Zároveň si vezmu zpátky kvér a placku.
Vyhledat Viktora, nedá moc námahy, se starostlivou péčí se věnuje původci všeho tohohle bordelu. ,,No tak příteli, proberte se," jemný poplácání po tváři zatím co druhou rukou zamotanou v jeho triku se ne příliš komunikativního Willkinse snaží udržet ve vzpřímený poloze. Na chlapce zřejmě dopadla tíha celýho večera, nebo si možná přihnul i něčeho dalšího, když my dva byli zaměstnaný. Na každej pád má zajímavě zelenošedej nádech kůže, celá jeho vytáhlá figura víc připomínající loutku z přetrhanejma drátkama, co se tak ve stoje nejvíc drží dík padreho vůli.
,,Co s nim chcete dělat?" otázka je nasnadě páč je mi jasný, že jeho dobrodiní bude vyžadovat mojí asistenci, ,,Hodíme ho na krk Burtonovi?" pokud by bylo na mě, klidně bych ho nechal vychrápat se někde na čerstvým povětří na druhou stranu, synek dostal pár ran do kebule, ergo by nejspíš měl bejt pod dozorem, což jde docela mimo mě, nic méně k mojí smůle, někdo jinej to na zřetel bere.
,,Mohu se o něj postarat. Řekl bych, že Stanford bude mít i tak dost pernou noc," něco zlýho v koutku jinak obvykle schovývavýho úsměvu, jakym obsáhne ještě pořád kolem nás se zvedající a trousící se trosky. Jo, zůstala po nás solidní spoušť, bez pochyby, kdy aspoň část těch slabších kusů v dohledný době bude obtěžovat místního felčara.
,,Tak třeba. Bez toho bych nevěděl, kam ho doručit," ne vážně sem si nedal práci ani s tim si zapamatovat adresu svýho zástupce. Samo sebou, padre se za to po mně podívá způsobem kterej sice nesoudí, ale je i tak dost výmluvnej.
,,Vy, jste též zraněný," poukáže nicméně směrem k mýmu obočí ze kterýho krev už pomalu začala zasychat.
,,Jo tohle," tak nějak bych sám na to už zapomněl nic méně slabá bolest se pří zmínce přihlásí k životu, ,,Nic s čim bych si neporadil," nejbližší násoska, co ještě zůstal na svým místě, chabě zaprotestuje, když v jeho skleničce prstama zalovým pro kostku ledu. Beztak si žádnej respekt nezaslouží, kdo przní bourbon ledem. Směsice chladu a pálení chlastu působí jako ta správná léčivá kombinace, když jí přiložím. ,,Tak jdem na to?" Padre přikejvne. Sice se snaží si toho času celkem mrtvou váhu naložit více méně na hřbet s Willkinsovou ploutví kolem ramen, vejškovej rozdíl mu moc nepřeje. Tak se octnu, podpírajíc tělo toho nejvíc otravnýho týpka ve městě, z druhý strany. No vážně muj splněnej sen. V podstatě je nutný ho odtáhnout ven. Tam je to ještě lepší, když jediný co zvládne je se předklonit v našem držení, aby hodil epesní šavli. Za krátkou cestu k autu, stihne předvést ještě dva pokusy. ,,Vážně mám tenhle dobytek pašovat ve svý káře?" spíš řečnická otázka, když už se nám ho povede opřít o kastli než odemknu. Je nabíledni, že jo. ,,Willkinsy, varuju vás udělat mi bordel vevnitř-"
Opilecky zahuhlaný něco ve smyslu: ,,Provedu, pane," nezní dvakrát přesvědčivě ani po tom co se k tomu pokoušel zasalutovat. Naložit v podstatě mrtvou váhu na zadní sedačku ani s Viktorovou pomocí pak není nic extra. Nejsnazší způsob, je nechat Wilkinsovy dlouhý nohy trčet ze staženýho okýnka, když nejeví dost sebekontroly, udržet se na sedačce vzpřímeně. Nejspíš bych musel dát sám sobě pokutu, potkat se někde na silnici, takhle mi nezbejvá nic jinýho než přetrpět jízdu. Jako že to fakt dost kalim, abych byl co nejdřív v cíli. Proces jak potom mrtvolu co bejvala mym zástupcem dostat z auta není o nic snazší. Padre je užitečnej jenom po tu část, kdy se jedná dostat Willkinse z auta po trávníku před vchod.
,,Sakra, chlape, držte vzpříma!" snažim se ho udržet ve svislý poloze celou tu dobu, co padre loví klíče i odemyká. Nic snadnýho, kdyby to někoho zajímalo.
,,Do obýváku," padre stroze pokyne než zmizí v útrobách svýho domu, kde je koupelna.
Starej otoman nevypadá příliš pohodlně, nic méně nebudou to moje záda, co budou ráno bolet a za druhý i tak je to celkem komfort pro někoho, kdo se taky mohl probrat někde na chodníku. Celkem si odfrknu, když na něj svoje břemeno složim. Dvakrát nejsem svůj zůstávat tu s Willkinsem sám ostatně jako sem v jeho přítomnosti nebyl nikdy ani když byl komunikativnější. Předpokládám, že se můžu udělat aspoň trochu užitečnej a zabít čas rychlým vyšetřením reakcí, což v jeho stavu taky není žádnej med. Pořádně se probere když už jsem skoro hotovej, překvapivě silně sevře moje zápěstí, ruky, kterou jsem si ho před tim snažil přidržet, když jsem s pomocí baterky zjišťoval reakce jeho zorniček. Teď ty svoje oči na mě upírá až moc živě. Zatím co, nejspíš nevědomky, se tváří tře o mojí dlaň.
,,Musíte mi věřit. Nechtěl jsem dělat potíže. Jediné, co jsem kdy chtěl bylo na vás udělat dobrý dojem," zní tak nešťastně, že možná jenom možná bych v tuhle chvíli pro něj mohl někde vydolovat trochu sympatií.
,,A že se vám to povedlo," neubránim se ironický poznámce, síla zvyku, ,,Odpočiňte si, chlapče. Zejtra si o všem promluvíme. Chci vás vidět v kanceláři hned jak se proberete, jasný?"
,,Ano, pane," v dlani cejtim jeho úsměv, je to jeho povaha dobrýho vojáka, aby položil hlavu na opěrku a uvolnil se v duchu nařízenýho odpočinku.
Viktor právě v ten moment vejde do místnosti, v rukách tác se vším potřebným k ošetření drobnejch tržnejch ran, co Willkins má, tubou aspirinů a sklenkou vody, co přijdou vhod ráno. Už nepochybuju o jeho bohatejch zkušenostech, co s ošetřovatelstvím v podobných případech nejspíš má. Pokud si něčeho všimnul z naší malý výměny, nechá to bez komentáře. Snad jeho prchavý pousmání, se zdá celkem nesnesitelně spokojený. Na každej pád hned se jme ujmout svejch povinností, učiněná Matka Tereza, jak kolem svýho pacoše kmitá.
,,Počítám, že už si tu beze mě poradíte," já bych se zas celkem jmul kvapem vypakovat, což je na mě hádám znát.
Přikejvne místo odpovědi. Pak se na mě přeci jenom zaměří: ,,Potřebujete ošetřit?" znova mi připomene moje natržený obočí.
,,Zmáknu to. Sem z tvrdšího těsta než se zdá. Což ale vy taky. Byla to přímo pekelná noc," zhodnotím.
,,To vskutku. A také velmi zábavná. Skoro jsem zapomněl, jak dobré to je. Děkuji vám," další záblesk špatnosti plá v temnejch očích, tolik kontrastující s jemným úsměvem.
,,To já bych měl poděkovat. Zachránil ste mi tam kejhák a ne jednou. Bijete se jako ďas. Jenom mi řekněte jednu věc, tehdy s Tobiasovo tatíkem, mohl jste ho snadno usadit sám, místo toho jste mi ho přenechal?" už jsem si jistej, že svatej muž má k ráně tak blízko co já, potud mně instinkt nezklamal, temnota bublající pod krustou z klidu a vyrovnanosti.
,,Inu, drahý příteli, zdálo se, že vám je drobného vybití třeba více než mně ztrestat dotčenou pýchu," v postoji laskavýho ošetřovatele by nikdo nešacoval týpka, co bez mrknutí oka před chvílí zrušil půl knajpy.
,,To máte recht. I tak, ještě jednou dík a dobrou noc," hodlám se vypařit než by se situace mohla stát trapnou.
,,Bylo mi potěšením bít se po vašem boku. Kdo ví, možná ještě někdy budeme mít příležitost si to zopakovat," zní o tý skutečnosti sakra přesvědčenej.
,,To snad radši ne. Na podobný srandy sem už vážně asi moc starej," opustím ho i jeho pacoše, dřív než by se probral a mohl chtít připojit k naší párty. Moje naklepaný starý kosti dožadující se už jedinýho a sice pelechu. Přesto a nebo snad právě proto, moje neklidný srdce opustí padreho dům s pocitem vyrovnanosti, jakej sem dlouho necejtil. Dalo by se říct, že i tahle bitka byla něco, co sem potřeboval a padre jako správnej duchovní pastýř mi dopřál úlevu i když poněkud neortodoxním způsobem.
Co sem určitě nepotřeboval, bylo muset se ještě vypořádat s Fergusonem. I tak jsem to zmákl. Do putiky se během mý nepřítomnosti, vrátilo pár vytrvalců, noc se zdála nekonečnou v ruchu jaký tahle zatuchlá díra nejspíš dlouho nezažila. Třeba že dodat, že Ferguson pořád přikovanej k baru tvořící tak skvělou pouťovou atrakci z toho dvakrát nadšenej nevypadal. Coby terč burákovýho odstřelování, zasypanej i jinejma odpadkama, vlastně mohl bejt docela rád, když jsem si ho vyzvedl. I ten kufr mý káry ve kterým sem ho pašoval na stanici a se kterým už z minulosti svojí zkušenost měl, byl možná přijatelnější možnost. Sic patřičný ocenění neprojevil. Vlastně i hospodskej se tvářil dost nenadšeně, že mu odvádím nejnovější atrakci, no nemohl dělat nic.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lizard Lizard | 6. prosince 2019 v 17:51 | Reagovat

Děkuji, děkuji za další dávku a to dokonce trojnásobnou. Snad tě v tom nedostatku času potěší, že jsem na tom obdobně a stejně jsem už ráno v osm tady slabikovala Springera.
Detektiv zvládá v jednu chvíli dělat dobré skutky a v druhé rozbíjet... ústa. Padre baví, nakonec možná tohle na zbloudilé ovečky bude platit víc. Jeho přednes o otcovské lásce... no na jedničku.
A teď ty horší věci, opravdu se bojím o našeho drahouše (kterého zabije beztak už Jim, až přijde domů... nejdřív ho ošetří a pak zabije), v New Hope to začíná být samý magor. Mimochodem já byla tak napjatá, co z padreho vypadne, ale zrovna teď mu musí Springáč skákat do řeči. Sakra práce. Jeho úplně obyčejný život (jen měl z kluka uhlí a vykouřil mu Pracháč...), aspoň pro tyhle fakta měl mlčet a poslouchat! Chjo! Jo, byla jsem ukrutně zvědavá, kdyby se někdo ptal.
Willkinse už se nikdy Springer nezbaví, abychom si to vyjasnili. :-D Chudáček malý.
Aligátor je tak záhadný, až bych si skoro myslela, že za ním ani Nelson nemusel chodit. Nějaké boží vnuknutí. Asi to samé, co přivedlo Willkinse do toho pajzlu.
Díky moc :-)

2 Fénix Fénix | 6. prosince 2019 v 22:57 | Reagovat

Není zač, není zač. Potěší a velmi, takový komentář hned za čerstva, to je také na děkovačku. :D Jo, v takových chvílích se detektivovi přesně hodí ta jeho dvojaká osobnost. Teď to právě naplnil. Dlužno podotknouti, že ta ústa rozbíjí raději. :D Asi to bude "mimo záběr" ale v duchu se bavím představou té následující neděle. Tedy jestli ještě padremu nějaké ty ovečky zbyli. :D :-?
Myslím, že doma mu bude vše odpuštěno, jakmile se pochlubí, jak k tomu přišel. ;-) Přemýšlím, jestli mám nějakou tu domácí scénu připsat...? :-? O těch magorech se tedy nehádám. Ale tak zase má druhého ranaře k sobě, tak to možná dají.8-) Nezbývá než doufat, že padre bude mít ještě příležitost se k jejich rozhovoru vrátit. Tedy samo sebou, až si někteří paličáci připustí realitu,které se zatím vytrvale brání, že ano. :-D
Hm, taky mám ten pocit, že už ho má na doživotí, ale jemu to radši neříkejme nebo začne balit kufry směr Chicago. :-D Nevím to jistě, nic méně jasnozřivost mezi nesporné aligátoří talenty nepatří. Myslím. :-? Tedy podle Willkinsovo stavu a s ohledem na to, že aby šel do motoknajpy nemá gule, to spíš šacuji, že tam tak nějak nasával celou dobu. No kdo ví, kdo ho tam prsk. :-?
Ještě jednou, není zač. Já děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.