Hříchy otců 31. A

26. listopadu 2019 v 18:59 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím přátelé, omlouvám se, za zpoždění, reálný svět si žádal mou pozornost více, než mu chci většinou dopřát. Nic méně, nová kapitola je zde, tedy její první část, poněvadž je opět nehorázně dlouhá a část potřebuje ještě nějaký zásah. Snad se mi to povede brzy.
31.kapitola


Málo kdy se vůči někomu zavazuju slovem, když už to udělám, dávám si záležet, abych byl mužem, co svůj slib dodržuje. Každej i sebenepatrnější má svojí důležitost. Jeden takovej sem dal zrovna nedávno a i když by mě nic nezavazovalo ho splnit, víte, jak to my klaďasové s tím máme. A já klaďas v tomhle zatraceným příběhu mám bejt. Úloha, do který si přesně nejsem jistej, jak sem se dostal. Zatracenej klaďas, kterej dělá zatracený sousedský návštěvy a dodržuje zatracený sliby, ještě zatracenějším usmrkancům, který jeho snahu dost možná ani neoceněj. Takže tady jsem. Decibely bicích s řevem kytary jsou slyšet už z neudržovanýho trávníku. Nějakym zázrakem, chatrnou kůču, od pohledu prožranou termitama, doslova se pod jejich sílou otřásající v základech, ze který se linou, ještě nerozložili na hromadu prken a hřebíků. Neměl bych šanci se dobouchat na zteřelý futra, nebejt další parnej den, kdy obyvatele uvnitř, od venkovního světa, dělí jenom přepážka ze síťoviny. I tak chvíli trvá než mě osoba uvnitř zaregistruje.
,,Doprdele!" přesto, že se jedná o ženskou středního věku, způsob rychlýho rozdrcení nedopalku v popelníku, hození obojího pod stůl, snaha rozehnat hustou kouřovou clonu s charakteristickým odérem konopí, rukou a v druhý fázi ho přerazit osvěžovačem vzduchu, je dost dětinská. Vstane. ,,Ztlum ten zatracenej kravál!" zaječí směrem do patra, odkud přirozeně, žádná reakce nepřijde. Neochotně se doplouží mi otevřít. Ušmudlaný pyžamo pod rozevřeným záplatovaným županem přesto, že je dávno po poledni o ledasčem vypovídá. ,,Co chcete? Mám na to předpis a pokud jde o tu hudbu, tak ať si každej, políbí prdel. Není noční klid," má hned ne jednu výmluvu. Pohled štvance v skelnejch krví podlitejch očích, nečistá pleť, několik mastnejch pramenů spadajících z drdolu, prozradí osobu jejíž prioritou není ani starost o sebe ani o okolí.
,,Nepochybuju," nebyla by první, co se kolem sebe takovým receptem ohání, od doby, kdy to zavedli, jenom jiná, zákonná forma dealerskýho bussinessu, posvěcená státem, ke který není třeba ani základní práce s pěstováním trávy, stačí papír a štempl a všechno si lze koupit pohodlně bez rizika i s daní, ,,Proto tu nejsem," nehodlám komentovat nic z toho.
,,Hm, fajn," řekne bez většího zájmu, jako by mít na prahu svýho domu zástupce zákona bylo něco docela všedního, ,,Theodore Chesterfielde Nelsone, zvedni zadek a koukej sem naklusat! Okamžitě!" zaječí znovu do patra. Nechá mě vstoupit do zanedbaný kuchyně, haldy nemytýho nádobí spolu se zbytkama jídel a prázdejma obalama na každý volný ploše vyjma stolu u kterýho sedí malá holčina, řekl bych, ještě o pár let mladší než Helena. Připomíná mrňavý lišče s ryšavýma vlasama jako její brácha, spletenýma do dvou copů, jenom tomu plyšovýmu dost jetě vypadajícímu houseti se místo zubama snaží zakroutit krkem malejma ručkama.
,,Nazdar," pozdravim. Zazírá na mě, jako by si mě snažila hodnotit. Pak vyplázne jazyk a pokračuje ve svý činnosti.
,,Roztomilá," zhodnotim. Sem si docela jistej, že za pár let a možná to nebude ani tak dlouho, se s ní nejspíš potkám úředně.
,,Jo, to oni sou. Oba," v cynickým vyjádření její máti je všechno, ,,Theodore! Ať už jsi tady ty zatracenej hajzlíku!" znova zaječí. Tentokrát se ozve třísknutí dveří následovaný dusotem až se na úpatí schodů zjeví mě důvěrně známá zrzavá hlava i se zbytkem.
,,Ty seš Theodor?" nejsem moc úspěšnej v tom skrejvat škodolibý zaujetí. Chápu, že kápo týmu mělo všechny důvody nechávat si říkat příjmením.
,,Jo," sotva pípne s protočením očí, jako by věděl, že ho s tim nenechám jen tak v klidu žít. Nic ve zlým, součást dynamiky štengrování, která mezi náma vznikla při kempování.
Co se dál stane přijde bez toho, že by to jeden z nás tušil, nebo já určitě ne. ,,Co, jsi kde vyvedl, ty jeden blbej parchante-" jeho matka se na něj vrhne pěstma, bez zájmu, kam zrovna praští, drobnost postavy, která je nižší než její cíl, kompenzující bezuzdnou zuřivostí, ,,Rosteš pro kriminál. Jenom starost a zklamání a teď tě tu bude hledat šerif-" útok nepřestává.
,,Já nic neudělal, mami!" kluk i když by dost jistě měl na to se bránit se jenom snaží zdrhnout z jejího dosahu a krejt si hlavu před nejzuřivějšíma ranama.
,,Uklidněte se, madam!" použiju hlas autority, kterej nemá šanci uspět v jejím amoku.
,,Stejnej budižkničemu jako tvůj fotr. Celý dny se někde flákáš a to je výsledek. S tím je teď konec, to ti povídám! Rozumíš!" pokračuje ve svý tirádě protkaný vzlykama. Povede se mi dostat mezi její pěsti a jejího syna cestou schytám pár ran a kopanců do nohou.
,,Nejsem tu kvůli němu, ale jestli se neuklidníte seberu vás!" udržet jí od sebe na vzdálenost paží svírajíc její ramena tak dlouho, aby začala vnímat a já nemusel použít moc hrubý síly, je skoro nadlidskej úkon. Přestane bojovat. Vzhlídne s o něco jasnějším pohledem, lesknoucím se slzama beznadějí, zmařenejma nadějema a vším ostatním. ,,V pořádku?" ujistím se než pomalu přikejvne. Nechá se nasměrovat do židle pro případ, že by hodlala svůj výstup zopakovat, měl bych radši nějakou výhodu. ,,Přišel jsem si s váma jenom promluvit. Je to možný?" Když jsem sem šel, čekal jsem trable, ale ne takovýmhle způsobem. Znovu pomalu přikejvne jako by jí až teď opožděně docházelo, co se seběhlo.
,,Mazej si hrát ven!" zavrčí na svojí nejmladší, která tomu všemu nevzrušeně přihlížela s letargií někoho, pro koho jsou podobný výstupy na denním pořádku.
,,Mám hlad!" s generovanou agresí třískne plyšákem o stůl.
,,Táta něco přinese až se vrátí. Počkej na něj venku," v ženině příkazu není ani stopa autority zato dost únavy.
,,Mám nápad, co kdyby si vzal svojí ségru k Lucy na palačinky a já si tady s vaší mámou zatím promluvím?" vyštrachám z kapsy hrst dolarovek, co by měla stačit a nabídnu jí Nelsonovi. Věčnej drzoun a notorickej odmlouvač má na tváři výraz studu v o čích ponížení. Nejspíš nejlepší, co pro něj můžu teď udělat je nic z toho, čeho sem byl svědkem, nerozmazávat.
,,Dík," nemusim ho dvakrát přemlouvat, aby si vzal prachy a i s malou byl pryč, tak rychle jak je jenom možný.
,,Proč ste to udělal? Nepotřebujeme žádný milodary," zbudu jedinej v místnosti na koho se dá zamířit frustrace. Protože nic jinýho v tom není. Asi nikdy mě nepřestane fascinovat, v tom špatným, jak jsou místní hrdý na svoje zbabraný životy.
,,Je to fajn kluk. Trénoval sem ho v týmu, tak se za něj cejtim tak trochu zodpovědnej. Nejspíš jako jedinej," předpokládám, že prázdný obaly jsou známka zaopatřenosti jejích dětí, která jí ale nechává v klidu, dokud se má čím sjet.
,,Nemáte ponětí, jak je to těžký," bezmoc, vztek frustrace a taky rozpaky, hřbety dlaní bezúspěšně stírající pár stop vlhkosti z očí. Ne náhodou totožný gesto, jakým se člověk snaží odstranit zbytky zlýho snu.
,,Rád si to poslechnu. Pozdějš. Kdy se vrátí váš manžel? Vlastně sem přišel za nim, ale vidim, že je nutný dát řeč s váma oběma, radši bych to udělal současně," přiznám se, že tahle nejdivočejší varianta, mi moc na um nepřišla. Čekal jsem tatíka flákáče, alkáče, máti fěťačka je inovace.
,,Tak to hodně štěstí," odfrkne, ,,Jel si nechat proplatit naše šeky. Počítám že se tu ten mizera neukáže tak tři dny, dokud bude mít za co chlastat," zaloví v cigaretový krabičce, aby jí po chvíli otráveně zmuchlala a odhodila. Jídlo není to jediný, co tu došlo.
,,Pokud s ním máte nějakej problém, něco, co bych měl vědět, asi je teď ta pravá chvíle..." okolnosti se seběhli trochu jinak, než sem očekával, nic méně, moje podezření, že obětí násilí je tady víc než junior, mi ještě nikdo nevyvrátil.
Zazírá na mě přes pramen vlasů, jako bych byl nějaký hodně exotický stvoření. ,,Žádnej problém. Joe je úplný zlatíčko. Občas se štěknem, ale kdo ne. Za to, že je povaleč a ubožák, ho asi nezatknete a jestli se ptáte, jestli mě mlátí, tak ne," rychlá obhlídka skutečně neukazuje žádný stopy po násilí. Kdo má aspoň trochu praxe, ví, že to není průkazný, ale taky nic s čim bych něco udělat mohl.
,,A děti hádám taky ne," znovu na mě tak zazírá, když jí od sebe nabídnu cigaretu a připálím. Pokroutí hlavou v obrazu nějakýho vnitřního monologu, nic méně víc než šťastně vtáhne dávku další z návykovejch látek.
,,Občas mu ujede ruka a komu ne v naší situaci. Nevim, co vám Theo nakukal, ale nesmíte věřit všemu. Bude z něj stejnej lhář jako jeho fotr. Potřebuje pevný vedení, aby úplně nezvlčel. Pár facek ještě nikomu neublížilo," zdá se o tom upřímně přesvědčená a tak jako každej v takový situaci se cejtí v právu.
,,To, co jsem tu viděl nebylo pár facek. Je rozdíl někoho vychovávat nebo si na někom vybíjet vztek protože si myslíte, že váš život za nic nestojí a zmidlit svoje dítě z pozice moci, je jedinej moment, kdy se cejtíte, že nad něčim máte kontrolu. Nejste první případ. Můžu vám říct, že to nikdy nekončí dobře. Pro nikoho," nějak si nemyslim, že dělat složitější rozbor by bylo k čemu a je to nad rámec mejch schopností.
,,Co když jo? Co když je to přesně tak? Rozhlídněte se kolem. Chcete mě zavřít, za to, že mi občas ujedou nervy? Poslužte si. Kdo by v tomhle pekle vydržel žít? Všechno kolem se sype a prachy od státu nestačí ani na účty. Když už náhodou nějaký donese domů. Hodil nás přes palubu. Nesnaží se si nic najít a je mu jedno, že jeho děti maj hlad, tak proč bych se měla starat já?"
,,Nejspíš proto, že to jsou i vaše děti a vaše domácnost, ale to je vaše věc. Rozhodně vím, že vyhulit si mozek z hlavy to nevyřeší," podivná logika je poněkud nad moje chápání a ani bych asi nebyl dobrej manželskej poradce, na štěstí ne všechno je mimo moje pravomoci.
,,Možná nevyřeší, ale aspoň je mi tohle všechno jedno," nezaregistruju známky užívání žádnejch jinejch drog až na třes ruky přikládající cigaretu k popraskanejm rtum, což může taky prozrazovat osobu skutečně na samým pokraji svejch duševních rezerv.
,,Nevěřím, že by vám mělo bejt i jedno, že jediná vzpomínka, co si na vás vaše děti odnesou, bude jako sjetá agresivní troska," střelba od boku pokusit se trefit to správný místo.
,,Děláte jako by na tom záleželo. Vám nebo všeobecně. Čím dřív oba pochopěj, že život stojí za prd, tím líp pro ně. Nikdo se s nima mazat nebude. Mně to neřekli. Nebo si snad myslíte, že bych tohle někdy chtěla? Nebylo to vždycky tak na hovno. Až poslední rok, co je Joe bez práce. Před tím jsme si žili docela dobře. Měli jsme dům, já vychovávala děti. Joe chodil do lomu. Každej den. Nevynechal jedinou směnu. Všední dny, svátky. Byl tam pořád. Když to na mě přišlo a měl se narodit Theo, Joe u toho nebyl protože musel bejt v práci. A já se tvářila, že mi to nevadí. A pak dál. Všechny ty roky, kdy jsem tu byla zavřená a neznala nic jinýho než plínky, dětskej pláč a blitky. Když Theo vyrostl a mohla jsem si trochu odfrknout, Joe byl tak nadšenej, že budeme mít další dítě. Slíbil, že všechno bude jinak. Já mu na to kráva nalítla. Kathy jsem porodila skoro tady na podlahu protože Joe měl moc práce, aby mě odvezl do porodnice a trvalo celou věčnost než sem dorazila ta zatracená sanitka. Pak jsem tu zase zůstala sama, na mimino a druhý dítě, co potřebovalo každej den vybavit do školy pak s ním udělat úkoly, postarat se o barák a aby měl Joe teplou večeři. Pořád jsem si snažila namluvit, že je to v pořádku. A taky, že mám všechno o čem holka bez vzdělání, může snít. Nechala jsem školu kvůli tomu parchantovi, protože mě naštěkal, a já mu věřila, že to zvládnem. Jenom další kecy. Fungovalo to. Pár let. Šlo to snadno, dokud jsme měli z čeho žít. V lomu začali propouštět a všechno se to změnilo na noční můru. Co jsme měli na horší časy, stačilo sotva na pár měsíců. Teď žijeme ze dne na den a jemu je to jedno. Dělali jsme všechno, co se od nás chtělo. Tak proč to nestačí? Tak moc jsem se snažila bejt dobrá manželka a máma, tak sakra, proč on nemůže bejt manžel? Není ten samej chlap, jakýho jsem si brala a chtěla s ním mít rodinu. Je jenom náhražka. Nemáte ponětí, jaký to je dívat se na něj celý dny jak se tu válí. Jako velká hnusná mršina, co čeká až se o její zbytky poperou supi, ale ani ty o ní nestojej. Je mi zle z každýho jeho doteku nebo i nadechnutí a přesto s ním musím zůstat protože nemám kam jinam jít. Sama to nedávám. Dát si trochu trávy, je jediný jak se to dá přežít. Za to mě chcete soudit? Tak mě klidně zabásněte a já budu mít konečně klid. Jenže to nemůžete. Nemáte důvod. Pokud vím, tak tím nedělám nic protizákonnýho. Není to jako kdybych to prodávala," znova přímo ukázková argumentace a znova špatně.
,,Buďte moc opatrná na to, co si přejete. Nevím na co jste byla zvyklá, za mýho předchůdce a vlastně mě to ani nezajímá. Fakt je ten, že jste pod vlivem, když hlídáte dítě a přímo přede mnou jste napadla svýho syna, z toho se hned tak nevykecáte. To jsou dostatečný důvody, abych dal vědět patřičnejm úřadům a nejspíš bych to měl udělat hned teď. To je to, co vážně chcete? Právě tady a teď, jsem tím, kdo to může ukončit. Jediný slovo. Jedinej telefonát. Vaše rozhodnutí..."
Vzhlídne. V unavenejch očích je znát, že vyhlídka na to, zbavit se doživotně svýho utrpení, jí nepřijde ani zdaleka tak lákavá, jako si na pár dní orazit v chládku. Šok uvědomění, je zřejmej spolu s přívalem novejch slz: ,,Nemůžete mi vzít moje děti! Jsou moje všechno!"
,,Víte, že můžu a udělám to, když budu muset," ve skutečnosti nejsem tak všemocnej jak bych si přál. Zatraceně, vlastně ani pořádně nevim, jak tady v tom městě, patřičnej systém funguje.
,,Můžeme se nějak domluvit. Udělám cokoliv budete chtít," zoufalství v hlase ještě ubírá na atraktivitě nepopiratelný nabídky, zdůrazněný prsty s nehtama ohlodanýma do masa nejistě přesto dost zřejmě, položený povážlivě vysoko u mejch slabin.
,,Jsem si jistej, že uděláte. Cokoliv co budu chtít a mnohem víc. Můžeme se dohodnout..." netajim se spokojenym úšklebkem. Nešťastnice nemá ani páru, jak vysokou cenu zaplatí.
AN: Tak co myslíte, jakou protislužbu si náš statečný a velmi čestný strážce zákona vybral? :D

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lizard Lizard | 26. listopadu 2019 v 21:18 | Reagovat

Oooh, díky za další kapitolu a za tu další budu ještě vděčnější.
Zas tak dlouhá mi nepřipadala, abych řekla pravdu, část B, C, bych ještě snesla, ale chápu... je třeba úprav.
Detektiv zasahuje, ale tentokrát nehádám, co bude chtít, protože bych se stejně netrefila :-D (může po ní chtít, aby mu v lese vyčmuchávala lanýže!)
A dal jim i prachy na palačinky, myslím, že to dojme nejen mě, ale také Jimmiho.
Jen tak na okraj, tahle situace, tyhle argumenty jsou tak reálné, až je to neskutečně smutné.

2 Fénix Fénix | 26. listopadu 2019 v 21:57 | Reagovat

[1]: Není zač. Vynasnažím se, aby byla co nejdříve. Ta další část je zatraceně dlouhá, se mi to tam zase nějak rozkecalo. :D
Je to hezké, že jen ty lanýže a nic jiného, až taková důvěra v jeho charakter tu vládne. :-D
Před Jimim pšššt! nic mu neříkat, aby pan drsný šerif nepřišel o image. :-D
Díky moc, za zpětnou vazbu. Přesně to bylo cílem ukázat spořádanou nablýskanou realitu New Hope i z pohledu ne tak privilegovaných obyvatel, jako obvykle.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.