Hříchy otců 29B.

30. října 2019 v 15:50 | Fénix |  Hříchy otců
Pokračování


,,To ne... ale ty jsi..." Jimi se snaží najít slova. Chápu to tak, že je asi velká čest a privilegium, přivést stroj po prvé k životu. Čest jaká by měla patřit tomu, kdo na něm odvedl nejvíc práce, což je přirozeně Edgar. Z kamenný tváře svýho otce pochopí, že další dohady nemaj smysl. Je to věc, sledovat svýho partnera, jako by nic vyhoupnout se za volant obřího kolosu.
,,Běž otevřít vrata, ať se tu neudusíme!" nařídí Edgar Hell. Dívka sprintem provede, aby stejně tak rychle byla zpátky.
Napětí, očekávání, vzrušení, dá se vyčíst z tváří obou mladších členů rodiny. Jimi se několikrát dlouze nadechne a vydechne než se konečně odhodlá nastartovat. Jeho sestra na opak dech zadrží. Nevědomě. Pustí ho spolu s nadšeným vypísknutím, až když se ozve zprvu těžkopádný blafání nabírající na intenzitě, jak Jimi panenskej motor začne tůrovat. Možná je to jenom klam mezi všim hukotem, že zaslechnu z Edgarova směru: ,,Jo!" Když se na něj podívám, je v plnym režmu práce, na cestě udělat úpravy na motoru v chodu. Pracuje rychle a povel k utnutí, dá Jimimu dřív než by se polouzavřená plocha začala nebezpečnějš plnit zplodinama z chromovaných vejfuků hrdě čnících do vejšky z každýho předního boku.
Helena se vytrhne z mýho držení, před tim, co jsem jí odtáhl stranou největšího proudu zplodin, rozeběhne se k Jimimu v tu samou chvíli co on seskočí ze stupačky. Její hrdina. Dostane se mu podle toho pořádnýho objetí: ,,Dokázal jsi to!"
,,My jsme to dokázali," na oplátku jí sevře v náručí, ,,Týmová práce, sestřičko," jeho pohled patří Edgarovi. Znovu, nedostane od něj víc než strohý přikejvnutí. Pro spravedlnost, ten Jimiho dík, zůstane taky nevyřčenej. Ty dva si vážně nemaj co vyčítat.
Když na mě Jimi nasměruje svojí rozesmátou pozornost, z mojí strany beztak nepřichází v úvahu nic víc než ohodnocení palcem na horu. ,,Hej, měli byste mu dát nějaký jméno," navrhnu, ne tak ochotnej se vzdát bejt součástí jejich veselí docela.
,,Jméno?" Hell na mě zvědavě zazírá.
,,Jasně. Všechny velký slavný věci maj jméno. Titanic... Dobře to asi nebyl nejlepší příklad. Ale dělá se to. Je to velká sláva. Konfety, hudba... Tos nikdy neviděla?"
,,Asi jo. V televizi. Můžeme to udělat?" celkem nadšená myšlenkou se tentokrát pro schválení obrátí na Jimiho.
,,Proč ne?" pokud jde o ní, je stejně ztracenej případ, svý malý sestřičce nedokáže nic odmítnout, ,,Jak bys mu chtěla říkat?" zeptá se docela vážně.
,,Hmmm," závažný rozhodnutí demonstruje obočim sraženym k sobě a prstem přes rtíky. Celkem by mě zajímalo od koho zrovna tohle pochytila. ,,Berta! Je to určitě holka a bude to Berta!" nadšeně vyhrkne s odhodlaností o který se nediskutuje.
,,Tak teda Berta," odsouhlasí Jimi.
,,Ale nemáme šampus. Neměli by sme mít šampus?" trochu nešťastně koukne na mě a pak na Jimiho. Jejich pohledy se na krátce zaklesnou do sebe v telepatický komunikaci sourozenců, po tvářích se rozlejou totožný zlovolný úsměvy, oči obou padnou na poslední plechovku piva a pak jejího majitele, ,,Tati, můžeme?"najednou má mrňavá spiklenka odvahy víc než dost, zvlášť s oporou svýho bratra.
,,Pro mně za mně, když to musí být," je to spíš rezignovanej povzdech než co jinýho. Jedno nesouhlasný zavrtění hlavou mym směrem, jako by říkající, že já už bych měl mít rozumu dost a ne celou bejkárnu v podstatě vymyslet.
Helena s vypísknutým: ,,Dík!" znovu překoná rychlostní rekord v běhu k ponku a zpátky s plechovkou. Už by se jí chystala i jenom tak otevřít, což jí já jako zodpovědnej dospělej nemůžu dovolit.
,,Když už, tak to musíš udělat správně, jinak by to nebyla zábava," vedu její ruku při pořádným naklepání zteplalýho obsahu. Dobře, tentokrát se na mě i Jimi podívá, jako by pochyboval o mojí příčetnosti. Nic méně nedostane prostor. ,,Na tři?" nemá jinou možnost než se k nám připojit v odpočítávání. Při tři, gejzír piva dle očekávání, pokřtí blatník traktoru: ,,Bertááá!" a jeho valná část i sourozence. Ne, že by to v euforii někomu z nich vadilo. Skončej s kuckánim a štastnym smíchem a zbytkem plechovky na sobě, když se začali přetlačovat, kdo koho poleje víc. Já se zvládl včas zdekovat do bezpečný vzdálenosti, dobrý pro mě, že když to ty dva zaregistrujou, už jim chybí čim mě ohodit, ne, že by se o to nesnažili.
,,Pokud už jste se vybláznili," Edgar na sebe upoutá pozornost, ani ledová sprcha při tónu jeho hlasu, by neúčinkovala líp na zklidnění, tou dobou obou, rozdováděných dětí, ,,Máš zájem se s ním projet?"
Jimi si setře z tváře pivo, aby na svýho otce nevěřícně zamrkal: ,,Jasně!" je zpátky za volantem dřív než se stihnu vzpamatovat.
,,Můžu taky?" Hell je pořád dost v ráži, aby se přímo zeptala svýho výrobce.
,,Opatrně," je všechno, co k tomu řekne a víc ani není třeba.
Jimi jí vytáhne na stupačku už hrkajícího nastartovanýho monstra, který není zrovna konstrukčně navržený k přepravě dvou osob, takže jí nezbude než na tý samý stupačce i cestovat, paží zavěšená do opěrky sedačky, drobný prstíky druhý, zarytý do rámu střechy. Další z těch nuancí venkova, která tu zřejmě nikoho netankuje. ,,Pevně se drž," Jimi jenom podotkne. Jeho rozjezd je rozpačitej. Za kolem volantu se skoro ztrácí, napjatej v zádech k prasknutí, jak se snaží pokrejt co největší zorný pole, aby nic nenatrefil.
,,Jste si jistej, že je to dobrej nápad?" moje otázka mi přijde logická a celkem na místě. Asi jenom dojem.
Edgar se přede mě postaví, ačkoliv ho převyšuju o dvě hlavy, prvně za dobu naší historie, vyhlíží skutečně zastrašujícně: ,,Řekněte mi, považujete mého syna, za dívku?" ani nevím proč, mám pocit jako by na mojí odpovědi závisel muj život.
,,Ne, to určitě ne. Proč byste si něco takovýho myslel?" vážně si nejsem vědomej, že bych řekl něco tak hroznýho, abych si vysloužil plnej ochranářskej režim, jakej na mě aplikuje.
,,Všímám si. Nemá vlastní vůz a skoro nikdy ho nenecháváte řídit. Možná nevím nic o tom, jak fungují partnerství vašeho druhu, ale tady u nás se chlapci učí řídit všechno co má kola, od chvíle, kdy dosáhnou na pedály-" zřejmě bod důležitější než bych si myslel.
,,No, tam odkud sem, se to učej i děvčata, jen tak mimochodem," poznamenám, lehce podrážděnej směrem hovoru, ,,Jimi by mohl mít svoje auto, kdyby chtěl. Jeho volba, že nechce," skutečně sem nečekal, že se budu muset před otcem hájit kvůli tý samý záležitosti o který sme už na začátku poměrně živě diskutovali s jeho synem.
,,Chápu," Edgar se stáhne. Docela pocit jako by mi sice někdo sundal oprátku z krku, ale pořád mi visela nad hlavou.
Doopravdy si odfrknu, až když otevřenýma vratama vcouvá zpátky traktor. Už o poznání plynulejš a vlastně s dost velkou bravurou, Jimi trefí na chlup přesně to místo odkud vyjel. Asi si to moc nechci přiznat, že možná v něčem měl Edgar pravdu. Dnešek mi to jenom potvrdil. S Jimiho ostatníma zájmama je snadný zapomenout na jeho původ, kterej mu koluje v žilách a je součástí jeho osobnosti zrovna jako smysl pro umění a talent k jinejm ne tak technickejm věcem. A skutečně už není kluk, kterej by ode mě potřeboval v těch techničtějších záležitostech kybicovat. Ačkoliv přesně klukovsky nadšenej se právě zdá.
,,To je něco! Má neskutečnou sílu. Myslím, na svoje poměry je opravdu rychlej... a určitě zvládne spoustu práce..." nesouvislým žvatláním připomíná někoho čerstvě zamilovanýho, což v zásadě je částečně i pravda. Ani mu nedochází, že svoje nadšení ventiluje chlapovi, se krerym do teď, za celej den, prohodil sotva pár vět.
Edgar ho sleduje se svým za všech okolností lhostejnym výrazem: ,,Pokud bys chtěl, mohl by si s ním jet v průvodu při dožínkový slavnosti," prohodí zrovna tak lhostejně.
,,Já... no..." Jimi doslova zamrzne. Užívat si v bezpečí farmy je jedna věc, ocitnout se ve středu pozornosti vidlácký kulturní akce, je hodně moc za zónou jeho pohodlí. Jenže tohle příliš není o něm a já můžu jenom doufat, že se rozhodne správně. Bez ohledu na to, s jakou lhostejností Edgar nabídku vznesl, sem si jistej, že je pro něj sakra důležitý, předvést při buranský přehlídce technický síly, svoje dokončený v podstatě celoživotní dílo, který by si taky mohl řídit sám, kdyby to mělo být jenom o tom, což je možná ještě důležitější. ,,..To bych moc rád," Jimi souhlasí. Je to moment porozumění, obsahující nic a všechno zároveň. Vzájemný díky a uznání, co ani jeden z nich nedokáže říct na hlas. Nemusí. ,,Asi by jsme měli jet," Jimi ho přeruší jako první. Práce je hotová. Slunce zapadá za obzor. Čas vrátit se domů.
,,Nesmysl, synku. Zůstanete na večeři. Tvrdě jsi pracoval, zasloužíš si pořádné jídlo své matky," samo sebou, Edgar nepřestane bejt autokratickej paličák, zvyklej rozhodovat. Pro jednou to nevadí. Ne, při oslovení, který použil a ne když při tom stiskne Jimiho rameno. Zbytek na cestě do domu, spolu kráčej bok po boku i když v tichu.
Mojí pozornost přiláká zatahání za ruku, Helena se asi právem cejtí trochu opomenutá. Počítám, že její tatík by se tentokrát nemusel zvencnout žárlivostí, když vyslyšim její žádost a zvednu jí k odnosu. Taky má za sebou pernej den než aby se unavovala chůzí. Ruce kolem mýho krku, už takhle se zdá, že rovnou usne. ,,Byl to dneska dobrý den, že jo?" spokojeně hlesne.
,,To si piš, kotě," vážně myslim, že to nemohlo dopadnout líp. Desetiletí nepochopení a nedorozumění se hned tak nesmaže, ale zdá se to, jako solidní začátek pro všechny.
***ooo***
Helena ožije, sotva překročíme práh kuchyně. Hned s rozběhem zamíří ke svý matce pro objetí a podělit se o všechny dojmy. Annie nás přivítá s úsměvem, všichni čtyry pohromadě asi tvoříme obrázek, co dělá dobře její duši.
Úsměv se pomalu vytratí spolu s tim jak doslova zavětří: ,,Dobře vy dva, má zájem mi některý z vás vysvětlit, proč mé děti páchnou jako byste je máčeli v sudu s pivem?" jiskry pobavení v očích jsou v rozporu s přísným tónem hlasu.
Dotaz je míněnej mě i jejímu muži. Nevěřil bych, že ten to v sobě má, aby se ne jenom distancoval, ale ještě mi se škodolibě přizvedlim obočím naznačil, že je zvědavej na moje vysvětlení. ,,V sudu ne, jenom v plechovce?" dá mi zabrat, jak vymyslet nějaký přijatelný vysvětlení.
,,Křtili jsme Bertu!" Helena nadšeně vyřeší můj problém, za mě.
,,Uhm, dobře, zlato," Annie zareaguje způsobem dospělýho, kterej najednou přijde na to, že vlastně pro svoje blaho, nepotřebuje znát podrobnosti, ,,Tak se běžte umýt a převléct. Večeře bude za chvilku. Ty mi to nech v koupelně. Dám to hned do pračky a než pojedete budeš to mít suché. V pokoji zůstalo ještě nějaké tvoje staré oblečení na převlečení," informuje Jimiho, kterej je z nás ze všech na tom asi nejhůř.
,,To je dobrý, mami, můžu si vyprat," namítne, rozpaky zbarvující špičky jeho uší pěknym odstínem růžový.
,,Miláčku, nedohaduj se se mnou, víš, že to nemá smysl," je to jiná forma autority než praktikuje její muž, nic méně nezpochybnitelná.
,,Dobře," odsouhlasí Jimi s úsměvem. Je to ten druh ultimáta, na kterej musíte bejt dost dospělý, abyste ho dokázali ocenit a poslechnout s nadšením, protože čim je člověk starší tim tyhle připomínky domova se stávaj cennějšíma.
,,Pro vás dva to platí také," použije mnohem ráznější tón, aby přiměla i svýho muže zvednout se ze židle a třeba, že s dávkou brblání, odkomadovala ho do koupelny. Jdu hned v závěsu. Nechtěl bych se nikdy dostat na špatnej konec její skutečný ráže. Na štěstí vim, že dům má minimálně dvě koupelny, takže se nebude konat žádnej nával.
***ooo***
Vzhledem k tomu, že výjimečně bych soutěž o největšího dobytka nevyhrál a nějakym zázrakem se mi povedlo udržet se relativně čistej, mám spoustu času potulovat se po domě. Volnost, co mi byla daná s naprostou samozřejmostí a já se jí snažim nezneužít. Nechávaj mě v klidu bejvalý pokoje kluků, který jenom vim, že teď jsou převybavený do dospělejších verzí, aby měli kde spát když přijedou. I pokoj Královny moří, co hlásá nápis na dalších dveřích. Hned vedle musí bejt dětská koupelna, soudě podle zvuků šplouchající vody a ozývajících se protestů, na téma, že už je dost velká, aby se koupala sama, když se zmíněný strašlivý Královně moří její matka pokouší vymejt pivní oddér z vlasů. Zajímá mě jediný místo. Aspekt života mýho partnera, kterej mi ještě do teď zůstal utajenej. Taky vhodná příležitost, vyzískat si aspoň pár minut o samotě, když se v pokoji nachází i jeho bejvalej obyvatel. Vlastně nic nenasvědčuje tomu, že obyvatel je bejvalej. Vybavení i plagáty kapel na stěnách, všechno stejný, jako v den, kdy ho opustil. Jimi na boso, převlečenej do černejch tepláků a trička, vlastně i teď nějakym zvláštnim způsobem působí přirozeně jako by právě sem patřil. Než si mě všimne, respektive než na sebe upoutám pozornost zaklepánim na otevřený dveře, dopřeju si chvíli, opřenej o zárubeň, sledovat ho ve svým přirozeným prostředí. Rozdíl, mezi klukem kterej tu žil a mužem jakym je teď, patrnej právě nejvíc na tom oblečení. Tepláky jsou trochu krátký a tričko víc těsně obepíná hrudník, ramena i bicepsy. Což nutně nevidím jakosti na závadu, zvlášť ne v kombinaci s Jimiho vlasama ještě vlhkýma ze sprchy. Příliš chutnej vzhled než abych za sebe mohl ručit. Od okamžitýho znásilnění ho zachrání jenom potisk trička. Sotva se mi povede nevyprsknout smíchy.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.