Hříchy otců 28C.

17. října 2019 v 18:07 | Fénix |  Hříchy otců
A je to tady, závěrečná část této kapitoly. Doufám, že se bude líbit. Další čerstvé, již netrpělivě čekají na zveřejnění. Opět platí, že rychleji budou zveřejěné, čím více bude komentářů.



Místní špitál není o moc větší než prostory, jaký má k dispozici Burton v New Hope, liší se jenom větší vybaveností, co se personálu i potřebnýho zařízení týče. Vychytal sem zrovna dobu, kdy tu není moc velkej cvrkot takže mě sestra na příjmu ochotně nasměrovala do pokoje, kam byl Banks převezenej, když se jeho stav zlepšil. Nenapadlo mě, že v pokoji bude ještě někdo další, ergo kluk, co mě skoro sejme dveřma před vstupem, vycházející z pokoje, je nečekanej. Tác v rukách a mundůr nemocničního pomocnýho personálu, říká, že sem ho přeci jenom čekat mohl.
,,Oh! Promiňte, moc se omlouvám-" hned zaklekne a začne neobratně papírovou utěrkou z podlahy stírat zbytek nemocniční kejdy, co se i s miskou a příborama při nárazu s rachotem poroučel z tácu.
,,Nic se nestalo," řeknu. Něco v klukově plachým pohledu velkých očí přes nezvykle dlouhý černý řasy a stydlivým úsměvu je, že nemám ani sebemenší potřebu ho seřvat za jeho neopatrnost, když něco z tý kejdy se dostalo i na moje oblíbený "koně", což samozřejmě taky promptně vyčistí.
,,Jste přítel pana Bankse?" když se zpátky vzpřímí, je vysokej skoro jako já, přesto dlouhý hubený neohrabaně působící končetiny, ho řaděj, aspoň zdánlivě, spíš do kategorie křehčí konstituce.
,,Jsem z New Hope, jako on," odpovim. Třeba že je klučina docela roztomilej, není to důvod, proč bych ho měl zasvěcovat do podrobností.
,,Je dobře, že uvidí známou tvář. Mohlo by mu to pomoct," než pokračuje, obezřetně se ohlídne přes rameno do pokoje, ,,Co se probral, není na tom moc dobře psychicky, moc s nikým nemluví. Víte, myslím, že je to docela smutné, že za celou dobu, co tu je, za ním nikdo nepřišel. Vypadá jako hodný člověk a hodně osamělý," pokračuje ztišeným hlasem.
,,Tak?" Náhlý zrůžovění porcelánově bílejch tváří a znovu plachý uhnutí očima, říká víc než profesionální zájem.
,,Promiňte. Vím, že bych se neměl plést do osobních záležitostí pacientů," hlesne. Snaží se bejt rychle pryč, což by fungovalo podstatně líp, kdyby při tom několikrát nevychytal přesně ten směr, co se chystám já jeho obejít. Musim ustoupit úplně stranou, aby mohl projít. Těžko říct, jestli je tak nešikovnej běžně, nebo měl jenom nějakej speciální důvod bejt roztěkaně nervózní. Spíš bych sázel na to druhý.
Personál vzal nejspíš vážně muj požadavek na speciální zacházení, když Banksovi dopřál samostatnej pokoj nebo prostě tu jenom žádný jiný závažný pacienty nemaj. Depresivní ticho vyplňuje jenom pravidelný pípání přístroje monitorujícího životní funkce. Muž na posteli ani zdaleka nepřipomíná arogantního snoba s jakým jsem se setkal v minulosti. Skoro zapadlej v bílejch lůžkovinách, pouze nezakrytá horní část ramen naznačující erární nemocniční košili univerzální velikosti o proti na míru padnoucím oblekům z dřívějška. Hlavu s vlasama neupravenejma pomádou volně mu zakrejvající půlku tváře má otočenou na polštáři směrem k oknu. Nepohne se, i když si sem jistej, že je vzhůru. Pochybuju, že jeho letargický zírání ven by mělo nějakej konkrétní cíl.
,,Už jste nastřádal dostatek důkazů, abyste mne přišel zatknout?" zbavená všeho sarkasmu, rezignovaně položená otázka je spíš konstatování, hlasem znějícím chraplavě buď z dlouhýho nepoužívání nebo jako přetrvávající důsledek intubace.
,,Ne, vlastně sem se přišel omluvit. Asi," ne, že by mi to bylo příjemný, a chlap na lůžku, co nehne ani brvou, mi to nijak neusnadňuje, ,,Možná sem na vás moc tlačil, ale ani tak mi to tady nedává moc smysl," linka srdeční aktivity na monitoru, se pohybuje beze změny v pravidelný křivce, obyčejně to bejvá dobrej indikátor duševního rozpoložení. Vezmu místo na vedlejší neobsazený posteli pod oknem, tak aby mě měl v zorným poli. Předpokládám, že další známka jeho bídnýho rozpoložení, když moje způsoby v něm nevyvolaj pohoršení, tak jako před tím. ,,Proč jste to udělal?"
,,Není to zřejmé?" než jí odvrátí směrem ke stropu, v jeho tváři zaznamenám drastickou proměnu několika posledních dní. Netýká se to jenom strniště, nad nim výraznějš než před tim vystupujou lícní kosti potažený sinalou kůží, tmavý kruhy lemujou oči skoro bez života, ,,Vždy je to stejné a já již tentokrát nenalezl sílu to prožívat znova," prohlášení zní dutě bez emocí.
,,Co je stejný?"
,,Už na tom beztak nezáleží. Měl jste pravdu. Jsem zbabělec a utíkám celý život. Před sebou. Před vinou. Před zodpovědností. Nezáleží na tom, jak daleko. Vždy mne něco z toho dostihne. Už dál nechci. To, co se stalo v Omaze mne pronásleduje, ačkoliv jsem nic zlého nespáchal. Při sebenepatrnější zámince. Ta pomluva si vždy nalezne cestu, jak vyjít na světlo a mučit mne. Zasloužím si to. Mé prokletí za to, že jsem zbabělec. I kdybych se někdy odvážil, říct někomu pravdu, lidé by mi neuvěřili a ti co ano, jen by to pro ně byla záminka k mé další ostrakizaci, pouze z jiného důvodu. Vše, co jsem vybudoval se rozpadne na padrť a mně nezbude jiná možnost než utéct. Začít znova z ničeho. Pořád dokola a dokola. V New Hope to mělo být jiné. Doufal jsem, že jsem konečně nalezl místo, kam bych mohl patřit. Ovšem opět mne dostihlo to, že jsem zbabělec. I v tom jste měl pravdu. Nedokázal jsem pomoct Eleanoře, když se dostala do nesnází. Nedokázal jsem jí být přítelem ani oporou a nedokázal jsem za ní bojovat, když jsem měl. Kdybych byl víc muž, dokázal bych jí bránit před všemi těmi nactiutrhači. Ale jak jsem jí mohl bránit, když jsem nedokázal ubránit ani sám sebe? Na konec bylo příliš pozdě a já se jen mohl pokusit zmírnit následky. Snažit se vykoupit svou vinu a přísahat si, že už nikdy nedopustím, aby se něco takového opakovalo. Přísahal jsem, že vytvořím lepší a bezpečnější místo, kde by už nikdo další nebyl ponižován a odsuzován pro své chyby ať už jsou jakékoliv. Místo, kde má každý právo na nový začátek. Opět jsem žalostně selhal. A tentokrát kvůli tomu zemřela slečna Westwoodová. Selhal jsem ve svém jediném poslání, být učitelem. Nedokázal jsem svým studentům být tím správným morálním vzorem ani jim předat nic z hodnot, které jsem považoval za správné. Svět, jaký jsem se snažil vytvořit, nefungoval. Pak jste přišel vy s vaším vyšetřováním. Oprávněný trest, za mé selhání. Mohl jsem znovu utéct. Ovšem jaký by to mělo smysl? Já jsem si už další nový začátek nezasloužil. Kolik životů by stáli mé slabosti příště? Nemohl jsem to riskovat. A však i v tom jsem selhal," dokončí s omračující dávkou sebe pohrdání. Ačkoliv se to nemusí zdát, potřeba brát na sebe vinu, za chyby ostatních, patří k součásti jeho egoistický osobnosti člověka na tolik přeceňujícího vlastní důležitost až by měl mít zodpovědnost, za celej svět. Samo sebou, že ne všechno negativní pramení právě z toho. A už vůbec to nezbavuje odpovědnosti ty ostatní.
,,Jak jste se zbavil toho obvinění v Omaze? Asi vám moc nepomůžu s tim, jak byste se mohl přestat cejtit vinnej, za všechny tyhle věci, to si musíte vypořádat sám se sebou. Ale můžu vám dát šanci vysvětlit o co jde, bez toho, že bych vás soudil," moje zvědavost, je v tuhle chvíli asi největší hnací silou.
V jeho krátkym pohledu na mě, než ho upře zpátky ke svejm částečně zťatejm pěstem položenejm na přikrývce, se mihne jiskra živý inteligence jeho dřívějšího já, jako by mojí nabídku posuzoval: ,,Nebyl v tom žádný trik. Jen má zbabělost a obavy z trestu mne přiměli očistit se tím nejvíc ponižujícím způsobem. Absolvoval jste někdy test na určení sexuálních preferencí? Já ano. Dobrovolně. Ještě více ponižující zkušenost však byla jeho výsledky poskytnout vyšetřovatelům, svým nadřízeným, rodinám těch dívek. To kvůli čemu jsem obětoval svou akademickou kariéru v Pensylvanii přišlo vniveč. Zbavilo mne to obvinění ze sexuálního obtěžování, ne však stigmatu-"
,,Nerozumím. Co to má co společnýho s Pensylvanií?"
,,Ovšem. Jak byste mohl? Nu, vězte, že zdaleka ne všichni jsou tak smíření se svým deviantním zaměřením, jako vy. Bojoval jsem s tím od svého dospívání. Snažil se potlačit všechny ty zvrácené pudy a nutkání. Byl jsem v tom úspěšný. Jen jednou jedinkrát, hrozilo, že mne to přemůže. Krátce po mém nástupu na pensylvánskou coby profesor, jsem se sblížil s jedním z mých studentů. Z počátku, jsem nerozpoznal nebezpečí. Byl jsem zaujatý jeho intelektem, který byl vysoko nad jeho vrstevníky i některými mými kolegy. Trávili jsem dlouhé hodiny debatami o všem možném. Dávali přednost stejným autorům. Na mnoho otázek jsme měli podobné názory a tam kde jsme se neshodovali, uměl podnítit inteligentní diskusi. Rozuměl mi jako nikdo před ním a já rozuměl jemu. Užíval jsem si každý společný okamžik a nevšiml si, kdy naše přátelství se z mé strany začalo deformovat v temnou zvrácenou záležitost těch nejnižších pudů. Toužil jsem po něm, po jeho těle, tak jako po ničem jiném ve svém životě před tím ani po tom. Když jsem byl s ním, nedokázal jsem myslet na nic jiného než jaké by to bylo se jej dotýkat. Když jsem byl sám, má mysl mne mučila těmi nejzvrhlejšími fantaziemi. Stal jsem se jím dočista posedlý. Nedokázal jsem se soustředit na svou práci a nedokázal jsem ani být s ním. Čím více jsem se mu však vyhýbal, tím vtíravější byli mé představy, hrozící mne zničit nebo jim podlehnout. Na konec mi nezbylo nic jiného než odejít," mluví klidně, nezúčastněně, jako by se ho to vlastně netýkalo.
,,Náhodou vás nenapadlo zjistit, jestli třeba na tom není stejně?"
,,Na to jsem byl příliš velký zbabělec. A na víc on byl můj student. I kdyby nějakým zázrakem, opětoval mé pocity, nebylo by to vhodné. Nikdy bychom nemohli být spolu," uzavře.
,,Vždycky je nějaká možnost,"
,,Možná pro vás. Já raději zvolil méně ponižující cestu a těchto aspektů života se vzdal docela. Je to výluční vlastnost nás lidí odlišující nás od zvířat, čelit svým nejnižším pudům. Bojovat s nimi a nakonec je potlačit úplně. Alespoň v tomto jsem byl úspěšný," nezní zrovna jako šťastnej vítěz. No možná to trochu vysvětluje jeho averzi ke mně. Vždycky pro něj budu barbar i kdybych se od našeho prvního setkání tak nerozhodl chovat.
,,Za jakou cenu? Nemohlo to všechno bejt jenom o chtíči. A vážně to stálo za to, vzdát se šance na to jediný, co v životě dává smysl a pro co má cenu bojovat? Připravit se o možnost potkat někoho, kdo vás udělá kompletním a lepším člověkem? Když se to povede, je to ta největší věc na světě, mít někoho, kdo vás přijme se všema vašima chybama, dá vám pocit, že nejste takový monstrum, jak si o sobě myslíte a jenom pro něj se budete snažit dostat ze sebe to nejlepší," v závěru se nechám trochu unést, nastavený zrcadlo špatných a správných voleb je dost zřejmý.
V hnědých očích se vůbec po prvé objeví náznak emoce, kterou sice nedokážu identifikovat, nic méně, je tam: ,,I kdyby ano, obávám se, že pro mne je už příliš pozdě. Teď, prosím, jděte. Jsem unavený. Starosta Wallace, má k dispozici, kopii mého vyšetření z Omahy, pokud je to stále nutné, dám mu vědět, aby vám ji poskytl," nabídne rezignovaně.
,,To nutný nebude. Už vás nebudu obtěžovat. To, co jste mi dneska řekl, zůstane jenom mezi náma. Nikdo další se o tom nedozví, máte moje slovo. Jenom, mám poslední otázku: Věděl jste o tom, s kým Madison otěhotněla?" zaměřim se na monitor srdeční aktivity, co může fungovat i jako detektor lži.
,,Neměl jsem nejmenší tušení. Vše, co mi k tomu sdělil její otec, bylo, že se jednalo o jednorázovou známost. Neměl jsem potřebu po tom dále pátrat. Snažil jsem se té dívce jen pomoct a usnadnit ji její situaci, jak nejvíce to bylo možné. I jsem jí nabídl možnost individuálního studia pro případ, že by se to dítě rozhodla donosit. Chtěl jsem jí pomoct, musíte mi věřit-" křivka činnosti se zrychlí v poslední části, což koresponduje s Banksovým emotivnějším pohnutím.
,,Jestli to bude co platný, vim, že to nebyla vaše chyba, že se zabila. Možná jste se rozhodl mít sebemrskačství jako životní styl, ale v tomhle případě, se vám to nepovede. Můžu vás ujistit, že na to místo mám jiný kandidáty, vhodnější," nezdá se, že bych ho tim moc uklidnil, ani sem to neměl v plánu. Sem moc malej kádr na to, abych ho dokázal zbavit i desetiny všech sebenenávistnejch sraček, kterejch je plnej. Dost pochybuje, jestli by to vůbec někdo dokázal. ,,Mám dát vědět někomu, že jste tady? Rodině, přátelům?"
,,Nejsem s nimi v kontaktu. Z celé rodiny, jen má nejstarší sestra, znala pravdu o tom, co jsem zač. Zemřela loni na jaře. Neměl jsem ani odvahu jet na pohřeb a podívat se zbytku z nich do očí. Důvěřovali mi, že obvinění proti mně jsou lživá, ovšem pravda by je zdrtila. Když došlo k tomu incidentu s Jamesem, nechtěl jsem aby si musel projít tím samým, co já. Učinil jsem některé kroky, které se v konečném výsledku ukázali destruktivní. Terapeutická sezení na která jsem ho doporučil s jeho rodinou, přednášky... věřil jsem, že je to pro jeho dobro..."
,,Přijde čas a na tohle téma si my dva spolu ještě promluvíme. Ne teď," pořád nejsem tak docela v pohodě s tím, čím si musel Jimi projít. Ty takzvaný terepeutický sezení, který musel absolvovat, byli u polozfanatitovanejch šarlatánů, který se mu snažili fundovaně vysvětlit, jak má popřít všechno čím je. Každopádně ječet teď na bezmocnej obraz bídy ležící na posteli, by mi příliš uspokojení neposkytlo. Ten jeho mejdan s práškama a chlastem, ho tak docela bez následků nezanechal. Snížená hybnost prstů na rukách doprovázená nekontrolovatelným třesem, zřejmě jako důsledek poškození mozku, mu nedovolej ani tak jednoduchej úkol jako dolejt si vodu do skleničky z džbánu na nočním stolku. Na konec svoje snažení vzdá. Příliš hrdej na to, aby mě požádal o pomoc se aspoň pokusí si jazykem beze slin navlhčit na troud vyprahlý rty, než se bezmocně svalí zpátky na polštář. Každopádně neprotestuje, když se úkolu sám ujmu.
,,Jen jsem chtěl, abyste mu vyřídil, jak hluboce toho lituji," řekne po tom, co skoro na jedinej zátah, brčkem vyprázdní celou skleničku, kterou znova doleju a nechám na stolku v jeho dosahu. Profesionální trpitel odhodlanej mučit se za každou svojí chybu.
,,Řekněte si mu to sám. Jednou musíte přestat utíkat a postavit se svejm chybám čelem. Myslim, že s Jimim to bude dobrej začátek," samozřejmě, protože znám svýho partnera a vím, že on ve svým dobrým srdci starý křivdy nepřechovává. Nemá smysl to vysvětlovat chlapovi posedlým potřebou se trestat za každý hovno, ,,A když už budete v tom omlouvání, nevynechejte madam Latimerovou, ta stará chuděra si nezasloužila ten bordel, co ste jí tam udělal, ani to abyste jí tak vyděsil, když vás našla," celý týhle věci se samaritánstvím se teprv snažim přijít na kloub, nedá se ode mě čekat, že bych byl ochotnej šetřit něčí city.
,,Neuvažoval jsem jasně," v zahanbeným pohledu stranou je dost zřejmý, že i tuhle svojí chybu si uvědomuje, ,,Bylo ode mne sobecké, chtít zemřít v jediném místě, které jsem kdy považoval, za svůj domov. Od doby, kdy jsem nabyl vědomí a vybavil si, co se stalo, nemyslím na nic jiného, jak jí požádat o odpuštění. Chtěl jsem jí napsat dopis, ale..." naznačí ke svejm nepřirozeně zkroucenejm prstum, neužitečně mu ležícím v klíně, ,,Snad vy, kdybyste byl tak laskav...? Psací potřeby i s obálkou jsou v zásuvce stolku," možná, že by přeci jenom mohl mít nějakou naději na záchranu, když ve svý dosebezahleděnosti našel, zřejmě jedinou osobu, která mu stojí i za to, aby polkl svojí hrdost a požádal mě o laskavost.
,,Hádám, že vám budu dělat i poštovního holuba, že jo?" vybavim si, že existuje moc dobrej důvod, proč obvykle pro nikoho nikdy nic nedělám. Lidi jsou nenažraná cháska, jak jim jednou vyhovíte, obvykle chtěj víc, dokud vás nesedřou z kůže. No alespoň tentokrát to má vznešenější důvod. Vezmu zpátky svoje místo na volný posteli s psacíma deskama na stehnech a všim dalšim, co je třeba. Babči je mi docela líto, že bude muset louskat muj škrabopis, kterej nebyl nikdy ideální, no co se počítá jsou ale slova, který mi Banks diktuje. Vzletnym jazykem vzdělance, co je čistě on, omluva spolu s poděkovánim, za všechny ty roky péče, co mu věnovala.
,,Na celém tom mém idiotském počinu, nelituji toho, že pravděpodobně již nikdy vlastní rukou nenapíši ani jediný řádek, ale toho, že jsem zničil to, co jsme spolu měli. Byla nejblíže tomu, co jsem mohl nazývat přítelkyní. Sebe jsem tím připravil o jediný skutečný domov, který jsem, kdy měl, a jí jsem vzal syna, za jakého mě považovala. Budu vám vděčný, pokud mi dáte vědět, kde si budu moct vyzvednout své věci, až mne odsud propustí," dodá.
Chvíli mi trvá chytit se jeho myšlenkovýho pochodu a pochopit o co mu kráčí. ,,Na vztazích s jinejma lidma, je asi nejzázračnější to, že skuteční přátelé umí odpouštět a mají pochopení pro vaše slabosti. Není nutný chovat se jako stroj povznesenej nad všechno lidský, aby vás přijali takovýho, jakej jste. Jenom jim musíte dát šanci. Což je někdy to nejtěžší. Taky sem to vlastně nikdy nechápal," přiznám.
,,Děkuji. Za všechno. Já, myslím, že vám také dlužím omluvu," třeba že už sem byl na odchodu, na něco takovýho si moc rád počkám. Zvlášť, když pan Výřečnej, tak těžce hledá další slova, ,,Osočoval jsem vás z nemravnosti a odsuzoval váš vztah s Jamesem, tou dobou jsem o tom byl i skutečně přesvědčený nebo to bylo alespoň to, co jsem si snažil namluvit. Musel jsem se až zde, zpětně ohlédnout za svým životem, abych si uvědomil, že ve skrytu duše, ani tehdy mé motivy nebyli tak docela čestné. Někde hluboko uvnitř, jsem vám záviděl, že jste měl odvahu udělat to, co já ne, když jsem byl ještě mladý. Nenáviděl jsem vás za to. Nebylo ode mne spravedlivé, přisuzovat vám své vlastní pohnutky. Za to se omlouvám," je jasný, že my dva jsme moc rozdílný, aby jsme někdy byli kámoši, ale příměří, co nabízí, je dost dobrý.
,,Možná ani pro vás není pozdě. Ten ošetřovatel, co tu byl, než jsem přišel, vypadal, že se o vás zajímá víc než nad rámec povinností-"
,,Nepochybně. Poněvadž utírat někomu zadek, je ten nejlepší začátek perspektivního vztahu," rozhodně změna k lepšímu, že se mu vrací sarkasmus.
,,To nikdy nezjistíte, dokud to nezkusíte," opustím ho s nadějí, že se nikam do žádnýho záznamu nedostane, že sem si právě pokoušel hrát na dohazovače. Popřu, že jsem snad ve svý snaze zašel ještě dál a na chodbě si jistýho ošetřovatele odchytil. Rozhodně popřu, pokud mě někdo obviní, že bych to snad měl bejt já, kdo mu poradil, že možná literatura by mohlo bejt něco, co by toho osamělýho hodnýho člověka mohlo rozveselit.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lizard Lizard | 17. října 2019 v 23:39 | Reagovat

Takže dané slovo bylo dodrženo a máme další kapitolu! Děkuji převelice.
Přestože to teda jako celkově není pořád o nic jasnější, až na pana říďu, který mi skoro pohnul se srdíčkem... Fňuk. Tak takhle se to teda má, kdo by to do něj řekl. Tak trochu mě mrzí a tak trochu nemrzí, že se ty moje divoké fantazie neukázaly být pravdivé. Aspoň to není tak přímočaré, žejo...
Nemohl by se za ředitelem zastavit Dobroděj Jimi? A rovnou pošoupnout ošetřovatele trošinku blíž peklu...? Vypadá jako pěkně roztomilý štěně... přestože ta kejda by mě fakt nenadchla (fakt mu utíral boty?).
Banks je tak... vznešený a vědom si svého hříchu a to všechno ve futrálu vzdělance. Ale stejně - Udělejme panu řediteli hezký konec. Třeba to bude nové sluníčko z New Hope...
A pan detektiv si může hrát na sebevětšího drsňáka, taky mu tak trošku poskočilo srdíčko, že Francisi? Protože to dohazovačství... byl vážně dobrý skutek.
Takže děkuji, děkuji. A doufám, že zase za týden ;-)

2 Fénix Fénix | 18. října 2019 v 0:15 | Reagovat

[1]: Wow! To jsou fofry! Tož snažím se snažím se. To dnešní přidání bylo tak nějak i na oslavu, že se mi povedlo dopsat další kapitolu. Čirou náhodou se vstupem pana řídi, takže nějaké zakončení se tam i pro něj najde. ;-)Divoké fantazie byli perfektní, ale tak zase nemůžou tam být všichni takoví hajzlíci, že jo. ;-)  :-D
Se obávám, že Jimi by tak dobrý dohazovač, jako jeho drsňácký drahoušek nebyl. :-? :-D
To byl účel udělat ošetřovatele, co nejroztomilejšího, tak děkuji, těší mně že se povedl. (A ano, utíral mu boty. Snad to nevzbuzuje nějaké perverzní představy- Mi tu chybí ten smail se svatozáří. Poněvadž to opravdu nikdo neměl v úmyslu. Vůbéééc! :-D  :-D  :-D )
S tím koncem to vlastně nezáleží tak docela na mně. Přijde na to, jaký si ho Banks bude chtít udělat. ;-) Pan detektiv se kategoricky brání, že mu nic neposkočilo, že to asi chytil od Jimiho nějakou divnou virózu dobráctví. Bez obav, již to léčí. :-D
Rádo se stalo, takový turbo komentář potěšil na oplátku. :-) P.S. teď nevím, jestli to bude reklama či varování, nic méně, příště se vypravíme, za Jimiho rodinkou. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.