Hříchy otců 26 A

31. července 2019 v 13:33 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím, opět další kapitola v níž se dozvíme něco více o osobním životě zatím jediného šerifova podezřelého a čeká nás také jeden rozhovor, který byl již nevyhnutelný, pro všechny, kteří toužili alespoň nahlédnout do Edgarovi paličaté hlavy. :)
Přátelé, mám na vás velkou prosbu, tak nějak už mi pozvolna dochází zásoba hotových kapitol. K psaní pokračování není příliš velká motivace, takže prosím, jestli tu vlastně je ještě někdo, koho příběh zajímá, dejte mi to vědět. Dík moc.




26.kapitola
Proniknout do Banksova domova, teda jestli se tak dá řikat cimře v podkroví s vlastní koupelnou a hajzlíkem, který obýval v domě vdovy Latimerový- asi osmdesátiletý čupr babky, která po smrti svýho manžela našla nejsnazší způsob, jak snížit náklady na chod domácnosti a ještě k tomu vyzrát na samotu, když její dvě dospělý děcka dávno vylítli z hnízda- nebylo tak přínosný jak sem doufal. Sice sem se dozvěděl, že Banks byl slušnej tichej člověk, kterej sice nebyl tim správnym společenskym spolubydlícim, aby si stará pani měla často s kym popovídat, šikovností vlastnim přičiněnim pomoc při údržbě taky neoplýval, což vynahrazoval vždy ochotou přispět na údržbu nad rámec ne moc vysokýho nájemnýho, bylo-li si třeba na práci najmout profesionála. Nikdy s nim neměla žádnej konflikt, návštěvy si žádný nevodil a o tom, že by s někym vedl alespoň korespondenční styk taky nevěděla. Jeho dny byli jeden jako druhej, striktně rozdělený do pravidelnejch časovejch intervalů, zahájený i o víkendu přesně v šest hodin ráno suchym toastem, šálkem černý kávy a skleničkou pomerančovýho džusu, který mu připravovala ochotně a ráda zrovna tak ostatní práce jako praní a žehlení pro něj dělala ráda aniž by ji o to požádal, protože se o někoho jednoduše starat potřebovala. Na minutu přesně, každej den odcházel do práce a v ten samej čas večer se vracel. Volný dny trávil sám ve svým pokoji jenom občas zpestřený krátkýma vycházkama po okolí. Pravidelný večeře v jejichž přípravě se střídali a o náklady se dělili, byl jedinej čas, kterej trávili společně. Že byl skvělej kuchař to sem se taky dozvěděl. Sklenička vína nebo cherri o svátcích, který trávili taky všechny společně celý ty roky, kdy se k ní nastěhoval, byl jedinej alkohol, co ho kdy viděla pít i když to není jistý, protože jediný na čem trval, byl přísnej zákaz vstupu do pokoje, kde žil, což starý dámě nevadilo, protože měla jistotu, že ten samej perfektní pořádek s jakým dbá o svoje věci, bude i tam. Porušila to až večer, když její nájemník nedorazil k večeři a na klepání, jindy vždycky zdvořilej, neodpovídal. Tohle všechno sem se stihl dozvědět, za krátkou dobu než sme spolu vyšplhali schody do Banksova pokoje, valnou část bez toho, že bych se na to ptal. To místo bylo přesně takový, všechny věci vzorně srovnaný na svým místě. Na plochách ani smítko prachu. Žádná telka zato hromada knih v regálech srovnanejch ne jenom podle žánru, ale i velikosti abecedy a převládající barvy obalu. Čistej psací stůl až na luxusní pero a jedinej list papíru se stručnym textem: "Omlouvám se." a "Nikdy víc." To první možná patřilo pani domácí. To druhý, příznačný pro kádra na literaturu se sklonama k pathosu než v poslední hodině citovat Poa, ačkoliv o významu se dá spekulovat. Nic méně toliko k dopisu na rozloučenou. Žádný přiznání v pokusu ulevit před koncem svýmu svědomí. Muj život by byl moc prima, a všechno by se vyřešilo, kdybych našel nějaký fotky nahejch děvčátek nebo jakejkoliv jinej usvědčující důkaz, v což sem po pravdě doufal. Pokud něco takovýho bylo, změnilo se to v hromadu popela s pár většíma kouskama ohořelejma i tak k nepoznání, který sem našel v plechovým odpadkovým koši. Všechno se snažil uspořádat i postel vedle který ho našli na podlaze v nejlepšim obleku a botách, byla vzorně ustlaná i ty dvě tuby slabejch antidepresiv na předpis a lahev nejlacinějšího bourbonu, ze tří čtvrtin prázdná, vyrovnaný na nočním stolku. Jenom nedomyslel tu část s blitkama a chcankama, kterýma ohodil koberec a nejspíš se v nich i válel, když instinkt přežití zvítězil a tělo se snažilo ten mix dobrot ze sebe co nejrychlejš dostat. Nejspíš jeho jediný štěstí, že se nestihl zadusit dřív než zkolaboval. To bylo včera. Jak moc štěstí skutečně měl se ukáže. Banksův aktuální stav ve kterym se nachází, je umělej spánek, aby jeho pošramocený orgány měli čas se dát do cajku. Bez jistoty, že až ho proberou, z pana úspěšnýho absolventa nebude slintající hňup neschopnej si utřít vlastní zadek. Vážit brzo ráno, celou štreku do Starr City, abych se přesně tohle dozvěděl, se fakt vyplatilo. No aspoň sem mu tam nechal holení a pár dalších osobních věcí, co mu jeho domácí na rychlo sbalila, na křehkou stařenku s razancí pitbula, umanutě trvající na tom, že mu je musim dovézt, když už tam stejně mám cestu a určitě to bude to první po čem se pan Banks bude shánět. No aspoň sem stihl dát řeč s tamní šéffelčarkou, s dohodou, že kdyby se něco změnilo, maj mi dát hned vědět a kdyby náhodou až ho proberou byl při smyslech, maj ho hlídat líp než vlastní máť, páč je důležitá osoba. O detailech sem se nešířil, anžto sám nevim, jaký vlastně jsou. Celý se to událo moc rychle, abych z toho byl zvlášť moudrej. Banks se jevil jako celkem racionální osoba, aby se uchýlil k tak drastickýmu způsobu pokusu vyhnout se problémum. Na druhou stranu, kdo říká, že to přesně tak bylo. V některejch případech, způsob provedení vydá za tisíc slov. Koktejl z prášků a chlastu je docela klišé, pro někoho, kdo nemá koule si prostřelit hlavu či odněkud skočit a rozmáznout se na sračku, kterou by už nikdo dohromady nedal nebo to nemyslí tak docela vážně- demonstrativní sebevražda se tomu říká. Místo, kde to udělal byla buď velká ukázka sobectví nebo promyšlenej kalkul. Musel předpokládat, že to bude jeho domácí, kdo ho najde a jejich pravidelná rutina zaručovala, že to bude včas. Pravděpodobnost, že neodhadl množství a neuvědomil si, jak i dávka slabejch antidepresiv a chlastu zacvičí s jeho netrénovanym skoro abstinentskym organismem, byla vysoká. Kdyby to tolik nezbabral, trochu šikovnější právník, by i vraždu Carterový, zvládl uhrát na sníženou příčetnost. Hrát na to, že ste tak trochu magor, je vždycky užitečný, když se potřebujete vysekat z maléru a jakej lepší důkaz o tom mohl dát? Pravděpodobnost, že to celý byla nehoda a on se chtěl jenom zbavit stresu, sem už předem vyloučil. Byl tu přeci ten vzkaz, ať už sebenejasnější se jeho význam, mohl zdát. Taky diplomatka, která chyběla v jeho bytě, se našla v jeho kanceláři ve škole, prázdná- jako by měl jistotu, že už jí potřebovat nebude, spolu s podepsanou rezignací na post ředitele z osobních důvodů. Jinak ani tam sem žádnej usvědčující důkaz nenašel, žádný doznání viny. Co mi v tom trochu haprovalo, byl fakt, že rodinu měl, třebaže se s ní nestýkal, že by ani jim nevěnoval pár slov na rozloučenou bylo zvláštní, nic méně, stává se to. Může to bejt buď důkaz o naprostym odtržení nebo o tom, že neviděl důvod svý blízký opravdu plašit a nečekal, že se mu situace vymkne z rukou.
***ooo***
Nebylo toho moc, co bych mohl dělat. S jedinym kloudnym podezřelym na nejlepší cestě na Onen svět, bez důkazů, beze svědků- protože každej z tý hrstky pedagogů ochomejtajících se kolem školy i o prázdninách se kterýma sem mluvil, nechápal když sem jenom naznačil, že jejich představenej, přísnej ale spravedlivej vůdce, ten skoro světec, lidumil a kdo ví co ještě, by mohl bejt zapletenej do něčeho tak ohavnýho jako zneužívání studentek. Všichni ti, povolaný i z volna, vypořádat se s nenadálou událostí, zmateně se hemžící připomínali spíš mravence ztrativší královnu než zkušenej pedagogickej sbor. Radši sem vyklidil prostor, než by někoho z tý elity newhopeskýho osvícenství napadlo, obrátit svůj hněv proti mně coby viníka jejich ztráty. Ten samej důvod, proč sem se rozhodl aspoň pro zbytek dne, vyhnout kanclu. Další Wallaceovu návštěvu sem potřeboval asi jako střevní chřipku. Něco sem, ale dělat potřeboval a tak mně moje cesta zavedla na to nejmíň pravděpodobný místo, kam bych mohl jít dobrovolně a kde bych se mohl pokusit hledat klid.
*
Zelený pastviny rozprostírající se do dáli protkaný zlatavou dozrávajících obilnejch klasů a kukuřice, kam oko dohlídne, aspoň po vizuální stránce, jako balzám na duši, působili. Už mi ani ten všudypřítomnej zápach dobytka z ohrad nepřišel tak brutální, jako když sem tu byl prvně. Začal sem si zvykat a nejspíš i chápat, proč to tu Jimi tak miloval a proč by se svýho pravýho domova nikdy nemohl vzdát. Bylo na mě se pokusit mu to umožnit. Zamířil jsem rovnou k zadnim dveřim vedoucim do kuchyně, kde sem správně předpokládal ruch. Annie mi dávno řekla, že její dům je i muj, takže bych se s něčim jako klepánim obtěžovat nemusel. No stejně sem to udělal, teda na už otevřený dveře a i spíš kvůli tomu, abych přilákal Edgarovu pozornost. Jako většina případů při kterejch byl kdy viděnej, s polorozebranou součástkou podezřele připomínající alternátor, na stole podloženou novinama, klíčem v ruce se snážící dostat dovnitř.
,,Brej den," ležerně pozdravim, od jeho plamennýho projevu na radnici jsme spolu nemluvili a nejsem si moc jistej v jaký fázi se náš vztah momentálně nachází.
,,Annie s Helenou jsou ve městě," oznámí sotva vzhlídne od práce, což si možná nemusim brát osobně.
,,Já vim. Přišel sem za váma," minimálně se mi ho povedlo zaujmout, dost na to aby vzhlídl, ,,Můžu dál?"
,,Nikdy se neptáte, prosím," chladně neosobně klíčem mávne k židli, ne zrovna nejpříznivější atmosféra pro to, co se chystám probírat.
,,Mám tu něco s čim bych potřeboval pomoct, šel bych s tim za Annie, ale víte jaký ženský jsou, nechtěl bych jí tím zbytečně zneklidňovat. Vyrůstal jste tady a znáte každýho v okolí, že jo?" Edgarovo zamručení si vyložim jako souhlas. Vím, že nesmím přepálit úvod, jinak ho ztratím docela, už takhle na mě kouká jako kakabus, že ho zdržuju od práce. ,,Přijde vám povědomá?" Jimiho kresbu dívky, co jsme společně vytvořili včera, mu přidržim před očima. Možná stojí za pokus zjistit, jestli ta holka skutečně existuje, nějak pochybuju, že Jimiho pátrání v ročenkách by mohlo přinést ovoce, ne snad, že bych nevěřil jeho schopnostem, má to jinej důvod. Nikdy bych si nepomyslel, že se zrovna na tohohle chlapa obrátim pro pomoc, ale ve městě, kde každej má nějaký hnusný tajemství a každej důvod něco skrejvat, jsou po Jimim jeho rodiče jedinejma lidma, kterejm naprosto a bezvýhradně můžu důvěřovat.
,,Ukažte," po drahnym zkoumání na dálku Edgar odloží nářadí, otře si ruce od šmíru do flanelky a portrét převezme. Věnuje mu víc zájmu než sem čekal. Jako skutečně čestnej chlap i když mě osobně nemusí, pakliže sem ho požádal o pomoc, neodmítne a provede to se svědomitostí sobě vlastní. ,,Možná," dává si na čas s odpovědí, rozvážnost, další z jeho určitě lepších vlastností, ,,Trochu mi připomíná někoho, koho jsem kdysi znal, ale je to nesmyl protože v době když se sem přistěhovali, už byla starší tak šestnáct. Její rodina měla v nájmu farmu nedaleko odsud. Tvar obličeje, kdyby měla víc plnější tváře, lícní kosti... A taky barva vlasů je špatně, měli by být spíš kaštanové. A úsměv, chybí jí úsměv. Kdyby to byla ta co myslím, smála se v jednom kole. Nejveselejší a taky nejhezčí holka v celým okrese," zvláštní slyšet Edgara mluvit o někom s lehkou nostalgií, ,,Samozřejmě až po mojí Annie," neopomene dodat upřímně a taky s hrdostí, jako bych měl krátce před sebou mladší, víc přístupnější verzi jeho samýho.
,,Co se s ní stalo?" upřímně, když jsem sem přišel nečekal sem, že pochodim, teď sem víc než zvědavej.
,,Co by. Farmě se nedařilo a její rodina se odstěhovala někam dál na jih. Ona se provdala, za tu příšernou parodii chlapa. Nemakačenko a hrubián. Chudák holka. Solidní chlap by měl mít jenom tolik dětí, kolik dokáže uživit-" opovržení k někomu, kdo ani zdaleka nedosahuje jeho standardů, z jeho repertoáru znám moc dobře, fajn, že pro jednou nejsou mířený mym směrem.
,,Chcete říct, že tu pořád žije?" začalo to bejt čim dál zajímavější.
,,Samozřejmě. Taky ji znáte, co jsem vyrozuměl od Jimiho, je to matka jednoho z dětí v tom vašem baseballovém týmu. Tobias, tuším?" na někoho, kdo se nezajímá o svoje okolí, byl Edgar pozoruhodně užitečnej zdroj informací. Taky znepokojivejch informací. Skutečně sem netušil, proč by se mi mělo zdát o Tobiho máti, ještě k tomu za mlada, neexistoval žádnej způsob, jak já nebo Jimi bysme mohli znát její podobu, aby sme jí mohli třeba i podvědomě vtisknout do portrétu. Prostě to nedávalo smysl. Pak sem si vzpomněl na něco, co zmínil Tobbi při kempování.
,,Prej by měla mít i dceru, víte o ní něco?" bylo pro mě těžký si spojit dětskou tvář z kresby s utrápenou ženskou, kterou sem potkal, ale když sem byl na to upozorněnej, určitá podobnost tam přece jen mohla bejt.
,,Nic moc. Měla by být snad stará jako náš Matthew. Dlouhou dobu jí ve městě nikdo neviděl. Ten hňup jí místo školy posílal žebrat po okolí, jako její bratry. Bůh ví, že z nich nikdy nic pořádnýho taky nebude. Jestli utekla a zařídila se někde podle svého, udělala jedině dobře, tady by jí žádný štěstí nečekalo. Jak už sem řekl, podobný jim to je jenom trochu. Víc nevím, snad vám to pomohlo," Edgar se ještě naposled podívá na portrét, než mi ho vrátí a ponoří se znovu do práce. Možná víc uzavřenější do sebe než před tím. Poznám, že náš rozhovor na tohle téma je u konce. Nevim, jestli bych nebyl šťastnější, kdybych se nic nedozvěděl a žil v tom, že moje zjevení je čistě jen výplod mojí fantazie. Možná to tak vážně bylo. Nedávalo ani smysl, že by se mi mělo zdát o tý mladý notabene znova, v letech dítěte, když teď by jí mělo bejt zhruba něco kolem šestadvaceti a v životě sem jí, na rozdíl od její máti, neviděl vůbec. Na každej pád, rozhodl sem se, že by nemohlo škodit, se na tu famílii zaměřit trochu víc a pokusit se zjistit něco o tý holce.
,,To je alternátor z vašeho auta?" poznám jednotlivý součástky celku, stator, rotor, měděný cívky uvnitř, který Edgar trpělivě očišťuje.
,,Jo. Vyzkoušel sem už všechno a ta potvora pořád nedobíjí," odpoví opět aniž by vzhlídl od svý současný činnosti.
,,Třeba je to baterkou, ne?" navrhnu, Edgar po mě střelí krátkym za to výmluvnym pohledem, značícim, že na takovýho chytráka přesně čekal.
,,Blbost. Je skoro nová," zamumlá mimoděk. Je to na nějakej čas to poslední co mezi náma padne. Taky nemám rád, když mi někdo kafrá do práce, takže to můžu respektovat. Jenom ho tak sledovat, je podstatně míň nepříjemný, než bych čekal. Atmosféra domu nebo celkově okolí má na mě skoro relaxační účinek. ,,Pokud nemáte nic lepšího na práci než tu vysedávat, tak v ledničce je ještě to pivo, co jste s Jimim přivezli, poslužte si, někdo ho beztak vypít musí," nabídne i když je znát, že z mý přítomnosti není dvakrát odvázenej.
,,Dáte si se mnou?" asi je div, že mě vůbec ještě nevyrazil, když tu není nikdo, kdo by mu v tom mohl zabránit.
Jeho: ,,Ne," je dost stručný, jasný a výstižný. Zásadovej až do morku kostí. Ještě, že já takový zábrany nemám. Studený pivo v parnym dnu docela bodne a byl sem i dost vysušenej po tom zbytečnym harcování i když ta jeho evropská chuť je dost nezvyklá. Edgar je dost dobrej ne jenom v technický stránce, všechny vnitřnosti, zkontrolovaný a vyčištěný zapojí a vrátí zpátky v rekordnim čase, ale taky v schopnosti mě docela ignorovat. Když je hotovej, prostě se jenom zvedne a zamíří ven, jako bych neexistoval. Jeho stařičkej Dodge už na něj čeká se zvedlou haubnou a on se hned jme vrátit součástku na původní místo. Zaujmu strategicky výhodnej flek, opřenej o přední blatník, kochající se výhledem do krajiny. Pracky mě trochu svrběj, páč nejsem zvyklej bejt jenom pozorovatelem při takovejch činnostech. Vlastně vyjma mě, neznám nikoho jinýho, kdo by si auťák v dnešní době opravoval sám. S těma moderníma je potíž, že to kolikrát ani nejde a upřímně, v Chicagu by to nikomu ani nestálo za ztrátu času.
Dokončení: Jelikož je z nějakého důvodu v odkazu na dokončení prý nevhodný výraz kvůli kterému by mohl být zakázán celý blog, tak prostě překlikněte na kapitolu označenou 26B. Nemá tu někdo zkušenost s tím, co to znamená a jak jinak tedy vkládat odkazy? Předem díky.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.