Hříchy otců 23. IV

24. května 2019 v 10:54 | Fenix |  Hříchy otců
A je to tady, vážení! Poslední část výletové kapitoly. Od příště se už ponoříme opět do víru vyšetřování. No, snad šerifovi ty mrtvoly zatím neobživly. :)

Speciální věnování věrně komentující Lizard





Nemám ponětí, kolik může bejt, měsíc zpola zahalenej mračnama pokojně plujícíma okolo, mi tentokrát nápovědu neposkytne. Moje tělo částečně ztuhlý nočnim chladem, zřetelně zaznamená zdroj tepla následující zhoupnutí sítě, značící, že mám společnost, vkrádající se mi pod bundu, sloužící mi za chabou přikrývku. Dost dlouhou, že se zvládne vyrovnat takřka po celý dýlce mýho boku a přiměřeně těžkou, což z určitýho důvodu, je celkem uspokojivý a uklidňjící zjištění. Ne, že by zrovna bylo snadný najít momentálně vhodnější polohu, abych se mohl podívat, kdo je muj novej spolusítník. Ostatně, ne, že by to bylo nutný, krátký polibky doprovázený mumlanejma slovama omluvy, mě daj dostatečnou představu.
,,Hej, co je špatně?" poslepu si moje prsty najdou cestu krátkejma vlasama, už trochu mastnejma, takže zůstanou trčet do vejšky, kudyma projdou moje prsty.
,,Chybíš mi. Bylo ode mě hloupý si celý den držet odstup. To jen, že nejsem zvyklý být neustále ve středu dění. Omlouvám se-" Jimi zakňučí omluvu už nevim po kolikátý.
,,Já to chápu. Neudělal sem ti to o moc snazší," přiznám, ne, že bych se skutečně cejtil vinen.
,,To ne," Jimi mě se smíchem políbí na rameno, ,,Mohl bych tu s tebou zůstat?" zaprosí.
,,Samozřejmě," chystám se rozšířit kokon z mojí bundy i přes něj, zatím co se Jimi snaží najít pohodlnější polohu ke spánku.
Tiše sykne, ,,Moje záda," vysvětlení spíš fňukne.
,,Oj, kdo se to ozval! Při svým věku máš určitě na podobný bolesti nárok," zhodnotim s falešnym porozuměnim.
,,To není legrační," Jimi se ohradí, ,,Vím, že na rozdíl od tebe jsem spal na karimatce a to všechno, ale už jsem si odvykl," zní naštvaně, tentokrát spíš víc sám na sebe.
,,Možná bych věděl jak ti pomoct," nahmatám jeho ruku a vtisknu odškodňující polibek přes klouby, ,,Teda pokud mi prokážeš tu čest a poctíš mě svojí společností na malý procházce při měsíčku?"
,,Nevím, nechce se mi odcházet moc daleko, kdyby se Tobbi probudil," namítne.
,,Sem si jistej, že probudit se v noci sám nebude ani v přední desítce toho nejhoršího, co se mu kdy stalo," pragmaticky zhodnotim.
,,Máš pravdu. Víš, všichni ti kluci tady, nutí mě to přehodnotit některé věci," hlesne, hlava najednou spočívající na mym rameni, je těžší než obvykle, pod vahou úvah.
,,Myslíš Edgara?" co taky jinýho, přesto, že se mi nelíbí, jakej směr, rozhovor opět nabírá.
,,Jo. Táta má svoje chyby. Já mám a nejsem na tom celém, jak to je, tak úplně bez viny, jenže vždycky se o nás staral, což asi nebude tak úplně běžné, podle toho, co vidím. Možná bych se měl víc snažit, najít cestu, abych mu mohl říct, jak moc si vážím toho, co pro nás udělal..." jak už bylo několikrát zmíněno, s paličatostí si ty dva nemaj co vyčítat, takže i nějakej takovej plán, se dá považovat, za určitej posun v před.
,,Je to určitě dobrej nápad, ale teď a tady to nevyřešíš. Potřebuješ si promyslet postup. Potřebuješ relaxovat. Takže ještě jednou, prosím..." znovu rty přejedu přes jeho klouby, nechám naše ruce spojený v tichý nabídce gentlemanskýho gesta.
,,Dobře. Nesnáším, když zníš rozumně, ale tohle rozumné je. Možná," hmatatelně můžu vnímat, Jimiho zmatek, napětí celýho jeho těla, přesnej moment, kdy potřebuje mojí rozhodnost. Pořád, za mojí podpory, se vyškrábe ze sítě a já aniž bych přerušil naše spojení ho následuju.
*
,,Myslím, že vím, na co se chystáš. Teď někde mě tu shodíš ze skály nebo vezmeš po hlavě a zahrabeš čímž mě zbavíš utrpení. A víš, co? Jsem tak bolavý a unavený, že je mi to docela jedno," Jimi evidentně z poslední dávky svejch sil, vyštrachá dostatečně cynickou hlášku.
,,Zmlkni a zírej," škrábání se lesem, křovinama, přes skály, jenom za měsíčního svitu, byl kaskadérskej kousek a neobešel se bez notnejch protestů mýho společníka, nucenýho spolehnout se jenom na muj orientační smysl.
Nicméně vím, že námaha stála za to, což mi potvrdí i Jimiho užasle vydechnutý: ,,Wow!" při pohledu na rozprostírající se scenérii.
Zdejší okolí je vyhlášenym místem tepelnejch vřídel, jedno z nichž se nachází několik stop pod náma. Vodní kaskáda vyvěrající ze samotnýho zemskýho nitra skalní cestou se v šumivý pěně tříští o jinak průzračnou hladinu jezírka lehce smaragdovýho nádechu, v chladnější noci zahalenýho mlžnym oparem kondenzovanýho tepla stoupajícího vzhůru. Okolní skaliska tvořej ideální barieru před všetečnýma pohledama případnejch vetřelců, jenom na jednom místě členitej terén působí coby přírodní schody vedoucí přímou cestu až do blaženýho ráje.
,,Vaše osobní lázeň je připravena, pane," Jimi je moc uchvácenej než aby protestoval, když mu opět nabídnu ruku, většinou odmítající jakýkoliv moje gentlemanský gesta, se nechá bez námitek vést čedičovou stezkou.
,,Co si- jak jsi to- je to úžasný!" překonanej dojmama stěží hledá slova.
,,Věř nevěř, ale četl sem si průvodce, takže sem věděl, že tu něco takovýho poblíž bude," počastuju ho svojí verzí samolibýho úsměvu, ,,A včera v noci jsem měl spoustu času, to zkusit najít. Snažil jsem se tě sem zatáhnout celej den. Myslím, že za světla by to bylo ještě impozantnější," jeho docela omráčenej výraz je mi dostatečnym důvodem cejtit se patřičně na výši.
,,Je to dokonalé," znovu vydechne s téměř posvátnou úctou, jakou může vyvolat jenom setkání tváří v tvář velkoleposti přírody.
,,Řekl bych, že využít to, bude ještě dokonalejší," poukážu. Skutečně Jimi se zdá, že by si s tichym uctívánim scenérie vystačil i zpovzdálí.
,,Nemáme plavky a taky ručníky," ryze praktická poznámka, působí nepatřičně, prohlášená jeho zasněnym hlasem.
,,A to jako vadí? No tak, varoval sem tě přeci, že tě koupání na ostro nemine, ne?" oznámim s mrknutim. Nejspíš překonám svůj vlastní rychlostní rekord, jak se v co nejkratšim čase zbavit oblečení. Vyhlídka nechat svoje unavený svaly ponořit do konejšivýho tepla je příliš lákavá, než abych vydržel dlouho čekat. Reálná zkušenost je pak ještě lepší. V prvnim kontaktu a v kontrastu s okolní teplotou se voda omývající zprvu jenom moje chodidla na poslední stupni schodu, zdá přímo vařící, ve skutečnosti nejspíš hrubym odhadem, nedosahuje víc, než by bylo lidskýmu tělu zdrávo. Kotníky, lýtka, kolena, stehna, vnímám, jak každej sval a kloub se pozvolna uvolňujou, spolu s tím, jak sestupuju hloubš. Nechám vlhký páry prostoupit svejma nozdrama až do plic. Dost hluboko, na to udělat pár temp, k překonání vzdálenosti k malýmu vodopádu, bez toho, že bych si kolena odřel o dno. Naprosto božský. Vim, že někde tam požitkářsky zasténám, když moje záda a ramena pohltí hladina a pozvolna v nich s každym dalšim tempem rozpustí veškerý napětí posledních dní. Proud vody dopadající na mojí tvář je skoro nesnesitelnej kombinací úderů a teplotnim rozdílem vůči okolí. Nechám svojí pokožku přivyknout dostatek dlouhou dobu, všechen stres mizí odnášenej pryč pravidelnym bubnovánim dopadajících kapek. Jenom potřeba kyslíku mě přinutí se otočit, z řas oklepat vodu a pomocí rukou, jí odstranit z vlasů. Proud vodopádu přitom dál nechám masírovat svoje ztuhlý ramena. Hladina mi ve stoje dosahující sotva po hrudník. Otevřu oči, dlaň automaticky namířenou ve zvoucím gestu. Není mi ho třeba. Mojí tvář samovolně protne samolibej úšklebek. Jimi pořád stojí na skalisku. S totožnym ohromenym, trochu nepřítomnym výrazem. Až s tim rozdílem, že už je dočista holej, tak jak ho příroda stvořila, svit měsíce jeho pokožce propůjčuje étericky bledej nádech a zároveň ozařuje dobře definovaný svalstvo. Kdyby ho Botticelli znal, jistě by pro svůj legendární obraz, zvolil mužskou předlohu. Paže visí volně podél těla, v rozkroku mezi chomáčkem chloupků se hrdě tyčí docela vzpřímená erekce. Na tuti vím, že nemá žádnou přitažlivost pro vodní proudy, ergo, jedinou příčinou jeho vzrušení, sem já. Fakt, co je pro změnu příčinou, ještě většího mýho samolibýho úsměvu.
,,Pojď sem, zlatíčko," vábivej tón podpořim kejvnutim prstu. Jako v transu, mě uposlechne. Krátkej záchvěv závisti, kdybych si přál bejt tou nanicovatou vodní pěnou, když sleduju, jak bezostyšně a beztrestně má právo se dotýkat jeho těla. Pozvolna, postupně až ho téměř celýho pohltí. Splynou v jedno. Jediný, co dokáže mojí žárlivost utišit je vědomí, jak odevzdaně mě následoval. Odvážně a bez otázek se vrhl do hlubin neznámejch vod. Doslova. Svojí ladností připomíná hada, přirozeně klouzajícího po hladině. Někde v půli zmizí i jeho hlava, než dokážu zaostřit a rozpoznat obrysy, vynoří se přede mnou, s dětinskou radostí sprškou kapek skrápějící mojí tvář a přilehlí okolí, doprovázeje to zubatym úsměvem.
,,Ahoj-"
,,Ahoj," ovinu ruce kolem Jimiho pasu, napodobí gesto, zápěstí spojený okolo mýho krku. Následnej polibek je hlubokej, hladovej, vynahrazující bezmála dva dny potlačovaný potřeby. Hrudník na hrudník, můžu vnímat zběsilej tlukot Jimiho srdce i krev řítící se žilama, po nedávný fyzický aktivitě. ,,Myslim, že sem právě chytil tu nejkrásnější rybku," i v pouhym svitu měsíce a hvězd, je znát, jak se zapýří.
,,Co s ní budeš dělat, upečeš a sníš?" snaží se kompliment odrazit humorem.
,,Oh, ne, mám s ní docela jiné plány, i když malá ochutnávka je možná jejich součástí," nechám naše rozkroky pod vodou sugestivně se otřít o sebe. ,,Pozdějš, teď se otoč," prozatim poslední krátkej polibek na rty. Jimi vypadá zmateně, přesto i tentokrát, ochotně poslechne. Nechá se vtáhnout pod vodní kaskádu. V prvnim plánu sem mu slíbil relaxaci a to taky mínim dodržet. Dost místa abysme se o blahodárnou přírodní sprchu mohli podělit oba, za podmínky, že přežijeme, bejt k sobě natočený zádama. Jimi na dně najde kámen, příhodnej a plochej, tak aby se na něj mohl postavit a pro jednou vyrovnat naše vejšky. Rameno na rameno, lopatka na lopatku, teplej proud je to jediný co nás dělí. Na souši i ve vodě, dokonale do sebe zapadáme. Příliš málo kontaktu na muj v kus a taky nejsem ten, kdo by vydržel bejt v klidu příliš dlouho. Rád se vzdám vlastního potěšení z vodní masáže, jen pro jiný, moct se víc dotýkat těla svýho milence. Potěšení, co mi až příliš dlouhou dobu bylo odepřený. Znovu změnim svojí polohu, dřív než by Jimi mohl protestovat, považujíc svojí cudnost v ohrožení před sovama a jinejma nočníma stvořeníma, co můžou bejt jediný svědci našeho případnýho deliktu proti mravnosti, nechám ruce rozehrát svojí hru. Hru v pravdě, protože Jimiho svaly jsou napjatý jako struny a já prostřednictvim bříšek svejch prstů probírajíc se jima, z něj můžu loudit tu nejsladší melodii rozkoše. Vnímám je postupně se uvolňovat, od šíjovejch, kde jsou uzly asi nejpevnější, koncentrující všechno to puritánský myšlení jejich nositele k zádům odvyklejm tvrdý práci a nepohodlnýmu spaní. Kousek po kousku, nechat vymizet všechno to napětí pramenící z nutnosti se rozhodovat, dokud nezůstane jen tvárná hmota. Jimiho hlava pozadu dopadne na moje rameno.
,,To je naprosto božský," tiše zasténá.
,,Hmh," zahučim v odpověď, ne příliš ochotnej konverzovat a maje rty zaměstnaný degustací pokožky Jimiho šíje. Nic neřešit, prostě jenom tak bejt. Nechat vodu odnášet pryč veškerý trable, neslyšet nic než tichý hučení proudu, plíce sytit vlhkou parou nesoucích bohatou vůni okolních borovic a rašeliny. Stejnej účel splní, když se po chvíli odpojim, přeplavu k nejbližší římse, kde se můžu zavěsit loktama, zbytek kostry nechat jen tak volně splývat na hladině. Vlastně je to ještě lepší, protože mám aspoň dobrej výhled na svýho milence. Jimi vypadá naprosto zrelaxovaně, oči zavřený, vodní masáži se oddává po svým vlastním způsobu, ve tváři naprosto uvolněnej výraz, jak jsem ho dlouho neviděl. Kapky vody se odrážej a tančej po jeho kůži, mapujou klikatou cestu po svalech a on se jim nastavuje na oplátku. Půvab v pohybu. Tak rád bych každou z nich slízal, ale všeho do času. Tahle chvíle patří jenom jemu. Trvá nějakou dobu, než vystoupí z proudu, otevře oči, zamžiká, aby se zbavil vody, vyhlíží, jako by se probral z nějakýho druhu meditačního transu. Pokud jo, jedině dobře, tenhle kluk ze všeho nejvíc se potřebuje naučit relaxovat. Plaše se usměje, zamíří k protější římse. Chvíle tichýho klidu, kdy není třeba slov. Žel netrvá dlouho. Kouzlo je zlomený. ,,Přemejšlíš moc nahlas," dá se přesně určit, kdy mu to znovu začne v hlavě šrotovat. Črty se napnou a mezi obočíma objeví drobný vrásky, který sice působěj docela sexy, ale není to nic dobrýho pro duševní rovnováhu.
,,Moc věcí k přemýšlení," odvětí.
,,Udělej nám oboum laskavost a nech je aspoň pro teď plavat. Asi takhle-" máchnutim ruky pošlu vlnu rovnou mu do obličeje.
,,To nejde tak snadno," skoro proti svojí vůli a dost jistě momentálnímu rozpoložení, mi se smíchem akci vrátí.
,,To zní jako výzva," muj úšklebek hodnej aligátora, je to poslední, co může vidět, těsně předtim než se ponořim pod hladinu. Úkol sám pro plaveckýho šampiona akademie, je hračka. Pár temp pod vodou k překonání vzdálenosti. Jimiho stehna se napnou, v zobrazení překvapený reakce jeho těla. Nechám dlaně spočívat na každým z nich pro kontrolu a lepší udržení svojí pozice. Asi tušil, co mám v plánu, i tak zaznamenám další šokovaný trhnutí, když se moje rty pevně obemknou kolem jeho přirození. Poněkud pozbylo svojí tvrdost, stav, co se rychle změní vlivem několika kvalifikovanejch přejetí jazyku. Prostředí neposkytující příliš možností ke kreativitě, nicméně lákavá výzva, jaký se nedalo odolat už jenom z důvodu pokoušení mejch vlastních limitů. Muj osobní rekord, za těch slavnejch časů, byl tušim, něco okolo pěti minut bez nutnosti se nadechnout, pravda, nemusel sem se tehdy soustředit na nic jinýho a hluboko v krku sem neměl natlačený ničí péro. Momentální fakt, co můžu využít ve svůj prospěch a Jimiho potěšení. Moje polykací svaly dělaj většinu práce, mně nezbývá, než se jenom dostatečně uvolnit a nechat do sebe pronikat celou jeho dýlku. Takřka spirituální zkušenost, nic než temnota za víčky, tichej konstantní šum vodního sloupce tlačícího membránu v uších, tělo jen tak si bez váhy plující prostorem, mozek nucenej šetřit kyslíkem, zbavenej tíže zbytečnejch myšlenek. Mohl bych se tak snadno ztratit ve vlastnim světě, nevnímat nic víc než sladkou nicotu. Jediný pojítko s realitou tvořený neústupnou tvrdostí tlačící se mi hrdlem v pravidelnym rytmu a sílící pocit pálení v plicích. Každej další tah se stává vítězstvím v boji se sebekontrolou i instinktama, bolestně si vědomej každý buňky v mym těle dožadující se kyslíku. Trochu to připomíná moje noční můry posledních dní, s tim rozdílem, že teď je tu něco, co chci. Něco, co mě nutí bojovat. Překonat vlastní omezení. Blízko k cíli, lahodný pulsování na jazyku. V ostrý zřetelnosti vystupující z nicoty, Jimiho tělo vzpínající se mi pod rukama. Tak blízko. Žádná bolest. Žádnej strach. Všechno je najednou průzračně jasný, dokonale zapadající do sebe. Součást celku. Jednota vesmíru. Všechno dává smysl. Jinej druh tahu mě vyzvedne z mýho vytržení. Skoro bych měl tendenci bejt rozladěnej, krátce potom, co se vynořim na hladinu, pocit ztráty, je skoro fyzicky bolestivej, jako bych tam předtim na samý hranici hypoxie, byl blízko něčemu zásadnímu a to mi právě uniklo.
,,Chci se udělat až když budeš ve mně-" Jimiho tvář vystoupí z nicoty, obraz čistýho vzušení kombinovanej s naléhavostí, mě přimějou vrátit se zpátky do reality a najít pevnej bod i na hraně římsy balancujíc na bříškách chodidel.
,,To asi není nejlepší nápad," namítnu, pořád ne dost silnej k předestírání všech argumentů. Nemusim. Jimiho paže se ovinou kolem mýho krku.
,,Věř mi. Nejsem z cukru. Vím, co chci," jeho stehna pevně po stranách svíraj muj pas, ,,Prosím," magický slůvko zašeptaný s náléhavostí, jaký se nedá odolat.
Vím, že bych měl. Voda není úplně ten nejideálnější lubrikant, nic lepšího není po ruce. Sevřu v dlani Jimiho prdelku, moje prsty se vydaj na průzkum úzkou štěrbinkou. Najdou perfektně volnou dírku, první článek mýho prostředníku skoro pohltí do sebe. ,,Zatraceně, to je mi ale vzornej skautík, vždycky připravenej, že jo?" Zbytek spolu i s dalšim prstem vklouznou zrovna tak snadno.
Hrubý trhnutí za vlasy mě přiměje zaklonit hlavu, ,,Přestaň mě škádlit," zavrčení zrovna tak zoufalý jako požadovačný, tlumený drobnejma kousancema po čelisti i sloupci krku, všude v dosahu chtivý tlamičky mojí malý šelmičky. ,,Pořád to děláš, nemůžu už dál čekat," dost výmluvně se sám nabodne na moje prsty až po poslední článek.
,,Máš to mít, zlato, jenom trochu zpomal," potřebuju mít jistotu, že dál se bude hrát podle mejch pravidel. Moje rty se snažej dělat to nejlepší, abych odvedl Jimiho pozornost. Odezvou je mi hlasitý vrčení, jako by divočina kolem nás vzbudila i tu nejdivočejší prvotní animálnost v mym milenci. Vědomí jeho potřeby, tak intenzivní jako moje, mi skoro způsobí závrať svojí ohromující intenzitou. Není možný dál čekat. Nabodnu ho na sebe v jedinym pohybu boků. Je tak zatraceně těsnej, mnohem těsnější než obvykle. V návalu chtíče a bolesti se Jimiho nehty zarejou do mejch ramen, zanechávajíc po sobě hluboký šrámy.
,,Nepřestávej!" zavrčí.
Jako kdyby něco takovýho bylo možný. V prakticky beztížnym stavu, stačí jedna moje ruka pevně svírající Jimiho štíhlej pas, abych ho na sebe narážel. Dál a dál. Znova a znova. Zvířecí instinkty přebírající kontrolu nad celou mojí bytostí. Možná, že někde na začátku, sem to chtěl pomalý a jemný, jenže to, co muj partner chce je na hony vzdálený od jemnosti. Můžu mu to dát a mnohem víc. Kdy jindy než tady, kdy jindy než teď. Nádherný šílenství. Voda se zběsilostí našich pohybů přelívá přes okraj. Nebudu jedinej s pochroumanýma zádama, poznám podle trhanýho dechu, pokaždý, když Jimiho záda narazej na tvrdou skálu, každej takovej akt hrubosti, odmění kontrakcí svalů kolem mýho péra, v tu chvíli, ohňostroj hvězd na mym očnim pozadí rovnající se kaskádě na obloze nad náma. Právě z nich čerpám sílu i klid, aby to celý neskončilo až moc rychle. Přál bych si tak zůstat po zbytek věčnosti. Usazenej ve věčnym fyzickym paradoxu, vnímající nekonečnou svobodu širý oblohy lemovaný vrcholky stromů, nespoutanost větru konejšícího žhnoucí stále přibývající šrámy a ptákem uvězněnym v žhavym těsnym sevření Jimiho dírky. Přání, jako každý takový, odsouzený ke zkáze. Jimi je ve svejch požadavcích čim dál náročnější, zoufalej po uspokojení. ,,Drž se, Lásko, vezmu tě na tvojí životní jízdu," možná tak docela nevnímá slova, bolest způsobená mejma zubama, pevně stiskávajícíma jeho ušní lalůček, ho přiměje reagovat. Víc utáhne sevření svejch končetin kolem mýho těla. Jeho uspokojení dokonale vydaný na pospas mýmu rozmaru. Nepatrnej posun, změna úhlu, tak jako vždycky, balancující na okraji, pomyslně i reálně, křehká hranice mezi bolestí a slastí. S každym dalšim tahem s neomylnou přesností masíruju to správný místo v Jimiho těle, způsobující slast, zatímco nehtový lůžka mejch prstů, hledající oporu mezi ostrejma kamenama, se bolestivě rozdíraj do krve. Nést zodpovědnost i za někoho jinýho než za sebe, zraňující zrovna tak jako naprosto omračující, vědomim kontroly nad životem druhýho. Jediná chyba, jediný uklouznutí a oba skončíme pod vodou. Vim, že tak nějak mu konec bude vypadat. Ztracenej v hlubinách, místě věčnýho klidu. Muj milenec bude jednou moje smrt a bude to v pravdě krásnej skon. V náruči bolestivý extáze. Jen já a on, přízračně bledá iluze, za svitu měsíce, zvýrazněný lícní kosti, bělostný tváře, kontrastně rudý rty rozevřený v konečnym výkřiku rozkoše, vycházejícim ze samotný živočišný podstaty jeho bytí, burcujícim svojí intenzitou i noční ptactvo z korun stromů. Temný mávající perutě připomínající andělský křídla odnášející hříšný duše na místo jejich určení. Ať už by to mělo bejt kamkoliv, klidně se tam nechám vzít, jen právě pro tenhle jedinej moment, totálního vyčerpání, kdy jeho vnitřní svaly ze mě doslova vyždímaj i tu poslední kapku vyvrcholení. Je po všem. Jenom noc se všema svýma predátorama, zůstane svědkem našich činů. Asi nikdy mě nepřestane udivovat s jakou rychlostí se po našich zvrhlejch hrátkách, muj milenec vždycky vrátí, ke svýmu plachýmu já. Řekněme, že všechny stránky mojí osobnosti spolu vycházej tak nějak víceméně v souladu, o to víc je fascinující sledovat přechod tak diametrálně odlišnejch aspektů osobnosti od jedný k druhý, jako u Jimiho. Tvář nechá skrytou v ohbí mýho krku, tělo strnulý, nebejt výrazný práce jeho dejchacích svalů, skoro bych si myslel, že je po něm. Vyhybá se očnímu kontaktu, když ho přiměju vzhlídnout. Série krátkejch polibků rozsetá po obličeji, ho trochu rozptýlí, jen není to to pravý. Rozpaky, provinilost, jako pokaždý, když prolomíme nějaký tabu. Tentokrát jsem odhodlanej nenechat to tak. Změna prostředí poskytuje unikátní příležitost vymanit se ze zaběhlýho úzu. ,,Ještě jsem s tebou neskončil. Připravenej překonat další metu?" nedám mu šanci zareagovat, stále uvnitř něj, ještě tvrdej, se začnu pohybovat. Pomalu, líně, jak jsem měl původně v plánu. Jimi vydá zasténání balancující na pomezí bolesti a rozkoše. Znovu utáhne sevření svejch končetin kolem mýho těla. Zavře oči. Provinilost z jeho tváře zmizí v uvolněnym výrazu potěšení. Nejsem si jistej, jestli takhle brzo, zvládnu celou akci dovést do zdárnýho konce, jenže tohle kolo skutečně není o mně. Je to o pomalý měkký cestě, spojení duší, prostřednictvím tělesnýho spojení, která by v panoramatu majestátnosti přírody měla bejt snadnější. ,,Soustřeď se. Vnímej. Prožívej," jemně políbím lasturu Jimiho ucha. Teplá voda omývá naše těla s každým pohybem, uvolňuje napětí ze svalů. Šumění vodopádu na pozadí má moc přehlušit i ty nejvtíravější myšlenky. Nikdy sem nebyl moc pro tyhle spirituální nesmysli, vždycky mi k spokojenosti stačil starej dobrej primitivní sex bez příkras či her. Nikdy sem neměl milence, co by měl tyhle hranice posunutý. Není snadný najít potěšení v něčem, co měl prakticky od začátku, spojený s povinností. Není snadný najít vzrušení v tom, co bývala rutina. Hvězdy, co jsou teď nad náma, mi jsou za svědky, že já s nim ty naše hry budu ochotnej hrát, do konce našich dní, co o to bude stát. Jenže je na mně, abych mu taky ukázal, že může existovat i jiná cesta po který se spolu můžeme dát. Cesta přijetí, na který nepotřebuje nikoho a nic jinýho než sebe, aby dosáhl uspokojení. Cesta bez násilí či příkazů, který by ho částečně osvobozovaly od odpovědnosti spojený následně s pocity viny. Cesta víc v souladu s jeho přirozeností, která by mu nepůsobila tolik utrpení z rozkolu. Na něm bude, jakou z možností si nakonec zvolí, tak jako ve všem ostatním. Mám důvod si myslet, že bych mohl bejt částečně úspěšnej, alespoň potud, pokud opět tvrdej důkaz mojí úspěšnosti, pulsuje v mojí dlani zpracovávající ho v tempu mejch pohybů v těle mýho milence. Jimiho hlava v záklonu se opírá o římsu, z pootevřených rtů linoucí se tichý vzdechy. Tak nádhernej při putování vlastním světem. Tak blízko osvobození. ,,Otevři oči," chci mu umožnit, ten nejvíc osvobozující výhled do korun stromů, oblohu rozpínající se do nekonečna. Velkolepost před jakou se musí zdát nicotná každá obava, stud, strach z odsouzení. Nic než širej prostor vyplněnej myriádama hvězd staršíma a dokonalejšíma než lidstvo, který přišlo s touhou si je podmanit tak jako všechno ostatní spolu se zatracenim každýho, kdo by se vymykal. To jediný skutečný na čem záleží, a co dává smysl. Zpočátku se zdá tim výhledem skutečně uchvácenej, ale není to to, co by ho přivedlo k vrcholu. Skutečně další meta překonaná, protože nikdy nic, co jsme dělali předtím se nemůže rovnat tomu, když se mi zadívá do očí. Vášeň, oddanost, touha, láska. Všechno to nevyřčený v jednom, svojí intenzitou hrozící mě překonat. Je to on, kdo podnítí polibek. Jemnej, něžnej, dokonalej. Nečekal sem, že bych měl dostat něco na oplátku, ale je to víc než bych si mohl přát, než by si zatracenec jako já zasloužil. Jednota spojení na krátkou chvíli mezi náma i se světem. Prastará základní pravda. Naše těla patří zemi. V žilách hoří oheň. Naše dechy se stanou součástí vzduchu. V okamžiku vyvrcholení se Jimiho esence stane součástí vod.
Rozum ani jednoho z nás není schopen uchopit, co přesně se odehrálo. Čas měřenej úderama srdce se líně valí jako pára z vodní hladiny okolo nás. Je to pravý Jimi, kdo dokáže prolomit kouzlo okamžiku. ,,Páni," oči úžasem do široka otevřený na mě zíraj. Žádnej stud ve tváři, jenom přihlouple šťastnej úsměv, co cejtim, že kopíruju, i když opatrně a nerad opouštim útulný těsno jeho těla.
,,Jo, páni," sám nejsem moc štonc větší slovní kapacity.
,,Děkuju-" snaží se najít slova.
,,Nech to bejt. Můžem o tom mluvit pozdějš. Slibuju," asi tušim, co se snažil říct i bez nich. Chtělo by to víc než jednu zkušenost, aby si prostě jenom dokázal užívat okamžiku, bez vnitřní potřeby získávat ospravedlnění. Jimi se pousměje v odpověď. Líbání je dobrej způsob, jak ještě o něco dýl zůstat v realitě, která je jenom naše. Tý druhý se vyhnout nemůžem. ,,Připravenej vrátit se do skutečnýho světa?" Jimi přikejvne. Ujistim se, že je sám schopnej se udržet nad hladinou. ,,Závod ke břehu, kdo prohraje, balí ráno stan?"navrhnu. Než pochopí a zareaguje, získám náskok několik dýlek, výhoda, co sem ochotnej obětovat. Jistě, že bych mu nic nedaroval zadarmo, takže ho jenom nechám dostat se na mojí úroveň, dál už je to závod mezi mládim a mym pokročilym věkem, trénink kontra nezkušenost, i když je fakt, že na tomhle poli sem už dost dovedností pozbyl. Jimi si nepokrytě užívá moment, kdy se dostane přede mě s notnym cákánim. Moc jeho případu nepomůže drzej úsměv přes rameno vyslanej mym směrem. K jeho smůle sem dočasně pozbyl i smysl pro fair play. Znova se celej ponořim pod vodu, tentokrát ne s tak chválihodnym záměrem. Zmást soupeře, získat lepší rychlost. Chuděra se stačí sotva nadechnout a už ho stahuju k sobě do hlubin. Moc nebojuje, spíš jenom tak pro formu, když ho pak políbim, vzdá svoje snažení docela. Mám dost kyslíku pro oba a k mělčině je to jenom kousek. Jako jeden muž a jedno tělo, společně vyplujem nad hladinu, přesto si dám záležet, abych byl blíž břehu. ,,Nejspíš sem vyhrál?"
Možná byla chyba uvolnit Jimiho ústa: ,,Švindloval jsi!" hned se na mě osopí.
,,Neřeklo se, že nemůžu-"
Akce je rychlá a vlastně pořádně nevim, kde se v tý mojí sladký lásce vezme tolik síly i obratnosti, odrazit se a zároveň se mi opřít do ramen, aby mě aspoň na chvilku celýho podržel pod hladinou. Klidně se dám i utopit, když budu mít záruku, že ho to udělá tak šťastnym a bezprostředně se smějícim jako potom, co se vynořim s pořádnym gejzírem z vlasů zráchám jeho obličej. Ani to mi nezůstane dlužnej. Následná cákací bitva je přímo epickejch rozměrů. Se spoustou vody a Jimiho šťastnýho smíchu okolo. Několikrát se mi povede ho nabrat a odhodit zpátky do vody, jenom proto, aby se vrátil ještě odhodlanější mi to odvést. Strkánim, pošťuchovánim a mojí vlastní nešikovností se mu to i povede. To když zakopnu o šutr na dně a poroučim se nedobrovolně po zádech pod hladinu. Něco, co se pokusim využít ve svůj prospěch. Možná špetku viny cejtim, když nereaguju na jeho volání, ani když se pustí víc do hloubky při mym hledání. Vynořim se za jeho zády, ,,Sem tady," pevně ho chytím kolem pasu, až vyjekne dílem překvapenim dílem úlevou. Nechám ho přetočit se mi v náručí.
,,Pitomče!" možná si i zasloužim tu ránu pěstí do ramene.
,,Bál ses o mně?" ani tak se nemůžu přestat křenit.
,,Ne, jen mě děsilo pomyšlení, že bych ráno musel všechno balit sám," odsekne. Oba víme, kde je pravda.
,,Pokud se nepletu, to budeš stejně. Vyhrál jsem," připomenu pravidla našeho závodu. Cosi nesrozumitelně zahučí, pravděpodobně ne tak útočný, když si mi při tom položí hlavu na rameno. Měkkej a poddajnej v mym náručí. ,,Příměří?" Tentokrát je souhlasný Jimiho zamručení srozumitelnější. Dostaneme se na břeh bez dalšího zdržení, oba moc uvolněný a spokojený než abysme měli sílu na další boj.
,,Bylo to senzační, ale i spontánní nápady občas chtějí nějakou přípravu," Jimiho způsob, jak mi vyčíst absenci ručníků přitom jak se snaží aspoň dlaněma odstranit vodu ze zbytku těla.
,,Možná to byla součást plánu. Vypadáš naprosto nádherně, když na sobě nemáš nic než měsíční svit," ušklíbnu se přes už zapálenou cigaretu v koutku, co se mi povedlo vyndat, aniž bych jí namočil. Jimiho následnej výraz je unikátní kombinace polichocení a touhy mě zavraždit.
Příroda je skutečně mocná čarodějka, než dokouřim, mírnej vítr se postará o to, že naše těla jsou suchý dost na to, abysme se mohli oblíct. Zpáteční cesta ruku v ruce probíhá sice vesměs v tichosti, pouto mezi náma jako by ani slov nepotřebovalo. Nechám Jimimu svojí bundu, protože přeci jenom mám na sobě víc masa, abych se mohl snáz vyrovnat s teplotním poklesem pozdní noci. Zpátky v táboře se mi potvrdí, že čas od času vesmír odměny za šlechetný skutky nabízí nebo sem prostě jenom zatraceně šťastnej chlap. Jimi se do stanu vrátí jenom pro svůj spacák, co můžem oba rozloženej použít, když usíná v síti po mym boku, pod hvězdnou oblohou. Co na tom, že krátce před budíčkem se tiše vytratí, aby nás takhle nikdo nenašel a Tobbi se nemusel probudit sám. Tahle noc bude jednou pro vždy patřit k těm nejpamátnějšim v mym životě.
*
Ráno posledního dne je hektický. Duch cestovní horečky se vznáší všude okolo. Žádný velký vyvařování, proteinový tyčinky na snídani. Čas právě tak akorát na horký nápoje, bez kterejch se Viktor ani já neobejdeme, než bude třeba definitivně uhasit ohniště. Jistěže děcka, už sesednutý okolo, na tom vydělaj porci horký čokolády, to minimum v sychravym ránu na povzbuzení jejich klesající nálady. Nejsem zjevně jedinej, komu se příliš nechce vracet do reality.
,,Všichni spali dobře?" Viktor se je, nezvykle tichý, snaží rozmluvit tou nejjednodušší otázkou.
Několik zavrtění převážně svěšenejch hlav z řad nejmladších. ,,Něco jsme v noci slyšeli-" hlesne Marvin s téměř posvátnou bázní v hlase, ,,Bylo to strašidelný a určitě nemohlo být lidský," dodá.
,,Nebuď jako malý. Nebyl to Jackalope!" Ruben ho trucovitě napomene.
,,Sám si malej-"
,,Nejsem, protože nevěřím na povídačky, to ty-" mezi dvojící se rozjede hádka, mající zjevně kořeny už v noci.
Jedinej pohled na Jimiho, provinilost vepsaná ve tváři, oba víme, že pravděpodobný rušivý noční zvuky byly docela lidskýho původu. Asi není moc možností, jak zachránit situaci. ,,Já, na tvym místě, bych se mu neposmíval. Má pravdu. Skutečně tady byl v noci Jackalope, sám sem ho potkal a i se s nim utkal," živej zájem vystřídá poraženeckou skleslost i u zbytku tlupy, pravda zvědavost pramenící z rozličnejch důvodů.
,,Kecáte," na rozdíl od ostatních, Rubena není tak snadný zblbnout, což neznamená, že bych se o to nemohl pokusit.
,,Jo ty chytrej, tak mi řekni, jak sem asi přišel k tomuhle-" nejsem línej si sundat bundu a vyhrnout tričko, vystavujíc na odiv zvědavejch pohledů škrábence na zádech. Užaslý několikerý zalapání po dechu doplní kuckavej zvuk od Viktora. Není sice žádnej puritán, ale hádám, že jako jeden z mála, rozpoznávající pravej původ stop, to na něj byla poněkud silná káva. Teda spíš čaj, kterýho pár kapek neobratně vykašle z plic.
,,Zvítězil jste?" mrňavej pochybovač se octne v oslabení, když jeho souputníci v čele s Andym a Marvinem se odhodlaj přistoupit na moji hru bez výhrad. Od prvního vzešla otázka.
,,Že váháš," pro věrohodnost připojim triumfální úsměv, co v kontextu není ani tak hranej, ,,Můžu tě ujistit, že dostal, co si zasloužil," nenápadně mrknu na Jimiho, toho času bojujícího s rozpakama i pobavenim současně.
,,Tak kde ho máte?" Ruben se svýho postavení největšího chytráka party, zjevně nemíní vzdát tak lacino.
Ze všech zúčastněnejch, zůstanu asi já ten nejvíc překvapenej projevem bezbřehý loajality a odvahy postavit se převaze, když se ozve Tobbi: ,,Určitě ho pustil, protože správnej chlap nikdy nezabíjí nic, co nechce sníst," prohlásí skálopevně přesvědčenej s bradou bojovně vysunutou v před.
,,A jak by ho přepral beze zbraní asi?" blonďáček se vzedme k poslední vlně argumentů.
,,Karate, vole, ne asi? Viděl si, co umí. Nakopnul ho z otočky a ta potvora šla-" další překvapení rána, Nelson, pořád věrnej naší dohodě, vystoupí na podporu Tobbiho, nechávající popustit uzdu svý fantazie, když předvádí mlácení imaginárního Jackalope.
,,To už by stačilo, mládeži, vztyk a jde se balit, čeká nás dlouhá cesta!" Viktor energicky ukončí další brebentění, víc než nadmíru spokojenej s vývojem událostí. Nezáleží na zámince, sebedětinštější, pokrok a nová dynamika fungování týmu, jsou zřejmý. Projeví se i v tom, jak hladce jeden s druhým spolupracujou při bourání tábořiště.
,,Říkal jsi mi, že Jackalope neexistují, tak od čeho máš ty škrábance?" v nestřeženym okamžiku, když nikdo další není okolo, se ke mně Tobbi přitočí. Kupodivu v jeho hlase nezní zrada, ale zvědavost možná i trochu obava, kolik jí v malym klukovi může bejt. Celou dobu hrál se mnou přitom věděl, jak se věci maj. Zajímavý.
,,Možná ti to řeknu, až budeš starší, platí?" Pro mě obyčejná fráze jak se vykroutit z prekerní situace, pro kohokoliv jinýho, jeho věku, asi věta, co nejvíc dokáže vytočit.
Tobbiho oči jsou ale plný bezbřehý oddanosti a důvěry, tak šťastnej, že bych s nim chtěl do budoucna počítat: ,,Platí,"skoro celej září.
Blahoslavená dětská důvěra, jednoduchost akceptovat tvrzení dospělejch bez naléhání. Celkem osvěžující, zrovna tak jako zneklidňující. Všechny výhody pro někoho, kdo není připravenej brát svoje závazky vážně. V tuhle chvíli si nejsem jistej, do který kategorie patřim já. ,,Teď, běž pomoct ostatním, hm?" Hádám, že asi nebude tak docela snadný od sebe odpoutat stvoření, který se na mě nějakou podivnou shodou okolností stalo závislý a poslechne každý moje slovo, za předpokladu, že bych chtěl.
*
Všechno je uklizený a naložený za zlomek času než předtím zabral opačnej postup. Spolupráce se vyplácí. Nezbude nic než holá pláň s vyhaslim ohništěm. Upřímně, místo mi bude chybět, nezkrocená příroda a druh klidu, kterej nedokázalo přebít ani to naše divoký stádo mrňousů. Určitě bych se nebránil si sem v dohledný době udělat o něco soukromější vejlet jenom s Jimim. Poslední pohledy, poslední náběry vůně lesa do plic...
,,Připojíte se k nám, šerife, poslední foto-" je to spíš výzva než otázka. Viktor už má seřazenej a naštelovanej zbytek bandy i s Jimim. Asi těžko bych odmítal a vysvětloval, jak moc jsou mi podobný akce proti srsti. Něco ve smyslu, když je nemůžeš porazit, přidej se k nim. Může mi bejt útěchou, že Jimi pro pózování se mnou nechá obejmout kolem ramen, Tobbi se samozřejmě přifaří k nám po mym druhym boku, narušení kompozice, který tentokrát Viktor, jako správnej fanatickej fotograf, kterej tak nějak průběžně zaznamenával celej pobyt, nese s nelibostí, ale zároveň nic s čim by si neporadil, když panovačně přediriguje ostatní, do útvaru ke svojí spokojenosti. Ne jeden ale hned několik snímků, pro jistotu, taky znak umělce. Celkem si oddechnu, když je konec a on objektiv zakreje clonou. ,,Dám vám vědět, až je budu mít hotové. Myslím, že mám i pár snímků, které byste možná rád vlastnil," oznámí s lišáckym úsměvem nenechávajícim pochyby, že budou něčím, co bych skutečně chtěl.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lizard Lizard | 24. května 2019 v 19:46 | Reagovat

Moc děkuji za další kapitolu (a tak brzo!) a děkuji za věnování, jsem hluboce polichocena.
K Jackalope mám hluboký vztah, vypadá trochu jako můj mazlíček z dětství. Jen neměl paroží, ovšem ta povaha možná byla o něco horší.
Každopádně při poslední větě... ne, už mi nikdo nesebere představu Vikyho šmírujícího s foťákem v křoví nad vřídly. A je mi zcela jedno, že byla tma, děkuji za optání.
Na tomhle péčku bylo cosi zvláštního, jak může mít sex ve vodě tak hluboce filozofický podtext? Detektiv zvládl snad všechno, od smrti až po splynutí s nekonečnem.
A důkazy po rvačce s Jackalopem... hah! :D Jimi fakt nedal svůj zadek lacino, no... je mi ho líto, fakt. Je to takové srdíčko, on potřebuje všechnu Springerovu péči. Zažil toho až moc. (Btw pokud ta péče je v záběru... bonus pro nás).
Prostě poslední noc se naprosto úžasně vydařila a ač se mi zamlouvala vzájemná energie mezi dětmi a chlapci... jo, nemrzí mě, že se sarančata objevila až v závěru kapitoly.
Moje horory milující dušička touží po nějakém strašidelném stínu na závěrečné fotce. Taková ta správně děsivá, po které všichni orosení přemýšlí, jestli to "něco" s nimi bylo celou dobu jejich pobytu v přírodě. Co třeba Tobbiho Stín?
Ještě jednou dík :-)

2 Martina Martina | 26. května 2019 v 13:48 | Reagovat

Tyhle posledni dily byly super :-P Doufam, ze se s Tobbim a spol jeste setkame... a strasne moc se tesim na nejaky hlubsi rozhovor, kdy o sobe Jimi pusti nejaky chlup informaci. Jeho povaha je fascinujici :-D diky za skvele cteni!

3 Fénix Fénix | 27. května 2019 v 1:38 | Reagovat

[1]:Rádo se stalo. :-)
Králík? Mně povahou a trochu vzhledem pro změnu připomíná mého prvního psa. Tak možná Jackalope je spíš myšlenka, nemusí mít parohy ani být králík a je to stejně on? :-D
Tma by nemusel být u výroby "zajímavých" fotek na překážku, mám pocit, že padre by mohl mít výbavu i na takové. 8-)
To on náš detektiv je takový filosof od půllitru a v podobných situacích se mu to filosofuje úplně nejlíp tedy do doby než se mu víc krve odlije z mozku jinam. :-D
přísahám, že jo, někdy si říkám, jestli ta Springerova péče o Jimiho není spíš další z těch traumatizujících zážitků. :-D
Ono by to ani nešlo, poslat je do přírody a nenechat je si vychutnat její krásy se vším všudy. Akorát by si příště pánové do svých KPZ měli sebou pro sarančata možná přibalit pár rohypnolů, aby se vyhli ranním trapasům. :-?
Viktor už na fotkách dozajista pracuje. Co nebo kdo všechno na nich bude, ještě není tak docela jisté. Každopádně, určitě se pochlubí. ;-)
Já děkuji, zpětná vazba je pro mne opravdu velmi důležitá. :-)

[2]: Děkuji. :-D Tobbiho si určitě ještě užijete, to mohu slíbit... pár hlubších rozhovorů už je dokonce i napsaných a myslím, že pár informací se také prozradí. Já už alespoň vím, kdo je jeho oblíbená kapela. :-D  ;-)
Já děkuji, za komentář. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.