Hříchy otců 23 III.

17. května 2019 v 23:37 | Fenix |  Hříchy otců
Zdravím, další část z výletové vsuvky. Pak zbývá ještě jedna a budeme všichni doma, zpět u vyšetřování. Vím, že je to dlouhé a pravděpodobně většinu z vás to nebaví, no, zkuste mi i tak zachovat přízeň. Můžu říct, že pobyt na čerstvém vzduchu, našemu šerifovi, skutečně svědčí a pomůže v práci. ;-)

Speciální věnování neznámé osobě, která alespoň zanechala hvězdičkové hodnocení. :-)


Kapitola 23. část III.
2.Den
Asi dost lidí na světě, by bylo za jedno, že málo co je tak poetickýho jako východ slunce, nově rodícího se dne doprovázenej symfonií zpěvu lesního ptactva. No, já k nim skutečně nepatřim. Sluneční paprsky škvařej muj ksicht a mám dojem, že mi vypálej bulvy skrz zavřený víčka. Symfonii, tak akorát hrajou moje rozbolavělí svaly, co kompaktně protestujou proti všem těm kamenum a jinejm nerovnostem terénu, při každym mim pokusu se posunout ze zhoubnýho vlívu pupenu na obloze a získat si ještě pár minut spánku na víc, jako by už tak nebylo dost těžký, rozpohybovat klouby ztuhlý a prolezlý vlhkym chladem stoupajícim z půdy pode mnou. Raní rosa na bosejch chodidlech není taky tak fajn, jak se o tom zpívá country písních, když ke kontaktu dojde náhodou, ve chvíli kdy se snažíte přetáhnout si příliš krátkou přikrývku přes hlavu a chodidla tak zůstanou bez ochrany. Na konec veškerý svoje marný snažení zabalim, podle postavení tý otravný koule plynů, odhadnu, že může bejt tak něco kolem pátý hodiny. Kurevsky nežádoucí doba na vstávání. Dál to není o moc lepší. Vlhkej zmuchlanej paragraf, co bejval cigareta, před tim než sem jí i s krabkou celou noc valchoval v kapse riflí, jde sotva roztáhnout, abych se nakopl aspoň nikotinem, když ohniště je vyhaslí a já si tak nějakou chvilku na dávku svý kofeinový vzpruhy, budu muset počkat. Tak jako všechno tohle ráno, i znovu založení ohně jde na levačku. Zatracený dřevo nasáklý vlhkostí znásobenou blízkostí řeky, tak jako všechno kolem, ne a ne chytit. Aspoň malá výhoda, že kolem není nikoho, kdo by remcal, když si vypomůžu pár kapkama benzínu. Ani tak to není žádná sláva. Když se konečně dopachtim až k tomu, že voda v kotlíku nad ohništěm velice neochotně začne pobublávat, jsem zplavenej a zralej tak akorát na raní očistu v ledový řece. Další bod proti kempování. Není to tak osvěžující, jak to zní. Přesto, že sem se snažil všechny úkony zkrátit na minimum a nijak neprodlužovat pobyt v chladnejch peřejích, když se dostanu ven, povážlivě zkrácenou mám i jistou část sebe, takže v roli playboye bych momentálně rozhodně neuspěl. O zubech, co radši přepočítám jazykem, jestli se mi při čištění si jich v tý ledárně, náhodou nerozsypali, nemluvě. Další důkaz o tom, že sem zkrátka už moc starej a pohodlnej na podobný vylomeniny. Horký kafe po tom všem působí skutečně jako balzám a od Viktora byl velmi ohleduplnej nápad, že jeho balení přidal k zásobám. Po pár vydatnejch doušcích se cejtim skoro civilizovaně a komunikativně, což ovšem neřeší problém, jak zabít čas do doby než se probere někdo s kym by se komunikovat dalo. Na druhou stranu, ne, že by to zas tak velkej problém byl. Když žádný uřvaný monstra nečeřej vodu, je dost jistá pravděpodobnost, že by se mi mohlo povíst, vyspravit si svojí loveckou reputaci.
*
Skutečně, o pár hodin pozdějš, nádoba, co přesně někdo z předchozích uživatelů tábořiště, za tim samym účelem, nechal na místě, se po okraj hemží stříbřitejma hřbetama ryb. Nejsou to ty největší úlovky v mym životě, ale všechno kousky splňující lovnou míru. Cejtim se tak plně oprávněnej vykračovat si jako vítěz, cestou zpátky, moje nálada se ještě víc zlepší, při výhledu jakej se mi tam naskytne. Jimi s Tobim jsou jediný dva další vzhůru, respektive spíš tak předpokládám, že pod spacákem u ohniště je schoulenej mladší z kluků nebo Jimi jenom vzal svůj spacák vyvětrat, na dálku těžko říct. Na každej pád, je to právě Jimiho přítomnost, co rozjasňuje muj den. Přesnějš výhled na jeho prdýlku, lákavě zdviženou do vzduchu, když její majitel něco kutí nad ohništěm opřenej o kolena a lokty. Vlastně, sledovat Jimiho při jakýkoli práci, je moje oblíbená aktivita. Jsou to ty chvíle, kdy opustí svojí obvyklou nejistotu, plně soustředěnej na úkon, jistej si každym pohybem, vynikne na povrch úžasný silný stvoření, ukrytý v těle mladýho muže. Skutečně bych ho tak vydržel sledovat do skonání věků, což mi momentálně není dopřáno.
,,Dobré ráno!" těžko se můžu zlobit, za napráskání, když z pod kokonu se vynoří Tobiho vysmátejobličej. Předpokládám, že kluk pod má na sobě pořád svůj chatrnej noční úbor, což se nezmění, dokud se nedostane ke svejm věcem.
,,Nazdar," zahučim v odpověď.
,,Dáš si s námi snídani?" Jimi se na mě zazubí přes rameno.
,,Už sem měl," poukážu k už vypláchnutýmu hrnku v ruce, mluvení nějak složitější přes tlak najednou se mi rozpínající v hrudi, buď znamenající nečekanej pocit prostýho štěstí z pohodlonosti celý scény nebo počínající infarkt. Kdo ví.
,,Můžu mít zase čokoládu?" ozve se Tobi.
,,Jasně," rád se soustředim na vyplnění jeho přání, než přemejšlet o tom, co to všechno znamená. V počátku Jimiho snažení, si začnu docela gratulovat, za svoje rozhodnutí, snídani vynechat. Jakmile se začne probírat zásobama všelikejch dehydrovanejch prefabrikátů, některejch vypadajících značně podezřele jako armádní přebytky z druhý světový. ,,Rozuměj, já neřikám, že je to zkažený. Jenom řikám, že s ohledem na věk těch ingrediencí, by si to těsto měl míchat s větší úctou..."
,,Je tu jediná letitá zkažená věc a teď právě bych ocenil, kdyby zmlkla, zvedla svůj pěkný zadek a přiložila, protože nejsem chobotnice," odvětí Jimi s úsměvem sladšim než javorovej sirup a zrovna tak smrtícim pokud je dávkovanej ve velkym množství.
,,Jedna letitá věc už se hejbá, ale do záznamu, jenom proto, že si její partner myslí, že má pěknej zadek, jasno?" V zásadě mi nedělá problém vyhovět Jimiho požadavku, dalo se čekat, že celou tu záležitost se snídaní pojme velkoryse a nespokojí se jenom s přípravou jídla pro něj a Tobiho, ale rovnou pro celou kumpanii, zatím pořád v míru chrnící ve stanech, takže se má, co otáčet, když první dávka lívanců zahučí právě v Tobim, jako by nic.
,,Je to moc dobré, mohl bych dostat ještě, prosím?" Tobbiho zdvořilá žádost by působila skoro dospěle, kdyby si při tom neolizoval pusu upatlanou od sirupu.
,,Není to nic extra, kdybych je mohl dělat ze skutečných ingrediencí, chutnali by líp," Jimi reaguje se skromnym pousmánim, přesto je zřejmý, že kompliment ho víc než těší i od malýho strávníka, kterýmu zároveň ochotně a obratně na papírovej talíř vyštosuje další porci.
,,Jsou skvělí. Když je dělá máma, tak na mě skoro nikdy nezbude, bráchové je snědí dřív. Někdy se mamce povede mi jich pár schovat," zní to jako stížnost, jenže je jasný, že něco takovýho patří spíš k Tobiho šťastnějším vzpomínkám.
,,To znám. Taky mám bráchy, dva. Taky by mi všechno zbodli, nebýt mamky. Kolik jich máš ty?" Počítám, že Jimi nemá ani páru o klukovu drsnym zázemí, ale je to právě jeho bezprostřednost, co by mohla bejt tim pravym klíčem, aby se rozmluvil, ačkoliv i odpověď na tak jednoduchou otázku mu zabere chvilku, s očima obrácenýma při tom v sloup, jako by hledal nápovědu někde na vnitřku svojí lebky.
,,Osm a ségru, jestli se to počítá?" odvětí na konec.
,,Jasně, že počítá. Ségry jsou bezva, zvlášť ty mladší. Je to super, když můžeš být jejich hrdina," Jimi se nechá unést vlnou vlastní nostalgie. Všechna jeho láska vůči Hell vyzařující z každýho slova.
,,To nevím. Moje je starší, nežije s náma, myslím, že se odstěhovala, když jsem se narodil," Tobbiho odpověď je věcná, prostá emocí, do papuli si bezstarostně vrazí sousto lívanců z vidličky. V tuhle chvíli nejspíš jedinej bezstarostnej tvor v dosahu. I z Jimiho postoje je zřejmý, že se ho situace mladšího kluka dotýká nad hranici toho s čim by si uměl poradit. Pro někoho tak orientovanýho na rodinu, jako on, není snadný čelit realitě pošramocenejch vztahů, s jakou se měl možnost setkat tady a to nejenom u svýho chráněnce. Můžu se jenom domnívat, jak hluboce ho to zasahuje se svým nadhledem pamenícim z výhody roků.
,,Ahoj, vy tři, dobré vás vidět pohromadě!" Viktorův vstup na scénu je jako požehnání. Se svým zubatým úsměvem, hrnkem v jedný ruce a krabičkou s čajem v druhý, oblečenej do svý černě netypicky oživený huňatym fialovym ručníkem plandajícím po obou stranách ramen, jako štola, působí coby dokonalý exotický rozptýlení a univerzální potlačovač chmurů. Možná na jeho raním elánu pro mě ještě včera, bylo něco, co sem mohl jenom těžko chápat, ale teď bych ho asi tak snadno nemohl zatracovat, zvlášť když jeho způsoby, dokážou u obou ztrápenejch kluků, vyloudit úsměv. A možná bych měl bejt i znepokojenej, co svým pozdravem myslel, ale respekt k chlapovi, co i při tak banální věci jako dělání si čaje, dokáže vypadat jako by prováděl náboženskej obřad. ,,Sáčkovaný čaj, jediný hodnotný přínos, jaký Britové, dali čajovému světu," lakonicky pozamená, tady v divočině ukázka snobství, další střípek paradoxu do celkový skládačky. ,,Jakou jsi měl noc?" v duchu zdvořilostní konverzace ke snídani a taky naší úmluvy, se obrátí na Tobiho.
,,Naprosto super! Jimi mě nechal spát s ním ve stanu, dlouho a před tím jsme si povídali taky dlouho!" kluk odpoví celej zářící nadšenim.
,,To je dobré," zkonstatuje Viktor zadumaně, v potvrzení toho, že nejsem jedinej, komu neuniklo, že se kluk nepochlubil s tim, co novýmu spacímu pořádku předcházelo.
Den se rozjede do plný žhavosti tak, že vnitřky stanů musej připomínát rozpálenou výheň. Čas plnit další ujednání. ,,Tak co, připravený čelit tý smečce?" zeptám se, nemohl bych se divit, pokud by mý dospělí spolutrpitelé si chtěli ještě chvilku užít klidnýho rána, to jenom, že já sem tentokrát vyjímečně celej říčnej udělat budíček svejm oblíbenejm průšvihářum.
,,Já jo," Jimiho souhlas, značí už napečenou kopu lívanců, co má pro smečku.
Viktor svůj doprovodí hlubokym nádechem a výdechem: ,,S pomocí Boží," třeba chápat přístup.
Muj vnitřní zmetek, dostane co mu náleží, když se přikradu ke konkrétnímu stanu vyzbrojenej pánvičkou a kovovou obracečkou, velice tiše otevřu zip. Když si odmyslim naprosto pekelnej zápach špatně mytejch dospívajících smísenej s pivnim oddérem, Nelson a jeho tři kumpáni, všichni hluboce oddechující, vyhlížej skutečně jako malý andílci, zakuklený až po tváře do spacáků, nemající ani potuchy o zkaženosti světa. Skoro se cejtim provinile, za ohavnost, co se chystám spáchat. Ne, kecám, je to děsná sranda, když se vší vehemencí zpustim kovovej vyrbl obracečky o pánev doprovázenej o ječení: ,,BUDÍČÉÉÉK!" pro případ, že by to nebylo jasný. Směska brblání a kňučení, je celkem uspokojivá reakce od mladších.
,,Běžte se bodnout," jejich vůdce na mě rozespale zamžourá, držkatej hned od probuzení, ačkoliv tomu tentokrát nějak chybí srdce.
,,Za pět minut nástup na snídani," oznámim.
,,Dělal si srandu, že jo?" na odchodu, slyšim mumlat protesty.
,,Nedělal a zmlkni, Pete-" Nemám páru na kolik držkatej rebel svý kumpány zasvětil do podrobností o naší noční dohodě, nic méně, zdá se, že jí hodlá dodržet.
Probrat zbytek tý chásky, už není zdaleka tak zábavný, hlavně kvůli tomu, že tu část absolvuju už bez řinčivý kulisy. I tak, potom, co se vrátim k ohni, se ani jeden z mejch společníků, nezdá zvlášť schvalující mojí metodu.
,,Bylo to nutné?" z padreho hlasu je slyšet "nesoudím vás ale..." fráze.
,,Nevim, nic méně, udělalo mi to moc dobře," zašklebim se rozhodnutej nenechat si malý rozptýlení nikym zkazit. Bez tak jako by tu bylo něco jínýho čim se zabavit. Pravý zadostiučinění se mi dostane až ve chvíli, kdy se skvadra z Nelsonova stanu dostaví už vzorně připravená na novej den, dřív než všichni ostatní, teprve se ochrápaně ploužící po tábořišti. ,,Vidíte? Sem zatraceně nějakej vychovatel, ne?" samolibý ušklíbnutí mi nevydrží moc dlouho.
,,Vsadil bych se, že je něčím uplatil," zamručí Jimi polohlasně k Viktorovi.
,,Přijal bych to, ovšem jsem stejného názoru," opáčí.
Nejsem si jistej, jestli zrovna vybrat si mě za terč, bylo to co sem si představoval, že ty dva dokáže spojit a že sem s tim spokojenej. ,,A tohle to si říká kamarádi-"
,,Právě proto, že tě tak dobře známe," Jimi, povzbuzenej, nově vzniklou aliancí, se zazubí. No, nejspíš i nebejt toho, vandroval by do mě stejně. Konec konců, to je náš styl. Další příležitost se mu naskytne zanedlouho po tom, třeba, že začátek, tak jak to většinou bejvá, je dlážděnej dobrym úmyslem.
,,Jamesi, myslím, že mluvím, za všechny, když řeknu, že nám zachraňuješ životy. Opravdu, jsem nepředpokládal, že budeš vyvářet, nic méně, jsem ti neskonale zavázán. Sám k této činnosti nejsem jaksi příliš dobře vybaven, takže opravdu děkuji, že jsi se toho ujal," Viktor má dost pokory, na hlas přiznat, to o čem, nadbytek konzerv a cereálií ve výbavě vypovídal.
,,To je maličkost," Jimi zareaguje se skromností sobě vlastní, to jenom by i vzduch kolem něj, se nesměl tetelit spokojeností, když se rozhlídne po dokola usazenejch, ládujících se tábornících. ,,Vlastně jsem doufal, že budu mít příležitost si vyzkoušet nějaké vaření v terénu, ale buď nějak nejsou ryby nebo lidi, co by je nachytali," hrot malajskýho šípu, má nejspíš slabší grády než jedovatost v narážce toho mýho drahouška.
,,Myslíš, jo, tak sleduj," mám plnej nárok se samolibě ušklíbnout, sice o osudu svýho úlovku v kádi, sem neměl konkretní představu, ale teď zdá se, zpečetěnej. Při mym návratu zpátky spolu s nádobou plnou ryb, to ve spolek zahučí. Beru tak nějak za symbolícký, svůj úlovek složit k nohám svýho partnera. Hned okolo se najde pár zvědavců, ti odvážnější strkaj ruce do vody s úmyslem si náš budoucí oběd hladit, ku podivu je mezi nima i Tobi.
Na Jimim je vidět celá škála pocitů z nichž samozřejmě, za nejlepší považuju uznání, který nevyjádří slovama a ani nemusí, je kousek od nadšení, když v rychlosti v hlavě probírá nejspíš všechny recepty, jaký by se dali využít. Je tam ale i něco víc. Před tim sem se spletl, právě to něco, je součástí toho, co na něm považuju, za nejlepší. ,,Asi nemůžu čekat, že bys je nějak humánně zabil?" Soucit. Přes všechno jeho včerejší machrování, jak by bez mrknutí zařízl jakýhokoliv živočicha, je zřejmý, že se do toho dvakrát nehrne.
,,Asi nemůžu sloužit, leda bys považoval kulku z milosti, za dostatek humánní," vážně mě nenapadá nic lepšího, dejte mi grázla, najdu hned z fleku třeba deset způsobů, jak zbavit svět jeho existence, s bezbranym živočichem je to slabší. Možná chyba bude v tom důrazu na humánní.
,,Otče?" Jimi svoje poslední naděje upře na Viktora, ten se ovšem nezdá o nic míň nadšenější.
,,Nebo šipka ze samostřílu, obávám se, že vody Hudsonu nejsou zrovna vhodné k rybaření," vysvětlí.
,,Vážně, dva dospělí muži," Jimi odfrkne s dávkou pobavení, počítáme, že zrovna v tu chvíli ani jeden z nás se netváří, že by si nějakej respekt zasloužil.
,,Dva dospělí městský muži," poukážu, ale asi tim naší reputaci moc nevylepšim. Ne, když Jimi s protočením očí z pouzdra vytasí svůj nůž.
,,Asi to nebude hezký, takže, kdo to nemusí krev asi by měl jít pryč," vybídne svoje publikum. Jeho známka dobrýho úmyslu, že skutečně nijak zbytečně dlouho nechce prodlužovat utrpení tvorů v nádobě- počítám, že k tomu ještě svůj díl dostanu pozdějš. Pustí se do práce. Dlužno dodat, že nikdo z dětí jeho varování neposlechl. Zaujatě sledujou jeho činnost i s výkladem, kam správně vrazit nůž a jak rybu odkrvit. Počítám, že v jejich věku je určitá fascinace zabíjením normální nebo bych se s některýma za pár let setkal na stránkách zatykačů.
V týhle souvislosti třeba zmínit, že Nelson a jeho parta vyvrženců, zůstanou na místech. V případě některejch, hádám, že by se jim vážně mohlo udělat šoufl. ,,Nejdeš?" zeptám se jejich vůdce. Tak nějak by se nabízelo, že bude spíš v tý skupině zaujatý krveprolitim.
,,To je toho," odsekne docela bez zájmu. ,,Myslel jste vážně, co jste slíbil nebo jste kecal, jako všichni ostatní dospělí?" bryskně přejde do protiútoku.
,,Každý slovo, chlapče. Jestli už si dojedl, můžem se do toho pustit. Konec konců, mi, vy čtyry, dlužíte rozcvičku," určitě bych nedopustil, aby si o mně někdo myslel, že nedodržuju sliby, specialně, když aspoň co se rozcvičky týká, jeho kámoši se nezdaj zvlášť nadšený. Každopádně a docela zázračně, přijmou fakt bez pyskování. Nejdu na ně nijak drsně, jenom pár cviků na zahřátí a protažení svalů, teda neslyšel sem ještě o nikom, koho by mimo jinýho zabilo přeskákání louky tam a zpátky žabákama a podobně.
Jejich originál trenér tomu všemu přihlíží: ,,Mohu znát tajemství, jak jste je přesvědčil k pohybu?" zeptá se notně pobavenej a částečně pravděpodobně i upřímně zvědavej.
,,Nevim, asi zázrak, ne?"pokrčim ramenama. Po pravdě, nejsem si moc jistej na kolik by schvaloval moje výchovný metody.
,,Má ten zázrak co do činění s aktuálním stavem piv v zásobách?" přehled se mu nedá upřít.
,,Radši bych se vzdal svýho práva vypovídat," zůstanu u svýho názoru, že čim míň toho o mejch praktikách ví, je to pro něj lepší i když se nedá říct, že by i tak neměl jasno. Šedá zóna je fajn místo k životu.
,,Jak myslíte, jen buďte opatrný. Co se stane na soustředění, zůstane na soustředění, ale přeci jen, nikdy nevíte," rozumná rada má určitě svoje opodstatnění.
,,Dost pochybuju, že některýho z jejich rodičů by to zajímalo nebo by jim věřil," poukážu.
,,Smutná pravda," souhlasí. Viktor v roli bedlivýho pozorovatele zůstane i potom, co uznám, že protahování už bylo dost. Nějak se muselo proláknout, co se chystá, protože i zbejvající tři vejrostci, sice momentálně už zarudlí a funící jak sentinely, se zdaj dost zaujatý budoucim děnim. Přibude i pár dalších zvědavců, kterejm se už omrzelo házet jeden po druhým rybíma vnitřnostma a očekávaj jinou šou. ,,Aby bylo mezi námi jasno, pokud se dozvím, že kdokoliv z vás něco z toho použil na někoho ze spolužáků nebo mezi sebou, znamená to okamžitou letenku z týmu, je to srozumitelné?" uplatní svojí autoritu trenéra, která, přes všechno, jak se to zdá, je bezesporná.
,,Tak pojď, zaútoč na mě," pohybem prstů, s uvolněnym postojem, stojící v prostřed improvizovanýho kruhovýho ringu, tvořenym tělama zbytku osádky, vyzvu Nelsona. Těžko říct, jakou on měl představu o výuce, nic méně, já mám svůj plán jasnej. Nezdá se, že by byl proti, spíš na opak. Drzej úšklebek před tim než vyrazí. Možná mě chtěl sejmout tak samou dlouhou dobu, co já jeho. Možná je to jenom mladický sebevědomí živený přítomností publika. Možná něco osobního, co vidí v postavě většího a silnějšího chlapa se zřetelnou převahou. Nic méně jeho útok je brutální, cílenej a snadno předvídatelnej. Předloktim vykrejt pokus o direkt, nastavit nohu, narušit rovnováhu, dlaní pravačky dokončit v podstatě učebnicovej chvat. Ne moc silně a trochu ho přibrzdim, aby si nevyrazil dech, když se v konečný fázi poroučí na zad do hlíny u mejch nohou. ,,Zásadní chyba všech hlupáků, spočívá v tom, že jako první útočej tak aby nechali stopu," nemám pochyb, kym se inspiroval, tak že poselství zůstává zřetelný. ,,Chceš to zkusit znova?" Zmatek, nenávist, ponížení, to všechno se dá vyčíst z vodnatě modrejch očí, když mně jima propaluje ze svojí pozice pořád na zemi, vzepřenej o lokty. Hrdej, odmítne mnou nabízenou ruku, abych mu pomohl vstát. Houževnatej. Připravenej pro druhý kolo. Opět snadno předvídatelnej a taky učenlivej. Svuj druhej pokus vede se stejnou zuřivostí nic méně pokusí se mě nabrat pěstí do žaludku. K jeho smůle moc pomalej. Snadno jeho zápěstí zachytim, přetočim se v půl obratu k němu zády, abych pozdějš dokončil chvat. Zuřivě sebou škube, pokouší se vytrhnout, ale není toho moc, co by v současný pozici mohl dělat. ,,Palec patří přes ostatní prsty, jinak si ho při kontaktu vykloubíš," volnou rukou mírně stisknu jeho pěst, dost, aby si uvědomil svojí chybu. Nevydá ani hlásku, po krátkym vzdorování povolí a upraví prsty podle instrukce. Ne, že by to k něčemu bylo, čas na finální krok. Využiju páku držení a hladce ho přehodim přes rameno. S žuchnutim dopadne na zem, znova na mě zazírá z broučí perspektivy, tentokrát hlavou vzhůru. Z publika se ozve několik obdivnejch zalapání po dechu a taky hodně smíchu na adresu jejich kápa. Nelson nepatří k těm, co by podobný posměšky snášeli s nadhledem, takže se zvedne, načuřenější než před tim.
,,Kašlu na to, slíbil ste, že mě naučíte se bránit a místo toho tohle," mutovánim mu hlas přeskočí, že to zní skoro plačtivě.
,,Kdo chce bojovat, ze všeho nejdřív se musí naučit padat. Tohle byla první lekce, jak se to dělat nemá," popíchnu ho, necejtíc se zrovna v milosrdný náladě.
,,Stejně vám to fungovalo jenom protože ste větší než já," nějak se mu daří bejt v opozici a působit hrdě i když se docela nedůstojně belhá pryč masírujíc si při tom naraženej zadek.
,,Když myslíš. Někdo další, kdo si to chce zkusit?" k mými překvapení se ve vzduchu objeví les hlásících se rukou. ,,Ty a ty," vyberu Peta a jeho kámoše, ne jenom kvůli tomu, že jsou to mí oblíbenci, co se ze všech nejvíc tlemili a jednomu z nich milerád zprostředkuju další držkopád. ,,Útočíš, bráníš se," v očích drobnějšího z kluků je vidět panika, zvlášť, když jeho zavalitej kamarád, určenej mnou k útoku, s úšklebkem demonstrativně zapraská kloubama. ,,Řeknu ti, jak to udělat," odtáhnu ho na chvíli bokem. Polohlasně prozradim pár obranejch fíglů na akce, který předpokládám, že jeho dočasnej soupeř provede. ,,Věř mi, bude to fungovat," ujistim ho i přesto, že se o tom nezdá dvakrát přesvědčenej. Vlastně, když pak dojde na věc a hromotluk se proti němu rozeběhne s vervou nosorožce, zdá se, že jednoduše zdrhne. Neudělá to. Na určitý úrovni mě zasáhne jeho důvěra i odvaha, možná, že banda nekňubů by nemuseli bejt tak ztracený případy. Svýho kámoše podle instrukcí, přímo ukázkovym obranym judistickym chvatem, složí k zemi. Vidět, že něco takovýho provedl nejslabší z nich, vyvolá v jeho souputnících nefalšovaný nadšení. Ani všech dohromady, není ale tolik, jako samotnej kluk, co nevěřícně zírá na svýho kumpána pořád ještě na zemi.
,,Udělal jsem to,"napůl ohromeně se zeptá.
,,Jo a bylo to zatraceně hustý! Jak jsi to udělal?" jeho kumpán už je na nohách, uznale ho plácající po zádech.
Přikejvnu na souhlas, když se na mě brunet obrátí, jestli se o to tajemství může podělit. ,,Ještě někdo?" zeptám se celkem zbytečně, protože zájemců je víc než dost. Můžu jim předvést pár dalších hmatů, jak se spolehlivě vyhybat ranám a taky jak správně padat. Možná, že současná generace je na moje měřítka trochu vyměklá, ale kluci zůstanou pořád klukama a dobrá i když řízená ruchačka, byla vždycky spolehlivym druhem zábavy. Co je ještě důležitější, po čase, se mezi nima projeví i určitej druh kolegiality a týmovýho ducha, když si sami od sebe začnou na vzájem vyměňovat nově nabytý poznatky a jeden od druhýho se vzájemně učit. Na mě nezbude nic jinýho než procházet mezi spontánně vytvořenýma dvojicema a tu a tam někomu poupravit postoj nebo poradit jak danej chvat provést efektivnějš. Až na konec i v tom sem zbytečnej a můžu to všechno korigovat zpovzdálí.
,,Jo, pánové, mám z toho moc dobrej pocit. S trochou štěstí se ty mrňaví otravové utahaj a my budume mít klidnej večer," zpátky pohodlně usazenej u ohniště, který v polednim žáru slunce, už není tak vábivý, nic méně společnost mejch compadres jo, neváhám šířit optimismus. V reakci zaslechnu Jimiho pochybovačný odfrknutí, zaměstnanej fíletovánim ryb příliš než aby se namáhal mi něco vyvracet.
,,Pokud mne něčemu naučila práce s mladými, tak tomu, že není radno je podceňovat," ovšem ani Viktor moje nadšení nemíní podpořit.
,,Ach ti malověrní!" zaparafrázuju na jeho účet, ,,Vsaďte se. Až vytuhnou, navrhoval bych malou párty. Zbylo Vám ještě trochu toho životabudiče, že jo?"
,,Tentokrát ne. Ovšem mé zásoby zrovna tak, jako nabídka, že se dobrovolně ujmu hlídky, aby, vy dva, jste si mohli užít trochu soukromí, je vám plně k službám," nezištnost z Viktorovejch slov je zřejmá, přesto Jimiho ztuhlost v shrbenejch zádech napoví, že pořád není tak docela v pohodě s tím, že někdo další by měl mít přehled o našem soukromí.
,,Jak diplomatický od vás nebo zbabělý?" rejpání do skoro světce, kterej jindy nemá daleko k výzvám, beru jako docela dobrej způsob uvolnění pro všechny.
,,Zkušenost, drahý příteli. Nemívám ve zvyku přijímat závazky, tam, kde je výsledek předem znám. Když už jsme u těch závazků, nejsem si přesně jist, o čem byla vaše dohoda s mladým Nelsonem, ovšem zdá se, že ani v jeho případě, jste ji nebyl sto dostát příliš uspokojivě," s typickým jedem na špičce jazyka dokáže vypíchnout to podstatný, což momentálně značí jednoho uraženýho puboše opřenýho o strom, zpovzdálí kysele sledujícího svoje kámoše při tréningu.
,,Co se závazků týká, jednoho takovýho, co plní úvazek mýho špatnýho svědomí, už mám. Pardon, padre, ale to místo už je obsazený," s ne příliš trefnou retortou pohodim hlavou směrem k Jimimu. Snad je čistě náhoda, že ti dva se ušklíbaj skoro obdobně. Na každej pád jsou v převaze. ,,Fajn. Jak myslíte," rezignuju, dost neochotně se zvednu a zamířim vstříc svejm závazkum.
,,Bez obav, mám je," Viktor mi dá na srozuměnou, že zvládne dohlídnout na zbytek mejch žáků. Přes příliš, než aby to bylo snesitelný, spokojenej s mym rozhodnutim.
Pravda je, že nepotřebuju ty dva, abych si uvědomoval, že ode mě bylo poněkud nefér, kluka, třeba že sebevíc otravnýho, potupit před kámošema. Že to nebude nic snadnýho, je zřejmý, jakmile k vejlupkovi dorazim.
,,Vysvětlil jste jim to, ale mně ne," vyplivne, znova ruce charakteristicky obraně založený na hrudi, i když jinak zbytkem těla opřenej o kmen stromu, tak jako svojí dikcí, se snaží o ležérní postoj.
,,Kdyby ses tak nenafouknul, možná bych ti to taky vysvětlil," spíš ne a oba to víme. Co s tim? Vážně sem měl požitek z toho trochu mu shodit hřebínek před ostatníma. Nejsem extra vychovatel a nikdy sem to netvrdil. ,,Můžu ti to vysvětlit teď," je zajímavý sledovat v jeho rysech rozpor mezi předstíranou lhostejností a nutkánim, bejt součástí toho, co ostatní, když pohledem těká mezi mnou a cvičící skupinkou. ,,No tak, pojď, dám ti šanci se mnou třísknout o zem. To přeci chceš, ne?" připojim svuj patentovanej úsměv, co zdá se funguje i na přesvědčování druhejch k násilí vůči mojí osobě. Floutek se typicky floutkovskym způsobem, líně odlepí ze svýho postu. Beru to jako svoje soukromí pokání s nim, v nejparnějšim polednim žáru, procvičovat celou Katu. Něco, co sem sám už nedělal snad věčnost. Vždycky sem byl spíš pro styl uličního boje, pěsti a kopance, jak se to zrovna hodí, nic méně, kluk má celkem smysl pro přesný kopírování pohybů a neskonalou houževnatost k tomu vytrvat, dokud nebudou jeho pohyby perfektní. Začnu bejt přesvědčenej, že s tréningem by to mohl vážně někam dotáhnout, někdy tou dobou, kdy mě dochází dech a sem nucenej zbavit se svýho jedinýho trička dřív, než bude dočista nasáklý potem. ,,Dost cvičení, čas na praxi, začínáš!" Uvědomil sem si, jak moc mi tohle všechno chybí, až když moje lokty obranně zkřížený před obličejem zasáhl jeho kop a já ho odrazil. Dá mi sotva čas se vzpamatovat a připravit k další akci. Vykreju jeho úder pěstí. Další kop, čas na spodní kryt. Už sem skoro zapomněl, jak moc je skvělí bít se s někym, kdo aspoň trochu ví o čem to je. Opakující se tři figury dokola i tak je to dost, co byl schopnej za tak relativně krátkou chvíli pochytit. Už v průběhu cvičení se kluk dokázal aspoň na čas zbavit svejch mindráků, takže dokáže svojí energii usměrňovat konstruktivně a bez emocí, což z něj dělá poměrně efektivního bojovníka. Tlačí mně k ústupu až na samou mez než přijde čas naše role obrátit. Nedávám do svejch akcí skoro žádnou sílu a snažim se spíš soustředit na přesnost. Dobrý cvičení pro mě a dost reálný pro něj bez toho, aby se skutečně zranil. Když na to přijde, k tomu mě ani nepotřebuje. Kluk je trochu smolař, při jednom z kroků škobrtne o kořen a znovu se poroučí k zemi, tentokrát bez mýho přičinění. V jeho výrazu se znovu objeví naštvanost, tentokrát namířená proti sobě. ,,Řekl bych, že pro dnešek už to stačilo. Na poprví to vůbec nebylo špatný," vyjímečně se vyvaruju škodolibejch poznámek o zrádnejch útočících kořenech, což se zdá jako dobrej nápad. Aspoň že tentokrát si kluk nechá pomoct se vytáhnout do stoje. ,,Tuhle sestavu bys mohl procvičovat i sám. Když jsem byl jenom o něco straší než ty, docela mi to pomáhalo zbavit se vzteku-"
,,Jo? Co vás štvalo, táta vám nechtěl koupit auto jaký se vám líbilo?" Ne, sotva po jednom společnom tréningu, jsem ani nedoufal, že ho jeho prostořekost přejde, tak jako se nezbaví všeho, co ho frustruje.
,,Na světě jsou i vážnější věci než hmotný zajištění nebo uznání, ale to možná pochopíš až vyrosteš z toho sebestřednýho usmrkance, jakym si teď," na druhou stranu, začínám mít určitý uspokojení z toho ho provokovat.
,,Nejsem usmrkanec!" trucovitě zrychlí krok, pro potvrzení opaku.
,,Fajn, tak seš sebestřednej puberťák, tim hůř," nemám problém se s nim vyrovnat v jakymkoliv ohledu.
,,To odvoláte!"
,,Přinuť mě," vyzvu ho s úšklebkem, což ode mě není dvakrát dospělí, ovšem jeho zmatená reakce je k nezaplacení. Skutečně ze začátku moc nechápe, že sem mu právě dovolil mě napadnout, což v jeho světě je něco nemyslitelnýho, ale pak, když mu to docvakne, zaznamenám jeho první malej skutečnej úsměv, těsně před tim než se na mě, plnou vahou svejch čtyřiceti kil i s keckama, vrhne. Jeho pokus aspoň mě za chůze zpomalit spíš připomíná ratlíka usilujícího se skolit mamuta, ale nedá se říct, že by tomu chybělo srdce. Kolikrát ho odrazim vrátí se zpátky a zkusí to znova, má dost nepřijemný tendence svoje kostnatý pavoučí prsty mi zarejvat do žeber, povzbuzenej a nabuzenej za každym, když sebou škubnu.
,,Odvolejte to!"
,,Ani náhodou. Čas naučit tě úctě k tvýmu učiteli," že to řeknu je tak absurdní, že i kluk co jinak moc smyslu pro humor nepobral pochopí, že to nemyslim vážně. Je to hihňání, ne dušení, i když ho chytnu do kravaty, drbánim kloubama po skalpu provádim mučení.
,,To si přejete, jste jenom starouš, co moc machruje," odvádí mi to a při tom se pořád snaží vyprostit.
,,Starouš, co tě umí dostat do kolen a rozhihňat jako holku," zarejt prstama pod kostnatý žebra, abych dosáhl avizovaný reakce, zas není takovej problém.
,,Nebojujete fér!" zahýká.
,,To málo kdo, princezno," docela ignoruju fakt, že se mě neúspěšně snaží nakopnout do holeně. Pro jednou je fajn, smět to říct, bez toho, že by se někdo urazil. Tak doškobrtáme až k ostatním.
,,Hej! Opatrně, vy dva!" Jimi nám sotva z cesty stihne odstranit nádobu s už opracovanym rybím masem, prach a jehličí nejspíš nebude přísada do marinády, podle jeho představ.
,,Vyučuj-u," trefenej Nelsonovo loktem do žeber vydechnu, coby odpověď na Viktorovo tázavě zdvižený obočí.
,,V pořádku," nevzrušeně odvětí dopíjejíc si při tom svůj čaj.
Co se zbytku týká, nevzrušenost by byl pravej opak toho, co se děje. Skandování Nelsonova jména a mohutný povzbuzování, je jasnej signál toho, kde leží loajalita mrňavejch desperádů.
No my dva sme nejspíš uvízli na mrtvym bodě. Páč to vypadá, že kluk se sám od sebe nevzdá leda jeden z nás umře, on dehydratací, já sešlostí věkem. Čas na to bejt rozumnej dospělej i když to bolí: ,,Dobře, možná nejseš až tak moc velkej usmrkanec," rozhodnu se to zkusit ukončit. Jedinej možnej způsob, přestane se bránit a tak ho pustim. Jeho následnej domejšlivej škleb je stejně tak dráždivej jako uspokojující. Možná sem neměl důvod spratkovi s zjevnym nadbytkem sebevědomí ještě mu ho navyšovat, jenom bych nesměl vědět, že to pravý sebevědomí je přesně to, co mu chybí. Zrovna tak jako znalost toho, že energie se dá vybít i zábavnějšim způsobem než je skutečná destrukce. Sesunout se do konejšivýho stínu stromů, není vůbec marný. Přeci jenom, jsem na takovýhle blbnutí dost starej a kdo tvrdí, že ratlík by na konec toho mamuta uštvat nemohl.
Je to kluk- Marvin, co přiláká mojí pozornost i když jeho otázka není přesně mně směřovaná: ,,Jimi, ty umíš taky něco tak bezva? Otec střílí šípy jako Green Arrow a šerif umí karate, co umíš ty?" rozvede dotaz, když na něj Jimi, zprvu zmateně, zazírá. Dětská zvědavost a nadšení uměj bejt někdy až krutý ve svý netaktnosti.
,,Umí nám připravit ryby, což je dost superhrdinská schopnost, pokud bys nechtěl mít k jídlu znovu konzervu," beru jako samozřejmost, postavit se za svýho partnera, ovšem k motivačnímu proslovu na téma, jak hodnotu člověka neurčuje to, kolika způsobama umí zabít, se jaksi nedostanu. Jenom malej záblesk Jimiho prokazatelně zlýho úsměvu, způsob, jakym zakrvácenej nůž otře o nohavici kalhot, jsou varování. Svist čepele letící vzduchem a tupý zapraskání, když pronikne až po střenku, kůrou kmene stromu, kousek nad mojí hlavou, je další co zaznamenám.
,,Dík, Zlato, potřeboval sem upravit sestřih," po slepu nahmatám a vytáhnout nůž, což samo o sobě nejde moc snadno, jak hluboko ve dřevu vězí, dodatečně mě trochu zamrazí, když ostří skutečně zavadí o moje vlasy. Muselo to bejt zatraceně blízko. Názorná ukázka Jimiho dovedností i toho, že ode mě věru zastání nepotřebuje v žádnym případě.
,,Je to dost bezva?" Jimi chlapci věnuje samolibej úsměv. Něco v něm jako by bylo vzkazem i pro mě. Marvin, jenom horlivě zakejvá škopkem, oči údivem vypoulený až na samej vrch hlavy.
,,Totálně bezva! Naučíš nás to?" zažadoní další z kluků.
,,Proč ne. Až to dodělám," slíbí Jimi po tom, co se mu dostalo souhlasnýho potvrzení od Viktora, on je tady ten hlavní se zodpovědností, kdo potencionálně bude muset vysvětlovat rozlícenejm rodičum, proč se jejich ratolest vrátila bez některý z končetin nebo s šípem v lebce.
,,Řekl bych, že tohle je tvoje," v zásadě beru za vděk záminkou, přiblížit se k Jimimu s tim abych mu vrátil nůž. Že si při tom kleknu za něj a svůj trup přitisknu k jeho do improvizovanýho objetí a nenápadně, jako by mezi řečí líbnu jeho speciální místo za uchem, je přijemnej bonus.
,,Máš v plánu se zpátky obléct?" snaží se udržet zdání klidu, dál pokračuje v přerušenym filetování ryb. Nebo se o to alespoň pokouší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.