Hříchy otců 23. II. B.

9. května 2019 v 6:44 | Fenix |  Hříchy otců
Dokončení.


,,Co chceš?" našlapování lehkejch kroků, který vpádu do mý soukromý meditace předcházelo, mi říká, že to není nikdo, kym bych vyrušenej chtěl bejt, nebo bych k němu měl bejt slušnej. Jinýma slovama ani jeden z mejch dospělejch spolubojovníků.
,,Promiňte, jen jsem se šel vyčůrat," žalostný hlesnutí, je stejně tak platný objasnění totožnosti, jako samotnej předpoklad, že jeho původce, za ty všechny předchozí případy, už má nejspíš patent na rušení mejch šťastnejch chvilek, takže vlastně žádný speciální dovednosti k jeho identifikaci nepotřebuju.
,,Bezva, hajzlík máš všude tady okolo," skutečně nejsem ten správně trpělivej tvor pro práci s mrňatama a řešení jejich trablů. Jistě, oficiální kempový splachovací hajzlíky, jsou pár stop od nás, žádnej způsob pro prcka, že by mě přiměl vstát a asistovat mu tam. Nebo jakej může mít důvod rušit muj klid.
,,Už jsem byl. Ale nechci se vrátit zpátky," hlesne znova. Stačí to, aby mi docvaklo, že tak snadno se ho nezbavim.
Skutečně nejsem nadšenej ani z toho, že se nejspíš budu muset pohnout, abych mu mohl ukázat, na svým vražednym výrazu číslo jedna, jak moc mě štve. ,,Co je za problém? Šikanujou tě, nebo je ti zima?" dvě možnosti co jsou nasnadě, mohl bych je vyřešit raz dva, a měl bych zpátky svůj klid. Dovedu si představit, že erární stany i spacáky získaný ze skromnejch prostředků charity, zchátralý věkem, jsou jenom slabá ochrana před chladnější letní nocí. Snadno zvládnutelnou staršíma, líp živenýma klukama, ne takovym cvrčkem. Skutečnost je ještě divočejší. Věnovat klukovi pohled nejspíš byla chyba. Nějak nedokážu ani udržet naštvanej hlas, když se podívám na zosobnění bídy a smutku, zobrazenou útlym tělem, navlečenym jenom do chatrnýho trika, velkýho a plandajícího po vrcholky kostnatejch kolen. Skutečně nedokážu zabránit svýmu hlasu znít starostlivě, i kdybych si moc přál, aby to bylo jinak.
,,Není mi zima," hlesne, jako by se snažil i přesvědčit sám sebe, jenže bledá mramorová kůže, ještě vyraznější za svitu měsíce, nasílim potlačovaný drkotání zubů i špičky bosejch chodidel, co se snaží v už orosený trávě třít o sebe, mluvěj jinak. ,,Jen se tam nechci vrátit, protože tam na mě čeká Stín. Dneska si s ním nechci hrát," oznámí, a klid, s jakym je to řečený, mě až zamrazí.
,,Jakej stín? Nejspíš jenom špatnej sen, kluku. Běž zas spát, víš, že jsem tady a snad taky už víš, že já sem větší a děsivější než nějakej stín. Určitě už tam není, a kdyby se objevil, tak na mě zavoláš a já přijdu a spráskám ho, hm?" zkusim taktiku, jakou praktikoval muj tatík. Jeho autorita, dokázala vždycky spolehlivě zahnat každýho dětskýho bubáka, zpátky do říše fantazie, kam patřil.
,,Zbiješ ho jako mýho tátu?" ani stopa lítosti, jenom zvědavost.
,,Když si o to bude koledovat a bude tě strašit, tak jo," bez ohledu na to, jak je to zarážející ve svý podstatě, beru jeho přijetí, jako volnej prostor.
,,Jeho nechci abys zbil. Je to můj kamarád a je moc hodnej, chrání mě a je se mnou, když je mi smutno. Jenom dneska s ním nechci být, protože se zlobí a trochu se ho bojím. Raději bych zůstal tady. Můžu? Prosím? Slibuju, že budu potichu a nebudeš o mně ani vědět," široký dětský oči se zdaj ještě zářivější a větší a nějak náléhavější, odrážející plameny ohně.
,,Dobře. Na chvíli. Teď pojď sem," nařídim. Jedinej záchvěv kontroly nad situací, co můžu mít, dostat kluka blíž, přehodit svojí bundu přes jeho vychrtlý ramena, aby se do ní mohl zavrtat skoro celej, tak, že konečnej výjev, potom, co zadrhnu zip, spíš vypadá, jako by muj křivák měl kostnatý běháky, na kterejch by byl schopnej se sám pohybovat. ,,Teď tu na mě počkej a ani se nehni, jasný?" znova přikážu. Uvědomuju si, že chlad zažranej v malym těle do morku kostí, nemá svůj důvod jenom v nedostatečnym oblečení. Jenom doufám, že ať už nákup zásob pro Viktora obstarával kdokoliv, nezapomněl opatřit něco užitečnýho, čim ho zahnat. Když skončim, nákladovej prostor Vanu vypadá jako by v něm řádilo tornádo, jak sem ho ve spěchu a po tmě prohledával, nicméně mám, co sem chtěl. Konvici na vodu, sáček instantní čokolády i teplou vlněnou deku. Je to věčnost, kdy sem nápoj připravoval naposled pro ségřiny děcka, ale výslednej produkt je nakonec dost uspokojivej. Na kvalitě neubírá ani klacík, co sem použil místo míchátka z nedostatku jinejch možností. Smutná jistota, že i kdyby to bylo jinak, kluk by rozdíl stejně nepoznal mě dožene o chvíli pozdějš. ,,Opatrně, je to horký-" trochu připomíná divý zvíře, když si ode mě vezme plechovej hrnek s nápojem a obezřetně očichá obsah, než si usrkne.
,,Je to sladký a dobrý," vyhodnotí s širokym úsměvem.
,,Nech je tam rozpustit, bude to ještě lepší," vypustim na hladinu pár kousků marsmellows, ,,J.J. muj synovec to má takhle rád. Teda nevim, jestli ještě má, protože sem ho dlouho neviděl," dodám ani nevim proč. Nejspíš proto, že přesně nevim, o čem bych měl mluvit s úplně cizím dítětem, který na mě momentálně visí očima, takže není dost dobře možný předstírat, že tam není, a ticho se zdá moc nepohodlný.
,,Kde je teď?" kluk na dece nevědomě zrcadlí muj způsob sezení se zkříženýma noham, horká čokoláda začala nejspíš dělat svojí práci a on je zpátky u svýho všetečnýho Já, mnohem míň strašidelnýho, než když vážně vykládal o svým imaginárnim kámošovi.
,,V Chicagu. Se svojí rodinou," odpovim prostě. Skutečně nejsem moc nadšenej bavit se o jakýkoliv části mojí minulosti s někym jinym. Žel, zdá se, že je to přesně to, co mrňavýho zvědavce zajímá nejvíc.
,,Stýská se ti po něm?"
,,Někdy."
,,Máš nějaké svoje děti?"
,,Nemám," asi nemůžu udělat nic víc než se omezit na ty nejstručnější odpovědi a doufat, že ho tahle jeho posedlost brzo pustí. Jistě, taky bych ho hned z fleku mohl poslat do háje a jedna moje část to z celýho srdce udělat chce. Tý druhý, zodpovědnější, se příčí zmařit i ten malej pokrok, když ustrašenej, většinou zamlklej klučina, si dokáže dodat dost odvahy, aby se ptal.
,,Proč ne? Jsi dost starý na to, abys byl táta. Myslím. Kolik ti vlastně je?" přímočarost a neschopnost dodržovat společenský konvence je většinou to, co při kontaktu s dětma shledávám osvěžující, což ovšem nebude tenhle případ.
,,Dobrej postřeh, sem hodně starej a někomu s tak skvělym postřehem určitě taky neuniklo, že žiju s chlapem. Chlap s chlapem nemůžou mít děti-" Ou! Tak to bylo ubohý i na mě. Nemůžu uvěřit, že sem takovou pitomost použil jako argument. Nicméně, zdá se aspoň na chvíli, že by to mohlo zabrat.
,,Možná byste si mohli vzít nějaké cizí," řekne po chvíli přemejšlení, celej zářící nadšenim z brilantosti svýho nápadu, ,,Nechtěl bys?"
,,Neuvažoval jsem o tom. A po víkendu s váma příšerama bych si to dvakrát rozmejšlel," co sem měl říct asi jinýho? Že natrefil na jednoho z mejch největších strašidel? Že pokud by muj vztah přestál všechno ostatní, tak jednou přijde čas, kdy Jimi bude chtít mít svoji rodinu, protože to je to, co chce většina normální populace a očekává od perspektivního vztahu. Že vim přesně, že to bude ta chvíle, kdy pochopí, že se mnou ho nic takovýho nečeká? Že se bojim, že já pak nedokážu bejt dost nad věcí, abych ho v klidu dokázal nechat jít, za nějakym chlápkem, co bude mít lepší bonitu a dokonalej psychologickej posudek, aby byl skvělej materiál na rodiče i v očích úřadů? Ne, nic z toho sem určitě říct nemohl. Toliko k mýmu citlivýmu přístupu. Kdybych si snad někdy náhodou v nějakym pomatenim smyslů, začal myslet, že já bych měl fakticky na to bejt rodičem, měl bych si zapamatovat naprosto zdrcenej výraz v Tobbiho tváři. ,,To byl jenom vtip, kluku. Zapomeň na tu poslední část, jo? Mohl bych se teď na něco zeptat já tebe?" Pomalu přikejvne. ,,Ty noční můry, strašidelný sny, jak často je máš?" Možná se mi povedlo v něm jedinou větou zabít veškerou důvěru v jiný lidi, ještě dřív než měla možnost se rozvinout, to už nezměnim. Ale můžu se pokusit mu pomoct jinak.
,,Nejsou to strašidelný sny. Vlastně sem asi šťastný když se mi zdají a nechci se probudit. Protože když se probudím, tak jsem smutný. Jako kdybych něco ztratil a nemohl to najít protože vždycky zapomenu, co to je a nejde mi si vzpomenout, i když se moc snažím," usilovně se pokouší přeformulovat pocity do slov, což neumim ani já ve svejch letech, takže mu asi těžko můžu vyčítat, že zní trochu zmateně. ,,Opravdu si myslíš, že jsem příšera?" zazírá na mě, jako kdyby moje odpověď byla to nejdůležitější v jeho životě.
,,Samozřejmě, že ne. Bylo ode mě hloupý to říkat a omlouvám se za to. Ti ostatní okolo, jo, to jsou prvotřídní příšery, ale ty ne. Ty si bezva kluk," dodám s humorem, poněkud zbytečně. Okamžik, kdy kluk přestal vnímat všechno ostatní, nastal někdy, když jsem se omluvil. Zůstal zmrazenej v nádechu a další věc, co si uvědomim, že najednou mám jeho ruce ve svý bundě, obalený kolem krku a jeho kolena vyvracej moje kyčle z kloubů, když se na mě vrhne. Asi by mně emotivnost reakce neměla překvapit, protože je to nejspíš prvně, kdy něco jako omluvu od dospělýho slyšel. Možná mi stálo i za to to udělat, protože rozhodně omluvy nejsou nic, co bych poskytoval snadno. ,,Brzdi trochu, nestojím o to mít za krkem čokoládu," poukážu na hrnek pořád dost plnej horkýho nápoje, co drží a jenom nějakym zázrakem se povedlo, ho na mě ještě nevyklopit. Trochu se odtáhne, aspoň dost na to, abych si mohl pohodlnějš přesunout nohy a trochu se opřít, když už se nezdá, že by cokoliv na světě ho mohlo zbavit širokýho úsměvu a přimět ho nevyužívat mě jako sedák. Co se toho týče, pro mě nic novýho, nespočítal bych, kolik večerů sem takhle strávil v obležení ségřinejch děcek. Vlastně je snadný zapadnout do známý rutiny, zabalit jeho bosí chodidla do cípu deky, obtočit ruce kolem drobný postavy a nechat ho odpočívat s hlavou na mym rameni. ,,Jak to, že nemáš normální pyžamo, to si taky zapomněl?" Vzhledem k tomu, že sem večer viděl pobíhat ostatní v barevnejch nočních úborech v různym stupni ošuntělosti, je dost jistý, že Viktor by něco takovýho nezapomněl do pokynů pro rodiče, co maj zabalit, napsat.
,,Vždycky spím takhle. Myslím, že bráchové stihli všechna roztrhat, když byli tak malí jako já. Nezůstalo žádný, co bych mohl mít," řekne se zívnutim.
,,Vždycky nosíš jenom to, co zbyde po tvých sourozencích?"
,,Hmmh, nemáme peníze na vyhazování, říkal táta," zahučí. Nevim proč, mě to už ani nepřekvapuje. Frajer, co má na chlast, ale ne na pořádný oblečení pro kluka, je k nezaplacení. Docela lituju, že sem to nevěděl před pár dnama, propleskl bych ho víc.
,,Vysvětli mi ještě jednu věc. Když se tak moc bojíš vody, věděl si kam jedem a souhlasil, to nedává moc smysl, hm?" zvědavost mi nedá, i když cejtim, že kluk je čim dál tim blíž spánku.
,,Chtěl jsem být s tebou," víc spokojeně se přitiskne k mýmu rameni. Pomalu nevědomej o světě okolo ani bordelu, co mi odhalení jeho plánu dělá v hlavě.
Teplo a tichej praskot ohně, dělaj svý. Kluk je vláčnej v mym držení, napůl v Limbu, už prázdej hrnek mu skoro vypadne z ruky, kdybych ho neodebral. ,,Čas jít spát, Cvrčku. Tady zůstat nemůžeš-"
,,Prosím! Nechci zpátky!" bolestně zakňučí, drobný prsty se zamotaj do mýho trička, jako kdyby to byla poslední záchrana tonoucího. Nemůžu si bejt jistej, jestli je jeho reakce na podnět ze snovýho nebo reálnýho světa, nemám kapacitu to zkoumat.
,,Tobiasi, prober se," pokračuju, až když mám jistotu, že je na příjmu, ,,Co bys řekl, kdybys spal ve stanu s Jimim? Má tam, jeden úplně novej spacák navíc a je tam zaručeně bezbubáčí zóna, souhlasíš?" v pudu sebezáchovy muj mozek dokázal vyprodukovat nejsnažší řešení, za což sem rád a ne sám.
Uchechtne se mnou právě vynalezenýmu novýmu slovu, přejde v širokej úsměv: ,,To bych mohl? Kde budeš ty?" najednou ožije zájmem.
,,Jasně, že jo. O mně si nedělej starosti, budu tady venku. Hlídat, aby se k vám žádný strašidlo nedostalo," dodám. Vysloužim si tim další chobotničí sevření kolem krku, což se výjimečně hodí, protože tak můžu snadnějš vstát i s nim a kluka osobně doručit na místo určení. Jimi celou záležitost s nečekanym spolunocležníkem vezme snadno, tak jak někdo čerstvě probuzenej, novou informaci, může pobrat.

Jejich štěbetání slyšim ještě chvíli potom, co se vrátim k ohni. Najednou víc opotřebovanej a unavenej než sem byl předtim, toužící abych si mohl dát něco silnějšího než pivo. Pokud sem nikdy předtim, nevěřil na vyšší moc, měl bych teď nejlepší důvod s tim začít, když se v mym zornym poli zaleskne placatka, držená, zástupcem oný síly tady na Zemi.

,,Říkal jsem si, že vám patrně přijde vhod," Viktor se spolu se suchym konstatovánim usadí vedle mě.

,,To zatraceně jo," nechám palčivou chuť whisky svojí cestou do žaludku uvolnit moje podrážděný nervy. ,,Nevim, kolik z toho ste slyšel-" řečnická otázka spíš na úvod. Tentokrát vděčně přijmu jeho nevyslovenou nabídku rozhovoru.
,,Celkem dost," připustí. Byl sem si vědomej přítomnosti třetí osoby delší dobu, ukrytý ve stínech, jak bejvá jeho zvykem. Můžu to ocenit. Aspoň to pro mě dělá některý věci snažší.
,,Myslim, že ten kluk má velkej problém. Děje se tam u nich něco moc špatnýho. Řekl bych, že vážnějšího než jenom hádky, nezájem a pár facek. Jenom nemůžu přijít na to, co to je a jak moc je to špatný-"
,,Nedovolil bych si vás zrazovat z vašich instinktů. Nicméně, pokud tak usuzujete dle toho, že si vytvořil imaginárního přítele, rád bych podotknul, že něco takového je v jeho věku docela běžné. Mechanismus jakým dětská mysl kompenzuje pocity osamělosti a citové deprivace. Může taktéž působit jako určitý katalyzátor emocí, se kterým se není možné jinak vypořádat-" Viktor bejvá opatrnej při vynášení soudů, což je nejspíš nezbytná podmínka jeho práce a sympatickej charakterovej rys. Jenom teď to tak moc neocenim.
,,To je právě to. Nezneklidňuje mě ani tak moc, že má imaginárního přítele, jako že má imaginárního přítele, kterej ho zneklidňuje. Asi ste ho tak dobře neviděl, ale byl skutečně vyděšenej a je toho ještě mnohem víc," vzpomenu si na rozhovor, co sme měli u řeky týhož dne. Jednotlivý segmenty působěj neškodně, složený k sobě dávaj dost výstražnej obraz. Nezradil bych klukovu důvěru tim, že bych Viktorovi řekl všechny detaily, na druhou stranu pokusit se ho navést správnym směrem, mi nepřijde od věci. ,,Chápu, že má všechny důvody, snažit se uniknout aspoň na chvíli, ze svojí reality, ale všechno má svý hranice. Možná by bylo dobrý zjistit, kde jsou ty jeho a nakolik je chápe. Protože on působí, že některý věci bere setsakramentsky vážně. A měl byste to udělat vy, protože já na to nemám ani patřičný vzdělání ani empatii," nedostatek toho druhýho vidim větší problém než prvního s ohledem na to, jak moc mě vyšťavilo těch pár chvil předtím.
,,To samozřejmě mohu a pokusím se o to. Nicméně, nejsem si jist úspěšností. Ten chlapec k vám přilnul, pochybuji, že dokáže být tak otevřený s někým jiným," Viktor vážnym hlasem nastíní přesně to, čeho sem se obával.
,,Zkuste to. Když to nevyjde, bude se muset najít někdo jinej. Věřte mi, že já nejsem ten pravej v žádnym případě," zdůraznim. Už moc dobře znám chlapa vedle mě, abych si byl jistej, že do něčeho podobnýho se mě pokusí uvrtat. Tentokrát stoprocentně ne. Důkaz o správnosti mýho přesvědčení, se mihne v koutku mýho oka, mezi kmeny stromů bělostně ozářenýma svitem měsíce. Dala by se snadno zaměnit za jeden z nich. Nebo hra stínů, mlžnej opar stoupající z vlhký lesní půdy vzhůru. Přesto přelud má moc konkrétní kontury postavy malý dívky, než aby byl něčim z toho. V ten jeden záblesk si pomyslim, že je to možná další z dětí co potřebovaly na oný. Na druhej pohled, místo je prázdný, nikde v okolí ani živáčka. Nic nasvědčující tomu, že by to mělo bejt jinak a ještě někdo další než mi dva by byl vzhůru.
,,Jste v pořádku?" v padreho hlase zní zájem, v pohledu s jakym mě zkoumá, se dá číst obava.
,,Jasně. Nejspíš jenom Tobbiho strašidlo nebo jedna z těch příšer z těch historek, co ste jim tu vykládal, mě přišly upozornit, že sem přetaženej," dát do slov tolik cynismu, kolik můžu, nevyjde ani tak přesvědčivě, abych o nepodstatnosti svojí halucinace, přesvědčil sám sebe. Tim spíš nepřesvědčim někoho jinýho, až příliš pozornýho, k mojí nespokojenosti.
,,Co jste viděl?" Nejspíš sem při tom musel vypadat hůř než sem si myslel, protože chlap, co je v devíti případech z deseti zosobněnim klidu a nezaujatosti se teď zdá zaujatej víc než dost.
,,Nic to není. Poslední dobou moc dobře nespim a ten dnešní budíček to nevylepšil. Už se mi to stávalo i předtim. Noční můry, smyslový halucinace během dne. Zní to hůř, než to je. Přejde to, až vyřešim, co mám. Moc práce, málo spánku a chlastu asi víc než je zdrávo. Vražednej mix každýho policajta. Skončí vyšetřování tak uberu a přejde to. O nic nejde," připustit částečně problém, by se mohlo jevit, jako dobrej způsob, jak se zbavit nechtěný pozornosti. Funguje to. Ve většině případů. K mojí smůle, Viktor není většina.
,,Odpusťte mou zvídavost, přijde mi, že tentokrát, je to pro vás jiné. Nemohu si pomoci zbavit se dojmu, že něco na tom znepokojuje i vás?" Když pominu svojí snad vrozenou averzi k veškerejm nitrohnípalum a podobnejm rádoby expertum, co mě dráždí na Viktorově přístupu nejvíc, je asi to, že skutečně vypadá, jako by mi rozumět mohl.
,,Fajn. Celý je to špatně. Neměl bych tu bejt. Neměl bych bejt nikde poblíž dětí a dokonce ani nikoho jinýho, komu bych mohl bejt nebezpečnej. Nikdy sem neměl valný mínění o svým duševnim zdraví. Hraniční osobnost řikaj papíry. A já si myslim, že už je to konečně tady. Možná, že sem to měl vždycky v sobě, nebo sem se už k tomu konečně prochlastal, ale s definitivní platností mi začíná hrabat, to je jistý," možná i bylo fér s tim přijít dřív, konec konců, každej by měl bejt včas varovanej s kym přichází do styku, nicméně Viktorova pokojná tvář naznačuje, že bude třeba přitvrdit, ,,Máte recht, že tentokrát je to jiný. Ta halucinace tu byla ještě dřív, než se to všechno tak zkomplikovalo. Malá holka, ani pořádně nevim, jak vypadá. Vždycky zmizí, než bych si ji mohl zapamatovat, ale vim, že je to pořád jedna a ta samá. Někdy ji vídám i ve snech, ale když jsem vzhůru, má jasnější podobu. Nevim, co to znamená, protože to není nikdo, koho sem kdy znal a nemám ani páru o tom, co by po mně mohla chtít. Možná je to moje vnitřní Já probouzející se na povrch, malá holčička dřímající ve mně- důvod proč se mi líběj chlapi... co já vim nebo jinej psychiatrickej blábol. Nechci to vědět. Jediný, co bych chtěl je, aby zmizela. Jenže to hádám, nebude tak snadný," nebylo dvakrát snadný vyslovit něco, co jsem tak svědomitě odmítal probírat i ve svý hlavě, neudělal bych to, kdyby nebyla reálná možnost, že tim konečně dosáhnu klidu, ,,Vidíte, neumim pomoct ani sobě, tak jak bych mohl pomoct někomu jinýmu?" skutečně doufám, že sem zněl dost šíleně, abych odradil jakýkoliv další pokusy, dostat se mi do hlavy. Nikdo nechce bejt v mojí hlavě. Kolikrát ani já ne.
,,Příteli, troufám si říci, že vy patříte k těm nejracionálnějším mužům, které jsem kdy poznal. Nemyslím si, že byste se měl obávat, že přicházíte o svou mysl. Každý máme své démony a bojujeme s nimi po svém. Sny jsou jeden způsob z nich. Ten zdravější. To, že se vaše podvědomí ve spánku snaží vyrovnat se složitostmi bdělého života, bych považoval, za projev duševního zdraví, nikoliv nemoci. Samo sebou, bylo by třeba hlubšího zkoumání, odhalit příčinu, toho konkrétního snu a také je to jen jeden z úhlů pohledu, jak na jejich význam nahlížet. Ten více vědecký-"
,,Jakej je ten další?" když se smířim s tim, že asi nic na světě, nemůže zlomit padreho odhodlání vtáhnout mě do svýho světa dobrodiní, zbyde zvědavost.
,,Nejsem si jist, na kolik se vám bude líbit. Nicméně, jsou tací, kteří zastávají názor, že sny jsou prostředkem cestování do jiných sfér. Doba, kdy podvědomí nezatížené omezeními hmotného světa může vycestovat do astrálního a spojit se s dušemi, které ho obývají," Viktor si po mně přihne z placatky. Možná na kuráž. Že to není druh konverzace, jakou by běžně spolu měli mít dva dospělí muži, je nejspíš jasný i jemu.
,,Divim se, že zrovna vy ste s něčim takovym přišel. Není to snad tak, že po smrti duše přejde do Ráje, Očistce nebo prostě někam jinam odkud asi není možný jenom tak si zatelefonovat zpátky na Zem?" Samozřejmě, nikdy bych se nedal považovat za zvlášť zapálenýho do víry ve věčnej život a nesmrtelnost duše, nicméně ten samotnej koncept, že po smrti těla přejde duše, za předpokladu, že by existovala, do jinýho levelu odkud není možný se vrátit, teda určitě ne do života, jakej byl před tim, je pro mě víc přijatelnej.
,,Jak už jsem řekl, je to jen teorie. Čistě hypoteticky myslím, že by něco takového bylo možné, pokud by zde na Zemi existovalo něco, co by ji bránilo pokračovat třebas nějaké nevyřešené záležitosti. V takovém případě by bylo i možné, že by se snažila zatelefonovat si o pomoc," zaargumentuje se snadností někoho, kdo se dokáže bavit o jakymkoliv tématu.
,,Máte pravdu. Nelíbí se mi to. Vlastně to zní na tolik šíleně, že si přijdu docela normální. Takže asi díky," cynismus je zase moje parketa a tohle si o jeho pěknou dávku koledovalo.
,,Nemáte zač," Viktorův koutek úst pobaveně cukne, než zvážní, ,,Vše, co jsem vám tím snažil naznačit je, že pro vaše obtíže může existovat více než jen jedno vysvětlení. Možná, že spíše než abyste s tím bojoval, bylo by lépe svou stávající situaci přijmout. Alespoň do doby, než bude více zřejmé, co vaše sny znamenají," klidně objasní.
,,Asi nejsem vhodnej materiál na odevzdaný se smiřování s čimkoliv," zamumlám. Nikdy sem to neuměl a vlastně s tim nehodlám ani začínat, i kdyby to mělo v hodně případech dělat muj život jednodušší.
,,Co vy víte nač jste či nejste vhodný materiál. Nic na světě se neděje bez příčiny. Třebaže nám z počátku smysl nemusí být zřejmý, zcela jistě tam je. Chce to jen naučit se vnímat dění okolo sebe v širších souvislostech," nabízet útěchu je nejspíš jeho nejčastější část práce.
,,Zdáte se si tim bejt docela jistej," usoudim.
,,Víra v druhé má své výhody," odvětí s klidem.
,,Co vy a vaší démoni? Možná byste se mi chtěl taky s něčim svěřit. Chlap jako vy, s tim kvantem sraček, co na vás lidi valej, jak to dokážete bejt tak vyrovnanej?"je to jedna z otázek, co mě skutečně zajímá a jenom její malá část ukrejvá pokus dostat se mu víc pod kůži. Bezúspěšně. Samozřejmě.
,,Děkuji, za optání a nabídku. Myslím, že své démony mám docela pod kontrolou, kdyby se cokoliv změnilo, budete první, kdo se to dozví. Ne, vážně, práce s lidmi, je mnohem méně přitěžující než by se mohlo jevit. Teď, když mne omluvíte," lepší způsoby se prokážou, když se pokusí zívnout se zavřenou pusou, ,,Nabídl bych vám přespat u mě, ale nejsem si jistý, že bychom se tam směstnali," naznačí ke svýmu stanu, co vypadá dost stísněnej i pro jednoho dospělýho chlapa.
,,Neni třeba. Sice vás začínám mít celkem rád, ale tak blízko si bejt nemusíme," odmítnu se zazubenim se, který mi opětuje.
,,Dobrou noc."
Viktor krátce na to zmizí ve stanu a já zůstanu znova sám. Když se rozhlídnu do tmy ani stopa po nějaký halucinaci. Všechno okolo se zdá klidný a zvláštní klid, po nevim jak dlouhý době, cejtim i uvnitř. Ačkoliv samozřejmě odmítám, že by mi prospělo něco tak dívčího, jako promluvit si s někym o svejch problémech. Možná tomu spíš přispělo, uvědoměni si, že na světě existujou i šílenější lidi než já. Přes moje zkušenosti z loňskýho roku, pořád zůstávám na straně zdravýho rozumu, co se strašidel, duchů a podobnejch onejch, týká. Neexistujou a tim pádem je dost jistě vyloučený, že by se se mnou někdo z nich potřeboval spojit. Netrvá to moc dlouho, než další rušivý zvuky mě vytrhnou z mýho lelkování. Tichý, plíživý, na ploše mezi stanama, ozářený mihotavou září ohně, ale není vidět nikoho. Zapraskání větviček, kroky se ozvou znova, dost neopatrný a těžký na to aby to bylo zvíře. Leda nějaký hodně velký. Následnej šramot, škrabání kovu na kov, to určitě není standartní zvuk lesa a utvrdim se v tom, že původcem nemůže bejt ani zvíře. Jedině by si nějakej místní grizli rozhodl udělat si manikúru o Vikovu dodávku. Aspoň mám směr. V zakrádaní se po tichu sem určitě lepší než narušitel. Povede se mi dostat nepostřehnutej dost blízko, abych rozpoznal shrbenou postavu v záři měsíce, krčící se u zadních dveří Vanu.
,,Tohle funguje jenom ve starejch filmech. Aby ses dostal dovnitř, musíš zrušit centrál ve dveřích řidiče," zatáhnu po chvíli, když už mě omrzí sledovat ho, jak se pachtí s marnym pokusem kusem nějakýho drátu vypáčit zámek na zadních dveřích. Jediná reakce, jakou se mi dostane je nepatrný ztrnutí ramen zlodějíčka. Je jasný, že mám co dělat s otrlym kriminálníkem. Ačkoliv, když se otočí s malou baterkou v puse, kterou si svítil na svoje dílo zkázy, než ji odloží, vypadá spíš jako idiot. ,,Nebo mít klíč," dodám, dvojitý pípnutí spolu s kliknutim zámku, je jenom taková moje malá demonstrace převahy. Obojim provinilec zůstává naprosto neohromenej.
,,Tak ste mě dostal, šerife, co uděláte, zabásnete mě?" odsekne frackovitě bez jediný špetky studu.
,,Trochu si foukáš, že bych na takovýho břídila ztrácel čas. Vězení jsou pro skutečný zločince ne rádoby pozéry. Cos tam vlastně hledal tak důležitýho?" skutečně nejsem moc trpělivej tvor na to, abych jednal se vzpurnejma puberťákama. Určitě ne v tuhle noční hodinu.
,,Co myslíte?" Nelson znova odsekne, dlouhý pracky vzpurně založený na hrudi.
,,Tak si to vem a jdi," nabídnu, bez většího zájmu naše dostaveníčko prodlužovat.
,,To jako jen tak?" malej úspěch, teď se zdá trochu ohromenej.
,,Jasně, jen tak. Ušetří nám to oboum námahu. Ty se nebudeš muset svejm kumpánum trapně vymlouvat, proč si neuspěl a já se možná trochu prospim místo toho, abych tě musel hlídat, až se budeš pokoušet znovu zmršit ten zámek," objasnim. Je mi jasný, co bylo účelem jeho mise, nicméně nedalo by se říct, že by mě to nějak extra tankovalo. Kluk dvakrát pobízet nepotřebuje, hned se vrhne do brakování zásob. Malej zmetek, šel skoro na jisto, maje dobře zmapovaný, co kde je. Vítězoslavně vyloví zbytek z paklu mejch piv. ,,Jenom dvě, to těm vašim ptačim mozkum bohatě stačí," ostatní mu zabavim. Není to jen tak. Jako zodpovědnej dospělej, provedu rychlej výpočet s ohledem na počet a fyzickou konstituci potencionálních pijanů, tak aby to nebylo nebezpečný.
,,Aspoň tři, šéfe, nebuďte lakomej, chceme si udělat pořádnou párty," pustí se do smlouvání.
,,Fajn, ale pamatuj si, že ráno bude rozcvička a vy na ní budete všichni fit a zářit. Kdo ne, tak má pořádnej průser, jasný?" myslim, že je dobrej nápad, uvést tyhle mrňavý delikventy do světa zodpovědnosti za svoje činy. Špatnej nápad a důvod, proč bych já neměl mít zodpovědnost, za mrňavý delikventy, protože si to myslim.
,,Platí. Ale myslim, že vy byste z toho měl taky pořádnej průser," poznamená Nelson.
,,Nepovidej. Nejspíš bych musel zatknout sám sebe, že jo, chytráku?" asi bych se kurevsky sekl v úsudku, kdyby se ukázalo, že by mě kostnatej vyčůránek chtěl, za mojí dobrotu, vydírat. Nemyslim si to, na každej pád je možná dobrý, připomenout mu, že neuspěje.
,,Tak sem to nemyslel," zahučí tlumeně. ,,Vám je skutečně jedno, že budeme pít alkohol, že jo?" celou dobu, od otevření první plechovky po napití se, ze mě nespouští oči, jako by čekal nevim co. Každopádně poznám provokaci.
,,Jo, docela jedno. Nejseš muj, nejsem ve službě a nejsme u mě doma. Mám jednoduchý pravidla a ani jedno tu neplatí. Navíc dost pochybuju, že by to bylo tvoje první pivo v životě, takže nevidim problem," odvětim. Zatracený puberťáci, kdo by se v nich měl vyznat, kluk se zatváří hůř, než kdybych mu jednu vrazil místo toho, aby byl celej šťastnej, že mu právě bylo dovolený beztrestně chlemtat alkohol v přítomnosti dospělýho.
,,Jste stejnej, jako všichni ostatní," znova zahučí.
,,Fajn. Vzhledem k tomu, že očividně nehodláš v tichosti zapadnout do pelechu a bejt rád, že si rád, byl bys tak laskavej a osvětlil mi, o co tu kráčí? Sednu si k tomu, nevadí?" to poslední je řečnická otázka, signál, abych ho přiměl odsunout se mi z cesty, abych si mohl dřepnout do zavazadlovýho prostoru, kde je trochu problém si změstnat haksny, ale nakonec to vyřešim opřeni jich o protilehlou stěnu. Příprava na dlouhý řečnění, když už mi spánek beztak nehrozí. Kluk na mně pořád vysí očima. S tim, že aspoň v jednom případě vim, o co mu jde. ,,Nabídnul bych ti, ale nejsem si jistej, že mi to za chvilku zase nevyčteš," jedno zpola vyklepnutý cigáro z krabky si potáhnu do zubů. Žádnej div, že mladej delikvent nadšeně šáhne po druhým. Upřímně, vážně nemám ani špetku špatnýho svědomí. Ostatně, kluk má počítám víc problémů než jedno retko nebo pivo o čemž svědčí i to jak si zkušeně potáhne vzápětí, co mu připálim.
,,Nezáleží vám na nás jako všem ostatním," odhodlá se po drahný chvíli, ,,Staráte se o Tobbiho, protože je tak malej a bezbranej, ale my ostatní, jsme vám ukradený. Když ho jeho fotr zmlátí, tak ho určitě týrá a chcete to řešit, ale každej jinej si to nejspíš zaslouží-"
,,Počítám, že ten každej jinej, bys měl bejt ty?" odtušim.
,,To je fuk," vyplivne spolu s dávkou kouře a sebeopovržení. Tvrďák, pro kterýho je sebenepatrnější záblesk emocí nejtěžší přestupek.
,,Máš recht, je mi to docela volný, a pokud někdo z vás má nějaký trable měl by jít za někym, koho to zajímá. Náhodou vim, že trenér Viktor by byl ten správnej," v duchu se musim zamejšlet, jak je možný, že to sem právě já, kdo se vždycky k nějakejm takovejm adolescentnim trablum nachomejtne.
,,Jo, ten tak. Je stejnej jako vy, možná horší. Dělá dobročinnost, protože se to od něj čeká, ale jeho zájem končí, jenom co zmizíme z dohledu," odsekne cynicky.
,,To se pleteš. Nikdo z nás by tu nebyl, kdyby nebylo jeho a kdybys víc zapojil mozek, možná by ti došlo, kolik námahy ho to muselo stát-"
,,Neprosil sem se o to-"
,,Jasně, že ne. Protože seš moc do sebe zahleděnej spratek, než abys ocenil, co pro tebe druhej dělá. Klidně si takovej buď, možná z toho časem vyrosteš, ale teď, když už nic jinýho, aspoň to nekaz ostatním. Ta tvoje všeobecná vzpruzenost není tak moc cool, když s ní otravuješ vzduch všem okolo," nemám důvod ho šetřit a taky to nedělám, asi to není jeho chyba, ale nějak jeho celkovej postoj shledávám iritujícim.
,,Nevim, o čem mluvíte," jeho zuřivý potažení z cigarety, svědčí o opaku.
,,Vážně? Protože mi dneska přišlo, že si docela užíváš, bejt vůdce. Každá pitomost, co vymyslíš, můžou se přetrhnout, aby tě napodobili, a ty to víš. A jak že toho využíváš? Dětinský krádeže, chlast a ničení majetku možná jedinýho člověka, kterej pro vás něco dělá. Náramná frajeřina," ven koncem, se klukovi dostat do hlavy není tak složitý, není taková záhada, jak by si o sobě rád myslel. Ovšem, jemu se taky určitej talent nedá upřít.
,,Jasně, teď nejspíš přijdete s těma řečma, jak bych místo toho měl bejt opora týmu a podobný nesmysly, že jo? Ušetřete si námahu. To nikdy nebudu, protože nechci. Nechci bejt nic z toho. Kašlu na to, jestli mě ty pitomci poslouchaj nebo jestli kvůli mně nevyhrajou nějakej pitomej zápas," kontruje s úšklebkem, spokojenej jak mi to natřel.
,,Zábavný, že si to myslíš. Protože bych přísahal, že přesně na to samý sis před chvilkou stěžoval. Připomenu ti, ta část ohledně toho, jak sme tě děsně zklamali všichni, co se nezajímáme a přitom by sme měli, protože máme zodpovědnost. Nepřijde ti to stejný?"
,,Když jo, tak co? O tom to přeci je. Nezáleží na tom, jestli vyhraju nějakou pitomou dětskou ligu nebo jak moc se vy a trenér Viktor snažíte, abyste ze sebe měli dobrej pocit, nic to nezmění na tom, že se nikdy nedostanu z toho zapadákova. Budu stejně beznadějnej případ jako muj fotr, se stejně pitomou prací a pravděpodobně taky budu mlátit svoje děcka, protože nic jinýho neznám. Je to koloběh, nemůžete z něj vystoupit, to byste měl vědět," vztekle rozdrtí zbytek cigarety mezi prstama coby jedinej ventil pro obrovskou pulsující kouli zuřivosti, křivd a frustrace, bezpečně ukrejvanou pod obalem drzejch keců a cynismu.
,,Znova máš recht. Nevim nic o tom, jak funguje tohle buranský předurčení. Ale dvě věci vim jistě. První je, že chlastem to moc nevylepšíš. Druhá, že nezáleží na tom, odkud si přišel, ale kam jdeš. Po případě, koho vezmeš sebou. Možná se na chvíli cejtíš líp, když do tý svojí mizérie zatáhneš i ostatní, ale je to právě ten moment, kdy nikdo jinej nerozhoduje o tom, co budeš zač. Nikdo jinej nemá moc změnit tvuj život, jenom ty. Třeba teď si udělal první krok, reakce bude taková, že půjdu a promluvim si s tvym fotříkem," slíbim.
,,Proč byste to dělal? Myslel jsem, že se nestaráte," znovu odsekne.
,,Nestarám, pokud to nepatří do mejch kompetencí šerifa," je mnohem snazší udržet pro mě klid, když vim přesně, co jeho póza znamená.
,,Šerif Rodgers to nedělal," tentokrát jenom prostě zkonstatuje.
,,Věci se měněj. Nejsem on," což je fakt, kterej budu šťastnej, když si uvědomí, co nejvíc lidí.
,,To určitě nejste. Nenechal by mě pít pivo," demonstrativně se napije. Pořád mě sleduje, tentokrát s obezřetností, jako kdyby se mě snažil usvědčit ze lži. Myslel sem vážně všechno, hlavně kolem slibu, že se na jeho situaci podívám. Jistě, nemínim po městě běhat jako nějakej šílenej mstitel a trestat každý násilí páchaný na dětech, i když určitý cvokaři v Chicagu, by tvrdili opak. Je mi jasný, že Nelsona je taky dost a chlapovi s mnohem menší trpělivostí by snadno mohla ujet ruka. Taky vim, že v určitý fázi dospívání, je pohled na svět dost černobílej. Na každej pád osobně ani jako šerif, neschvaluju mlácení slabších z jakýhokoliv důvodu. Nebude škodit, když s chlapem hodim řeč a upřímně doufám, že bude dost rozumnej, abysme dospěli do nějakýho přijatelnýho řešení. ,,Vážně byste uměl to auto otevřít bez klíčů?" zeptá se Nelson najednou.
,,Jasně," potrvdim.
,,Řiká se, že ste byl policajt v Chicagu, je to pravda?" další otázka.
,,To sedí," není mi zatím příliš jasný, kam směřuje, ale pochybuju, že by se jenom snažil konverzovat.
,,To umíte karate a takový věci, že jo?" začíná to bejt trochu jasnější.
,,Vážně, kluku, měl bys začít sledovat jiný filmy. Skutečná policejní práce není o lovení zločinců kopem z otočky. A jo takový věci umim," nejsem rád, když poslednim výrokem musim popřít začátek, ale co nadělám, když už sem se rozhodl jednat s nim na rovinu.
,,Naučíte mě, jak se prát?" je to prvně, kdy pod tou jeho lhostejnou fasádou, je znát něco jako naděje a nejspíš by se mělo ocenit, že o něco projevil zájem, jenomže fakt z jakýho důvodu ten zájem nejspíš projevil, zas tak skvělej není.
,,Můžu tě naučit, jak se bránit," kluk ze svý povahy není tyran, ale určitě neberu jako dobrej nápad, podpořit ho aby udělal něco hloupýho, ,,A něco za to budu chtít na oplátku, je to přijatelný?"
,,Přijde na to," řekne opatrně. Jo, trochu to vypadá, že jeho zájem opadl, nicméně je ochotnej vyjednávat, což zhodnotim jako nečekanej dar.
,,Dohlídneš na to, aby se Tobbi v týmu cejtil víc vítanej. Opět jedna z těch maličkostí, co máš ve svý moci, můžeš to pro mě udělat?"
,,Pokusim se," odsouhlasí s určitou přemejšlivostí, kterou můžu ocenit.
,,Pak sme domluvený. Ráno začneme, teď plav. Nechceš přeci, aby ti tvoji kumpáni vytuhli, dřív než nějakej mejdan rozjedete, že jo," v zásadě se už nemůžu dočkat až zmizne, na jeden den dramat bylo až dost.
,,Dáte mi ještě jedno cígo? Rozdělili bysme si ho," otestuje.
,,Nepokoušej svoje štěstí, mladej," zavrčim. Fakt nepotřebuju, aby se k hašení puberťáckejch krizí, přidala ještě nutnost hasit stany. Nepokrytě si odfrknu, když Nelson zmizí zpátky v kempu, spolu s úšklebkem a pivní trofejí. Už se pro mě nezdá ani tak nepohodlná vyhlídka spánku na tvrdý zemi před ohništěm.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lizard Lizard | 19. května 2019 v 17:49 | Reagovat

Tak jo, měla jsem se učit, ale... tahle kapitola je tak neskutečně roztomilá, protože Springer - kdo toho chlapa taky tak miluje? Jimmy, ty se nehlaš, u tebe to víme...
Stín... vážně Stín? Stín a malý holčičky? Divím se, že za tím detektiv hledá něco psychiatrického, vzhledem k tomu, že jeho přítel byl škvarkem.
Dobře, bojím se. Jsou v lese s bubáky... co když bubák vleze k Jimimu do stanu? Chtěla jsem, aby na něj vlezl jen Springer...
Fakt to s těmi dětmi moc dobře funguje a je to smutný i hezký zároveň (není to známka dobrého příběhu, když to vzbuzuje ve čtenářích tolik emocí?).
A rumunský padre se stříbrnými střelami, nemáš náhodou u postele předložku z vlkodlaka? Ne fakt, beztak je to nějaký hustopřísný démonolog...
Děkuji, děkuji, děkuji za tuhle kapitolu, protože mě opravdu nehorázně potěšila. A ještě jednou děkuji za těch několik ukradených sladkých chvilek mezi Springerem a jeho miláčkem... nebo Jimmym a jeho miláčkem? :D

2 Fénix Fénix | 19. května 2019 v 19:44 | Reagovat

[1]: :-D Bude hůř, příští kapitola, už příští týden. :-D
Je důležité, aby všichni milovalo Springera, alespoň ho nikdo nemůže obvinit, že by s ním byl jeho koloušek z nutnosti. 8-)
Ještě zbývá dodat, že ještě než se ze škvarku stal jeho přítel, měl poměr pravděpodobně s andělem... tomu se prosím říká popírání. Šerif je realista do morku kostí, na toho Stíny a malé holčičky moc dojem neudělají. Pěkně lup prášek nebo panáka a je po strašení. :-D Když bubák vleze k Jimimu do stanu, ten se jen rozespale převrátí na druhý bok a zamručí něco v tom smyslu: ,,Dej mi pokoj, řekl jsem, že tady žádný sex nebude..." :-D
Děkuji, děkuji, to je pro mě neskonalá pocta, že děti fungují. S nimi osobní zkušenosti žádné nemám, takže se přiznám, že tvořit je, tedy v příběhu, je pro mě docela peklo. Tak mne těší vědět, že to není zbytečné.:-D
Jako tady se tomu nevěří, že padre má jenom rád hezké a drahé věci? V případě velkého zájmu, bude zprostředkovaná exkurze k zjištění z čeho má padre u postele předložky. Zájemci, prosím hlaste se...
Není zač, není zač, není zač, já děkuji, za komentář, protože ty pro změnu těší mně. V příštím vydání, budou mít těch chvilek chlapci o něco více.  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.