23.II. A.

9. května 2019 v 6:57 | Fenix |  Hříchy otců
Zdraví, máme tu další pokračování poznávacího pobytu. On ten výlet na konec není pravděpodobně, tak zábavný, jak bylo v plánu, nic méně chlapci pobyt na čertvém vzduchu potřebují a kdo ví, třeba narazí na něco užitečného.

Za betaread, patří dík Janě.


Kapitola 23. část II.
Oranžová koule zapadajícího slunce zbarví oblohu na krvavě rudou a způsobí, že pohoří na obzoru vypadá jako by jej pohltily plameny. Doba her končí, tak jako den. Viktor svolá celou smečku k ohništi zatím bez života.
,,Tak bando, čas naučit se další z tábornických dovedností," slavnostně oznámí. Statečně přidřepne k potencionálnímu ohništi. Netušil jsem, že to uvidim někde jinde mimo telku, jak se někdo pokouší vytvořit jiskru s pomocí dvou dřívek a suchýho trsu trávy, ale mám to právě před sebou. Nechtěl bych mu křivdit, ale podle neúspěšnejch pokusů to vypadá, že čistokrevnej syn NYC, to taky jinde než v telce neviděl nebo možná o tom četl v některý ze svejch knih. Počáteční zájem kluků se změní v zklamaný brblání, přeci jenom padre má u nich větší autoritu než aby si dovolili i ty nejdržkatější z nich, si z něj utahovat. Jenom ty hladovější vypadaj, že by byli štonc nás rovnou sežrat všechny tři, jestli nebude oheň a večeře na něm co nejdřív.
,,Víte, pořád je možnost to udělat po našem," navrhnu. To, že sem celou dobu klapal se svým zippákem a křísil opakovaně plamen jedinym tahem palce, určitě nebyla provokace. No možná tak trochu. Mojí temnější stránce dělá trochu dobře, že super zálesák, jak se Viktor prezentoval, má i nějakou slabinu.
,,Netušil jsem, že jste chodil do skautu, ale pokud si myslíte, že to zvládnete lépe, milerád vám to přenechám," nabídne vstřícně, snad jako by byl imunní vůči všem provokacím, ale paličatej dost na to, aby trval na svým způsobu.
,,Nechodil, ale sem si jistej, že kdyby jo, ocenili by konstruktivní způsoby městskejch kluků," s ušklíbnutím vytasim z bundy nádobku s benzínem do zapalovače. Pravda je, že netušim, jak správně rozdělat oheň, jenom vim, že mýmu tatíkovi to taky zabíralo celou věčnost a bez zapalovače se neobešel. Benzín je moje inovace. Počítám, že Viktor postrádající i moje kusí zkušenosti z dětství, na tom bude obdobně. Ať už sem se snažil načrtnout si jakejkoli obrázek jeho mládí, výlety do přírody s tatíkem zazobanym kurátorem muzea, mi do toho nepasovaly. Za to vedení k pragmatickýmu myšlení, jaký záhy demonstruje, celkem jo. Jeho svěřence je třeba nakrmit a k tomu je třeba oheň. Bez ohledu na vlastní ego nebo ušlechtilou snahu předat mladší generaci nějaký užitečný znalosti, je připravenej kapitulovat.
,,Mohl bych já?" zeptá se Jimi nesměle, přesto od začátku našeho vejletu, jako kdyby se v něm probudila sebevědomější, iniciativnější stránka někoho, kdo skutečně ví, co dělá. Projeví to ve způsobu, jakym se svojí verzí arogantního úšklebku, která je jen tak mimochodem docela rajcovní, odmítne mnou nabízenej zapík a zaklekne vedle Viktora. V ten moment, spolu můžou komunikovat i beze slov. Respekt z Jimiho strany a vděčnost padreho se mísej ve vzduchu, jako první tenká nitka dýmu po chvíli stoupající z okrajů prohlubně v dřevu, podněcovaná klacíkem třenym mezi Jimiho dlaněma. Není přesně jistý,, v čem byl rozdíl v jejich postupech, nicméně Viktor nemá problém, přijmout úspěch mladšího muže a ochotně se pasuje do role asistenta, přikládajícího sušinu, aby doslova společnym dechem, roznítili životadárnej plamen. Nejspíš by se nenašel lepší způsob, jak zpodobnit myšlenku důležitosti týmový spolupráce, než právě předvedli. Není ani jistý, jestli ta banda otrhanců okolo, co by jeden tým měli představovat, to tak chápe, nicméně názorná ukázka zálesáckejch dovedností v nich vyvolá živý uznání, který neváhaj projevit hlasitym hučenim a všelijakejma jinejma projevama obdivu. Pro Jimiho, bejt středem takový pozornosti je něco docela novýho, zrovna tak jako je novej muj úhel pohledu na něj, kterej shledávám snad ještě víc imponujícim než výhled na jeho prdýlku toho času dráždivě vystavenou do prostoru, když se opřenej o loket snaží dechem víc rozdmýchat plamen. Na muj plamen, pramenící z touhy po momentálně zakázanym, to teda funguje spolehlivě.
,,Co bude k večeři, trenére?" ozve se Pete. Celá ta smečka sesendutá na kládách okolo pomalu se rozhořívajícího ohniště.
,,Samozřejmě tradiční jídlo našich předků, osadníků," odvětí Viktor tajemně během toho, co se snaží, zarazit tupou stranou sekery do hlíny trojnožku na zavěšení kotlíku. Prohlášení vyvolá další šum a různou škálu reakcí, od zvědavý po zděšenou, podle stupně představivosti, která začne okamžitě pracovat.
,,Kdy to bude?" zakňučí Peteův kámoš, nejspíš spolu závodící o to, kdo bude otravnější.
,,O něco dříve, když mi pomůžete," prohlásí Viktor s klidem. Moje dřívější poznámky o jeho svatosti byly míněný s humorem, po dnešku začínám bejt přesvědčenej, že na tom něco vážně bude.
,,Jestli se ti něco nelíbí, zbyli mi po rybách nějaký červící, tak si je můžeš dát jako předkrm," nabídnu s uspokojivim počtem "fuj" jako odezvou. Jimi se stará o rozhoření ohně, tak se ujmu úkolu rozštípat některý větší kusy kulatin na vhodnější části. Trestanecká skupina byla pozoruhodně aktivní při jeho shánění. Vlastně lenost by se jim nedala vyčíst ani teď, když se začnou hemžit jako mravenci, pilně snášející z auta všechno potřebný a pomáhající s přípravou. Jeden z vzácnejch momentů, kdy je vidim fungovat jako kolektiv. Viktorovo "záhadný jídlo předků" se ukáže jako fazole v konzervě s nějakou omáčkou. Po celodennim blbnutí na čerstvym vzduchu, se nenajde žádná stížnost.
,,Taky dost, že se ukážeš," doslova si odchytit Jimiho a stáhnout ho k sobě do trávy je obtížnější úkol než by se mohlo zdát. Potom co se aktivně účastnil nandavání jídla do plastovejch misek, Nelson a spol trvaj na tom, aby vzal místo na kládě mezi nima. ,,Ne, že bych ti nepřál, jak snadno si na tebe ty příšery zvykly, ale co všechno musí člověk udělat, kdyby chtěl trochu pozornosti od svýho partnera?" zavrčim mu do ucha.
,,Přinesl jsem ti jídlo to stačí, ne?" drze se na mě ušklíbne přes rameno.
,,To není ta pozornost, co bych si přál a ty to dobře víš," demonstrativně volnou dlaň podsunu pod jeho tričkem a nechám odpočívat na břiše.
,,To je smůla, protože jinou nedostanete, pane," hravě vyplázne jazyk.
,,Škoda," dám mu najevo, že z mýho držení ho hned tak nepropustim, i když se snaží vykroutit. Nacházíme se spíš ve skrytu tmy od přímý záře plamenů ohně i zvědavejch pohledů, přesto trvá, než se Jimi s povzdechem zádama uvolní proti mojí hrudi a začne jíst.
Večer je vlahej, přímo předpisově letní. Jasná obloha plná hvězd. Je snadný nechat se unášet jenom praskotem ohně a pozorovat hypnotizující tanec plamenů. Malym výtržníkum nedalo moc práce přemluvit Viktora k vyprávění strašidelnejch historek. Myslim, že jsou to nějaký příběhy z těch jeho divnejch knížek, ale v zásadě na tom nezáleží, svůj účel vzbudit napětí a přijemnej strach plněj. Jimiho tělo je teplý proti mýmu, kůže voní kombinací slunce, vody a špetky potu, což shledávám naprosto neodolatelný.
,,Jak to, že si tak dobrej v těhle tábornickejch věcech? Nikdy si mi nepřišel jako ten typ," zabořim nos víc do ohbí krku, neodolám kousek ochutnat jazykem, ,,Hmm, slaný a dobrý," neuvědomim si, že svojí reakci prohlásim nahlas.
Jimi se zavrtí v mym držení a tlumeně zachychotá v odezvě. ,,Jako jaký typ ti přijdu?" tolik se snaží nepoutat pozornost, když pokračuju v degustaci jeho pokožky.
,,Hm, já nevim-" odmlčim se jenom, abych mohl zubama potáhnout jeho ušní lalůček, ,,Se všema těma znalostma o vínech a zájmem o umění, trochu jako snob," jemně skousnu.
,,Jedno nevylučuje druhé. Možná se mi líbí být tak trochu snob. Ale, víš jak to je. Můžeš dostat kluka z vidlákova, ale nikdy nedostaneš vidlákov z něj," zaznamenám nostalgii v jeho hlase, svoje škádlení omezim na drobný, jemnný polibky. Trvá to než Jimi znovu promluví: ,,Když jsem byl kluk, jediná příležitost, kdy s námi táta trávil víc času bylo, když nás bral se svými kamarády a jejich syny na lov vysoký. Když jsem jel poprvé, bylo mi asi jako Tobbimu. Bylo to jako přijít do jiného světa. Táta byl jiný. Víc uvolněný. Snažil se nás naučit všechno, co věděl o přírodě, táboření a taky o stopování zvěře. Jediný chvíle, kdy jsem ho viděl pít pivo a bavit se s někým jen tak o ničem. Naposled jsem s nimi jel ten rok předtím než se to všechno tak pokazilo. Matt s Andym už byli pryč, takže to bylo jenom já a táta. Měl sem svůj první úlovek. Sice jenom křepelka, ale stejně nezapomenu, jak na mě byl táta hrdý. Možná to bylo vůbec poprvé v životě a dost jistě naposled. Řekl mi, že mě vítá mezi muži a dal mi tenhle tesák-" objasní původ nože po svým boku, ,,Už jsem zapomněl, jak je to skvělý, vyrazit někam do přírody-" z pochopitelnejch důvodů, změní původní směr vyprávění. Nebejvá zvykem, aby se se mnou Jimi dělil o svoje vzpomínky, tim spíš ne ty osobní, hořkosladký, jako tahle. Možná je to tim, že se ho příliš neptám.
Tentokrát ocenim jeho důvěru měkkym polibkem do vlasů. ,,Víš, sem šokovanej. Nemůžu uvěřit tomu, že bys byl technicky schopnej odpravit nebohýho Bambiho!" ve snaze ho rozptýlit předstírám skutečný pobouření.
Jimi se na mě otočí, hra plamenů od ohně a stínu stromů, jeho jemnejm rysum propůjčí ďábelský vzezření: ,,Čistě technicky, jsem schopný nebohého Bambiho odpravit, stáhnout z kůže, vyvrhnout a naporcovat. Mysli na to až mě budeš zase příště provokovat, Koloušku," výhružka přijde spolu s úšklebkem, kterej shledávám naprosto nutnej mu slíbat pryč. Možná, abych Jimimu připomněl, proč by bylo lepší, mě zachovat neporušenýho. Jeden nikdy neví.
Zábava kolem ohniště se změní. Viktor si přitáhne kytaru. Měkký tóny se rozezněj do noci. První jsou nejistý, jak si jeho ztuhlý prsty snažej oživit ne tak často používanej pohyb a sluch hledá správný napnutí strun. Už s jistotou k vydrnkávaný melodii se připojí i jeho příjemnej tichej baryton. Slova Somewhere over the Rainbow v jeho podání zní tak, jako by o jejich pravdivosti byl z celýho srdce přesvědčenej. Nebo možná se jenom snažil, svoje malý posluchače o dosažitelnosti lepšího místa, kde nejsou potíže a každej si ho může vytvořit ve svý mysli, přesvědčit. Hvězdy věděj, že většina z těch tady, nějaký takový místo potřebuje. Když skončí, možná, že moc z nich nepochopilo poselství, ale malí výtržníci jsou moc uchvácený na to, aby někdo z nich promluvil. I jeho další výběr, je cílenej, ačkoliv tentokrát podle úsměvu, co chvilku předtim než začne vydrnkávat počáteční pomalou melodii Starway To Heaven, vyšle mym směrem, spíš soukromej vtip mezi náma. K tomu, aby chlap každej tejden předstoupil před desítky lidí a mluvil, je potřeba dávka šoumenství, to mi nikdo nevymluví. Viktor ho má v sobě víc než dostatečnou zásobu, což předvede nejvíc při dynamičtějších pasážích, dávající do zpěvu i hraní tolik energie, kolik je třeba, aby se za to žádnej rocker stydět nemusel. Je na něm znát, že si užívá každou vteřinu hraní i pozornost, kterou tím získá. Plynule přejde k When the Levee Breaks, nemůže bejt pochyb o jeho nadání ani oblíbený kapele. Možná je pravda, když se říká, že hudba má moc krotit šelmy, na desítku našich, to platí určitě. I tentokrát, když dohraje, obdiv v uctivim tichu ilustrujou jenom výrazy ve tvářích.
,,Od který doby v semináři učí hrát Zeppeliny?" k mojí nespokojenost, se ani mně moc dobře nedaří skrejt mírný zaujetí, i když trochu jinýho původu.
,,Ze zcela zřejmých důvodů, tuším, že je patrné, že odtamtud to nemám," odpoví hladce, až nad míru spokojenej mojí reakcí.
,,Odkud teda?" kouzlo je prolomený a jeden z vejlupků, tušim, že jeho jméno je Marvin, dá na svoji zvědavost.
,,Ač se to může zdát nemyslitelné, i já kdysi býval mladý a s představou, že hra na kytaru bude nejsnadnější cesta k dívčímu srdci," odpoví upřímně s dávkou suchýho humoru a sebeironie, která je pro něj typická.
,,Zabralo to?" Ruben je další z těch zvědavců, který se najednou zdaj nadmíru zaujatý osobnim životem jejich trenéra.
,,Jak se to vezme. Trvalo to pár odmítnutí a několik let, abych pochopil, že získat srdce ženy vyžaduje více snahy než jen laciné triky-" Viktorův pohled se zaměří do plamenů, jako by v nich mohl vidět svojí minulost. Skrz nepatrnej melancholickej úsměv, co se mu objeví na rtech, možná to tak i je.
,,Ale měl jste nějakou ženskou, že jo?" v Nelsonově tónu zní špetka drzosti, jako kdyby byl naštvanej sám na sebe, že se předtim nechal zaujmout s ostatníma, a přijmul nejsnadnějš se nabízející terč k útoku.
,,Ano, pár jich bylo," je všechno co k tomu Viktor řekne. Objektivně řečeno, dal by se považovat za hezkýho chlapa. Hustý černý vlasy s minimem šedin, uhrančivý oči, snědá pleť, štíhlý tělo i v jeho dnešních pozdních čtyřiceti, vyzařující nezdolnou energii, k tomu kouzlo osobnosti; docela jistě, než se toho vzdal, musel bejt přímo lamač dívčích srdcí a dobyvatel kalhotek, s jistě pár zajímavejma příběhama o tom, který si z pochopitelnejch důvodů nechá pro sebe. ,,Takže má někdo nějaké hudební přání?" jasně dá najevo, že téma jeho milostnýho života se uzavírá.
K jeho štěstí, tyhle prckové maj zatím schopnost soustředit se na jedno téma, asi jako akvarijní rybky, takže změna není problém. ,,Umíte zahrát něco od Justina Biebera?" zeptá se Petův kámoš. Už začínám chápat, proč se bojí, aby nebyl ostatníma mlácenej. Viktor mym směrem vyšle zmatenej pohled s bezeslovnou žádostí o nápovědu.
,,Na mě nekoukejte, já do dneška ani nevim, jestli je to interpret nebo nadávka," jsem nucenej ho odmítnou. Ani s ostatníma návrhama to není o moc lepší. Přes různorodost Viktorovo zájmů, moderní hudba zřejmě nebude jednim z nich. To ani muj. Teda vlastně, jestli se něco z toho dá ještě hudbou nazývat. Jimi by možná věděl, ale ten chvilku předtim, zřejmě šel poslechnout volání přírody.
,,Omlouvám se přátelé, slibuji, že do příště se pokusím rozšířit si repertoár," řekne na konec. Jeden z mála lidí, kterýmu bych věřil, že to i myslí vážně. Co je důležitý, věřej mu to i děti.
,,Asi to bude na vás," pobídnu ho, ke svojí úlevě.
,,Zdá se, že nemám, co bych řekl víc. Pamatujte si, že když nevíte co říct, Frank to spolehlivě udělá za vás-" Podle mě, nemůžete zazpívat My Way, bez toho, že byste do toho dali kus sebe. S pečlivym frázovánim, v každym slovu textu, je znát, že Viktor to dělá. Má dar navodit náladu a je snadný nechat se jeho hlasem na chvíli odnést do jinýho místa i času. Atmosféra zakouřenýho baru v Jersey, v době, kdy život bejval v některejch věcech jednoduší. Nechat myšlenky jenom tak volně plynout. Přemejšlet o vlastních životních volbách. Zpětně to není pěknej pohled. Prázdnej život neužitečnýho člověka, co nic velkýho neudělal pro svět ani nikoho jinýho. Možná až na jediný správný rozhodnutí, který beztak nebylo tak docela moje. Na každej pád, zosobněnej důkaz o jeho správnosti, se ke mně připojí v hmotnym světě. Tak trochu nezvyk, Jimi si z vlastní iniciativy přehodí mojí ruku kolem ramen a zabalí se do mý náruče. Prostý gesto znamenající tolik. Všechno, co možná nikdy nahlas nezazní. Jeho teplo, jeho vůně, jeho náklonnost, jeho důvěra. Něco sem možná v životě musel udělat správně, když to všechno mám. Možná ne napořád. Ale já byl vždycky spíš muž okamžiku. Právě ten tady a teď, stojí za všechny dobrý skutky minulý i budoucí, jakejma bych se mohl pokusit si to zasloužit. Zůstaneme tak, i když se Viktorův hlas vytratí a ticho vyplní jenom zvuk praskajícího dřeva v ohništi.
,,To bylo působivý. Je to i váš životní příběh?" zhodnotim s určitou dávkou zvědavosti.
,,Děkuji. Upřímně doufám, že jednou bude. Osobně jsem názoru, že dokud nestaneme před závěrečnou oponou, je vždy čas přepsat charakter našich postav. Dost možná, že někdy se naše životu mohou vyhnout z plánovaného kurzu, jejich plnost, dokáží spolehlivě posoudit až dějiny. Nicméně snažit se zapsat v nich tak, aby člověk nemusel litovat, myslím stojí za pokus. Prozatím mi to vychází. Myslím-" sebevědomí i pokora v jednom, jak to dokáže skloubit jenom člověk hluboce přesvědčenej o správnosti svojí cesty.
,,Možná byste měl litovat toho, že ste se nedal na dráhu profesionálního hudebníka, s vašim talentem-"
,,Opět děkuji. Nicméně, vězte, že můj život ve své barvitosti, je pestřejší než škála, povyražení, která skýtá kariéra hudební hvězdy," možná je to znovu jenom hra světla a stínů, ten punc tajemna, co se mihne skrz padreho ostře řezanou tvář.
Upřímně pochybuju o jeho přesvědčení. Dalo by se říct, že chlap, čim víc ho poznávám, je pro mě větší záhadou. Nicméně přesvědčení se zdá neoblomný, což z něj dělá osobnost, která by se nedala, tak snadno sežvejkat a polknout. Zkrátka někdo, koho můžu respektovat.
,,Je čas-" Jimi se energicky zvedne bez dalšího vysvětlení. Jako to stačí zašustění sáčkem v jeho ruce. Reakce hodná záběru do National Geografic, desítka najednou vzrušeně exponovanejch postav, upřeně zírajících s očekávánim, jako na povel. ,,Kdo si dá?" širokej úsměv na jeho rtech svědčí o tom, že mu dělá tak trochu dobře, bejt momentálně středem pozornosti a zdrojem radosti, těch malejch šelem. Ještě víc, když se v reakci na jeho otázku, začnou hlásit s horlivostí, že by to do nadšený extáze dostalo každou jejich úču. Zatraceně mám co dělat, nepřidat se k nim sotva zmerčim povědomou grafiku obalu. Jednou sem dospělej a měl bych bejt nad takovýma věcma povznesenej. ,,Dobře, mám dost pro každého," Jimi ochotně napíchne malej pěnovej váleček na klacík pro každýho žadatele. ,,Jeden pro vás, Otče?"
,,Rád. Ehm, co to je?" je hodně zábavný sledovat statečnost s jakou převezme klacík, doprovázenou rezervovanym celkovym výrazem tváře, nedůvěrou v očích s jakou na sladkost na špičce pohlíží a vyklenutym obočim, coby jedinym vnějšim projevem zájmu.
,,Marshmallow, tábornická tradice. Chvilku to držte nad ohněm, dokud to nezezlátne a pak se to jí," Jimi zainstruuje docela bez zábran.
,,Jistě. Tradice. Ty je hodno respektovat-" zábrany hocha z vyšší třídy se projevjej celkem snadno spolu s přízvukem.
,,Myslel sem, že ste řikal, že jezdíte tábořit často?" nedá mi to, abych nevyužil příležitosti, řádně protáhnout úzkejma, chlapa, co se jinak zdá naprosto bez chyby.
,,Obávám se, že tento aspekt mi doposud zůstával utajen," odvětí lakonicky. Všechna čest, když i přes přetrvávající nedůvěru nakonec, po vzoru dětí, zaboří chrup do nabubřelý hmoty. Beru, pro někoho s jinym zázemim, to celý může vypadat divně o to víc se cení odvaha dobrodruha. ,,Neobvyklé," zkonstatuje posléze, způsobem ze kterýho je jasný, že z něj nadšenec do lepkavejch patlavostí nebude.
,,Co ty? Asi tě nezlákám?" Jimiho škádlivej úsměv odpovídá škádlivosti, s jakou osmahlou sladkost na špičce prutu drží kousek od mojí pusy.
Celkem nemohl bejt a taky není překvapenej, když se zmocnim jeho zápěstí. ,,Měl bys vědět, že zbožňuju sladký a lepkavý věci," velice pomalu jenom za pomoci rtů z prutu stáhnu pamlsek, aniž bych přerušil náš oční kontakt. Jedno polknutí, pečlivě špičkou jazyka seberu zbytky sladkosti z okolí svejch úst.
,,To-o si budu pamatovat," nepatrný zaváhání na začátku věty je pro mě daleko víc rajcovní než koketní tón celkovýho vyznění. Od tamtud dál se to stane naší čistě soukromou záležitostí, tak jak jenom hra s cukrovinkama může bejt soukromá v okruhu dalších lidí. Viktor zvládá bejt nápomocnej dětem při opékání dalších kousků. Nikdo si nevšimne, že my dva máme větší spotřebu než oni všichni dohromady. Muj doslova sladkej Jimi našel nový potěšení v tom, krmit mě Marshmallow, zvlášť když k tomu tu a tam zvládám jazykem čistit konečky jeho prstů od škrobovýho povlaku. Chuť sama o sobě nic moc, v kombinaci s Jimiho esencí naprosto geniální. Pár kousků Marshmellows si uzme pro sebe, požívající je obdobně lascivnim způsobem. To pak je na mně očistit okolí jeho dvojnásob chutný tlamičky spolu s růžovejma rtama, od nezbednejch zbytků na nich ulpělejch.
,,Čas jít na kutě!" Viktorův znělej hlas mě už po druhý v jednom dni vytrhne z hříšnejch touh. Samozřejmě, opět, ani náhodou si není vědomej toho, co způsobil a vlastně v určitym ohledu by to mohlo bejt tentokrát užitečný. Třebaže se malý monstra začnou šprajcovat, povel věstí brzkej klid a soukromí.
,,Ještě jednu písničku! Prosííím! Poslední!" několikahlasnej sbor se nejpíš nedá odmítnout.
,,Tak dobře," znovu, Viktor se nedá dlouze přesvědčovat, ani takovej vzor morálních ctností, jako on, pravděpodobně není tak docela imunní vůči něčemu tak přízemnímu jako obdiv. Záblesk, co by se dal určitě nazvat škodolibej, přes jeho rty pak působí jako z úplně opačnýho spektra. Prsty se rozeběhnou napříč strunama v jemný tichý melodii, improvizace. Skrz zavřený víčka, je znát pohyb očí čtoucí ve vnitřním světě vzpomínek. I jeho hlas je tichej skoro něžnej, nepatrně vyšší nad jeho rozsah.
Cizí slova s nezvyklym přízvukem, působěj jako kouzlo. Celá ta tlupa, je zklidněná, jako mávnutim proutku. Některý zívaj, slabší kusy klimbaj na rameni svýho souseda. Na obhajobu racionality, možná dost dělá, že čas bude někde okolo půlnoci. Nicméně, nic to nezmění na tom, že já to považuju, za div světa.
,,Co to bylo?" Nelson pochopitelně nemůže bejt z těch, co by se nechali tak snadno odklidit. Setřese ze sebe spánek, ještě podrážděnější než jindy, a i správně paranoidní.
,,Ukolébavka. Moje babička mi ji zpívala, když jsem byl chlapec," bezelstně, Viktor si udržuje jemnost i v úsměvu a odpovědi, ačkoliv podle mě, problém měl tušit.
,,Nejsme děti! Nemůžete nás zblbnout!" zavrčí zrzek, způsobem prokazujícim pravej opak.
,,O to se nikdo nesnažil. Ani bych se neodvažoval pomyslet, že tak vyspělý mladý muž by mi na něco takového naletěl. Nicméně, zdá se, že na tvé kamarády to poněkud nešťastně působilo, takže co kdyby ses zachoval, jako dobrý mladík a pomohl mi je dostat do stanů?"
Osobně bych padreho způsob přemlouvání považoval víc za mateřskej, nicméně, já tu nejsem ten kádr přes výchovu, mimo to sem dost oportunista, a z toho titulu je mi celkem šumák, jak toho dosáhne, hlavně, že mrňavá sebranka, poháněná k aktivitě svým kápem, se začne trousit do pelechů.
,,Znělo to krásně. To byl váš rodnej jazyk?" využiju možnost, trochu si rozšířit obzory, navíc nemůže škodit pokusit se získat další dílek do skládačky života muže, představujícího jednu velkou záhadu.
,,Rumunština, ano. Můj otec s matkou trávili mnoho času na cestách. Prakticky mne vychovali rodiče mého otce. Nemluvili příliš dobře anglicky, takže bylo jednodušší, abychom se s nimi dorozumívali jejich jazykem. Celkem zmatek pro malého chlapce přepínat mezi dvěma tak odlišnými řečmi, když se mne ptáte. Na druhou stranu, dobrá průprava do pozdějších let. Mimo to, vždycky se hodí umět nadávat řečí, které nikdo nerozumí," dodá s mrknutim, ,,Teď, když mne omluvíte, měl bych na tu chásku, trochu dohlédnout, myslím. Dobrou noc," rozloučí se, dál už je pak jenom slyšet jeho připomínky k dětem, o čištění zubů před spaním. Dohled v jejich případě, je něco, co je skutečně třeba. Vzhledem k tomu, že koupelnu s tekoucí vodou v našem okolí nikdo nepostavil, nezbejvá než drobný hygienický úkony provádět v řece. Činnost ostatníma kvitovaná s nadšenim, když ospalost je ze všech pryč a oživení i takový fádní rutiny, ke který by jinak bylo třeba je nutit, všichni nadšeně vítaj, jako další možnost před spaním dát ještě poslední cákací souboje. Radostný pokřikování ruší klid nočního lesa a je prolínaný Nelsonovym halekánim, jak zodpovědně bere svůj úkol, zahnat je po nějaký době do stanů.
Zůstaneme s Jimim docela sami. ,,Co mi dva? Jak bys to viděl na chvilku romantickýho muchlování před táborákem a pak půjdem vyzkoušet, jestli se vlezeme dva do jednoho spacáku?" že spánek je to poslední, co bych plánoval, demonstruje moje ruka, zase zvědavě šátrající pod Jimiho tričkem. Tentokrát, jí v potulce zabrání rozhodnym stiskem mýho zápěstí a odtáhne.
,,To nemůžeš myslet vážně! Nebudu dělat nic sexuálního s tady těmi všemi okolo!" sykne pobouřeně.
Pochopitelně, že smysl, je mi jasnej, ale nevyužít šanci ho popíchnout, by byl zločin: ,,To nikdo neřekl, lásko. Bylo by to dost divný a taky protizákonný. Mluvim tu o starým dobrým horizontálnim mambu pro dva. Pro tři, když počítáš spacák," nemínim se nechat jen tak odradit, orální přesvědčovací techniku rozšířim od slov na polibky na jednom zvlášť citlivim místě pod Jimiho uchem.
,,Jsem grogy," zasténá, coby poslední pokus rychle padající obrany.
,,Udělám všechnu práci. Nemůžeš mi vyčítat, že tě tak moc chci, vždycky jsem si přál přefiknout zálesáka," škádlivě zamumlám do jeho kůže.
,,Je někdo, koho sis přefiknout nepřál?" tlumenej smích, beru jako znamení, že jsem na dobrý cestě, spolu s tim, jak mi Jimi zaboří prsty do vlasů a v podstatě mě nenechá se odtáhnout.
,,Hm, vlastně asi ne. Jestli si na někoho vzpomenu, budeš první, kdo se to dozví," opustim další dohadování na úkor vychutnávání si Jimiho kůže. Něco, co bych mohl dělat zbytek noci a doufám, že budu, což mi ovšem není dopřáno. Nic proti troše drsnosti, ale zavrčim, když Jimiho tah v mejch vlasech zesílí spolu s škubnutim. Zavrčim po druhý, když zjistim důvod přerušení.
,,Promiňte," hlasne Tobbi, přešlapující na místě, zosobněná hromádka nervozity a rozpaků, což mu ovšem nebrání, pokračovat v obtěžování, ,,Nemůžu si vyčistit zoubky-"
,,Vidíš. To je znamení," Jimi si odsedne do bolestivý vzdálenosti, zaměřenej dál už na kluka, ,,Nemusíš se bát jít do vody, protože neumíš plavat, půjdu s tebou a budeme jenom u břehu, O.K.?" nabídne jemně. I tak je kluk zase kousek od panickýho záchvatu.
,,Nebojím se vody, protože neumím plavat. Neumím plavat, protože se bojím vody," vysouká ze sebe skrz chvějící se bradu. ,,Bráchové se mi za to posmívají, ale já nevím, proč to tak je. Nemůžu si pomoct," dodá tentokrát už i se slzama na krajíčku.
,,To nevadí. Něco vymyslíme-" s přátelskym úsměvem mu Jimi prohrábne vlasy, ,,Kde máš kartáček a pastu?"
,,Nechal doma," Tobbi pípne, o poznání klidnější.
,,Mám rezervní a taky kelímek, naberu ti do něj vodu, a nebudeš se muset ani namočit, jo?" trochu to objasní záhadu Jimiho nadměrný bagáže. Neváhá mě nechat samotnýho, k jeho dobru s lítostivim pohledem. ,,Uvidíme se pozdějš."
,,Dorazim, za tebou. Jenom si dám cígo a pivko na dobrou noc," nechám ho jít bez výčitek. Na jednu stranu je obdivuhodný, jak celou tu situaci s Tobbim zvládl. Laskavost a praktičnost, je to, co na něm mám rád mimo jinýho. Na druhou stranu, by si jistá zanedbaná část mý anatomie přála, aby jí věnoval zlomek péče, co cizímu klukovi.
Faktem je, že se spanim na doby, sem měl vždycky problém, navíc vyhlídka malýho prostoru stanu, kde stěny k ránu nasajou vlhkost a budou obtěžovat, každou nezakrytou část mýho těla, kterou o ně zavadím, mě nijak nadšením neplní. Kor, když je jistý, že retko a pivo, jsou jediný neřesti, co mi před usnutim budou dopřány. Navzdor tomu, jak to vypadalo, nejsem hovado a nikdy bych se nesnažil zlomit Jimiho zásady proti jeho vůli. Nahlodávat je, to ano. Do tý míry, dokud je to pro nás oba zábavný. Natáhnu se do trávy blíž ohništi, několika polenama přiživim jeho žár, když se definitivně smířim s tim, že spánek tak snadno nepřijde. Veškerej ruch kolem už dávno ztich. Nic víc než praskot ohně, šumění řeky, ticho narušený jen příležitostně, skřekama nočních ptáků. Tvrdá zem pode mnou a nebe plný hvězd nad hlavou. Pro mě daleko přirozenější cesta k uvolnění než pokoušet se k němu dojít ve stísněnym prostoru stěn celtoviny nebo co já vlastně vim jakýho materiálu jsou dnešní stany vyráběný. Vlastně sem nikdy neměl žádnou bližší zkušenost se spanim pod nim. Za mejch dob, to bylo buď pohodlí Vanu, nebo širý nebe, když už jsme byli se ségrou dost velký, že bylo jistý, že nás neodnese ve spánku puma nebo jinej predátor hledající kořist pod pláštěm noční tmy. Vlastně je hodně fajn, oživit si tenhle druh vzpomínek. Každej už asi pochopil, že nejsem nijak extra spirituální tvor, nicméně dokážu vnímat a ocenit něco až atavistickýho na zvláštnim druhu míru a souznění, jaký přináší objetí přírody okolo a vědomí přítomnosti praskajícího ohně. Iracionální pocit štěstí a bezpečí, zakořeněnej v DNA našeho druhu už od počátku věků. I ty smysly se zbystřej, instinktem pradávnejch lovců, proudícim mi žilama. Tak si tentokrát všimnu vetřelce, aniž bych musel aspoň pro začátek, odlepit oči od noční oblohy.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.