Hříchy otců 23 I. B.

4. dubna 2019 v 23:10 | Fenix |  Hříchy otců
Pokračování první části


Malebnost parku při řece Buffalo by dokázala nejspíš uchvátit a docela strhnout i většího škarohlída než sem já. Svěží zeleň okolo obklopená majestátnim pohořim Ozark. Řeka tak průzračně čistá, že je možný dohlídnout na oblázčitý dno. Stříbřitý hřbety pstruhů nic netušících o svojí blížící se zkáze elegantně tančej pod hladinou. Panenská divočina ve svý nejdokonalejší neposkvrněnosti, jaká bývala všude, než jí člověk otrávil svojí přítomností.
,,Nejdřív trochu práce a potom hromada zábavy. Čím dříve s tím začneme, tím dříve bude hotovo! Je třeba vystavit tábor, nanosit dříví a založit ohniště," vyjmenuje Viktor s entuziazmem hodnym týmový roztleskávačky, než by se mu celá smečka stačila rozutéct do lesů. Jeho demokratickej způsob vedení celýho týmu je zrovna tak obdivuhodnej jako trpělivost a energie, kterýho obojí má, zdá se, nevyčerpatelnou zásobu. Nicméně jeho liberalismus, nepadá zrovna na úrodnou půdu. ,,Nějací dobrovolníci?" Následný ticho by bylo skoro absolutní, nebejt šumění řeky a zpěvu ptáků okolo. Každej z těch umouněnců se zdá nadmíru zaujatej čimkoliv jinym než si nadšeně zabrat úkol.
,,Mohl bych?" Určitě sem neměl v plánu nějak zasahovat do Viktorových metod a vlastně sem neměl v plánu nic jinýho, než plnit úlohu zákonem vyžadovaný stafáže do počtu a šoféra. Na druhou stranu, když se naskytne příležitost, využiju jí.
,,Beze všeho," Viktor se zdá spíš potěšenej nabídkou pomoci. Jaho rebelská stránka mu je spíš ke škodě v otázkách úkolování a pravýho vedení. Myslim, že v tom si nemáme co vytýkat. Nicméně, řekněme to tak, že já mám víc sklonů a talentu, otravovat život otravám, než on.
,,Takže, ty, ty a ty-" vyberu kandidáty ze svýho seznamu, ,,Jdete sehnat dříví," určim. Signálem, že sem vybral správně, jsou tři protažený ksichtíky a dvakrát achjo.
,,Rubene, Andy, vy jdete s nimi," Viktor doplní seznam o zbývající provinilce z benzínky, s neverbálnim uznánim mýho záměru oceněnym pobavenym zábleskem v očích. ,,My ostatní začneme s tím, že vynosíme z auta, vše s výjimkou potravin, aby to nelákalo zvěř," odvelí zbytek tlupy i s Jimim, kterej se tak nějak jeví víc zapálenej do celý tý týmový věci než aby to bral jako naší dovolenou. Vlastně až překvapivě snadno zapadl do role jednoho z padreho svěřenců při čemž působí daleko uvolněnější, když s ostatníma se nechá instruovat, kde rozložit tábor a nanosit tam všechno potřebný, než kdy při pár posledních soukromejch setkáních byl.
,,Vy čekáte na co?" oslovim pětici výběru toho nejlepšího z nejlepšího, než mi dojde, že skutečně na něco čekaj.
,,Tohle je vopruz. Máme hledat dříví, kde asi?" odsekne Nelson, nejspíš čistě proto, aby odseknul. A taky si získal tichej obdiv zbytku skvadry.
,,Rozhlídni se kolem, mladej," poradim mu tónem v medu namočený žiletky. Skutečně nemá šanci, pokud by se mě rozhodl testovat do vytočení, jako že to nejspíš přesně dělá.
,,Ale to bude trvat strašně dlouho!" fňukne Pete, skutečně zděšenej představou pohybu.
,,Tak to už byste měli začít," pobídnu je s úšklebkem.
,,A vy budete dělat co?" vytáhlej zrzek není z těch co by se snadno vzdávali a působí dost odhodlanej než aby coby nekorunovanej vůdce malý smečky desperádů, lehce ustoupil.
,,Samozřejmě hlídat vás. Držte se pohromadě, v dohledu a žádný blbosti protože vás můžu ujistit, že umim bejt daleko kreativnější, co se ve vynalézaní způsobů, jak vám znepříjemnit život tady, týká, než teď. Ještě něco?" řečnická otázka, jelikož naprostá většina z tý suity se bez dalšího řečnění, neochotně odplouží.
,,Typický," okomentuje s odfrknutim kousavě Nelson, než se i on na svejch dlouhejch nohách loudavě odkolíbá za ostatníma.
,,Na tvym místě, bych si vyndal ruce z kapes, jinak toho moc nenasbíráš," houknu za nim.
Jeho neuctivý: ,,Polibte si!" se nedá přeslechnout přesto ho ignoruju. V jednom můžu bejt s Viktorem za jedno. Ani jeden z nás není od toho, aby ty spratky převychovával.
Navíc zapomenutej hamak, po některý z předchozích výprav, šikovně zavěšenej mezi dvěma stromama na břehu řeky, tak akorát, aby se z něj dal pohodlně nahodit prut, vypadá daleko lákavějš, než představa citýrovat nějakýho prostořekýho dacana.
,,Čas prověřit výbavu," zareaguju na Jimiho poněkud vyčítavej pohled, když ho míjim s kbelíkem červů a prutama, zatímco on s ostatníma začal pracovat na vztyčování stanů.
,,Nechtěl by ses připojit k nám a trochu tu pomoct?" ušklíbne se jako by moji odpověď už předem znal.
,,Nechtěl, jaks to uhod. Ale možná by ses ty mohl připojit ke mně. Myslim, že ten hamak je dost velkej pro oba, zvlášť když se trochu zmáčknem," dodám škádlivě. Jistě, dostalo se mi ponaučení, že bysme se měli snažit chovat co nejmravnějš, abychom nenarušovali mravní výchovu mládeže nám svěřený, od Jimiho, samo sebou. Mám pocit, že padre i samotná mládež maj, naše vzájemný interakce docela na háku, to jen Jimi je ztělesnění zodpovědnosti a slušnosti. Nicméně, o slovním dráždění nemluvil, nebo si to už nepamatuju.
Každopádně teď se to ani nezdá jako podstata problému, když nakoukne do kbelíku s roztomile štítivě nakrčenym nosem: ,,Myslíš účastnit se toho, bezbranný tvory napichovat na háček a používat je k tomu abys ulovil jiný bezbranný tvory? Asi si to nechám ujít, díky," návdavkem se na mě zašklebí.
,,To by nemusel bejt problém. Jako doma, já obstarám napichování a ty se ke mně budeš pěkně tulit," opáčim s lascivnim úsměvem.
,,To bylo hrubé. Ale ani tak ne. Mimo to jsem slíbil Otci Viktorovi, že dohlídnu na ty děti, co budou chtít plavat, když on s dalšíma bude střílet z luku," opáčí. Určitě na svýho chlapce můžu bejt hrdej, že se už naučil moje narážky snášet bez červenání se a statečně jim čelit, nicméně, šťastnější bych byl, kdyby souhlasil.
,,Jak krutý! Možná se půjdu nabídnout jako terč. Radši si nechám proklát hruď šípem než snášet muka tvýho odmítnutí!" zadeklamuju s rukou dramaticky na srdci a náznakem poklesu do kolen.
,,Ty jsi šašek!" zdůrazní, co už dneska jednou zaznělo, ne tak úspěšnej v držení vážný tváře, jak by si jistě přál, ,,Mohl bys s námi jít plavat," nabídne s drobnym úsměvem coby gesto usmíření.
,,To bych jistě mohl. Akorát nevim, co si pomyslej ty ubohý nezkažený dětičky, až mě uviděj na vostro," vrátim v podobě divokýho ušklíbnutí.
Stranou všechno, co k Jimimu cejtim, vypadá legračně s očima vykulenýma a celkově pohoršenym výrazem: ,,To bys neudělal!"
,,Co by mi zbejvalo, nemám plavky," nevinně pokrčim ramenama. Pravdivost mýho tvrzení, je stejná jistota, jako že udělat to, mrňavý delikventi by neviděli nic, co už předtim jinde nebo u sebe. Akorát s tim rozdílem, že pro to druhý, je Jimi moc svázanej puritánskou výchovou, takže ho pouhý pomyšlení na nahotu jako takovou za těhle okolností, pobuřuje až na hranici příčetnosti. Co se mě týče, na vzdor svojí výchově, která byla pravej opak od tý Jimiho, taky nejsem s touhle otázkou tak docela v pohodě, proto to neudělám, nicméně momentálně to představuje bod pro mě. ,,Jo! Vážně sem dobrej v chytání bezbranejch stvoření za použití jinejch bezbranejch stvoření," zhodnotim vlastní výkon náležitě samolibě.
,,Jsi nemožnej!" v realizaci mě Jimi plácne do hrudi. Počin, kterej obrátim ve svůj prospěch, když ho dočista nepřipravenýho volnou rukou těsně přivinu k sobě.
,,Jsem si skoro jistej, že je možný, že moje nemožnost, je to, co se ti na mně líbí, drahoušku," zapředu, rty se dotýkající lastury jeho ucha. Efekt je skoro okamžitej, Jimiho tělo se uvolní v mym držení, jemnýma kousancema začne bezděčně značkovat kůži na krku. Jeho potřeba po tělesnym kontaktu je skoro tak velká jako moje. Veškerý okolí i s povinnostma dočista zapomenutý. Skoro se nenávidim, že musim bejt ten, co to utne. Neni místo ani prostor, to nechat jít dál: ,,Ještě chvíli, lásko, a můžeš si odškrtnout jeden stan postavenej navíc," muj rozkrok přitisknutej k jeho boku slouží dost dobře pro názornost, jako poskytnout mi minimum tření, coby slabou útěchu pro začínající tvrdost.
Přeci jenom, Jimiho tváře nesou slabej nádech růžový, když se neochotně odtáhne: ,,Uvidíme se pozdějš," zní jako příslib, že možná by se nám mohlo povést najít si chvilku zkoumat místní krásy společně.
,,Užij si den," v porovnání s našima akcema předtim, je polibek na čelo, kterym ho obdařim, určitě cudnej, korespondující s Jimiho plachym pohledem skrz závoj řas a nesmělym úsměvem.
*
Den se vyvrbí jako něco skutečně k užívání. Kolem poledního, kdy slunce stojí na obloze nejvějš, nebe má jasně azurovou barvu, bez jedinýho mráčku. Stín stromů skýtá přijemnou záštitu, před okolním parnem. Tábor je postavenej a jedna skupina kluků, poctivě na nedalekým prostranství s Viktorem trénuje lukostřelbu. Tváře zarudlý a zbrocený potem, přesto šťastný. Chlap se nikdy nezdál, že by to v sobě měl, ale přesto, jako by až teď vystoupali na povrch jeho lektorský dovednosti. Samozřejmě, hodnoceno čistě nestraně, jako baseballovej trenér je jistě dobrej a jako oddílovej vedoucí klukum umí dát to, co potřebujou, aby měl jejich přirozenej respekt založenej na důvěře, ne na strachu. Nicméně, jako by až teď v týhle roli v nich uměl vzbudit potřebnýho soutěživýho ducha a dokázal je zaujmout natolik, že ukázněně plněj veškerý jeho instrukce, což běžně na tréninkách nebejvá zvykem. Samo sebou, že ne všichni, a i když je naplánovaný, že obě skupiny by se měly tak nějak vystřídat, už teď je jasný, komu organizovanej druh zábavy nebude nic řikat, ani kdyby se jednalo o něco docela zábavnýho, jako střílení. Banda kolem vody, je složená převážně z provinilců, který sem laskavě uvolnil z povinnosti, obstarat dříví, po tom, co dokázali nashromáždit množství uspokojivě dostačující aspoň na večer. Jejich veselý pokřikování se rozléhá po okolí, když dováděj zanořený v chladivý řece a navzájem na sebe stříkaj vodu do všech stran. Dokonce i Nelson, jako by pro tu chvíli zapomněl, že má bejt se vším opovrhující zpruzenej puberťák, blbne se svýma mladšíma spoluhráčema, jednoho z nich balancujícího na svejch ramenou, snažícího se shodit do vody svuj protějšek z druhý dvojice. Netrvá to dlouho a ráchaj se všichni tři.
,,Hej, Jimi, poď taky! Potřebuju někoho k sobě, aby to bylo vyrovnaný!" křikne Nelson, coby jedinej stojící po hruď ve vodě, směrem ke břehu.
Jimi vzhlídne od svýho skicáku. Volnej čas při dozorování pojímající po svým, v suchu, oblečenej, snažící se zachytit panorama řeky s horama, pomocí uhlu a za asistence Tobiase, horlivě mu nakukujícího pod ruku. Ti dva od příjezdu se stali prakticky neoddělitelnýma. Vlastně, Jimi tak nějak zapadl mezi celej tým, mimo momentálních zištnejch důvodů a prostýho faktu, že ho musí mít rád, každej kdo ho potká, má nejblíž k tomu bejt velkym sourozencem, ke kterýmu by se mohli všichni obracet, statut na kterej já ani Viktor nemůžeme dosáhnout.
,,Prosíííím!" nátlak zesílí o tři hlavy vyčnívající nad hladinou, kde o zbytku těl se dá předpokládat, že šlapou vodu, aby se udrželi nad ní.
,,Dobře, dobře, vy otravové, jenom mi dejte chvilku," odsouhlasí rozhodně ne neochotně. Odloží blok, pár tichejch slov si vymění s Tobim nechávající mu svůj klobouk nejspíš jako zástavu, že se vrátí. Trochu zvláštní, sledovat svýho partnera, rozšněrovávat si bagančata, zbavovat se kalhot a trička a vědět, že já nejsem ten, pro koho tohle představení je. Vlastně, dost jistě není pro nikoho, Jimi si počíná dost prakticky a efektivně. To jenom na mě působí kouzlo momentálně zapovězenýho. Na Jimim je znát, že čerstvej vzduch, voda a trocha bezuzdnýho blbnutí, je přesně to, co by mu předepsal doktor a já tak docela nemůžu dát. Skoro to vypadá, jako kdyby si to neuměl dát ani sám. Nevim, jak přesně interpretovat rozpor, když ze sebe Jimi sundá oblečení pod kterým má plavky. Jako by od začátku si přál plavat a dělat něco zábavnýho, jenom ho něco drželo stranou. To něco docela zmizí, když ho ti mrňavý desperáti bez jakejchkoliv zábran přivítaj mezi sebou. Nezáleží na tom, za jak otravnýho Nelsona považuju, najdu pro něj novou mez tolerance, ve chvíli, kdy ve vodě spojej svoje ruce dlaněma a loktama se dotýkající jako při páce, spolu s přátelskym plácnutim o Jimiho rameno Nelsonovou levačkou, pozdrav na přivítanou a před bojem. Dál pracujou synchronně, nechaj dva drobnější kluky vyšplhat po svejch tělech pro první z mnoha vodních zápasů doprovázenejch spoustou cákání a smíchu. Jakoby i další chybějící článek v Jimiho životě, konečně zapadl na svoje místo. Jedna moje část, ta přející svýmu partnerovi spoustu zábavy a všechno, co mu kdy v životě scházelo, je dost spokojená. Řekl bych, že dokonce cejtí zvláštní mír. Ta druhá, samotářská, co se těšila z vyhlídky rybaření a úspěšnýho lovu, je nakrknutá. Posílená smečka dělá rambajs, že to plaší ryby nejspíš až k Atlantiku. No mnně musí stačit, opustit pohodlí hamaku, sbalit si svoje náčiní a posunout se o něco vejš proti proudu, kde čekám, když nic jinýho aspoň větší klid.
Dno nad kaskádou je víc mělký a velký balvany na něm tvořej celkem výhodnej post pro lov přímo z proudu řeky. V parnym dni a po krátkym vejšlapu, je celkem fajn pocit zbavit se bot a stát do půli lejtek v chladný vodě, kam až mi vyrolovaný nohavice riflí dovolej. Pomalu se pohybující vlnky okolo maj hypnoticky uklidňující vliv, až by se z toho mohla jednomu zatočit hlava, pokud by si nedal pozor a nechal se jejich pohybem příliš pohltit. Slunce pálí do tváře i ramen a já si můžu pogratulovat k nápadu nechat svojí bundu na břehu s ostatníma věcma. Už tak cejtim stejkat mi čůrek potu mezi lopatkama pod tričkem. Ne, že by mi to vadilo, vlastně není vůbec marný, nechat si na chvíli prohřát svoje starý kosti. Žilama cirkuluje příjemný vzrušení z lovu. Možná není nejvhodnější denní doba, na každej pád, je potvrzený, že na jedný čtvereční stopě Buffalo river by mělo bejt víc ryb než lidí v nákupáku na Černej pátek, sice já za celou dobu, co se o to aktivně snažim, nezahlídl ani ploutev, tak docela to nevadí. Myslim, že někdo chytrej řekl, že cesta je důležitější než cíl. Pro tenhle případ to platí určitě. Skoro se mi povede docela zapomenout na okolní svět, což je možná chyba, protože netušim, jak dlouho sem byl ze břehu sledovanej malym voyerem.
,,Co tady děláš?" Tobias se nakrčí při zvuku mýho hlasu, jako by v dohledný době čekal, že ho za jeho prohřešek praštim. Už se tomu nedivim. Počítám, že důsledek jeho skvělý výchovy doma. ,,Proč nejsi s ostatníma?"
,,Neumím plavat," odpoví s pokrčenim ramen, ,,A na střílení z luku jsem moc malej a slabej," dodá.
,,To řikal trenér Viktor?" Tušim, že ne, a kluk mi to svým smutnym zavrtěnim hlavou potvrdí. ,,Neměl by ses tolik ohlížet na ostatní, neví, co kecaj," poznamenám, i když že je to v týhle fázi marný, je mi tak jasný, jako je mi jasný, že muj klidnej čas meditace o samotě, vzal za svý. Ještě chvíli zkusím odolávat a soustředit se jenom na napnutej vlasec a pomalej tok řeky. Nic to není platný, kluk se zdá, že v břehu zapustil kořeny a tak snadno se jeho přítomnosti nezbavim.
,,Co to děláte?" dodá si po chvíli odvahy k otázce.
,,Řiká se tomu muškaření. Neni to taková nuda, jako chytat ryby klasicky a vyžaduje to víc zručnosti. Jmenuje se to podle, těch návnad, co se na to používaj-" poukážu k organizéru, tak jako prut dědictví z majetku šerifa Rodgerse, bohatě vybavenym nejrůznějšíma druhama háčků, hned několika sílama vlasců, olůvek, péřovejch mušek a jinejch umělejch cingrlátek, potřebnejch k lovu, rozloženym u Tobbiho nohou, ,,Ale muj táta řikal, že ryba, která by byla tak hloupá a chytila se na ně, nestojí, za lov. Správnej bojovník, jde po živým mase a na to jsou nejlepší červi. Chceš to zkusit?" nabídnu, začnu pomalu navíjet vlasec zpátky, už definitivně smířenej s koncem klidu. Na druhou stranu, rybaření bylo to, na co sem ho sem lákal, že jo. Subtilnější a celkově lehčí prut je pro prcka ideálnější volba než normální, bez toho, abych mu přidával do jeho komplexu méněcennosti. Tobias víc než horlivě zatřepe hlavou. ,,Fajn, tak si sundej boty a ponožky a pojď za mnou. Naučim tě, jak nahazovat. Nemusíš se bát, je to tady všude dost mělký," přidám ujištění. Mym hrubym odhadem, na jeho vzrůst, by měla voda dosahovat sotva po okraj nohavic jeho kraťasů. I kdyby se zráchal trochu víc, drobet vody ještě nikoho nezabilo a slunce praží dost, aby v krátký chvíli napravilo všechny škody. Rozhodně nevidim důvod pro přehlídku čistýho animálního strachu, jakou kluk začne předvádět. Celej se začne třást, couvá, dokud nezakopne o vystouplej kořen stromu a neupadne. I pak se snaží lejzt po zadku a rukách, co nejdál, hlavou divoce zamítavě vrtící ze strany na stranu jako korouhev zmítaná v uragánu. Z praxe umim rozpoznat záchvat paniky, jenom nemám ani ponětí, jak postupovat v případě malýho kluka. ,,Nemusíš se bát. Nebudu tě nutit. Myslim, že se to dá zkusit i ze břehu," nepřestávat mluvit, zatímco se brodim z vody, docela zabírá, kluk je soustředěnej na muj hlas. Když už sem u něj, abych mu pomohl zpátky na nohy, jedinym pozůstatkem jeho zhroucení zůstává sinalá tvář s ještě víc vystouplejma pihama, do který se barva vrací jenom pozvolna. ,,Nejdůležitější ze všeho, je umět správně navázat háček na vlasec, začneme s tim, seš pro?" nepitvat se v odehraný epizodě se mi zdá jako nejvhodnější řešení. Ani jeden z nás nepotřebuje rozpačitý emotivní situace. Klukovi by to nepomohlo a já nejsem z těch, co by něco takovýho zvládl. Ve skutečnosti sem spokojenej, že moje ruce jsou klidný a hlas stabilní, když mu začnu předvádět, jak omotat vlasec kolem péřový atrapy, přidat zátěž a všechno to propojit s háčkem. Kluk mě zaujatě sleduje, a když ho vybídnu, aby to zkusil, s chutí drobnejma prstíkama se pokusí zopakovat moji techniku. K mojí úlevě, protože, kurva, kurva, kurva, já nejsem určitě vhodná osoba, co by zvládala práci s traumatizovanýma dětma!
,,Kdo tě to naučil?" dodá si odvahu k otázce, což beru jako dobrý znamení. Jenom on se zarazí, jako by mu až opožděně došlo s kym mluví, ,,Promiňte," má cukání se přikrčit v očekávání rány.
,,Muj táta. Každý léto to byla součást našich prázdnin. S mámou a ségrou nás naložil do naší dodávky a vyrazili sme na pár dní k Michiganskýmu jezeru. To už vypadá dobře. Jdem to zkusit?" zkontroluju výsledek jeho posledního pokusu práce na vlasci. Machrovat jak suprový prázdniny sem měl na rozdíl od něj, mi nepřijde fér. I když kluk se teď netváří nijak a je spíš maximálně zaujatej pro rybaření. ,,Další důležitej krok, je práce zápěstí, všechno je to o tom. Zpevni a švihni," je v pohodě, v bezpečný vzdálenosti od vody, když ho jistim jednou rukou na rameni a druhou vedu jeho, držící prut. ,,Nevadí, zkus to znova," tak jako v případě vázání návnad, ani tentokrát první pokus není úspěšnej, ale kluk má chuť se učit a jeví známky nezlomnýho ducha, kterýho ani čtvrtej neúspěšnej pokus neodradí. ,,Skoro si to měl, ještě jednou," povzbudim ho po dalšim pokusu, kterej docela výjimečně neskončí háčkem zapletenym mezi větvema stromu za náma, ale ve vodě, ,,Navijákem toč plynule a pomalu, vlasec nech klouzat mezi prstama, tak se ti nezamotá," Neptun je mi svědkem, že podobnejch příležitostí, otestovat funkci navijáku naplano, měl už víc než dost. ,,Super!" když se mu konečně povede dostat plovák do půli proudu a nylonový lanko zůstane napjatý, Tobiho radost je skoro nakažlivá.
,,Co mám dělat teď?" celý jeho malý tílko doslova vibruje nadšenim.
,,Naprosto nic. Jenom čekat než ti zabere. To je na tom právě to skvělý," oznámim, v souladu s tim, krátce na to, svůj druhej prut nechám zapíchnutej ve stojanu, rozvalim se do trávy, s jednou rukou pod hlavou zatímco jediná práce druhý, spočívá v tom, čas od času mi z tlamky vytáhnout hořící retko a odklepnout přebytečnej popel, když zrovna nepozoruju, jak se jeho dým stává znovu jednim celkem éteru. Sledovat pomalu plynoucí načechraný bílý oblaka na blankytnym pozadí oblohy, je stejně tak uspokojující a uklidňující jako předtim vodu pod nima. Je to asi dávno v mojí minulosti, dál než bych byl schopnej si zapamatovat, kdy sem se něčemu tak klidnýmu věnoval. Kdo ví, jestli vůbec. Jako kluk sem zrovna moc fanda nebyl do klidný nečinnosti. Moc velkej kus světa k objevování okolo, než abych marnil čas sezenim na místě. Tobias se zdá, že má obdobnej problém, i když u něj bych spíš tipoval, že příčina bude v tom, že ho ani nenapadne, že něco jako nečinnost, by si mohl užívat. Jako většinu z těch dětí tady. Příliš povinností než, aby měly chvilku se zastavit, když některý z nich kromě školy, suplujou roli živitelů svejch rodin nebo musej prací aspoň přes léto, přispívat do rodinnýho rozpočtu.
,,Co budeme dělat, až nějakou rybu chytíme?" Aniž bych se na něj musel podívat, vnímám, jak nedočkavě přešlapuje v trávě.
,,Zase ji pustíme zpátky," odpovim bez většího rozmejšlení. Vlastně upřímně, nad osudem hypotetickýho úlovku sem vůbec nepřemejšlel.
,,Proč je teda chytáme, když je budeme pouštět?" další otázka. Na jednu stranu sem vážně rád, že kluk překonal ostych a komunikuje, na druhou stranu, nejsem zrovna známej svojí trpělivostí.
,,Pro vzrušení z lovu, a když ne to, tak je to bezva způsob, jak se zašít, aby po tobě nikdo nic nechtěl," odpovim docela upřímně. Možná, kdyby byl starší ocenil by důvody anebo pochopil vzkaz, kterej sem se mu snažil vyslat. Takhle vyvolám jenom další otázku.
,,Nikdy jsi žádnou rybu nezabil?" kluk se začíná pouštět na tenkej led, aniž by o tom věděl.
,,Ne, když jsem ji nechtěl jíst, což teď nechci," skutečně doufám, že by mu odpověď mohla stačit.
,,Proč ne?"
,,Protože by to naštvalo moji mámu," snažim se znít tak klidně jak jenom můžu.
,,A nebál si se, že tím naštveš tátu?" celkem logická otázka mě přiměje zbystřit ani nevim proč.
,,Ne, protože ad jedna sem se svýho táty bát nemusel a ad dva on taky žádný ryby nezabíjel zbytečně," dost jistě začínám bejt z týhle hry unavenej a vytušim další otázku dřív než padne.
,,Proč ne?"
,,Protože mámě to vadilo, a když máš někoho rád, tak neděláš to, co tomu druhýmu vadí," možná tentokrát znim o něco víc popuzeně, ale ani tak kluk nevypadá, že by si z toho něco dělal nebo hodlal v dohledný době končit.
,,Pořád jezdíte s tátou na ryby?" malá inovace, ale i tak, asi nereaguju zrovna nejlíp, bejt mrňavym špuntem nucenej k tématum, který nerozebírám ani se svým partnerem.
,,Ne, protože umřel," počítal bych, že moje odpověď bude natolik definitivní a šokující, že si s ní vydělám klid na dlouhou dobu. Ve skutečnosti ticho ze strany malýho zvědavce trvá, hádám, že několik minut, aspoň co můžu odhadnout podle úbytku další cigarety.
,,Měl jsi ho rád?" zní sklesle, nicméně si nemyslim, že moje nenaloženost by byla tim důvodem, jinak by se neodvážil zeptat. Nejspíš.
,,Jasně, že jo-" zastavim se, než bych mohl dodat, co že je to za hloupou otázku. Kluk nemůže znát složitosti mýho vztahu s otcem a i kdyby ano, i v těch ne zrovna lehkejch fázích, naše pouto bylo konstantou. Dojde mi, že ale tak to nemusí bejt pro každýho. Musim si zaclonit oči, abych viděl obrys proti slunci, i tak můžu rozpoznat naprosto poraženeckej výraz ve tváři dítěte.
,,Já svýho rád nemám. Někdy bych si přál, aby byl mrtvý, protože by nám všem pak bylo možná líp a mamka by nebyla tak smutná. Je to hodně špatné? Vím, že jsem špatný a neměl bych si to přát, ale nemůžu si pomoct. Co to znamená? Co to ze mě dělá?" Moc vážný otázky z úst tak malýho kluka, na způsobu jakym jsou podaný, je něco mrazivýho do morku mejch kostí.
,,Myslim, že to z tebe dělá člověka. Jenom zvíře umí bezpodmínečně milovat i někoho, kdo se k němu nechová dobře. Mezi lidma jsou láska a respekt něco, co je třeba si zasloužit. Slova jako otec nebo přítel, nemaj žádnej skutečnej význam a k ničemu nezavazujou, pokud jich ten dotyčnej není hodnej. Rozumíš mi? Seš fajn kluk a nikdy by sis o sobě neměl myslet nic špatnýho, jenom kvůli tomu, jak se cejtíš," těžko bych mohl odhadnout, co se momentálně v malý hlavě, co je nucená nést moc těžký myšlenky, odehrává. Na každej pád vim, že moje veget nálada je dočista zabitá. ,,Nejvyšší čas to zabalit a vrátit se zpátky. Zejtra můžem pokračovat, pokud budeš chtít. Beztak si už určitě o nás všichni dělaj starost, kde sme tak dlouho," nejspíš překonám svůj osobní rychlostní rekord ve způsobu, jakym si nazout boty a pobalit veškerý náčiní. Najednou moc potřebnej lidský společnosti.
,,Nikomu nechybím," zamumlá Tobias pochmurně.
,,Blbost. Určitě vim aspoň o jednom člověku, kterýmu jo. Vsadim se, že si Jimimu ani neřekl, kam jdeš," nevim na kolik je výchovný apelovat na klukův pocit viny, nicméně v danej moment to poslouží svýmu účelu. Způsob, jak sklopí oči a začervená se, mi i beze slov prozradí, že sem se trefil.
*
Zpátky v táboře, během doby, co jsme byli pryč, došlo ke změnám. Parta u vody se vystřídala a Jimi dozoruje druhý skupině. Vyhřívající se na malý skalce u břehu, se skicákem znovu na stehnech. Scenérie, která by stála za zvěčnění sama o sobě. Na pozadí hor a řeky ustupující slunce tvoří zlatavou auru, kolem jeho nahýho těla ještě se třpytícího drobnejma kapkama vody. Několik z nich se rozstříkne do okolí z jeho vlasů, když zvedne hlavu a vzhlídne. Nádhera panoramatu bledne v porovnání s nádherou úsměvu, kterym mě obdaří.
,,Tady jste, vy dva, už jsem si říkal, kam jste se zatoulali," Viktor samozřejmě nemůže mít tušení, z jak posvátnýho okamžiku mě vytrhl. Možná je to tak lepší, protože si nejsem jistej, jestli by mě něco jinýho dokázalo zastavit vrhnout se k Jimimu a udělat s nim něco nepředloženýho hned na místě. Alespoň se zdál, že měl přehled o Tobiho poloze, tak aby nevznikla panika. ,,Zkusíš si s námi zastřílet?" svojí pozornost obrátí právě k němu.
,,Spíš ne. Asi bych to nezvládl," kuňkne ostýchavě kluk.
,,Čekal jsem, že to řekneš a vzal jsem pro tebe něco speciálního," tajemnej úsměv a záblesk v tmavejch očích, dokáže vzbudit zvědavost i ve mně. Viktor se na chvíli zanoří do auta, aby se vrátil zpátky s něčim, co vypadá jako zmenšenej samostříl.
,,Můžu?"
,,Beze všeho."
Malá lehká věcička, ani ne sedm palců do dýlky, s tělem tvořenym leštěnym dřevem a nejspíš nějakou speciální odlehčenou slitinou kovu, tětivou snadno napnutelnou jednim prstem a zrovna tak citlivym zpouštěcim mechanismem. Krásná práce v každym detailu, určitě ne levná, aby mohla sloužit jako dětská hračka. O tom, že to pravděpodobně hračka nebude, svědčí i sada úměrně krátkejch šipek s stříbřitě lesklýma zatraceně ostrýma hrotama. ,,To není pravý stříbro, že ne?" Zbraň ve mně přirozeně probudí víc než profesionální zájem. Viktor mi odpoví dalšim tajemnym pousmánim. V případě jeho podivný osoby by mě pravděpodobně nemělo překvapit vůbec nic.
,,Rád sbírám podobné kuriozity, chcete ji vyzkoušet?" nabídne netající se pobavenim nad mym zaujetim.
Asi bych nebyl sám sebou, kdybych podobnou výzvu odmítl. Že sem to udělat měl, se ukáže o něco pozdějš. Aspoň bych si tim udržel tu špetku respektu, kterej mi v očích mrňavejch delikventů, zbejval. Další z věcí, na který bych si měl zvykat v přítomnosti druhýho muže, že mě předčí ve všem na co sem bejval expert. Bez ohledu na to, jak moc to bolí přiznat. Po kulečníku, je střelba na terč další z nich. Jistě, na rozdíl od něj, něco jako samostříl, držim prvně v ruce, jenže blbě se to vysvětluje mýmu egu a ještě hůř bandě chechtavejch hyen, ve kterou se přihlížející omladina změnila po sérii pokusů, když všechny Viktorovy šipky držej soutředěnej tvar přesně ve středu terče a moje jsou roztroušený spíš náhodně okolo. No aspoň žádná nešla úplně mimo.
,,Náš Otec střílí líp jak šerif! To je hustý!" Nelson se smíchem prohýbá v pase a jeho kumpáni se k němu připojujou.
,,Ještě jednou?" snažim se je ignorovat a přitom Viktora vyprovokovat k další šanci.
,,Možná bychom raději měli nechat Tobiase a pak další, kdo by si to chtěli vyzkoušet. Je to těžší než se zdá," smířlivě naznačí, že další kolo mezi náma, by dopadlo pro moje ego stejně katastrofálně.

Tak jako já předtim s prutem, vede Tobiho ruce a upravuje postoj při pokusu zacílit i vystřelit. Je to převážně jeho zásluha, když kluk šipkou šťastně zasáhne terč. Nic to ale nemůže změnit na jeho radosti. Obdobnej přístup pozdějš aplikuje i na dalšim drobnym klukovi. Nelsona a jeho statnější kumpány, nechává střílet samotný. Jejich posměvačná nálada rychle zvadne, když většina z jejich pokusů, končí v kmenech stromů okolo. Dost rozruchu, aby se do večera zapomnělo na moje selhání.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.