Hříchy otců 23 I. A

4. dubna 2019 v 23:08 | Fenix |  Hříchy otců
Zdravím, takže je čas trochu popojed a to doslova. Vyšetřování našeho hrdinného šerifa je na bodu mrazu, mrtvoly mu nikam neutečou, jeho hlavní podezřelý je stále v kómatu, takže proč si nevyrazit na takový drobný poznávací výlet do přírody? Snad to alespoň k něčemu užitečné bude, když už nic jiného tak jako malá mezihra než se pustíme do pokračování v pátrání a snad i trocha pobavení pro čtenáře. Komentáře jako vždy vítány.

Edit: 14.4. Vložena opravená verze. Za opravu patří dík Janě.


23. kapitola část I.
Tejden se přehoupl rychle, bez větších excesů, ale taky pokroků v jakýmkoliv případu, což bylo nesmírně frustrující. Na jeho konci sem se ocitl vyčerpanej a skutečně nadšenej vyhlídkou na pár dní vypadnout z města. Jimi byl překvapivě efektivní, co se opatření vhodnýho vybavení týkalo a i na něm bylo znát, že pobyt v divočině je přesně to pravý pro jeho romantickou duši. Na elánu mu nemohlo ubrat ani vědomí přítomnosti bandy dětí, ani Viktora a dokonce ani fakt, že z důvodu maximálního využití času, tříhodinovou cestou a nutností návratu v neděli ráno, bylo naplánovaný vyrazit v pátek ještě před úsvitem. Fakt, kterej já zas s takovym nadšenim nevítám.
Skutečně by o mně nikdo nemohl říct, že sem ranní ptáče. Vlastně si nejsem příliš jistej, jak se mi povedlo dostat z postele a nasoukat se do oblečení a moje osoba ploužící se po kuchyni s hrnkem pořádnýho smrťáku v ruce a cigaretou volně visící z koutku, spíš připomíná bludnej stín než chlapa, co za pár okamžiků bude mít na hrbu životy deseti dětí a dvou dalších dospělejch při řízení přes dvě stě mailí dlouhý štreky. Viktorovo gesto, mnou kvitovaný s povděkem, na tak dlouhý cestě bych byl poměrně nesvůj v pozici pouhýho pasažéra. Moje reflexy se dostanou jakž takž do normálu spolu s dokončenim kafe a třetí cigarety. Právě v čas, troubení klaksonu před domem zasignalizuje Viktorův příjezd s částí dětský posádky, kterou mohl naložit po cestě k nám.
,,Jimi, pohni, už jsou tady!" moje zahalekání směrem do patra koresponduje s druhym zatroubenim zvenčí. Při svým předchozím probouzecím rozpoložení, bych za to ručit nemohl, ale skoro sem si jistej, že celý ráno, sem svojí drahou polovičku ani nezahlídl, což je enormně podezřelý. ,,Jimiii!" po třetim zahalekání se ze schodiště ozvou ještě podezřelejší rány doprovázený proudem nadávek, od mýho většinou slušnýho partnera. Když se konečně vynoří, nejsem si jistej, jestli se mám smát nebo jenom zůstat šokovaně civět. Nic na jeho vzhledu, ten shledávám spíš rajcovním, nezvykle divokym způsobem. Khaki bunda a kapsáče prakticky zastrčený do vysokejch bagančat, přepásaný bytelnym koženym páskem a zavěšenym pouzdrem s kudlou respektive malou mačetou, na něm vypadaj víc než dobře. Což se ovšem nedá říct o klobouku zdobenym mohutnou mývalí oháňkou. ,,Řikal sem si, co se asi stalo s tou sousedovic kočkou," brouknu tiše, Jimi mě probodne pohledem. ,,Buď pozdraven, Davy Crockette, neviděl jsi někde mýho přítele? Možná bude v tý krosně, ne?" další zdroj mýho veselí, obrovská bagáž od pohledu narvaná po okraj, že ji Jimi sotva protáhne po úzkym schodišti, počítám, že byla nejspíš původcem předchozího rámusu, když se pokusil si ji sám naložit na záda, bez úspěchu, takže jí momentálně táhne v teplejch, způsobem, co schod to rána.
,,Jsem rád, že se bavíš," jeho načuřenej tón prozrazuje, že rád ve skutečnosti není ani za mák, ,,Kde máš svoje věci?" pátravě zhodnotí nejbližší okolí.
S gustem do jedný ruky vezmu sadu prutů a spacák. ,,Jedem na necelý dva dny ne na měsíc. Nic víc mi netřeba. Jen má zbraň, hvězdný nebe nad hlavou a věrný druh po boku," zadeklamuju. Ani tentokrát se Jimi nezdá pobavenej.
,,Bereš si pisotli? Bude okolo spousta dětí, jsi si jistý, že je to dobrý nápad?"
,,Jedeme do divočiny, žádná možnost, že bych Becinku nechal doma," namítnu obraně, ,,Klid, mám v plánu jí nechat zamčenou u Viktora v autě, spokojenej?"
,,Jsi šašek, víš to?" Jimi protočí oči, když mu galantně přidržím dveře, aby se mohl i se svojí bagáží protlačit ven. Nakonec moje ujištění a vyhlídka dobrodružství před náma, porazí i jeho morousovací náladu. Pochopitelně, že se mi povedlo mezi rybářský náčiní zapakovat věci jako další fusekle, rezervní triko a taky zubní pastu s kartáčkem, nejsem žádnej dobytek, ale mám za to, že přiznat to před Jimim, by mě připravilo o část mýho drsňáckýho půvabu.
Něco uvnitř mě se potěšeně zatetelí při pohledu na černej minibus. Ne, že by mě plnilo radostí, řídit víceméně rodinnej vůz, ještě k tomu po obou bokách označenej názvem farnosti, je to v jeho značce. Volkswagen. Nostalgická vzpomínka na spolehlivej van, kterej hrál hlavní roli v našich rodinejch vejletech a byl věrnym společníkem na cestách celý moje dětství. Samozřejmě, ten náš měl mnohem hranatější klasický linie a místo třetí řady sedaček byl spací prostor, ale i tak.
Viktor už čeká venku. Na jeho zevnějšku žádná změna, snad jenom, že svoje obvykle vypasovaný civilní černý rifle vyměnil, za asi praktičtější a volnější černý kalhoty vojenskýho stylu odpovídající k bagančatum na nohách, a staromódní zrcadlovky houpající se mu na popruhu kolem krku. Pravděpodobně fotografování bude jeho další hobby, protože zrovna on má jinak na rozdíl ode mě docela dobrej kontakt s moderním světem. ,,Dobré jitro, přátelé! Věci si dejte dozadu a vyrážíme!" zdá se, bude taky patřit k jednomu z toho chráněnýho druhu ranních ptáčat. Chráněnýho, protože už jenom způsob jakym energicky oběhne auto, aby otevřel zadní dveře do nákladovýho prostoru a jeho pozdrav sršící pozitivitou, mě přiměje myslet na něco ne dvakrát pěknýho, co bych mu provedl a před čim by chránit potřeboval. Z mojí strany nic osobního, jedná se spíš o podmíněnej reflex, kdykoliv se s někym takovym setkám. ,,Je to vaše," hodí mym směrem klíčky, který rozespalej, sotva zachytim ve vzduchu, ,,K dispozici máte navigaci, kdyby bylo třeba," poznamená, než svoje dlouhý tělo nasouká dozadu k dětem, aby Jimimu nechal místo vedle mě.
,,To nebude třeba, cestu mám tady," poklepu si na spánek. Část předchozího večera, sem poctivě študoval mapu, abych nemusel bejt závislej na nějaký automatický čůze, co by mi kafrala do řízení. To by tak chybělo. Odpojit krabičku s GPS je první co udělám, když zaujmu svoje místo. Tak jako interiér většiny aut je vizitkou svýho majitele, ani tohle není výjimkou. Růženec zavěšenej kolem zpětnýho zrcátka, na palubce dvě kejvací figurky představující Ježíše a Matku Terezu. I klíčky o svým majiteli něco vypovídaj, ačkoliv pár stříbrnejch hracích kostek jako klíčenka nezapadá do sbírky, patří však k části Viktorovy osobnosti spolu s vírou a nadhledem nebrat ani sám sebe příliš vážně. ,,Takže jak se to říká? První hvězda napravo a pořád dál?" zatočim klíčkem ve spínačce, připravenej vyrazit plnym plynem vpřed. Motor bolestně zařve, celý auto sebou prudce zaškube, jako by bylo v poslednim tažení a jinak nic. Pokus zopakuju se stejnym výsledkem. I ty figurky na palubce vypadaj, že svejma přehnaně velkejma plastovejma hlavama na pružinkách, potřásaj v nesouhlasu. Od dětský posádky se začne ozývat protestní brblání.
,,Ehm-" Viktor o sobě dá decentně vědět, ,,Možná by bylo dobré použít spojku a řadící páku," jemně upozorní přičemž na pobavení, co mu pronikne do hlasu, není jemnýho vůbec nic.
,,Jistě. Jak neobvyklý-" je těžký udržet dekorum, když se mrňavý hyeny začnou pochechtávat a i Jimi v sobě blbě dusí smích, lehkym gestem mi dávající najevo, že fatální podcenění evropskýho auta se všim všudy tim pádem i manuální převodovkou, je moje karmická odplata za pošklebování se jeho klobouku. No rozhodně nepřipadá v úvahu, že bych teď ze svýho záměru šoférovat, rezignoval. Nejsem z těch, co by se vzdávali a s podobnym druhem řízení, sem už nějaký zkušenosti měl, i když hodně dávno. Chvíli zabere nenápadně naštudovat vlis představující polohu rychlostí v kulise převodovky, na hlavici šaltpáky a další sžít se s pedálem na víc. I potom je muj další pokus o rozjetí se dost rozpačitej, doprovázenej škubánim auta a skřípěnim zubů převodů.
,,Omlouvám se, patrně jsem vás měl varovat předem, že vůz je darem spřátelené diecéze přímo z Wolfsburgu," ve zpětnym zrcátku, Viktor nevypadá aní trochu omluvně. Nevyčítám mu to. Jedno je jistý už teď, že cesta nebude určitě nuda.

Do další zastávky, celou tu věc s řazenim a podřazovánim už celkem vychytám i když to pořád není ono a já si začnu přát, aby při průjezdu městem, bylo míň semaforů a stopek, než tam je. Naložit zbytek tý čeládky, jde celkem snadno. Zpravidla stačí jenom zastavit a zatroubit. Kluci se z domů vyhrnou, jako by byli na útěku. Viktor ve všech případech provede rychlou inspekci každýho malýho pinglíku, aby bylo jistý, že nikdo z těch umouněnců, nic důležitýho nezapomněl. Celkem čtyři zastávky, než se k původní pětici připojí zbytek. Zadní prostor už slušně hukotem připomíná včelín, což by nevadilo tak moc, kdyby převážnym zdrojem jejich živýho debatění nebyl nedostatek mejch řidičskejch dovedností. Každýmu nově příchozímu, ti ostatní považujou, za důležitý sdělit, svůj nejnovější zážitek. Při poslednim rozjezdu, kterej jen tak mimochodem, už je celkem uspokojivej, musel bejt, protože po zběžný kontrole v zrcátku, Viktor neměl na tváři ten útrpnej výraz jako pokaždý předtim, jako bych mu pilníkem brousil jeho zuby a ne zuby převodovky, toho mám už tak akorát dost.
,,Nezapomeňte na spojku," podle úšklebku v hlase a zakolísání, signalizujícího, že puberta ho už přepadla nejkrutějšim způsobem, poznám nejstaršího z budoucích mladistvejch delikventů. Sborem se ozve tlumený pochechtávání.
,,Tak hele, ty chytráku-" prudce zahamuju, už vim i jak, aby mi přitom nezdechl motor. Efekt se dostaví v podobě několikerýho zalapání po dechu od překvapený posádky. Vytáhlej zrzek v pruhovanym modrobílym triku, Nelson- nevim jak dál- vlastně ani nevim jestli je to jméno nebo příjmení, jako u většiny těch kluků, ne, že bych se u některejch obtěžoval zapamatovat aspoň jedno z toho. Na každej pád, tenhle je snadno zapamatovatelnej, samá ruka, samá noha, hubenej jako tyčka s hromadou drzejch keců, kterýma si upevňuje svoje postavení vůdce, ,,Určitě se vsadim, že ani nevíš, co to ta spojka je. Takže přestaň pyskovat nebo si počkám, až budeme na nějakym dost opuštěnym místě a vysadim tě tam. Comprende?"
Už to tak nějak patří k jeho póze, že na mě vzdorovitě zazírá: ,,To byste neudělal," prohlásí jistej si sám sebou.
,,Chceš se vsadit?" Počastuju ho jednim ze svejch zlejch úšklebků. Hrál sem tuhle hru, dávno před tim než se narodil.
,,Slyšel jste ho, Otče? Vyhrožoval mi. To se nesmí," když nepochodí, obrátí se na nejvyšší autoritu.
Viktor zdánlivě omluvně pokrčí rameny: ,,Řidič určuje pravidla," odbude stížnost, kolegiálně a diplomaticky zároveň.
,,Tak správně. Takže to platí pro všechny. Ještě jedna blbá poznámka od kohokoliv a dotyčnej jde pěšky," ani se nepokoušim skrejt uspokojení. Zrzek se načuří, dlouhý ruce vzdorně založí na hrudi. Dalších osm malejch hlávek začne horlivě přikyvovat, že rozuměj. ,,Řidič taky vybírá hudbu, někdo něco proti?" Ani slovo protestu. S další dávkou uspokojení, zasunu do přehrávače kazetu s mym cestovnim výběrem. Vim, že ani jeden z dospělejch nebude nic namítat, co na to háďata je mi celkem šumák. Kdo ví, když budou mít štěstí, třeba jim to i vytříbí hudební vkus.
*
Zbejvá poslední zastávka, která nemám tušení jak dopadne. Tobiase sem během tejdna neviděl a vzhledem k tomu, že nevyužil možnosti nouzovýho volání, je dost šance, že je u něj všechno v pořádku. Teda v rámci možností. Jakmile se na dohled dostane barabizna na kopci, v zadnim prostoru to znovu začne šumět.
,,Vážně s sebou musíme brát socku Tobbiho?" kňouravej hlas patří tmavovlasymu klučinovi Pete- tušim- s růžovejma buclatejma tvářema, od prvního pohledu ne přesně případ pro dobročinnost, ale očividně někdo, kdo ve svým životě potřebuje veškerej pohyb, kterej je možnej.
,,Nějakej problém?" zeptám se, vlastně sem přesně nepochopil podstatu nepřátelství vůči jejich souputníkovi, možná, že ani žádnou racionální nemá. Jsou to děti.
,,Jo. Smrdí a má breberky!" vykřikne další z dárečků, brunet postavou druhej nejdrobnější z týmu, hned po Tobbim, takže musí bojovat, aby se otloukánkem nestal sám. Dělá tak s veškerym nasazenim a při každý příležitosti.
,,Víte, kdo má ještě breberky? Já-" jedna ruka na volantu, druhou si pěkně zřetelně prodrbu hlavu, oba chlapci maj smůlu, že jsou v sedačkách otočenejch proti ostatním, na dosah, ,,A teď je máte i vy!" pěkně jednomu po druhy jim prstama ne zrovna šetrně rozcuchám vlasy.
,,Fúj!" ozve se několika hlasně. Psychologickej dopad je úžasnej, když po nich začnou povykovat, drbat se a vrtět sebou v pásech jako o život i ty, který s tim neměli na začátku nic společnýho. Rychle se z toho stane něco jako hra, když po sobě imaginární havěť navzájem začnou házet. Dost rozptýlení, abych dojel do cíle, mohl v klidu zaparkovat, před bránou a vyhnul se tak ukrytejm nástrahám na gumy. Použít signál není nutný, protože Tobbi už čeká před domem i se svojí matkou. Vlastně jako jedinej z těch, co sem viděl. Není vyloučený, že tam strávili delší dobu, aby se vyhnuli rozruchu, když se zdá, že zbytek domu spí. Obejme ho, on jí jako dobrej syn políbí na tvář a rozeběhne se k nám. Zdá se, že nejsem jedinej, kdo cestuje nalehko, jediný Tobbiho zavazadlo, tvoří malá plátěná taška přes rameno, s popruhem tak dlouhym, že mu dosahuje ke kolenum, když běží.
,,Já ne!"
,,Já ne!" devětkrát po sobě, všichni do jednoho najednou seděj s ukazováčkama na nosech. A pak smích na účet kluků, který to udělali jako poslední.
,,Co je zase tohle? Vypadáte jako troubové," zkonstatuju
,,Losování o to, kdo bude s Tobíkem-Skunkčíkem ve stanu. Andy, Mike a Steve prohráli," informuje mě Pete.
Vzepřu se v sedadle, ruce protažený před sebou na volantu, abych se zbavil křeče. Mentálně zasténám. Tohle bude zatraceně dlouhej víkend. Jeho vyhlídka s touhle skvadrou už se nezdá jako dobrej relax. Spíš pořádná facha. Stejnej proces jako předtim, Viktor otevře boční dveře a vpustí poslední přírustek do sbírky dovnitř.
,,Pospěš si, držím ti místo vedle sebe!" zvolá trochu zbytečně, je to poslední regulerní flek z protilehlejch sedaček, zády po směru jízdy, strategicky výhodnej pro dohled nad zbytkem tlupy, ale moc blízko všem dospělejm, takže o něj logicky nikdo z budoucích mladistvejch delikventů nestál. Nicméně v outsiderovi doma i ve skupině to vyvolá dojem, že je chtěnej. Aspoň částečně, protože dva kluci sedící nejblíž se štítivě odtáhnou, co jim pásy dovolej.
,,Ahoj, já jsem Jimi-"
Tobias překvapeně, ale srdečně potřese nabídnutou rukou, nezvyklej, aby s nim někdo jednal jako se sobě rovnym. ,,Máš super klobouk," zhodnotí s absolutní bezprostředností.
Jimi po mně vrhne krátkej triumfální úsměv. Fakt je, že jeho ozdoba se setkala s kladnym ohlasem od většiny dětí. Znám ho dost dobře, abych věděl, že ale tohle není pointa. ,,Chceš si ho zkusit?" nabídne.
,,Můžu?"
,,Jasně," Jimiho způsob boje s nesmyslnýma předsudkama, když se naskytla příležitost. Bylo na snadě, že s malým vyděděncem bude sympatizovat. Momentálně najde dobrou šanci, jak vzít vítr z plachet breberkový pomluvě, když potom, co se s ním oba vyblbnou, si ho bez zaváhání nasadí zpátky.
*
Ti dva spolu vydržej drncat dobrejch pár mil, dokud jim jejich obratle neřeknou dost. Přeci jenom bejt na sedadlech zkroucenej do dvojítý vývrtky, aby se mohli vybavovat, poloha, nic moc. Dalo by se říct, že celková nálada se tak nějak ustálí. V zadu Viktor s klukama rozjede nějakou jednoduchou karetní hru. Moc nezkoumám jakou a je mi to fuk, dokud přes jejich rámusení, slyšim svojí hudbu. Oddělenej prostor předních sedadel, skýtá určitou míru soukromí. Dost abych zapomněl na okolní svět a vychutnával si prostý radosti řízení. Cesta, po který se můžu dát, vstříc novýmu neprozkoumanym obzorum. Volant v ruce, i když se plně naložená kára nežene zrovna závratnou rychlostí, silnice pod kolama svižně ubíhá. Tušim, že tenhle druh aut by měl mít klimatizaci, ale větru ve vlasech a tváři z otevřenýho okýnka, kor v parnim dni, jakej se pozvolna začíná probírat k životu, se nic nevyrovná. Jimi vedle mě. Naučim se dokonce ocenit některý přednosti řazení, když tu a tam kontakt se šaltpákou můžu zaměnit za jakoby nahodilej dotek Jimiho nohy. Pokaždý mě odmění plachym úsměvem. Pořád trochu nervozní z projevů náklonnosti před jinejma lidma, ale lepší se to. Skoro dokonalý. K absolutní dokonalosti chybí jenom možnost dopřát svejm nervum přísun nikotinu pro větší relaxaci, což když se o to pokusim, se setká s kuckavou reakcí z prostoru pro pasažéry od vycmrndlýho brejlatýho blonďáčka.
,,Ruben je astmatik, vadí mu to. A vůbec byste neměl kouřit, když vezete děti. Vlastně byste neměl kouřit nikdy, škodí to zdraví," přemoudřele mě poučí Pete.
,,To hamburgery taky, chlapče," kousavě opáčim, ,,Ale, dík, za informaci, zasloužíš si bejt na seznamu-"
,,Jakým seznamu?" údiv můžu jenom slyšet v jeho hlase.
,,To se brzo dozvíš," dám si záležet na tom, znít dostatečně zlověstně. Cigaretu sice cvrnknu okýnkem ven, nicméně osnovat plán na vhodný ocenění, pro malýho chytráka, je taky dost uspokojivý.
*
Příležitost dopřát si to svý se mi naskytne až někde po první stovce majlí. S pauzou na benzíně a kelímkem mizernýho kafe. Osobně bych nepovažoval, za nejšťastnější nápad, vypustit tu smečku, aby se trochu protáhla, ale starost o ně je víc Viktorova zodpovědnost. Ze začátku, to vypadá celkem snadno, když se mu daří držet je v houfu či přesnějš u stolu s dřevěnou lavicí, za pomoci zásoby sendvičů, ale ta je rychle zdolaná jako by se přes ni přehnalo hejno sarančat. Hned na to udržet po kupě pytel blech se začne zdát jako snazší úkol. Všechno se to, s výjimkou Tobbiho držícího se při Jimim, začne hemžit a pobíhat beze smyslu a k nelibosti obsluhy benzínky. Trvá to moji druhou cigaretu, než mě Viktor požádá, abych se to pokusil sešikovat. Aspoň malý pozitivum, že reagujou celkem dobře na ostrý hvízdnutí na prsty. S Jimim vytvoříme dobrej tandem, když já v roli ovčáckýho psa je nahánim k autu a on jim pomáhá se usadit a připoutat. Skoro bysme si mohli pogratulovat k úspěšný spolupráci, nebejt toho, že Nelson a další dva kousky chyběj. Dřív než bych jenom mohl pomyslet na slovo panika, všimnu si, že Viktor má pohyb trojice výtržníků, přesně zmapovanej. Nemusí dělat nic. Prostě jen čeká u východu z krámku, až se vynořej. Pak s přehledem praktika a kamenym výrazem ve tváři, nastaví dlaň. Nelson otráveně protočí oči, ale bez řečí zaloví v kapse a vloží mu do ní ještě originál zabalenej, Švýcarák. To samý se opakuje s druhým klukem a Viktor získá balíček žvejkaček.
,,Oni mě donutili," fňukne třetí- Ruben s tim jak se neochotně vzdá svýho lupu v podobě magnetky na ledničku. Z těch tří on má jedinej tolik slušnosti tvářit se skutečně zkroušeně a jeho chůze směrem k autu se svěšenejma ramenama připomíná cestu odsouzence na popraviště.
Moje: ,,Jo, takhle to začíná a za pár let tě budu mít v prádle," mu nepřidá, vlastně působí dost zahanbeně natolik, že se můžu spolehnout, že jako šerif ho nebudu muset řešit nikdy. Celá aféra, hádám, nebude nic neobvyklýho, protože Viktor s tim, jak samozřejmě napochoduje zpátky do obchodu, vypadá jako by se ke krádežim doznával každej den nebo minimálně měl dost zkušeností omlouvat se komukoliv, za svoje nezvedený svěřence, že ho to ani neuvede do rozpaků. K jeho smůle, chlápek, za pultem moc pochopení nemá a je imunní vůči jeho šarmu. Není línej za ním rozlíceně vyběhnout ven.
,,Držte si je na řetězu, když je nezvládáte!" křikne a odplivne si, aby demonstroval víc svoje opovržení.
Viktor nasadí docela odzbrojující úsměv. ,,To možná udělám. Děkuji, za radu," zní tak vážně, že sebou vyděšeně škubnou a zalapaj po dechu i ti z vejlupků, který s tim neměli nic společnýho. Samo sebou až na toho, kterýho se to nejvíc týká Nelsona, kterej je opět zabalenej do svý puberťácký pózy, rukama trucovitě založenýma, zpracovávající největší křivdu posledních hodin, když mu nevyšla čorka.
Skutečně si odfrknu, když už je to všechno usazený a já můžu zatočit startérem.
,,Měl byste se připoutat," po dlouhý době se nechá znova slyšet Pete, kterýmu je zřejmě líto, že se posledního průseru neúčastnil, tak si to aspoň snaží vynahradit obtěžovánim mě.
,,Pásy nepotřebuju, umírám jako chlap," odseknu, aniž bych domyslel, jakou reakci to v mrňavym mozečku vyvolá.
,,Tak já chci taky umřít jako chlap," začne hned bojovat s mechanismem pásu, naštěstí neúspěšně.
,,To určitě můžeš, ale nejdřív do toho chlapa musíš dorůst, zatím seš jenom kluk, a ty jezděj připoutaný," další debatu nevedu a spíš vyberu hrbolatější část výjezdu z odpočívadla, aby pochopil, jak užitečná věc, takový pásy jsou.
*
Cesta ubíhá rychle a veškerý nepříjemnosti zůstanou v prachu za náma. Viktor kluky tentokrát zabaví slovní hrou. Určitě chválihodný, že se snaží rozšířit jejich slovní zásobu a každý neznámý slovo jim vysvětlí, jenom bych byl šťastnější, kdyby do toho nezatáhli i mě. Samozřejmě zásluha mýho miláčka, když na něj přišla řada, určil mně pokračovat se slovem začínajícim na poslední písmeno toho jeho. Tak si zvyknou i ostatní mě příležitostně vtáhnout do hry. Poslední zastávka je pro mě z těch nejpříjemnějších. Důkaz, že sen se konečně stává realitou. Obchod s návnadama. Bude to možná čtvrt století, kdy sem v takovym podobnym byl naposled. Někdo by možná shledal pach červů, hmyzu a všech živejch návnad, který tu maj uskladněný ve velkej sudech a prodávaj na váhu, nepříjemnej. Pro mě ale znamená závan nostalgickejch vzpomínek na nejhezčí dny dětství i mládí, kdy sme s tátou jezdili rybařit. Omezim se na nejmenší množství, nedělám si iluze, že bych svýmu dávno zapomenutýmu koníčku, mohl dopřát času tolik, kolik bych chtěl, i tak sem spokojenej, protože to bude víc, než sem si představoval.

,,Pohlídejte mi to, jo," kbelík po okraj naplněnej těma nejčerstvějšíma, nejmacatějšíma, pěkně se svíjícíma červíkama propletájícíma se v klubkách, svěřim na starost Petovi a jeho kámošovi. Samozřejmě, mohl bych ho dát do nákladovýho prostoru, ale to bych se připravil o jejich hysterický povykování a ošklíbání se jako bych je to nutil jíst, ke kterýmu se přidaj i ostatní z mladších, s morbidní zvědavostí se zároveň snažící nakouknout blíž. Jeden by čekal víc nadšení a míň štítění od kluků z maloměsta, ale na dnešní době je něco zatraceně špatně, když i takový kluci jako kdyby přestávali bejt těma správnýma klukama.


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.