Hříchy otců 22. A.

25. února 2019 v 11:11
Zdravím, nová kapitola, po dlouhé době nějaká akce, tak doufám, že vyvolá i komentářové reakce. Předem dík a nezapomínejte na aknkety.

Za opravu patří velký dík Janě.



22. kapitola



První náznak příležitosti, přišel hned další neděli, v podobě baseballovýho utkání malý ligy. Padre se už na plno ujal svejch trenérskejch povinností, což mně dostalo do pozice něco jako asistenta trenéra. Něco jako, protože ve zdejšim, manšaftu drženym pohromadě jenom silou Viktorova přesvědčení, by se stopa po infrastruktuře hledala jen ztěží. Post, kterej už sem skutečně přijmout nemusel, nic méně ke svýmu předsevzetí dostat se mezi soudržnou čtveřici přátel s temnym tajemstvym, sem si, snad ve svý pýše, vybral právě to morálnějš i jinak nejsilnější vlákno v podobě Viktora. Na druhou stranu, muj úkol dělal mnohem snažší fakt, že z nějakýho důvodu, dávající teď mnohem menší smysl, Viktor o moje přátelství stál. A i mojí pomoc skutečně potřeboval. Charitativní tým pro znevýhodněný děcka, neměl žádnou školní podporu. Dresy, vybavení, i zápisný potřebný k účasti v okresní lize, hradil Viktor ze svojí kapsy. Dovolit si placenýho asistenta v takový situaci by byl hodně velkej luxus a stačilo pár nahodilejch setkání s rodičema těch dětí, abych uvěřil, že i kdyby někdo z nich se mu nabídnul jako dobrovolník, bylo by z toho nejspíš víc škody než užitku.
V kontrastu s tim, přijde až skoro neuvěřitelný, že ve městě, který nemá žádnej společenskej život, se tahle malá bezvýznamná soutěž, jeví jako nejzářivější kulturní bod celýho tejdna, pro určitou skupinu místních. Aspoň co se dá soudit podle hojně obsazenejch diváckejch míst poblíž domácí mety. V tak mrňavym městě je nejspíš vítaný každý zpestření a prosluněnej letní den vytáhl ven i ty nejrůznější živli, běžně zalezlý v ponurejch norách svejch bídnejch existencí. Důkaz o tom, že zdejší život by měl ambice na něco záživnějšího, nebejt zpoutanej pokryteckou morálkou všedních dní. Vyjma pár diváků jejichž počet by se dal nejspíš spočítat na prstech, který sem přišli sledovat hru, je k vidění hlouček chlápků, kolem jednoho maníka, co nadšeně přijímá sázky od ostatních, žínky domácí beroucí záminku podpory svejch ratolestí k tomu dostat se z domácího vězení a užít si pár hodin volnosti spolu se vzájemným sdílením nejnovějších drbů a lehve lacinýho vína i partička na mol ožralejch tatíků, pořvávající na děcka takovym způsobem, že by je nejspíš vyrazili z každýho profistadionu. Na každej pád nikdo z nich zákon neporušuje a moje role tady není ani dělat vyhazovače, takže to musim nechat plavat ať už chci a nebo ne.
Hra se z postu domácích taky nevyvíjí nejlíp. Vlastně se povede urvat jedinej bod. Družstvo soupeřů ze sousedího města, jsou přemotivovaný mašiny v dětskejch tělech už od pohledu převyšující místní provinční tým po všech stránkách. Jejich kouč, nabušenej buldozer s patřičnym bejčim zátylkem, působí, že slabší hráče nejspíš žere za živa, takže něco jako nezaskórovat se ani nepřipouští. Při zpětnym pohledu i ten jedinej bod je skoro zázrak, kterej ovšem na těch patnáct soupeřovejch do výhry nestačí. Lavička domácích ke konci devátý směny spíš připomíná polní lazaret s přehlídkou nejrůznějších zranění způsobenejch hráčema druhýho týmu a náladou pod bodem mrazu. Viktorova snaha náležitym motivačnym proslovem zvednout morálku se nesetká s valnou odezvou a ani jeho pozvání, hromadně hořkost z porážky zahnat zmrzlinovym pohárem u Lucy, nezabere. Banda zdecimovanejch dospívajících se pozvolna začne vytrácet do svejch domovů, kde hádám, že je, obvzlášť tatíci, za prohru taky nepochválej. Jenom chlápek, co přijímal sázky se zdá spokojenej. A samozřejmě Bejčí zátylek, kterej v rámci rádoby fair play, nám sice přišel stisknout ploutve a pogratulovat k dobrý hře, ale jeho ironickej tón a úšklebek bylo všechno možný jenom ne sportovní.
,,Nevedli si tak špatně. Konec konců, byla to teprve první hra," poznamená Viktor optimisticky přesto je zřejmý, že ani on z výsledku svejch svěřenců není dvakrát nadšenej. Myslim, že čestně můžu říct, že spíš než reálná prohra mu víc vadí jeho osobní selhání v cílech, který si v práci s mladejma vytyčil.
,,Nejsem si jistej, jestli maj šanci na zlepšení. Řekl bych, že maj dost jinejch trablů než aby se dokázali soustředit," namítnu. Co sem stihnul poznat během pár společnejch tréningů, i při nejlepší Viktorově snaze, děcka mající problém sami se sebou, ventilující si ho na svým okolí, jako tým fungovat nemůžou ani kdyby chtěli.
,,Zajímavé, že to zmiňujete," Viktorův zachmuřenej výraz se rozjasní, temný oči zaplanou živou jiskrou, kterou už identifukuju coby předzvěst něčeho, co se mi určitě líbit nebude. ,,Skutečně ti chlapci potřebují přijít na jiné myšlenky a odreagovat se z rutiny jejich všedních dní-" z několika tréningů pod mym vedenim vim, že ve většině případů je slovo rutina dost podhodnocenim mizérie s jakou se v tak útlym věku musej potýkat, ,,Ještě loni, tak jako mnoho let před tím, se mi dařilo pro ty děti organizovat vikendové soustředění. Nic velkého. Jen dva dny kempování pod stanem. Les, voda, večer táborák. Dobrý způsob, jak si pročistit hlavu a posílit týmového ducha-"
,,V čem je problém?" Chápejte, jasně, vim, že to nějak souvisí se mnou a padre teď nejspíš přijde s nějakym požadavkem, kterej určitě nebudu moct odmítnout ani kdybych chtěl. To jen, že bych byl moc rád, kdyby přestal chodit kolem horký kaše.
,,Tak jako ve většině příčin nesnází na tomto světě. V lidech. Či přesněji v jejich nedostatku, mám-li být upřímný. Rada školy, která mi tak laskavě dovoluje zabavit její studenty na svých pozemcích, aby se v čase volna bezprizorně nepotulovali po ulicích a jinak na rozvoj jediného školního baseballového týmu nepustí ani cent, má dost striktní regule, co se týká podobných akcí. Na daný počet žáků jsou vyžadováni minimálně dva dospělí. Předešlé roky se mi dařilo vždy přemluvit některého z rodičů. Letos..." Viktorův ironickej úšklebek delší dobu přetrvávající na jeho tváři je dost všeříkající i bez mojí osobní zkušenosti s jakym materiálem by musel spolupracovat.
,,Celej víkend v lese s tou smečkou. Vážně si nejsem jistej, jestli tohle bych dal. Nejsem vychovatel, nejsem skaut, taky je tu Jimi a navíc mám teď vážně práce víc než dost," můžu bejt docela upřímnej. V rozporu s mejma prvotníma úvahama a nejlepšíma předsevzetíma, dostat se k jednomu z mejch možnejch zdrojů informací blíž, tahle představa není to pravý, jak bych si to přál realizovat.
,,Co se Jamese týče, další osoba na víc by byla jen k užitku. Vlastně si myslím, že by kratší pobyt v lůně lesů mohl prospět i vám dvěma. Pokud se nemýlím oběma by vám přišel vhod nějaký prostor ke společné relaxaci. To by mohlo být ono," Viktor nahodí docela pozitivní úsměv, za jakej by se ani profesionální animátor zábevnejch pobytů stydět nemusel.
,,Jasně, romantika s bandou skoropuberťáků na krku. Při vší úctě, padre, ale tohle asi není ten správnej způsob, jak trávit společnej čas," cynickym odfrknutim potřebuju vyvážit jeho pozitivitu. Ačkoliv nemám pochyb o tom, že minimálně tahle část jeho osobnosti je pravá, pořád se vymyká mýmu chápaní, že zrovna on je ten člověk, co by mně a Jimimu chtěl dělat partnerskýho terapeuta, byť svoje předpoklady k tomu už jednou prokázal a celkem velkolepím způsobem. Připomínka toho, o důvod víc proč neodmítnout.
,,Páni trenéři, promiňte, nechtěl jsem poslouchat o čem se bavíte-" nesmělý knítutí upoutá naší pozornost.
,,Tobiasi," Viktor překvapeně vydechne. Neklamnej důkaz toho, že ani jeden z nás si přítomnosti mrňavýho špiona nevšiml.
,,Pokud to něčemu pomůže, já na ten víkend nepojedu," pod našima pohledama, klučina zní tak odhodlaně a přesvědčeně jak jenom může, při tom je zřejmý, že jednat i s jednim z nás, je pro něj víc než dost.
,,To je od tebe velmi šlechetné, pokud se chceš obětovat ve prospěch týmu," vřelej úsměv, laskavej tón, mírnej dotek na chlapcově rameni. Viktor použije veškerý nástroje, aby kluka uklidnil, ,,Nic méně je to zbytečné. O jednoho méně by nám nepomohlo a ty bys nám chyběl. Nebo máš pro to i nějaký jiný důvod?" Přímočarost je to s čim vyhrává ne jenom u svejch dospělejch oveček. Způsob, jakym klukovi naznačí, že ví a dokáže pochopit i jiný důvody, který se ve skutečnosti oba dva můžeme jenom domnívat. Na místo odpovědi, kluk zklopí oči k zemi.
,,Nechci o tom mluvit. Prostě nechci jet," odvaha je ta tam, klučina se začne pokoušet očima provrtat díru v zemi aby v ní mohl nejspíš zmizet.
,,To je jedno, jestli má nějakej důvod. Buď chce jet nebo nechce. Jeho rozhodnutí, jestli si je jistej, že ho nebude mrzet, že u toho nebyl, až si ostatní budou povídat o všech těch príma věcech, který tam dělali. Je velkej kluk, aby se sám rozhodl," mrknu na Viktora, skutečně není problém, aby pochopil a zapojil se. S trucovitejma mrňousama, mám dík ségřinejm děckám, nejspíš víc zkušeností než on.
,,Máte pravdu. Plavání, lukostřelba, všechny ty strašidelné historky, co se budou vykládat večer u ohně-"
,,Rybaření. Nezapomeňte na rybaření. Myslim, že v mojí kanceláři je nějaká výbava, co by se dala vzít sebou-" netrvalo to ani zlomek, co sem si myslel, že bude třeba. Tužby malejch kluků, jsou snadno předvídatelný, zvlášť těch, kterym chybí správnej otcovskej vzor.
,,Chtěl bych jet," klučina hlesne pořád dost nesměle, ale taky víc rozhodně než od něj kdy bylo slyšet. S Viktorem k sobě navzájem vyšleme jedno aspoň mentálmí high five plácnutí. ,,Teda, jestli pojedete taky?" kluk na mě upře pohled, velkýma prosícíma kukadlama připomínající kreslenou postavičku. Nevědět o co jde a nemít jistotu, že to je vážně náhoda, i tohle bych přičetl na vrub Vikovi manipulace. Jenže nemůžu. Fakt je, že s klukem se mi povedlo vybudovat určitý pouto důvěry a i když co můžu soudit, jeho vztahy s ostaníma členama týmu se zlepšili, zřejmě ne na tolik, aby s nima vyrazil do divočiny bez příslibu mojí ochrany.
,,Jo, pojedu taky," nemůžu uvěřit, že to řikám, padreho následnej nesnesitelně spokojenej širokej úsměv mně přiměje litovat už teď.
,,Znamenitě. Samozřejmě od tebe budu potřebovat podepsané povolení od rodičů, všichni ostatní mi ho už odevzdali," Viktorovo informtivní prohlášení u kluka vyvolá nečekanou reakci. Všechno to nadšení, co se nám v něm sotva před chvilkou povedlo vzbudit, se vytratí.
,,To nepůjde. Nemám ho," pípne.
,,Nevadí. Ještě je čas. Dáš mi ho před odjezdem," Viktor se ho snaží povzbudit. Bezúspěšně. Kluk se tak nějak zdá spíš čim dál tim zvadlejší.
,,Nerozumíte tomu. Roztrhalo se. Byla to moje chyba," hlesne k náramně zajímavýmu drnu trávy před špičkou svojí boty. Jistě, že kus důležitýho lejstra se roztrhal úplně sám, tomu asi nevěří nikdo. Viktor je moc profesionál, aby dal něco nejevo.
,,V pořádku. Vytištěných jich mám spoustu, nějaké i u sebe. Můžeme ho dát podepsat rodičům spolu, až si tě vyzvednou. Kdy mají přijet?" z jeho strany celkem dobrá otázka. Po obhlídnutí terénu, tribuny zejou naprostou prázdnotou, rozhodčí, soupeři i týpek, co má na starost skóre tabuli, všichni pryč. Rodiče si rozebrali svoje dítka a odmotalo se i těch pár místních opilců, co to při fandění přepískli. Pusto a prázdno, žádný zběsilý troubení klaksonu na doslech.
,,Možná mamka zapoměla," kluk pokrčí ramenama, podezřele smířenej se situací, jako by pro něj nebyla ničim novym.
,,Odvezeme tě domů a promluvím si o tom s tvým tátou, v pořádku?" navrhne Viktor mírně.
Kluk sice přikejvne, ostatně jako by se opovážil vzdorovat autoritě víc než udělá: ,,Možná byste neměl. Táta nechce abych jel," potáhne jako by se měl každou chvílí rozbrečet.
,,To nech na mě. Dobře to dopadne, uvidíš," není přesně jistý, z čeho padre čerpá svoje sebevědomí, nic méně momentálně je to přesně to spolu s jeho paží kolem útlejch ramen, co přiměje kluka mdle se pousmát a dát se do pohybu.
,,Nechte mně hádat, nechcete mrňouse pašovat na mašině, takže bych vám měl dělat dročku, že jo?" zareaguju na Viktorův lehce přesto dost významně tázavej pohled vyslanej mym směrem. Padreho klasickej Harlej, je jeho velká chlouba a taky důkaz toho, že mezi motorkáře skutečně patří, nic méně, rozumim, že pro transport dětí je to věc poměrně nepraktická, když už před tim sem farní minibus běžně sloužící i k přepravě týmu na venkovní zápasy, nikde nezahlídl.
,,Pokud by vás to příliš neobtěžovalo. Vězte, že toto jsem skutečně neplánoval," úsměv tentokrát nedosáhne k jeho očím.
,,V pohodě. Vlastně sem na tu famílii, už nějakou chvíli zvědavej," připustim. Asi jako šerif, bych se něl zajímat trochu víc, co se děje v mym rajonu jinýho, krom smrťáků. Tobiasova rodinka, vypadá, že by za takovou pozornost určitě stála.
***ooo***
Že něco nebude tak docela v cajku, je jasný už na první pohled. Zchátralá farma obklopená plotem z ostnatýho drátu a varovnýma cedulema hlásajícíma, že vstup na vlastní nebezpečí, rozhodně nevypadá jako přijemný místo k životu. Spíš jako šroťák nebo odpadiště zmařenejch nadějí, se všema těma vrakama různejch aut v různym stádiu rozkladu a všemožnym haraburdim naskládanym na přednim dvorku.
,,Tady by bylo asi lepší, kdybyste zastavil. Táta tu do písku nastražil kovové ježky, jen on ví, kudy jet, tak aby ste si nezničil gumy," varuje mně kluk. Byl celkem v pohodě, když jsme přeci jenom navštívili Lucy a on s Viktorem si dali nějakej nechutně sladkej shake, řekl bych, že se mu i líbila jízda autem, s odkrytou střechou, kdy sem se já samo sebou neubránil malýmu předvadění se v podobě jízdy rychejší než by bylo zdrávo. Ale čim blíž jsme byli jeho domovu, tim nervoznější se zdál.
,,Dobře," s nelibostí zastavim a vypnu motor. Nedělá mi radost, že bude třeba jít nějakej kus pěšky až k domu, celý tohle půvabný smetiště přímo evokuje touhu nakopnout motor naplný obrátky a zastavit až zpátky v civilizaci. Ani na chvíli mi na um nepřišlo, že bych tam nechal jít Viktora samotnýho. Řikejme tomu profesní deformace nebo cokoliv, ale prostě ne. Vystoupit z auta spolu s nim a Tobiasem, byla prostě jasná volba. Dojem, že člověk právě vstupuje do mýtickýho podsvětí víc než šťastnýho domova rozvětvený rodinky, posiluje pes neurčitý rasy náturou připomínající bájnýho Kerbera. S tim, že tomuhle stačí jedna tlama plná hrozivě vypadajících tesáků, zuřivě štěkající, pěnu slin roztřikující všude okolo. Mohutnýmu tělu v rozsápání každýho nezvanýho návštěvníka, brání jenom bitelná smička řetězu, zařezávající se mu do svalnatý šíje vždycky o něco víc s tim jak pes sebou zběsile škube, s druhym koncem omotanym kolem solidního kůlu zaraženýho v zemi.
,,Zmlkni, Psisko!" Tichej, vždycky uctivej, Tobias, ho okřikne a člověk nemusí bejt zrovna psychologický eso, aby mu nedošlo, že křik tady nejspíš bude základní dorozumívací prostředek. Šelma zmlkne a ztáhne se do přístřešku zbitýho z několika prken.
,,Říkáme mu Psisko. Je hodnej, jenom nemá rád cizí lidi," kluk nervozně jako by v omluvě trhne ramenem.
,,Fa-ajn," nedůvěřivý zatáhnutí i tak nějak samo vyklouzne. Cejtim svoje chloupky na krku zježený, jako varonej signál, po zádech běhá z celýho místa mráz. Když se kouknu na Viktora držící si svojí stoickou masku, maně mně napadne, kolik asi tak feťáckejch squattů při svojí misijní činnosti navštívil. Já při různejch raziích dost a přesto se mi nedaří cejtit se tak v klidu jak on působí. Na civilistu prostě slušnej výkon, to se musí nechat.
Dům samotnej, respektive chatrč s přízemnim a jednim patrem nad, co snad kdysi dávno i vícegeneračnim stavenim byla, připomíná spíš hromadu dřeva v nějakym jakžtakž tvaru držící snad jenom silou vůle majitelů. Střecha by snesla pár oprav, komín šejdrem, hromada sutin a trámů v jedný části je jenom připomínkou, že dům možná kdysi bejval daleko větší, nenašel se ale dostatek zdrojů ani chuti, udržet ho v kompletnim stavu.
Cvaknutí odjištěný brokovnice, jistě není ten nejlepší pozdrav na uvítanou, jenže přesně toho se nám dostane. Chlap, tak okolo padesátky možná míň, špatně se to určuje vzhledem k jeho zchátralýmu stavu, přiměřeně k domu na jehož zápraží stojí. Řídký vlasy trčej po stranách hlavy v podobě umaštěnejch ostnů, tak tejdení strniště, vytahaný triko plný skvrn po jejichž původu by nejspíš nebylo radno se pídit, zrovna tak jako po těch na nohavicích lacláčů s můstkem ležerně přepadlym přes pas. Matně v něm poznám jednoho z křiklounů, co tak ochotně na radnici řvali po mý krvi. Stejný hadry, jenom před víc jak tejdnem byli čistší. ,,Ach, to si ty-" v jeho hlase je otrávenost, když zaměří svýho synka. ,,Taky dost, že se ukážeš. Mazej do domu! Tvoje neschopná matka potřebuje pomoct v kuchyni!" přikáže stroze a do Tobiase jako když střelí aby vyplnil rozkaz, zmizí v chatrči, sotva se slovem rozloučení. ,,A vy dva tady chcete co?" zahaleká, brokovnicí místo ukazovátka, pažbou opřenou o bok, ne nejjistější ani nejstřízlivější o to víc nebezpečnej postoj, zvlášť když na dálku hlavní kmitá mezi náma s prstem na zpoušti.
Z mojí strany je to reflex, uvlonit Becci z pouzdra, který v civilu, nosim pod paží, pod bundou, jak sem bejval zvyklej za svejch detektivních dob, sejně jako je reflex, pokusit se Viktora dostat za sebe. Nikdo přestřelku neočekává, nic méně neškodí bejt připravenej. Taky bych měl bejt připravenej na to, že tvrdohlavej padre mi ochranu svojí osoby neusnadní.
,,Dobrý den," neohroženě vystoupí u mýho stínu, ,,Mé jméno je Viktor-"
,,Já vim, kdo ste! Místní flanďák-" vyplyvne zuřivě jako největší urážku, ,,Žádnej takovej nikdy nepřekročí práh mýho domu!" zahrozí bouchačkou. Očividně, Viktor nemá jenom svý příznivce.
,,Pane, prosím, myslím, že by se nám lépe hovořilo v domě a kdybyste laskavě odložil svou zbraň. Nejsme nebezpeční," přátelskym úsměvem zakončí svůj úvodní proslov vedenej klidně modulovanym hlasem a univerzálnim gestem mírně rozpřaženejch rukou na znamení, že není ozbrojenej, jako by k žádnýmu hrubýmu přerušení ani nedošlo. Jenom formální zdvořiost, protože stejně tak plynule se mu povede v zápětí muže neohroženě obejít a proklouznout do domu. Zkrz tenký stěny je až ven slyšet řinčení skla jako by se něco rozbíjelo nebo s něčim rozbitym manipulovalo. Což je více méně pozvánka i pro mě. Nechávající vidláckýho pána chatrče za náma.
,,Co si to dovolujete! Koukejte vypadnout!" je slyšet jeho opilecky sytej hlas. Ten druh hlasu tak sytýho, že ho po chvíli má každej dost. Nejspíš i jemu po čase docvakne marnost jeho rozčilování, že zmlkne nebo se jeho priority změněj, další zvuk z venku je už jenom charakterystický zvonění proudu chcanek o plechovej žlab a zeminu vedle.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.