Hříchy otců 20 C.

10. prosince 2018 v 10:40 | Fenix |  Hříchy otců
Dokončení II.


,,Vy si taky myslíte, že se Maddison zabila sama? Protože vím, co všichni říkají, ale já si to nemyslím. Nedávalo by to smysl, když už měla všechno za sebou a neměla k tomu důvod. Teda možná někdo jinej by to udělal, ale ne ona. A myslím, že je pěkně hnusný, když říkají, že by to udělala a taky to není fér, když už se nemůže bránit a mám pocit, že vy férový jste, takže jestli by měl být někdo kdo jí bude bránit tak jste to vy, protože nejste stejnej jako všichni ostatní dospělí. Teda myslím... doufám-" udělá pauzu na nadechnutí po rychlý kadenci slov, něco, co už si zvykám, že je charakteristicky její projev, když je nervozní nebo nejistá.
,,Madison? To je ta holka, co se vybourala? Ty si jí znala?" Jimi se zdá změnou tématu zaskočenej stejně tak jako já. Dychtivej po informacích, kterejch se mu ode mě nedostalo.
,,Jasně. Znal bys jí taky. Měla s náma nastoupit do letní školy, protože měla tolik zameškaných hodin, ale nevyšlo jí to, takže by spíš opakovala ročník," doplní v komunikaci prakticky se svým vrstevníkem, nervozní o něco míň.
Jediný z čeho si z jejího úvodního monologu já můžu bejt jistej je fakt, že zprávy se šířej zatraceně rychle, což není nic tak šokujícího, rozhodně ne tak jako, že dívka právě tady a teď vytasí právě s tím. ,,Co ty o tom víš a o čem to tu sakra mluvíš? Vem to ještě jednou a pěkně po pořádku," vybídnu jí. Ne, že bych měl od večera nějaký očekávání, ale řízenej výslech do nich určitě nepatřil v žádnym případě. ,,Začneme u toho, jak dobře si ji znala?"
,,Docela dost. Na prvním stupni, byly jsme něco jako kamarádky. Ještě předtím než se stalo to s její mamkou a ona začala vyvádět," odpoví překvapivě jasně a přímo, což je na zahřívací kolo dost dobrý a víc než zvládne většina zdejších obyvatel v podobný situaci.
,,Jak přesně vyvádět?" samozřejmě, něco podobnýho neslyšim prvně, akorát je osvěžující zbavený onoho pomlouvačnýho odsuzujícího podtónu, co přidávaly ostatní zdroje.
,,Většina toho, co jste mohl slyšet je pravda. Krádeže, alkohol, večírky, kluci. Moc kluků, starší než ona. Mimo školu. Ve škole se s nikým z nás prakticky nebavila a vlastně teď ty poslední měsíce tam ani moc nechodila-"
,,Co na to učitelé?"
,,Nic," Olivie pohodí nenuceně hlavou, ,,Vyhodili by ji, ale její taťka to vždycky nějak urovnal. Myslím, že i teď naposled když to prasklo. Šel do školy a mluvil s řiditelem a Maddie pak dostala výjimku pod podmínkou, že dožene zameškanou látku a kdyby se jí to tak nezkomplikovalo stihla by to ve stejným termínu jako my-"
,,Dobře. Co si myslela tim, co mělo prasknout?" Tenhle detail mi uniknout nemohl, jako by potvrzení mýho tušení, že kolem mladý holky není tak všechno docela košer.
,,No vždyť víte... tu věc-" Olivie se nervozně ošije, ,,Nechci to říkat, protože nechci být hnusná jako všichni ostatní, kteří to říkají a řikají, že se zabila protože litovala toho, co udělala. Já si myslím, že na to měla právo a v její situaci to bylo docela chytrý a ona to taky věděla, takže by toho nemohla litovat ne tak moc, aby se kvůli tomu zabíjela... A myslela jsem si, že o tom víte, protože to tady vědí všichni-" zarazí se, hrůzná realizace pochopení se odráží v jejích rysech.
,,Olivie, drahoušku, pokud je tady něco, co bych měl vědět, tak mi to řekni. Nikdo si nebude myslet, že je to hnusný, protože vim, že to neřikáš abys jí ublížila. Možná to může pomoct, ale musim vědět o čem mluvíš," nikdy sem nebyl ten typ, co by při výslechu uměl bejt jemnej nebo kdo ví jak empatickej, nicméně, teď se o to pokusim. Je to ale Jimiho zásluha, když znovu vezme její dlaně do svejch, stiskne je spolu s povzbuzujícím drobnym úsměvem a mírnym kejvnutim hlavou, ujišťující dívku, že mi může věřit.
,,Potrat."
Sled písmen zformulovanej do jedinýho slova zůstane viset ve vzduchu jako zhmotnělej přízrak. Já i Jimi, zdá se, sme oba moc nakažený velkoměstskym liberalismem, aby to jedno slovo v nás vzbudilo nějaký negativní konotace. Nicméně, taky si oba uvědomujem, že v zdejšim klimatu má hodnotu cejchu.
,,Madison zjistila, že je těhotná. Proto ty zameškaný hodiny, přišla na to dost pozdě, ale ještě ne tak pozdě, aby se s tím nedalo něco dělat," pokouší se vysvětlit a je dost znát, že jí to není moc po chuti, ,,Dlouhou dobu všem říkali, že je nemocná, ale nešlo si nevšimnout náznaků. A taky Betty Stevensová slyšela od Linn Smithový, že ta slyšela sestru Johnsonovou, bavit se o tom s řiditelem. To bylo potom, když Maddie omdlela při tělocviku. Odvezli jí do nemocnice, byla tam docela dlouho a všichni říkali, že je to kvůli zvoraný interrupci, protože normálně si tak dlouho v nemocnici nikoho nenechávají. Když se pak vrátila, změnila se. Byla skoro jako ta stará Maddie. Začala se víc učit a taky se víc otevřela lidem. Kamarádila se se Suzzie Millerovou, co asi byla chyba, protože ta dneska ráno o ní začala říkat všechny ty strašný věci a taky to, že Maddie určitě trápily výčitky svědomí, protože zabít nenarozený dítě je hřích a sebevražda je taky hřích, takže Maddie určitě skončí v pekle. Vy si to nemyslíte, že ne? Teda chci říct, že potrat je asi špatnej, ale v určitých případech, jako byl ten Maddie, by to měla být polehčující okolnost nebo tak něco a my bychom za to neměli nikoho soudit-" nejistě těkne pohledem mezi mnou i Jimim, je zřejmý, že než existence abstraktní dimenze ji víc trápí přítomnost naprosto konkrétního odsouzení, který maj zdá se zdejší ovčani přímo v krvi už od příchodu na svět.
,,Jistě, že si to nemyslíme a pokud by tomu mělo bejt jinak a záležet na názorech ostatních, nacházíš se právě v přítomnosti, dvou největších propadlíků peklu. To je uklidňující, ne?" obdařim ji jednim ze svejch zvrhlejších úsměvů, na kterej zareaguje svojí plachou verzí. Způsob, jak uvolnit napětí, protože mi skutečně začne záležet na tom, aby se holka cejtila dobře. Tim, že právě předvedla některý z kvalit, který dokážu u člověka ocenit a nečekal bych, že je najdu u někoho tak mladýho a už vůbec ne v těhle končinách, stala se z Jimiho mazlíčka, kterýho toleruju nebo mýho zdroje informací, někym, koho můžu brát s respektem. ,,To o Maddie, její táta to všechno věděl od začátku?" Možná divná otázka, nicméně, každýmu musí bejt jasný, že nezletilá na potratu není ten samej obraz dokonalý holčičky, jakej se její rodič o ní snažil vykreslit.
,,Jasně. Pokud se něco nezměnilo, tak před ním neměla žádný tajemství," Olivie lehce pokrčí ramenem pro zdůraznění samozřejmostí, nevzdávající se přitom Jimiho uklidňujícího doteku.
,,Jak to vzal?"
,,Předpokládám, že nebyl moc šťastný. Co vím, tak s ní měl jiné plány. Chtěl aby Maddie šla na vysokou, ale byl spíš jako její kamarád než táta, takže jí do toho nemluvil. Spíš se asi hodně trápil, když dělala všechny ty věci předtím. Ale když měla nějaký problém, vždycky se na něj mohla obrátit a on jí pomohl. Nejvíc mu šlo hlavně o to, aby byla šťastná, to se pozná. Nemyslím si ani, že by jí nutil jít na potrat. Myslím, že by ji nevyhodil ani s dítětem. To bylo její rozhodnutí. Proto mi to přijde tak divný. Nemyslím si, že by měla důvod se zabít zvlášť ne, když se to všechno začalo dávat do pořádku," znova na mě upře ty svoje velký kukadla, kterejm, zjišťuju, že je čim dál tim těžší odolávat. Co je horší, nejsem moc přesvědčenej, že vlastně chci.
,,Olivie, zlato, tyhle věci se málo kdy říděj logikou. Jestli to udělala, mohla pro to mít sto dalších jinejch důvodů. Nicméně, můžu ti slíbit, že udělám všechno proto, abych zjistil, co se skutečně stalo. V pořádku?" Slíbim čestně, anžto mě tenhle případ právě náramně začal zajímat, ne snad kvůli nově rodící se vazbě k dívce přede mnou, něco mi říká, že v tomhle prohnilym městě nemůže mít nic snadný pozadí, ani na první pohled jasná nehoda školačky.
,,Děkuju, jste super. Já vím, že se opakuju, ale myslím to vážně. Jste jako nějakej rytíř, co jsme se o nich učili v Dějinách Evropy nebo jeden z těch chlápků ze starejch filmů, co jsou na venek drsný, ale dělají jenom to nejsprávnější," obdaří mě úsměvem, kterej v každym chlapovi aspoň na chvíli dokáže škrtnout jiskru, že se skutečně cejtí, tak jak popsala. Je to ještě lepší, když stejně tak se na mě dívá Jimi s dávkou hrdosti, jako návdavek.
,,Sentimentální hloupý děcka. Myslim, že moc čumíte na telku, oba a na špatný filmy," cynismus je dost dobrá obrana, páč by mě jejich přehnaná víra ve mě, mohla možná trochu rozbrnkat. Zvlášť, když Jimi propustí jednu Oliviinu ruku a místo toho vezme mojí, palcem jemně přejede přes hřbety kloubů s takovou něhou a bezbřehou oddaností, až to taví ten šutr, co se od jaktěživa usiluju mít místo srdce. Nemám na výběr než vrátit gesto a na oplátku políbit hřbet jeho dlaně. Někde vzdáleně na pozadí, Olivie tiše užasle vzdychne.
,,Já... už bych měla jít asi domů. Je dost pozdě, naši budou mít starost a už jsem vás otravovala asi i tak víc než dost," řekne pak a s tim se zvedne. Na holku, je docela rychlá v pakování se.
,,Neotravuješ, jsi tady kdykoliv vítaná," možná, mě tak může hodnotit, ale Jimi je ten, co projeví chování, správnýho jižanskýho gentlemana, když se zvedne spolu s dámou. Navíc je to prvně, kdy si troufne mluvit za nás za oba. Drobnej detail, kterej určitě kvituju s uspokojenim.
,,Bydlíš daleko? Můžem tě hodit autem," aspoň navrhnu.
,,Vážně?" Olivie překvapeně zamrká, ,,To by bylo bezva," dodá. Podle reakce, soudim, že doprovodit dívku domů, je něco, co už taky v dnešní době moc nefrčí.
,,Jasně, co bysme to jinak byli za rytíře, kdybysme pro dámu neměli dročku, hm?" ubezpečim ji. To už mám v ruce klíčky a sem připravenej k odchodu. Počítám, že mrknutí jednim okem je u mě už podmíněnej reflex spolu s frajerskym úsměvem, kterej se ještě víc rozšíří a postupně změní v správně namyšlenej, Jimiho směrem, když se děvče zvedne na špičky a políbí mě spontánně na tvář. Dobře, možná moje ego přeci jen malinko potřebovalo soupeřit s mym mladym milencem. Samo sebou, že ten na to zareaguje jenom vysláním svejch očních bulv krátce v sloup a shovívavým zavrtěnim hlavou. To je celej on. Muj mladej koloušek, kterej je o tolik vyzrálejší a v mnoha ohledech zkušenější než já.
***ooo***
V temnotě pozdní nocí pohlcenýho pokoje, už po druhý v jednom dni, se moje záda octnou silou přiražený k tvrdýmu podkladu, tentokrát tvořenýmu zavřenýma dubovýma dveřma naší ložnice. Tak jako předtim, zepředu na sobě cejtim žár a pevnost Jimiho těla.
,,Byl jsi tak úžasnej, tak moc ti děkuju," jeho rty se až s hrubou neústupností natisknou na moje, jazyk pronikne dovnitř. Ne, že bych se nějak aktivně bránil, vlastně bych byl ochotnej přijmout jakoukoliv jeho hru. Kdykoliv jenom ne dneska, protože jedna hra už je mezi náma rozehraná.
,,Tak snadno z toho nevyjdeš, mazlíčku," uplatnim celou svojí převahu, abych bleskově vyměnil naše pozice, jazykem přejedu celou dýlku Jimiho šíje užívající si náhlym přívalem adrenalinu zrychlenou pulzaci jeho karotidy, koleno vtlačený mezi jeho stehna, ,,Nebo už si zapomněl a budu ti to muset připomenout?" zavrčim, vychutnám si měkký maso ušního lalůčku mezi svejma zubama i způsob jakym jeho boky vyrazej vpřed a Jimiho silný stehna se bezděky pokoušej sevřít moje ve snaze získat víc tření pro svůj klín.
,,Ne, pane," hlesne.
,,Hodnej, kluk," zhodnotim, každá snaha má bejt oceněná a já umim bejt i poměrně laskavej pán, takže se mýmu chlapci dostane i několik uklidňujících olíznutí delikátní kůže pod jeho ještě chutnějším ouškem. Správný načasování je otázkou úspěchu, vyčkám, dokud jeho tělo docela poddajně nezvláční důsledkem mojí péče: ,,Řekl bych, že máš na sobě moc oblečení," na delší dobu poslední projev něžnosti v podobě hravýho polibku na Jimiho čelist spolu s pohlazenim hřbetama prstů. Přesunu se k posteli, místo o tolik vhodnější pro naše další plány. Nechám měkký světlo lampy na nočním stolku krátce ozářit pokoj než ho ještě víc ztlumim svojí košilí přes cilindr.
Zůstane jen hra stínů, Jimi se tolik podobající plachýmu nočnímu stvoření, který by přílišnej jas mohl obrazně zahnat až do nejtemnějšího kouta puritánský kobky žaláře stavěnýho předsudkama a páchnoucího sebepohrdáním. Přesto, že se právě chystáme odehrát jeden z jeho scénářů, je na něm znát nervozita v každym pohybu. Třesoucíma se prstama uvolní přezku pásku, pomalu poutko po poutku plátěnej doplněk, kolem pasu přesune ven, pečlivě svine kolem dlaně a složí na stolek. Skoro jako by se jednalo o nějakej posvátnej rituál. Stejně tak pečlivě naloží se svejma kalhotama, slipama i ponožkama, všechno úhledně složený do komínku na židli.
Pro mně, tichýho pozorovatele, zaujímajícího už svoje místo pohodlně na matraci s cigaretou jejíž štiplavá chuť na patře i v plicích udržuje moje smysly ostrý, pod kontrolou a její namodralej dým propůjčuje celý scéně zdání smyslnýho snu; užívajícího si každýho pohybu, pružnýho mladýho těla mýho milence, to vypadá, jako dráždivá hra, nicméně, nesměl bych vědět tolik, aby skutečná podstata, zůstala skrytá. Všechno proto oddálit nevyhnutelný, který je stejně tak vzrušující a žádaný jako neznámý a obávaný.
,,Triko taky," nařídim, víc než strohej příkaz, v situaci, kdy muj partner potřebuje veškerou moji sílu, bych nezvládl. Ne ve stavu, kdy mě už pouhej pohled na něj, nerozhodně vprostřed pokoje přešlapujícího na špičkách, jenom s tou poslední pouhou překážkou v podobě kusu bavlny, třaslavýma prstama potahovaný za lem, aby tvořila tu poslední barieru mezi slušností a neřestí, rtama hladovýma po polibku toho času nejistě drcenýma mezi Jimiho bělostnýma zubama; mně zbavuje schopnosti racionálního uvažování i slov a odvádí mojí krev daleko, dolu jižně od mozku. Jimi poslechne, jak se na hodnýho kluka sluší a patří. Po tom všem, je až legrační, že se pak reflexivně pokusí zakrejt svůj rozkrok rukama. Sladce nervozní pod mym pohledem. Dám si na čas, několik dlouhejch potažení, než konečně uhasim cigaretu a pokynu mu prstem aby šel blíž. Tak málo věřim svýmu hlasu. Poklepánim na stehna naznačim, kde a jak ho chci mít. I teď je Jimi poslušnej mýmu příkazu. Bosejma chodidlama zakotvenej na koberci, zbytkem těla rozprostřenej, coby krásná oběť smyslnosti, napříč mejch nohou. Hrubá látka riflí, musí nepochybně škrábat hypersenzitivní pokožku při jeho snaze, najít co nejstabilnější polohu. Neodolám. Dotekem prstů můžu zmapovat napjatý trapézový svaly i latissimus dorsi, dobře znatelný pod kůží hladkou, neposkvrněnou jako plátno malíře než na něm učiní první tah štětcem. Přes obliny gluteus maximus až na zadní část stehen a zase zpět, můžu bejt tim malířem, črtat imaginární vzory a šeptat uklidňující slova do doby než se muj milenec uvolní. Netrvá dlouho a upadne do stavu malátný letargie ukonejšenej mym hlazenim. Tiše vzdychne, nohy oddálí víc od sebe bezděky mi tak poskytující momentálně nejrajcovnější pohled na světě. Mezi alabastrovou bělostí jeho půlek se skví jako solitér v královský koruně, antracitovej ovál, po stranách zkosenej, do tvaru dobře zapadajícího mezi hýždě. Anální zástrčka, jejíž delší a robustnější část dělala společnost a šikovně roztahovala Jimiho dírku celej večer. Vědomí, který mi samotný přivádí závrať. Sotva odolám nutkání se jí dotknout a začít Jimiho trápit tim nejlepšim způsobem. Musim si připomenout, že na to bude ještě dost času. ,,Byl si dneska moc zlobivej kluk, víš to?" váha mojí dlaně koužící po jeho zádech v pravidelný trase, ztěžkne, ,,Porušil si moje pravidla, záměrně jsi mě provokoval-" zopakuju obvinění, pořád ještě hlazení přesunu na vnitřek stehen, jako by v nahodilosti se moje špičky prstů otřou o napjatý perineum vyvolávajíc tak Jimiho tichý toužebný zakňučení a zachvění zbytku jeho těla. Muj první úder ho zastihne nepřipravenýho. Středně silná rána vedená celou plochou dlaně dopadající na pravou půlku. Nezanechá otisk, jenom způsobí, že se Jimi překvapenim a možná i důsledkem jemnýho štípnutí, propne jako luk a jeho prdelka sevře okolo cizího tělesa, což vede k jeho dalšímu úžasnýmu vokálnímu projevu v podobě rozkošnýho zasténání, ledva delší konec zavadí o magickej bod v jeho útrobách. Obě polokoule zůstanou pevně zaťatý. ,,Uvolni se, když budeš napjatej, bude to jenom horší, a my nechceme, aby sis zejtra ve škole nemohl ani sednout, že ne?" pohladim poškozený místo. Přeci jen nemám v úmyslu mu skutečně ublížit. S druhou o něco silnější ranou mířenou na vedlejší zadní líc počkám, než tak skutečně udělá. Při třetí až šestý v rychlym sledu, vždy o něco silnější než ta předchozí nevydá ani hlásku na protest, je to spíš reflex, když se instinktivně snaží dostat svoje dlaně mezi svůj trestanej zadek a mojí ruku. Chuděrka, málem tim přijde o už tak křehkej balanc a sesune se z mejch stehen. Obojí problém vyřeší jediný moje gesto, věc praxe, obratně dostat obě jeho útlý zápěstí pod kontrolu mý volný ruky a spojit na jeho kříži. ,,V klidu, už sme skoro v půlce," hloubku hlasu přízpůsobim svýmu záměru, vyhladit novej druh napětí z Jimiho ramen zkoušenejch nezvyklou pozicí. Zabere to. Přiznám se, že mít tak absolutní kontrolu je poněkud opojnej pocit. Snadno bych mohl ztratit přehled. Jimiho bělostná prdýlka s každou další ranou nabejvá víc rozkošně karmínovej odstín s bledšíma čim dál rychlejš mizejícíma otiskama mý dlaně až nezbyde nic než kopa syrovýho překrvenýho masa s báječnou citlivostí reagujícího i na sebemenší dotek. Ticho pokoje nesytící nic jinýho než pleskání kůže o kůži a Jimiho už konstantně trhaný lapání po dechu. Prodloužim intervaly mezi úderama v mezičase opájející se lahodnou horkostí sálající z polokoulí barvou i chutnou lákavostí připomínající dvě části těch nejzralejších rajskejch jablek. Jimiho neukotvená spodní část těla se svíjí, vzpírá se na nohách jako divokej kůň vzpouzející se pod šleháním biče svýho cvičitele. Divokej a nezpoutanej jako mustang až na to, že jeho snažení nepramení ze vzdoru. Tak slabá je hranice mezi bolestí a rozkoší. O tom, že muj hřebeček je blíž tomu druhýmu napovídá tvrdost tlačící se na moje stehno, prvotní kapičky slasti vsakující se do džinoviny i nespokojený zafňukání, po tom co ruku oddálim docela. Ne výprask, tohle je ten pravej trest. Tak sladkej, když vyráží bokama marně se snažící získat víc tření nebo bolesti nebo bolesti ze tření, záleží na úhlu pohledu. Vlastně ten správnej úhel je to oč tu běží. Z mojí pozice je snadný rozšířit svoje nohy, nadzdvihnout jeho, zanechávající jeho erekci bez možnosti doteku, neuspokojivě čnít v prostoru nad zemí. O něco víc posílim svoje držení. ,,Tak silnej statečnej kluk, dobře snášel celej svůj trest," ještě jednou naposled zmapuju veškerou rozpálenou plochu Jimiho zadničky, co se mi tak snadno nabízí v šanc, její hebkost, její žár, ,,Ale to není všechno," zkusmo, pohnu zástrčkou, nahoru dolů dovnitř a ven, jenom kousíček, dost na to abych od svýho zajatce získal další bolestný zasténání.
,,Zatracenej prevíte!" výkřik naplněnej zoufalstvim, divoce se zazmítá v chabym pokusu se osvobodit.
V zásadě zbožňuju dostat ho přesně do tohohle stavu, kdy zmizí jeho fasáda slušnýho kluka z maloměsta, což samo sebou nepřiznám na hlas. ,,Ale ale, takový ošklivý slova!" pokus o vzpouru náležitě ohodnotim silnou fackou doprovázenou hlasitym plesknutim na přecitlivělý maso. ,,Dopustil si se dneska toho největšího prohřešku," nasadim vážnej tón, protože něco na mojí zámince i vážnýho je. Něco co bych jen stěží ventiloval za jinejch okolností. Pomalym krouživym pohybem jemně povytáhnu širší část malýho kuželu skrz hnědorůžovej věneček řítního otvoru. Jimi vydá toužebný zakňučení. Dost dobrej důvod, pokračovat dál. Vnější svalovina se napíná s každym novym průnikem, zatím co se ujistim, že hrot tělesa systematicky útočí na Jimiho prostatu. ,,Víš, co to bylo? Můžu si s tebou takhle hrát celou noc, dokud si nevzpomeneš," hrozba, slib, kdo ví.
Proud nadávek a výhružek, co muj Jimi následně vypustí, ze svojí sladký tlamičky, je vážně ohromující ve svý kreativitě, nejsem si jistej, jestli pár z nich sem kdy slyšel a hodně z nich by nejspíš přimělo stydět se i toho nejotrlejšího námořníka, co jich v putykách při chicagskejch docích je. Zápěstí se bezmocně kroutěj v mym zajetí až nakonec nezbyde nic jinýho než svírat prsty a zarejvat nehty do dlaní ve snaze najít aspoň nějakej ventil. ,,Nevím! Prosím. Takhle nemůžu myslet!" vzlykne na pokraji zoufalství. Erekce kolíbající se mezi Jimiho stehnama, připomínající ocelovou tyč obalenou do sametu, mi pulsuje v dlani. Obdařim jí několika poctivejma tahama. Celý jeho tělo se chvěje v předorgastický křeči, na zádech vystoupí kapičky potu vyburcovaný přílišnym úsilim. Propustim jeho zápěstí ze svýho zajetí na úkor toho, abych mohl šukat jeho dírku a zároveň dojit čuráčka až na samou hranici propuštění. Jenom hranici. Nic víc. Muj stisk palce a ukazováku u kořene zmaří pokračování. Pod prstama můžu cejtit proudit neprolitej život. Doslova. ,,Ať už to bylo cokoliv, omlouvám se za to a slibuju, že už to víckrát neudělám!" zaskučí, zaťatýma prstama drtící prostěradlo pod sebou.
,,Tohle si budu pamatovat. Beru to jako závaznej slib," oznámim, slíbávající slanou vlhkost potu z Jimiho zad. Zasténá nad ztrátou, když docela vytáhnu mučící nástroj z jeho prdýlky a vzdám se kontroly nad jeho erekcí. Příměří. Moje polibky otevřenou pusou po jeho rozpálený kůži deklarujou smír. Je naprosto vláčnej a poddajnej, ve chvíli, kdy jeho tělo přemístim na vedlejší část postele. Opustim ho, s několika polibkama na hruď i břicho a zmatkem v očích. Jenom do chvíle než se zbavim kalhot. Hvězdy věděj, že dýl by se muj systém bez jeho přítomnosti neobešel. ,,Pojď!" ani jedno z toho ať už gel nebo zvoucí gesto, kdy si s jeho dávkou ve dlani párkrát přejedu po vlastní erekci, není nutný. Muj žhavej milenec se na mně vrhne skoro v ten samej moment, co moje záda dopadnou na matraci. V tu chvíli, sem zatraceně vděčnej, za zrcadlový dveře od skříně, co sem předtim považoval, za naprosto zbytečnej prvek vybavení. Dotvářej dokonalej obraz ve svý komplexnosti. Tři vertikální malý vrásky na Jimiho čele vzniklý ze soustředění, lehce rozpraskaný rty sevřený v zubech z toho samýho důvodu. Ze svý podstaty není moc svalnatej přesto jeho tělo je zosobněním agility. Nechám svoje prsty obdivovat provazce šíjovejch svalů, biceps i triceps, celou dýlku paže opřený o muj hrudník. Úzký boky se svůdně vyrýsovanou stydkou kostí, co by měli bejt jako předpisovej model zvěčněný v každý učebnici anatomie. Pevný stehna obepínající moje torzo, svaly pružný a tvrdý kooperující jako písty dokonalýho stroje, když je napíná, pokoušící se narazit na muj penis. V odrazu zrcadla těch prokletejch dveří jenom sledovat, jak se sám snaží si ho zavést do svojí dírky, mě skoro přiměje vystříknout. ,,Pomalu, v klidu, lásko," šeptám hladíc přitom Jimiho stehna, nevědomej si, koho z nás se víc snažim přimět ke klidu. Když pak v jedinym plynulym pohybu mě obklopí žhnoucí horkost Jimiho útrob, myslim si, že takhle nějak musí vypadat vstup do Shangri-La nebo čehokoliv, co chcete místem nejvyšší blaženosti zvát. Je úžasnej a graciozní, když se výraz čistý extáze zjeví na jeho tváři, dlouhý řasy překryjou oči, stisk zubů víc zesílí a pomalu mě začne rajtovat. Nechám ho převzít kontrolu nad mym vyvrcholenim, protože nad mym srdcem ji už dávno má. Jeho dlaně hrozej vpálit otisk do mý hrudi a já bych si nepřál nic jinýho, když se pomalu mučivě ve svým vlastním rytmu vlní na mym péru.
,,Prosím, dotkni se mě!" zakňučí, jako by byl na hranici bolesti, krásný črty zkroucený potřebou, ignoruju nehty zatínající se do mojí hrudi, slastný utrpení jeho prdelky sevřený kolem mýho péra, nemůžu ignorovat jeho hlas. Obklopim prsty kolem Jimiho horký tvrdosti, nechám ho šukat mojí dlaň. Způsob jakym při tom vlní bokama, neschopnej se rozhodnout mezi tim a jízdou na mym klacku protahujícím mu dírku je naprosto dokonalá kombinace. Nechám ho užívat si jízdu, dokud nejsme oba na pokraji vrcholu.
,,Pochyboval jsi o mně- o nás-" Jimiho prudce otevřený oči jsou široký nevírou, hrůzou a taky uvědoměnim si, skoro až krutý ode mě, znovu mu odepřít oblačný výšiny vyvrcholení. Má výraz zraněnýho ptáčete, kterýmu přistřihli křídla. ,,Už nikdy tě nechci slyšet pochybovat o tom, že to co ti nabízím, bych snad nemyslel vážně. Dům, peníze, patří ti. Všechno, co mám a jsem, ti patří, tak, jako mně patří, tvoje vyvrcholení, právě teď. Rozumíš?"
,,Ano, Pane. Prosím. Kurva!" zoufalej výkřik, nejvíc ze všeho je to co připomíná Jimiho projev v tu chvíli. Tak nádhernej ve svojí snaze působit silně. Do každýho sebenepatrnějšího detailu tváře. Pevně zaťatá čelist, nedovolující mu prosit víc. Semknutý oční víčka až na samou hranici, kdy pár kapek vláhy pramenící z úsilí a frustrace, unikne po stranách koutků, křížící kontury lícních kostí a zanechávající vlhký stopy na koncích řas.
,,To je ono. Pojď se mnou, lásko. Až do konce," uvolnim svůj stisk, povzbudivě přejedu palcem po Jimiho rozpálený potřebou rudý špičce žaludu. Jen pár pohybů stačí. Trhanej gejzír jeho samotný esence poznačí mojí hruď. Každá kapka jako cejch deklarující si mojí věrnost až na věky. Stejně jako moje semeno záhy prýštící do Jimiho střev se deklaruje tu jeho. Aspoň pro danej moment.
Zhroutí se na mě dočista vykostěnej. Mající jenom právě tak dost energie pro svoje rty, aby uklidili každou stopu jeho chtíče z mojí hrudi prostřednictvím vlhkejch polibků.
Nechám svoje prsty zabrouzdat do Jimiho vlasů, jen tak se probírat kudrlinama nasáklýma potem, zatímco moje druhá ruka, už automaticky vypátrá cigaretu z krabičky spolu se zapalovačem, aby si proud mejch poorgastickejch endorfinů mohl dát dostaveníčko s těma feťáckejma. Klapnutí zippáku protkne ticho, jako následnej kouř tmu. ,,Myslel jsem to vážně, víš. Štve mě, že to tu nebereš jako svůj domov," možná, nebejt pod vlivem mixu všech těch zrádnejch opiátů, chlapskýho mozku, docela jistě bych se nikdy nepřiznal.
,,Já vím. Budu se snažit polepšit," vnímám Jimiho tělo uvelebit se mi po boku, jeho dech spolu s následnym polibkem na krku, ,,Slibuju," závazek zazní spíš už z krajiny snů, přesto nebo možná právě proto, se mu pokusim věřit.
ANT: Moc vodky škodí Jimiho orga(ni)smu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | 12. prosince 2018 v 6:56 | Reagovat

Jsem tu a čtu ;-) Tuhle povídku mám moc ráda - Springer je moje nej postava ze všech, které jsem kdy četla a že jich bylo :-P  Nicméně přiznávám, že důsledně  sleduji jen dějovou linku vztahu S/J. Ze začátku jsem se snažila, ale vždy jsem do další kapitoly zapoměla kdo je kdo :-D Taky se stále srovnávám s vývojem jejich vztahu, který je sice výborně napsaný, ale chybí mi trochu "normálnosti a klasiky" nevěřím, že to píšu :-D :-D Každopádně ďěkuji za celou povídku už od dob Pracháče - je skvělà! Neuveřitelné kolik je to let!!! Takže děkuji i za neskutečnou výdrž :-D Díky!

2 Fénix Fénix | 12. prosince 2018 v 11:14 | Reagovat

[1]:Děkuji, děkuji. Kdo by si pomyslel, že toho mizeru si někdo oblíbí. :-D
Nejsi sama, kdo se "srovnává se vztahem", oba pánové se též srovnávají. Předpoklady k normálnosti a klasice nemá ani jeden v žádném z významů. Nic méně, pokud správně chápu, tak jejich absence v určitém -ehm -aspektu, je zejména Jimiho způsob vyrovnání se se svým takříkajíc minulým životem v Chicagu. Živit se čím se živil se patrně nemůže obejít tak docela bez následků, což samosebou může být můj mylný předpoklad, poněvadž žádné odborné materiály na toto téma nastudované nemám. :-? Mohu se pokusit chlapce přesvědčit, aby trochu ubrali a nějakou normálnost do svého života zařadili, ono tu bude i ke Springerově radosti. :-D
Na oplátku děkuji, za čtenářskou výdrž. Je to doba, jen co je pravda, s mými přestávkami ve psaní mi o tak nepřišlo, ale svým způsobem je to děsivé. :-D

3 Elecqua Elecqua | 16. prosince 2018 v 3:06 | Reagovat

Hlásím se i za ostatní v rýži utopivší se čtenáře. Přestože jsem skoro neschopná psát komentáře (zřejmě nějaká nová, doposud neprobádaná choroba) chci, abys věděla, že tvojí povídku čtu a neskutečně si užívám každý nový díl. Nemůžu se dočkat, zpoza kterého rohu vykoukne vrah, jelikož nemám bohužel žádná vážná podezření. Zatím se pouze domnívám, že farářůvv výběr literatury a Springerova zkušenost s nadpřirozenem mají spojitost a doufám, že se to později potvrdí.
Na rozdíl od Martiny mi normálnost ani trochu nechybí, nějak mi k jejich charakterům nepasuje. :-)

4 Fénix Fénix | 17. prosince 2018 v 22:17 | Reagovat

[3]:Děkuji, děkuji. Přesně něco takového vědět potřebuji. On to není extra povzbudivý pohled na kapitolu po měsíci zveřejnění bez komentáře. :-? Jako kdyby bylo třeba, tak klidně sestavím nějakou záchranou četu a z té rýže vás půjdeme vytáhnout. Stačí říct. :-D On tam ten vrah tak nějak čas od času vykukuje, ale dává si bacha aby se hned tak neproflákl. ;-) Cit pro detail by mohl být užitečným spojencem při pátrání. Jen tak dál. ;-) On by Springer i rád občas normální byl, občas mu to dává i zabrat toho svého kolouška zabavit, ale ta normálnost se jim holt nějak vyhýbá. :-D

5 Lizard Lizard | 8. března 2019 v 13:14 | Reagovat

Aughrm blá blá blá... co to sakra bylo? Teda chci říct fantasticky napsaný, tyhle věci psát je dost ošemetný, má to tendenci sklouzávat k děsnýmu klišé nebo peklu "návod z Ikea, díl A zasuňte do otvoru B"... ale tohle! Hlásím, že mi určitě umřelo několik mozkových buněk, protože ta příšera toužící po pořádný náloži interakce mezi Jimim a Springerem, co dlí v mé hlavě, byla právě nakrmena...
Takže se krom oslavných ód pokusím vyplodit i něco normálního - především k té klidné části večera.
Dozvěděli jsme se víc o Maddie a ta holka se mi líbí a je mi jí líto... to jsou ty tragické příběhy z krásného místa plného bíle natřených plotů a slušných, pokryteckých lidí.
Jimiho spolužačka nakonec naprosto super (fakt říkám, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tihle tři spolu hráli i jiné, nekaretní hry?), takže snad se jí dočkáme ještě v dostatečném množství a Spinger... achjo, miluju ho, víme?
Co se týče normálnosti a nenormálnosti... mě to třeba takhle zcela vyhovuje a myslím, že je to i celkem pochopitelné v jejich vztahu - minulost, věkový rozdíl, to všechno... Normálnost (společnost definuje normálnost, jinak je to poměrně tekuté a proměnlivé) nám utekla už u Pracháče... :-D
Taky v koutku duše pořád čekám na něco paranormálního, co pronásleduje našeho detektiva a poněkud okrouhává populaci v New Hope.
Děkuju za tuhle kapitolu, moc jsem si ji přála! :-)

6 Fénix Fénix | 8. března 2019 v 23:01 | Reagovat

[5]: Se přiznám, že někdy je to pořádná fuška vymyslet nějaký inovativní postup, když je to v zásadě pořád to samé. No, sebekriticky řeknu, že sice ne návod z Ikei, ale zrovna tahle konkrétní scéna má pro mě pracovní název "obšlehnutá anatomická příručka pro amatéry" :-D Nic méně, důležité je, že čtenářům se to líbí. Děkuji.
Přesně tak, New Hope je skvělé místo pro každého, kdo nemá žádný problém, v opačném případě v bažině narvané piraňami by byl větší klid. No proti i jiným hrám by asi nic neměla většina zúčastněných, tedy jen co se povede Springera přesvědčit. Přísahám, ten chlap je někdy tak čestný až mě štve. :-D Apropos čím pak, že si tu lásku vysloužil? To je vždy dobré vědět, čím se dá zabodovat u publika. :-? ;-)
Jo, jo, zejména s tou minulostí u Jimiho je velký problém. Si někdy až říkám, že se s tím vypořádává ještě celkem dobře. A to Springer než se s ním seznámil býval taková "normální" vanilka. 8-)  ;-)
Asi nejvhodnější odpověď bude rčením: Trpělivost... i paranormální jevy přináší. ;-)
Já děkuji, za komentář, i takhle zpětně je to neskutečně příjemné a povzbuzující. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.