Hříchy otců 20 A

10. prosince 2018 v 10:36 | Fenix |  Hříchy otců
Zdravím, přesto, že ohlas u posledního zveřejnění byl prakticky nulový, je tady další část. Trocha té rodinné pohody v domácnosti šerifa s nějakými objevnými novinkami a peprnějším konce, doufám, že se bude líbit.
Nechci to dělat, ale věřte, že kapitoly bez jediného komentáře jsou ubíjející, vím, že občas to tak vyjde a na obsahu není nic, co by se dalo v komentáři rozebrat, nic méně spokojím se i s prostým sdělením typu: Čau, vole, pořád to čtu; jinak vážně nepoznám, jestli, ten kdo sem zavítá tu je cíleně nebo jen omylem a tím pádem má-li pro mne smysl trávit hodiny ze svého volného času psaním. Takže, za reakce předem díky.

Za betaread, patří opět velký dík Janě.




20. kapitola
,,Dobrý večer, šerife- pane-" holka odpálí na konec sedačky, jako by jí v jeden moment nabral roj sršňů.
Jimi je o něco víc v klidu. Když nepočítám ruměnec a plachej úsměv, co zdobí jeho tváře. ,,Nečekal jsem, že dnes přijdeš domů," něco mezi skutečnym překvapenim a pouhym konstatovánim. Těžko říct, co mě zasáhne víc.
,,Jenom jsme se tu učili, vážně-" kdybych si ji nepamatoval, nedetekoval, podle roztleskávačský uniformy s vyšitym véčkem na hrudi, značícim název školního týmu Vombatů, její projevy loajality, jsou nezapomenutelný.
,,Seš Olivie, že jo?" ubezpečim se pro formu.
,,Ano, pane," odpoví bez ironie a provokace. Zdá se, že bejt takříkajíc na mojí půdě, ji docela sebralo vítr z plachet. Na druhou stranu, docela nic neubralo na poměrně nestydatym lesku očí, když vážně hltavě doslova visí na mojí figuře. Dobře, je pod zákonem a kamarádka mýho partnera, to je pro mě dost tabu na jednu osobu, nicméně lhal bych, kdybych tvrdil, že aspoň trochu mi to neimponuje.
,,Pokračujte," stroze pokynu, vidim to tak, že pro dobro všech, bude nejlepší, když vyklidim scénu.
,,Prosím, zůstaň, za chvíli stejně končíme," je to něco v Jimiho očích nebo tónu, ta samá věc, která vždycky způsobí, že mu nedokážu nic odmítnout.
,,Jasně, co bysme to byli za lidi, kdybysme vás vyhnali z vlastního obýváku," přidá Olivie spolu se zubatym, přesto ještě trochu nervoznim, úsměvem. Hádám, že její sebevyjádření pro jednání s dospělejma.
,,Dobrý. Jdu si pro pití, někdo něco?" ať se propadnu, jestli blbej den spolu s rostoucim pocitem, že sem spíš jako Jimiho fotřík než partner a tak nějak silně navíc, nespláchnu jednim vychlazenym.
,,Sodovku, díky," Jimiho zářivej úsměv to dělá nějak lepší, ale na druhou stranu mi připomene, jak výjimečný je, když pro něj něco udělám. Něco, co by měla bejt samozřejmost, jako podat pití nebo akceptovat jeho návštěvu.
,,Můžu mít taky pivo?" zahlaholí Olivie, mlsnej pohled v součastnosti aktuálně přesměrovanej na jednu z plechovek Goos Isladnu v mojí ruce.
,,Hezkej pokus, děvče," musim ocenit, ,,A ne, nemůžeš. Dům šerifa, vzpomínáš? Nebudu tu napájet nezletilý chlastem. Takže ještě jednou, co si dáš?" v duchu se prokleju, protože vážně nesnášim znít jako muj vlastní tatík, když bych měl bejt rovnocenej partner jim oboum. Jenže mít na krku její famílii, až na mě druhej den přijdou ječet, že se jim dcerunka namazala za mojí laskavý podpory, se mi vážně nechce.
Na druhou stranu, způsob jakym načuřeně našpulí hezký rtíky, přihmouří oči a vzdorně založí ruce na hrudi, je docela dobrou kompenzací, za moje pokrytectví. ,,Sprite," odsekne.
Dokonce mě to nakopne tak moc, že věnuju extra péči tomu, galantně pro ní otevřít plechovku a zasunout do ní slámku. Dělám, že při tom nevidim, jak si s Jimim krátce vyměněj spiklenecký pohledy. Nutno nechat, že holka už teď umí udělat ty správný zoufalý psí kukadla, aby jí jakejkoliv kluk nic neodmítl. Pak není překvapení, když se muj miláček ozve: ,,Mohl bych to změnit na pivo?"
,,Samozřejmě," odsouhlasim s tim nejmedovějšim úsměvem jakej zmáknu. On je přeci už chvíli plnoletej, takže z obliga a tim pádem já taky. Nebudu mu diktovat, co má pít, že ne? Tak trochu ve mně vzbudili zvědavost, kam to celý hodlaj vést a jak.
,,Není s váma žádná legrace," zase odsekne místo poděkování, když jim oboum nekompromisně rozdám příslušný nápoje.
,,To se pleteš děvče, sem velice zábavnej člověk, když na to přijde," složim se do křesla, nohy na stůl, prasknutí a tichý zasyčení svojí plechovky si vychutnám, zrovna jako následně požitkářsky první nápor nahořklý, správně vychlazený tekutiny proudící mi do krku. ,,Nic se nevyrovná studenýmu pivku v horkej letní večer," neopomenu dodat provokativně s dikcí, za jakou by se nemusel stydět žádnej borec z reklamy. Jo, je dost jasný, že momentálně mám tu největší zábavu já, když úkosem mrknu na holku, která jenom nasucho polkne slinu a pak se s kyselym správně otrávenym výrazem napije svojí limči. Momentálně musí bejt nejspíš tak otrávená, že docela přehlídne naprosto kouzelný ďolíčky pobavení, který se vytvořej na Jimiho tvářích. Její škoda. Stejně patřej jenom mně, to vim. Trvá to krátce, než se zas oba naplno ponořej do učení. Já zapnu telku, chvíli zabere projet všechny sportovní kanály, než nakonec zakotvym na tom s fotbalem. Bez zvuku, nechám jim jejich pubertální hudbu, beztak věnuju hře pozornost jenom částečně. Přirozeně mi neunikne, když v jednom domněle nestřeženym okamžiku, Jimi svojí plechovku s pivem podstrčí kamarádce, aby se mohla napít. Pak ještě několikrát. Těžko bych jim jejich malou konspiraci vyčítal. Dělaj to co asi většina mladistvejch, vzdorovat zákazum dospělejch. Dělal sem to samý, jenom mě nikdy nenapadlo, že bych to někdy měl mít i z opačný strany. To není důvod proč už zase cejtim, jako by někdo do mejch vnitřností zavrtával ledový ostří a otáčel jím. Teda ne tak docela. Vypadaj spolu tak přirozeně snadně a správně. Jimi v šortkách, věnující se učení i tak působí dost bezstarostně. Příležitostně si vyměněj nějakej soukromj vtip s dívkou. Jejich holý nohy skoro důvěrně propletený, hlavy u sebe. Ona občas pohodí copama flirtujícím způsobem, kterýho si nemyslim, že by si byla vědoma. On se usměje. Ne, ani jednoho z nich nepodezřívám z žádnejch nekalejších motivů. A i kdyby ano, byla by to Jimiho volba. Jen, že je to obraz dokonalý puberťácký pohody. Svět, do kterýho já nepatřim. Život jakej by si zasloužil, učit se, bavit se, dělat hlouposti, poslouchat hudbu, kterou já už nechápu a tak tak skousávám, možná i zkoumat svý limity, hledat si vlastní místo ve světě po boku svejch vrstevníků. Něco k čemu nejspíš nikdy pořádně neměl příležitost a tim, že sem ho stáhnul rovnou do dospělýho života, jako bych ho okradl i o tu druhou šanci.
,,Skončili jsme," oznámí mi Jimi s jasně slyšitelnym vydechnutim úlevou. Oba jako na povel začnou třidit a balit svoje poznámky do svejch báglů.
,,Fajn. Takže tohle už nebudete potřebovat?" s radostí se vrhnu k ovladači od sterea, ten jejich nesmysl byl tak akorát dost co sem vydržel poslouchat, teda ne že bych to přiznal nahlas. Myslim, že další hřebíček do rakve nepotřebuju.
,,Měl jste říct, že vás to ruší. Táta, když je doma, by mi to nedovolil poslouchat vůbec. Teda, chci říct, že je v pořádku, když se vám to nelíbí a jste super, že jste to vydržel... Teda ne, že bych myslela, že jste něco jako muj táta... teda jasně, jste asi tak stejně staří, ale táta to ne to by bylo dost divný, protože jste Jimiho chlap... A já už bych měla asi jít... Díky, že si mi to vysvětlil, protože vážně nechápu, jak to děláš, já chodila do školy celý rok a nerozumím tomu a ty jsi tam pár týdnů a vyznáš se v tom-" Olivie je na nohách, svojí hyperaktivní energii přesměrovanou chvíli na Jimiho a pak hned zase zpátky na mě, ,,Víte, on je fakt děsně chytrej a já si nikdy předtím nemyslela, že by bejt chytrej mohlo bejt sexy, ale je a taky je děsně milej a já bych takovýho kluka chtěla, ale vím, že vy dva patříte k sobě, tak si nic nedovolím... a to je to, co jsem chtěla abyste věděl, a taky se vám za všechno omluvit a vlastně ani nevím, za co všechno, jenom mě prosím vás neberte vážně... a teď už vážně musím-" snaží se vážně evidentně co nejkratší cestou vzít rovnou dráhu k východu, což je dost obtížnej úkol, když celou štreku couvá.
Ne, že by nebyla sranda sledovat většinou prostořekou holku doslova se smažit ve vlastní šťávě, jenže se vzrůstající horkostí ve tváři a nutnym úbytkem kyslíku, jak se mezi výmluvama nestíhá ani nadechovat, vypadá, že vážně každou chvílí odpadne a stane se tak prvnim mladistvym v tomhle okresu, co ho kleplo. ,,Dobrý, už si skončila? Brzdi, holka, a dejchej!" příkaz, co není ani zdaleka tak od věci, ,,Sem starej, chápu to, a věř nevěř, můžu s tim i žít. Taky vim, že muj kluk je moc chytrej a tim pádem neudělá nic, co by nechtěl a myslim, že teď by chtěl, aby si zůstala na večeři, je to tak?" Jelikož předtim, jako správnej gentleman vyprovázející dívku- teda jestli se ten zběsilej pokus o úprk, dá nazvat odchodem- Jimi vstal, přitáhnout si ho k sobě kolem ramen je mnohem snazší. Možná trochu majetnický gesto, nicméně nikdo z přítomnejch neprotestuje.
,,Jasně, že jo. Ale nic tady nemáme, nestihl jsem nakoupit," omluvně a trochu smutně se pousměje. Je to přesně ten druh rozporu, o kterym vim, strávit víc času s kamarádkou nebo povinnosti, který si nabral.
,,To nech na mně," řeknu a asi bych měl bejt dotčenej, Jimiho mírně pochybovačnym výrazem, ale nakonec v něm zvítězí vyhlídka na volnej večer a on se uvolní.
,,Je to bezpečný?" provokativně se na mě zakření.
,,To zjistíme," vrátim mu, ,,Tak co, přidáš se?" zeptám se Olivie, holka pořád na odchodu s batohem přes jedno rameno, i když touhle dobou momentálně spíš skoro hypnotizovaná naší malou výměnou s Jimim.
,,Moc ráda, děkuju, pane S.," zazubí se. Zdá se, že její zvědavost definitivně zvítězila nad nervozitou. Skutečně nepotřebovala dvakrát přesvědčovat.
,,Mám dvě podmínky, přežiješ moji hudbu a zavoláš domu, aby o tebe neměli starost, bereš?" Kruci, vážně nemám ani šajna odkud muj druhej požadavek vzešel, ale zdá se, že moje floutkovský lehkovážný dny jsou nenávratně v tahu. K mýmu většímu smutku nad nima, holka se nezdá ani moc zaskočená. Je to nejspíš něco, co se očekává od seriozního dospělýho. Sakra.
,,To první nebude problém, s tím druhým to bude asi horší- vybitej, asi nemáte nabíječku nebo tak, že jo?" spolu s trochu praštěně působícim úsměvem zašermuje jednou z těch moderních mobilních vymožeností, co jsou v podstatě úplně k ničemu, když nemáte šťávu nebo signál.
,,Ne, ale můžeš zkusit tohle, určitě si to už viděla v muzeu nebo někde," ukážu jí k pevný lince.
,,Jasně, to zvládnu," odsouhlasí, stejnak na starej aparát s ještě otáčecím číselníkem- pozůstatek po původnim majiteli domu, co byl ještě větší dinosaurus než já- chvilku civí jako by se bála, že jí pokouše nebo minimálně točitá šňůra od sluchátka zaútočí a bude se jí snažit uškrtit.
,,Prima, tak tě tu necháme vybavit si, co potřebuješ. My si s Jimim zatím musíme o něčem promluvit," nechám holku holkou a svojí drahou polovičku, odtáhnu kousek bokem, abychom všichni měli dost soukromí.
,,Děkuju," Jimi mě bez okolků přitlačí na první volnou stěnu celou vahou svýho těla, ,,Vím, že jsi měl těžký den a asi bys už měl nejradši klid, takže to děláš jen pro mě a já ti za to moc děkuju-" jeho dlaně jsou na obou mých tvářích, v tu ránu, rty hladově přísátý na mejch v dravym polibku. Užívám si ho, tak dlouho, co trvá přesná hranice než by bylo nutný dostat se na okraj nebo skončit.
,,Tak snadný to mít nebudeš, lásko," Jimi je vždycky tak ochotnej mezi svoje sladký rty přijmout jakoukoliv část mýho těla, i palec, kterej spolu s mírnym tlakem zbytku ruky použiju, abych získal potřebnej odstup, ,,Taky vim, co si dělal," vlastní hlas zní mejm ušim zastřenějc, než bejvá normál, což určitě momentálně není na škodu, ,,Dal si jí pivo, přes muj výslovnej nesouhlas a věděl si přitom, že za to budeš potrestanej, že jo? Proto si to dělal, nemám pravdu?"
Rty dlouze s příslibem pohladěj invazivní těleso předtim než ho propustí, ,,Možná," muj malej ďáblík má aspoň dost slušnosti pokoušet se tvářit provinile, ačkoliv je to spíš z větší části taky hra.
,,Tak běž nahoru udělat všechno, co je třeba, abysme si pak mohli hrát dál. Víš, co chci," muj dech s tichym šepotem pohladí lasturu Jimiho ouška.
Jimi se docela odtáhne, má ten správnej výraz skutečný paniky mísený se vzrušenim, co sem chtěl vidět: ,,Teď?"
,,Právě teď. Užiješ si hezkej normální večer se svojí kamarádkou a jenom my dva přitom budeme vědět, jakej malej zvrácenej zvrhlík ve skutečnosti seš. A pak nás čeká soukromá zábava. Líbí?"
,,Moc," Jimi skoro bezdechu zasténá. Ruce omotaný kolem mýho krku, celý jeho tělo, jako by se snažilo splynout s mym. Polibek trvá moc krátce na muj vkus než je ho třeba přerušit z důvodu přítomnosti třetí osoby. I když, nebejt mejch instinktů, vlastně bych si ani velice tiše stojící Olívie opodál nevšiml. Myslim, že se hodně snažila bejt nenápadná a prosklenej pohled spolu s opět poměrně praštěnym úsměvem působěj, jako by nás šmírovala už nějakou chvilku.
,,Kvůli mně nemusíte přestávat," odvážně projeví solidní oráchlost.
,,To věřim, ale ještě chvilku a musel bych začít vybírat vstupný," zareaguju.
,,Klidně," drze se zazubí. Asi se mi brzo začne stejskat potom, jak ze začátku byla zaražená.
,,No, Jimi si teď musí něco vybavit," nenápadně ho popostrčim, tváří v tvář svojí kamarádce, s reálnou podobou toho, co se chystáme páchat, je trochu nejistější, přitom to celý byl vlastně jeho nápad. Jedno moje potvrzující kejvnutí stačí, moje rozhodnost, je to, co potřebuje. ,,Takže pokud se spokojíte s mojí maličkostí, slečno?" špetka galance namířená k holce, pak stačí vyhodit jí z rovnováhy a odvést její pozornost od každý všetečný otázky na Jimiho důvody, co by jí snad mohla napadnout.
,,Jasně, že jo," zapýří se a mně svitne naděje, že bych možná přeci jenom mohl najít fígl, jak malou drzounku rozhodit, když bude třeba.
S výběrem hudby, sem milosrdnej, zvolim něco, co by nemělo urážet citlivý adolescentní ouška, už tak stačí, že holka na mě nevěřícně zírá, když použiju CD přehrávač, jako by snad takovej oživlej dinosaur mýho ražení to neměl zvládat. Bod k dobru pro mě, že samotná generace omladiny v New Hope, ještě pořád považuje, disky za celkem moderní a in narozdíl od děcek mý ségry, co už závislý na svejch mrňavejch MP-cokoliv, považovaly i tohle div za pravěkej nástroj.
,,To je Leonard Cohen, že jo?" oči se jí rozzářej poznánim a já si začnu skoro myslet, že dnešní generace není tak ztracená. Než to komplet zazdí: ,,Učili jsme se o něm v hudebce," objasní pyšně.
,,To je fajn," nejspíš neznim patřičně ohromenej jejíma znalostma. Na každej pád to stačí, aby zmlkla. Tichost jí vydrží celou dobu až do kuchyně, kde se bez nějakejch štráchů, vyhoupne na pracovní desku, kousek ode mě. Chvíli mi trvá si rozvzpomenout, kde sme při stěhování zrovna uložili, to co hledám, přeci jenom kuchyně není moje teritorium, zrovna tak jako znalost potravinovýho obsahu lednice. Když jsem se předtim kasal, že se postarám o jídlo, byla to spíš taková sázka na nejistotu, že máme všechno potřebný.
,,To je tak super, že umíte vařit!" vzdychne Olivie, výraz nefalšovanýho úžasu ve tváři, ,,Taťka nikdy nevaří. Vlastně myslím, že kdyby to zkusil, podpálil by kuchyň, takže je to tak lepší. Taky říká, že vaření je ženská práce. Ale u vás se to asi tak nebere, že ne? Teda, když jste s Jimim oba chlapi... Nebo to máte taky rozdělený a vy... aha to znamená, že on je a vy jste-" dobrovolně se zarazí v řeči i ve svejch myšlenkovejch pochodech. Lepší pro ni, než bych to musel udělat já, vědomej si, kam její úvahy směřujou.
,,Nejsem. A Jimi není. A abych tě vyvedl z omylu, talent na vaření není něco, co získáš automaticky, když zjistíš, že se ti líbí chlapi, komprende?" Zdá se docela ohromená novou informací. Jestli to bylo vůbec možný, začne mě sledovat s ještě většim zaujetim. To už na desku vyložim sejra i chleba- všechno co potřebuju pro svůj majstrštyk. ,,Abych ti to vysvětlil, nechystám se dělat nic jako vaření, protože bych nejspíš dopadl hůř než tvůj tatík. Taky sem na to levej. No nemůžeš říct, že sme tě předtim nevarovali,"považuju za férový, ušetřit jí brzkýho zklamání.
,,V pohodě, ale jestli chcete dělat sandwich nechybí vám šunka a pár dalších věcí?" zakření se jakoby nic, kejvající nohama nad podlahou.
,,Ne, nechystám se dělat sandwich," vlastně mě její švitoření obtěžuje míň, než dávám najevo. Odpoutává to moje hříšný myšlenky od toho, co mezitim dělá Jimi, nahoře v naší ložnici. ,,Víš, co to je?" se vší slávou, z krabice, do doby než sem se ujistil, že mám ostatní potřebný, umístěný v nejvrchnějšim fochu horní skříňky spolu s pár dalšíma nepotřebnostma, vybalim kotlík na fondue.
,,Ehm- myslím, že jo?" z povzdálí, tak jako se studujou exponáty v muzeu, zkoumá předmět na stole.
,,Že byste se o tom učili ve škole?" neubránim se uštěpačný reakci.
,,To ne, ale rodiče mi o tom vyprávěli. Děda s babičkou pozvali mýho druhýho dědu s babičkou na takovou večeři a tam se poprvé mamka s taťkou seznámili. Myslím, že to kdysi byl způsob seznamování se s jinejma lidma. Je to hrnec na fondue, že jo?" zacvrliká přespříliš nadšeně.
,,Jo, to je. Dvakrát hurá pro společenskej život v zapadákově," ocenim její historku z rodinýho života tak, jak jenom někdo, jehož pozornost je zaměřená na vzbuzení správný provozní teploty pod kotlíkem a zároveň, jehož ego právě dostalo pořádnej knockout, může.
,,Jejda, promiňte, nechtěla jsem vás urazit, pane S.," vyhrkne poplašeně s dlaní přes pusu, gesto, co shledávám roztomilý zrovna tak jako na nervy jdoucí. Vážně bych ocenil, kdyby se za každej projev bezprostřednosti přestala omlouvat a připomínat mi tak ještě víc, že sem starej kment, co si zaslouží úctu, jak jí velí její místní vychování.
,,V pořádku," zamručim, vyšlu krátkej nenápadnej pohled ke schodišti, odkud očekávám a doufám, že co nejdřív, dorazí moje spasení.
,,Mohla bych se vás na něco zeptat, pane S.?" trvalo to asi dvě požehnaný minuty ticha, než se opět ozvala a další tři vteřiny než nabyla dojmu, že jí věnuju pozornost: ,,Vy jste bisexuál?" zeptá se docela nevinně.
Tu pozornost sem měl radši věnovat tomu, co dělám, aspoň bych nemusel řešit svoje pazoury spálený o plamen pod kotlíkem. Skutečně zabere veškerý moje sebeovládání zachovat se náležitě hrdinně a nedat najevo bolest nebo nepodlehnout nutkání, ujistit se, že sem slyšel správně. K mojí smůle, holka vypadá smrtelně vážně a nenuceně jako by se ptala na muj oblíbenej drink. ,,Nedávám přednost žádnýmu označení. Prostě, když se mi něco líbí, tak si to vezmu," taky odpovim vážně. Že to vyzní nějakym způsobem, co holku přiměje se začervenat, je čistě neúmyslnej efekt. ,,Co ty o tom vlastně víš?" Uznávám, její přístup je poněkud neortodoxní na město, ve kterym naprostá většina dospělejch obyvatel v tom lepšim případě, se otázku orientace snaží ignorovat s nadějí, že snad zmizí. Druhá část věci, něco na její fascinaci, je sakra zneklidňujícího už od prvního dne.
,,Moc nic. Když k nám nastoupil Jimi, tak jsem si na internetu našla nějaký články o tom a o spoustě jiných věcí, ale něčemu z toho nerozumím nebo si je neumím představit, technicky. Tak byste mi to mohl vysvětlit, protože určitě máte spoustu zkušeností-" prosebně zakmitá řasama. Skutečně zneklidňující.
,,No pokud máš nějaký otázky asi bude lepší se na ně zeptat Jimiho. Přimluvim se za tebe, aby ti udělal školení sem si jistej, že je stejně tak kvalifikovanej jako já," v zásadě netušim o čem přesně se tu bavíme, ale něco mi říká, že bych to ani neměl chtít vědět. V zájmu zachování svýho duševního a nejpíš i fyzickýho zdraví. Popálený prsty pořád ještě bolej.
Celá se rozzáří nadšená nápadem. Bohové nechť jsou milostivi Jimiho příčetnosti! ,,Jo, to by asi bylo fajn. Děkuju, pane S."
,,Když jsme tady nebo se potkáme na ulici a nebude poblíž nikdo z vašich spolužáků, můžeš mi řikat jménem. Počítám, že se budeme vídat dost často, takže to pane si můžeš nechat od cesty," nabídnu, protože vážně už mě nenapadá, co jinýho bych měl udělat, abych se pokusil smazat přirozenou hranici mezi dospělýma a dětma, ke který tu jsou všichni mladý vedený. Zároveň nejsem cvok, abych byl ochotnej si připustit k tělu každýho puberťáka, kterýho kdy v budoucnu budu potřebovat z pozice svý funkce umravnit.
,,Já nevím. To se asi nehodí," hlesne jako bych jí nabídl kdoví jakou nestoudnost, oči přilepený na svejch rukách divně propletenejch prstama mezi kolenama.
,,Tak si to ujasníme-" vážně se potřebuju natáhnout do poličky pro misku, která je čirou náhodou za dívčím ramenem, takže by mě nikdo nemohl podezřívat z úmyslu uvěznit nebohou Olivii mezi svým tělem a paží a vyvést jí tim z rovnováhy, ,,Můžeš mě šmírovat při líbání, můžeš mi klást všetečný otázky, můžeš mi očumovat zadek- a nesnaž se to popřít, vím, že jsi to dělala, ale nemůžeš mi řikat jménem?" Efekt se dostaví okamžitě. Téměř můžu na svý tváři cejtit horkost vyzařující z její kůže.
,,Pokusím se," znova hlesne, jenže tentokrát, když se odtáhnu, její trhanej dech a prosklenej pohled mě v tom utvrděj, že za jejim stavem nejsou rozpaky. Nebo možná jo, ale docela jinýho druhu, víc lahodící mýmu egu. Sem si dobře vědomej, že mě dokáže vnímat jako chlapa, z nějakýho důvodu je v podobnejch situacích víc sama sebou, než když se pokouší se mnou jednat jenom jako s dospělym.
,,Hodná holka," musim se otočit anžto spokojenej úsměv, co mi začne kroutit pysky, by mohl bejt považovanej za nezákonej. Vysoko do vzduchu pohodit nabytou misku a chytit, je tak nějak samozřejmost. Pokud mě zabodovat u středoškolačky dokázalo povzbudit, pohled na mýho partnera mě vyšvihne přímo do stratosféry. Není to ani tak jeho vzhled, protože na něm samotnym není nic zvláštního až na to, že šortky z praktickejch důvodů vyměnil za volnější pláťáky, je to právě ten důvod samotnej, kterej mi dokáže způsobit skoro závrať a okamžitě způsobí zvýšenej odtok krve jižnim směrem.
,,Jak to tu vypadá?" zeptá se, nervozní úsměv mu hraje na rtech a přidává víc na kouzlu k chaoticky rozcuchaným vlasům a mírně zarudlým tvářím dílem od jeho předešlý aktivity a dílem studem.
,,Skvěle, ale ne tak skvěle jako ty," odpovim docela upřímně, samozřejmě s podtextem, kterej chápeme jenom my.
,,Jo, sluší ti to," nebohá nevinná Olivie si mojí narážku vysvětlí po svým. Což samozřejmě Jimimu moc nepřidá.
,,Dík. Byla mi už trochu zima," zaimprovizuje s ještě větší červení ve tvářích. Vsadim se, že vysvětlovat změnu svýho oblečení, bylo to poslední, co si přál. Chudák. Zdá se, že Štěstěna momentálně nebude na jeho straně a Karma v tuhle chvíli mající podobu jeho kamarádky, se ho rozhodne ještě víc potrápit. Samozřejmě s dobrym úmyslem. Ale to už tak v životě chodí, že cesta do pekla je dlážděná samýma dobrýma úmyslama.
,,Vážně?" dívka ho se zájmem pozoruje, ,,Možná budeš nemocný. Vypadáš, jako když máš horečku," v hlase má takovou upřímnou starost, až by jednoho skoro zamrzelo, že se nevědomky stává pěšákem v naší malý zvrácený hře. Čimž tim jednim, samozřejmě nejsem já, protože na to se až moc královsky bavim, abych si připouštěl nějaký výčitky.
,,Jsem v pohodě," hlesne Jimi snažící se do hlasu dát stejně tolik přesvědčení, jako do způsobu, co nejnormálnějš v rámci možností, se pohybovat po kuchyni, aby kamarádce nezavdal sebemenší další příčinu ve zkoumání.
,,Vážně vypadáš trochu uříceně," zhodnotim s neutralitou za jakou bych si mohl gratulovat, ,,Proč se neposadíš, beztak za chvíli budeme moct jíst," navenek přehlídka galance a samozřejmě v reálu škodolibosti odsunu pro něj židli.
Od Olivie se ozve tichý užaslý: ,,Oh," dlaň teatrálně na srdci, přiopilej úsměv na rtech, dokonale unesená mýma skvělýma způsobama. Pochopitelně, že Jimi její nadšení nesdílí.
,,Dík, myslím, že chvíli postojím," mojí snahu ocení kyselym zvednutim koutku. Samozřejmě, že když s naší hrou souhlasil, věděl, že mu to rozhodně neusnadnim. ,,Vlastně mě napadlo, jestli si k té zvrhlosti, co tady provádí, nedáme salát? O zeleninu u nás nikdy není nouze, protože je to to jediné, co můj drahoušek nedokáže spást," osloví culící se dívku.
,,Jasně, ráda. Můžu ti nějak pomoct?" Olivie s elegancí gymnastky plavně seskočí ze zvýho dosavadního posedu na desce linky. Opilej úsměv už nejspíš definitivně přilepenej na tváři.
,,Jestli chceš," Jimi pohodí ramenem, lehce se usměje ve stylu milýho kluka od vedle. Vzhled s jakym by mu nejspíš nikdo neodmítl ani darování orgánů. Ne, že by potřebovala dvakrát přesvědčovat.
,,Hej! Protestuju! Fondue jsou po všech stránkách vyvážený jídlo s přísunem vápníku a kdo ví čeho, co vy mladý potřebujete pro růst kostí," pochopitelně o druhou část osočení se nedohaduju.
,,Jako kdyby ty ses někdy zajímal o to, co je zdravé," Jimi se pochybovačně zašklebí.
,,Zajímám se, co je zdravé pro tebe, to stačí," zapředu způsobem, kterej nemůže bejt zdravej snad v žádnym významu toho slova a Jimiho lehký zachvění se, když se ho dotknu, cestou na svoje místo, je toho důkazem. No je to známá věc, že většina toho, co je v životě přijemný, není zdravý.
S omezenejma zásobama i svejma kuchařskejma schopnostma sem vybral naprosto ideální večeři. Takovou co se dělá v podstatě sama a já mám spoustu času si užít pivko i výhled na svýho partnera. Jimimu se extra čas, než si jeho tělo přivykne na novou situaci, hodí a možná bych měl skoro žárlit, jak rychle se s Olivií sehrajou při přípravě salátu. Jenže tak nějak spíš převládá pocit aspoň dočasnýho klidu a pohody, když ti dva se vrátěj ke svýmu dovádění. Já nikdy nebyl ten pravej, co by uměl například ocenit skoro profesionální způsob, s jakym dokáže krájet zeleninu, za to Olivie pro něj tvoří celkem nadšený publikum. Sem docela v klidu, i když se jí Jimi snaží pár triků naučit, takřka omotanej kolem její útlý figury, svojí vede její ruku s nožem, názorně předvádějící, jak správně nakrájet rajče bez toho aby z něj byl protlak. Trochu mi to připomene Jimiho hru s dívkou v klubu, sotva pár dní zpátky a všechno ostatní, co se dělo potom. Tehdy se mě snažil vyprovokovat, ale teď nemůže bejt o provokaci ani ta nejmenší řeč. Na to působí moc šťastně a jeho smích bezstarostně čistě, když společnýma silama dopravěj poslední várku zeleniny do misky.
,,Právě v čas," okomentuju. Jimi postaví na stůl mísu se salátem, Olivie dodá talíře a oba se posaděj. Já svojí část práce mám už splněnou, sýrová hmota v kotlíku už příjemně klokotá přesně na správný provozní teplotě ke konzumaci. ,,Všechno jasný? Vezme se to. Napíchne se to. Nechá se to pořádně nasáknout. Chvilku vystydnout. Jí se to," názorně s jehlicí předvedu krátkou instruktáž pro nezkušený děvče. Jimi už svojí, nezbytnou, absolvoval se Siobhan než jsme odjeli z města.
,,Jasně, to zvládnu," Olivie se zazubí a hned se jme otestovat v praxi. Co na tom, že holka vynechala předposlední zásadní bod. Z improvizovanýho ventilátoru rozprostřený dlaně zběsile kmitající před pusou, zvládne zdvihnout palec a její: ,,Chuper," je nejspíš kladný hodnocení.
,,Vážně si nedáš?" Jimi, než se jeho kousek dostane na správnou teplotu, využije čas k rozdělování salátu na talíře. Porce v kleštích se výhružně mihne v mym zornym poli.
,,Blázníš? Ještě by mě to pokousalo," záměrně dodám do odmítnutí dostatek pobouření. V zásadě ani tak zápornej vztah k zelenině nemám, ale Jimiho protočení očí a zachichotání Olivie mi stojej za drobnou hereckou etudu.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.