Hříchy otců 18

23. září 2018 v 20:45 | Fenix |  Hříchy otců
Zdravím přátelé,
je to už nějaký pátek, co jsme se tu naposledy sešli, vím. Letní lenošení plus spisovatelský blok k tomu to je přímo vražedná kombinace. S létem je konec, tak doufám, že co nevidět zmizí i ten blok a budeme pokračovat svižněji a lépe. Navazujeme přesně tam, kde jsme skončili a sice, když byl náš udatný šerif vytržen ze středu oslav Dne nezávislosti a odvolán k naléhavému případu. Tímto uznání všem, kteří v komentech i tak soukromě, odhadli, o jaký případ se jedná. ;-) Tipujte, komentujte směle dále neboť vězte, že vaše reakce jsou to jediné, co mne motivuje se vůbec snažit nějaký blok překlonat.

Za korekce opět velký dík Janě.




18. kapitola
Když s doktorem dorazíme na místo nehody, přivítaj nás blikající majáky hasičů i odtahovky. Supi z druhýho bejvaj u nehod vždycky mezi prvníma, aby urvali kšeft. Ačkoliv v tomhle případě se při práci v bahnitym terénu, zdá lehčí dodávka odtahovky s pohonem na všechny čtyry kola, jako vhodnější volba. Vyprošťovací práce jsou v plnym proudu. Oba týmy spolupracujou se sehranou hladkostí. Chlapi od hasičů halekaj povely, šoféra v kabině navigujou po svahu, bezpečně co nejblíž, aby mohl s pomocí navijáku s hákem vytáhnout to, co vězí na dně jezera. K vidění je i maník v neoprenu s kyslíkovou bombou na zádech, nenapadlo mě, že místní záchranáři takovýho nějakýho k mání maj. Nedá námahu dovtípit se, co se stalo i bez kusejch informací, který mi Burton předal až v soukromí mýho auta cestou sem. S doktorem se rozejdem každej za svejma povinnostma, ačkoliv je zřejmý, že jeho čeká spíš už jenom pochmurná funkce koronera. Moje povinnosti v tomhle případě taky nejsou nejvábivější, už jenom pro začátek, že mě čeká komunikace s někym, na koho sem dnešní večer byl nejmíň zvědavej.
,,Řekněte mi, Willkinsy, jak je možný, že když je nějakej průser, najdu vás u toho vždycky jako prvního? "nešetřim cynismem už na potkání. Vim, co sem Jimimu slíbil, jenže prospěchářskej blb mě vydráždí hned, jakmile ho zmerčim. Důležitost sama, když s baterkou v ruce řídí dopravu a brání těm pár projíždějícim čumilum, po silnici nad, zastavit na místě, zatím co jiný tam dole, dělaj skutečnou práci. Úsek cesty obvykle nepatří k nejfrekventovanějšim, to jenom dneska se většina řidičů z rozličnejch důvodů, rozhodla vyhnout tudy svátečnímu mumraji na hlavnim tahu. Příkrej travnatej sráz dolu vedoucí k jezeru, kam se dá i zajet s trochu namakanějšim fárem, a když člověk ví kudy, průrvou mezi svodidlama k tomu určenou, obvykle bejvá využívanej jenom rybářema nebo omladinou hledající kousek soukromí ke svejm rejdum. Svodidlama, kterejch části v jinym místě, se momentálně válej rozsekaný okolo. Důkaz o tom, že ať už v jezeře skončil kdokoliv, určitě si cestu nevybral dobrovolně, teda pokud to nechtěl vzít zkratkou na Onen svět. Což spíš ne, podle kurevsky dlouhý a zřetelný brzdný dráhy, co už sem stačil zaznamenat.
,,Nebyl jste k zastižení, když přišlo hlášení. Kontaktovat vás přes doktora Burtona, bylo to nejlepší, co mě napadlo," sklopí pohled, srazí podpatky, v pokusu vypadat aspoň trochu omluvně.
,,Kdo to nahlásil?" přejdu k věci. Jeho omluvy a výmluvy mě vlastně nezajímaj a sem moc otrávenej, abych ho griloval o něco dýl.
,,Oni," v kuželu světla z baterky a odrazech majáků, vidim pod srázem ještě jedno auto. Postavu sedící na kapotě po uši zachumlanou do deky a podle užitýho množnýho čísla spíš jenom tak hádám, že někdo další sedí v kabině. ,,Roger Simons a Dorothea Addamsová. Místní středoškoláci. Byli přímo u toho, když se to stalo. Ten kluk se jí snažil zachránit, zatímco jeho přítelkyně volala na stanici-" není už asi nic zvláštního, že se Willkins snaží šplhat podrobnym popisem situace. Ne, že by to na mě, tak nějak jako vždy, mohlo zapůsobit. Stejně na konec dám přednost vlastnímu úsudku před zprostředkovanejma informacemi, i kdyby přišly od někoho, kdo by mi nelezl krkem.
,,Máme svědky? Zajímavý," řeknu tak nějak víceméně pro sebe, ,,Co víme o tý tam?" číst mezi řádkama mi vyneslo povědomí aspoň o tom, že v jezeře se jedná o osobu ženskýho pohlaví.
,,Madison Westwoodová, sedmnáct let, bydliště Maple street třicetšest. Vracela se ze zábavy, kousek odsud. Je to docela notorická potížistka, jestli to tak můžu říct. Šerif Rodgers s ní už měl nějaké řízení. Podezření z držení drog, vyloučení ze školy, několikrát; krádeže v supermarketu. Pokud vás zajímá můj názor, je to zřejmé-" vážně se na mě podívá, jako by čekal, že ho podrbu za ouškem za podání podrobný zprávy anebo, že o jeho názor fakt zájem projevim.
,,Nezajímá, ale vy mi ho nejspíš stejně řeknete," prohlásim popravdě, kéž by to jenom mělo nějakej odkladnej účinek. K mojí smůle se tentokrát Willkins nenechá odradit, i když zase aspoň působí zvadlejš než jeho předešlej entuziasmus.
,,Pravděpodobně byla opilá nebo pod vlivem drog a nezvládla řízení. Je to víc než jasné," zhoupne se na špičkách, snad aby zdůraznil svojí důležitost.
,,Možná tak vám. Já bych si s dovolenim počkal na výsledky testů a svědecký výpovědi. Hádám, že pro vás nebude problém vyslechnout všechny, kdo s ní byli na tý párty a najít někoho, kdo ji viděl chlastat nebo fetovat, když ste si tak jistej. Zprávu chci mít na stole, řekněme, zítra do odpoledne," zaúkoluju ho způsobem, kterej by mu měl dát ponaučení pro příště. Ne, vážně v sobě nenajdu ani unci pochopení pro někoho, kdo dokáže dělat závěry na základě nepodloženejch spekulací.
,,Ne, pane, to nebude problém. Měl bych vyrozumět jejího otce?" Neni zvláštní překvapení, že pod jeho koženym exteriérem, je možný zahlídnout jiskru nadšení. Snaživej blb je celej říčnej, aby aspoň na jedinej okamžik mohl bejt důležitej, i když to znamená bejt poslem špatnejch zpráv pro blízký tý holky.
,,Ne, to udělám sám," odbudu ho. Je to přibližně ta samá chvíle, kdy mi doktor na dálku dá signál, že budu nositelem úplně těch nejhorších zpráv. Všechno popořadě, ještě to bude muset počkat. Jediný dva, co budou moct možná poskytnout aspoň malou útěchu pro pozůstalý, už čekaj. Vždycky sem byl toho názoru, že blízký si zaslouží znát celou pravdu ať už je jakkoliv drsná. Nic není horšího než nevědomost.
Dvojice svědků, jsou od pohledu ještě děti, i když je zřejmý, že než se to stalo, věnovali se tady docela dospěláckejm aktivitám. Holka sedící v autě na místě spolujezdce je sice oblečená, ale nějak v tom fofru zapomněla na šprndu přehozenou přes vedlejší sedadlo. Kluk třesoucí se pod erární dekou, je nahej a bosej jako v ten den, kdy přišel na svět, ale hádám, že tam je důvod docela jinej. Z vlhký ofiny mu ještě odkapává místama voda a jeho svršky i s botama ležej na kapotě vedle něj v pokusu o sušení. Asi měl celkem smůlu, že než si šel zaplavat, jejich muchlování nedospělo tak daleko, že by měl na sobě míň oblečení. Když se k němu přiblížim, vypadá docela uleveně. Nechte to na Willkinse a můžete se spolehnout, že ve svý nebetyčný snaživosti a furťáckosti, nechá jedinýho svědka zkapat na zápal plic.
,,Vy dva ste to prej celý viděli?" zeptám se. Jenom přikejvne, brada se mu třese a očividně má dost práce zachovat si hrdost, aby přede mnou a před svojí holkou otevřeně nejektal zubama. Není zrovna ten nejteplejší letní večer a šok asi taky dělá svý. ,,Jenom trochu, to tě zahřeje," čumí na mě jak puk, když mu vnutim svojí placatku s bourbonem. Děti tady jsou na muj vkus až moc spořádaný a já bych měl bejt ten poslední, kdo ho bude kazit, jenže co zbejvá, když z něj potřebuju dostat aspoň pár souvislejch vět a muj idiotskej zástupce ho tu přiměl zůstat bez ohledu na to, jestli by svůj hrdinskej kousek, kluk odskákal nachcípánim. Polkne, zašklebí se.
,,Děkuju," dokáže už aspoň vyslovit souvisle.
,,Tak co se tady stalo? A přeskoč tu část, kdy ste se muchlovali, ta je mi jasná," pobídnu ho. Nemám tolik času, abych musel poslouchat vejmysly jak pozorovali hvězdy nebo něco. Už tak stačí, jak se kluk ošije. Holka ani nevylejzá z auta, zchumtaná s kolenama pod bradou na místě spolujezdce.
,,Vlastně jsme nic neviděli. Jenom slyšeli, na začátku. Chvíli předtím. Motor strašlivě ječel. Musela jet tak stovkou možná víc. To, co sme viděli, jako by se rozjela rovnou ze silnice proti svodidlům. Možná si to v poslední chvíli rozmyslela, protože následovalo pištění brzd. Pak strašná rána, když auto prorazilo zábrany. Pak už asi nemohla dělat nic. Bylo to fantastický a děsivý zároveň, jako ve filmech. Víte to, jak auto letí z útesu chvíli vzduchem a pak rovnou do vody? Dottie volala hned záchranku a já jí běžel pomoct. Snažil sem se k ní dostat dřív, než se potopí úplně na dno, ale nešlo to. Bylo to šílený. Dveře nešli otevřít a ona to taky zkoušela zevnitř. Škubala za pásy. Mlátila kolem sebe. Kabina se rychle plnila vodou. Snažil sem se jí ukázat, že má stáhnout okýnka až by se vyrovnal tlak, viděl jsem v televizi, že to funguje, ale nešlo jí to. Panikařila a tak strašně křičela. Nemohl jsem jí slyšet, ale vím, že křičela, prosila mě, dokud to šlo. A pak už jsme byli moc hluboko a mně začal docházet vzduch. Tak sem se musel vynořit, a když jsme se potopil zpátky už se nehýbala. Snažil jsem se kamenem rozbít sklo, ale to taky nešlo. Nakonec jsem toho musel nechat, zůstalo mi akorát dost sil vyplavat zpátky. Já... měl sem se snažit víc, měl sem vydržet dýl... měl jsem jí pomoct... Ona je-?"
Žádnej mladistvej by asi neměl předčasně dospět právě takovymhle způsobem. Stačí, když někdo blízkej jenom umře. Vidět někoho umírat v přímym přenosu, bejt toho účastníkem, to by byl nátlak na psychiku i leckterýho dospělýho. I když kluk se drží statečně, čeho byl svědkem, už je napevno zapsáno v jeho očích a tváři, spolu se sebepochybnostma a výčitkama svědomí. ,,Nemohl jsi udělat víc. Znám dost chlapů, starších než si ty, který by to ani nezkusili. Vlastně to byl i dost obdivuhodnej výkon vydržet tak dlouho pod vodou," z mý strany, pouhý konstatování faktu, ale je to přesně ten druh potřebnýho rozptýlení.
,,Jsem kapitán školního plaveckého týmu, pane," oznámí, má přitom tendenci se trochu narovnat v ramenou. Na druhou stranu, mládí má výhodu přizpůsobivosti. Časem i ty nejhorší vzpomínky vyblednou.
,,Tu holku tam si znal?"
,,Jen tak od vidění. Občas jsme se potkávali na chodbě ve škole," odpoví. Poznám, když má někdo na jazyku víc než v konečný fázi vypustí ze rtů.
,,A tvoje přítelkyně?" sázim na to, že holka by měla bejt sdílnější, aspoň tak to většinou funguje, co se klepů týká a tak nějak už je mi jasný, že mrtvá, zrovna k nenápadnejm šedejm myškám asi nepatřila.
,,Taky ne. Ona tam- měla svoji partu. My- nestýkáme se s takovými lidmi," vyhrkne trochu obraně, jako pravověrnej klaďas, snažící se nevystavit svojí dívku nepohodlí, ale i tak způsob jakym kličkuje kolem slov je víc než výmluvnej. Asi by na mě mělo udělat dojem, že se holku snažil vůbec zachránit, když nepatřila do jeho stáda.
,,S jakýma takovýma?" jestli něco, vzbudil ve mně vážnej zájem.
,,No však víte-" nepokrytě se ošije a tentokrát to nevypadá, že by byla na vině zima, ,,Sportovci, šprti, vyděděnci. Patřila k těm posledním. Byla trochu do větru. Lidi jejího druhu jsou magnet na potíže. Večírky s alkoholem a nejen tím. To není nic pro nás," výraz na jeho tváři tak trochu zosobněnýho jedenáctýho přikázaní mi připomene Willkinse, až se musim ptát, co je to s mladejma v tomhle městě. I když tenhle zjevně má aspoň jednu spásnou vlastnost. Narozdíl od mýho zástupce- souloží.
,,Dobře. Tady sme skončili. Zvládneš vás dostat domu?" Počítám, že se ode mě tak nějak čeká, že se budu zajímat, zvlášť když chlapec se projevil jako tak docela nezavrženíhodnej exemplář na rozdíl od většinový populace místní pokrytecký stoky. Přeci jen, riskovat svůj život a zajímat se o někoho o koho se běžně nezajímal, svědčí o určitejch kvalitách charakteru, jaký tu běžně k vidění nejsou.
,,Ano, pane," přikejvne.
,,Tu deku si můžeš nechat," zarazim ho rychle, když má tendenci ve svý nezkonalý poctivosti mi ukázat něco nač nejsem zrovna momentálně zvědavej. Znovu vypadá docela uleveně a ještě šťastnější, když startuje motor, dřív než se stihnu pořádně nadechnout.
Toliko k tý přijatelnější části všech rozhovorů. Další na řadě je doktor Burton. Když se k němu dostanu, tělo holky je už naložený v pytli, připravený k převozu do márnice.
,,Obávám se, že v tuto chvíli vám nemohu říci nic podrobnějšího. Příčina smrti je dána a na těle nebyly nalezeny žádné známky poranění, které mohlo zapříčinit nehodu. Počítám, že si budete přát vyšetření na alkohol a drogy," zkonstatuje. Za těch pár tejdnů neradostný spolupráce už se naučil celkem dobře předvídat.
,,Udělejte to. A děkuju," dodám. Tušim, že v jeho případě zdvořilost nebude na škodu, zvlášť když ho opět čeká celonoční šichta.
Řízek z odtahovky je docela jinej případ. Už od oka, někdo u koho bych se se slušností daleko nedostal. Přežvýkavecký způsoby a ušmudlaná kombinéza, co má nejspíš vzbudit dojem, že skutečně tvrdě maká a nemá ani čas se převlíct. Na druhou stranu, vážně si pěkně pohnul, aby vrak co nejrychlejš zapřáhl za korbu svýho auta. Věřim, že spíš tak nedočkavej, co nejdřív z něj co nejvíc vyrejžovat, než z ochoty přispět k co nejrychlejšímu obnovení plynulýho provozu. ,,Jaký máte plány tady s tím?" z mojí strany je to profesionální povinnost se zajímat o osud vraku. Navíc mám na tom v jeho případě i osobní zájem, aby všechno proběhlo podle regulí.
Než promluví, špičku mý boty tak tak mine nechutnej flusanec směsi žvejkacího tabáku a slin: ,,Sešrotovat, nebo snad máte lepší nápad?" drze na mě zazírá, ,,Domluvim se s majitelem. Auťák je na odpis. Musely se rozpárat dveře, abysme se dostali vůbec dovnitř, předek je komplet v háji, elektronika rozhozená. Rybniční smrad z čalounění nikdo nevytáhne. Jestli na tom něco trhnu, budu rád, když to pokreje moje náklady," zazní jeho profesionální, a jak jinak než velice přehnanej, odhad. Chudák, jeden by se nad nim až ustrnul, že mu to vůbec za tu námahu stálo, kdybych nevěděl svý.
,,Fajn. Takže vám určitě nebude vadit, když předtim než to sešrotujete, po vás budu chtít, zkontrolovat každou součástku, hlavně brzdy a sepsat o tom podrobnej zápis, že ne?"
,,Děláte si srandu, že jo?! Víte kolik by mi to zabralo času? Vypadám snad jako někdo, kdo by neměl nic lepšího na práci než se celou dobu škrabat v zadku?! Mám jedinej autoservis a vrakoviště ve městě, to je nějaký práce-" zpustí skoro nezastavitelnou tirádu.
,,Když se mě ptáte, tak jo. Vypadáte přesně jako někdo, kdo když se neškrabe v zadku, hledá na čem by se nakapsoval. Lidi, jako ste vy, nemám rád už z principu, a když někoho nemám rád, tak mívám tendenci se na něj zaměřit. Mohlo by se tak snadno stát, že se do tý vaší dílny zajdu podívat i s povolenim. Oba víme, že bych tam nejspíš našel pár součástek, který nemaj zrovna košer původ, že jo?" nemusim ani moc vařit z vody, všechny podobný dílny fungujou stejně ať už tady nebo v Chicagu. Jeho ještě kyselejší ksicht, mě v tom jenom utvrdí. ,,No, abyste nebrečel, že na tom budete tak docela škodnej, náklady za práci a vynaloženej čas, můžete fakturovat městu," nabídnu benevolentně. Přeci jenom, hnidy jeho ražení, slyšej nejlíp, když se před nima zašustí zelenym.
,,Nějakej čas to zabere," zamručí na konec, ochota sama.
,,Dneska do odpoledne. Sem rád, že sme si rozuměli," určim termín. Protože nevidim důvod, proč já s doktorem, by sme měli bejt jediný, co budou kroutit noční.
***ooo***
Po nějakym tom kratšim hledání, přeci jenom ještě nemám zmapovanou každou adresu, dorazim na Maple street třicetšest. Je tak kolem druhý ráno, ne víc. Oslava skončila a město už dávno spí. Není slyšet nic než motor mýho auta brázdit si cestu tichou ulicí. Okolní domy jsou ponořený do tmy, světlo v oknech je jen v jedinym. Zaparkuju u protějšího chodníku. Zastavim motor. Zapálim si cigaretu. Ani já nejsem zvyklej, bejt snadno poslem špatnejch zpráv. Za závěsem osvětlenýho okna se v pravidelnym intervalu mihne mužská silueta. Otec čekající na návrat svý dcery, kterej už nikdy nenastane. Nedopalek zakončí svou pozemskou pouť pod špičkou mý boty, když vystoupim. Lidi musej mít nějakej šestej smysl a ne že ne. Muž vyjde ze dvěří. Stojí na zápraží, pomalu se k němu blížim. V těhle chvílích je mi jako odsouzenci kráčejícímu na popraviště. Všechno bledne v porovnání s výrazem toho muže. Nikdy jsme se osobně nesetkali. Jsem v civilu a moje auto není služební přesto jako by nějak vytušil, co mu přicházim říct.
,,Pan Westwood?" zeptám se. Tiše přikejvne. Vrátí se do domu, dveře nechávající otevřený v nevyřčenym pozvání. ,,Obávám se, že pro vás nemám dobrý zprávy. Vaše dcera měla nehodu-" nikdy sem nevěděl, jak takový věci správně říkat. Nejsem dost empatickej ani chytrej, abych empatii uměl předstírat. Když skončim zjednodušenou verzi oproštěnou o všechny spekulace a pomlouvačný fámy, sedí na sedačce, pořád bez jedinýho slova, bez známky pohnutí, bez slz, jak se na chlapa jeho kraje a věku pozdních čtyřicet, sluší. Nechám ho vstřebat fakta, čas věnující stručný obhlídce obýváku, což shledávám užitečnějšim než svoje neobratný pokusy snažit se ho utěšit. Beztak nic z toho, co bych mohl říct, nemá skutečnej smysl v porovnánim s jeho ztrátou. Dům je čistej a upravenej, i když možná pro někoho strohej, mýmu mužskýmu vkusu vyhovuje tak akorát. Žádný zbytečný cingrlátka. Jenom pár fotografií na krbový římse snad mapuje historii rodiny a svědčí o kdysi lepších časech. ,,Kde je vaše žena?" oči mi padnou na fotografii blondýny s asi dvouletym děckem v náručí. Sem si jistej, že vyjma nás dvou v domě nikdo není. Pokud mě paměť neklame, zmínka byla i jen o otci a fotky z pozdější doby svědčej pro to, že v životě rodiny se žena nevyskytovala právě tak od tý jediný aspoň ne duševně.
,,Nežije s námi," moje otázka muže vytrhne z otupělosti zármutku, ,,Odešla od nás, když bylo Madison třináct. Má teď jinýho chlapa, novou rodinu. New Hope jí byl moc malej a my nebyli dost dobří. Nemyslím si, že jí bude zajímat, co se stalo. Nikdy jí to nezajímalo. Nezáleželo na tom. Dokázal jsem se o naší dceru postarat. Až do teď-" zatne čelist, bezděky sevřený pěsti v klíně s kůží napjatou kolem kloubů do zbělení se třesou bezmocnou touhou zničit nepřítele, nad kterým nelze zvítězit.
,,Ani ti nejodvážnější z nás nemůžou čelit tomu, co nejde porazit," spolu se svým chabym pokusem o aspoň nějaký vhodný slova mu podám skleničku whisky. Dlouze se na ní zadívá. Zakrouží hladinou po skle. Jeho pohled je vzdálenej do vzpomínek.
,,Nenapil jsem se čtyři roky. Slíbil jsem si, že tu lahev načnu, až bude Madison plnoletá. Chtěl jsem abychom ji vypili spolu... To už se nestane-" naráz do sebe obrátí celej obsah skleničky. ,,Poslužte si," klepne prázdným sklem o stůl. Divná situace, kdy mám zastat úlohu hostitele v cizim domě, jenže někdy, ať si moralisti plácaj, co chtěj, je opilá cesta ta jediná správná. Určitě funguje jako momentální řešení. ,,To zatracený auto ode mě dostala k narozeninám. Tak moc si ho přála. Musel jsem si najít ještě jednu práci, abych jí ho mohl koupit. Byla tak šťastná. Poprvé po dlouhý době se zase usmívala. Vždycky jsem se jí snažil dát všechno, co chtěla, abych jí nějak vynahradil, že se na ni vlastní máma vykašlala. Kéž bych to nikdy neudělal. Byla to hodná holka. Tak chytrá. Možná měla nějaký problémy, když od nás její máma odešla, ale dostala se z toho. Nezajímá mě, co žvaněj ty okolo! Byla perfektní! Moje dokonalá holka, i když svéhlavá. Nikdy si nenechala do ničeho mluvit. Jako její máma. Ale to byla součást jejího kouzla. Navíc, když bylo skutečně třeba, dala si poradit. Nikdy nepřestala potřebovat svýho tátu a já tam vždycky byl, když mě potřebovala. Jenom dneska ne, když mě potřebovala nejvíc-" dolejvám mu a o něco míň sobě, přeci jen, já sem ten, kdo bude potřebovat bejt při vědomí a on má před sebou dlouhou cestu projít si z otupělosti bolestí ke stádiu vyrovnanosti a racionálnímu myšlení.
,,Ty problémy o kterejch ste předtim mluvil, jakýho byly rázu?" možná je ode mě hrubý v takovou chvíli otvírat starý rány, jenže zkušenost říká, že lidi bejvaj nejupřímnější, když jsou na dně.
,,Nic vážného. Možná jednou nebo dvakrát se opila. Kdo z jejích vrstevníků to nezkusil, a kdo by jí to vyčítal v její situaci. Ale dala si domluvit. Ten slib, nepít dokud nebude plnoletá, byl vzájemnej. Neporušila ho a já taky ne. Problém byli ti ostatní... Od té doby, holka bez mámy... říkali, že jí nemůžu vychovávat sám, že na ní nestačím. Ale to nebyla pravda. Zvládali jsme to spolu dobře. To jen oni; sváděli na ní všechno špatný, co se kde stalo. Když někdo někde vyvedl nějakou lumpárnu, hned z toho obvinili Maddie. Protože přeci, kdo jinej než holka z rozvrácený rodiny-" pozoruhodný, jak připravenej byl na danou notu, fakt, kterej nemůžu nechat bez povšimnutí. Možná je to jenom automatickej režim někoho, kdo je zvyklej, svoje dítě bránit před světem, kdo ví.
,,Mohl bych vidět její pokoj?"
,,Jak chcete," má sotva dost sil, pohybem ruky naznačit do patra.
Vlastně nevim, co od prohlídky očekávám. Celej případ, vypadá nad slunce jasnej. Jenže to je právě to, ty nejjasnější věci, mívaj tendenci bejt nejzamotanější. Patro tak jako přízemí, je přiměřeně uklizený, ložnice, pokoj pro hosty a na konci chodby po dvouch neúspěšnejch pokusech, musí bejt dětskej pokoj. Ložnice, kam sem ze zvědavosti jenom nahlídnul, v celkovym kontextu působila, jako by jí řadu let nikdo nepoužíval. Vrstva prachu na všech plochách, chomáče válící se po podlaze, rozestlaná postel, dámský svršky na ní i na dveřích pozotvíranejch skříní, kousky co se nejspíš nevešli do kufru, poskytujou obraz jako by jejich majitelka odešla před nedávnem ne před několika rokama. Mužský stopy chyběj docela. Najdu je v pokoji pro hosty. Potvrzení mý domněnky, že se pan Westwood ze společný ložnice vystěhoval a místnost nechal coby chátrající památník jeho zkrachovalýho vztahu. Ne moc zdravý, ovšem taky ne trestný počínání. Pokoj Madison je skoro kopií ložnice, sklony k bordelářství nejspíš zděděný po matce. Rozmanitý kousky oblečení na každý volný ploše i podlaze, mezi nima CD nosiče. Toaletka s přehršlí kosmetiky a tretek víc než by se vešlo na jeden krk, zavěšenejch na bizarním stojanu ve tvaru paže i s prstama. Stěny olepený plagátama kapel i zpěváků, co mi nic neřikaj, ale asi jsou momentálně v kurzu. V zásadě normální pokoj náctiletý. Ty pravý poklady najdu až ve skrýši v dutině okenního parapetu. Kondomy, skleněnej bong, drtička a sáček něčeho, co nebude určitě oregáno. Podle vůně, docela dobrej matroš. Možná zdejší omladina nebude tak nudná, jak by se zdálo. Další tretky, ovšem vysačky z obchodů, na nich řikaj, že tyhle nebudou získaný tak docela legálně. Ze všech těch tajemství mě ale zaujme sbírka deníků, na hřbetech vzorně označený letopočtama. Nejstarší je datovanej osm let zpátky, otevřu ten aktuální. Opět, co můžu soudit, běžná exkurze do nitra puberťačky. Láska a nenávist, měnící se tak rychle, jak rychle listuju stránky. Některý zápisky doplněný celkem zdařilejma ilustracema. Několik z nich trochu děsivejch- podle všeho neoblíbená spolužačka- celkem realisticky vyvedená přejetá vlakem s hlavou ležící kousek dál na kolejích. Ta samá o pár stránek dál probodnutá v kaluži krve. Morbidnost kompenzuje hromada srdíček patřící jiný osobě s iniciálama Z.W. Těch zmínek je tam víc, podle všeho, její kluk, nicméně nic bližšího, co by mohlo prozradit jeho totožnost. Jenom, že do něj byla asi docela dost udělaná. Zápisky končej pár měsíců zpátky, slovama: "Zítra je ten den." potřeboval bych víc času se jim věnovat, jenže ten mi není danej.
,,Našel jste, co jste hledal?" Westwood se tak tak drží na nohách, jednou paží se kymácivě opírající o zárubeň zatím co v druhý křečovitě svírá láhev, zní neartikulovaně, kalnym pohledem obsáhne pokoj, než se mu povede zakotvit na mojí osobě.
,,Možná. Mohl bych si to na chvíli půjčit?" poukážu k deníku.
,,Na co? Svuj názor ste si už nejspíš udělal," odsekne s hořkostí a v jeho stavu překvapivou nesmlouvavostí, radící mi, že pokud se chci vyhnout konfliktu, měl bych svojí žádost zkusit přednést, až bude střízlivější nebo si rovnou obstarat povolení. Jelikož momentálně nehrozí ani jedno, deník uložim, tam kde sem ho vzal. I když mojí pomoc razantně odmítne, nějak se nám povede dostat se zpátky do přízemku, kde se skácí znovu na sedačku.
,,Jak se to vlastně stalo?" zase na mě zaměří kalnej zrak, počítám, že nacházející se ve fázi hledání viníka. Někoho proti komu by mohl nasměrovat svůj vztek.
,,Zatím nevíme, ale pracujem na tom," je to jediná odpověď, jakou mu momentálně můžu čestně dát, ,,Byla pod velkým tlakem, okolí myslím. Někdo, třeba ze školy, kdo by jí šikanoval kvůli vaší situaci?" snažim se rozklíčovat informace nabytý ze zápisků samotný Madison.
,,Ne. Maddie byla vždycky tak veselá, šťastná, kamarádská. Dokonce, i když nás její máma opustila, snažila se to brát s nadhledem. Kdo jí opravdu znal, ji musel milovat. Z těch ostatních si nic nedělala-" je asi pochopitelný, že nedokáže nebo si nechce přiznat, brát svoje dítě kriticky, i když já sem jenom z pár kusejch informací z ostatních zdrojů mohl získat jinej obraz.
,,Její deník končí zápiskem, že zejtra je ten den, tušíte, co tím myslela?" nedá mi to se nezeptat, i když reakce je přesně taková jakou sem očekával.
,,Nemám nejmenší tušení," zamítne bez toho, že by se o tom třeba jen přemejšlet snažil. Trochu divný. Jeho následná reakce je na snadě: ,,Moment! Já vím, kam tím míříte!" upře na mě rozostřenej přesto pohled plnej emocí, ,,Neudělala by to! Nenechala by mě tu samotnýho. Ne moje Maddie. To vy! Jste stejnej jako všichni ostatní. Soudíte. Přijdete do mýho domu a troufáte si mi naznačovat, že to byla její chyba místo toho, abyste dělal svojí práci a zjistil, kdo za to může-"
,,Nikoho nesoudim, jenom se snažim sehnat všechna fakta, což je moje práce," zdůraznim, ,,Nebudu vám lhát nebo dávat planý naděje. Tak jak to zatím je, to vypadá, že to byla nehoda. Nic víc nic míň. Pravděpodobně nebude žádnej viník, na kterym byste si mohl vybít vztek. Čim dřív se s tim smíříte, tim to pro vás bude snažší."
,,Někdo za to musí bejt zodpovědnej! Měla celej život před sebou, nemohla jenom tak umřít. Ne moje holčička. Já... musím jí vidět-" v rozpoložení v jakým je pro mě nepředstavuje nejmenší potíž usadit ho zpátky na místo, když se pokusí vstát. Kus chlapa, ale nervový vypětí spolu s alkoholem dělaj svý.
,,To není nejepší nápad. Ne dneska," snažim se znít klidně. Nemám ponětí, jak zevrubně doktor v roli koronera dělá svojí práci, ale sem si jistej, že to nebude nic pro oči rodiče.
,,Musím jít za ní. Nemůžu ji nechat samotnou," žalostně zaknučí, bojovnej duch je pryč, zbývá jen únava.
,,Nebyl byste tam co platnej. Zejtra. Nebudu vám dělat žádný průtahy. Jenom mi slibte, že do tý doby, nevyvedete žádnou hovadinu," dvě věci jsou zřejmý; za žádnejch okolností nebude důvod, proč bych měl prodlužovat mužovo utrpení a odepřít mu možnost, co nejdřív se rozloučit.
,,Musím se postarat o svoji holčičku," odpoví místo dání slova, co sem žádal. V tuhle chvíli je to stejně dobrý a já vim, že se můžu spolehnout, že nebudu muset řešit další smrťák do doby, než bude všechno uzavřený. Vim to stejně tak jistě a to je ta věc druhá, že během tý doby, bude třeba někoho, kdo mu pomůže najít způsob jak jít dál.
,,Máte někoho, koho bych měl zavolat?" nabídnu. Všeobecný zkušenosti se smrtí řikaj, že nejhorší ze všeho je prázdej dům. Dům, kterej sám o sobě už by měl svejch přízraků víc než dost. Ta spořádaná domácnost, už se nezdá tak dokonalá jako na první pohled a muž v současný době zhroucenej v polstrování s poloprázdnou lahví v ruce, určitě nejeví známky dostatečný síly s problémama se vypořádat sám.
,,Nikoho nepotřebuju! Nikdo ste se nestarali před tím, tak teď nemusíte. Co tady ještě vlastně děláte? Vypadněte," hořkost, prázdnota nic víc. Slova nenesou potenciál skutečnýho vzteku, tak prázdný, jak prázdná vyhořelá schránka, je jejich původce.
Nechám ho tak. Protože ve skutečnosti, je zřejmý, že není absolutně nic, co bych v danou chvíli pro něj mohl udělat. Jediný co zatím není tak docela jasný, jsou okolnosti přesně, který vedly k tomu, že mladá holka skončila svojí životní pouť v hlubinách jezera. Seznam záhad se rozrůstá, ačkoliv v tomhle konkrétnim případě je dost možný, že vysvětlení bude docela nasnadě. Ne, nemám v plánu ani tak tenhle případ snadno smést ze stolu. Protože vysvětlení je to nejmenší, co dlužim jejímu otci.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 malone malone | 27. října 2018 v 10:42 | Reagovat

Neee, to jako nemám co číst dál?! Potřebuju další dávku! Prosím!

Už třetí mrtvá žena. Všechny tři nějakým způsobem osamělé, žijící život, který je proti tomu, co je v New Hope zvykem. Jsem hodně zvědavá!

Btw, ta scéna s Jimmym byla... Ach! (Myslím v minulém díle.)

2 Fénix Fénix | 27. října 2018 v 20:38 | Reagovat

Pozitivum je, že co číst je na skladě. Vlastně celkově už povídka čítá nějakých 300 stran textu a ještě nejsem u konce. Jen se k tomu dostat. Se přiznám, že pohled na kapitolu bez jediného komentáře mne příliš elánem k úpravám neplnil. Se s tím tedy pokusím v dohledné době něco provést. ;-)

Skvělý deduktivní postup, tedy, za předpokladu, že všechna tři úmrtí nejsou jen náhoda  a něco společného mají. Čímž neříkám, že mají ani, že nemají. :D

Děkuji, další podobná je nedaleko. 8-)

3 malone malone | E-mail | Web | 28. října 2018 v 20:52 | Reagovat

OMG, hrozně moc se těším! <3 A jo, jako naprosto tě chápu. Taky by mě to otrávilo.

No, jako statisticky si říkám, že je divný, že by takhle začaly umírat ženský jen tak.

4 malone malone | E-mail | Web | 5. listopadu 2018 v 18:56 | Reagovat

Prosííím, kde je další díl? *nejlepší štěněcí očka, jaká umím*

5 Fénix Fénix | 5. listopadu 2018 v 19:24 | Reagovat

[3]:[4]: Makám na něm, makám, seč mi mozgové závity stačí. Věc se má tak, že z jedné strašně dlouhé kapitoly budou dvě, ovšem tu první část je třeba poněkud rozvést, což momentálně dík civilnímu životu moc nemám kdy, jenže zrovna je to jistý klíčový rozhovor nebo alespoň by měl být. ještě pár dní trpělivost, prosím. *ětěněcí očka na oplátku*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.