Hříchy otců 17. Bé.

21. července 2018 v 7:05 | Fénix |  Hříchy otců
Druhá část.


Při druhý návštěvě, je letiště stejně tak zdánlivě opuštěný, jako když sme tu byli prvně. Tentokrát už znalý poměrů to vezmem bez váhání rovnou do starýho hangáru. Přiznám se, že sem trochu zklamanej, když místo plavovlasýho anděla nás přivítá šedivej, špatně oholenej stařík.
,,Vítejte, mládenci, už to tu na vás čeká," palcem naznačí k barikádě z rozměrných dřevěných beden za ním, dřív než bysme stačili vůbec otevřít pusu k dotazu.
,,To všechno?" vysoukám ze sebe. Není šance jak do mýho nebohýho sporťáku žádnym způsobem veškerej obsah naštěkat.
,,Ne, jenom těch šest na kraji. Když chvilku vydržíte, C.J. Vám to pomůže naložit," prohlásí stařík netající se, kdoví proč, poťouchlym úsměvem.
,,To zvládnem sami, díky," mkrnu na Jimiho, to množný číslo bylo jenom formalita, protože muj potencionální parťák sotva drží pohromadě, pořád tejranej kocovinou, tmavý sluneční brejle, co sem pro něj vyštrachal v palubce, momentálně nenasazený jenom ze zdvořilosti k starýmu pánovi. Každopádně nic proti emancipaci, ale radši se strhám sám, než abych nechal holku tahat už od pohledu těžký bedny.
,,Jen vydržte. Každou chvílí by měla přistát," stařík trvá neochvějně na svým. Hádám, že prozatím neexistuje způsob, jak z toho vyváznout aniž bych se projevil jako šovinistický hovado. ,,Je se zákazníky a svojí 204 na malým okružním letu po okolí. Jestli moc nespěcháte, možná by vás taky mohla na chvíli vzít do vzduchu, co vy na to?" nabídne.
,,Aha. Nenapadlo mě, že máte ještě jeden stroj," ve skutečnosti mě nenapadlo ani, že holka, když předtim řikala, že lítá, to myslela vážně. ,,Každopádně dík, za nabídku, ale asi někdy jindy," na odmítnutí mi stačil jeden pohled na Jimiho, kterej při zmínce o lítání zezelenal snad ještě víc, než už byl.
,,Samozřejmě, že ano. Dost dobře nemůžete mít leteckou společnost bez letadla, že ano, mladý muži? Huey je skvělý stroj," prohlásí s notnou dávkou pýchy vlastní snad každýmu nadšenci do čehokoliv. ,,Uvidíte sami, příště. Nepochybuju, že k tomu budete mít příležitost," dodá s malym spikleneckym úsměvem, o jehož důvod se pro teď v zájmu zachování svojí příčetnosti radši nezajímám.
,,Co tohle?" naznačim k Messerschmidtu dlícímu na tom samým místě, co posledně. Podle mě, pokud je někdo dost velkej blázen, aby vozil lidi v letadle naposled používanym v době korejský války, je dost cvok, aby lítal i s tim.
,,Oh ne," doprovázený smutnym potřesenim hlavou, ,,To je Elsa, přivezl jsem si ji i se svojí ženou, babičkou C.J., rovnou z Berlína. Oba dva máme svý nejlepší roky za sebou a zatracená vláda si myslí, že oba patříme už do starýho železa. Už nepatříme na oblohu ani jeden, říkaj. Pche! Takovej nesmysl!" vyplivne. Jenom tak tipuju, že příčina jeho rozhořčení bude spíš v nedávnym pozbytí jeho licence než letadla, který o svojí způsobilost přišlo počítám, tak před dobrejma třiceti rokama nejmíň.
,,Létal jste ve válce?" Celej Jimi, snažící se, aby se i neznámej člověk cejtil líp, bez ohledu na to, že on sám vypadá, že svádí bitvu se svým rozbouřeným žaludkem už jenom z toho, že musel promluvit.
Zabere to. ,,Na to vsaď svoje botky, chlapče!" stařík se celej rozzáří, ,,Ta pro mě poslední odkud mám i tuhle krásku, byla pěkně drsná jízda. Lítal sem tehdy s Mustangem, moje Lucil, taky skvělej stroj, ale Elsa je ta co mi zachránila krk. Psal se tehdy rok devatenáct set čtyřicet čtyři . Čtrnáctýho dubna na den přesně. Začalo to jako rutinní let, nic víc než vyčistit cestu našim hochum na B-17, aby Frickovi mohli poslat pár bombovejch pozdravů do jednoho malýho zapadákova, kterýho jméno si už nepamatuju. Už jsme se skoro vraceli domu, když nás překvapila eskadra jejich J.G. Začalo to lítat všude kolem a to se ví, že jsme jim nedali nic zadarmo a oni nám taky ne. Chudák Lucil měla palivovou nádrž jako řešeto, motor začal vysazovat a já musel hledat, kde nejrychlejc přistát. Neměl jsem páru, jak daleko sem letěl. Všude tma jako v ranci a na budíky se taky nedalo spoléhat. Neměl jsem ponětí ani, kde sem, jenom se modlil k Všemohoucímu, aby pode mnou byl dostatečně volnej plac, když jsem si konečně sedal. Ani jsem nevěděl, že sem ve městě, a že jsem byl. A v jakým? To jsem si s hrůzou uvědomil, až když jsem viděl tu jejich bránu, kterou jsem před tim zahlídl párkrát na obrázku, takže možnost omylu byla vyloučená. Při vší tý mizérii jsem přistál Adolfovi rovnou na přednim dvorku, tak říkajíc. Samo sebou, že něco takovýho se neobešlo bez pořádnýho humbuku, takže do dvou minut bylo náměstí obšancovaný náckama. Rojili se ze všech stran jako švábi, po zuby ozbrojený a já u sebe neměl nic víc než svoji pistoli a jeden zásobník, takže jsem hledal, jak se z tý šlamastiky dostat bez střílení. Nakonec jsem proklouznul do jednoho opuštěnýho domu, kterej jak se ukázalo pozdějc, nebyl tak docela opuštěnej. To nejkrásnější stvoření na světě, který jsem do tý doby mohl vidět a taky nejbojovnější, se kterym jsem se kdy setkal a to doslova. Mířila na mě, já na ni, ale věděl jsem, že to bude muj konec, pokud se rozhodne vystřelit, protože nic na světě by mě nepřinutilo zabít ženskou, i když patřila k nepříteli. Nevim, kdo z nás byl víc překvapenej přítomností toho druhýho a vlastně ani nevim, jak se mi ji povedlo nakonec přesvědčit, aby mi pomohla, protože jsem nepochopil z tý jejich hamatilky nic víc než, to, že se mám klidit z jejího domu a pozdějc její jméno. Ale udělala to. Schovala mě do sklepa a po pár dnech nebylo ani tak důležitý, že si nerozumíme, totiž rozuměli jsme si i beze slov. Pochopil jsem, že zůstala dočista sama, když její rodina utekla před bombardovánim, a že zůstala, protože to je její domov a chce zůstat až do konce, ať už bude jakejkoliv. Asi jsem na ní musel udělat pořádnej dojem, protože když se pak naskytla příležitost a my se už spolu vloupali do hangáru výcvikovýho centra, kde na mě čekala tahle kráska-" kejvne k stíhačce, ,,A já měl příležitost elegantně zdrhnout, Lotte letěla se mnou. Vzali jsme se ještě zpátky na mojí základně, i když to se taky neobešlo bez komplikací. Přeci jen vzít si Němku nebylo jen tak. Ale nelituju toho, a každej den našeho života jsem se snažil, aby ona nemusela litovat taky. To mi věřte. Takže vidíte? Vděčim jí za svůj život i manželský štěstí," dokončí svůj příběh s poslední myšlenkou a nostalgickym úsměvem patřícím znovu letadlu.
,,Zase smutníš, dědečku? Víš, že mě to trápí, když jsi smutný-" Někde ke konci příběhu charakteristickej zvuk dobíhajícího rotoru přistávajícího vrtulníku zvenčí přidal na autentičnosti válečný kulisy. Mladá pilotka vplula tiše dovnitř, a teď s rukou ochranitelsky položenou na rameni sedícího starce, se na něj něžně usmívá.
,,Nejsem smutný, má drahá. Jen jsem si tak trochu zavzpomínal," opětuje jí úsměv, svojí vrásčitou rukou překryje tu její. ,,Navíc myslím, že těmhle dvěma mohl náš příběh jen prospět. Dnešní mladí nevědí nic o překonávání překážek ani o tom, jak je důležitá vzájemná důvěra. Kdybysme tehdy jeden druhému s tvojí babičkou nevěřili a nerozhodli se riskovat, nic z toho by se nikdy nestalo a neměli bychom tebe, což by byla věčná škoda," řekne s veškerou něhou.
,,Ani mýho tátu," dívka pobaveně zmíní zjevnej fakt.
,,Ani toho ne," z lehký změny mužova hlasu je patrný, že k děvčeti má bližší vztah než ke svýmu mužskýmu potomkovi, což je možná i důvod, proč ona je tou, kdo nejspíš převezme živnost. Nebo je to možná naopak, kdo ví.
,,Počítám, že za tim, jak ste se seznámil s Viktorem je taky nějakej zajímavej příběh?" Zkusim svoje štěstí. Nevynechám možnost, kdybych se mohl víc přiblížit k rozluštění záhady, jakou padre bezesporu je. Zvlášť, když sem si čim dál víc jistej, že jeho veškerý akce mířený našim směrem, nemůžou bejt náhoda.
,,Jak se to vezme," do týhle chvíle upovídanej stařík se odmlčí, snad od doby, co sme sem vkročili, si mě po prvé měřící od hlavy k špičkám bot a zpátky, jako by mě hodnotil. Netušim proč, protože to spíš vypadalo, že zatraceně dobře ví, co my sme zač, ,,Dejme tomu, že mě a mé rodině pomáhal vypořádat se s jistými přízraky minulosti a při tom se z nás stali přátelé," odpoví dost vyhýbavě. Mohl bych se jenom dohadovat, že myslí Viktorovy psychologický dovednosti nebo možnosti duchovní útěchy. Jedno je jistý. Momentálně je to to jediný, co z něj na tohle téma dostanu.
,,Můžeme to naložit? Nechci vás honit, hoši, ale za dvacet minut mám další let," pobídne nás pilotka, jeden se musí obdivovat jejímu načasování.
,,Jasně, hned se do toho dám," odsouhlasim, fakt je, že s tim všim vykecávánim už sme dost ve skluzu a určitě by nebylo fér nechat padreho ve štychu, když se nám postaral o tak parádní vejlet.
,,Není třeba, jenom mi řekněte, kam to chcete," holka mě počastuje dost samolibym úsměvem, jako by přesně věděla o mejch zábranách nechat ji rvát se s bednama.
,,Věřte mi, není radno se s ní dohadovat, když si vezme něco do hlavy. Umíněnost má po svojí babičce," odvětí stařík pobaveně. Tam kde já se cejtim dost hloupě, on s hrdostí v očích sledující svojí vnučku bez stopy námahy naskládat zásilku na ruční paleťák a ten dotáhnout obratně až k mýmu autu. Moje pýcha dostane drobnou náplast, když je mi aspoň umožněno všechny ty krabice naštekat na zadní sedačky a část do kufru.
Cesta zpátky proběhne hladce a převážně v tichu. Dík tomu, že Jimi pospává, mám spoustu času na přemejšlení. O odvaze, statečnosti a důvěře. Možná, jenom možná, že vložit svojí důvěru do vztahu k druhýmu člověku, skutečně vyžaduje víc odvahy než projít nepřátelskym územim beze zbraně. Já se nikdy nepovažoval, za zbabělce, takže možná je načase něco z tý odvahy použít, uvěřit v nás a začít skutečně žít než jenom doufat v přežívání v co nejdelší dobu.
***ooo***
Je to sotva čtyřiadvacet hodin, ale během doby naší nepřítomnosti se většinou nudný, jednotvárný město změnilo k nepoznání. Každej kandelábr lemující hlavní třídu papírovejma dekoracema a balonkáma v barvách vlajky. Různý verze zdoběj i každou budovu, kam oko dohlídne. Stoly prohýbající se jídlem po obou stranách. Vůně z už dávno rozpálenejch grilů směsice dřevěnýho uhlí spolu s grilujícím se masem linoucí se ve vzduchu. Hemžící se lidi připomínaj mravenece v mraveništi a spíš jako by se množili korzující i mezi bočníma uličkami, než aby se uhýbali před autem, když se davem snažim mučivě pomalu prorazit si cestu až k cíli. Moc nepomůže ani několikrát použít klakson. Ne, že by byl v tom randálu tvořícim nejrůznější kakofonií zvuků nad nimiž nejvíc převažuje banjo, housle a moc bych za to nedal, že tu a tam se ozve i divnej zvuk tažení trsátka po valše, plus halekání vyvolávače z vidlácký kapely, v samym středu náměstí na improvizovanym podiu i s parketem, frázujícím pro tančící při čtverilce.
,,Přísahám, že jenom vidláci můžou bejt tak hloupí, aby potřebovali nápovědu k tanci," neodpustim si, když se pomalu šineme kolem nich.
,,Kušuj! Už jsem zapomněl, jak je to skvělý," Jimi dění okolo sleduje s nefalšovanym nadšenim, který může mít snad jenom někdo, kdo v něčem takovym vyrostl nebo pracuje pro nějaký médium zabývající se zkoumánim tradiční kultury.
,,Zapomeň. Tohle s tebou tančit nebudu ani náhodou," upozornit ho považuju za věc pudu sebezáchovy. Místo aby se naštval nebo mi oplatil držkatou poznámkou, na rtech se mu mihne rozpačitej úsměv při připomínce včerejšího večera.
Viktorovo stanoviště je před jeho domem. Ani na malý travnatý ploše u něj nechybí dlouhej stůl s pohoštěnim a grilem. Sorta poflakující se kolem patří už od pohledu do kategorie, co by se nejspíš jednotně dala řadit k charitě. Asi na tom není nic překvapujícího, že místo rodiny a přátel vynaložil svoje úsilí k zorganizování pikniku pro všechny chudý a opuštěný z města, který by u jinejch stolů nejspíš nebyli vítaný.
,,Právě včas!" zářivě se usměje na pozdrav. Nevim jestli je vtipnější fakt, že na svým civilnim černym oblečení má bílou zástěru nebo potisk na ní hlásající "Ďábel na grilu" spolu s kreslenym čertíkem i s vidlema. ,,Doufám, že jste cestou neměli nějaké komplikace?"
,,Vůbec žádný. Máte to v autě," odpovim ledabyle. Nechtěl bych jeho svědomí zatěžovat další, i když milosrdnou lží, když by se mi zaručeně dušoval, jak moc ho mrzí, že sme byli nucený strávit noc ve městě, když si sem jistej, že přesně to plánoval.
,,Znamenitě," pousměje se v tichym porozumění. ,,Pokud bych vás směl ještě obtěžovat, abyste mi to složili zde?" požádá mezi obracením burgerů na roštu a výdejem papírovejch talířů svejm hostum.
,,Jasně, cokoliv," odsouhlasim. Asi se vážně moc nezastaví a pravděpodobně bych ho i politoval nebejt tak moc zaměřenej, co nejrychlejc se vypařit ze společnosti drahejch spoluobčanů, držící se našeho původního ujednání. ,,Jdeš taky?" houknu na Jimiho, celou dobu se držícího kus za mnou jako tichej stín.
,,Jo," potvrdí. Ne že bych si snad myslel, že mi ve svým stavu může bejt užitečnej, ale pořád nevypadá, že by se v padreho přítomnosti cejtil tak docela pohodlně, ačkoliv teď se zdá, že spíš ze všech těch vůní kolem mu větší starost dělá snaha udržet svůj žaludek na místě.
Vlastně nakonec na celý tý špedytérský práci bylo nejtěžší i s bednama několikrát prokličkovávat davem, kterej jakoby kolem Viktorova místa najednou krom jeho oveček se rozšířil i o mrak dalších lidí. Kroužící kolem, teda spíš připomínající hladový vlky.
,,Vydržte přátelé, za malý moment to bude," snaží se je Viktor uklidnit. Popravdě moc nechápu původ celýho toho rojení. ,,Tak co vy dva? Nejste ani trochu zvědaví na to tajemství?" obrátí se na mě, potom, co na trávník s odfrknutim složim i poslední bednu, jako by mu bylo jasný, že už mám namířeno vzít co nejkratší dráhu kamkoliv co nejdál odsud. Všeobecně vzato, instinkt říká, že chlapovi s páčidlem v jakýho se svatej muž promění, by se nemělo odporovat. Zvlášť když energicky začne odstraňovat víko z první bedny.
,,Možná chvilku," řeknu potom, co Jimi souhlasně přikejvne, že se můžem zdržet. Jeho kocovina byl taky jeden z důvodů, proč sem kvaltoval vidět nás doma a nejlíp v pelechu klidně i ve vší slušnosti.
,,Ujišťuji vás, přátelé, že vaše trpělivost bude odměněna. Jamesi, prosím, byl bys tak laskav a zapnul vařič," požádá. Až teď si všimnu, že na kraji stolu stojí malá kempingová plotna i s nádobou a vodou. Samo, že Jimi poslechne na to je moc dobře vychovanej, aby odmítl. Viktor postupně začne vedle vykládat tajemství většiny beden.
,,Děláte si srandu, že jo?" nezbyde mi než nevěřícně zírat, ,,Všechny ty štráchy kvůli kyselýmu zelí a párkum?" Vážně sem asi trochu zklamanej, protože sem čekal něco... řekněme něco víc ilegálního, co by mi třeba pomohlo rozklíčovat záhadu jeho osoby.
,,Ne ledasjakým párkům, ale Richie´s speciálním, a vy budete mít možnost za několik okamžiků ochutnat ty nejlepší hot dogy na světě," oznámí se vší hrdostí rodilýho Newyorčana. K zásilce patřila i originální hořčice a velká sklenice nakládanejch cibulek. To všechno v množství hádám, že pro celý město. ,,Pokud vám to není dost, otevřete prosím zbytek, je tam něco co by vás mohlo zaujmout," pobídne mě s mrknutim.
Ne, že bych byl celej říčnej asistovat mu v jeho samaritánskym snažení, když už se mu povedlo vtáhnout do něj mýho partnera, kterej v součastnosti zaujal Viktorovo místo u grilu. Nicméně i teď je zvědavost silnější a mimoto nakládat s pajcrem není to samý, jako kdybych pingloval všem těm nenažrancum, co se kolem množej snad dělenim, každou minutu. Jedno se musí nechat, i tentokrát se padremu povede mě vyvést z míry ovšem dost přijemnějšim způsobem. Bejt o něco míň chlap, nejspíš bych se neubránil dojetí, při pohledu na zásobu lahví s logem husí hlavy na modrobílym poli, mezi ostatníma zářících v suchym ledu jako nejskvělejší diamanty. Dotek domova. Toho skutečnýho. ,,Jak se vám u všech všudy povedlo tohle sehnat?" Nesejde mi na tom, jak divně pro okolní čumily může působit to, že před otevřenim láskyplně pohladim křivky lahve s chicagským pivním zázrakem. Možná, že předtim to nikdy nebyla moje preferovaná značka, ale teď je tak blízko domova, jak jenom se můžu dostat.
,,Můj přítel, který se tak laskavě postaral o celou tuto zásilku, nalezl jejich zastoupení v Bronxu. Ve skutečnosti to pro něj nečinilo nijakou zvláštní obtíž. Přijměte to jako mou nejhlubší omluvu, za komplikace, které jste měli při vyzvedávání a jen maličkost na znamení toho, že mi skutečně záleží na tom, abyste se zde mezi námi cítil jako doma," musí se nechat, že znova, vypadá při tom skutečně upřímně ačkoliv nejspíš někde v podtextu při zmínce o komplikacích je spíš omluva, za manipulaci k jaký se i v podstatě přiznal. Asi těžko by mi obstarával minimálně měsíční zásobu Goose Island, kdyby netušil, že nějaký komplikace v uvozovkách, budou.
,,Řekl bych, že tohle zatím maže všechno," demonstrativně a s požitkem nechám chladivou kapalinu klouzat hrdlem. Po dlouhý jízdě bodne. Když přejdu skutečnost, jak nesnášim manipulace jakýhokoliv druhu, ve skutečnosti těžko bych mohl mít cokoliv za zlý chlapovi, co se nám postaral o perfektní vejlet, že jo? Pár dalších hltů a přestanou mi i vadit ty neopadající zástupy hladovců, co se rojej snad hůř než kobylky, kolem. Asi až teď docela chápu, monstrozní kvantum ingrediencí i důležitost je obstarat. Zdá se, že nejsem jedinej, kdo dokáže ocenit dotek velkoměsta, což vlastně na jednu stranu je dost zajímavý, jak zdejší konzervativci se můžou přetrhnout, aby okoštovali originál exotiku z Velkýho jabka. Celkem zajímavej je i pohled na Viktora, kterej v přípravě hot dogů je stejně obratnej jako v užívání slov. Možná i víc. V tandemu s Jimim, kterej mu vydatně sekunduje, by si z fleku mohli nejspíš otevřít vlastní stánek, jak jim to klape. Zpětně si moc nedokážu uvědomit, jak se přihodí, že o chvíli pozdějš, se ze mě stane zásobovač, co jim pod ruce doplňuje všechno potřebný a hlídá maso na grilu, o který momentálně není ten největší zájem, ale hádám, že i na to dojde.
,,Sytit hladové je uspokojivé, nicméně vyčerpávající," když to Viktor říká, vypadá skutečně vyšťaveně. Konec konců, je to on kdo tu strašil už, kdo ví jak dlouho předtím, aby to všechno připravil, ,,Děkuji vám oběma za pomoc," neopomene dodat. S dalšim skutečně vděčnym úsměvem si ode mě vezme pivo, co mu podám. Asi to nejmenší, co sem pro něj mohl udělat. Nic divnýho, že po půl dni takříkajíc u plotny dá skoro celou lahev na ex. Chvilka klidu, kdy se dostane i k tomu se sám najíst, hádám. Ještě předtim udělá i jeden hot dog pro mě. Na chicagskou variantu je tam málo chilli a moc kyselýho zelí, přesnějš všechno a hořčice není taky ta správná, nicméně po několika měsících první, chutná přímo božsky.
,,Jeden pro tebe?" nabídne i Jimimu. Ten se spíš zdá, že mu odpočinek moc nesvědčí. Pohybem rozprouděnej zbytkovej alkohol v jeho systému si vybral příležitost uhodit v druhý vlně a je vidět, že ho stojí hodně sil nabídku zdvořile odmítnout. ,,Perná noc?" I když se snaží, Viktorovi se moc nedaří udržet známku pobavení z hlasu.
,,Spíš ráno," prozradim místo Jimiho, protože ten lehce zelenej se nezdá, že by mu bylo do dalších řečí.
,,První? Pamatuji se jako by to bylo včera, když jsem měl svou první kocovinu, přesto, že jsem byl mnohem mladší než ty. Příliš si nepamatuji, co tomu předcházelo večer, jen vím, že byl zapojený školní maskot, spreje, dva či tři komplicové ve zločinu a myšlenka, že čuník s barevným čírem lépe podpoří týmového ducha, což by samo o sobě nebylo nic zlého, kdyby onen čuník zároveň nebyl mazlíčkem řiditele. Na každý pád trest, který následoval po té, nebyl ani zdaleka tak špatný jako to střízlivění. Vyzkoušej tohle. Nic nesrovná žaludek lépe než kyselé zelí," nandá na talíř porci ze sklenice. Nemůže bejt pochyb o dobrym úmyslu a snaze ulevit Jimiho žaludku i svědomí, jenže to má spíš opačnej efekt, když se kyselej zápach dostane k Jimiho nozdrám.
,,Myslim, že ne. Díky," vysloví se zřetelnou námahou. Nemyslel sem si, že by bylo možný, aby jeho tvář dostala ještě zelenější odstín, ale stane se.
,,Zdravím, šerife, Otče. Zbylo vám ještě něco z té dobroty?" spíš nic než zákon schválnosti než co jinýho, je to, že zrovna v ten moment se nezjeví nikdo jinej než Stanford Burton, i když mající momentálně větší zájem o hot dogy než o okolí.
,,Samozřejmě, že ano, drahý příteli. Kdyby bylo třeba, alespoň jeden bych pro vás ubránil klidně vlastním tělem," Viktor se pustí do výroby. Ani jeho slova ani vstřícnej úsměv se sotva postřehnutelnou samolibou hranou na okraji nejsou od věci. Nějakym divnym způsobem, kterej já asi nejsem štonc, tak docela docenit se mu tu nejspíš povedlo něco skutečně velkýho i v takový maličkosti, jako když zdejší, jinak ve vakuu zakonzervovaná komunita, se může umlátit po něčem tak kontroverzně cizáckym jako Newyorskej Hot Dog.
,,Tak to mám štěstí. Dnešní den by pro mě nebyl dokonalý bez nejlepších hot dogů ze všech. Ať se propadnu, ale že by k nim mělo být varování, že jsou prudce návykové," zazní uznale už přes ládující se pusu od příslušníka lékařský komory. ,,Co říkáte na oslavu, šerife? Musíte nechat, že to tu umíme rozjet stejně dobře, jako ve velkoměstě," poznamená s vhodnym načasovánim, jak se na distingovanýho chlapa jeho kategorie sluší, mezi soustama.
,,Ujde to," musim popravdě říct. Vychlazenej Goose Island a jídlo aspoň trochu připomínající domov dokázaly přerazit i nepřijemnej cizí dojem z vidlácký kutálky produkující snad bez přestávky do okolí zvuky, který zjevně nepřijdou děsivý nikomu jinýmu jenom mně.
,,Počkejte si na ohňostroj. Z něj se posadíte na zadek," opáčí. Řekl bych, že na mě musí bejt dost znát, že mám jinej názor, takže nepovažuju za nutný to ani verbálně sdělit. Fakt je, že felčar se od samýho začátku přes pár našich kontaktů ke mně nesnažil bejt nic jinýho než zdvořilej a hádám, že o to samý se snaží i teď konverzací. Štěstí pro mě, asi smůla pro Jimiho, když svojí další pozornost upře jeho směrem: ,,Vy musíte být poslední McEllisterovic chlapec, nemám pravdu? Slyšel jsem, že jste se vrátil do města. Ještě jsme neměli příležitost se setkat, myslím," naprosto nenoblesně si ruku upatlanou od hořčice utře do ubrousku, než ji nabídne Jimimu k potřesení.
,,Pamatujete si mě?" zní trochu trochu ohromeně a dost nervozně, pořád nejistej, jak se chovat při konfrontaci s mnohem staršíma místníma. Sotva chvilka, kdy dokázal bejt trochu uvolněnější v přítomnosti padreho.
,,Samozřejmě, synku, pamatuji si každé dítě, které jsem vlastnoručně odrodil. O to mám větší radost, když jej můžu vidět i jako dospělého," prohlásí a vážně přitom zní hrdě, jako by to jak Jimi dospěl byla jeho osobní zásluha, ,,Ovšem vy teď nevypadáte vůbec dobře, cítíte se zdráv?" asi mu nemohl uniknout poněkud stále nazelenalej vzhled mýho milence.
,,Docela," odvětí Jimi. Hádám, že to poslední, co teď potřeboval, je zkoumavej pohled, s jakym si ho měří a vážně míněná starost v hlase felčara.
,,Jste si jistý? Kdyby se to do zítřka nezlepšilo, stavte se u mě v ordinaci," nabídne. Opět ani stopa po neupřímnosti.
,,To uděláme," ujmu se vedení. Možná si starej praktik nezaslouží bejt svědkem toho, když záměrně majetnicky vezmu Jimiho kolem ramen, jenže nebyl bych to já, kdybych se svojí nudu nepokusil rozptýlit drážděnim hada bosou nohou a navíc, pokud se jme rozpačitě vyklidit pole a dál Jimiho netejrat, asi to nikomu neublíží.
,,Dobře," řekne jenom, dlužno dodat, že k mýmu rozladění. Žádný puritánský pobouření, žádná zábava pro mě. ,,Otče, myslíte, že bych mohl dostat ještě jeden kousek a taky burger pro Tuckera? Nejspíš by mi neodpustil, kdybych se na něj vykašlal," sledovat pohyb jeho hlavy v náznaku směru znamená dostat výhled na podium, kde si až teď všimnu, že vzpomínanej žurnalista, zároveň není nikym jinym než neúnavnym produkovatelem chrastění valchy vylepšený o kravskej zvonec v místní kapele.
,,Bezevšeho," Viktorův tázavej pohled beze slov je moje narážka. Není to tak jako že bych nikdy předtím negriloval, a že bych nevěděl co si počít s obracečkou a nevěděl kolik je třeba času k masu tak akorát propečenýmu, to jsou všechno věci, který mě tatík naučil, jenom sem si nemyslel, že bych je někdy ve svým životě, měl kde použít dál. Přeci jenom, vize přátel nebo vlastní rodiny, pro kterou bych něco takovýho dělal, byla vždycky na hony vzdálená od mejch představ o vlastní budoucnosti.
,,Víte, co mi tu chybí? Jalapeňos," podotknu výhradu k jinak pestrýmu arsenálu ingrediencí, který jsou k dispozici.
,,Slibuji, že do příště se to pokusím napravit," Viktor v úsměvu ukáže zuby zářící jako budoucnost, kterou předpokládá, že nastane v očekávání, že nějaká příští příležitost bude.
,,Pořád je ti šoufl?" Doktor se odporoučí i s objednávkou, na chvílí zůstanem zas jenom ve třech, což se zdá, že je uspořádání, se kterým by i Jimi mohl bejt v klidu, zvlášť když si dovolí souhlasnym zahučenim, dát najevo svůj skutečnej stav. ,,Zkus tohle, znáš to, čim ses pokazil tim se naprav," nabídnu mu čerstvý pivo, i když počítám, že těch všech dobře míněnejch rad musí mít už tak akorát. Nejistě přijme. Zrovna tak jako si velice rozvážně dá prvního loka. ,,Je to lepší?"
,,Trochu," přikejvne.
,,Nikdo by přeci nechtěl, abys získal averzi k alkoholu. To by byla velká škoda," když už se zda, že je krize zažehnaná neodpustim si zase si z něj trochu utahovat.
,,To věřím. Proč mi přijde, že jsi jediný, kdo z toho má zábavu, když piju?" zapřede. Viditelně mu otrnulo, když je schopnej vytvořit velice provokativní druh úšklebku.
,,Nebylo to tak jako, že si se včera v noci nebavil, že ne?" oplatim mu. Náhlej ruměnec na jeho tvářích vypadá podstatně líp než nezdravá barva předtim. ,,A vůbec, chlastej a nedrob, dodržovat pitnej režim je při opici nejdůležitější-"
,,Nesvádíš tu snad mého syna k nepravostem?" jemnej hlas, dotek dlaně mezi mejma lopatkama. Už sem si zvykl na kontakt i na to, že když se pootočim, octnu se v lehkym objetí doprovázenym polibkem na tvář.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.