Hříchy otců 14. A

5. března 2018 v 9:35 | Fénix |  Hříchy otců
Tak. A je to tady. Jimi a snad i některá zvrhlejší část čtenářstva si konečně po třinácti kapitolách má možnost přijít na své. Víc výkecu k tématu na konci druhé části. :)

Za betaread opět velký dík Janě.


14. kapitola
Nemám páru, jak se tohle celý vyvrbí a netušim ani jak to dopadne mezi mnou a Jimim. Jenže je tady jedna věc, co bych chtěl udělat, ať už to dopadne všelijak. V lepšim případě jako pozitivní motivaci, v horším zůstane jenom dobrá vzpomínka. Košile i tmavomodrý sako trochu vyšponovaný v oblasti pasu mi napovídaj, že sem měl ještě nějakej čas věnovat snaze dostat se do lepší formy, jenže možná je to teď anebo nikdy. Co můžu říct, celkovej dojem není zas až tak marnej. Měl sem trochu divnej pocit, jako bych se dopouštěl svatokrádeže, když sem ráno blejskal odznak na čepici i epolety na ramenou s vědomim, čemu stejnokroj kterej mi byl kdysi téměř posvátnej, večer zneužiju, nicméně, co bych pro svýho kluka neudělal. Dostat se do role nemám problém, jen co sem dopl poslední, taky důkladně nablejskanej mosaznej knoflík, všechny ty báječný roky, kdy sem se proháněl ulicema svýho okrsku, naháněl nejrůznější zmetky a někdy je jen tak pro radost proplesknul, byly zpátky, jako by neuplynul ani jedinej den. Pyšnej a hladovej po zásluhách, král džungle pevně si střežící svoje teritorium. Pořádný antré dělalo dojem tehdy a nevynechám ho ani teď. Pěkně s kvílející sirénou a roztočenýma majákama to vzít přes trávník až na místo zločinu. Načapat pachatele nepřipravený a tvrdě zakročit. Co na tom, že momentální pachatelé jsou trojice teenagerů sedící na lavičce v parku, poděšeně zírající do světel potkávaček služebáku, než je vypnu spolu s motorem, jako ten příslovečnej jelen.
,,Co to tady vidim? Nemáte snad mít už dávno po večerce a není to snad alkohol, co pijete, že ne?" Použiju svůj nejautoritativnější hlas. Téměř je mi líto tý zrzky - jedný z trojlístku, co skoro leknutim sletí z opěrátka lavičky, na kterym byla usazená. Nějak to vybalancuje a dopadne na nohy.
,,Ne, šerife, a už jsme chtěli končit, vážně," zadrmolí jako o život. Budiž jim všem ke cti, že pijou vážně colu a holčina mě zdaleka ani nezajímá tolik jako Jimi, kterýmu hned po krátký chvilce překvapení svitne, která bije a jenom krátce mu přes rty přeběhne úsměv.
,,Neděláme nic špatnýho," pokouší se hned v roli znít obraně, přesto mi neunikne hladovej pohled v očích, s jakym mě sleduje nasazovat si kožený rukavice. Scéna přesně jakou si přál, i když si nejsem jistej, jestli u toho chtěl mít to publikum.
,,Potížista, co? Asi tě budu muset vzít s sebou na stanici a tam si to vysvětlíme-" přidám trochu na mračení, to určitě nemůže škodit, ,,Vy dvě zmizte, než si to rozmyslim," zdá se, že to má dobrej efekt, zrzka vypadá, že si každou chvilku cvrnkne do spoďárů.
,,Jimiho zatknete? To přeci nemůžete, nemáte proč!" překoná zjevnej strach a ozve se. Asi bych měl bejt potěšenej, že má Jimi tak loajální kamarádku, ale momentálně je to spíš na obtíž.
,,Nezatkne. Jimi nemá žádnej problém a už pojď, cestou ti to vysvětlím," bruneta šťouchne loktem do svojí parťačky a pak ji chytne za ruku ve snaze ji odtáhnout.
,,Ty budeš Olivie, že jo?" vlastně až teď pořádně zaregistruju druhou holku, co se celou dobu vlastně jenom mlčky zubila.
,,Ano, šerife," vysloví způsobem postrádajícím jakoukoliv špetku respektu, jenom se jí víc prohloubí úsměv, takže připomíná kočku Šklíbu a oči jiskřej veselim i ve tmě.
,,No myslim, že se uvidíme pozdějš, teď fakt mazejte domu, už je vážně dost pozdě," nemůžu si odpustit trochu skutečnýho mentorování, když už sem jejich mravní výchovu narušil víc než dost.
,,Rozkaz, šéfe!" Olivie dost neuctivě a špatně zasalutuje, ,,Užij si večer, Jimi," jeho směrem mrkne spolu se zdvyženym palcem. Potvora až moc dobře informovaná. Svoji kámošku už dál nesmlouvavě odtáhne za jejích vydatnejch protestů ,takže jejich štěbetání se ještě drahnou chvíli nese parkem.
,,Héj! O co tu jde? Přeci ho v tom nemůžeme nechat!"
,,Říkám ti, že nemá žádnej problém. To byl Jimiho chlap. Slyšela jsi někdy o hraní rolí? Oni si jenom tak hrajou. Něco jako předehra před sexem. Vždyť ani neměl správnou uniformu, to si nepoznala?"
,,Měl auto-"
,,Neřeš to..."
,,To byla Miranda, myslím, že jí zítra budu muset koupit alespoň hodně velkou čokoládu na nervy. Právě jsi ji vyděsil k smrti," prohlásí Jimi ve směsi pobavení a pobouření zároveň.
,,Nezajímaj mě tvoje kámošky. Ty. Máš. Teď. Velkej problém, chlapče," zavrčim.
,,Vážně? A jak moc, že ten problém je velkej?" Jimi si provokativně olízne rty, přitom se snaží působit poplašeně. Neodolatelná kombinace.
Když sem si jistej, že holky jsou bezpečně daleko, zdrapnu ho za tričko z lavičky, jednim pohybem přetočim zádama přitlačenýho k mojí hrudi. ,,Uvidíš," zachvěje se, když jazykem přejedu po dýlce jeho šíje. Krátký vybočení z role, jeho prdelku si přitisknu ke svýmu klínu, jenom abych mu dal pocítit, jak moc se mi tahle hra líbí. Vláčnej se za udržení naší pozice nechá dotlačit před auto: ,,Ruce na kapotu, nohy od sebe! Injekční jehly, nože, něco ostrýho, o co bych se mohl pořezat?" standartní otázka.
,,Ne-e, strážníku," hlas mu svůdně zakolísá.
,,To doufám," zavrčim, za což si od Jimiho vysloužim drobný zachvění. Začnu s důkladnou prohlídkou. Poněkud nestandardního druhu, ovšem. Vklouzávající pod tričko, trochu škoda, že přes rukavice nemám kontakt s jeho pokožkou. Několikrát tam a zpátky přejet po bocích. Dotek hladký kůže na kůži, musí to bejt dobrej pocit. Jimi se svíjí a prohýbá vstříc. Jeho prdelka škádlivě narážející o muj rozkrok zatraceně vnímavější vůči dráždění skrz tenký plátno kalhot patřících k uniformě. Koleno vklínim zezadu mezi jeho stehna. Čimž alespoň částečně zminimalizuju devastační dopad, kterej jeho počínání na mě má. ,,Ani se nehni!" zavrčim mu do ucha. Je to předevšim o smyslovym vnímání, ale v tuhle chvíli ne pro mě. Zepředu chladnej kov kapoty pohlcuje žár jeho rozpálený hrudi, v zádech kovový knoflíky saka uniformy nechávaj svoje otisky. Dlaněma pohybujícíma se pod jeho tělem vyhledám jeho bradavky už vzpřímený do tvaru těch rozkošnejch malejch výběžků, co tak zbožňuju. Obě naráz promnu mezi palcem a ukazovákem. Jimi v reakci prudce trhne hlavou dozadu. ,,Řekl sem ani hnout," znova zavrčim, neodpustim si olíznout opět dýlku krku, kterou mi tak chutně nabídl v šanc. Pokračuju dál po jeho těle dolů. Souběžně střídavě proberu obě lýtka až po stehna, což vzhledem k faktu, že má na sobě šortky coby praktickej akt by se jevilo poněkud zbytečný při prohlídce, nicméně docílim, že Jimi nohy chtivě roztáhne víc od sebe. Vklouznu za pás šortek, sevřu pevně nekompromisně jeho chloubu v dlani. Sotva několik zručnejch tahů stačí, aby byl tvrdej jako svíce. Přestanu s drážděnim. ,,Co sem to chytil za malýho zvrhlíka?" tentokrát zapředu, jeho ucho pořád blízko mejch rtů. Jimi v reakci zakňučí, přirazí bokama, bezeslovně se dožadující víc. Oh, ne. Rozhodně dneska nemám v plánu ho odbejt rychlou ruční prací. ,,Víš, myslim, že bych ti měl udělat osobní prohlídku. Kdo ví, co takovej vejlupek jako ty může skrejvat a kde-"
Naráz jako by se probral z transu, Jimi zvedne hlavu z kapoty, co mu krkolomná pozice dovolí, rozhlídne se okolo: ,,Tady ne, někdo nás uvidí," zní vážně nervozně a taky vzrušeně. Zcela jistě je tam vzrušení, jeho důkaz, pořád tvrdej mi v pozitivnim ohlasu zaškube v dlani.
,,Máš strach o svoji pověst? Jak roztomilý. To sis měl rozmyslet dřív, než sis začal koledovat o trable," nejspíš tak budu nastavenej, že dávám poslech pérum víc než hlasu rozumu, ať už svýmu nebo cizímu. Jimi vzdychne, když chladnej okolní vzduch políbí jeho rozpálený, náhle mu na pospas vystavený půlky, potom co trhnutim, šortky skasám až k jeho kotníkum. A pak ještě jednou, překvapenim, když ho přes jednu plesknu. ,,Teď drž a zkus se uvolnit, nebude to bolet. Tak moc," dodám. Je překvapivě a možná až znepokojivě snadný, dodržovat zlou polohu svojí role. Myslim, že se nenajde nikdo, kdo by si stěžoval. Určitě ne muj malej zvrhlej delikvent, kterýho i ty poslední případný protesty zaniknou, sotva zakleknu a ty jeho pěkný spodní tvářičky oddálím od sebe. Je to víceméně reflex, několika rychlýma výpadama jazyka poškádlit dírku, která se mi tak nádherně naskytne. Trochu víc obratnosti vyžaduje jednoručně si na prst týž ruky v rukavici nanést lubrikant, nicméně i to se dá, když je dobrá motivace a výsledek stojí každopádně za to. Estetickej zážitek pro mě, černá kůže kontrastující s bledou škvírkou mezi půlkama, následně pomalu pronikající do jen o něco tmavšího otvoru. Dávám si záležet. Pomalu, metodicky, tam a zpátky než přidám další prst. Pořád dost nezvyk, mít nějakou bariéru mezi spalujícím žárem, jakym jindy jeho tunýlek sálá. Pátravě kroužim uvnitř, roztahuju, protahuju úzkej otvor slastně povolující pod mym úsilím. Ve skutečnosti bych tomu nikdy tolik péče nedal, ale teď pátrám po něčem poskytujícím daleko víc rozkoše, než by byl fet ukrytej v útrobách. Pro oba z nás. Celý Jimiho tělo se prohne, když zavadim o to správný místo. Veškerý myšlenky na nevhodnost prostředí dávno zapomenutý, jen co ho bez obalu začnu kluzkýma prstma šukat v pravidelnym rytmu.
,,Ano! Ano! Ano! Prosím! Víc!" Docela zbavenej kontroly, jeho pěst opakovaně buší do karoserie haubny. Nebejt to služebák, takovou neúctu bych mu těžko toleroval. Takhle to určitě není akt trestu, když naráz přestanu. ,,Řekl bych, že budeme pokračovat někde jinde," neodpustim si rychlej, hravej polibek na Jimiho bledou půlku zadničky.
,,Děláš si srandu, že jo?!" Jimi na mě přes rameno zazírá, v záři pouličního osvětlení se jeho oči zdaj neuvěřitelně široký, až skoro prosklený nenaplněnou touhou a zuřivou bezmocí zároveň.
,,Ujišťuju tě, že sem naprosto vážnej. Ruce za záda," chladnokrevně nakážu. Poslechne. Nicméně ani to se neobejde bez remcání, když mu se správnym grifem zacvakávám klepeta o zápěstí.
,,Zatracenej bastarde! Tohle ti vrátím!" vzpouzí se vlečenej do auta, jako správnej delikvent a do konce tomu i věřim, jeho chutnej čuráček s rudym žaludem trčící do prostoru, lesknoucí se kapičkama preejakulátu v záři noci, zoufale žadoní o pozornost, když jeho majitele záměrně po zádech svalim na zadní sedačku auta. Hrubě, stejně jak bych jednal s každym druhym zadrženym delikventem, mu do vnitřku nasoukám i nohy a zabouchnu dveře. Už z místa šoféra, ve zpětnym zrcátku sleduju přes drátěnou bariéru, jak se Jimi na zadní sedačce beznadějně šroubuje a vrtí po sedadle, marně hledající trochu pohodlnější polohu, bez šance na získání úlevy pro namahaný klouby nebo k prasknutí napnutej trčák. Zabere to několik bloků jízdy, než to vzdá. Chvíli jenom tak sleduje ubíhající okolí venku přes boční okýnko- jedinej výhled, co mu jeho nezáviděníhodná pozice dovolí. ,,My doopravdy nepojedem na stanici, že ne?" jeho potřeba po ujištění, celkem dobře zapadá do hry přesto sem si jistej, že je v ní i dost reálnýho. K jeho smůle anebo štěstí, záleží jak se to vezme, já nejsem z těch co by si libovali v předstírání. Když už sem do hry vsadil uniformu, v ceně je plnej servis. Tak syrovej a reálnej, jak jenom může bejt.
,,Co myslíš?" v zrcátku může vidět a v hlase slyšet muj úšklebek, ,,A vůbec, nepamatuju si, že by takový kriminálnický živli, jako ty, měli nárok kafrat do toho, kde budou řešený," mám stejnej tón a deklaruju ten samej přístup, jakej bych měl se skutečnym zadrženym. Úskalí podobnejch her, tkví v tom, že nikdy není tak docela jistý, co všechno to ze všech zúčastněnejch vytáhne. Všechny prožitky nemusej bejt tak docela příjemný, ale hádám, že i to je součást hry. Tak jako každý jiný. I pocit absolutní bezmoci, jakej momentálně zpodobňuje Jimi, když se odvrátí na bok, co mu jenom poloha dovolí, tvář zabořenou do koženýho polstrování opěradla. Už docela tichej. Odevzdanej. Bez protestů. Nemám ponětí, co se v něm momentálně odehrává, ale vim víc, než abych to stopnul. Hry jsou taky o posouvání hranic. Já svojí posunul. Přímo zbořil. Na padrť rozboural, co sem považoval za nedotknutelný. Teď je na řadě on. Ačkoliv si sem vědomej, že v mnoha ohledech, moje hranice neměla základy položený tak hluboko v mym srdci, obehnaný ostnatym drátem tvořenym nenávistí a strachem z odsouzení okolím. Zastavim na místě. Ulice je tichá a liduprázdná, jak se v danou pozdní hodinu v tak slušnym městě dalo předpokládat. ,,Konečná. Vystupujem, mladej," trochu zneklidňující, že Jimiho musim skutečně vytáhnout z auta. Bez jakýkoliv reakce z jeho strany. Bez obrany nebo protestů ať už míněnejch vážně nebo ne. I kancl je opuštěnej a temnej, musim odemknout, abych nás dostal dovnitř. Několik úderů srdce než s tichym cvrlikánim naběhnou zářivky. Držim Jimiho zády opřenýho o dveře, vezmu jeho tvář do dlaní. Políbím ho. Dlouze, hluboce. Vybočení z role, který považuju, za důležitý. Ujištění, že pořád jsem to já a jsme to my. Zůstanu tak blízko, abych mohl číst i ten sebemenší případnej náznak nejistoty. ,,Pokračujem?" Opatrně přikejvne. Odstoupim. Vydám se ke svýmu stolu. Dost času pro mě vrátit se zpátky do hry. Dost prostoru pro Jimiho, aby se mohl rozhodnout.
,,Nevypadá to s tebou vůbec dobře a já si nejsem jistej, co bych měl dělat s takovym vejlupkem, jako si ty," nadhodim. Ležerně opřenej o stůl, nohy překřížený v kotnících. Živý zobrazení sebedůvěry. Čas opět měřenej údery srdce, trvá jich několik, než se Jimi dá do pohybu mym směrem. Pokud já se snažil mu před chvilkou poskytnout dobrou šou, ta jeho ji překoná.
,,Jsem moc, moc, špatnej kluk a vím to. Jen mě prosím, pane strážníku, neposílejte do polepšovny," zaprosí, jeho pohled plnej pokory neopustí moje oči, za chůze vlnivý pohyby jeho těla však přímo křičej abych si ho vzal. Ruce pořád spoutaný za zádama, působí přímo jako dokonale vhodná kořist. Stane přede mnou, ,,Udělám cokoliv, abych tam nemusel," růžová špička jazyka jenom kmitnoucí přes červený rty je skoro jako magnet. Magnet, kterýho se musim dotknout, stůj co stůj.
,,Tak cokoliv, hm?" špičkou palce obkroužim pevnou a zároveň tak dokonale hebkou konturu jeho rtů, než ho zasunu dovnitř. Hned se mu dostane vřelýho přivítání v podobě Jimiho jazyka, dráždivě klouzajícím podél i okolo, jako by to byl ten nejlepší pamlsek. Místo odpovědi jenom zahučí v potvrzení. I tak je to dost.
,,Dobře, tak tě chci vidět svlečenýho a na kolenou," nakážu. Stojí to moje veškerý sebeovládání, přerušit jeho provokativní hru. I Jimi se zdá v prvním okamžiku, potom co opustim jeho ústa, spíš zklamanej. S o to většim nadšenim se jme zhostit úkolu. Musim se kousnout do tváře, abych si udržel kamennej výraz a nesmál se, při sledování Jimiho balancovat a všelijak se svíjet ve snaze rychle vyplnit úkol. Možná sem vážně sadista, víc než bych byl ochotnej si připustit a baví mě sledovat bezmoc, s jakou se potýká s kalhotama.
,,Možná budu potřebovat trochu pomoct," tváře má mírně zarudlý, možná studem, možná námahou, jak se se spoutanýma rukama usilovně snažil zbavit šortek, zatvrzele zůstávajících na půl žerdi, kolem pasu. Řekl bych, že to je i v mym zájmu, protože tak moc stojim o to vidět ten jeho nádhernej šperk co má mezi nohama. Pravda, v o něco menší slávě než tomu bylo nedávno, ale pořád dost chutnej, abych vědomě musel odolávat nutkání se ho alespoň dotknout, když se mi zjeví před obličejem ve chvíli, kdy otravnej kus textilie, stáhnu k Jimiho kotníkům. Omezit se jenom na nejnutnějí. Napřímim se. Sleduju Jimiho vystoupit z kalhot. Jeden pohyb. Klečí přede mnou. Pohled hodnej bohů. Nic víc než botasky a tričko momentálně spodnim cípem jediná bariéra chránící jeho slušnost. Holý bledý stehna báječně se vyjímající v kontrast s tmavou prkennou podlahou kanceláře. Záda vzpřímený. S očima do široka otevřenýma, mě dychtivě sleduje. Dám si záležet předvést obdobně dobrou šou. Pečlivě pomalu uvolňovat postupně každej knoflík saka. Jen to. Jinak by naše malá přesilová hra nebyla dost efektivní. Stejně pomalu rozepnu poklopec a vysvobodim se z těsnýho zajetí kalhot. Není potřeba moc, abych se dostal do plný tvrdosti. Sotva několik přetažení předkožky přes žalud a i to je spíš tak nějak pro efekt. Pro Jimiho je muj neobřezanej penis něco jako exotický zvíře, který rád sleduje, kdykoliv má možnost. Teď už hladově čeká na každej muj další příkaz.
,,Otevři!" nakážu, dlaní ze spodu sevřu a prstama zatlačim na jeho čelist, ,,Opovaž se mě kousnout!" přidám výhružku, jako by to bylo nutný. Nechá moje tvrdý péro vniknout mezi svý hebký čekající rty, po jazyku sklouznout až do krku, během jedinýho přírazu. Prsty mojí druhý ruky si skoro samovolně najdou cestu do krátkýho chomáčku vlasů, Jimiho zátylku. Zatáhnu. Nechá mě přirážet, bezostyšně šukat jeho krásnou pusu. Ani tehdy, klečící, spoutanej, odhalenej, není tak docela bezmocnej. V ohebnosti jazyka sem vždycky viděl svoji sílu. Když na tom skutečně záleželo, dokázal sem se vemluvit do přízně nebo vylhat z maléru, když bylo třeba. Ale moje dovednosti obtáčet se kolem slov nejsou nic v porovnání s tím, jak tenhle mladej cápek dokáže svůj jazyk obtočit kolem mýho péra. Obtočit. Zpevnit. Nechat mě klouzat jako po skluzavce rozkoše, hluboko, tak hluboko do svýho krku až se to skoro vymyká lidskejm možnostem a dokáže mě zbavit ostatních myslů. ,,Stačí!" použiju svůj vliv, kterej mám prostřednictvím vlasů ve svý hrsti, abych se vyhnul předčasný zkáze. Oddálím jeho hlavu od svýho rozkroku, Jimi má zase ten stejnej roztomile ukřivděnej pohled dítěte zbavenýho oblíbený hračky. Což sem asi vážně udělal. ,,Teď mi lízej koule," nařídim. Něco míň rozptylujícího, ačkoliv vzhledem k chuti s jakou se svýho novýho úkolu zhostí a s požitkem s jakym zaboří nos do mýho ochlupení, myšlenka značně iluzorní. Nasává, cedí mezi zubama jemnou kůži, ochutná každej kousek, poválí na jazyku. Tváří se tře o hrubou bavlnu kalhot jako by to byl ten nejvybranější samet. Příliš brzo shledám, že to nestačí. Nebo je to až dost. Sám nevim v zápalu šílenýho chtíče stravujícího mě do morku kostí. Tentokrát když ho od sebe odtrhnu, užiju si na plno dočista zpustošenej výraz, jakej má. Karmínový naběhlý rty, zarudlý tváře, oči prosklený ničim jinym než touhou, blond vlasy s odrostama jeden velkej chaos jehož strůjcem byli moje prsty. ,,Lehni! Tvář na podlahu a zadek pěkně do vzduchu, ať ho vidim!" znovu nařídim. Všichni ty prastarý zákonastrůjci, podle kterejch se řídí náš svět, by tu měli bejt a uzákonit trestnym, blaženej úsměv jakej předchází tomu, než Jimi složí svojí rozpálenou tvářičku na chladnou zem, tak snadno a ochotně, jako vyšpulí svoji prdýlku. Nebo spíš ne. Nesnášim, aby někdo jinej očumoval to, co patří jenom mně. Tady v kanclu je víc času i světla vychutnat si všechno co se mi tak ochotně naskýtá. Prozkoumat, jak na dotek bude působit, přejet výběžky vyklenutý páteře jeden po druhým přes rukavici, sledovat každej nově odhalenej sval zad, jak kasám Jimiho tričko vejš, napínat se pod dotekem nejprv okolního vzduchu pak samotný dlaně. Pod leskem zářivek, leskne se hladká kůže. Můžu si dovolit pomalej luxus, každý nově nabytý území políbit. Zlehka prstem zmapuju předěl mezi hýžděma. Na chvíli zastavit. Jenom tak se obdivovat Jimiho dírce. Napnutá, zvoucí, čekající je skutečně mistrovský dílo. Jako malá perla, mírně tmavší, vyjímající se v světlym okolí. Docela hladká bez sebemenšího náznaku ochlupení, tak jako zbytek Jimiho těla v danejch partiích. Báječně citlivá na kontakt, když jí špičkou prstu poškádlim. Proniknu dovnitř. Ne víc než přes první článek. Určitě ne dost, aby to mohlo uspokojit potřeby mýho nenasytnýho milence. V naprostym tichu vynikne příležitostný zachrastění pout, když Jimi škubnutim projeví nesouhlas. Moc pomalý na jeho vkus. Můžu říct, že já si právě tohle tempo užívám. Tak jako plesknutí a následnej nachovej otisk, kterej nechá pětice mejch prstů na jeho zadničce. ,,Pěkně drž, jako hodná rajda!" napomenu ho. ,,Víš, mohl bych si s tebou takhle hrát celou noc a ty bys neudělal vůbec nic," připomenu mu, kdo je tady v pozici moci. Vrátím se k dráždění jeho otvůrku. Tak sladce bezmocnej, jak se vzpírá vůči omezení tvořenym nejenom poutama, ale i mojí dlaní umístěnou mezi jeho lopatkama, držícího jej přesně v tý pozici, v jaký ho chci mít.
,,Chci... potřebuju tě v sobě... prosím!" Jimi zakňučí.
,,Určitě bych teď hned mohl vyplnit tvoje přání, ale kde by pak byla všechna legrace, hm?" zapředu. Nerušeně pokračuju dráždění.
,,Vážně si to užíváš, ty sadictickej mizero, že jo-" poslední slova pohltí vzlyk způsobenej, jak muj prst pronikne nečekaně hloubš s neomylnou přesnotí atakující to správný místo v Jimiho útrobách. Zatraceně si to užívám. Opojení skoro srovnatelný s vlivem alkoholu rychle stoupajícím do hlavy při prvním opití.
,,Pozor na jazyk! Zřejmě zapomínáš, s kým mluvíš, chlapče!" výchovná facka s mlasknutim přesně dopadne na jeho dokonale oblou polokouli zadničky. Celý Jimiho tělo se napne a záhy hned uvolní, ramena téměř splývající s podlahou, zadní část těla víc ochotně vystavenou do prostoru.
,,Omlouvám se, pane strážníku, už to víckrát neudělám," pronese s takovou měrou spokojený lascivnosti až by to mělo bejt trestný. Ať je peklo pode mnou, taky že bude. Prsty nahradim penisem, tak dlouho, jak jenom ho vydržim dráždit, žaludem pronikám jenom za těsnej kruh jeho svalů, snaží se mě udržet v sobě. Zoufale potřebnej po víc s každym dalšim krátkym výpadem.
,,Je tohlensto to, co chceš?" vrčim, sám na pokraji hranice vlastního sebeovládání. Zasténání, spíš zakňučení co vydá, je tak to poslední co můžu snést. Vrazim do něj. Tvrdě, hrubě. Ještě dostatečně volnej a promazanej od předchozího hraní na parkovišti. Těsnej žár jeho těla je to co mě uvítá. Ze všech poloh, mám asi nejradši si ho brát zezadu. Když můžu palcema držet jeho půlky roztažený od sebe a sledovat svoje péro v ustálenym tempu zajíždět a vyjíždět z jeho prdýlky. Ze začátku pozvolna, silou rukou ho na sebe narážet. Nořit se do něj hluboko po kořen až naše koule narážej o sebe. Není to dost ani pro jednoho z nás. Dlaň ze spodu použiju coby páku, přitisknu si Jimiho zádama na svojí hruď. V kleče, jeho nohy po stranách mejch. Tiše fňukne. Moc statečnej než aby dal víc najevo štípnutí bolesti z náhlý změny pozice. ,,Předveď mi, jak moc mě chceš. Pěkně se na mě povoz, jako správná coura," nařídim. Jistě, že poslechne. Trvá mu najít správnej úhel i rytmus a přitom udržet rovnováhu, mající k pohybu pouze svoje pokrčený nohy. Krásný sledovat jeho napínající se stehna se svalama tančícíma pod lehce bronzovou na dotek hladkou kůží, zkrášlenou jemnýma zlatavýma chloupkama. Hladim je, masíruju, vychutnávám si jejich pevnost pumpující mi pod rukama. Síla, energie, vytrvalost, jako divokej mustang ve cvalu. Pouta zachrastěj, když je odemknu. Jimi si promasíruje volný zápěstí bez toho, aby ubral na výkonu, s jakym se svědomitě snaží plnit zadanej úkol. Jenom na držení celou dobu napjatejch zad je znát úleva, jakou mu to přineslo. ,,Ruce před sebe," znova nařídim. Ne tak snadno ho nenechám bejt. Hladovej po víc z jeho kůže, přední díl trička přetáhnu na zátylek. Dobře omezenej v pohybu už teď, ale není to dost. Znovu secvaknu ocelovou čelist kolem útlýho zápěstí a jeho opět spojený propnutý paže si přehodim kolem svýho krku. ,,Lepší?" nedá mi to alespoň se rtama dotknout lastury jeho ucha, když ji mám na dosah. Jimi souhlasně zahučí. Hned používající muj krk místo opory, do který se může vzpírat při zdvihu. Já mám plně volný pole působnosti, dělat si se zbytkem jeho těla co se mi zlíbí. K dispozici je celá plejáda v kontrapunktu se napínajících a stahujících svalů. Zlehka se jich dotýkám. Vyčiněná kůže klouže po Jimiho bokách, hrudi. Mezi prstama sevřu obě bradavky.
,,Víc!" Jimi zasyčí, jeho tělo se prohne jako luk. Hlava v záklonu padne na moje rameno poskytující mi tak dokonalej výhled na svoje přirození hrdě čnící do prostoru, lesknoucí se prvotníma kapkama chtíče, divoce poskakující vlivem zběsilýho tempa, který určuje muj milenec. Hra dávno zapomenutá.
Olíznu slanost pokožky po dýlce jeho šíje, v zubech sevřu delikátní maso v místě, kde se stýká s ramenem. Jimi v odezvě utáhne vnitřní svaly obepínající moje péro železnym sevřenim. Mohl bych na něj hrát jako na hudební nástroj s tim jak reaguje na každej náznak bolesti, kterou mu působim. ,,Máš vůbec ponětí, jak nádhernej takhle si?" zeptám se nevěřící svýmu hlasu, že by zvládl víc než vášní zdrsnělej šepot.
,,Dotkni se mě, prosím," zasténá, tak blízko, zoufale toužící po vlastnim uvolnění.
Přání, jakýmu nevidim důvod proč nevyhovět. Sám zatraceně nadosah konečný extázy. Nechám ho přirážet do svojí pěsti. Rozpolcenýho mezi potřebou získat víc tření z kůže o kůži nebo se nabodávat na moje péro. Zatraceně nádhernej. Tak soustředěnej. Drobná vráska mezi obočím semknutým v koncentraci. Oči překlopený závojem hustejch řas. Zuby jako zářivě bílý perly zařezávající se do rudýho masa plnýho spodního rtu. Nejdokonalejší obraz ze všech. Láká mě. Tak jako mihotající se světla zářivek lákaj můry v letní noci ochotně vstříc vlastní zkáze.
,,Polib mě!" nařídim, vědomej si neodvratitelnosti blížícího se konce. Zůstanu lapenej v polibku. Nešikovnym kvůli úhlu. Chaotickym. Přesto dokonalym. Naše zuby cvakaj o sebe, jazyky se střetnou ve víru vlhkýho vášnivýho tance. Souboj, předurčenej nemít vítěze, když každej z nás vyjadřuje svojí touhu bejt naprosto pohlcenej tim druhym. Vzájemná oddanost nevyjádřitelná slovy. Nakonec, já mám bejt ten s kontrolou. Tak zesílim svůj stisk kolem Jimiho erekce, dost na tolik abych ho vnímal zapulsovat mi v dlani předtim, než se udělá. Divoce, nekontrolovatelně perleťovym gejzírem semene zkrápějící ořešákový dřevo podlahovejch prken před náma. Je to až moc. Víc než bych dokázal vydržet. Naposled se ujmu vedení. V ryze animálnim chvatu ho strhnu pod sebe, moje ruka pevně omotaná kolem jeho hubenýho pasu mu nedovolí nic jinýho než držet mejch několik zběsilejch přírazů dokud jeho sladkou prdelku nevystříkám vším, co pro něj mám.
Několik vteřin, minut nebo let. Co na tom záleží? Čas blažený nevědomosti, nejsem schopnej určit kolik to skutečně trvalo, proberu se, Jimi je pořád pode mnou, podle pravidelnýho dechu hádám, že si taky dopřál pár minutek v sladkym postorgastickym kómatu.

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 24. března 2018 v 21:14 | Reagovat

Sákryš, koukám, že jsem tu docela zaspala :D. Na strážnice se dějou věci :D Francis je dokonalý princ na bílým koni :-P, který se toho nebojí. Úchyláčci dva hračičkovský. Je to tedy úplná rodinná houpačka buď nic nebo všechno s plnou parádou. Kde py Jimmy hledal druhýho takovýho kovboje :D

2 Fénix Fénix | 24. března 2018 v 21:34 | Reagovat

No jo, tak já se poslední dobou snažím o nějaké to měsíční pravidlo. ;-) Však má co žehlit. Buď nic nebo všechno, je přesně výstižný popis Francisovi osobnosti. K jeho štěstí to jeho partner skousává obojí. :-D Hm, taky pravda. kovbojové s vlastními pouty nerostou na stromech. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.