Hříchy otců 8. A.

31. července 2017 v 6:40 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím přátelé,
měsíc se opět s měsícem sešel a přinesl další kapitolu. Ono se z té aktualizace zhruba jednou do měsíce stane pravidlo. Forota je, pokud byste chtěli častěji- víte co s tím dělat. Ano, už zase brečím nad nedostatkem komentářů. :)
Dnes se seznámíme s dalšími novými lidmi, některými nepochybně velmi sympatickými, ale to až v druhé části. Spekulujte, uvažujte...
Příště už dojde i na tu Jimi-akci. Slibuji. :)
Děkuji všem komentujícím u poslední kapitoly.

Za betaread patří opět velký dík Janě.



8.kapitola
Plíce sevřený jako ve svěráku bojujou o každej nádech, srdce v hrudi divoce bušící, adrenalin řítící se žilama spolu s krví. Svaly se napínaj v boji proti někomu... něčemu... mozek ví, že nemůžu vyhrát, ale tělo se nepřestává snažit. Rychlejš, silnějš, víc. Nemůžu to vzdát. Síly ubývaj. Probudim se s trhnutim do sedu a zalapánim po tolik potřebnym vzduchu. Jako vynořit se z vody. Moje srdce ještě pořád zběsile bije a krev odplavuje už nepotřebnej adrenalin. Ruka natahující se automaticky po krabičce se zapalovačem se chvěje. Oheň v mých vnitřnostech hoří a jediný, co ho dokáže uhasit je zapálená cigareta. S prvníma dlouhýma nádechama a výdechama šedavýho kouře, moje tělo opustěj následky nepřijemnýho snu a z mýho mozku zmizí jeho obsah. Jediný, co po něm zbude, je chladnoucí lepkavost potu ulpívající na mojí kůži i ve vlasech. Prstama znechuceně prohrábnu zkroucený kudrliny, dočista mokrý, jako bych si byl zaplavat mínus osvěžující pocit. Sem teď všechno jinýho než svěží. Jimi už je pryč, čemuž sem vlastně svým způsobem rád, protože v tomhle stavu bych neuspěl ani jako milenec ani jako společník. Nikdy sem netrpěl na zlý sny a za nic na světě si už nedokážu vybavit, o čem byl tenhle. Asi to nemá cenu ani řešit. Nepřijemnej pocit trvá i když v koupelně, ještě s cigárem v koutku, řešim na stojáka jiný neodkladný záležitosti. Vrátim se zpátky do ložnice, do popelníku zadusim zbytek cigarety, pohled mi namátkou padne na do poloviny otevřenou skříň. Posuvný dveře se zrcadlovou výplní, nabízej bezděčnej kontrast mezi tím, čim sem byl kdysi, v podobě mojí starý uniformy posměšně visící na ramínku v průhlednym igelitovym vaku, a mym odrazem teď. Což je samozřejmě nesmysl protože kus oblečení nemůže dělat nic jako posměšně viset, ale může za to moje přetrvávající blbá nálada, že dráždivýho mi přijde úplně všechno. Tak tady sem, stárnoucí chlap, kterej má svoje nejlepší roky za sebou a může počítat s tim, že nic lepšího ho už nečeká než to, že ho jeho minulost bude strašit ve snech čím dál častějc. Sebekriticky zhodnotim i svojí figuru, což moc často nedělám, vlastně skoro nikdy, protože většinu času sem se sebou celkem spokojenej nebo mi to je jedno, ale tentokrát je i tenhle pohled pro mě zdrojem znechucení. Do uniformy bych se asi už skutečně nenarval, přes začínající panděro a chybějící svalová hmota v ramenou a zádech by v ní asi taky nijak extra nevynikla, ani kdybych chtěl. Možná bych měl chtít nebo se o to aspoň pokusit, protože skutečně toho zas tak moc nemám, co bych svýmu mladýmu milenci mohl nabídnout, než plnit mu každý přání a doufat, že ho budu bavit, co nejdýl. Vlastně tenhle malej vejlet do ponurejch bažin sebereflexe není tak úplně marnej, protože je ještě něco, co mi moje stará uniforma připomene, a sice zvyk, kterej sem míval ještě před tim, než se ze mě stal alkoholik a čelit stresu panákem chlastu se stalo pohodlnější, než pokoušet se ho odbourat fyzickou námahou. Možná, že teď by bylo načase se k němu vrátit nebo to aspoň zkusit, ztratit nemůžu nic a zpocenej jak kůň už sem stejně. Pro začátek nic velkýho, jenom pár kliků a sedlehů na rozehřátí. Znovu můžu bejt rád, že tu nejsou žádný svědci toho, jak zadejchanej po pár sériích se stanu a jak shnilej sem. Každopádně následující bolest svalů je povědomě uklidňující jako návrat do náruče milenky. Dobrej důvod si to chtít v budoucnu zopakovat. Endorfiny dělaj svý a po dlouhý sprše se cejtim skutečně jako znovuzrozenej ačkoliv holení vynechám, s břitvou bych si po svým ranním zážitku, ještě pořád nevěřil. Cestou do kanclu vynechám svojí obvyklou zastávku u Lucy, jednak bych stejně nedokázal nic sníst a v řadě druhý, bych měl asi ubrat na přísunu koblih. Není to nic zavazujícího, jasný? A rozhodně to neznamená, že bych změnil názor na určitý Jimiho přání. Jenom si myslim, že rozhodně nemůže škodit, pokusit se dostat zase zpátky do formy.
***ooo***
Moje následný chování v kanceláři nemá nic společnýho s mym poněkud neúspěšnym startem do novýho dne předtim. Najít Willkinse opět dřepět za mym stolem mě vytočí už ze samotný svojí podstaty. Fakt, že tentokrát mě skoro ignoruje a v jednom kuse žvaní do telefonu, přitom něco čmárá do hustě popsanýho bloku, je jenom další hřebík do jeho rakve. Sotva položí sluchátko, telefon opět zadrnčí a on ho zvedne, takhle se to zopakuje ještě několikrát, než ve mně bouchnou saze a já kabel vyškubnu ze zásuvky, aby mě vůbec ráčil vzít na vědomí.
V očích se mu mihne strach nad mojí prudkou reakcí, ale rychle ho ovládne.
,,Od včera nepřestali vyzvánět, lidé sem volají a chtějí vědět, co se stalo. Ten výpadek proudu na sebe přitáhl velkou pozornost a oni se zajímají, jak to souvisí s Bebsi. Většinou jim říkám, že se k tomu nemůžeme vyjádřit. Nevěděl jsem, co jim říct lepšího a vy jste tady nebyl," na to, že obrazně ani reálně není v pozici, aby si to mohl dovolit, má tu drzost znít vyčítavě.
,,Za to vy ano. Hrál jste si na telefonního operátora místo toho, abyste dělal svojí práci," zavrčim.
,,Zvedat telefony, patří k mé práci, jak mi sám rád neustále opakujete, pane," opět se ohradí. Někdo asi snídal kurážnou polívčičku. Teda do doby než využiju svojí převahu danou naší aktuální pozicí, jednou rukou na stole, druhou na opěradle mojí židle, ho přišpendlim na místě.
,,Primárně, je vaší prací plnit moje příkazy. Takže se ptám, co se stalo s mým příkazem, sebrat otisky z místa činu a proč ještě nedorazili do Star City?" skoro nos na nos, abych mohl vnímat vibrace strachu z jeho těla. Zrychlenej dech, modrý duhovky se přes rozšířený zorničky zdaj skoro černý.
,,To- to nevím, pane," snaží se skoro splynout zádama s opěradlem židle, ,,Udělal jsem to, jak jste chtěl a pak je nechal v kanceláři starosty, aby je Mavis naskenovala a poslala elektronicky kanceláři jejich šerifa. Mo- mohu zjistit, co se stalo. Možná se k tomu ještě jen nedostala," na spánku se mu objeví první kapička potu.
,,Zjistim si to sám a chraň vás všichni svatý, jestli to neni, jak ste řekl," zavrčim, ,,Zařídit opravu dveří, jste už doufám zvládl? Co je s klíčema?"
,,Ma- mám je tady, pane. Její se nikde nenašli, tak jsem nechal vyměnit zámek," očividně se v daný pozici necejtí příliš pohodlně a já neuhnu ani o píď, když ho nechám krkolomně se vzpírajícího, úzkostlivě vyhýbajícího sebemenšímu kontaktu s mym tělem, protáhnout na židli, aby se dostal do kapsy a klíče položil pak na stůl.
,,Jak ste pokročil v pátrání po příbuznejch tý první mrtvý?" rozhodnu se ještě o pár okamžiků prodloužit jeho nepohodlí.
,,Zatím nic," hlesne.
,,Na někoho s až obsesivní posedlostí mým časem, vykazujete šokující neefektivitu při využívání svého," zatáhnu.
,,Mrzí mě to, pane," hlesne, na uhnutí pohledem mu zbejvá tak akorát spona mýho pásku.
,,To by mělo. Teď vypadněte!" konečně ho obrazně i fakticky propustim ze svejch spárů. Je na něm znát úleva tak velká, že vystřelí na nohy a zastaví se až u dvěří s rukou na klice.
,,Kam mám jít, pane?" vychrlí inteligentní dotaz.
,,Pro mě za mě třeba do prdele," ušklíbnu se, protože idiotskej dotaz doplní i odpovídajícim idiotskym výrazem tváře, ,,Nebo pokračujte dál v pátrání po těch příbuznejch. Carterovou si beru na starost já. A najděte někoho, kdo to opraví," kejvnu k zdevastovaný koncovce telefonní šňůry. Jistě, pár hodin si odpočinout od nepřijemnýho drnčení bude vítaná změna, ale chápu, že donekonečna by to tak zůstat nemohlo. Vlastně toho, co nepůjde natahovat donekonečna je víc a já budu muset bejt ten, co to bude muset co nevidět rozštípnout.
***ooo***
,,Zdravíčko, Mavis," navštívit kancelář starosty bylo jenom dalšim logickym krokem. Ne snad, že bych Willkinsovi nedůvěřoval, ne kecám, samozřejmě, že mu nedůvěřuju, ostatně to já nikomu, ale mám ještě jeden důvod, proč poctít svýho novýho kámoše Waldena svojí návštěvou.
,,Dobré ránko, šerife," od natupírovanýho přelivu vykreslujícího divnej odstín růžový na šedejch vlasech počínaje, vrásčitý tváře neuměrně zakrytý nepřirozeně tmavym makeupem, staromodní klipsnový perleťový náušnice, přes dlouhý korále kolem vrásčitýho krku, který má snad ve všech možnejch barevnejch provedeních pokaždý odpovídajících k lesklejm blůzkám, který vycházely z módy, už když sem byl kluk, až ke staromódnim punčocháčum se švem na lejtkách- čert ví, kde je v dnešní době shání, je znát, že Mavis patří k letitýmu inventáři týhle kanceláře. Ten druh ženský, kterou si vlivnej muž nechá za sekretářku, když v nabídce jsou mladší modely, v případě, že nechce mít trable se svojí manželkou.
,,Neřekl bych, že je dobrý," zamumlám. Mavis patří k těm lidem, jejichž dobrá nálada je skoro permanentní a musí se jí přiznat i určitej šarm, kterym dokáže odzbrojit kdejakýho případnýho křiklouna. ,,Je u sebe?" naznačim k polstrovanejm koženkovejm dveřim.
,,Slyšela jsem, co se stalo," rudou růží zbarvený rty se jí semknou ve výrazu účasti. Ne, že bych už nepřemejšlel o tom, jak se zpráva o Bebsině smrti dostala na veřejnost. Sem si skoro jistej, že z těch co znám, to nikdo profláknout nemohl. Přístup všech zúčastněnejch včerejšího večera tam byl dost jasně demonstrovanej. Na druhou stranu se tam kolem mrcasilo i dost dalších ocasů, který to provařit mohli. ,,Má návštěvu, ale myslím, že můžete počkat, měli by už každou chvilkou končit. Posaďte se," loajální, efektivní, spolehlivá, to jsou další charakteristiky, který z Mavis dělaj nepostradatelnou, a díky kterejm bude mít vždycky navrch před mladšíma modelama, teda u chlapa, kterej má rozum v hlavě a ne v poklopci. ,,Můžu vám zatím udělat kávu?" nabídne.
,,Jo, proč ne," sleduju ji, klapat lodičkama na nízkym podpatku, po místnosti. Výkonná. Než se dovaří kafe, stihne zalejt fíkus a pár dalších křovin, který pokrejvaj každou volnou plochu jejího hájemství., přitom lehce poutírat prach i přerovnat hromadu papírů na svým stole. ,,Chtěl sem se zeptat, jak to dopadlo s těma otiskama, už přišla nějaká odpověď?" po tom všem už asi chápete, proč mi tak docela neštimuje, že osoba jako ona, by zazdila něco tak důležitýho.
,,Které otisky myslíte?" zeptá se přívětivě, podávající mi kouřící tekutinu v bílým porcelánu.
,,Willkins se tu včera stavoval s otiskama sebranejma na místě činu s žádostí poslat je do Star City," osvětlim. Je s podivem, že se dokázala snadno naučit ovládat všechny moderní vymoženosti a co se počítačů týká, vim stoprocentně, že je v tom lepší než já i spousta dalších lidí, co znám.
,,Jsem si jistá, že ne," modře vystínovaný víčka dlouze překlopí přes oči a zpátky ve způsobu připomínajícím aligátora před útokem, zrovna tak by mohla bejt nebezpečná, protože sem si právě dovolil napadnout její výsostný teritorium.
,,Možná vám je jenom nechal na stole a nevšimla ste si. Třeba ste tu zrovna nebyla," snažim se najít možnost, jak z toho já i ona můžem vyváznout se ctí a bez úhony.
,,Vždycky tu jsem," nabere na něco nabroušenějšim tónu hlasu, ,,Tohle není zrovna druh práce, kde bych celý den nedělala nic jiného než se škrabala na zadku nebo si chodila po nákupech v pracovní době, víte? Ten tam vyžaduje mojí péči dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Má vlastní vnoučata mě znají jen z fotky. Opravdu si myslíte, že bych přehlédla tak důležitý dokument? Nebo mě máte za senilní starou ženskou, která ho omylem místo scanneru poslala do skartovačky, protože jsem tak strašně stará, že nepoznám rozdíl a teď se to snažím zatloukat. Možná jsem stará, ale dělala jsem s počítači, nejspíš ještě v době, kdy s vámi váš otec čůral po plotě, mladíku, tak bych prosila, trochu respektu-" zpustí tyrádu zdánlivě bez konce.
,,O.k. Fajn. Nerozčilujte se. Pardon, nechtěl sem se vás dotknout, jo?" starý dámy můžou bejt děsivý, už jenom tim, že na ně nemám žádnej efektivní recept. ,,Jenom sem potřeboval vědět, kde se stala chyba," poznám, když šlápnu vedle a tohle je přesně ten případ.
,,U mě tedy ne," kategoricky zamítne. Napruženě zaujme svoje místo za stolem. Následný minuty hrozící se protáhnout do dýlky celejch dnů. Dopřeju jí pár svejch hltů kafe na vychladnutí. Asi klika, že mi ho udělala ještě předtim, protože teď by mi do něj nejspíš plivla, soudě podle blesků šlehajících jí z očí, kterejma mě tu a tam probodne.
,,Mavis, vážně se omlouvám," snažim se zapojit tolik šarmu, kolik můžu. Bejt na válečný stezce zrovna s ní, by nebylo ani moudrý ani strategicky výhodný. Navíc šlapat po citech starejch dam skutečně není muj styl. ,,Nechtěl sem naznačit, že byste byla nekompetentní nebo něco podobnýho. Jenom sem si byl jistej, že by to tu mělo bejt," nebyl. Přesně se mi potvrdilo, co sem si skutečně myslel, ale udělat ze sebe hlupáka má přesně požadovanej účinek.
,,V pořádku," namalovaný rty roztáhne opět do vstřícnýho úsměvu, ,,Taky se omlouvám, že jsem po vás tak vyjela. Pracuju tu už tolik let a myslíte si, že se mi dostalo jedinýho "děkuju"? Navíc, od včera, je tu hotový blázinec kvůli tomu, co se stalo s Barbarou. Všichni chtějí vědět, co se stalo a já jim nemám co říct. Možná už bych měla skončit, začít se věnovat rodině a jeho nechat ať si poradí, jak umí," s povzdechem patřícim skutečně přepracovaný osobě začne přehrabovat přihrádky s papírama.
,,S tim vám samozřejmě nepomůžu, ale možná pro vás přeci jenom budu moct něco udělat," přislíbim, ostatně to je další důvod, proč tu sem. Já i ona sme momentálně na stejný lodi, která hrozí se potopit ke dnu, pokud se nepokusim vemluvit něco rozumu do lebky jejího tvrdohlavýho kapitána.
,,Vyhlásil zákaz podávání informací, ovšem to lidem tady nestačí. Pochybuji, že s ním něco svedete. Ještě ho tolik neznáte, ale když se rozhodne, je umíněnější než mezek," informuje mě nejspíš z vlastní zkušenosti.
,,Není jedinej," ubezpečim jí s mrknutim, což ocení dalšim úsměvem. Když nic jinýho, aspoň jí moje způsoby, dokázali vylepšit den.
,,To je veškerá pošta, za poslední dva dny. Kdyby to tu bylo, muselo by to být právě zde," ochotně mě nechá projít si papíry podle svýho. Nic. Naskýtá se ještě jedna možnost, ale tu si nechám částečně pro sebe.
,,Mohl by se sem dostat někdo jinej?" opatrně sonduju. Určitě nemůže tvrdit, že by se nevzdálila ani na deset minut.
,,Vyloučeno. Zamykám, i když jdu na záchod," přesně odhadne, kam sem mířil, ,,Kromě starosty a mě odsud nikdo další nemá klíče," dodá pro upřesnění.
Dveře kanceláře se nastevřou, tak, že je slyšet obsah doznívající hádky: ,,Ve jménu našeho přátelství, zachovej se jako čestný muž, za jakého tě považuju-"
,,Jak si dovoluješ dovolávat se našeho přátelství?! To s tím nemá nic společného-"
,,To neuděláš, Waldene. Nedovolím to-"
,,Nejsi v pozici, že bys mi mohl cokoliv dovolovat či zakazovat, Stanforde," konečný slovo zazní s autoritativní arogancí svrchovanýho vládce města. Uvolněná kamarádská atmosféra karetního večera ta tam.
,,Ještě uvidíme," doktor, coby druhej protagonista malý výměny se zjevně nehodlá tak snadno vzdát. Když se vynoří, jeho tvář má brunátnej odstín vypovídající o tlak zvedající debatě ať už se týkala čehokoliv. ,,Šerife," kejvne na pozdrav, bez péče, že sem pravděpodobně vyslechl něco, co nebylo určený mej uším to vezme nejkratší cestou ven ve stylu rozzuřený Fúrie.
Vlastně ani starosta se nezdá, že by měl nějakej zájem o mojí osobu, krátkym pohledem sotva zaznamenávající mojí přítomnost, ,,Pro nikoho tu nejsem," štěkne jakoby k Mavis, chystá se zmizet zpátky za zavřenýma dveřma v čemž mu zabránim.
,,Potřebuju s váma mluvit, hned," strčit nohu mezi futro a dveře je vždycky osvědčená metoda.
,,Nemám čas. Jsem velice zaměstnaný muž. Domluvte si schůzku přes Mavis," není typ na fyzickou konfrontaci, aby se se mnou přetahoval, takže mě nechá bejt a velice důstojně zamíří za svůj stůl, nechávající špinavou práci na svojí sekretářce a spoléhající, že jeho slovo bude dostatečnej argument k ukončení hovoru. Není. Dveře sice zavřu, podle jeho přání, akorát, že já zůstanu na stejný straně, co on. ,,Slušné vychování a respekt k autoritám, vám zřejmě nic neříkají," zkonstatuje, ,,Brzy pochopíte, že toto jsou ceněné přednosti k úspěchu v našem městě," zazní skoro výhružně. Jo. Vlastně jediný jeho slovo a mohl bych bejt zase nezaměstnanej, jak mi tak elegantně připomene.
,,Brzo pochopíte, že na respekt a úspěch kašlu, pokud se jedná o bezpečnost města, což je přesně důvod, proč tu teď sem," že se mě hned tak nezbaví by měl pochopit a nejspíš i skutečně pochopí, když se ve stoje dlaněma opřu o jeho stůl proti němu v symbolickym gestu, že se mě skutečně nezbaví, pokud by nechtěl použít hrubou sílu a i pak by mu to bylo k ničemu.
,,Vy jste opravdu neodbytný člověk, že ano?" shrne s veškerou pompou, někoho, kdo určitě není zvyklej bejvat zahnanej do kouta.
,,To je jedna z mejch nejlepších vlastností," nabídnu s ušklíbnutim. Vlastně sme spolu neměli pracovní pohovor v pravym slova smylu. Tak je možná na čase se trochu poznat.
,,Máte půl minuty," velkoryse nabídne s pohledem na zlatý náramkový hodinky. Nejsou to zrovna Rolexky, ale určitě ne nejlevnější šunt.
,,Fajn. Takže to vezmu napřímo. Co s tím chcete dělat?" Sem si jistej, že dobře ví, na co se ptám, takovej mord ve městě je událostí desetiletí.
,,Nerozumím?" zamračí se.
,,Pokud ste si nevšiml, sedíte na soudku s dynamitem, zápalná šňůra, vám hoří u zadku a zbejvá z ní takhle málo," prstama naznačim vzdálenost asi palce, ,,A vy, místo toho, abyste se jí snažil zbavit, strkáte do písku opačnej konec," míněno makovici, což pochopí, soudě dle pobouřený držky, co hodí. Ne, že by mě nějak mrzelo urazit něčí jemnocit. ,,Lidi, potřebujou něco slyšet a já byl ochotnej respektovat vaše informační embargo, dokud to nenarušovalo mojí práci. Ale to skončilo. Dejte jim pravdu, dejte jim polopravdu, dejte jim klidně lež. Ale něco jim dát musíte, protože jste to vy, na koho se maj obracet. A udělejte to rychle, dřív než nám to oboum přeroste přes hlavu a záplava spekulací pro mě spláchne i ty trosky pravdivosti, co by se daly najít. V opačnym případě, to udělám za vás, ale líbit se vám to nebude, protože já nejsem politik, chápete, co tim myslim?" ušklíbnu se. Vlastně sem hodně velkorysej, když mu dám na výběr, postavit se k problému, podle svýho.
,,Ovšem, že chápu. Velmi dobře. A popravdě, jsem šokován mírou absence vašich skrupulí. Skutečně, jste mi právě naznačil, že bych měl lhát svým voličům?" zatváří se adekvátně pobouřenym výrazem.
,,Jako byste to nikdy předtím nedělal," neodpustim si. Politici lžou. Starosta je politik. Ergo i on lže. Prostá úvaha.
,,Dovedu si představit, že tam odkud jste přišel, je takové jednání běžná praxe. Nikoliv však zde. Nezradím důvěru svých sousedů, kterou vložili na má bedra, jen kvůli tomu, že by to mohlo usnadnit, vaši práci na kterou očividně nestačíte," plynule přejde do protiútoku.
,,Pak je to jednoduchý. Řekněte pravdu," vybídnu ho. Jo, vlastně pravda by mi teď celkem přišla vhod. Tentokrát nepotřebuju uchlácholit pachatele pocitem klidu. Vlastně potřebuju pravej opak k tomu, abych tenhle páchnoucího močál vroucí pod zdánlivě klidnou hladinou, dokázal přimět vypudit viníka. Což bude fungovat nejlíp, když dostane jasnou zprávu, že po něm jdu a ani na chvíli sem se nenechal zmást tyjátrem co nastražil. Hledám obyčejnýho člověka. Někoho, kdo není zvyklej vraždit a jednal pravděpodobně pod tlakem okolností. Taková osoba nebude připravená ustát rozruch. Přizná se sám nebo udělá chybu. ,,Víte stejně dobře, jako já, že to byla vražda," zatlačim ještě o něco víc.
,,Není podstatné, co víme my nebo nevíme," postaví se v celý svý slávě, kopírující mojí pozici s dlaněma na stole, ,,Podstatné je jen to, co si myslí občané. Než jste se tu objevil, toto bylo poklidné město a já nedopustím, abyste jeho chod narušil vyvoláním paniky," zasupí.
,,Jestli ste si nevšim, tak to už se děje. Panika. Nejistota je stejně destruktivní jako vědění. Vaši spoluobčani, na kterejch vám, jak tvrdíte, tolik záleží, nejsou malý děti, který byste mohl ignorovat a čekat až je to přestane bavit. Potřebujou odpovědi. Když je nedostanou od vás, začnou se domýšlet. Konstruovat teorie, podezřívat navzájem jeden druhýho. Soused souseda. A nakonec se to obrátí proti vám. Možná nevim nic o tom, jak to funguje na malym městě, ale zatraceně dobře vim, jak funguje mentalita davu. Lidi ze svý podstaty maj tendenci, vždycky si vybrat tu horší možnost. Takže ne, neututláte to a nesmetete pod koberec s tim, že je budete držet ve slepý víře, že to byla nehoda. Rozdíl je jenom v tom, že vám nabízim mít nad tím kontrolu. Leda byste měl nějakej osobní zájem na tom, stavit se k tomu, jak se stavíte, Waldene?" Iniciály z mailu by mohly bejt zrovna tak dobře jeho, jako někoho dalšího a pletky s potencionální obětí vraždy určitě dobrej důvod, proč chtít strkat hlavu do písku. Jenže ani já nejsem tak šílenej, abych obvinil někoho, kdo by mě hladce mohl sejmout. Teda ne bez důkazů.
,,Uvidím, co se s tím dá dělat," majestátně rezignuje na svoje stanovisko, ,,Nyní, pokud mne omluvíte, vaše půlminuta vypršela již dávno a já mám skutečně mnoho práce," se stejnou majestátností se usadí zpátky do svýho koženýho trůnu. Respektive křesla, který svojí opulentností zdobení nenechá nikoho na pochybách, že je trůnem pro zdejšího svrchovanýho vládce.
,,Když už sem tady, ještě jedna otázka. Jako právník slečny Carterový, obstarával jste i její obchodní záležitosti?" Asi nemohl čekat, že bych se jen tak nechal propustit jako poslušnej poskok, že jo?
No, zdá se, že přesně to čekal, když netrpělivě vzhlídne od papírů kterejmžto, předstíral věnování pozornosti: ,,Domníváte se, že to vše, co zde vidíte, bych si mohl dovolit z městského rozpočtu? Úřad starosty v tomto městě, není výdělečná činnost, jak si někteří moji odpůrci, rádi myslí. Slečna Carterová patřila, spolu s několika málo dalšími, k mým velice váženým klientům," velice kulantně sdělí, že se jí snažil oškubat, co to dalo.
,,Tak váženým, že byste jí skoro nazval přítelkyní?" namátkou ťuknu. A zdá se, že na to pravý místo.
,,I tak by se to dalo říci. Ovšem upřímně nechápu, kam svou otázku míříte," zasupí.
,,Přátelé i právníci se svými klienty mívají velice úzký vztah. Dá se tudíž předpokládat, že byste mohl mít přehled o jejích soukromých aktivitách, které by mohli souviset s vyšetřováním," tanec na ostří nože. Vyslýchat hlavouna není jen tak. Za jinejch okolností, kohokoliv jinýho, už bych měl dávno přimáčknutýho ke zdi ať už slovně nebo doslovně a ptal se pěkně napřímo.
,,To vskutku dá. Ačkoliv si nejsem vědom, žádné skutečnosti, která by vám mohla být nápomocná. Slečna Carterová, co se jejích osobních či pracovních záležitostí týče, dbala vždy na korektnost vůči svým partnerům. Po této stránce nemůže být žádné námitky a tím pádem ani nikoho podezřelého, kdo by vás mohl zajímat," oznámí s naprostou nervy drásající sebejistotu právě toho svrchovanýho vládce. Dobře informovanýho vládce.
,,S dovolenim, to bych posoudil sám," zavrčim. Začínám větřit, o co tady půjde a ani za mák se mi to nelíbí.
,,Domnívám se, že jste patrně stále nepochopil, jak to zde funguje. Tedy vám to vysvětlím. Nejste tu od toho, abyste posuzoval má rozhodnutí. Jste tu od toho, abyste vyšetřil zločin, pokud tedy k nějakému došlo, o čemž si dovolím stále pochybovat. Pokud se přeci jen prokáže, že by tomu tak bylo, očekává se od vás, že uděláte maximum, aby se vše obešlo bez zbytečného humbuku, což zahrnuje neobtěžování nikoho z řádných občanů tohoto města. Už je vám to jasné?"
,,Docela," ušklíbnu se, ,,Zní to skoro jako byste byl přesvědčenej, že právě někdo z těch vašich řádnejch občanů by v tom mohl mít prsty. Pokud se to potvrdí, předpokládám, že i vy budete mít jasno v tom, co je vaše povinnost, když už máte přehled, co bych měl dělat já," upozornim ho, i když už teď si můžu bejt jistej, kde leží jeho loajalita. Na straně práva to určitě nebude. Vlastně bych se asi měl modlit, že vrahem nebude nikdo z těch, ke kterejm by skutečnou loajalitu cejtil, protože nepochybuju, že v opačnym případě bych dost tvrdě narazil.
,,To se nestane. Osobně se mohu zaručit za každého jednotlivě. Pokud, jste stále přesvědčen o opaku, jen plýtváte svým časem," odvětí samolibě. Pochopitelně, že jeho kolosální ego by nesneslo se mýlit. O důvod víc.
,,No uvidíme," uzavřu. Můžu bejt spokojenej, mám skoro všechno, pro co sem přišel. Přesto se na odchodu zastavim. ,,Máte nějaký povědomí o mytologii, Waldene?" Moje otázka ho zastihne docela nepřipravenýho. Takže zapomene i na svojí arogantní pózu. V záblesku pohledu se krátce mihne zmatek.
,,Samozřejmě. Jako každý, kdo má klasické vzdělání," objasní tónem říkajícím, že já sem idiot, pokud takový znalosti nemám.
,,Dobře. To je fajn. Díky," vyšumim dřív, než by měl možnost na mojí zdánlivě bezpředmětnou otázku, zareagovat ještě popudlivějš. Vlastně si tady toho sebestřednýho pompézního paňácu nedovedu představit, coby pisatele onoho roztouženýho emailu, kterej je spolu s vědomim, že by měl bejt místní, zatím mym jedinym vodítkem k zjištění identity Bebsina tejemnýho ctitele. Na druhou stranu ne nadarmo se říká, když láska zavelí, rozum je... všichni víme, kde. Což jak taky víme, u stárnoucích seladonů, platí dvojnásob. I bez toho, se nemůžu zbavit dojmu, že za starostovym podivnym přístupem je něco víc než jenom neochota komunikovat s voliči.
,,Nešlo to tak docela podle vašich představ, nemám pravdu?" v Mavisině tónu nezaznívá jízlivost, spíš tak letitá praxe, ,,Říkala jsem vám, že je to paličák a nebudete s ním mít lehké pořízení," dodá.
Než se jmu mluvit, napočítám do desíti, poněvadž milá dáma by určitě nebyla spravedlivym příjemcem mojí rozladěnosti. ,,Jak se to vezme," vágně zamručim, odlepim se od polstrovanejch dveří, kde sem zádama opřenej pár vteřin čerpal sílu.
,,Slabé slovo," informativně prstem poklepe na krabičku interkomu naznačující mi, že odposlouchávala náš malej přátelskej rozhovor se starostou. ,,Znáte místní pizzerii?" zeptá se. Dost dobře nechápu, kam míří a skoro bych to shledal nehodnym odpovědi s ohledem na to, že je to jedinej podnik ve městě a tim pádem by bylo nemožný si jí nevšimnout. ,,Pokud ne, zajděte si tam na oběd, dělají skvělé těstoviny, a když už tam budete, promluvte si se spolumajitelem, možná vám pak ledasco začne dávat smysl," doporučí mi s poněkud tajemnym úsměvem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.