Hříchy otc 3 A.

27. února 2017 v 23:30 | Fénix |  Hříchy otců
Zdravím přátelé,
práce je sfiňa, takže po delší době se opět hlásím ke slovu.
Tuším, že jedna z posledních pohodových kapitol, tak si ji užijte, mrtvola bude brzy, slibuji. ;-)
Za korekci chyb patří opět velký dík Janě.





3. kapitola
Přesně dvacet schodů z přízemí do patra. Každej z nich vnímám jednotlivě coby malý zadunění hromu. Ne ten hrom, kterej slyšíte za oknem v teple domova s drinkem v ruce a dobrou společností po boku, tohle je to zadunění hromu, když se krčíte pod přeplněnou plátěnou stříškou krámku na chodníku s ostatníma lidma a víte, že každou chvíli vás narůstající dav vytlačí do ledovýho lijáku. Jinými slovy, vrcholně nepříjemná zkušenost. Následuje vrznutí dvěří. Jako kluk, sem vždycky Nesnášel, když mě po ránu máti páčila z postele osobně. Volání a naléhání z přízemí, že je čas vstávat a ujede mi autobus, se dalo ignorovat, osoba netrpělivě podupávající přímo v pokoji se ignoruje už hůř. Jaký štěstí, že už sem dospělej a vstávat na doby nemusim! Ironicky si odfrknu do polštáře.
,,Francisi MacArthure Springere, zvedni svůj líný zadek z postele, a nezkoušej předstírat, že spíš, dobře vím, že ne!" Vážně se toho zase tak moc nezměnilo, akorát, že osoba, která tentokrát ze mě nevybíravě strhne přikrývku a odhalí tak moje tělo nehostinnýmu rannímu chladu, je muj milenec.
,,Nepředstírám, že spím, jen se tě snažím ignorovat s nadějí, že odejdeš a necháš mě mýmu zaslouženýmu odpočinku. Zabírá to?" pro kontrolu nepatrně pozvednu hlavu a rozlepím jedno oko. Ne, nezabírá. Jimi nevypadá, že by se nechal jen tak odbýt. Vlastně vyhlíží krásně napruženě, s rukama založenýma na hrudi, věrnej rodičovskýmu módu.
,,Přestaň blbnout. Já vím, že jsme šli včera pozdě spát a ty si chceš po celém týdnu odpočinout, ale už jsme to slíbili," jeho výraz zjihne, ovšem přesvědčení, zdá se, zůstane neochvějný.
,,Slíbil co? Kdybych něco takovýho udělal, sem si jistej, že bych o tom věděl, protože den, kdy se zavážu k něčemu, co bude obnášet vytažení mě z postele v takhle nekřesťanskou hodinu, bude i dnem, kdy sem se zbláznil. Nepřipadám si šílenej. Teda ne víc než obvykle," přeci jen trvá, než muj mozek dožene dění okolo.
,,To je to. Křesťanství. Slíbil jsi mámě, že přijdem do kostela. Zapomněls? Je neděle," objasní Jimi, pak se jeho fasáda zlomí a on je zase nejistej kluk. ,,Nerozmyslel jsis to, že ne? Teda pochopím, jestli ano, máš na to právo," opatrně si přisedne na kraj matrace.
Už docela vzhůru, dojde mi, že Jimi nemá na sobě bílou košili a šlajfku, jen tak ze srandy. Něco co si musel obstarat od Annie, protože sem si jistej, že nic takovýho sem na něm ani u něj nikdy neviděl. Další důkaz toho, jak je to pro něj celý důležitý.
,,To víš, že sem si to nerozmyslel," s ujištěnim si ho přitáhnu do lehkýho objetí.
,,Děkuju," položí si hlavu na moje rameno, ,,Strašně moc chci jít, ale nejsem si jistej, jestli bych to zvládl bez tebe. Všichni ti lidi okolo, táta..." do hlasu se mu začíná vkrádat opět panika. Předtim, spolu, už sme o tom diskutovali. O jeho vztahu k víře versus strachu z nepřijetí komunitou. Nenašel sem precedens, proč bych nemohl jít s ním a poskytnout mu podporu.
,,Máš tam právo bejt, jako kterejkoliv druhej. Budu tam hned vedle tebe a ujišťuju tě, že si ukradnu tolik nežádoucí pozornosti, kolik jenom půjde," podpůrnej se snažim bejt už teď, i když Jimi na mě dost vyděšeně zazírá.
,,Co máš v plánu?" zeptá se.
,,Naprosto nic. Budu hodnej a slušnej, jak nejlíp umim, slibuju," zazubim se, nevýslovně potěšenej jeho důvěrou v muj talent páchat nepředloženosti. ,,Teď, kolik, že to máme času?" prstama jedný ruky začnu obratně povolovat uzel jeho šlajfky, pár rozptylujících polibků podél čelisti, ,,Víš, že ti to strašně moc sluší? Myslim, že jsem měl vždycky tuhle fantazii přetáhnout studentíka z internátní školy," zavrnim.
,,Zvrhlíku," Jimi jemně vyprostí moje prsty z kravaty. Ne tak docela přesvědčivě. ,,Možná později. Teď vstávej," škádlivě mě líbne na čelo, ,,Dole už na tebe čeká kafe. A nezapomeň se oholit," dodá už zase v plně panovačnym režimu.
,,Jako by se stalo, drahý. Už jsem vstal," na důkaz pravdivosti svejch slov odstranim přikrývku ze stanu, kterej se mi vytvořil v klíně. Jimi na mě přes rameno zazáří úsměvem, to je asi tak celý. K případnýmu ručnímu vypořádánim se se svým problémem, můžu jako palivo pro fantazii, použít pohled na jeho vzdalující se prdelku, tak akorát upnutou do oblekovejch kalhot.

***ooo***
Návštěva kostela je všechno, co se od ní dalo očekávat. V New Hope je jenom jeden. Ten katolickej. Pro většinovou populaci města to stačí. Annie s Helenou na nás už čeká před vchodem. Obě sváteční šaty, Annie doplněný o klobouk a háčkovaný rukavice. Jak se na dokonalou maloměstskou dámu sluší. Edgar opodál klábosí s pár chlápkama, co znám od vidění. I on vyměnil svojí obvyklou kostkovanou košili a lacláče za oblek. Jsou tu skoro všichni. Roztroušený do míň či vícepočetnejch hloučků. Od pohledu je zřejmý, že sem nikdo nepřišel jenom za pouhou potravou duše. Dohadujou se tu obchody, probírá politika, sport, vyměňoujou recepty i probíraj nejnovější drby.
,,Tak jste přeci jen přišli," Annie zazáří úsměvem na přivítanou, jako by do poslední chvíle nevěřila.
,,Nakonec se mi ho povedlo přesvědčit," Jimi jí úsměv opětuje, uvolněnější ale pořád se tu a tam rozhlíží kolem jako by každou chvíli čekal, že odněkud přijde útok.
,,Uvidíš, že to nebude tak špatné. Otec Aigiriu je poutavý řečník," Annie se mě laskavě pokouší chlácholit, ,,Vlastně jsme ještě neměli příležitost se k tomu dostat nebo mi to možná jen uniklo, ale jakého vyznání jsi?" zeptá se se vší vlídností.
Vlastně se divim, že tahle otázka nepřišla dřív, protože zvlášť v těhle končinách, spolu s politickou příslušností, je to něco co by vám mohlo coby adeptovi na snoubence, vzít vstupenku do rodiny. Asi štěstí, že ve vztahu s Jimim už porušuju tolik pravidel, že moje odpověď nemůže hrát tak velkou roli.
,,Neuniklo. Skutečně jsem to nezmiňoval. Rodiče, když jsem se narodil, byli Presbyteriáni," řeknu jenom to, co je momentálně podstatný. Všechny další podrobnosti Annie už zná z dřívějších útržků.
,,Ou," ústa se jí zformujou do okrouhlího tvaru, ,,To dost vysvětluje. No jsem si jistá, že to není nic proti ničemu," rychle dodá. Ne dost rychle abych si nevšiml, že tenhle drobnej detail dělá rozdíl i pro ní.
,,Řekl jsem, že na tyhle věci moc nejsem. Jsem tu, abych podpořil Jimiho a na ničem jinym nezáleží," řeknu. K mýmu potěšení zaznamenám, že Jimi když mu položim ruku na rameno se neodtáhne, jak jindy na veřejnosti bejvá jeho zvykem.
,,No jsi dobrý přítel," teď už zase opravdově se na mě Annie usměje. Zřejmě moje kvality jako přítele dokážou kompenzovat body, který sem právě ztratil svou nerozvážnou upřímností. ,,Měli bychom jít asi dovnitř, než na nás nezbydou žádná místa," pobídne nás i Helenu ke vchodu.
Skutečně většina lavic je už plně obsazených. Když procházíme úzkou uličkou, Jimi se ke mně víc přimkne. Edgar se plouží úplně vzadu, tiše mumlající něco o tom, že za šedesát let ještě nikdy nepřišel pozdě. No nikdo ho nenutil, že musí čekat na nás, že jo. Vlastně, kdyby šel napřed a zabral místo, asi sme si teď mohli ušetřit všechno to šuškání a zkoumavý pohledy od počestnejch občanů na obě strany. Pravda, že většina jejich pozornosti upřená převážně na moji osobu. Účel splněnej. Nechal sem si na sobě uniformu, jednak nemám nic ani vzdáleně připomínající slušný hadry, co by se dalo použít, v řadě druhý, mám tu přeci reprezentovat úřad, což taky dělám. Když už sme u tý prezentace úřadu, něco co mi dokáže spolehlivě zkazit den; Willkins se k nám přihrne jako velká voda: ,,Pane, jaké překvapení, že vás tu vidím. Už jsme si říkali, kdy mezi nás zavítáte," vyzařuje z něj takovej entuziasmus, že bych mu hned s chutí jednu napálil. Místo toho se rozhlídnu kolem o jakym že to "my" je tady řeč. Vzhledem k tomu, že se nikdo z přítomnejch nehlásí, hádám, že mluvil o nějakejch malejch kamarádech, co mu nejspíš strašej v hlavě. Vlastně mě nenapadá, kdo jinej by s nim chtěl dobrovolně komunikovat. Já teda určitě ne. ,,Zavedu vás na vaše místo, jako šerif, pochopitelně máte nárok na první lavici," snaživě nabídne. I když je to nemístný v duchu si pro sebe zakleju. Drobnej renonc ve zvyklostech, na kterej sem jaksi zapomněl. Přední místa jsou vždycky vyhrazený pro nejváženější členy města, mezi který se i post šerifa a jeho zástupce počítá. Ať se propadnu, jestli budu sedět hned na ráně, s tady tim trkvasem vedle sebe. Na zápěstí pocejtim železnej stisk, paniku v Jimiho očích, který na mě upírá, že bysme se měli rozdělit.
,,No proč ne, ale je nás trochu víc, nevadí?" přemůžu se bejt tak zdvořilej jak můžu. Vlastně to docela elegantně řeší náš problém s nedostatkem míst. A taky tim můžu vyslat dost jasnej signál všem okolo, že Jimi a já k sobě patříme a bez ohledu na Edgarovo konstantní mrmlání patřím do jeho famílie a oni patří ke mně, ať se mu to líbí nebo ne. Teda ne, že bych se chtěl někam vtírat, ale chápete, jak to myslim, ne?
,,Jistě, že ne. Madam. Pánové," Willkins zdvořilym kejvnutim pozdraví zbytek mýho doprovodu.
,,Vidíš," zaslechnu za sebou Anniino tiše pronesený k Edgarovi. Tiše, ale s dobře postřehnutelnou pýchou v hlase. Sedět v první lavici je prostě něco, a jejich nanicovatej rádoby zeťák jim to zařídil. Realisticky, dost pochybuju, že by to dokázalo udělat na Edgara dojem, ale je to dost, aby se Annie cejtila na koni a něco podobnýho hrdosti můžu vyčíst i z Jimiho rysů.
Netrvá to dlouho do začátku. Poslední, co vědomě vnímám, je farářovo: ,,Jaká čest je mi přivítat mezi námi nové tváře..." míněný ke mně a Jimimu. Pak se mi podaří svoje tělo hodit do režimu automatickýho pilota, abych synchronizoval celej ten koloběh vstávání, klekání, v mym případě předstírání zpěvu, spolu s ostatníma. Svojí mysl nechám volně se potulovat pro mě víc zajímavýma končinama. Trik co sem dělal už jako kluk. Je to tu mnohem zdobnější než kostely, který sem navštěvoval jako dítě. Docela hezký. Na jednom z vysokejch vitrážovejch oken je Archanděl s mečem a pochodní v pancíři. Hádám, že každej umělec má na jeho vyobrazení svojí licenci, ale tahle tvář je až neuvěřitelně povědomá. Nemůžu nevzpomenout na příležitost, kdy sem byl na podobnym místě naposled. Jistě, za mnohem dramatičnějších okolností. Tehdy by mě sotva napadlo, jak to dopadne, věřil sem, že to mám spočítaný a svým způsobem mi to bylo i jedno. Neměl sem tolik co ztratit. Ani by mi na um nepřišlo, že budu mít tohle všechno, ačkoliv je iluzorní, jestli sem to vlastně chtěl. Bejt znovu plnohodnotnym členem společenstva s větší či menší vážností, ale bejt. Mít rodinu, pro kterou by bylo třeba tu a tam přinášet oběti. Teda ne, že bych předtim žádnou neměl, ale nějak všichni byli zvyklí se mnou raději nepočítat. Teď mám minimálně jednu osobu, která na mně závisí. Což je stejnou měrou děsivý jako úžasný. Ušel sem dlouhou cestu od flákače s nejistou existencí přežívajícího ze dne na den v barovym oparu.
Muž s plány do budoucna a zodpovědností.
Možná to není to, co bych si sám pro sebe vybral, ale je to zatraceně víc než bych si zasloužil. Asi nikdy nebudu moct pořádně zapomenout, komu za to vděčim. Ne že bych zůstal zahořklej aspoň částečně ve skrytu duše toužící po svojí první nenaplněný lásce, ostatně to ani nebyla podstata nešeho vztahu s Michaelem, je to spíš tu a tam se připomínající konstantní vědomí, že někde tam prostě je. S myšlenkou, jak tráví svůj zbytek věčnosti, když já si rozhodně ztěžovat nemůžu. Vnímám, jak Jimi nenápadně proplete svoje prsty s mýma, věnuje mi prchavej plachej úsměv. Ne, rozhodně si stěžovat nemůžu.
Konec přijde dřív než bych se nadál. Závěrečný slova kněze. Zástup lidí se pomalu začne zvedat a ploužit uličkou. Na muj vkus až moc pomalu. Upřímně, nebylo to špatný, ale už bych se viděl někde jinde.
,,Přežils to," Jimi se na mě zazubí.
,,Jenom o chlup. Myslim, že mi za to něco dlužíš. Ty, já, tvoje kvádro a naše postel, nebo podlaha v obýváku, nebo v kuchyni... to je jedno. Nemůžu se dočkat, až ho z tebe pomalu svlíknu," zašeptám dbající na to, aby se moje rty dotýkaly jeho ucha s každym slovem.
,,Tady ne!" plácne mě hřbetem ruky do žaludku, tak rozkošně slušnej, červenající se jenom z pouhý zmínky nastíněný fantazie v danym místě. ,,Navíc to bude muset počkat. Slíbil jsem mamce a Heleně, že s nima objedeme nákupy a pak je odvezeme domů," efektivně zchladí moje nadšení. Ty dvě se od nás oddělily někde v zástupu, a když se konečně dostanem na světlo světa, skutečně po Edgarovi a jeho Dodge, kterým přijeli, není ani památky.
Další zvyk, kterej se dodržuje je, že si duchovní pastýř se svejma ovečkma před kostelem potřásá rukou a s každym jednotlivě prohodí pár slov. Ani tady tomu není jinak a je to důvod, proč celej ten proces dostat se ven trval tak dlouho. Když se po Jimim a pár zdvořilostníma frázema vyměněnejma mezi nima poměrně vřelýho charakteru, dostane řada na mě, už zase nevim co říct. Přeci jen nejsem pokrytec abych, tak jako většina ostatních, chválil kázání, který sem sotva poslouchal a nemáme nic co k probrání osobnější povahy. Teda aspoň to je to, co sem si myslel.
,,Šerife, jsem tak rád, že se konečně setkáváme," stisk ruky má pevnej, zvyk upřeně se při tom dívat do očí, což zas tak speciálně v jeho případě, příjemný není, ,,Napadlo mne, zda byste nepřijal malé pozvání na čaj? Měl bych pro vás jednu nabídku a tuším, že by se nám o ní lépe hovořilo v soukromí?" Otec Aigiriu, chlápek s černejma očima, který by se daly nazvat pichlavý. Rovnym nosem napovídajícim něco o jeho evropskejch kořenech. Velkou pusou připomínající rozpraskanej pecen chleba a snědou pletí. Osobně se s nim setkávám prvně a možná je to jenom muj dojem, že mi na něm už teď přijde něco zneklidňujícího. Nemám ani ponětí, co by zrovna on po mně mohl chtít. Taky sem měl na dnešní zbytek dne jiný plány. Jimi stojí vedle mě, jeho máti a Helena čekaj už u auta opodál. Dopoledne s nima ve městě nebylo přesně to, co sem si na dnešek přál, ale byla to rozhodně lákavější varianta než rozhovor s kazatelem. Na druhou stranu, možná by to mohlo bejt důležitý. Ohlídnu se po Jimim protože ten bude mít konečný slovo. ,,Nezdržím vás dlouho, slibuji," přidá padre spíš jeho směrem.
Jimi jenom pokrčí ramenama. ,,Víš, kde nás pak hledat. Mohl bych je odvézt vyzvednout šaty pro Helenu a pak bysme na tebe mohli počkat v palačinkárně," pousměje se. Elegantní způsob, jak překopnout míč na mojí stranu hřiště, když už nechce stát mezi mnou a zjevnou autoritou, kterou pro něj muž víry pořád představuje. A taky, víc než to ještě o jednu věc mu jde. Nabídka vyvázat mě z účasti na nákupech je vějička. K jeho smůle příliš okatá.
,,Hezkej pokus. Zapomeň, že bych ti svěřil auto," ušklíbnu se.
,,Ale no tak. Je to jen po městě, co by se mohlo stát? Nikdy mě nenecháš řídit," má tendenci trucovitě ohrnout ret. Moc lákavý, abych mohl odolat.
,,Posledně, cestou z farmy, si nevypadal, že by ti to vadilo," připomenu mu polohlasně. Teď už si barva jeho obličeje moc nezadá s barvou zralýho rajčete. Uvádět ho do rozpaků ne veřejnosti je asi moje druhá nejoblíbenější zábava. ,,Ať ho nikde nenaboříš," spolu s varovánim mu spustim do ruky klíčky od DeSota, možná po tom všem si malou odměnu zaslouží. Úsměv jakym na mě zazáří při takovym zobrazení důvěry je za všechny drobný. Ne, rozhodně to nedělám často, že bych mu dal svýho mazlíčka k dispozici. Spíš vůbec, i když by bylo těžký si nevšimnout Jimiho skoro nutkavýho svrbění, dostat se kdykoliv poblíž volantu při každý příležitosti.
,,Děkuju, jsi nejlepší. Uvidíme se později," muselo to na něj udělat skutečně dojem, když se zapomene a jen tak spontánně předevšema mě líbne na rozloučenou na tvář. Teda ne, že by jich v okolí zbylo dost. Během naší malý výměny se i padre vzdálil do diskrétní vzdálenosti.
***ooo***
Nečekal bych, že navenek skromnej domek hned přes ulici od kostela bude v sobě ukrejvat tak mužně přjemný místo. Velký pohodlně vypadající kožený křesla spolu se sedačkou doslova ječej: testosteron. Zrovna jako další masivní nábytek z leštěnýho dřeva odpovídajícího tmavýho odstínu. Je to jako vstoupit do jinýho světa nebo doby. Spousta věcí, o kterejch vim, že existujou, ale na vlastní oči jsem je nikdy neviděl. Třeba jako karetní stolek nebo malej stříbrnej soudek na nožkách s kohoutkem. Tušim, že se tomu říká samovar a slouží k přípravě čaje, ale ať se propadnu, jestli bych věděl, jak správně funguje. Muj hostitel se zdá, že tenhle problém nemá, když s nim hned začne pracovat a zároveň chystá hrnky respektive originál porcelánový šálky i s talířkama a všim, co k tomu patří. Neformální setkání. O tom napovídá i jeho změněný oblečení na jednoduchý černý rifle a rolák, obojí zdůrazňující jeho šlachovitou postavu při každym pohybu. Z těch všech věcí jediný, co mi tu přijde důvěrně známý a svojí naprostou jedinečností nezapadající do rázu pokoje je sportovní koutek - polička s trofejema, vlaječka NY Yankees a pár dalších klubovejch drobností. Co dalšího taky rozhodně stojí za pozornost je knihovna táhnoucí se přes celou jednu stěnu, hustě nabitá svazkama od podlahy až ke stropu. Některý vypadaj rozhodně i pár stovek let starý. Předpokládám, že když sem dostal svolení si to tu prohlídnout dle libosti, nemělo by vadit, když nahlídnu do jedný z těch bichlí. Kožená vazba mě přímo láká dotknout se jí zrovna jako umě provedený zlatý klikyháky místo názvu. Poznám v nich jeden z těch východoevropskejch jazyků, ne že bych ho uměl číst, ale vyrůstat v kosmopolitnim Chicagu, člověk ledacos pochytí. Stránky jsou zažloutlý, hustě potištěný tim samym druhem písma. K mýmu štěstí jsou tam i ilustrace, abych věděl s čim mám co do činění. Ne, že by poskytovaly o něco lepší vodítko k obsahu protože morbidní například černobílý zpodobnění něčeho podobnýho ženský spíš tak kostra potažená kůží snažící se sežrat nemluvně mi spíš přijde jako něco, co patří do jednoho z těch strašidelnejch příběhů pro děti nebo rouhačství pokud má něco takovýho ve svý knihovně někdo, kdo by měl bejt zaměřenej na vymítání pověr. ,,Lidový folklor s obzvláštním zřetelem na mytologii, patří mezi mé vášně," promluví padre, dost blízko mě, že může vidět na stránku, co mě zaujala. ,,Spolu se sběratelstvím literatury, jak jste jistě pochopil. Krátce po dokončení semináře jsem se ještě jako mladík vydal do Evropy hledat své kořeny, poněvadž má rodina odtamtud pochází. Z Rumunska, přesněji řečeno. Báječná země se srdečnými lidmi a bohatou kulturou, není možné tam být a nenechat se jí pohltit. Příliš jsem toho o svých předcích nevypátral, ovšem co se lidové tvorby týkalo, byl jsem jednou provždy ztracen. Odtud jsem putoval dál na Balkán, procestoval Maďarsko i velkou část Ruska. Všechna místa, kde ještě přežívají staré zvyky a pověry. Pátral v historii, hovořil s lidmi, učil se jazyky a shromažďoval tuto úžasnou sbírku," oznámí s patřičnou pýchou. Založim knihu zpátky, kde sem jí vzal a přesunu se do jednoho z těch velkejch křesel, kam mi gestem pokyne, a kde už je na stolku připravenej i čaj. ,,Možná byste dal přednost raději něčemu ostřejšímu," nabídne s tim, jak mi otevřením vykládanejch dvířek odkryje pestrou škálu chlastů v likérníku. Nejspíš další jeho vášeň. Sbírat chlast z celýho světa.
,,Ne, dík. Snažim se před polednem zůstat střízlivej," slušně odmítnu. Už je to dávno, kdy sem chlastal s kymkoliv a kdekoliv. Teď by asi nebyl dobrej nápad na tom něco měnit.
,,Chápu, možná někdy jindy," zavře skříňku a zaujme místo v protějšim křesle. Nohy zkřížený v kotnících natažený před sebou, stříbrná lžička v jeho prstech cinkne o porcelán v nepravidelnym intervalu míchání čaje. Už teď můžu říct, že je na jeho osobě něco dráždivýho, jenom přijít na to v jakym směru. Určitě je to něco víc než jenom muj subjektivní pocit nepohodlí, způsobenej jeho mlčením, jako by mi dával prostor se aklimatizovat nebo čekal až já začnu. No nejsem vhodnej model na svěřování se, ať už si od našeho setkání slibuje cokoliv.
,,Fanda baseballu, jo?" prolomim ticho něčim zjevnym a docela neškodnym.
,,Patrně jako každý správný Newyorčan," koutek rtů se mu zvedne v jemnym náznaku úsměvu. ,,Vy máte rád baseball?" oplatí.
,,Fandim Cubs samozřejmě," přiznat klubovou i městskou příslušnost je věc cti a způsob prolomení ledů.
,,Samozřejmě," odsouhlasí. No aspoň v něčem máme jasno, když už důvod tohohle čajovýho dejchánku mi pořád zůstává utajenej. Nezdá se, že by na tom, v dohledný době, chtěl něco měnit.
,,Nedá mi to. Vy, při svým povolání, neměl byste spíš bojovat proti pověrám než se jima tady obklopovat?" nakousnu jednu z věcí, který mi na něm tak docela neseděj, protože se zdá, že právě tahle jeho záliba utváří velkou část jeho osobnosti. Mojí otázkou se zdá spíš pobavenej než dotčenej.
,,Co bych to byl za bojovníka, kdybych důkladně neprozkoumal, to čemu mám čelit?" zareaguje s lehkostí někoho, kdo je zvyklej podobnym narážkám čelit minimálně dost často. ,,Vampirismus, slovanské víly, Bosorky, netušil byste kolik pravdy se v těchto mýtech skrývá. Samozřejmě jen pro ty, jenž v ně věří," dodá, ,,Ujišťuji vás, že například pro obyvatele žijící v pohoří Karpat, jsou Vampíři tak skuteční jako vy či já. Ještě v dnešní době by bylo možné spatřit osoby zesnulé ze sporných příčin být pohřbívány s kameny na hlavě a hrudi, svázané či položené do rakve tváří dolů, podle některých zvyků. Není to však jen záležitostí východní Evropy. Legendy o démonech živících se lidskou krví jsou známy po celém světě. Například v Malajsii je známo stvoření zvané Jenglot, což je tvor za noci ovládající již mrtvé špatně pohřbené tělo. Své oběti napřed zadáví a poté z nich vysaje všechnu krev. Na Nové Guineji je to Suangim v Indii pak Vetelu. Australští Aboriginci pro změnu mají svého Yara-Ma-Yha-Who, což je nemrtvý muž s červenou kůží, přes den schovávající se ve stínu fíkovníků a v noci vyrážející do buše. Zanechává po své oběti jen scvrklé tělo, které je třeba spálit," elegantně si odpije z čaje a já využiju nenadálou pauzu.
,,Vy tomu všemu věříte?" asi se na mě předchozí zkušenost s Michaelem podepsala víc, než sem si myslel, když sem ochotnej poslouchat a nevyvozovat předčasný závěry.
,,Lidská mysl je pozoruhodné místo. A jak jsem již řekl, pro mé poslání, není v jistém ohledu ani zdaleka tak důležité, čemu věřím já, jako znalost démonů sžírající mysl i duši mých svěřenců, mající kolikrát základ právě v oněch zmíněných. Povolání duchovního pastýře je v dnešní době více otázkou psychologickou nežli teologickou a schopnost adaptovat se je nezbytnou podmínkou k zachování každého druhu služebníky boží nevyjímaje," pousmání značící někoho, kdo se zas tak vážně nebere a je schopnej žertovat i o jinak vážnym tématu, ,,Možná vás to překvapí, ale nejsem zdaleka jediný, kdo si uvědomuje, že v současnosti je třeba více než jen neochvějné víry k takříkajíc udržení si popularity." další drobnej úsměv, zní a vypadá každym coulem přesvědčenej o svejch slovech a upřímnej. ,,V dějinách moderního exorcismu existuje velice mnoho případů, kdy prostý obřad dovedl ulevit domněle posedlému, už jen svým provedením. Takové psychologické placebo chcete-li. Síla přesvědčení je mocná zbraň a tak jako nás víra v dobro může posílit tak naopak přesvědčení o přítomnosti zla v našem těle může způsobit utrpení i jinak duševně zdravému jedinci. Svým způsobem je to fascinující. Omlouvám se," blejskne zubama tentokrát v plachym úsměvu, ,,Nechtěl jsem vás vyplašit hned tak na začátku. Vím, jak to vypadá. To jen, že zřídka kdy mám příležitost si s někým popovídat o svých zálibách otevřeně a mám tak tendenci se nechat unést."
,,Ani ne. Jenom mi něco říká, že pokecat si s někym o upírech nebo fingovanym vymítání ďábla není ten důvod, proč sem tu," opáčim. Je to asi jeho, na muj vkus, až moc racionální přístup, kterej mi nesedí. Nezdá se jako typ chlapa, kterej by bral svoje povolání jenom jako práci, přesto jako by nevěřil ničemu z klasickej principů, na kterejch je postavená. Asi sem čekal víc ohně a síry, víc řečí o spáse duše a míň chladnýho až vědeckýho přístupu.

,,Máte pravdu, samozřejmě. Důvody mám vlastně dva. Ten první je pozvání. Pochopitelně, s ohledem na můj předchozí projev, vám nebudu mít za zlé, když odmítnete. Možná byste neměl chuť trávit více času s podivínem mého ražení, ovšem také vás mohu ujistit, že ve společnosti se chovám obvykle docela normálně. Tedy alespoň, co se našich pokerových setkání týče," nechybí mu zdravá dávka sebeironie, něco co rozhodně můžu ocenit.

,,Hazard?" ani se netajim skrejvat, jak moc mě tahle nabídka překvapila.

,,Jen takové přátelské setkání. Nic divokého. Jednou za týden či čtrnáct dní, jak se to zrovna komu hodí se ještě s pár přáteli z města sejdeme. Váš předchůdce se také účastnil, myslel jsem, že byste příležitostně uvítal malé rozptýlení. Pro někoho z velkého města může být život zde poněkud fádní. Ačkoliv si dovedu představit, že budete mít na práci lepší věci než pití piva a maximálně pětidolarové sázky."

,,Ne, zní to dobře. Přijdu rád," pravdivě odpovim. Skutečně sem na tom tak zle, že muj znuděnej mozek vítá jakýkoliv rozptýlení. Navíc řikali, že se mám víc družit s domorodcema, že jo? Neznám lepší způsob, jak skutečně poznat charakter lidí než právě při pokeru.

,,Skvěle. Tak tedy tento pátek. Samozřejmě, pokud by měl James zájem, je vítán též. Tuším, že místo pro jednoho navíc se u stolu ještě najde," bezprostředně nabídne.
,,Jo, zeptám se ho. A díky. Asi," nezabránim si neznít ohromeně, protože tohle je první otevřený akceptování našeho vztahu, jakýho se mi v tomhle městě dostalo. Víc ohromují s ohledem na to, od koho pochází.
,,Ale no tak, netvařte se tak překvapeně, příteli. Je to jen přirozený vývoj běhu světa. Na svých cestách jsem nalezl příliš mnoho zlého, abych dokázal ocenit jak vzácná a důležitá je opravdová láska mezi lidmi. Není už tolik podstatné, jakého jsou pohlaví. Mimo to, Jamese znám od doby, kdy s ním ještě v zavinovačce, Ann sedávala v kostele. Jako chlapec mi nějaký čas dělal ministranta. Mrzelo mne, když odešel bez toho, aby o sobě dal vědět. O to více jsem potěšený jeho návratem. Je pozoruhodné sledovat, jak úžasný mladý muž se z něj stal," objasní. Rysy jeho tváře jsou otevřený v souladu s otevřenym přístupem, jakej se snaží deklarovat. Až na oči. Je to nejspíš jejich barvou připomínající doutnající uhlíky, že v nich nedokážu vyčíst sebemenší pohnutku.
,,To ste asi jeden z mála tady, co to tak viděj. Netvrdim, že mě musej milovat a vlastně sem ani nečekal, že to bude snadný, malý město na jihu… věděl sem do čeho jdu, jenom bych občas ocenil, kdybysme nebyli středem pozornosti, jako páreček nějakejch exotickej zvířat. Mně to může bejt jedno, ale Jimi to špatně snáší," pokud bych měl někdy možnost pokusit se ovlivnit mínění veřejnosti, je to tady a teď. Vždyť, co může bejt lepšího než mít na svý straně kněze.
,,Stále máte obtíže se začleněním se? Vím, jak těžké to je. Nenarodil jsem se zde. Vyrůstal jsem v New Yorku. Otec se po matčině smrti přestěhoval do Little Rocku. Získat umístění ve zdejší farnosti, byla jediná volba, jak mu být na blízku. To bylo před nějakými dvaceti lety. I po té době, pro některé místní, jsem stále cizinec, což se sebou nese i jistou míru nedůvěry. Lidé jsou zvídaví, mají dáno ze své přirozené podstaty, být přitahováni k neznámému, jako stejnou měrou se jej obávat. Tam, kde v mysli sídlí nevědomost, má strach tendenci usazovat se v srdci, a jak známo, strach plodí zlobu. Zdejší obyvatelé nejsou výjimkou. Dejte se jim poznat. Buďte jim přítelem a ochráncem a oni vás časem přijmou." Docela bych chtěl mít jeho přesvědčení.
,,To se snáz řekne, než udělá," zamručim.
,,Možná bych vám s tím mohl pomoci, pokud byste měl zájem, ostatně to tak nějak souvisí i s tím, proč jsem s vámi chtěl hovořit," odloží šálek, lokty na područkách křesla, dlouhý prsty propojí do tvaru střížky. Gesto spolupráce. Já teď víc než předtim sem zvědavej, jakou spolupráci mi může nabídnout.
,,Poslouchám," vybídnu ho.
,,Vy nejste příliš duchovně založený muž, že ano?" smířlivě se pousměje. Moc bych ale nedal za to, že přesně ví, jakou reakci jeho otázka u mě vyvolá. Trapas. Za tu chvíli už sem ho poznal dost, aby mi bylo jasný, že jemu je jasný, že sem v kostele neposlouchal ani slovo z jeho kázání.
,,Tak přímo bych to netvrdil-" mám nutkání se ošít jako přistiženej žáček.
,,To je v pořádku," zastaví mě. Zřejmě není z těch, co by se vyžívali v nepohodlí druhejch, ,,Víra má mnoho forem jakými ji lze praktikovat. Nevím přesně jakou, nicméně ve vás spatřuji jistou zkušenost, která vás učinila být jí otevřený přesto, že necítíte potřebu, sdílet ji s ostatními v chrámu Páně." Asi bych měl začít bejt dost nervozní, protože vůbec nemám rád, když se mě někdo pokouší rozebírat a už vůbec ne, když to dělá relativně úspěšně.
,,Při vší úctě, padre, pokud mi teď budete chtít mluvit do duše na téma, že když už nemám potřebu chodit do kostela kvůli svojí spáse, měl bych to dělat kvůli svojí popularitě, je to zbytečný. Ad jedna - už sem podobný kázání absolvoval, ad dva - nemyslim si, že by to dělalo nějakej rozdíl." Považuju za důležitý udělat si jasno, jenže jeho reakce mě docela odzbrojí.
,,Souhlasím s vámi. Za daných okolností, by to bylo plýtváním vašeho času, a upřímně řečeno, já též dávám přednost mnohem zapálenějšímu publiku," zase se smířlivě pousměje, ,,Nicméně mám pro vás jistý návrh, jak byste se mohl jinak zapsat do povědomí spoluobčanů a stát se takříkajíc aktivním členem společnosti. Vedu místní baseballový tým pro mládež ze znevýhodněných sociálních poměrů. Většinou děti od devíti do třinácti let. Není to nic slavného, ale máme své výsledky," naznačí k poličce s trofejema, ,,Tréninky bývají každou neděli po mši, ten dnešní jsem přeložil na později, poněvadž pro mne bylo důležité, získat vaše vyjádření. Jedná se o to, že budu nucen na blíže neurčitý čas, odcestovat. Můj otec onemocněl a já jsem jediný, kdo se o něj může postarat. Je mu devadesát let. V jeho věku ani stavu by mu neprospělo, změnit prostředí, abych si jej mohl vzít k sobě, ačkoliv i to bude časem jistě nevyhnutelné, zatím se těší dobré síle a věříme, že se i nyní ze své nemoci brzy zotaví. Dokáži přeskupit a zorganizovat většinu svých aktivit zde, tak, aby nebyl narušen běžný chod farnosti. To ovšem obnáší, že na tréninky a případně zápasy, mi nebude zbývat prostor. Takže bych velmi ocenil vaši pomoc, pokud byste dočasně mohl místo mne, převzít vedení týmu," po obsáhlym vysvětlení se konečně dobere k pointě. Docela rozdíl oproti jistýmu dotyčnýmu, ze kterýho sem musel páčit každý slovo.
,,Nevim nic o trénování, nevim nic o dětech. Sem si jistej, že musí existovat spousta jinejch kompetentnějších osob. Třeba někdo z rodičů?" navrhnu. Ne, že bych neoceňoval snahu, ale jaksi neděle, že ano.
,,Rodiče těch dětí, pokud mají oba, mají obvykle dost starostí sami se sebou. Navíc, kdokoliv nový než se zorientuje, by k přípravě na trénink patrně potřeboval čas předem. Klidně by to mohla být doba, kterou ostatní věnují rozjímání v kostele, to by byl málokdo ochoten obětovat. Mimo to, jak to obvykle bývá s dobročinností, je mnoho těch, kteří se s ní rádi honosí coby štítem své cti, ovšem málokterý je ochoten věnovat ji více námahy než co obnáší vyplnění šeku. Vidíte? Nestojím před snadnou volbou. Přesto, že dobrovolník, který by byl ochotný zaujmout mé místo, by byl ostatními jistě kladně hodnocen za záslužnou činnost, není nikdo, kdo by ji chtěl dělat," určitě se mu dá přiznat určitá dávka divadelního talentu a dost velká schopnost manipulace. Teda aspoň do doby než zvážní: ,,Nechci ty mladé duše zklamat, tím, že bych jim nemohl věnovat patřičnou pozornost. V jejich krátkých životech bylo zpravidla již příliš dospělých, kteří je zklamali. Neptejte se mne jak, ale zkrátka vím, že vy byste pro ně mohl být adekvátní náhradou. Nezáleží na tom, kolik toho víte o trénování, vždyť já jsem také jen pouhý nadšenec a fanda Yankees, ale důležité je nasazení," uzavře. Začínám bejt dost přesvědčenej o jeho kvalitách duchovního vůdce, zmiňovanejma Annie, hádám, že tenhle chlap by dokázal překecat Satanáše zpívat mu na kůru.
,,Máte odpověď na všechno, že jo?" ušklíbnu se. Něco na něm se mi začíná dost zamlouvat.
,,Taková je má práce. Snažím se," blejskne zubama v úsměvu, ,,Máme dohodu?"


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 16. března 2017 v 20:27 | Reagovat

Že chlapi tak rádi používají to „otřepané“ minimálně jeden z nád dvou vstal? :D, asi, že to stále zabírá. Klučičí pošťuchování se v povídkách nikdy neomrzí.
Proč se pořád tak řeší u které církve kdo jde? Jako ateista mám asi pokoj. Na druhou stranu, kdyby mi dítě domů přitáhlo, nějakého zarytého pošuka od kostela tak by mi to jedno nebylo. Asi úhel pohledu, tedy ateista neznamená, že nejsem až tak úplně nevěřící, hm to je tedy úvaha.
No Michael by občas mohl zaskočit, jestli to ti dva zvládají, či není potřeba přiložit „se“ k dílu.
No auto a manžel-ka se prostě nepůjčují, to bude mít Jimmy večer drahé.
Sympatický duchovní, že by si Springer našel nového kámoše?
Velice působivá taktika, než se Springer vzamatoval, tak je zapojen mezi místní na sto procent. :-D

2 Fénix Fénix | 18. března 2017 v 23:17 | Reagovat

Ono se to tam tak nějak vždycky vetře jako se ten "druhý" vetře do konverzace. :D Jsou to kluci tak jim to pošťuchování jde lépe než si vyznávat nehynoucí city. :-D
Po pravdě, nevím, jestli se to i tolik řeší v našich končinách, rozhodně s tím nemám osobní zkušenost a přijde mi, že nás takových ateistů- neateistů- nikdo mě nepřesvědčil ani o tom, že Bůh není- je tu většina takže jsme asi tolerantnější, nicméně v jejich prostředí si to představit dovedu. Ono někoho zarytě přesvědčeného v nějaké víře se špatně přesvědčuje, že k teoretické spáse duše může vést více cest než jen ta jedna a že ta jeho nemusí být jediná pravá. :-?
Není tak nepravděpodobné, že by je Michael sledoval jako svou verzi sitcomu, kdo ví jestli se někdy v budoucnu nepřidá. ;-)  :-D
Samozřejmě, že to bude mít Jimmy drahé ale asi si na to nikdo nebude stěžovat. :-D
Může se o to pokusit, kámošů není nikdy dost a už vůbec ne takových co by holdovali pití a baseballu. :-D
Řekněme to takhle na spojené síly Jimmyho, Annie a Viktora prostě nemá šanci. :-D  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.