Hříchy otců 2 A.

31. prosince 2016 v 0:34 | Fénix |  Hříchy otců
Buďte pozdraveni, přátelé! Původně tu na tomto místě měla být novoročenka, nu, doufám, že další kapitolu, oceníte více. :D Opět jedna z těch delších, původně bylo v plánu dát obě části s odstupem, ale pořád ještě mně drží taková nějaká ta štědrá vánoční nálada. ;-) Děkuji, všem komentujícím poslední kapitoly.
Všem čtenářům přeji pohodový zbytek roku a ještě lepší start do toho nadcházejícího.
A také velice děkuji Janě, za korektorskou práci.



2.Kapitola
Ráno, jak bejvá zvykem poslední dobou některý všední dny, se najdu v posteli zrovna tak jako v celym baráku, sám. Nic divnýho. Jimi vypálil do školy autobusem, podle letmýho pohledu na budík, před dobrou hodinou. Já sice měl bejt už taky dávno v kanclu, ale hádám, že svět se nezboří. Ne, že bych byl celej říčnej spěchat, abych co nejdřív viděl ksicht svýho zástupce. Už jenom myšlenka na něj mě dokáže dostat do tý správný vražedný nálady, kterou dokáže zmírnit jenom dlouhá sprcha, důkladný oholení, který sem v zájmu prokrastinace dokázal povýšit takřka na meditační rituál a v kuchyni na mě čekající konvice čerstvě uvařenýho kafe, s láskou připravená v tomhle případě, mojí skutečně lepší polovičkou. Jak ho zbožňuju, když se nemusim po ránu o nic starat a všechno mám nachystaný. Někdy, když je doma, se mu do mě dokonce podaří propašovat i nějakou pevnou stravu. No jindy se většinou držim svýho novýho zlozvyku na rozdíl od předchozí absence snidaně vůbec, stavovat se v palačinkárně na rohu. Vyhlášená jedna z mála místních atrakcí, na kterou se sjížděj i lidi z blízkýho okolí. Sebekriticky si poplácám panděro. Ještě to není tak zlý, ale tenhle poklidnej domáckej život na mně zanechává stopy, ne že ne. Hrdinský předsevzetí, že možná bych s tim měl něco začít dělat, nechám na jindy. Dneska to malá zastávka, dřív než dorazim do kanclu, jistí. Konec konců, neřiká se to tak, že cukr je dobrej na nervy? Na každej den s Willkinsem, bych ho potřeboval aspoň tak půl vagonu.
***ooo***
Vždycky sem měl tak trochu slabost pro tyhle kultovní místa na první pohled křičící: Tohle je Amerika, hochu! Křičí to neonovej nápis nade dveřma hlásající LUCYina PALAČINKÁRNA A DENNÍ BAR, dlouhá prosklená výloha místo přední stěny, červenou koženkou potažený lavice v boxech, jukebox u zdi obsahující převážně country, pult s vysokejma barovejma stoličkama obsazenej kamioňákama v riflovině a pár místníma štamgastama, dlouhý lampy nad ním, skleněný poklopy naplněný sladkostma, ze kterejch si lze vybrat co hrdlo ráčí i osoba samotný majitelky a servírky v jednom.
,,Zdravíčko, Lucy," zahulákám od vchodu, jak velí dobrej mrav.
,,Springere," postarší zrzka s trvalou zkrocenou v drdolu a pod malym čepcem, se na mě vesele zazubí na oplátku, skoro bych zapomněl, jak příjemný je slyšet svoje jméno na místo formálního oslovení funkce, ,,Jako obvykle?" špačka tužky si strčí za ucho, lístek s poslední objednávkou přicvakne na stojan výdejního okýnka a jme se vyplnit moje přání. Přikejvnu na souhlas. Zaberu poslední volnou sesli a hned mám před sebou hrnek kafe, abych snad náhodou nevyschnul, zatímco pro mě naplní krabici koblihama.
,,Jak to jde? Vypadá to, že tu máš celkem šrumec," zhodnotim.
,,Nestěžuju si, ale mohlo by to bejt lepší," odpoví.
Tahle malá zdvořilostní výměna je taky součást našeho rituálu. Já se jí každý ráno zeptám na to samý a ona odpoví přibližně stejně. Dál než to anebo banální hovory o počasí, jsme se moc v našem vztahu nedostali. Přesto, ona je jednou z těch mála osob, který mě tu přijali, takřka bez výhrad a tahle malá důvěrnost způsobuje, že si tu nepřipadám tak docela cizí.
,,Kde mám svoje vajíčka?" zalomozí jeden z kamioňáků.
,,Co já vím? Nejspíš v trenýrkách, pokud ses tam poslední dobou koukal," odsekne mu. Kvůli obvzláštní zdvořilosti personálu sem nikdo nechodí. Ženská od rány. ,,Pohni, Arture! Lidi tu čekaj na svoje jídlo," zahuláká směrem do kuchyně. Odkud se po chvíli přes okýnko vynoří upocená blbě oholená tvář chlápka s řídnoucíma mastnýma vlasama následovaná zbytkem podsaditýho těla oděnýho v snad ještě mastnějšim triku a kalhotách, pupkem přepásanym zástěrou, co možná někdy hodně dávno všechno bylo bílý.
S třísknutim na pult bouchne talířem. ,,Tady to máš, ženská, a neotravuj porád," taky odsekne, přes tlustej doutník v koutku pusy.
I tahle výměna je tu na denním pořádku. Zdánlivej hrubián a kuchař lepší než vypadá, je Lucyin manžel. Asi nejsou zrovna ukázkou idilickýho manželství, ale něco na tom musí bejt, když si to samý místo držej už třicet let a ani jeden z nich, co vim, by neměnil. Ona s obdobnou razancí talíř šoupne před uřvanýho hladovce. Pak se vrátí dokončit naší transakci.
,,Dáš si ještě něco?" několikrát v puse požvejká žvejkačku přitom si současně drží relativně milej úsměv.
,,To bude dneska všechno," položim před ní dobře známej obnos.
,,Kdykoliv, zlato, zdvořilí zákazníci, tu jsou vždycky vítaný," řekne hlasitějš, než by bylo třeba, spíš jako rejpanec do kamioňáka a případný varování všem dalším.
Dřív než mi za patama stačej zaklapnout dveře neunikne mi: ,,Divim se ti, že se s nim vybavuješ. Takovej šerif je jedině pro ostudu," od jednoho ze štamgastů.
,,Zákazník jako každej jinej a navíc je to dobrej chlap, kterej ví, co se sluší. Nepamatuju si třeba, kdy tys mi naposledy nechal dýško," svým osobitým způsobem se mně Lucy zastane.
Dost uspokojivý, že by mi to spolu s krabicí plnou čerstvejch vonících koblih, mohlo vystačit ještě chvíli si udržet lepší náladu.
***ooo***
Vyklidněnej tolik, že když vejdu do kanclu a najdu Willkinse drze okupovat muj stůl, neskopnu ho ze židle rovnou a spokojim se jenom s vražednym pohledem. Dost důraznym, aby pronto vyklidil místo až se málem přerazí o vlastní haksny.
,,Jen jsem zapisoval pár telefonátů a vyřizoval poštu. Máte to všechno na stole, pane," vychrlí, ,,Dnes jste se zdržel déle než obvykle," neopomene připomenout.
,,Nějak sem si nevšiml, že bysme tu měli píchačky," zavrčim, moje vyrovnanost rychle beroucí za svý.
,,To nebyla výtka, to bych si nedovolil, jen jsem měl obavy, jestli cestou nebyly nějaké problémy," nasadí podlézaveckej tón.
,,Problémy?" nijak se netajim s tim, že mi jaksi uniká pointa, jaký že to problémy, podle něj, by se mi na cestě z domova sotva pár bloků sem mohly stát. ,,Problémy, teprve, přijdou, Willkinsy," pěkně zblízka mu dopřeju pohled na svoje vyceněný špičáky, s nemalym uspokojenim zaznamenám, že uhne, i když se vytrvale snaží dodržovat svojí pozici v haptáku, ,,Nó, kdepak mám svojí pitevní zprávu?" dramaticky přehlídnu stůl. Všechno pro efekt.
,,Doktor Burton, pracoval celou noc, zpráva by měla být kolem poledního," informuje mě.
,,Výborně. Tak až ji budete mít, pustíte se do hledání příbuznejch tý mrtvý. Nebo vlastně s tim můžete začít rovnou. Je to problém?"
,,Ne, pane," odpoví automaticky, ,,To jen, že byla to bezdomovkyně, nejspíš neměla žádný příbuzný," zakoktá.
To co můžu vyčíst hluboko v jeho očích je ale bezradnost. To je to. Zelenáč bez špetky zkušeností myslící si, že sežral všechnu moudrost světa.
,,Hádám, že to zjistit, bude pravděpodobně na vás, že jo?" sarkasticky zatáhnu, ,,Na vašem místě, bych začal na zdejší škole, to bylo její poslední zaměstnání jako knihovnice, osobní záznamy zaměstnanců se schraňujou několik let zpátky," samolibě se rozvalim v židli s nohama na stole, protože přesně vim, jak moc mu tenhle muj způsob leze krkem, i když samozřejmě, nepípne ani slovo. Jenom tam tak chvíli stojí a ohromeně čumí. Dík Jimiho informacím sem získal poměrně slušnej náskok, aniž bych musel hnout prstem. ,,Ještě něco?"
,,Ne, pane," hlesne.
,,V tom případě, odchod. Na co ještě čekáte?" zahřmim.
Pryč je tak rychle, že po něm zbude jenom žíznivá čára. Na ani ne deset hodin dopoledne solidní výkon. Zaslouženě se protáhnu s pocitem dobře odvedený práce. Neni to jako bych měl na programu po zbytek dne něco lepšího. Je docela fajn mít poskoka, co udělá většinu tý nezáživný činnosti, stinná stránka je, že nezbyde nic jinýho, co bych mohl dělat já, protože většinu dní tu nic jinýho než nudná rutinní agenda k dělání není. Pro formu si projdu hlášení zapsaný úhlednym Willkinsovym rukopisem čerstvýho absolventa školy. Nečekám, že bych tam našel něco, co by mě mohlo spasit před nudou a taky že ne. Zaběhlý psi, pár nalezenejch koček, neznámej vandal, co poničil sochu zakladatele města, spodnička vdovy Greenový ukradená přímo z prádelní šňůry... moment -zpět- tohle by mohlo bejt trochu zajímavý. Úchylák ve městě by na chvilku oživil šeď všedních dní. Ba ne. Spodnička nalezena právě na hlavě sochy zakladatele města. Dejte mi někdo aspoň poctivou čorku! Se zaúpěnim odložim papíry stranou a nahodim stařičkej comp. Ne, že by tohle město bylo tak docela nepolíbený moderníma technologiema, maj tu poměrně slušnej internet a nechybí ani mobilní pokrytí, to jenom muj předchůdce neviděl důvod některou z těch vymožeností se nechat omezovat v starý dobrý poctivý práci hlavou. Částečně s nim souhlasim. Konec konců pager, kterej sem po něm zdědil, je mnohem míň obtěžující varianta rušení než bejt permanentně pronásledovanej prostřednictvim mobilu. Na komunikaci s nejbližšim vnějšim světem tu je fax s pevnou linkou, a kdyby bylo něco jo akutního, plně vybavenej počítač, je v kanceláři starosty. Mně tenhle skoro muzejní kousek k životu stačí, šachy jako jedna z mála her, co na něm běžej, jsou docela fajn způsob, jak zabít pár hodin a zároveň udržet alespoň zbylý množství svejch mozkovejch buněk v chodu. Dobrý Bože! Skoro každej den strávenej v nečinnosti cejtim, jak mi jich čím dál tím víc odumírá.
Zpátky do reálnýho světa mě přitáhne průvan z otevřenejch dveří. Dvě hodiny odpoledne. Dvěma prstama si protřu oči pálící z bezmála čtyřhodinovýho zírání do černooranžovýho spektra. Willkins stojí nastoupenej přede mnou.
,,Mám tu zprávu, co jste chtěl," oznámí div, že nepraskne pýchou.
,,Neměla bejt hotová už v poledne?" nevidim důvod, proč mu trochu nesrazit hřebínek, když už tady on je ten, co si zakládá na dochvilnosti.
,,To ano, pane, ale zdržel jsem se u doktora hledáním záznamů té mrtvé a také v evidenci obyvatel. Myslel jsem, že by to byl dobrý nápad," předá mi objemnější desky, bez navázání očního kontaktu. Efektivní. To je taky slovo, jakym by se dal popsat.
,,Výsledek?" určitě bych našel něco, čim ho setřít, rozhodnu se nechat si to na jinou příležitost. Nepochybuju, že nastane v dohledný době.
,,Žádní žijící příbuzní, podle záznamů, tady ani mimo město," obeznámí mě stručně.
,,Dobře. Pokuste se ještě trochu poptat po okolí, zapátrejte po známých z minulosti, někdo, kdo by byl ochotnej převzít tělo," když sem dal Jimimu slib, nemínim to tak rychle vzdát, nemluvě o tom, že Willkinsovi trocha pátrací praxe v terénu navíc, může bejt jenom k užitku. Plus, dostanu ho z baráku na zbytek dne, jako bonus.
,,Pane," dá si dost načas, než se odhodlá pokračovat, a i potom je v jeho hlase dost znát nejistota, ,,pitva potvrdila úmrtí bez cizího zavinění. Dost velké množství alkoholu v žaludku i krvi a vodu z toalety v dýchacím ústrojí. Není žádný viník kromě ní samotné. Byla zkrátka namol opilá a pravděpodobně při zvracení krátce ztratila vědomí. Případ by mohl být dost dobře uzavřen. Není to tedy poněkud zbytečné se tomu věnovat dál?"
Muj znovu se rodící vztek, dokáže zmírnit jenom fakt, že tentokrát muj zástupce vyhlíží skutečně zmateně dost na to, aby něco z jeho snad vždycky kontrolovanejch obličejovejch svalů ustoupilo a on tak získal výraz normálního člověka a ne za všech okolností dokonalýho neomylnýho stroje. Tak s nim můžu tak jednat, třebaže to obnáší moje pěsti sevřený u kyčlí, až cejtim kůži kolem kloubů se napínat a pečlivější volbu slov:
,,Protože, Willkinsy, i ta podle vás a nejspíš hodně dalších, troska lidství, byla jednou cítící vnímající živá bytost a podle toho by se s ní tak mělo nakládat i po smrti. Někdy, naše volba hájit právo, znamená víc, než jenom tupě následovat literu zákona. Služba nad rámec povinností to je to, co znamená ten termín. Zapamatujte si to."
,,Ano, pane," přikejvne, přesto nenajdu v jeho rysech nic, co by nasvědčovalo tomu, že skutečně pochopil.
,,Beztak to není tak, že byste měl něco lepšího na práci," dodám.
Okamžik introspekce končí. Dobře udělá, když si mojí větu vyloží, coby pokyn k odchodu. Alespoň pro danou chvíli se rozhodnu pustit do čtení novejch materiálů. Opět pohodlně usazenej s nohama na stole.
,,Pane, já-" trpělivě čeká, až k němu vzhlídnu, ,,Nikdy by mě nenapadlo si o někom myslet, že je míň než lidská bytost a zaslouží si, aby s ním bylo zacházeno s menší úctou," řekne.
Jenom pár okamžiků, zůstanu studovat jeho tvář. Nic co by mluvilo o změně. Jeho výraz dál netečnej, držení těla strojeně strnulý.
,,Dobře." Patrně další z jeho pokusů o vlezdoprdelství
Znova sklopim pohled k textu ne dost rychle abych nezaregistroval, že si sám pro sebe přikejvne než za nim konečně definitivně zaklapnou dveře. Možná to sem já, kdo potřeboval připomenout všechno to, co sem se mu tak velkohubě snažil vštípit do duše. Možná to sem já, kdo otupěl víc, než bylo nutný. Desky odložim stranou ze svýho dosahu. Beztak v nich není nic, co bych už nevěděl. Zbytek směny víceméně protrpim, neschopnej se soustředit na cokoliv produktivního.
***ooo***
Když se podruhý toho dne otevřou dveře, je to jako by jima vstoupilo slunce po dlouhý zimě schopný jenom svojí pouhou existencí roztavit ztuhlou zem. To nemluvim o těch skutečnejch paprscích končícího dne, jejichž sloupec olízne betonovou podlahu pod nohama příchozího.
,,Zdravim tě, Slunce mýho žití," zazubim se na něj z náhlý inspirace.
Zděšeně-zmatenej výraz, co Jimi nahodí, je k nezaplacení: ,,Přeskočilo ti?" zeptá se jako by si vážně nebyl jistej.
,,Hm, tak schválně?"nahodim opravdu přemejšlivou držku, ,,Osm hodin tady zavřenej jenom s Willkinsem na krku, chystám se jít na rodinnou večeři, co bys řekl?" ušklíbnu se.
Když se dostane na dosah, stáhnu si ho k sobě do klína. Věřit na takový věci, řeknu, že to je zvláštní magie, jak automaticky mi obtočí paže kolem krku a přitiskne svoje ústa k mejm pro pořádnou vítací líbačku.
,,Jsem rád, že máš dobrou náladu," zhodnotí. Budeš ji potřebovat to už nezazní, ale oba dobře víme, jak na tom budem.
,,Hmhm," zahučim z počátku, pusu příliš zaměstnanou okusovánim a olizovánim Jimiho čelisti. S nim takhle, neni na světě nic, co by mě mohlo vykolejit. ,,Tak co tě přivádí právě sem?"
Myslim, že je to poprví, kdy za mnou přišel do práce. To ani nemluvim o tom, že je to divný vidět ho takhle ve školnim módu s batohem ještě pořád na zádech. Momentálně nejsem ani rozhodnutej, jestli dobře divný nebo špatně divný.
,,Myslel jsem, že pojedeme rovnou k našim. Už tak sotva stíháme a asi by nemělo moc smysl, abych jel busem domu a čekal na tebe, když tě tu můžu vyzvednout," osvětlí.
Jo, v praktickejch záležitostech mu to pálí určitě líp než mně. Zato v těch osobních je pořád tak zatraceně nejistej.
,,Je to špatně? Nedošlo mi, že možná nebudeš chtít, aby nás viděli spolu, promiň," upře na mě ty svoje nádherný oříškový kukadla.
I po těch měsících si pořád nezvykl na myšlenku vystupovat na veřejnosti jako pár.
,,Nemel nesmysly. Všichni nás už spolu viděli a dobře víš, že co se mě týče, mám veřejný mínění hluboko u zádi," ujistim ho.
Přístup místních tomu nijak nepomáhá, pravda. Zvědavý nebo znechuceně odvracený pohledy všech těch dobrejch bohabojnejch lidí za každym, když jdeme vedle sebe po ulici, na nákup nebo si prostě vyrazíme ven - což zas tak často z určitejch důvodů neděláme. Šeptaj si, pomlouvaj. To není paranoia. Mně by to bylo šumák, Jimi je ten, kterej to blbě nese. Konec konců tu vyrůstal. Co blbě nesu já je, že někdy bych uvítal, moct svýho partnera políbit, obejmout nebo jenom tak vzít za ruku na veřejnosti, prostě proto, že chci. Někdy se mi vážně stejská po Chicagu. Tam tohle nikdo neřešil.
,,Já vím, ale tohle je tvoje práce. Kdyby třeba přišel Willkins a viděl nás takhle-" nedostane šanci pokračovat umlčenej mym prstem přes jeho rty.
,,Přestaň s tím, hned. Momentálně, nenajdu vhodný přirovnání, abych trefně vyjádřil, jak hluboce mě mínění zrovna tohohle Zkozypšouka nezajímá. Jsi tady kdykoliv vítanej," myslim vážně každý slovo.
Že mám vyhráno, sem věděl už u "Zkozypšouka", kdy se Jimi začal culit.
,,Kde vlastně teď je?" začne se rozhlížet po prostoru kanceláře i zadržovací cely ve vzdálenější části, jako kdyby snad čekal, že sem svýho zástupce rozřezal na malinkatý kousíčky a nacpal do registračky nebo snad pod matraci kavalce v cele.
,,Vyřizuje pro mě nějaký pochůzky," odpovim stroze.
Nevidim důvod, proč mu dávat možná marný naděje, sotva co sme jednu jeho malou krizi překonali.
,,Takže to znamená, že tu jsme úplně sami a on se ještě nějakou chvíli nevrátí?" V očích se mu blejskne, svojí pozici upraví, aby mi seděl v klíně obkročmo.
,,A podívejme se, komu tady otrnulo. Oh, ne, ne. Zapomeň. Vím, co se honí v tvé zvrácené mysli tady," hravě mu ukazovákem poťukám na spánek.
,,No tak. Prosím, bude to zábava," hříšně růžovou špičkou jazyka si navlhčí spodní ret, než ho sevře v zubech.
Vypadá tak nějak mladší a uvolněnější. Spolu s báglem na zádech, definitivně pozitivně divný, rozhodnu se.
,,Už jsem ti řekl, jak moc mužně a sexy vypadáš v uniformě?" dlaněma mi dráždivě vyhladí přední díl khaki košile, ,,I když, ty víš, jak by to mohlo být ještě lepší. Víš, co bych opravdu chtěl," zavrní.
Sakra, že vim.
,,Tohle na mě nebude fungovat, hochu. Už sem ti několikrát řekl ne a na tom trvám," rozhodně sevřu jeho zápěstí, abych jeho dlaním zabránil v škodlivym vlivu na svojí osobu.
,,Proč ne?" totálně roztomile našpulí rty.
,,Protože, muj drahej-" tady vtisknu několik polibků na všechny jeho klouby, abych zmírnil dopad svýho odmítnutí, ,,-Každej chlap, i já by měl mít svojí hranici. Něco co je mu svatý, a co za žádnejch okolností nezneuctí. Pro mě je to moje uniforma a spolu s ní symbol, kterej představuje," vysvětlim.
Neni to ani zdaleka prvně, kdy máme tohle téma otevřený. Po prví mi Jimi dost barvitě popsal určitou svojí fantazii se všema detailama. Ne, že bych obvykle měl něco proti, plnit každý jeho perverzní přání, většinu času se najdu dost nadšenej všema z nich. Taky sem řekl, že mezi náma není žádný tabu. Až na tohle. K mý smůle, muj obvykle rozumnej milenec, je zrovna v tomhle bodu dost umanutej.
,,Tak mi alespoň slib, že se mi v ní někdy předvedeš," zaprosí.
,,Pravděpodobně bych se do ní ani nenasoukal. Naposled, kdy sem jí měl na sobě, sem byl ještě zelenáčský ucho o pár liber mladší," upřímně nechápu tuhle jeho posedlost.
Bavíme se tu o mojí starý uniformě pochůzkáře z mejch začátků u sboru. Patrně z nostalgie sem si jí nechal. Při stěhování ji Jimi našel mezi mýma věcma a od tý doby se začala celá tahle moje lapálie.
,,Zkus to. To vážně nemáš pochopení pro ubohýho kluka, který netouží po ničem jiném, než vidět svého odvážného rytíře práva v jeho nejzářivější zbroji?" nahodí štěněcí oči, spolu s našpulenou pusou, kombinace přímo vražedná.
,,Myslíš, ubohýho kluka, co je vlastně pod kůží, děsná manipulativní rozmazlená příšera? Kde u všech všudy si se naučil takhle mluvit?"
Uznávám. Jeho přesvědčovací metody maj na mě určitej nezanedbatelnej vliv.
,,Když tě znám, jde to samo," jeho čelo opřený o moje, každý další jim vyslovený slovo mě polechtá na rtech, ,,Tvoje, děsná manipulativní rozmazlená příšera. Jenom tvoje," zašeptá.
,,Já vím," tentokrát se mi podaří vynechat z hlasu samolibost. Pouhý konstatování faktu. ,,Bude čas vyrazit," jemně upozornim.
,,Ještě chvilku," zaprosí.
,,Dobře," odsouhalsim, protože s vyjímkou toho jednoho, nenajdu na světě nic, co bych mu dokázal odepřít.
Nic na světě není tak důležitý jako tenhle jedinej okamžik, kdy se naše dechy vzájemně mísej a jeho tělo jako by se snažilo splynout v jedno s mým.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nemessis Nemessis | Web | 2. ledna 2017 v 6:43 | Reagovat

povedené máš talent

2 Sis Sis | 6. ledna 2017 v 12:23 | Reagovat

XDD muhaha :D parádička :)
Moc se mi líbí...
,,Tvoje, děsná manipulativní rozmazlená příšera. Jenom tvoje,"

3 Fénix Fénix | 6. ledna 2017 v 13:05 | Reagovat

[1]: Děkuji.

[2]: Děkuji.
Oni chlapci občas umí být roztomilí, když chtějí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.