Hříchy otců

17. prosince 2016 v 21:34 | Fénix |  Hříchy otců
Vážené čtenářstvo, jelikoš mne váš ohlas na chystanou povídku, velice potěšil, na vzdor mému původnímu přesvědčení, nezveřejňovat dokud nebude hotová víc jak polovina, a protože se blíží ty Vánoce, je tu první kapitola.
Děj se odehrává v létě, tak snad i menší zahřátí v sychravých dnech přijde vhod. Vše podstatné k obsahu, již bylo řečeno v minulém článku tak snad jen doplním, že se lehce změnil styl psaní, který snad bude lépe vyhovovat ke čtení, aktualizace jsou plánovány zatím jednou týdně až 14 dní, závisí od zájmu. Jako vždy, komentáře velice vítány a žádány. Za všechny předem díky.

Za vychytání gramatických i jiných zvěrstev patří, jako tradičně, můj nehynoucí vděk Janě.

Když padlo konečný rozhodnutí, věci se daly rychle do pohybu. Těch pár maličkostí, co pro mě kdy byli důležitý, jsem naložil do kufru DeSota, opustil zář velkoměsta a spolu s Jimim se vydal vstříc novýmu dobrodružství. Ačkoliv dobrodružství je termín značně nadnesenej, víc nesoucí příchuť romantický podoby z časů osidlování neznámejch končin, kterou toliko jenom připomíná krajina mýho novýho působiště. Reálnej život v městečku s příznačnym názvem New Hope - tak malym, že na mapě ho ani nenajdete - leda na tý hodně podrobný, ležícím pár mil od Star City v okresu Lincoln, je až k uzoufání klidnej. Mezi popíjenim v baru s místníma opilcema a zašívánim je za katr, když to některej z nich přežene a ztropí výtržnost, si tu místní šerif tak akorát může krátit čas řešenim krádeží slepic a jinejch drobnejch sousedskejch půtek, který se stejně nakonec vyřešej zase v tom baru nad skleničkou. Sehnat tenhle job mi nedalo extra namáhání. Starej pán, co byl muj předchůdce, odešel dožít zbytek svýho života, jinak zasvěcenýho dodržovánim pořádku, někam do veselejších končin. Naposled, co sem o něm slyšel, trávil podzim svejch dnů někde ve Vegas s mladou tanečnicí, roztomilym způsobem mu pomáhající rozfofrovat úspory. Já byl na jeho místo jedinej vhodnej kandidát. S dlouholetou praxí u chicagskýho sboru a oceněnim za zásluhy, víc než kvalifikovanej. Samozřejmě, ze začátku něco na kreditu mi ubralo, když se provalilo, že do spolku místních drben nepřibude žádná paní Springerová a já svojí okresem dotovanou domácnost budu sdílet s mužem. Ještě hůř klukem, kterýho tu všichni tak trochu znaj, jelikož New Hope je to město pod který spadá i McEllisterovic farma. Jenže už bylo pozdě nabídku vzít zpátky a rada moudrých stařešinů usoudila, že teplej šerif je lepší než žádnej. Tak jsem zůstal. Přes značnou nelibost většiny obyvatel dávanou mi na vědomí nejrůznějšíma způsobama, od prostýho nerespektování mojí osoby ve funkci až k odplivování si na ulici po každý, když mě někdo z radikálnějších starousedlíků potkal. Bejt přivandrovalec a ještě divnej se tu prostě nenosí. Pak se to začalo nepatrně zlepšovat. Zásluhou samotnýho starosty a nejspíš, řekl bych, i zásahem z mnohem vyšších instancí. Už dávno nevěřim, že některý náhody by byly jenom náhody a naopak jsem přesvědčenej, že my s Jimim máme oba svýho osobního anděla strážnýho. Jak jinak si totiž vysvětlit, že sem se ocitl přesně v ten správnej čas na tom správnym místě, přesnějš řečeno, když starostův nejmladší vejlupek, blbnul s ostatníma klukama u požární nádrže, zrovna v momentu, kdy se pod nim zlomila větev a on skončil v ledový hloubce, abych mohl zasáhnout. Bez toho, že bych věděl, o koho jde a bez rozmyslu, ostatně, jak bejvá mym zvykem, sem pro něj skočil. Krapet přitopenýho, ale v zásadě v cajku ho vytáhnul ven. Pak dál už je to dobře známá historie. Veřejný ocenění, za konání mimo rámec povinností před celym městem nebylo tolik, jako osobní vděk nejváženějšího představitele města, prezentovanej při každý příležitosti i skrytě prostřednictvim manipulace s veřejnym míněnim. Nezáleží na tom, jak čestně, bohabojně a nezkorumpovatelně se veřejnost snaží tvářit, za každejch okolností a snad v každym koutě světa, je to pořád snadno ovladatelný stádo. Samozřejmě, nezabralo to úplně na každýho, ale bylo to dost abysme s Jimim mohli klidně žít a já mohl dělat svojí práci. No a jakej že to je život? Vlastně docela fajn. Nedovedl sem si představit, že bych mohl bejt tak blízko štěstí, jak jenom je možný, s jedním partnerem, na jednom nudným místě a v nudný práci. Nicméně funguje to. Neptejte se mě jak, ale funguje. Počítám, že největší zásluhu na tom bude mít Jimi. Je skutečně úžasnej. S trpělivostí snáší moje blbý nálady pramenící z nudy a s vášní se stará, aby tý nudy, alespoň co se mýho sexuálního života týče, bylo co nejmíň. Ne není jenom moje hračka sloužící k uspokojování nejzvrhlejších přání. Je tak mnohem víc. Návrat do jeho rodiště nebyl jeho jedinej návrat. Nechal se zapsat do letní školy s cílem dodělat maturu a pak jít možná dál. To převážně jeho zásluhou je náš vigvam čistej a udržovanej, jeho zásluhou sem poznal, že na světě existuje i jiný jídlo než z fastfoodu, ačkoliv zcela překvapivě, tohle zdánlivě bohem a moderní dobou nedotčený místo, má svojí pizzerku i čínu. Netroufám si odhadnout, jak to bude pozdějš, ale zatím, co Jimi má jenom pár hodin školy denně, to takhle funguje a já si až příliš rychle zvyk, někdy se prostě na oběd stavit doma. Jo, divná věc, po dlouhý době mám zase místo, který bych mohl zvát domovem. Třebaže je to jenom malej, patrovej domek dotovanej městem, náležící k úřadu šerifa, i to je pokrok. A hádejte, co ještě? Mám zadní dvorek s dveřma vedoucíma přímo do samostatný kuchyně. Není velká ani nijak moderně vybavená, ostatně jako zbytek celýho domu, všechno jak to stálo a leželo po původnim obyvateli. Ale co víc dva chlapi k životu potřebujou? Hlavně, že je naše. Teda do doby než přestanu bejt šerif.
OooOOOooo
Je parnej den, sotva začátkem léta, proto potřebuju překonat jen síťovinový dveře, coby bariéru mezi mnou a tim nejlákavějšim výhledem na světě. Tak tiše, jak dokážu, zůstanu na chvíli stát opřenej o futra, jenom se kochat. Jak už sem řek, je parnej den a tak Jimi nemá na sobě nic než ty nejmenší šortky, co svět kdy viděl, a tenisky. Jeho sluncem lehce políbená kůže se leskne, pod ní svalovina, kterou začal nabírat před časem, dík lepší životosprávě, jen tančí při každym pohybu. Dokonce je teď o pár čísel vyšší. I když samozřejmě, pořád by měl co dohánět, aby byl tak vysokej jak já. Vlasy si přestal barvit už před nějakou dobou, takže už nemaj odstín radioaktivní blond, ale i tak zůstaly dost světlý, aby dotvářely jeho punc "milýho kluka od vedle". Pilně se činí u plotny. Vzduch voní smaženou slaninou a on mi odhaluje nejlákavější pohled na svojí malou prdelku balenou do upnutý džínoviny. Jo, sem sakra šťastnej chlap. Muj život se změnil v tu nejlepší pornofantazii!
,,Budeš tam jen stát a čučet nebo přiložíš ruku k dílu?" moje oživlá fantazie mě dost hrubě vytrhne ze snění do reality.
S frajerskym gestem, Stetsona pošlu vzduchem rovnou na věšák. Jo! Něco takovýho sem tajně vždycky toužil udělat, jenom klobouk coby jednu z insignií funkce mám až teď. Následuje ho pouzdro s kvérem. Kuchyň je dost malá, takže mi k překonání vzdálenosti mezi mnou a Jimim stačí pár kroků. Sevřu ho ze zadu v náručí, tělo na tělo, jeho prdelku přitisknutou ke svýmu klínu.
,,Víš, že ochotně přiložim ruku kamkoliv si budeš přát," políbím ho na krk, prsty zmíněný ruky s potěšenim zaznamenávající absenci slipů, škádlivě zabrouzdaj pod nohavici šortek, hrající si s kudrlinkama ochlupení.
,,Přesně to jsem nemyslel," vzdychne, ale dál se ode mě nechá dráždit.
,,Jo? A co si myslel?" polibkama vystoupám až k uchu, zubama lehce potáhnu lalůček.
,,Když už jsi tady, mohl bys prostřít na stůl," tak sladkej, když se snaží udržet běžnou konverzaci, odhodlaně dál spíš předstírá loupání brambor.
,,Skoro to zní, jako bys nebyl rád, že jsem doma," zapředu.
Jistě, jeho požadavek ze stran prostírání sem nepřeslechl, ale potáhnout mu pomalu šortky do půli stehen, odhalit jeho přirození, začínající mi tvrdnout v ruce téměř v ten moment, co ho sevřu a začnu si s nim ještě pomalejšíma dlouhýma tahama hrát, se jaksi jeví jako lepší zábava.
,,Ne, jenom jsem tě nečekal tak brzo," v záklonu hlavu položí na moje rameno, odhalujíc mi tak víc pokožky k dráždění.
,,Čtyři hodiny, jsou brzo na oběd?" ušklíbnutí doplním o dlouhej tah jazykem po jeho krčnici.
,,Na oběd ne, doufal jsem, že ti stačí sendvič, ten máš v lednici, tohle měla být speciální večeře. Nemám nic hotového," zamručí nenaloženě.
Fakt, co jsem o něm objevil během našeho soužití, na rozdíl ode mě, muj partner je perfekcionista, kterýho rozhodí, když věci nevychází podle jeho plánů. Naštěstí znám ten správnej lék. Zesílím sevření dlaně kolem jeho chlouby, po žaludu palcem rozetřu kapičky prešťávičky.
,,Můžeme mít večeři, ale nejdřív bych si dal předkrm," otevřenejma polibkama začnu mapovat jeho trapézový svaly po obou stranách.
,,Musím dát vařit brambory," i tak banální věta dokáže znít rajcovně, rozkošně skoro zasténaná.
,,Řekl bych, že nikam neutečou a nezabere to tolik času, podle tý malý kostičky, co už tu nějakou chvilku kudláš," škodolibě poukážu na patvar nebohý zeleniny, co původně klasickýho tvaru měl bejt loupanej a vlivem mýho vyrušování z něj zbyl mrňavej odřezek.
,,To je tvoje vina. Jsi nemožný," Jimi se smíchem kousek odhodí do kastrolu k zbytku.
,,Vinen ve všech bodech obžaloby, můžeme teď mít ten sex?" navrhnu rádoby nevinně.
Tušim, že už bych mohl mít skoro vyhráno, když se vyklene zádama, všema prstama pevně svírající okraj pracovní desky:
,,Tady v kuchyni je to nehygienické," namítne, poloodhalenejma půlkama dotírající na mojí erekci, pořád uvězněnou v režný riflovině.
,,Oho, miláčku, jako bysme to dělali poprvé," zahlaholim se smíchem, v kontrastu s tim začnu něžně líbat výstupky jeho páteře. Vážně nikdy bych neudělal nic, co by bylo proti jeho mysli. Spíš je to občas takovej náš folklór.
,,Nemáme mazivo," Jimi opět namítne, v kontrastu s tim, hned potom, co mu stáhnu šortky až ke kotníkům, roztáhne nohy víc od sebe.
,,Jako by to bylo někdy na překážku," zavrnim, nepřestávám ho líbat, když do hrsti nalejvám olivovej olej, ani když jim zběžně promažu jeho dírku a zbytek nanesu na svoje už jak kámen tvrdý péro.
,,Nadrbaný hovado," opět prohlásí Jimi a opět v rozporu s tim se horní částí těla docela položí na desku, s rukama podloženýma pod hlavou a řiťkou pěkně vyšpulenou.
,,Nemel a hezky drž," doslova ho na sebe narazim. Pěkně tvrdě, jak to máme oba rádi.
Odměnou mi je slastný zasténání. Další z těch novinek mezi náma, je sex pěkně naostro, bez nějakejch pitomejch gumovejch překážek. Po svý předchozí zkušenosti s Michaelem, asi bych to nechtěl jinak. Jistě, já i Jimi jsme před tím absolvovali všechny náležitý testy, vzhledem k našim předchozim životum, spíš víceméně jako gesto vzájemný otevřenosti, nicméně můžu říct, že těch pár minut nepříjemnosti na klinice za to stálo. Spalující horkej žár jeho dírky těsně obemknutý kolem mýho ptáka. Veškerý nuance reliéfu dobývanýho drsnýma přírazama se do mě vypalujou zanechávající tak trvalej otisk. Krátká rychlovka není určená k extra výlevum náklonnosti, ani dlouhejm průtahum. Naolejovanou rukou rychle pumpuju Jimiho péro, druhou nechávám otisky v jeho boku, tak si ho přidržující, nechá mě plně určovat tempo, který je zběsilý. Jeho společnost na mě má přímo magickej účinek. Nikdy sem na tom nebyl se svým libidem špatně, ale s nim si připadám zase jako puberťák. Věčně nadrženej, schopnej uspokojit potřeby svýho milence třikrát denně, když na to přijde. I v momentu, kdy se do něj vystříkám, zrychlym tempo svojí dlaňovky aplikovaný na něm. Akt pro akt, čistě k uspokojení potřeb.
,,Jo, bejby, pojď za mnou, to je ono,"moc povzbuzení nepotřeboval, jeho svaly se kolem mě utahujou, ždíme mě tim do poslední kapky.
Svojí povahu nezapře, stihne z držáku odmotat pár papírovejch utěrek, do kterejch vyklopí svůj náklad. Nějak ani jeden z nás nemá potřebu se hejbat. Tak chvilku zůstanem rozplácnutý na lince, Jimi a já na něm, i když oba dobře víme, že dřív či pozdějc budeme muset.
,,Beru zpět, s takovou můžeš přijít domů, kdykoliv budeš chtít," zavrní Jimi po sexu vždycky ze všeho nejvíc připomínající mazlivý přítulný kotě.
,,To je od tebe milý," zatáhnu ironicky.
Znova se vrátim k mapování jeho páteře polibkama. Nemám problém padnout na kolena před jeho zadničkou a jazykem dočista vylízat veškerý stopy svýho chtíče, z dírky mu stékající po stehnech.
,,Lechtáš," se smíchem se zavrtí, přesto nohy roztáhne ještě víc od sebe.
,,Neřikej, že se ti to nelíbí?" zeptám se.
Odpovědí mi je jenom tichý zasténání, když jazykem konejšim jeho rozpálenej zneužívanej vstup. Přijde to spíš jako dodatečnej nápad než, že bych to od začátku plánoval, nicméně palcem a ukázovákem obou rukou si udělám prostor mezi jeho půlkama, začnu ho znova šukat, tentokrát jazykem. Jimi se svíjí, ale já mu nedovolim vymanit se z mýho držení. Ne, že bych mu nikdy předtim nic takovýho nedělal, jenom ne krátce po tom co se udělá. Baví mě testovat a posouvat jeho hranice. Netrvá dlouho a je zase tvrdej. Svojí záruku úspěchu podpořim ukazovákem s klinickou přesností příležitostně hladícim uzlinku v něm. Jimi se svíjí a kňučí, silou svírající hrany linky až mu bělej klouby. Propíná se na špičkách toužící po víc kontaktu a zároveň jakýkoliv třecí ploše, co by ukonejšila jeho pulsující, chvílema nahoru dolu poskakujícího čuráčka.
,,Takovej hodnej kluk seš, dokážeš se pro mě udělat, kolikrát budu chtít, že jo?" zapředu.
,,Ano, jenom prosím nepřestávej. Potřebuju se udělat, prosím dotkni se mě," zakňučí opravdu zoufale.
To je ta hranice, pro dnešek konečná. Hádám, že teď by ho nenapadlo shánět se po utěrkách nebo podobnejch nesmyslech.
,,Jednou přijde den a uděláš se jenom na můj příkaz." Slib? Varování?
Na každej pád poslední moje slova na nějakou dobu. Pak jeho erekce zmizí v mojí puse, aniž bych prstama přestal současně projíždět jeho štěrbinku. Pár pohybů, Jimi se celej divoce prohne, několik hořkoslanejch kapek ulpí na mym patře. Musim ho zachytit. Ve tváři má výraz dvě vteřiny před odpadnutim, kolena se mu podloměj. Spolu s nim na klíně se složim na nejbližší židli. Nechám mu čas na oddech, když už já si svůj vybral.
,,A co, že to má bejt ta speciální příležitost?" zeptám se, rty nechávající malátně se potulovat Jimiho skrání lehce navlhlou potem.
,,Dozvíš se v čas," zamumlá, ,,Teď se musím jít osprchovat," příliš příjemně unavenej, než aby zrealizoval svůj plán hned.
,,Nějakej zájem o asistenci?" nabídnu s vyhlídkou pokračování.
Jimi ke mně vzhlídne, křivej úsměv, je to nejspíš čirá zlomyslnost, co ho pohání: ,,Hodila by se. Škoda, že ty musíš zůstat a hlídat brambory," lehce mě líbne na rty. Nic nedbající na to, kde byly ještě před chvilkou. Nic není tabu mezi náma.
Až na tohle. ,,Jak to myslíš, hlídat brambory?!" vyjeknu víc než dotčenej a vyděšenej.
,,Prostě jen kdyby hrozila přetéct voda, ztlumíš plamen. Není to snad tvoje chyba, že jsem teď celej lepkavej?" štítivě nakrčí nos. ,,To zvládneš, já ti věřím," rádoby povzbuzujícně mi stiskne rameno, který použije i coby páku při zvedání se mi z klína.
Konsternovanej z nestoudnýho požadavku, přihlížim, jak si natahuje šortky. Útěchou mi zůstane jenom jeho poněkud vratká chůze s jakou se odkolíbe.
***ooo***
Lidi o mně můžou řikat cokoliv, ale nikdo by nemohl říct, že sem špatnej asistent. Rozkazy taky plnit umim. Teda jistě, když chci anebo když mám na jejich splnění eminentní zájem. Jako třeba udržet svýho partnera šťastnýho a nadlábnout se. Tak, když Jimi dorazí dolů po úměrně dlouhý době, k mýmu smutku, oblečenej ještě navíc do trička a šortky vystřídaj dlouhý rifle, brambory jsou pod kontrolou a jídelní stůl prostřenej - mám i jídelní stůl, není to super? Není to nic slavnostního, ostatně na to si ani jeden z nás nepotrpí, jenom talíře a příbory na svým místě, přesto mě Jimi počastuje zářivým úsměvem, lehce obejme kolem pasu, políbí, s tichym: ,,Děkuju," dál převezme zbytek kuchyňský práce.
,,Chybí skleničky na víno, otevřeš ho, prosím, a zapálíš svíčky?" požádá.
To je ten moment, kdy začnu bejt ještě zvědavější a taky neklidnější. Jistě, moje polovička drahá, někdy má tyhle úlety, že chce jíst u stolu místo před telkou a pít víno místo pivka, jenže tohle zavání něčim významějšim. Horlivě začnu lovit v paměti. Nejsme spolu tak dlouho, abysme slavili výročí - měsíční, týdenní, prvního polibku... dík bohům ani jeden z nás není tak sentimentální, aby něco takovýho držel v patrnosti. Doufám. V opačnym případě, jsem chlap v průšvihu. Beztak, ne že bych měl tušení, co si počnu, až dojde na to roční. Hádám, že to se bude slušet něco předvést, jenže já na tyhle věci nikdy neměl asi ty správný buňky a taky sem nikdy v žádnym vztahu nevydržel tak dlouho, aby k tomu došlo. No nikdo neřiká, že se mi to tentokrát poštěstí.
,,Musíš se vrátit do práce?"
Jimiho otázka mě vytrhne ze zmatku, jenom aby mě uvrha do ještě většího. Proč, sakra, by to mělo bejt důležitý? Něco velkýho se chystá. Proběhne mi hlavou.
,,Ne, pokud vim, tak ne," odpovim popravdě.
V podstatě mám volnou pracovní dobu a sem pořád svým pánem, potom co projdu hlášení svýho zástupce, většinou, tak pro formu aby se neřeklo, hraju v kanclu hry na stařičkym compu, pak se jedu projet po okolí, abych byl taky viděnej, jedu domu za Jimim, zbytek času trávim v pohotovosti, pokud by se vyskytlo něco důležitýho, jako že nevyskytne. Tady nikdy ne.
,,Čekáme ještě někoho?" pokouším se sondovat.
,,Ne, jsme tu jen my dva," odpoví Jimi tajemně, s poloúsměvem naznačujícim, že sem pitomec, protože jinak by asi nebyl spokojenej s prostíránim pro dva, že jo?
Nejspíš to bude mojí náturou fízla, že i v momentu, kdy splnim úkoly a posadim se ke stolu, částečně si jenom užívající pohled na Jimiho, obratně balancujícího mezi obsluhou dvou pánví v jedný tu a tam prohazující fazole a zároveň hlídánim masa na druhý, část mýho mozku, pořád šrotuje i zdánlivě ukolíbanej klidnou atmosférou domova. Zelený fazolky se slaninou a steak, šťouchaný brambory k tomu, moje oblíbený. Ne, určitě nemám dneska narozeniny, to bych si všimnul a nemá je ani Jimi to vim, protože ty jsou někdy kolem playoff NHL. Nakonec celý to snažení vzdám. Co se má stát se stane. Maximálně tak budu za necitlivýho vola, co na něco důležitýho zapomněl.
Jimi, coby mučitel, se dobře vyzná ve svojí práci. Celou dobu večeře, soustředěnej akorát na banální konverzaci ohledně mýho dne a toho jestli mi chutná.
,,Tak, sakra, vypadne z tebe konečně o co tu jde?" odsunu od sebe do leskla vypucovanej talíř.
Jimi je vážně úžasnej kuchař a dokáže udělat steaky přesně tak správně syrový, jak mám rád. Mučitel každym coulem. Možná se mi to jenom zdá, že až neuvěřitelně pomalu si vzorně ubrouskem utře oba koutky a se stejně tak dráždivou rozvážností, nasledně použitej ubrousek položí na talíř. Pak se mi zadívá do očí, vážnym pohledem, nevěstícim nic dobrýho.
,,Tohle mi dneska přišlo. Náhodou nevíš o tom něco?" položí přede mě rozlepenou obálku.
Všechno začne dávat smysl, ve chvíli, kdy se podívám na adresu odesílatele. Jeho touha mě napínat i odhodlání mučit. Arkansasská univerzita. Asi sem neměl právo to udělat, jenže sem cejtil povinnost, když Jimi sám se zdráhal, přitom sem věděl, že je to jeho sen. V Annie sem našel víc než ochotnýho spojence. Ona byla tou, co vyhrabala jeho starý kresby, když ty, co měl, zmizely někde v zapomnění. Dokonce mi pomohla sepsat i ten správnej průvodní dopis děkanovi, tak aby měl všechny náležitosti potřebný k pozvání na přijímací pohovor.
,,Pozvali mě," řekne Jimi skoro ve stejnou chvíli, kdy dojdu k tomu samýmu závěru v textu.
,,Jsi naštvanej?" zeptám se.
V tu chvíli nedokážu z jeho výrazu nic vyčíst a pořád mám na paměti, jak až nezdravě skromnej ke svýmu talentu je. Ne, určitě sem neměl právo udělat tenhle krok za něj.
,,Blázníš?" to je ta poslední chvíle, než se jeho fasáda definitivně zhroutí.
Než se stačim vzpamatovat, mám ho na klíně obepínajícího mě stehnama a pažema kolem krku.
,,To je totálně ta nejskvělejší a nejúžasnější věc, co se mi mohla stát a co pro mě kdo udělal! Hrome! Já vím, že je to teprve pohovor a vlastně ještě ani nemám maturu a nejspíš mě stejně ani nepřijmou, ale už jenom tam být! Někdo viděl moje kresby a řekl, že jsou dost dobrý, aby mě poznali osobně. Chápeš to?" nešetří nadšenim ani polibkama častujícíma muj obličej. ,,Děkuju," tvář zaboří do ohbí mýho krku.
,,Maličkost. Vlastně tvoje máma dost pomohla," jemně si ho přitáhnu zpátky do úrovně očí.
V těch jeho vidim třpytit se vlhkost dojetí.
,,Dál už je to jenom na tobě a já vim, že dokážeš všechno, co chceš, taky pro to, že jsi ten nejtalentovanější člověk, co znám," muj od zapalovače mozolnatej drsnej palec musí bejt v nepřijemnym kontrastu s hebkou kůží jeho lícní kosti, když se z ní pokoušim vyhladit část pochyb vepsanejch tam. Bez ohledu na to se nakloní víc do mýho doteku.
,,Moc lidí neznáš, že ne?" krátkej okamžik pohnutí je pryč a vystřídá ho bláznivej, drzej úsměv, co tak miluju.
,,Ani nepotřebuju. Ty mi bohatě stačíš. Víc lidí jako ty a zcvoknul bych se," oplatim mu.
,,Ty jsi cvok," zkonstatuje se smíchem.
Jakýkoliv moje případný námitky efektivně umlčí polibkem. Jak rád mám tyhle klidný chvilky. Zdá se, že Jimiho vděčnost bude bezbřehá a v průběhu večera by mohl najít víc než jeden způsob, jak mi ji vyjádřit. Ne, že bych to dělal kvůli tomu. Vlastně mě teď nenapadá jediný pozitivum, když muj milenec bude z domova na univerzitě. Dobrejch pár hodin jízdy. Uvidíme se o víkendech, možná o svátcích. Bude se stýkat se sobě rovnýma, minimálně věkem, už vůbec nemluvim o společných zájmech, kterejch, upřímně, my spolu moc nemáme. Bude pryč a možná nebude mít zájem se vrátit. Proč by měl? Zůstanu sám. Už zase. Jenže, kdo sem já abych mu bránil ve štěstí? Jak sobeckej prevít bych musel bejt, abych ho nepodpořil na účet svýho prospěchu? Ne tolik. Pokud je to dobrý a moje jediná odměna, je to co mám právě teď, nemůžu si stěžovat. Váha Jimiho těla, jeho horká kůže, pružný svaly dychtivě se prohýbající vstříc mýmu doteku, když zabrouzdám dlaněma pod tričko. Tichý fňukání do mejch úst během polibku iniciovaný potřebou. Muj soukromej kousek nebe za nesobecký činy. Právě tady a teď. Ne, nemůže to bejt nebe, přehodnotim. Protože v nebi nevyzváněj pagery. Jenom dílo pekla by bylo štonc vás vytáhnout do oblak a pak prudce srazit do hlubin chladný reality prostřednictvym tak otravnýho zvuku. Jsem si tim jistej. Takže ten svůj, pípající a vibrující mi na opasku, úspěšně ignoruju. Teda do doby, než Jimi, k mojí nelibosti, s několika posledníma potaženíma v zubech mejch rtů, přeruší polibek a pekelnou krabičku mi nastaví před oči.
,,Kdyby to nebylo důležitý, určitě by nevolali," paradoxně je to on, kdo se zatváří omluvně.
Někdy žasnu, jak dospělej a rozumnej je, tam kde já ztrácim rozum. Vim, že má pravdu a taky vim, co číslo volajícího na displayi, znamená.
,,Omlouvám se. Zdá se, že ten náš večer budeme muset přerušit. Vrátim se, jen co zabiju Willkinse, slibuju," oznámim mezi polibkama, neschopnej se tak docela odloučit od Jimiho rtů.
,,Budu na tebe čekat," usměje se do posledního polibku.
Svižně, jeho teplo i s vahou opustí moje stehna, ponechávající mě docela na pospas ne tak přijemnym povinnostem.
***ooo***
Wilfried John Willkins III. Nejotravnější a nejspíš nejslizčí stvoření, co kdy tahle zem nosila. Vytáhlej týpek, sotva po škole, vlasy barvy pochcaný slámy, světle modrý oči zavrtávající se do vás pohledem. Držení těla jako by sežral pravítko a přístup jako by spolu s tim pravítkem i veškerou moudrost světa polkl. Jeho snaživost je vražedná a míra vlezdoprdelství strhující. Zlovůlí vesmíru, tenhle tvor, je muj zástupce. Je to to první, co vidim po ránu, když přijdu do kanclu a s jeho podlézaveckym přespříliš vysokym hlasem v uších, odcházim domu.
,,Tak, co tady máme," přezíravě projdu kolem jeho snad permanentně nažehlený naškrobený figury zavázející ve futrech rovnou na místo činu.
Ne to není jenom obrat. Jeho khaki uniforma zástupce šerifa je snad za všech okolností vždycky předpisově upravená, se šlajfkou a naleštenym odznakem, jak kdyby právě vylezl z čistírny. Mimo jinýho, už to na něm shledávám dost iritujícim, oproti mýmu ležérnímu stylu, kdy vedle něj vypadám jako křupan. Ne, že bych se snažil o něco jinýho. Dost rozladěnej přerušenim svýho tak slibně se vyvíjejícího večera s Jimim plus prostym faktem, že musim znova týhož dne vidět Willkinsův ksicht, zrovna nejsem v tý nejrůžovější náladě.
,,Mrtvá, Elleanora Dawisová, věk čtyřicet sedm let, tulačka, pravděpodobná příčina úmrtí, zadušení zvratky. Objevena náhodnou svědkyní v šest hodin. V šest deset dorazil lékař, v šest patnáct, konstatována smrt," informuje mě Willkins současně se snažící mi propašovat do rukou desky s podrobnějšim zápisem, kterýžto samozřejmě ignoruju, jako bych rád celou jeho osobu.
Vlastně nejradši bych rád ignoroval momentálně celej svět protože vážně nechápu, jak sem se mohl ocitnout na špinavejch, močí a kdoví čim ještě páchnoucích nádražních záchodcích, když sem mohl ležet v posteli a šukat svýho milence do bezvědomí. Špičkou boty víc odkopnu plechový dveře kabinky, kde tušim, že by se měl nalézat předmět mýho zájmu.
,,Děláte si ze mě srandu?" zasyčim na Willkinse tou dobou po mym boku v dotěrný osobní blízkosti.
,,Já, pane, ne pane," výrazně polkne.
Běžně bych se nesnížil k tomu na někoho ze svejch podřízenejch pouštět hrůzu, nebejt si dobře vědomej faktu, že Willkinsova servilita je jenom hraný divadlo. Možná nemá dost koule jít do přímý konfrontace, jenže štvát proti mně každýho, kdo je ochotnej mu dopřát sluchu, za mýma zádama, je jeho styl. Jakožto zástupce starýho šerifa, brousil si zuby na muj flek, jenže, a tady dlužno dodat zcela oprávněně, rada stařešinů, ho neuznala dostatek zkušenym. Teď mu nezbejvá, než jako sup kroužit kolem mě a čekat až udělám chybu. Odtud vzájemná antipatie. Mimo jinýho. On je nevyléčitelnej rektál, řídící se pravidlama a já rebel. Ne my dva si nemůžem přijít na chuť už ze samotný podstaty fungování vesmíru.
,,Ve jménu všeho, vytáhněte jí někdo tu hlavu z hajzlu a šoupněte jí pod plachtu," zahulákám k hloučku přičumujících funebráků.
Samotnej výjev, co se mi naskýtá je pro mě urážkou všeho. Místní profláklá figurka. Dost malý město, abych na ní nikdy nenatrefil, když po mně mámila panáka v baru nebo drobný před koloniálem. Tolik takovejch tu v tomhle spořádanym městečku zase není. Kdysi bejvala snad do konce jednou z nich, spořádanejch občanů, nikdo přespolní, ale víc o ní nevím. Asi jako nikdo. Ne, že by to někoho zajímalo, a ne že by někomu jinýmu přišel nějak zvlášť nevkusnej pohled na místní somračku a provařenou násosku v páchnoucích špinavejch hadrech, na kolenou s hlavou doslova v záchodový míse.
,,To by bylo proti předpisům, pane," s špatně skrejvanym gustem mě informuje Willkins.,,V případě úmrtí, bez jasné příčiny, je třeba přítomnosti šerifa při ohledání," mechnicky odrecituje, hádám, že asi z nějaký příručky, ,,Do té doby se nesmí s tělem hýbat," doplní.
Jistěže snaživej zmrd byl celej říčnej, vytáhnout mě z pohodlí domova. Teď by byl nejradši, abych tu páchnoucí chuděru nejspíš ještě plnou vší a pravděpodobně i svrabu, ošahával. No, takovou radost mu neudělám.
,,Dobrá tedy, Willkinsy, pište," ani se nenamáhám skrejt ošklivej úšklebek, ,,Zesnulá Elleanora Dawisová, věk čtyřicet sedm let, nalezena na veřejných záchodcích v poloze klečící před záchodovou mísou. Bližší příčina smrti neurčena do výsledků pitvy."
,,Pitvy, pane?" Willkinsův kuřihlásek stoupne ještě o oktávu vejš, v předtuše trablů příštích.
,,Oh, jistě, Willkinsy," ušklíbnu se.
,,Ale doktor stanovil..." namítne.
,,Doktor stanovil, pravděpodobnou příčinu úmrtí," doslovně zopakuju jeho slova, ,,Vlastně se ani neobtěžoval s pokusem jí resuscitovat. Vsadim se, že do ní šťouchnul botou, a když se nehejbala, konstatovat smrt, nemám pravdu?" vážně se snažim držet míru sarkastičnosti na nejnižšim stupni a pomalu přidávat, ,,Takže víme my, jestli se ta nešťastnice udusila nebo utopila? Nevíme. Pokud si máme být jistí, tak tedy jako osoba zodpovědná, nařizuju pitvu a dokonce jsem si jistej, že mám tu správnou, další osobu, kterou vim, že můžu pověřit papírovánim s tim spojenym. Není to tak, Willkinsy?" aspoň pro formu se snažim nedávat tolik najevo, jak moc mě těší, nasrat minimálně hned dva lidi na jednou.
No, ne že by si za svůj šlendrián něco jinýho zasloužili.Vždyť ani váženej místní felčar a coroner v jedný osobě, se neobtěžoval zůstat do mýho příchodu, když prej muj podpis pod jeho blitkama v protokolu, má bejt tak důležitej. Trocha práce přesčas mu určitě neuškodí.
,,Jistě, pane," Willkins doslovně sklapne podpatky, jak se na dobrýho rektála, při přijetí rozkazu, sluší a patří.
S pohledem na jeho koženej protaženej ksicht, spokojeně odejdu středem. Z ohledu dějin, pro nikoho není důležitý, znát přesnou příčinu úmrtí, není nikdo, koho by to zajímalo, a kdo by na snahu vynaloženej čas ocenil. Další nešťastnice, co umřela tak jak žila a skončí v zapomnění, popelící se v urně na státní náklady. Jenom já dneska budu spát líp, protože pár knechtů bude mít o zábavu postaráno a já o něco lepší pocit, že sem udělal víc než by kdo čekal, i když to nebyla ta prvotní motivace.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 mravenec mravenec | 19. prosince 2016 v 14:52 | Reagovat

Úprava dobrá,erotika žhavá,styl skvělý a na kvalitu zápletky si počkám.😊

2 Fénix Fénix | 19. prosince 2016 v 23:10 | Reagovat

Děkuji, děkuji, velmi děkuji a budu se snažit nezklamat. :-)

3 ell ell | 26. prosince 2016 v 21:16 | Reagovat

áá Francisovi slušel nejen život milenecký i život partnerský mu dělá dobře.
Tohle partnerský pošťuchování naprosto zbožňuju :-D . I klasickou ukázku partnerského přemýšlení nad "nezapomněl jsem na něco důležitého", tluču hlavou o zeď jak trefné je spojení výročí a memotechnické pomucky v podobě NHL. O to víc, že jsi tam vložil klasické ženské myšlení - mám doma naprosté citové poleno, které neví takovou banalitu (jedno jakou :-D ).
Co se týče linkové scény, tak takových se úchylný čtenář jen tak nenabaží :-P , velice působivé. Ovšem obávám se, že s nimi v dílech následujících budeš šetřit, tak pomni, že Francis má kromě práce také náročného mladého partnera, kterého sice poslal na školu, ale ne teď hned :-D . Tak ho neuštvi ať má doma ještě nějakou energii.
Springer se pustí do další akci, hádám s andělem strážným v zádech :-?

4 Fénix Fénix | 26. prosince 2016 v 22:38 | Reagovat

Otázka zní, zda Francis bude dělat dobře životu partnerskému. Přeci jen starý pes a nové kousky, že ano... :-? Pár pošťuchovaček ještě v zásobě mají, se mi v podstatě píší sami. :-D Francis má kliku, že žije s mužem, takže až nějaký takový průšvih vyvede, Jimi to nejspíš skousne, ale psst! to on nemusí vědět. :D Má celkem dost zkušeností se ženami, aby ho podobné myšlenky dosti deptali a to je zábava, ne? :-D Jistě, řídit se sportovními událostmi nemohlo chybět, těší mne, že to mělo úspěch. :-D Oni na to mají asi i amíci snažší život- víc sportovních událostí, možnost pamatovat si víc výročí. Neznám tady tolik lidí zažraných do NHL nebo NBA, aby se na to spoléhali. :-? :-D
Scén podobných té linkové samosebou ještě na programu je to zase Francis je odhodlaný si svého mladého partnera užívat dokud může a nejspíš i může. :-D A vůbec, on a uštvat se? Jako bys ho neznala. To nehro. 8-)  :-D S andělem strážným je to slabší. Jednoho, určitým způsobem, se mu dostane, ovšem ne tak a ne toho, co by on či čtenáři čekali. ;-) Pardon. :-x  :-D
Děkuji, za úžasně dlouhý komentář, něčeho takového mi bylo přesně třeba. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.