Vzdejme díky, za dary jichž se nám dostává, ačkoliv někdy se jeví spíš jako prokletí. B.

29. října 2016 v 23:38 | Fénix |  Vzdejme dík, za dary jichž se nám dostává, ačkoliv někdy se jeví spíš jako prokletí.
Pokračování prví části. Omezená kapacita mě zabíjí.


Asi jedna z výhod života na ranči bude téměř neomezenej prostor vhodnej pro podobný blbnutí. Udusaná prašná část mezi dvěma ohradama nejvíc připomíná skutečný hřiště tak akorát pro hru ve čtyrech jak je to možný. Oba naši soupeři jsou už na místě. Nenechali nic náhodě, takže tady, ještě víc než na uzavřenym prostoru, mám možnost zhodnotit, že Jimi je skutečně nejslabší a nejmenší z vrhu. Jeho bratři v oficiálních bílejch dresech- nejspíš z doby kdy ještě byli oba na škole; mínus obvyklá výzbroj pod, připomínaj dva kolosy, upnutý kalhoty obepínaj masivní svalnatý stehna a trika v oblasti ramen skoro praskaj ve švech pod náporem svalů, i když robustní chrániče chyběj. Pár vzájemně prohozenejch slov ke hře a můžem začít. Porada před první rozehrávkou: ,,Začínáme, předáš mi míč a pak se budeš snažit běžet co nejdál na jejich stranu," zainstruuju. Oba v předklonu, moje a Jimiho čelo těsně nalepený u sebe, jak bejvá zvykem ačkoliv moje prsty maj snahu intimnějš a tim pádem dost nestandardně hladit jeho zátylek, ,,Poslední možnost couvnout, nemusíš to dělat víš, nechtěl sem tě do toho vtlačit," trochu se zpožděnim si uvědomim, že vlastně sem jeho otevřenej souhlas nedostal, i když on je tady na prvním místě, koho se to týká. ,,Blázníš," Jimiho uchechtnutí mě zalechtá na rtech, ,,Myslim, že máš pravdu v tom, že jsem jim ustupoval moc dlouho a pokud tohle znamená možnost jak jim trochu ukázat, že už nejsem ten ustrašenej kluk, do kterýho si mohli šťouchat, jak chtěli, tak se jí nevzdám za nic na světě. No vlastně spíš spoléhám na to, že po svalový stránce jim to ukážeš ty a taky jedno mi musíš slíbit, že jestli mě tu zaválcujou do prachu sesbíráš moje ostatky a důstojně je pohřbíš, ale jinak s tím nemám žádnej problém," poslední větu vydechne s nadsázkou. ,,Máš moje slovo gentlemana," oplatim mu ve stejnym duchu. Nemohl bych na něj bejt pyšnější a nejradši bych mu svoje uznání vyjádřil i jinou ústní aktivitou nebejt přerušený hrubym Mattheovým zahulákánim: ,,Budete hrát, nebo se tam budete muckat?" Jimi je bystrej kluk a všechny náležitosti stačil pobrat z krátkýho vysvětlení. Otočenej zády, mezi nohama mi předá míč. Taky je malej a mrštnej, což může bejt někdy výhoda. Obratně proklouzne kolohnátímu tandemu svejch sourozenců, který se oba v duchu hry rozeběhnou proti mně. Je to ale Matt, kdo mě strhne k zemi, hezkym čistym zásahem dovedu si představit, že by to mohlo bejt horší, tohle byla jenom taková oťukávačka umožňující mi ještě předtím šišoid poslat na dlouhej let vzduchem, kde ho Jimi chytí. S bravurou prokličkuje mezi Andrewem majícím za úkol bránit jeho. Taky sem si nemyslel, že by mohl běhat tak rychle, zase předpokládám dovednost získaná během dětství s nima, na každej pád teď se hodně šikne, když o pár chvil práskne balónem o zem v jejich koncový zóně a my tak máme první bod. ,,To bylo totálně skvělý! Viděls to?" zahlaholí Jimi. Vlasy rozcuchaný od větru, širokej úsměv na rtech, tváře zarudlý námahou způsoběj, že bych si moc přál abysme tu neměli žádný svědky a já ho mohl ohnout přes nejbližší ohradu a ošukat. ,,Moc si na to nezvykej, prcku. Tenhle bod sme vám dali, příště se to nebude opakovat," vytrhne mě Matthew s denního snění. Jsou na řadě s rozehrávkou. Celá akce se v podstatě odehraje stejně akorát v obráceným gardu. Jdu po Mattovi, kterej má míč, taky ne moc tvrdě ho sundám v rámci pravidel, stihne odehrát. Problém nastane mezi Jimim, kterej se snaží bránit Andrewa, chvíli běžej vedle sebe, se vší nákloností řečeno, na dálku to připomíná závod čivavi se stafordem, Jimi nemá reálnou šanci svýho bratra o míč připravit, to ale Andrewovi nebrání nabrat ho ostře loktem rovnou do žaludku a odhodit ho tak o dobrý dvě stopy zpátky, kde zůstane dřepět v prachu na zadku. ,,Seš celej?" Matthew uvědomující si nepřiměřenost akce je u něj první a pomůže mu se zvednout. Je jasný, kdo z těch dvou víc nerad prohrává, Andrew se jenom zakření: ,,Jedna jedna," bez nějaký stopy viny. Jimi se oklepal dost rychle, ne že bych někdy předtim o něm uvažoval jako o nějaký pápěrce, ale vlastně v našem běžnym životě nemám moc příležitostí si plně uvědomovat jeho bojovnýho ducha, o kterym, už jenom s ohledem na jeho minulost, přesto vim, že existuje. Sem na řadě s rozehrávkou. ,,Myslim, že týhle hře začínám přicházet na chuť. Nikdy předtím jsem si nevšiml, jak pěknej máš zadek," před předávkou v klasický pozici, Jimi stojící za mnou mě nenápadně škádlivě pohladí po zmíněný partii. Nejspíš ani nemá tušení jakej vliv to na mě bude mít ani to, že teď musim vynaložit ještě větší úsilí soustředit se na hru a na svůj záměr. ,,Vážně ne? Sem šokovanej. No, můžeš ho obdivovat až do konce našich dnů, lásko, ale teď se snaž hodit co nejdál," drze se na něj ušklíbnu přes rameno. Hra jede. Jimiho přesnej pas mi dopadne do náruče. Mattovi se vyhnu kličkou, on není můj cíl. Přeskokem zmařim i jeho dodatečnej pokus strhnout mě k zemi zachycením a podražením mejch nohou. Jsem muž na misi. Už zase. Život. Samotnou jeho podstatu cejtim proudit mi v žilách, s každym zrychlenym zapumpovánim srdce kontrastujícím se zdánim až nesnesitelný pomalosti chodidel v běhu dopadajících na prašnou cestu. Vzrušení z očekávanýho střetu, trestání bezpráví, ani sem si neuvědomil, jak moc mi chybí, dokud ho nemám zase před sebou v podobě Andrewova samolibýho ksichtu, ačkoliv ani ten není můj terč. Jako správnej násilník, se dobře vyznám v tom, jak budit zdání, že veškerý moje akce jsou neumyslný. Tak to je, když se v plný rychlosti naše ramena střetnou. Zdánlivě v rámci hry. Součet výsledný kinetický energie napovídá, že ani jeho počínání nebylo bez postranního motivu. Už sem zapomněl jak moc to bolí, když se srazej dva paličáci, jako narazit ramenem do betonovýho bloku a to hrozí se vykloubit. Bolestí se mi zatmí před očima a daleko nejsem ani od vidění příslovečnejch hvězdiček. Je to dobrej pocit. Míč pořád držim v rukách a sem to já kdo je na vrchu. Rád se ho vzdám ve prospěch dalšího boje. Chvilku se tak válíme v prachu. Změť rukou a nohou. ,,Slezte ze mě, vy cvoku," Andrew se mě snaží odstrčit a v zásadě se dalo čekat, že jeho loket si najde cestu k mýmu spánku. Naštěstí pro mě ne dost razantně, aby to na mě mělo zásadnější vliv. Dost na to, abysme se oba octli na břiše, tentokrát on s drobnější převahou. ,,Ještě sem s tebou neskončil, chlapečku," muj loket s podstatně větší důrazností trefí jeho žebra. Jeho následný zalapání po dechu mejm uším zní jako nejlepší rajská hudba zadostiučinění. Tlakem nadloktí na jeho krk si ho pěkně přidržim pod sebou, ,,Nesnášim podrazáky, který nebojujou fér, rozumíme si?" zavrčim. Nejspíš má dost hříchů ve svý černý duši, nebo aspoň dost rozumu v lebce aby se nesnažil protestovat. Bezslovně zahučí, něco hádám, že ve smyslu kladný odpovědi. Svoje uspokojení si nestačim vychutnat dost dlouho. Na hrb mi dopadne váha dalšího těla. Nic netušící Matthew se v rámci hry pokouší vytvořit klasickej chumel mající za účel jenom prostej zisk míče. ,,Máš zájem mi vysvětlit, o čem to bylo?" zeptá se mě Jimi v jedný z volnějších chvilek. Něco z jeho výrazu mi říká, že moc dobře ví, ale nezdá se, že by se staral víc nebo byl nějak znepokojenej. ,,Možná pozdějš," slíbim. Neunikne mi, že jeho sourozenci absolvovali něco jako týmovou poradu. Aspoň v jednom mám jasno, Andrew je ten druh tichošlápka, kterej si nechá veškerý svoje antipatie pro sebe, ale dokáže zmanipulovat okolí, aby dosáhl svýho cíle. Asi mu nedalo dvakrát práci překecat svýho mladšího bráchu k tomu, aby další útoky byli tvrdší a převážně na mojí osobu. Pochopitelně v rámci hry, že ano. Ne, že by mi to vadilo. Někde v průběhu námahou vypustim veškerou páru a prostě si začnu užívat osvobozující radosti z pohybu, příležitostný výměny osobnějších doteků s Jimim, naší spolupráce a občasnýho zabodování. Když pak vzduchem zasviští energický hvízdnutí, vypustim z hlavy i konečný skóre. Nikdo z nás si nevšiml, že sme získali publikum v podobě většiny z ženskýho osazenstva. Annie, byla původkyní onoho hvizdu, coby správná koučka celý famílie. ,,Hoši, večeře bude za dvacet minut," její úsměv ze zápraží září až na dálku. Někde v duchu sem za to rád. Fakt je ten, že nejsem nejmladší a moje tělesná schránka mi začíná připadat jako dobře naklepanej flák hovězího o prokouřenejch plicích, na který bylo toho běháního až dost, ani nemluvě. ,,Pěkná hra, dík. Ty taky, prcku, možná nebudeš přeci jenom tak ztracenej případ," zhodnotí Matthew. Jimi odrazí jeho pokus rozcuchat mu vlasy, jako by byl dítě. Ale někde tam v tom mezi nima je víc přátelskýho, než sem zatím za celou dobu tady viděl. I když nejspíš svoje zvyky dobírat si mladšího bratra nezmění, neujde mi, že holčičí oslovení změnil za jiný. V prostředí, kde podání ruky mezi chlapama pořád něco znamená, já stisknu jim nabízenou. ,,Na staříka to nebylo špatný, co?" neodpustim si. Ne, že bych na něj změnil názor, pořád ho mám za frajírka, ale uznávám, že by mohl mít i pár spásnejch vlastností. ,,Uvidíme příště, dlužíte nám odvetu," ušklíbne se na oplátku. Takže hádám, že sme asi vyhráli. Soudě podle výrazu kabonícího se Andrewa určitě: ,,Se mnou nepočítej. Nenechám si od toho pošuka příště vyrazit zuby," zamručí nenaloženě. ,,Koledoval sis, bratříčku, jestli chceš, tak ti ještě jednu přidám," Matt se se smíchem hned ochotně jme svojí výhružku realizovat a skončí to u vzájemnýho pošťuchování. ,,No, tak dost vy dva, běžte se umýt a převléct. Pro vás dva to platí také," Annie neopouštějící úsměv na rtech má snahu všechny jako kvočna kuřata zahnat dovnitř. U dvou starších exemplářů a Heleny se jí to i povede. Betty-Sue následuje svýho mužíčka, počítám, že trochu od ní namasírovat pošramocený ego, bude potřebovat. ,,Jste v pořádku? Mohu vám na to dát led," Annie úsměv vystřídá starostlivý zamračení a já si uvědomim, že sem si bezděky promnul naražený rameno. ,,Už sem měl i horší," zmínim jako prostej fakt. Že se zajímá i to, že mě tak jednoduše zahrnula do svýho houfu je něco co v mojí hrudi začne rozpínat květ neochvějný náklonosti a respektu pro ni. ,,Musíte chlapce omluvit, nejsou zlí, jen občas trochu divocí a možná občas se sklony k chybným úsudkům," za shovívavostí jejích slov je ukrytejch víc obav, než by se mohlo zdát. Jako někdo, kdo si nedělá žádný iluze o svých nejbližších a přesto je miluje bez výhrad. Je tam něco, co se děje s jejím nejstarším a ona o tom ví nebo minimálně tuší. V takovejch případech bejvá mateřská intuice neomylná. Mateřská a detektivní, teda jestli sem nepřišel o všechny svoje instinky. ,,Jdete?" Annie postoupí z prahu dveří víc do domu, asi aby nám udělala místo. ,,Vlastně jsem myslel, že bych tu mohl Francise trochu provést," nadhodí Jimi nesměle. Stejně nesměle, jako sevře moje zápěstí dílem praktickej pokus udržet mě s ním, dílem důverný gesto držení za ruce, který není jestě připravenej naplno předvést před svojí matkou. Zbytečně. Annie blýskne pohledem k našemu spojení a na rtech se jí zjeví zase ten druh šťastnýho úsměvu: ,,Dobře, ale nebuďte tam dlouho," řekne jenom. Sám sebe, pro udržení svýho duševního zdraví, se snažim přesvědčit, že ta jiskra šibalství, co se jí zaleskla v oku, se mi jenom zdála. No vlastně já asi nejsem taky tak docela připravenej pro otevřenou podporu potencionální tchýně.
oooOOOooo
Okolí domu je nádherný klidný místo, ještě i v tuhle roční dobu, zarostlý svěží zelenou travou. Sad s ovocnýma stromama na dohled zrovna jako hnědavý lány orný půdy táhnoucí se do dáli. V bezpečný vzdálenosti od ohrad vzduch voní zeminou a něčim příjemnym a čistym u čeho mě nenapadá jiný pojmenování než ozon. Příroda ve svý nejčistší nezkaženosti. Jednoduchej svět, jakej byl, než ho člověk začal ničit ve prospěch vlastního pohodlí. Něco základního a starýho nutícího k zamyšlení. O smyslu života. O dělení lidí na rolníky a lovce. O hodnotě tvrdý práce v potu a krvi při vzniku života oproti jednoduchosti zabíjení. ,,Jak velký to tu vlastně je?" kráčíme s Jimim vedle sebe a asi jenom on ví, kam naše kroky směřujou. Možná ani nemá žádnej konkrétní cíl a jenom si užívá bejt zase doma. Ne, že by na tom záleželo, já si užívám bejt prostě jenom chvilku sám v jeho společnosti. ,,Vlastně ani přesně nevím. Nikdy jsme se o to nezajímal, jenom vím, že za dva dny na koni to nepřejedeš a patří k tomu ještě les a pastviny támhle," neurčitym kejvnutím hlavou naznačí k obzoru. ,,To je dost," zhodnotim. Jimi zanoří ruce hloubějš do kapes. Já mám svoje složený za zádama. Procházka ve vší počestnosti. Asi sem čekal něco jinýho, ale něco na tý pouti krajinou jeho dětství mi přijde jako znesvěcení jeho nevinnosti, kdybych se o něco pokusil. ,,Jo, to je. Tátově rodinně to tu patří už po pět generací. Všechno schopní farmáři. Dědečkův děda začal na dvou hektarech a tohle z toho je teď," pouhý zkonstatování, žádná hrdost na odkaz předků ani lítost nad nedokončenym dílem. ,,Máte koně?" pokračuju dál v konverzaci. Vlastně co tu sem sem žádný živý zvíře neviděl. Cejtil, ale neviděl. Ohrady, u kterejch sme předtim hráli byli prázdný, tipuju, že sloužící k předvádění dobytka při prodeji nebo jinejch, ne tak častejch příležitostech. ,,Měli jsme, ani nevím, jestli jsou tu pořád. Byli tři a už tehdy dost starý. Spíš tak jenom pro nás kluky na vyjížďky než na práci. Tu dneska dělaj stroje, a když je třeba tak táta radši pozemky objíždí Dodgem a na lov se jezdí taky autem. Když jsme byli děti, jednou nás vzal kempovat, dole k jezeru. Já byl moc malej, než abych se udržel v sedle, tak jel se mnou. Nikdy předtím a nikdy potom jsem si nepřipadal tak v bezpečí. Možná, že tam to začalo, pochopil, že budu k ničemu," křečovitý pousmání má daleko k humoru, jakej se snaží předstírat. Na tohle nejsem ideální parťák, tak nechám jeho melancholii radši rozplynout v svěžim zdejšim povětří, který tuhle magickou moc má. ,,Ještě k tomu patří skot, prasata a pár slepic. Myslím, že dost zvířat prodal, než aby se o ně staral sám, když jsme odešli. Se sklizní je to lepší to si najímá pomocníky, ale asi by se mu nevyplatilo si je držet celoročně. Chceš se na ně podívat?" Jimi změní téma tak rychle, že se nestačim zorientovat. ,,Co? Pomocníky? Proč bych se měl chtít dívat na partu Portorikánců nebo koho si tu platí?" dobře, trochu to přeženu jenom kvůli tomu, abych viděl jeho úsměv, když tím vším předtím se zdál uvíznout do bažiny ponurosti, nejspíš sám sebe vinící z toho, že jeho fotřík rozprodává dobytek. ,,Né, myslel jsem zvířata, ty městský máčo. Viděls vůbec někdy steak v přírodní podobě, než ti ho hodí na talíř?" nepříčetně se zazubí. Zase mám chuť ho líbat, dokud by se nepřestal smát a nezačal by prosit o slitování nebo o víc; znesvěcení nevinnosti nebo ne. ,,Možná pozdějš," živý zvířectvo je to poslední co by mě momentálně zajímalo bez ohledu na to, jak atraktivně to pro někoho jinýho z města za jinejch okolností může znít. ,,Co je támhle?" bradou naznačim k dřevěnýmu stavení v našem dohledu. ,,Stodola," odpoví Jimi bezelstně. O.k. Nejsem zas tak blbej, abych to nepoznal sám, ale to on nemusí vědět. ,,Můžem se tam podívat?" už naše kroky nasměruju rovnou jejím směrem. ,,Proč? Není tam nic zvláštního. Je to stodola. Jenom sláma na podestýlku, krmivo nějaký další krámy co se jinam nevejdou a tátův starej traktor," to je ten moment, kdy Jimi začne bejt mírně podezřívavej, přeci jenom už mě zná nějakej pátek. ,,Traktor? To je skvělý, myslim, že sem nikdy žádnej neviděl a rád bych," pokusim se znít tak naivně nadšeně, jak jenom dokážu. Nepochybuju o tom, že už má jistotu, jenom samotnej fakt, že sem něčim nadšenej je dost podezřelej. Přesto ochotně pokračujeme vytyčenym směrem.
oooOOOooo
Na bližší pohled je před náma klasický dřevěný stavení, větší než se z dálky zdálo. Uvnitř téměř až po celou výšku střechy podpíraný masivníma trámama vystlaná balíkama slámy. Jeden jako druhej, úhledně srovnaný. Vidle, hrábě, další náčiní potřebný k obdělávání půdy, skoro jako muzeum rolnictví, jednotlivý modely s drobnýma odlišnostma, nepochybuju, že některý by mohly mít i nějakou historickou hodnotu. Co zaručeně hodnotu má se krčí v odlehlejšim koutě. Krčí teda tak jak jenom se několika tunovej výstavní kus zemědělský techniky krčit může. Né, že bych byl znalec, ale podle typu kapotáže bych ho šacoval tak na sedmdesátý léta. Prostě veterán mezi traktorama, za předpokladu, že se u nich na něco takovýho hraje. Podle toho taky náležitě opečovávanej, alespoň co se podle naleštěný karosérie dá soudit. ,,Tak prosím," Jimi mě gestem ruky pobídne blíž, zmetek užívající si s ironií každou vteřinu. Nedivil bych se, kdyby mě chtěl zahltit nějakym příběhem z historie stroje, protože určitě něco takovýho existuje. ,,No tak, ty víš, že tu nejsme kvůli traktoru," přitáhnu si ho blíž k sobě. Křehký hranice mojí trpělivosti berou za svý. Najít místo s nejnižšim rizikem, že bysme mohli bejt přistižený, byl právě ten poslední ústupek. Nechá se políbit celkem bez protestů, třebaže na muj vkus příliš krátce, než abych mu stačil vyjádřit alespoň část svojí touhy. Odtáhne se, jeho dlaně však zůstanou spočívat na mojí hrudi. ,,Děkuju. Za to, že jsi tu a za to, že jsi se za mě postavil. To ještě nikdy nikdo neudělal," jenom on mi může bejt vděčnej, za přidušení vlastního sourozence a myslet to vážně. Až moc vážně na muj vkus. Váha jeho oddanosti ke mně visí mezi náma a hrozí mě rozdrtit. Situace přesně něco opačnýho než sem chtěl dosáhnout. ,,To nic nebylo. Víš, že bych pro tebe udělal cokoliv. Ale pokud máš přeci jenom potřebu mi se mi revanžovat..." s predátorskym úsměvem pro odlehčení nechám vyznít do ztracena. Moje dlaň si najde cestu pod lem jeho trička na holou kůži ještě trochu vlhkou nedávnou fyzickou námahou. Hladovej po jeho těle, žíznivej po jeho chuti začnu lízat slanost z delikátní pokožky jeho krku. ,,Tady ne, tady nemůžeme," pod jazykem cejtim jeho krčnici zběsile pulsovat. Strachem z přistižení či vzrušením, nejspíš obojí. Tiše fňukne a v záklonu mi poskytne další území k dobývání. ,,Právě tady, bejby, právě teď. Nikdo nás tu nenajde. No tak nenech se prosit, tak strašně moc tě potřebuju. Dovádíš mě skoro k šílenství," do přesvědčovací taktiky zahrnu i tření jeho bradavky mezi prstama. Něco co funguje takřka spolehlivě. ,,Dobře, ale jenom rychlovku," zakňučí, v dlani přes rifle pevně stiskne a začne masírovat moje už silně vzrušený péro, ,,Mimochodem ty už jsi šílený dávno," dodá. Chce mě stejně tak moc jako já chci jeho, to vim. Každym drobnym kousnutim, kterym na oplátku značkuje mojí kůži, každym vzdechem i způsobem, jak se jeho klín tře o moje boky jako by nemohl bejt dost blízko a jeho tělo se snažilo splynout v jedno s mym. ,,V nic jinýho sem ani nedoufal, lásko," vydechnu. Práce soustředit se na moc úkonů na jednou, moje prsty se neobratně snažej rozepnout jeho kalhoty, pusa neopouští škádlení horní části jeho těla a přitom nás oba směruju k nejbližšímu balíku slámy jako stvořenýmu k malýmu rychlýmu dostaveníčku. Asi sem nikdy nebyl vděčnější za svojí nešikovnost než právě teď. Dost zdravýho rozumu nám zbylo abysme oba slyšeli vrznutí vrat a sledovali paprsek světla razit si cestu příšeřím. Mám pocit, že slyším Jimiho srdce bušit přes hrudní koš. Nebo je to možná moje vlastní. Nic proti dávce zase trochu jinýho vzrušení. Ukazovákem přes rty naznačim ticho. Pak nás vtáhnu k vyššímu stohu za náma. Dokonalý místo úkrytu, ze kterýho se dá sledovat zatím jen stín příchozí osoby, aniž bysme byli zpozorováni. Jimi je naprosto k sežrání vyplašenej jako králík, oči zběsile těkající od blížícího se stínu ke mně a zpátky. Moje naprosto nezodpovědný ruce si žijou zdánlivě vlastnim životem neschopný přestat se dotýkat jeho těla kontraproduktivně k tomu, že on se snaží upravit nebo si minimálně zastrčit tričko zpátky do kalhot. Pak přehodnotí situaci spokojí se jenom se zpětnym zapnutim pásku a s narůstajícim zoufalstvim se snaží kusem nedostatečně dlouhý látky maskovat i v naší poněkud ožehavý situaci neopadající zřetelnou vybouleninu rýsující se přes kalhoty. ,,Mysli na něco hrozně hnusnýho," poradim mu šeptem, což by patrně fungovalo mnohem líp, kdyby přitom muj jazyk nekopíroval chutnou linii jeho ouška a ruka si nedobírala už tak týranej rozkrok. Koledoval sem si. Přes ruku dostanu, Jimi mě prudce odstrčí, až skončim zádama natlačenej na balíky. Preventivně, pro případ, že bych chtěl protestovat, dlaní překreje mojí pusu, což je něco, co mi celkem vyhovuje. Muj stisk na jeho zápěstí mu nedovolí se odtáhnout, když začnu jazykem v jeho dlani psát svoje iniciály a všechny možný vzory co mě napadaj. Sladký mučení. Spodní ret si drtí zuby a jeho oči prosej o slitování. Netušim, jak dlouho to trvá, než se jeho dech stane trhanej, tváře ještě víc zrudnou a oči nabudou horečnatej lesk. Těsně na pokraji propasti. Je na něj v takovym stavu nádhernej pohled. Políbim pulsní místo na zápěstí, přitáhnu si ho celýho k sobě a Jimi schová svojí tvář v mojí hrudi, jako by tím mohl celkově zmizet před vetřelcem. Končí sranda. Rýsuju uklidňující pomalý kruhy po jeho zádech, s tichým šššt rtama hladím jeho spánek. Občas můžu bejt a taky sem dost velkej kretén, ale jedno je jistý, on u mě bude mít veškerou podporu a ochranu, jakou bude potřebovat. ,,Jste tady?" zazní vysokej dívčí hlásek a já spíš než to, slyšim spadnout z Jimiho srdce příslovečnej šutr. Jenom jeho sestra. Nikdo z dospělejch. ,,Neozývej se, půjde pryč," spíš jenom tak bezhlasně naznačim, docela nadšenej po jejím odchodu, pokračovat tam, kde jsme skončili. Je to Jimiho naprosto ďábelská stránka která se projeví v podobě zlýho úsměvu. ,,Jsme tady," opustí náš provizorní úkryt, tentokrát zanechávající on mě naprosto zoufalýho. ,,Hledala jsem vás všude. Mamka říkala, že už máte jít domů," děvčátko brebentí a já si dávám sérii meditačních nádechů a výdechů pro sklidnění. Sem si jistej, že násilně potlačovaný sexuální napětí je smrtelně nebezpečný. Co se pobytu tady týče, asi bych si měl zvykat. ,,Co tady vlastně děláte?" Když i já se vynořim na světlo, dostatečně reprezentativní a nedemoralizující malý holčičky, zvědavě kouká z jednoho z nás na druhýho. Jimi mírně nadzvedne obočí naznačující, že sem na řadě s vysvětlovánim. Poznámka, třeba založit výzkum o přenosnosti škodolibosti pohlavním stykem. ,,Jimi mi to tu ukazoval," přijdu s nejjednodušší verzí. Jak těžký může bejt oblbnout malou holku? Asi dost. ,,Ukazoval co?" Helena pokračuje ve výslechu, zjevně nespokojená s vysvětlenim. ,,Já, my, no..." třu si zátylek ve snaze všema způsobama odpoutat pozornost a získat čas k vymyšlení, co nejvěrohodnější výmluvy. Ta mě při kroku zpátky přímo kopne do zad v podobě vymrštěnejch hrábí. ,,Tohle, jo. Zajímaj mě hrábě, protože ve městě žádný nemáme," přesvědčivě a hrdě jí je ukážu. Hrdej na brilantnost svýho mozku a mistrnou schopnost improvizace. Kdybych nedávno neměl odčerpaný značný množství krve z mozku do jinejch partií, asi bych použil tu už osvědčenou a mnohem pravděpodobnější verzi s traktorem. Jenže... Dívenka na mě ještě chvíli nedůvěřivě zírá, zase je skoro vidět jak jí to v malý kebulce jenom šrotuje. Pak se zahihňá. ,,Jsi legrační," zkonstatuje jako by se definitivně rozhodla, kam mojí osobu zařadit. Další krize zažehnána. Jimi mě nenápadně ocení zdviženym palcem. Tu jeho zábavu mu ještě osladím pozdějš. Rozhodnu se. ,,Když už jste tady chcete si prohlídnout mojí zoo?" Hned se zmocní Jimiho ruky na znamení, že ne nebere jako odpověď. ,,Jakou zoo?" Jimi se opravdu živě zajímá. ,,Tajnou. Nikdo o ní nesmí vědět. Hlavně ne taťka," oznámí jeho sestřička s náležitě hrdym úsměvem. Cejtim se jaksi nepatřičně a popravdě i přebytečně bejt svědkem důvěrný sourozenecký chvilky. ,,Počkám na vás venku," prohlásim. Ze všech těch šoků muj organismus nutně potřebuje dávku nikotinu. ,,Nene. Ty pojď taky," zdá se, že ani já nemám šanci na únik, když se dívka svojí drobnou tlapkou zmocní i mojí pazoury. ,,Živýho skunka už jsi viděl?" octnu se taženej kamsi do nejodlehlejšího rohu stodoly, špekulující, co dál mě tady ještě čeká.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.