Vzdejme díky, za dary jichž se nám dostává, ačkoliv někdy se jeví spíš jako prokletí.

29. října 2016 v 23:32 | Fénix |  Vzdejme dík, za dary jichž se nám dostává, ačkoliv někdy se jeví spíš jako prokletí.
Zdravím, přátelé!
...I zaúpěly hory a porodili... novou povídku. Trvalo to dlouho, vím. Však ale ona se ta původně krátká jednorázovka zvrhla v plných 26 stránek. To by mohli být malé plusové body, ne? Zase na druhou stranu, aby jste se zbytečně netěšili, musím říct, že se v ní venkoncem nic převratného neděje. Je to takový propojovák mezi uplynulou a budoucí detektivní povídkou. I tak doufám, že se bude líbit a alespoň něco příjemného v ní naleznete. Jakékoliv komentáře vítám.
Za rychlý betaread jako vždy patří dík Janě.



,,Vítejte v pekle, by tu mělo stát spíš," zamumlám, míjející monumentální příjezdovou bránu jakou pravděpodobně musí mít každá správná farma v těchhle končinách. ,,Pořád mi není jasný, proč tu musíme zůstat přes noc. Pár mil zpátky sem si všiml moc pěknýho motorestu a zaručeně tam budou mít i pěknou pohodlnou postel a sprchu a spoustu dalších bezva věcí, co bysme si určitě užili," zkoušim to neochvějně, i když už je dávno rozhodnuto. Prašná cesta mezi ohradama s dobytkem na muj vkus ubíhá příliš rychle třeba, že se s DeSotem šinu na nejnižší minimum plynu možný předtim než by motor chcíp. ,,Už jsme to probírali. Sebrat se po večeři a hned zmizet by nebylo moc zdvořilý, že ne?" ozve se unaveně z místa spolujezdce, ,,Podívej, já taky nejsem dvakrát nadšenej myšlenkou tam zůstat, ale máma byla neústupná," dodá s dalším povzdechem. Vim, že původ Jimiho únavy nepramení v dlouhý štrece napříč státama, co máme za sebou ani z debat na daný téma mezi náma. I když samozřejmě, pravděpodobně mu taky dvakrát nepřidávaj, jenže já si nemůžu pomoct, abych aspoň nepyskoval. Správně. Vyměkl sem. Na vzdor všem svejm zásadám, hlemýždím tempem, spolu s Jimim mířim vstříc svýmu prvnímu Díkuvzdání. Nejenom s jeho rodinou, prvnímu vůbec. Všeobecně nejsem moc do slavení svátků jakýhokoli druhu a speciálně tenhle byl u nás doma dost na indexu. Nemůžete od famílie, kde se vyznává pacifismus čekat tradiční slavení dne počátku útisku a následný genocidy na původních obyvatelích páchaný kolonistama. Alespoň to je to, co řekla Siobhan. Nikdo z nás, ani tatík, neměl odvahu, ani důvod jí odporovat. Nikdy v dětství sem se tim necejtil o něco ochuzenej, bylo mi to spíš tak nějak šumák a mohlo by bejt i dál, jenomže remcat a stěžovat si je lepší než brát na zřetel malýho otravnýho červíčka nervozity z nadcházejícího setkání, hlodajícího kdesi v mym střevstvu. Sem dospělej chlap a ty nejsou nervózní. Nikdy. ,,Uvidíš, všichni jsou moc přátelský, teda ke mně nikdy moc přátelský nebyli ale bejt přátelský k hostům, je tu něco jako zákon, takže ty se nemáš čeho bát. Bude to v pořádku," Jimi je dost nervozní za nás oba a křečovitej úsměv, kterej vyloudí, je toho jenom další důkaz. ,,Bude, že jo?" upře na mě pohled plnej touhy po ujištění. Něco, co mu dát nemůžu, protože ani já nevim, jak celý tohle setkání dopadne. Zastavim. Vypnu motor. Klíč vysunu ze spínací skříňky. Drahocenný vteřiny k oddálení nevyhnutelnýho. Velkej dům je přesně takovej jakej sem si představoval, když sem někdy v myšlenkách zabrouzdal k Jimiho původu. I s prostornou verandou z bílejch latěk, dvojicí houpacích křesel, osazenou po celým obvodu truhlíkama, z kterejch přetékaj rudý muškáty, zvonkohrou jemně cinkající ve větru, zavěšenou na trámu, je to takový klišé vyjadřující perfektní domov až to bolí. ,,Nezáleží na tom, jak to dopadne, pamatuj, že i tak je na světě dost lidí, který tě maj rádi," když nakonec najdu ty správný slova, není to jenom prázdná fráze a Jimi to ví. Za dobu, co sme spolu, nevyhnul se setkání s mojí rodinou, Benem, Jenny, Seamusem, Dolores, Barrym, všema těma lidma okolo mě a všichni do jednoho si ho doslova zamilovali. O důvod víc snažit se teď bejt tou nejsprávnější podpůrnou osobou na světě. Chtěl bych ho políbit nebo aspoň stisknout rameno pro povzbuzení, ale spěchá z auta. Jev jakýho sem si všimnul od samýho počátku naší cesty. Je odtažitější než je obvyklý. Jako kdyby se nějak snažil potlačit v sobě to, co ho dělá jím. Umim bejt trpělivej, když na tom záleží a zdá se, že jemu na tom, aby na svojí famílii udělal nejlepší dojem, záleží hodně na vzdor tomu, že tvrdí něco jinýho. Následuju ho. To málo, co máme s sebou, nechám v autě. Nenazval bych to přímo pesimismem, možná tak zdravou skepsí, bejt připravenej na jakoukoliv reakci, jaký se nám může dostat a zvládnout případně vyklidit urychleně prostor. Ann už stojí na zápraží. Hrdá a vznešená. Jako bohyně všeho mateřskýho, co může existovat. Na konec listopadu nezvykle teplej vánek si pohrává s jejíma plavýma vlasama i lehkejma černobílejma puntíkovanejma šatama v decentní dýlce pod kolena přepásanejma zástěrou. Těch prvních pár kroků čítajících vzdálenost mezi nima se Jimi vleče jako by se ke každýmu jednotlivýmu musel přemlouvat. Pak nejspíš prohraje boj sám se sebou o to bejt dospělej a bejt muž. Je zpátky malej kluk, kterej se rozeběhne vstříc čekající náruči svojí matky. Takový je to vrátit se domů. Asi nezáleží na tom, jak dlouho jste pryč, ani za jakých okolností domov opustíte ten jedinej a pravej zůstane navždycky ve vašem srdci. Zůstanu celou scénu sledovat z diskrétní vzdálenosti nechávaje jim soukromí. Mezi vřelým objetím a polibkama jakýma Jimiho matka častuje jeho obličej od čela k bradě, pro mě není místo. Teprve až pak, když po krátký slovní výměně se jejich pohledy upřou mym směrem, se vydám k nim. Dva páry očí téměř totožný barvy v obou se shodně třpytící stopy vlhkosti. ,,Vy musíte být bezpochyby Francis, tak ráda vás poznávám," Ann ke mně napřáhne ruku. Stisknu jí s pocitem déjà vu. Tak stejný, a přesto tak rozdílný. Stejná vřelost v hlase, stejnej úsměv, ačkoliv tenhle je mnohem veselejší. Už teď vim, že alespoň s ní mi bude potěšenim přepisovat novou časovou osu. ,,To je vzájemný, madam," oplatim zdvořilost, odhodlanej dát na svoje nejlepší chování, ,,A prosim, je to radši Springer," Jimiho culícího se za jejím ramenem probodnu krátkym nenápadnym o to vražednějšim pohledem. Pochopitelně, že malej prevít mi musel udělat naschvál. ,,Dobrá tedy a pak prosím je to Ann nebo Annie," nabídne, ,,Můj chlapče, je toho tolik, co musíme dohnat," láskyplnym úsměvem zazáří na svýho syna, ,,Ale bude to muset počkat, všichni ostatní už čekají uvnitř. Tedy až na Matthewa, ještě musel cestou z letiště vyzvednout babičku, dorazí i s ní později," informuje. Neunikne mi, že předchozí uvolnění se z Jimiho vypaří. ,,Babi McEllisterová dorazí taky?" zeptá se. Není to přímo panika v jeho hlase, ale taky ne nadšení ze setkání s dlouho neviděnou příbuznou. ,,Ovšem, zlatíčko," jeho matce tahle maličkost, zdá se, unikne, ,,Sešlo se nás tu požehnaně, ale nějak se srovnáme. Můžeš mít svůj starý pokoj a pro vás, pokud by to nevadilo, mám připravený pokoj pro hosty," obrátí se na mě s omluvou v očích. Netušim, jestli je se všim srovnaná, jak naznačuje, ale i kdyby ano, pořád tu mám, co do činění s předpotopní morálkou a asi ani Jimi ani já sme nemohli čekat plný akceptování našeho vztahu. Přikejvnu. ,,Žádnej problém. Už tak je to víc, než v co sem mohl doufat. Děkuju. Vlastně sem navrhoval, že bych zůstal v hotelu. Nechci dělat potíže," přiznám. Lehce se zamračí: ,,Vyloučeno. Doufám, že se oba zdržíte, co nejdéle. Chci si užít svého syna a o vás se dozvědět, co nejvíce bude možné. Kde máte svá zavazadla? No tak, už měli být i s vámi dávno uvnitř," s humorem v hlase pokárá Jimiho. I když ty dvě by asi nemohly bejt odlišnější, něco z jejího přístupu mi připomene Siobhan, což je asi dobře. Určitě má stejnej vliv na lidi, když oba bez další diskuse se poslušně vybereme k autu zpátky pro věci. ,,Co je špatně? Nezdáš se dvakrát nadšenej, že uvidíš svojí babču," udeřim, hned když je to možný a máme ještě chvilku soukromí. ,,No je to tátova máma," oznámí s pokrčenim ramene jako by to samo o sobě bylo vysvětlení. V podstatě je. ,,Nemusíš řikat nic dál. Hádám, že bigotnost a pseudomorálka se u vás děděj z generace na generaci spolu s rodinym stříbrem," usoudim. Sám nevim proč, ale nutnost bojovat s jednou generací na víc pro mě nedělá žádnej rozdíl. ,,Tak nějak," ušklíbne se. Hodim po něm bágl s jeho věcma, aby přišel aspoň na chvilku na jiný myšlenky. Zabere to. Prohne se pod jeho váhou- kolik sakra potřebuje kluk věcí na maximálně tří denní vejlet? Ale jeho úšklebek je triumfální. ,,To je duch! Zmákneme to, uvidíš!" vžiju se na chvilku do role osobní roztleskávačky. Jimi se zazubí, ale když se pokusim ukrást si poslední polibek na nevim jak dlouhou dobu, uhne a zdrhne do domu. Zabíjí mě. V duchu zaúpim. Něco mi říká, že tohle bude pekelně dlouhej prodlouženej víkend a na jeho konci zkapu na sexuální deprivaci. Teda pokud mě dřív neodstřelí některej z jeho vidláckejch příbuznejch.
oooOOOooo


Celou tu zvítávací a představovací scénu prováděnou následně v útrobách haly, oproti mejm očekávánim, střídmě a celkem vkusně zařízenýho domu- chyběj tu lovecký trofeje po stěnách a skříň se zbraněma, která nejspíš tvoří jednu z dominant každý jiný domácnosti v těhle končinách, tu taky nenajdeš; sleduju spíš z pozice nestrannýho pozorovatele. Jak se ukázalo, Jimimu během jeho nepřítomnosti, přibylo pár novejch příbuznejch. Přesnějš, Betty-Sue jeho švagrová. Žena bratra Andrewa. Pokud se mě ptáte na názor, pěknej kousek floridský paničky přesně vhodný na ozdobu profitujícího realitního makléře, jakym on je. Jemná lehce bronzová kůže balící delikátně stavěný kosti, vyšperkovaná kvalitníma vnadama. Vlasy odstínu nejlesklejší havraní černě, hnědý oči zobrazující pod povrchem inteligenci, na první pohled nejspíš úmyslně upozaděnou, vždycky vhodně načasovanym, nic méně upřímnym, širokym úsměvem. Šlank figura nepoznamenaná dvěma vejlupkama- asi pětiletý dvojčata nejvíc ze všeho připomínající párek cherubínků s ďáblem v těle toho času pobíhající všude okolo; ani tim třetim na cestě o jehož pokročilejší fázi výroby nasvědčuje jenom sotva patrná vyboulenina pod šatama v oblasti krajiny břišní. Jinak po všech stránkách milá osoba, od který jako jedný z mála přítomnejch dospělejch se nám dostalo trošku přátelštějšího přijetí. Andrew si vystačil s laxnim stiskem ruky, vsadim se, že i svoje klienty vítá s větším nadšením než vlastního bráchu. Ve svým sáčku v barvě námořní modři s neodmyslitelnou výšivkou na kapsičce a přesně o pár odstínů světlejšim rolákem pod, majícim budit dojem ležérnosti, je zářnej příklad toho, jak to nemá dopadnout, když se synek ze skromnejch poměrů vyšvihne na vrchol. Jako by to nebylo už dost patrný z jeho neustálýho vychloubání jeho poslednim modelem BMV, kterýho nebylo možný si nevšimnout na příjezdový cestě. Edgar by asi nemohl dát víc najevo, jak moc ukradený mu sme, než pasivně resistentně ani na moment neodlepit pozornost od kutění na nějaký rozebraný součástce, patřící, hádám, do jednoho ze strojů potřebnejch na farmě. Skoro by se mu dalo věřit, že v jedný osobě obstarávat celej ranč, mu nedovolí ani na chvilku si odfrknout, jenže to by nesmělo bejt jeho podrážděnýho škubnutí v čelisti téměř pokaždý, když Jimi promluví. Jako, že za celou dobu co sme sem přijeli, to nedělá často. Vzdám tichej hold svýmu tatíkovi, ať už je kdekoliv. Taky sme si procházeli timhle nelehkym obdobím, jenže když se to provalilo, prostě přestal bejt muj nejlepší kámoš, ale nikdy nepřestal bejt muj táta, připravenej mi pomoct, v případě, že bych měl nějaký trable. Pak, když se ke společnosti připojí Matthew, poděkuju znova, tentokrát za to, že sem neměl žádný jiný mužský sourozence. Se svojí atletickou postavou, blonďatýma vlasama a modrýma očima - stejně jako jeho starší bratr, s věkem čerstvě po škole, má všechny atributy potřebný k tomu bejt arogantní floutek myslící si, že mu patří svět. Mám sto chutí ho přesvědčit o opaku ve stejnou chvíli, kdy Jimiho místo normálního pozdravu, vezme do "kravaty", jenom tak pro zábavu. Čistě pro to, aby mu dokázal svojí fyzickou převahu. Neudělám to. Slíbil sem svoje nejlepší chování, ať kdokoliv řekne nebo udělá cokoliv, tak se toho budu držet. Jimi mi za tohle hodně dluží a já se postarám, abych si to vybral i s úrokama. Faktem zůstává, že všichni tihle zmínění nejsou nějakym způsobnem nic s čim bych se už v životě nesetkal, takže mě ani nemůžou nijak vyvést z míry. Ten, kdo je skutečně děsivej, je babi McEllisterová. Ani na chvilku se nenechám zmást její image neškodný stařenky. Kolečkový křeslo a tim myslim to staromódní proutěný opatřený kolesama, přes stehna přehozenej vlněnej pléd, na klíně štrikování, kterýmu se věnuje skoro v jednom kuse. Tak trochu jako vytržená z jinýho času a možná i odtržená od reality. Dalo by se tomu věřit, nebejt páru ledově modrejch očí s intenzitou rentgenu se do mě zabodávajících přes želvovinový obroučky, kdykoliv si myslí, že ztratím ostražitost. Pokud moje přítomnost uráží její avizovanou předpotopní morálku, nijak to zatím neprojevila. Od Jimiho se nechala políbit na tvář na přivítanou, s výjimkou toho jediná interakce mezi nima. Nedá se ani určit, jestli jeho nepřítomnost a znovuobjevení pro ní hrajou nějakou roli. Co se říct dá, že asi nebude tim klasickym příkladem pohádkový babičky, spíš to vypadá, že jí obtěžuje i přítomnost jejích pravnoučat dovádějících všude okolo. Na oplátku se nezdá, že by ani oni nějak vyhledávali její blízkost. Všeobecně se dá atmosféra nazvat jako dusná. Od hranice mezi trapností jí dělí jenom tradiční fotbalový utkání vysílaný v telce. Tak můžeme svorně všichni, mě nevyjímaje, předstírat sledování hry místo nucený konverzace.
OooOOOooo
Všechno dobrý jednou skončí anebo má aspoň přestávku mezi poločasama. Normálně bych tenhle skvělej čas použil k vyrovnání příjmu a výdeje tekutin nebo si aspoň zapálil. Jo pro cigáro bych teď vraždil, jenže nezdá se, že tady by tomuhle mýmu zvyku byli nakloněný, a že bych šel ven taky nepřipadá v úvahu, když svým velice nenápadnym způsobem, Jimi přitisknutej na sedačce vedle mě připomíná klíště a nepotřebujem slova nebo bych nemusel bejt ani extra vnímavej, abych nevyčenichal, jeho prosbu nenechávat ho samotnýho v okruhu rodinnym spíš připomínajícim kruh hladových, neustále se přibližujících vlků. Jak bejvá zvykem, Betty-Sue s Annie se pilně činěj v kuchyni s posledníma přípravama sváteční večeře, tim pádem pro nás tu zbylo tohle ne moc přátelský prostředí. ,,Tak, Jamesi," Andrew promluví a způsob jakym zdůrazní Jimiho jméno nenaznačuje nic jinýho než provokaci, ,,Ještě jsme od tebe neslyšeli, čim že se to v tom velkym městě živíš. Nebo jsi jeden z těch šťastných, kterého vydržuje jeho přítel?" Typický. Ztěží potlačim odfrknutí. Do Andrewovi role světáka patří bejt v pohodě se všim co je momentálně trochu v kurzu. To mu ale nezabrání navážet se do svýho mladšího bratra potažmo mě jinym způsobem. Nepochybuju, že dostal aspoň zkrácenou verzi ohledně našich kariér, třeba že míněný v dobrym od Annie. Tady na práci rukama pořád není nic ostudnýho, takže by to mělo bejt v klidu, dokud jeden idiot nebude mít potřebu se povyšovat. ,,Nikdo si mě vydržovat nemusí," Jimi sotva pípne. Je to takovej rozdíl od jeho běžně držkatýho já, vidět ho a slyšet tady tak neprůbojnýho. ,,Máme svoji domácnost a na všem se podílíme rovnym dílem," dodá. Což tak úplně pravda není. Moje apanáž a to, co zbylo z odměny, hradily většinu nákladů. Ne, že by mi na tom záleželo, ale ve světě kde prachy vládnou a kde tradice velí, že skutečnej chlap je ten, kterej má zaopatřit rodinu, je třeba si zvyknout, že všechno se jich týká. Jakoby už tak mezi náma najít rovnováhu v týhle otázce dost často nepřipomínalo snahu udržet si balanc na ostří nože. Knechtovi se povedlo tnout do živýho. ,,Samozřejmě, má chyba, zapomněl jsem," Andrew rozhodně nezní omluvně a já už v životě slyšel dost urážek, abych poznal kam míří, ,,Patrně to není jednoduché, když jste to… no však víte - nezaměstnaný," ten rádoby účastnej škleb bych mu nejradši smázl z ksichtu. Budiž mu k dobru, že se nesnaží o žádnou zvláštní rafinovanost, aspoň je hned jasný v jakym duchu se jeho útoky ponesou. ,,On má práci," zasyčí Jimi skrz zuby. Co se obrannosti a impulsivity týká, nemáme si co vyčítat, jenom mu chybí zkušenost poznat, kdy to není tak docela na místě. Jako v tomhle případě. Bod přiznanej. Blejsknutí Andrewovejch uměle vybělenejch zubů prosvítí jeho opálenou kůži. ,,Jo to má. Co že to je? Soukromé očko? Netušil jsem, že se něčím takovým může někdo vážně živit. Vždycky jsem si myslel, že to patří spíš do filmů a brakových románů," tak jako předtim i teď se snaží urážku balit do hedvábí zdvořilosti. Je to něco s čim se dá pracovat.
,,Jistě, že může a celkem slušně. Je to sice víc riskantní a ani zdaleka ne tak zábavný, jako prodej pozemků v bažinách nic netušícím důchodcům, ale živit se tim dá," kontruju klidně. Neměl by házet kamenem, kdo žije ve skleněnym domě nebo je prodává.
,,Hej! Nikdy sem nic takovýho neudělal!" Andy nadskočí jako čertík z krabičky.

,,Samozřejmě. Ani by mě nenapadlo něco takovýho tvrdit. Jenom říkám, že každá profese má kolem sebe spoustu klišé soukromí detektivové zrovna tak jako realitní makléři na Floridě," řeknu smířlivě. Jedna jedna na body.

,,Chytrák, co?" Andrew zůstane naježenej, jako dobře nakopnutá kočka, ,,Lidé jako vy, ničí tuhle zemi nám všem," sykne.
Čekel sem to, jistě. Popravdě ne od něj a ne hned takhle z kraje.

,,Lidé jako my?" tázavě nadzvednu obočí ignorující bodavou bolest pod žebrama způsobenou Jimiho loktem nenápadně o to důraznějš se trefícim právě tam. Signál, abych se stáhnul. Jenže...

,,Povaleči a ignoranti profitující z práce nás ostatních. Vím o vás všechno. Nechal jsem si vás prověřit," zakončí Andrew s triumfálnim úšklebkem. Nejspíš bych teď měl bejt šokovanej nebo ohromenej k smrti, nebejt vědomí, že v dnešní době není tak složitý se k určitejm informacím dostat a nebejt si vědomej povahy těch, ke kterým se dostat mohl.

,,Nejspíš by sis měl dát počítač do servisu, protože ti google pěkně kecá, chlapče," ušklíbnu se na oplátku, ,,Jinak bys taky věděl, že mám nárok na každej cent, kterej mi byl kdy přislíbenej, a kterej já odmítl," vynesu svojí postupku. Seběhlo se to všechno docela rychle. Mohlo za to pár maličkostí a přátel, co věrně splnili rčení, že cesta do pekel je dlážděná dobrýma úmyslama. Zaobírat se podrobnostma se mi teď vážně nechce, stačí jenom říct, že na konci toho všeho, náčelník neměl jinou možnost než veřejně přiznat moje zásluhy na vyřešení případu, muj vyhazov přehodnotit coby dobrovolnej odchod a propuštěn se ctí. Nehodí se přece, aby zachránce města měl zároveň statut šílence. S tim související nabídnutej post konzultanta, kterej já odmítl. Moje nově slávou zářící, médiama posvěcený renomé mi jako soukromýmu očku zajistilo dostatek práce, abysme neživořili a já zároveň nemusel bejt poskok města.

,,Říkejte si, co chcete, bez toho zůstáváte příživníkem parazitujícím na neštěstí jiných. Jak moc musí mít silný žaludek a absolutní absenci skrupulí někdo aby strkal nos do cizí špíny a profitoval v neštěstí druhých?" Pokud někdo je zvyklej sledovat víc než jenom slova, jaký se někomu jinýmu řinou z šlajferny, jako třeba já, všimne si změny v posezu u svýho protivníka. Od sebe odtažený kolena do šířky sice přímo křičej "pán domu" jenže obraně zkřížený ruce na hrudi řikaj něco jinýho.

,,Hm, ani moc ne. Nějakej problém se soukromýma vyšetřovatelama?" vystřelim naslepo s o to sebevědomějšim ušklíbnutim, tušící souboj eg.

,,Héj, zpomalte hoši!" zahaleká Matthew víc než dost pobavenej malou výměnou, ,,Z toho vašeho tření je tu tak vedro až mi vyschlo v krku. Co takhle dát pár piv před večeří, to přeci nemůže škodit?" Mrkne na staršího bráchu hledající v něm spojence. Nejspíš něco, co fungovalo už od jejich mladších let. Ne tentokrát. Štítivě nakrčí nos už při slově pivo. ,,Beze mě. A vůbec, jako bys nevěděl, že máma nemá ráda pití v domě," zamručí stylem staršího, rozumnějšího. Příčin může bejt víc, prohrou v naší malý slovní přestřelce počínaje, respektováním domácích pravidel konče. Osobně bych ale sázel na prostou nechuť dělat něco tak plebejskýho jako chlemtat pivo při sledování fotbalu. ,,No tak, je to tradice, a já náhodou vim, že speciálně pro dnešní příležitost jich na nás pár čeká. Byla by škoda je tam jen tak nechat zahálet, ne? Nebuď takovej srab, bratříčku," Matthew očividně na něj zná správnou páku. ,,Všichni si dáme. Pijete pivo, že jo?" s otázkou se obrátí na mě. V očích mu pořád blejská vylomenina, ne toho přijemnýho druhu, koutek rtů škube výzvou. Ne, Applettini s paraplíčkem, ty v stereotypech uvízlej debile. Mám chuť odpovědět, spokojim se ale s prostym přikejvnutim: ,,Může bejt," nestojim o to dělat si z něj kámoše a ani přijmout rádoby gesto přátelství v podobě společnýho popíjení. Zdá se, že pro teď to stačí. Rozjetej Matthew si za cíl opět vybere svýho staršího bratra. ,,No tak vidíš," řekne významně jako by to byl ten nejlepší argument. Asi i je. Můžete dostat burana z buranova, ale buranskej úzus z něj nedostanete. ,,Fajn, jedno," Andrew protočí oči. ,,Dáš si s náma, tati?" když už jednu pózu zradil, zjevně nechce opustit tu domácího mazánka. Vlastně celý to tady začíná připomínat zajímavou sociologickou studii. Edgar aniž by odlepil pohled od práce na součástce, jenom zavrtí hlavou. ,,Ne." Alibismus, ve kterym otevřeně svejm milovanějšim chlapcum nezatrhne zábavu, nestojí na straně svojí manželky, ale ani se nebude aktivně účastnit něčeho, co by jí zjevně mohlo naštvat. V podstatě jako by tu vůbec nebyl, ani co se týká zbytku jeho rodiny. I to se zdá jako běžně zaběhlej zvyk. ,,Takže vyřízeno, teď ještě zařídit," Matt nadšeně tleskne, ,,Jiminko, to jde za tebou, jedna dvě tři zrci, co si dáš ty je tvuj problém, kde je lednička to si snad ještě pamatuješ," zavelí. Zjevně další z těch věcí, co tu jsou běžně na pořádku, Jimi tentokrát ani nezaprotestuje a prostě se zvedne. I když se snažim do ničeho nemíchat, něco z toho, jak moc je mi takový jednání proti srsti muselo prosáknout na povrch, když si toho všiml i takovej dřevák jako Matt. ,,Nechte ho, to je v pořádku. Jiminka je taková naše starší pečující sestřička, dělá to ráda," zazubí se, ,,Ne, vážně, nemohl ste si vybrat líp, pokud jste hledal dobrou domácí žínku, ale to už určitě víte. Odjakživa je pro domácí práce přímo stvořenej, vlastně se divim, že teď nepomáhá mamce s večeří. Fakt, nekecám, vždycky se do toho přímo hrnul. Že jo, tati?" Ani on, když hledá odezvu u svýho předka, se jí nedočká. Dlužno dodat částečně k mýmu uspokojení ačkoliv nemůžu odhadnout, co přesně je příčinou toho, že Edgarův inbus hlasitě sjede po drážce hlavičky šroubu, vedenej neúměrnější silou než by bylo třeba. Já se chystám k nějaký peprný odpovědi, když v tom ucejtim překvapivě silnej stisk prstů na rameni zároveň se studenou orosenou plechovkou vtiskávanou mi do dlaně. Vzhlídnu. Z Jimiho prosebnýho pohledu můžu vyčíst němou žádost, abych se do toho nemotal. O.k. ,,Dík," řeknu, za donesenej nápoj. Snad z vděčnosti nechá moje prsty dotknout se těch jeho, krátce, jakoby zůstat tak dýl byl zločin, než stáhne ruku z mýho ramene. Jak se hra zase rozjede, začnu si připadat víc uvolněnej. Možná je to vlivem studený tekutiny příležitostně mi klouzající hrdlem, přinášející klid něčeho známýho v tomhle nepřátelskym území nebo naopak teplem vycházejícím z Jimiho těla v místech, kde se strany našich stehen setkávaj v jedinym možnym kontaktu. Nejspíš kombinací obojího. ,,Tak co, kdo myslíte, že vyhraje Super Bowl?" Matthova zdánlivě neutrální do placu hozená otázka se nesetká s valnou odezvou. Dokonce ani ne, když se svýho staršího bratra pokouší k reakci ponouknout pošťouchnutim nohou. ,,Dej mi s tím pokoj. Koho zajímá, jak se mezi sebou porovná banda přeplacených a podplacených trapáků? Mám důležitější věci na práci," odsekne. Bratrská láska všude okolo. ,,Co asi? Teda s tebou je dneska otrava," odfrkne Matt nazpátek. Návdavkem po svým starším sourozenci hodí hrst buráků. ,,Třeba dospět. Ne vážně, co za nezodpovědného hňupa si nezajistí místo před dokončením školy?" zeptá se Andrew, zodpovědnost sama. Asi nebudu jedinej komu tahle jeho vlastnost poleze krkem. ,,Každej nemůžeme bejt ztělesnění dokonalosti jako ty, bratříčku. Někteří si potřebujeme dát pauzu a rozhlídnout se po světě, než se uvážeme nadosmrti v nudný práci," zašklebí se Matthew. Těžko soudit na kolik je tohle běžná úroveň špičkování nebo se tu jedná o hlubší problém. ,,Pauzu od čeho, od reality? Tím svým nezodpovědným přístupem akorát přiděláváš celé rodině starosti." Zvláštní, že tohle Andyho moralizování od ostatních zůstane bez povšimnutí. Jako by ani hlas všech nebyl. Každopádně, pokud měl za cíl přiživit všeobecný dusno, povedlo se mu to. ,,Jdi se bodnout," zamumlá Matt, ,,A vůbec nejsem to já do koho by ses měl navážet. Co támhle naše Jiminka? Já nejsem ten, kdo nechal školy a zdrhl kdovíkam," docela logicky kolem sebe začne kopat a snažit se odpoutat pozornost od svojí osoby. ,,Chceš být jako on? Ten, má aspoň chlapa, když už nic jinýho," asi neexistuje pohrdlivější vyjádření, jakym by se v životě zdánlivě úspěšnější z duelantů mohl drát za svojí pravdu. ,,Myslíš, že bych si měl taky najít chlapa, bylo by to pak pro tebe o.k.?" Matthew vyzývavě zakmitá obočíma. ,,Tohle nemá smysl, končim. Jsi idiot," kapitulující Andrew se zaměří na dění na obrazovce, kterýžto jak už víme, ho zas až tak moc nezajímá. Pravděpodobně nejrozumnější, co mohl udělat. Nejspíš sem nebyl patřičně vděčnej, za krátkej oddechovej čas, kterej nám byl danej. Ten končí v momentu, kdy prostřední z blonďáků obrátí svojí frustrovanou pozornost zpátky k našim maličkostem. ,,Vítejte v našem harmonickym domově. Jiminko neřikej, že tohle ti nechybělo," jeho úsměv je falešnej, jak řidičák středoškolačky na mejdanu, ,,Tebe se neptám, protože všichni víme, jak to vy holky máte se sportem, ale od vás sem ještě neslyšel, jak to vidíte se Super Bowlem," zjevně nehodlá opustit pro sebe bezpečný území při vedení druhý válečný linie. ,,Náhodou, sem teď začal sledovat baseball," v týhle rodinný jungli, považuju Jimiho projevení se, třeba že v podobě sotva slyšitelnýho pípnutí, za daleko důležitější než moje samotý zodpovězení otázky. Ochotně mu proto přepustim prostor, kterej byl určenej mně. Dobře, neni to tak, jako bych já stál o to, vést s místníma tupcema sportovní nebo jakoukoliv jinou debatu. ,,Jo, to myslim dává rozum," odvětí starší blonďák po krátký o to víc zřejmý chvilce přemejšlení, ,,Baseball je pomalá nudná hra pro starý, tvuj šamstr je starej, tak ty jako dobrá žínka sdílíš jeho zájmy. V pohodě. Nejspíš taky fandíš White Socks nebo Cubs? To je jedno ubožáci jako ubožáci, ale nedivil bych se, kdyby takovej odrodilec měl v oblibě stejnej manšaft jako jeho starej. Nic ve zlym," rozpřáhne pazoury v zdánlivě bezbrannym gestu. Tušim, začínám chápat zdejší hierarchii. Nejstarší lev nedotknutelnej, si udržuje svojí pozici nad věcí. Oba starší lvi snažíce se soupeřit o jeho pozornost a zaroveň ho svrhnout tim, kdo se projeví jako větší vůdce. Bez zábran k tomu používající i nejslabší kusy stáda, což je v tomhle případě Jimi a já. Ne, že bych nějak stál o pochybnou čest se do toho zapojit a taky sem vážně slíbil, že budu hodnej, jenže hrome, do oblíbenýho týmu se mi nikdo navážet nebude! ,,Mladej, možná sem starej a podle tebe nejspíš taky trochu holka a všechno další, co tady naznačuješ, ale já hrál na akademii fotbal. Mimo toho, že takový vejtahy jako seš ty, sme si mazali na chleba k snídani, tak vim i další věci. Jako například, že cokoliv, co vzešlo z tady těch končin, v jakýkoliv soutěži, nemá šanci na postup. Cubs převálcujou ty vaše Divočáky kdykoliv si zamanou. Teda čistě teoreticky, kdyby hráli stejnou ligu. Což se nestane. Takže vážně nechápu na, co seš tak namachrovanej," asi první moment za celou dobu tady, kdy se začnu cejtit trochu ve svý kůži. Zdá se, že podobnej vliv to má i na Matthewa. Víc než ochotně přijme mojí výzvu se zápalem někoho, kdo si celou dobu koledoval o hádku a teď dostal, co chtěl. ,,To jste na omylu. Razorbacks jsou nejlepší univerzitní fotbalovej i baseballovej tým. A já vlastně ani tak nic špatnýho neřek, jenom, že fotbal je lepší a dynamičtější hra než baseball. Ale co vy o tom můžete vědět. Už to nejspíš bude nějakej pátek, kdy jste sám hrál a jak tak na vás koukám, tak se vsadim, že teď už byste neuběhl ani deset yardů bez zadejchání. Ale to je v pořádku. Prostě se smiřte s tim, že máte svoje nejlepší dny za sebou a necháme to bejt," oznámí s namistrovanou benevolencí. Přiznám mu, že možná vážně bude dobrej hráč, sice, že ještě doteď nevim na jaký pozici, kličky mu jdou slušně, jestli mu o něco jde a já se klidně vsadim, že jde. ,,Máš zájem to vyzkoušet, jak moc shnilej sem?" blejsknu po něm svým nejvyzývavějšim úsměvem. V podstatě mě to i začíná bavit. ,,Radši ne. Nechci vás mít na svědomí a neodpustil bych si, kdybyste si kvůli tomu třeba poničil manikůru," ušklíbne se. Jenže oheň v jeho očích říká něco jinýho. Přesně o to mu šlo od samýho začátku. Já nikdy neuhnul před výzvou a teď s tim nebudu začínat, ani když vnímám Jimiho prsty se silou zarejvat do mýho stehna ve snaze mě zastavit. ,,Tak dost!" povel k zastavení kupodivu přijde zcela jinýho, nečekanýho zdroje. Edgar třískne šroubovákem o stůl, v ten samej moment je na nohách. ,,Já nedovolím, aby ještě někdy pod mou střechou padaly ani v narážkách zmínky o té zvrácenosti," zahřmí, klikatá modrá žíla mu výrazně pulsuje na spánku, ,,Ty, to je celé tvoje vina," obviňujícim prstem ukáže na Jimiho, ,,Jen se podívej, nejsi zpět ještě ani celý den a už tu vládne chaos. Když už tvá matka trvala na tom nesmyslu, abyste tu oba byli, budeš se chovat slušně a nebudeš provokovat své bratry, rozumíš?!" zasyčí. Než by jeden z nás stihl vymyslet odpověď za předpokladu, že se na něco takovýho dá něco říct, k mýmu překvapení se ozve Matthew. ,,To je v pohodě, taťko, jen se tak špičkujeme. O nic nejde," snaží se klidnit situaci. Vážně sem od něj nečekal, že zrovna on vystoupí na Jimiho obranu. Ne, že by to mělo nějakej smysl. ,,Nic není v pohodě, synku. Vůbec nic," Edgar se na něj sotva otočí. ,,Budu v dílně, ať mě matka zavolá až bude večeře," pobere si už zpola zkompletovanou součástku a odsupí. No aspoň máme jasno. Chvíli je skoro hmatatelný ticho, který by se nejspíš s trochou představivosti dalo krájet, přeruší ho jenom třísknutí, hádám, že vchodovejch dveří. Pak se znovu ozve Matthew, jako by popírání bylo další společnej rodinnej rys: ,,Takže vy dva proti nám dvěma, jdeš do toho se mnou, brácho?" obrátí se na staršího sourozence. Jako by se vůbec nic nestalo. ,,Proč ne. Stejně bys mi asi nedal pokoj, že ne, ty otravo?" odsouhlasí Andrew, dostatečně dávající najevo, jak moc se tím sníží ze svojí úrovně, přesto až s zarážející ochotou. ,,Dej mi jenom chvilku na převlečení, nezničím si kvůli tomu tvému blbnutí oblek za tisíc babek," dodá. Zdá se, že i tady funguje pravidlo, že nezáleží na tom, jaký jsou spory uvnitř, ale proti všem ostatním, sourozenci drží pohromadě, i když se jedná o takovou maličkost jako dát očekávanou lekci cizákovi. ,,Mám jednu podmínku," řeknu protože lepší šanci už bych dostat nemusel, ,,Když vyhrajem, přestaneš s tou směšnou přezdívkou," kejvnu směrem k Jimimu. Matt chvíli váhá. Je na něm skoro vidět vnitřní boj, jak nerad by se eventuelně vzdával svojí oblíbený zábavy. ,,Platí, ale to se nestane," pak ke mně sebevědomě napne ruku na stvrzení naší dohody. Přijmu. S většim nadšenim, než bych sám od sebe čekal. Vlastně je to docela dávno, kdy sem měl nějakou akci a vyhlídka násilí i v omezený podobě přátelský hry, doslova rozezpívá mojí krev radostí. ,,Chci hrát s váma," ozve se. Při výčtu členů týhle malý smečky sem nejspíš zapomněl na malou, ale rozhodně ne nenápadnou Helenu. Jimiho mladší sestřička. Druhej z důvodů jeho návratu. Copatý, obrýlený vyžle, jehož tělo ještě nepřekročilo práh dětství, ale už je u ní dobře patrná neústupnost vlastní starším z její rodiny. Přesto, že Jimi byl pryč větší část jejího života, je na ní znát, že tihle dva, mají spolu speciální vztah. Z každýho jejího pohledu plnýho zbožňujícího obdivu i ze samotnýho faktu, že od prvního okamžiku na něm zůstala doslova přilepená a následuje ho skoro na každym kroku. Mě si prohlíží spíš se zvědavostí, ale taky obezřetností, jak bejvá běžný u někoho, kdo není zvyklej přátelit se s dospělýma. ,,Zapomeň, to není nic pro holky a stejně to ani neumíš," Matthew zamítne její žádost. ,,Běž radši pomoct mamce do kuchyně," přidá se k němu Andrew. Zdá se další z bodů, kde se dokážou shodnout. Konec konců stejná, jak by nejspíš řekla Siobhan, šovinistická výchova, stejnej přístup. ,,To není fér!" Helena frustrovaně zakňučí asi víc než často zvyklá prohrávat spory s převahou. ,,Jimi, řekni, že můžu hrát s váma. Jak se mám něco naučit, když mě nikdo nenechá to ani zkusit," s novou nadějí hledá oporu u svýho nejoblíbenějšího bratra. Úplně upřímně, samozřejmě, že nemá fyzickou konstituci účastnit se plánovanýho druhu hry. Nic proti tomu, že by byla holka, to jenom, že je malá holka a někdo z nás by ji nejspíš nechtíc zašlápl. Jimi si to samozřejmě uvědomuje taky, ale dělá mu podstatně větší problém jí odmítnout. Čas na to se pokusit spřátelit aspoň s jedním členem rodiny. ,,Nebylo by to fér, ale k nim," musim si přidřepnout, abysme byli ve stejný úrovni očí. ,,Tři na dva bysme už byli v převaze a to není moc sportovní, že ne?" šacuju, že použít co nejpravdivější argument by mohlo mít úspěch. A taky, že jo. Dívka zavrtí hlavou, i když na mě trochu ohromeně zůstane zírat. ,,Ty si nemyslíš, že holky nemůžou hrát fotbal?" zeptá se. Zcela jistě převratný zjištění v jejím malým mačama přeplněnym světě. ,,Myslim si, že holky můžou dělat všechno, co chtěj, klidně hrát fotbal jako kluci," odpovědět tak zas pro změnu velí moje rodová tradice. Vlastně bych si nedovolil říct něco jinýho. Ignoruju přitom odfrknutí jednoho z bratří někde za mejma zádama. ,,Vlastně bych měl pro tebe dohodu. Teďka nám budeš fandit, jestli chceš a já tě zejtra naučím nějaký základy, bereš?" Není to tak jako bych měl pro dobu tady nějaký lepší plány, jak se zaměstnat. Na u někoho jejího věku s nečekanou rozvážností dlouho zvažuje mojí nabídku. Pak je to tam záblesk přemoudřelosti docela se nehodící na dětskej ksichtík, ale tolik mi připomínající mojí Sam, že si mě okamžitě získá. ,,Myslím, že se mě snažíš zmanipa- zmanipulovat," po malým boji se vypořádá s pro ni míň častým slovem, ,,Ale alespoň jsi upřímný a nechceš mě odbýt jako všichni ostatní," zazubí se. Pak prostě odběhne nejspíš sama moc vyděšená z toho takhle mluvit s někým starším. ,,Hádám, že to byl souhlas," zamumlám. Ani sem nepostřehl, že jsme tím pádem zůstali v hale s Jimim sami. Zato teď si všimnu, že muj milenec je napjatější zase trochu jiným způsobem než byl předtím. ,,Nějakej problém?" zajímám se. Po druhý v relativně krátký době. Docela rekord na někoho, kdo obvykle není zvyklej se zajímat vůbec. ,,Všechno je v pořádku," Jimi vyloudí křečovitej úsměv, kterej mu ani na okamžik nesežeru, ,,Víš, ona není jediná, kdo to ještě nikdy nehrál," vypadne z něj konečně sotva slyšitelně a možná je to jenom optickej klam, že jako by mu po tvářích přeběhla červeň rozpaků. ,,V klidu. Prostě až uvidíš letět míč tak se ho snaž chytit a běžet. O všechno další se postarám já," mrknu na něj. Skutečně sebevědomě. Protože tady je jenom málo z toho za co ručit můžu, ale jak jde o bezbřehý násilý, jistej si sem na sto procent. No k mojí smůle Jimi se tím nezdá nijak uklidněnej. ,,Dostaneme nařezáno," zamručí, s jistotou někoho, kdo je na to zvyklej a celej život bejt v početním i fyzickým oslabení, nařezáno musel dostat od svých starších bratrů mockrát. ,,Tentokrát ne. Já to už párkrát hrál, jako obránce. Můžeš mi věřit," odhrnu stranu zubů v divokym úsměvu. Pro nezasvěcený, je to post toho hovada, co má jedinej úkol, a sice protihráče skládat k zemi. Netřeba dodávat, že úkol, ve kterym sem byl víc než dobrej.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. listopadu 2016 v 17:23 | Reagovat

Jé, další povídka. To mám radost. Jak pak ten zápas ani dopadne?

2 Fénix Fénix | 5. listopadu 2016 v 0:06 | Reagovat

Jenom taková pidi mini na rozehřátí. :D Pokračování na další straně. ;-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.