Žárem temnoty- Epilog

5. června 2016 v 7:19 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé,
slíbený epilog je tedy zde. Řeknu to na rovinu, není to nic pro přílišné realisty a odpůrce romantiky. Na druhou stranu, se Springerem mám ještě své plány a možná by se to dalo brát tak, že i někdo jiný. Je zkrátka příliš cenný než aby se jen tak o samotě uchlastal či nechal zabít, jak by to asi dopadlo. On potřebuje důvod pro svou existenci. Zda mé vysvětlení koupíte nebo ne, záleží na vás. Věřím, že další plánovaný příběh bude možné číst i bez uznání tohoto epilogu.
Velice ocením veškeré vaše názory na toto téma, klidně i záporné a předem za ně dík.
Rovněž děkuji všem komentujícím u minulé kapitoly.
Za betaread opět patří velký dík Janě.



Epilog
O Michaelovi jsem už nikdy víc neslyšel. Asi se vrátil k těm svejm a snad je i spokojenej. Někdy, jenom někdy se mi o něm zdává. Většinou ten druh snů, co mívaj osamělí kluci okolo puberty a ráno po nich zbude mokrej flek na povlečení. Jestli já sem osamělej? Mám svůj bar a v něm svý kámoše. Ségra, i když jí to chvíli trvalo, mě vzala na milost, odpustila mi, že sem třebaže neúmyslně, vystavil děti nebezpečí, a dovolila mi se s nima zase vídat. Dalo by se říct, že muj život se vrátil do zaběhlý rutiny. Dny zabitý lelkovánim v kanclu marnym čekánim na budoucí možnej kšeft. Noci s lahví bourbonu coby jedinou společností. Možná, že toho chlastu je míň. Úměrně k tomu, jak se vyřešil jeden důvod k pití. Zbraň - dar od mýho tajemnýho přítele, skutečně patřila hlavě gangu, která zabila mýho tatíka. Laborka, otisky, balistika. Pak dál už to bylo záležitostí policie. Ten hňup se ani nesnažil zapírat. Nebyl to ani zdaleka jeho první škraloup, takže teď čeká na soud a hned tak z chládku nevyleze. Upustil sem od vendety, protože tatík by ji stejně nejspíš neocenil. Věřil ve světskou spravedlnost, takže asi poslední způsob, jakym uctít jeho památku, bylo nechat to na ní. Pořád mi chybí, ale ten oheň nenapravený křivdy, kterej mě užíral zevnitř, je pryč. Se škvárou si taky nestojim tak docela špatně. Sice z původně slíbenýho balíku nebylo nic, ale nejspíš součást honoráře nebo možná jenom neúmyslný memento, po Pracháčovi mi zbyla hrst šmuků v podobě manžetovejch knoflíčků a spony do kravaty, co použil jako součást přestrojení. Žádnej lacinej šmejd, mohl sem je střelit do frcu a asi bych měl na pár tejdnů vystaráno, jenže já se místo toho, snad poprvý ve svým životě, rozhodl zachovat jako slušnej chlap. Nezapomněl sem, že původně patřily mrtvýmu milionářskýmu synkovi, a jelikož jeho rodina patří k těm předním, nebyl nejmenší problém je vyhledat. Ze začátku mi dalo zabrat je přesvědčit, že já v tom nejel a jejich nejmladší se utopil docela dobrovolně, ale pak se spokojili s vysvětlením v podobě autentický svědecký výpovědi. Jelikož nikdo vlastně nebyl štonc jim do tý chvíle přetlumočit, co se stalo, nejspíš vděčnější než za návrat majetku, mi byli právě za tu informaci. To nejmenší, co sem mohl udělat. Byli tak vděčný a vlastně šokovaný mojí poctivostí, že mi dokonce nabídli práci, coby šéf jejich ochranky. No já odmítl. Stálá práce a stálej vztah asi ani jedno nebude něco, co by mělo v mym životě místo. Takže sem nakonec skončil přeci jenom s nechutně tučnym šekem, kterej mi zajistí bezstarostnejch pár měsíců. Pak, že se dobrý skutky nevyplácej. Vidíte? Nevedu si vůbec zle.
***ooo***
Obloha nese slabej nachovej odstín jen tu a tam místama prosvítající ostřejší bílej okraj oblaků. Planina. Vše okolo je probarvený teplym odstínem sépiový. Jako hodně stará fotka. Kýčovitý zátiší s osamělym stromem na kopci. Tráva pod nohama je svěží, hladí moje bosí chodidla při každym kroku, když sem neviditelnou silou taženej k němu blíž. Když se podívám líp, shledám, že tohle místo ať už je, co je, není tak opuštěný. Stojí tam. Na chlup stejnej, jako poslední den, kdy jsme se viděli naposledy. Mínus hůl. Není tu prostor pro zbraně. Všechno dejchá atmosférou míru a klidu. Slabej vánek si mu pohrává s cípama kabátu, vlasy jsou delší, pečlivě stažený do ohonu. Není kam spěchat. Pomalu dojdu až k němu. Říct prostý ahoj na pozdrav se zdá moc obyčejný. ,,Tohle neni muj sen, protože máme na sobě oblečení. Takže, co se děje?" zeptám se. Koutky mu cuknou v slabym úsměvu, porušej tak auru vznešenosti, která z něj vyzařuje. ,,Stále tak plný otázek, jak vidím. Je i není. Musel jsem tě ještě jednou vidět a toto byl jediný způsob," vysvětlí. Tajemnej jako vždycky. ,,Takže, kde to sme? U tebe doma?" rozhlídnu se po okolí. Žádný zvířata, žádnej hluk. Nepodobá se to na žádný místo, na jakym sem kdy byl. Znovu tak jemně, charakteristicky pro něj, pohne hlavou v náznaku zamítnutí. ,,Je to tvá představa o tom, jak můj domov vypadá. Tady," dva prsty vztáhne k mýmu spánku, nedotkne se. Zato já bych se dotknout chtěl. Nevim co víc, jestli ho sevřít v náručí nebo praštit za to, že mě tak narychlo opustil. Jasně. Čekal sem to. Jenže vidět ho znova a tady nějakym způsobem bolí. Kdyby jen tak vyšuměl z mýho života, dřív nebo pozdějš bych to překousl. Jenže takhle. Předvádějící mi svojí skutečnou nedotknutelnost, je to jako lejt vitriol do už hojící se rány. Neudělám nic, zůstanu stát na místě, zaťatý pěsti silou vůle přitisknutý ke stehnum, svrběj. ,,Sakra, je toho tolik, co bych chtěl, nevim kde začít," omezim se na slova, když se nezdá, že by o kontakt stál. Dokonce neznatelně couvne. ,,Tolik času nemáme," gestem zarazí veškerý moje případný další otázky. I ve snu panovačnej parchant. ,,Nám není souzena společná budoucnost. Přesto se zdráhám zanechati tě plahočit se světem samotného. Hvězdy vědí, že k sobě potřebuješ svůj protějšek," nejspíš hvězdy, co zmínil samotný, mu krátce zatančej v očích pobavenim, jak jinak je smrtelně vážnej, ,,Temnota nemůže existovat bez světla, dobré bez špatnosti. Žár ohně nepodporován palivem by nakonec vyhasl. Je ti třeba někoho, kdo bude podporovat tvůj žár. Dobrým utiší hněv ve tvém srdci. Já to být nemohu." Zamračim se. Vážně se mi nelíbí, co naznačuje. ,,Co si udělal? Nepotřebuju, žádnýho dohazovače. Někoho k sobě si dokážu najít sám. Děkuju," zahučim sarkasticky. Skutečně dost namíchnutej. Pokud má bejt zástupcem všemocnejch bytostí, není zrovna nejbystřejší, když neví, co opravdu chci. ,,Neber to jako vměšování, prosím," opět gesto ruky, smířlivě zdvižený stejně jako mírnej hlas hovořící o smířlivosti. Jinak by mi, že se k sobě nehodíme, najevo víc asi dát nemohl. Povznesenej. I něco takovýho jako obyčejná hádka už teď hluboko pod jeho úroveň. ,,Nepřál bych si ani, aby sis myslel, že jsme nevděční. To, co se ti nabízí, ber tedy jako vyvážení rovnováhy a vyjádření skutečných díků. Pouze uvádím chod věcí na pravou míru. Bylo ti souzeno nalézti svou druhou polovinu. Předivo reality je však pouhým materiálem, z nějž má být utkána budoucnost. Jakožto takovému mu nepřísluší vlastnost být určujícím. Jeho struktura se mění s každým úderem tvého srdce. Je proto jen ztěží možné určit, zda ta či jiná duše měla být onou konkrétní. Nicméně chyba se udála na naší straně, žes byl zásahem jednoho z nás připraven o možnost podílet se na stvoření svého vlákna. Je v mých silách tu chybu napravit. Zda to přijmeš či nikoliv záleží pouze na tvé vůli. Měj na paměti pouze, že nezapomenout na to zlé v minulosti znamená vážit si dobrého v budoucnosti. Jsi jediný, komu tato výsada byla ponechána. Využij toho moudře." nedokážu určit, jestli se vzdaluju já nebo on. Cejtim, jak moje vlastní realita mě dohání. Blíž neurčitej tah vyhánějící mě ze snový krajiny zpátky k ní. ,,Hej, myslel sem, že je proti pravidlum měnit minulost?" ušklíbnu se. Hravý škádlení je to nejvíc ze všeho, co si chci odsud odnýst. Má-li to bejt naše poslední setkání, určitě se nechci hádat. ,,Možná ses přeci jen nemýlil. Některá pravidla stojí za to být porušena. Zvláště, když máš pro to ten správný důvod," je to jeho skutečnej úsměv. Tak sladkej a dobrej, že mě zbaví veškerý další chuti polemizovat o čemkoliv z toho, co řekl. ,,Všechno je možný. Jenom stačí mít dobrej důvod, že jo?" usměju se na oplátku. Já mám bejt ten důvod. Přesně si nejsem jistej co udělal, ale muselo to bejt velký. ,,Tak jest," přikejvne, ,,Bylo mi ctí bojovat po tvém boku. Měj dobrý život, příteli. Místo s příznačným názvem, kam patříš, kde se jednou opět shledáme, pokud nesejdeš ze své cesty, se zdá jako příhodné, kde začít." Obraz jeho jemnejch nádhernejch črt se vytrácí a stává se víc snem, jak skutečně si začnu uvědomovat svojí hmotnou podstatu, až nakonec zmizí docela. Znáte ten druh snů, který si sice nepamatujete, ale pocit z nich zůstane i chvíli po probuzení a vy o něj za nic na světě nechcete přijít? Tohle byl on. Proberu se dokonale spokojenej s pocitem, že všechno bude mnohem lepší, třebaže racionálnější část mojí osobnosti si zpropadeně dobře uvědomuje bezútěšnou realitu mý existence.
***ooo***
Tak stalo se, že prvně v celé své existenci, s upřímnou pokorou ve svém srdci, stanul na kolenou před svým pánem. Zrak upřený k zemi, jak se na oddaného služebníka sluší. U tvora proslulého svou pýchou jev nevídaný. Každý, kdo jej znal, ustrnul v úžasu. Rty dříve vždy zdobící arogantní úšklebek, nyní kajícně šeptající tichou prosbu. Tichou o to neslýchanější svou troufalostí. Hrdost byla možná vymazána z jeho podstaty, ovšem nahradil ji jiný cit. O nic méně vroucnější. Mohlo by to patřit k univerzálnímu řádu všech věcí, že láska má-li být čistá, musí vytěsnit pýchu. Jen pokorný tvor prost svého ega dokáže milovat silou obětující se pro druhého. Tou samou silou, která mu dodá odvahy k překonání veškerých úskalí. Tak se uzavírá koloběh. Skutečná láska není oslabující ani ponižující. Má moc posílit toho, kdo ji daruje. Jeho pán nikdy nebyl netečný k tomuto druhu citu. Vyslyšel jeho přání, přestože si vymínil podmínky. Ani neomezená moc ve skutečnosti nemůže být bez omezení, nemá-li se z ní stát diktatura. Tak se tvor ocitl před třemi sestrami, zabývajícími se lidským osudem, s tou samou žádostí. Té nejstarší, mající největší právo, posoudit jeho žádost, se zprvu příliš nezamlouvala. Látka utkaná z vláken lidské minulosti je příliš křehká, práce s ní namáhavá a sebemenší pochybení může mít fatální důsledky. Zpřetrhat a znovu pospojovat některá vlákna do jiného vzoru čirá nestoudnost. Nikdo nemá nárok pohrávat si se životem a smrtí dle libosti. Nic nepomáhali argumenty, ni úpěnlivé naléhání její nejmladší sestry, kterou si tvor získal na svou stranu. Ona byla ochotná popasovat se se zhrublou přízí, jakou by ji nově vytvořená realita poskytla, vida svým radostným pohledem na život, jeho nejčistší úmysly. Pak prostřední sestra, tvořící vždy rovnováhu mezi nimi, přišla s řešením. Jen zaměnit jedno vlákno za jiné. Co se má stát se stane. Nezáleží na formě. Rovnováha bude zachována. Tvor, mající před sebou dlouhou cestu, poděkoval a rozloučil se. Přadleny mu byly nakloněny, nepředstavovalo pro něj nijakou potíž, přenést se na správný čas i místo. Tu popotáhnout, jinde popostrčit. Tu nezpozorován vnuknout myšlenku. Veškeré jeho znalosti stinných stránek lidské rasy, sloužící nyní v jeho prospěch.
***ooo***
Nejspíš už mi z toho všeho vážně škráblo. Jak jinak si vysvětlit, že následuju svůj sen, sem do Šangri-la. Ne, není to to bájný místo, o kterým mluvil Michael, tohle je jeho pozemský pojetí, který doufám, že měl na mysli. Možná se pletu, to by u evidentně duševně narušenýho jedince, nebylo nic neobvyklýho. A i kdyby ne, pořád si nejsem jistej, co bych tu měl čekat. Ne, že by na tom tak docela záleželo a já měl něco lepšího na práci. Noční život se po útocích zase vrátil do normálu. Strach zmizel. Co se toho týče, lidi jsou pozoruhodně přizpůsobivý a maj krátkou paměť, zejména když se jich něco tak docela netýká. Atmosféra je dusná, hormony vysej ve vzduchu, hudba hlasitá, malej parket nacvaknutej zmítajícíma se tělama. Možná to je ono. Možná bych se měl taky už na všechno vykašlat a prostě jít s proudem. Namátkou si z davu vylosovat nějaký tělo a předvést mu nebo jí, že zapotit se dá i přijemnějšim způsobem než je křepčení do rytmu decibelů. Jo, dobrej nápad. Naklopim do sebe panáka na kuráž, druhýho si objednám na krácení času při mapování terénu. Je to už nějakou dobu, kdy sem zkoušel někoho balit, tak bude zajímavý zjistit, jestli sem nevyšel ze cviku. Chvilka na malou introspekci. Ne, vážně nevěřim těm kecum o spřízněný polovičce. Nikdy sem nevěřil a to, že mi to řekne prakticky nadpřirozená bytost ve snu, tomu na důvěryhodnosti taky nepřidává, takže nepovažuju za důvod s tim začínat. Prostě byl čas vrátit se do sedla se všim všudy a tohle místo je stejně dobrý jako každý jiný. Tečka. Třetí panák ve mně zmizí stejně rychle jako předchozí dva. Pro jednou je fajn nemuset se ohlížet na rozpočet. Budu si moct dovolit svojí dnešní kořist předtim pozvat na pár drinků, aniž bych musel řešit, kde pozdějš doženu chybějící škváru. Moje jediná dnešní otázka k řešení je rozhodnout se, jestli bych měl chuť na chlapa nebo dal přednost měkčim a oblejšim křivkám. Jak se tak dívám kolem, ne že by v tom byl nějakej rozdíl. Co to má bejt? Párová noc? Když nepočítám tu trojku v boxu v rohu, která si, zdá se, i tak vystačí sama se sebou, tak všechno kolem je tu spárovaný. Ani jediná opuštěná duše, který bych se mohl ujmout. Potřebuju další dvě rundy, k tomu abych uznal, že je čas odtroubit lov. Z repráků se začnou linout pomalý cajdy, taneční kreace na parketu se stávaj smyslnějšíma a k tomu úměrně stoupá hladina hormonů v luftu. I barmanský duo za pultem se zdá, že k sobě patřej, takže bych se asi nechytal. Ne, nepujdu se domu věnovat ručnim pracem. Teda ne hned. Zamířim do svýho baru, kde když už nic jinýho, budu mít aspoň s kym hodit hubou. Ne zrovna vydařenej večer. Hádám, že to je to, co dospělej chlap dostane, když začne věřit na pohádky. Pak se to změní. Otočim se k odchodu a mám důvod věřit, že některý sny se můžou stát realitou nebo racionálnějš, začít pořádat mentální inventuru vypitýho chlastu a pak, když shledám, že tolik na to abych měl halucinace, sem přeci jenom nevyslopal, začít vážně uvažovat o vyhledání odborný pomoci. Ne, ani sebevětší nadrženost nebo osamělost není ospravedlnění, proč vídat mrtvý bejvalý milence. Jenže on stojí pořád přede mnou, jedno jak se to ve svý hlavě snažim zracionalizovat. Vypadá kurevsky dobře, i když mu místama nateklej obličej hraje všema barvama, z pravýho obočí trčí nitě a fialová desinfekce se řadí do mixu žlutozelenejch modřin. Levačku v gibsu drží na pásce u hrudi a celkově působí, jako když se vrátil z pekla, zdá se živej. Takže jo. Vypadá kurevsky dobře. ,,Ahoj," pokusí se usmát, je vidět jak mu to působí bolest. ,,Čau," odpovim. Pokud má někdo z vás lepší nápad, jak zareagovat na setkání s někym, čí tělo ste viděli shořelý na škvarek v márnici, dejte mi vědět. Já se rozhodl dát tomu volnej průběh a prostě čekat, co se z toho vyvrbí. ,,Dostal si zpátky svůj prsten," pohledem těkne k mýmu malíčku. Udělám to samý. Čistě pro kontrolu reality. ,,Jo, to jo," potvrdim. Kontrola úspěšná. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem ti ho ukrást," nervozně přešlápne z jedný nohy na druhou nebo mu v jeho stavu prostě dělá problém stát dlouho v klidu, ,,Teda chtěl, ale doufal sem, že ho budeš hledat a my se tak ještě uvidíme. Netušil sem, že se to tak zvrtne. Blbý, co?" zase se pokusí usmát. Moje konsternovaný mlčení si zřejmě vyloží jako povel k pokračování ve vysvětlování: ,,Šel sem domu a pak mě přepadli. To je poslední, co si pamatuju. To a pak až to, že sem se probral v nemocnici. To bylo včera," přímo na mně visí pohledem. Vim, že bych měl něco říct, ale dost mozkový kapacity mi zabírá přebrat si, co se tu děje. Věci ve svý nesmyslnosti začínaj dávat smysl. Mohl by bejt Pracháč tak mocnej, že by mi jako náhradu za sebe vrátil kluka, na kterym mi jako jednom z mála aspoň trochu záleželo? Mohl to pro mě udělat, přehodit výhybku v realitě na druhou kolej, že ten koho sem identifikoval v márnici, byl ten, kdo Jimiho přepadl nebo sem se jenom spletl a nechal se zmást tim prstenem? To, co sem tehdy viděl, byli jenom ostatky mladýho kluka. Fakt je ten, že to co po nás po smrti zbyde, je jenom hromada tkáně a kostí. Těžko se dá spolehlivějš určit, kdo byl kdo, když se nedělaj testy a ty se nedělaj v případě, že se najde nějakej mrcas, jako třeba já, že jo, co by si byl stoprocentně jistej a tělo identifikoval. Pokud je to tak, čeká mě určitě pár nepřijemnejch rozhovorů. Pokud jinak, má smysl se tim zabejvat, když přede mnou stojí někdo, komu sem evidentně stál za problémy a kdo napnutě čeká na mojí reakci? ,,Prosím, řekni něco. Cokoliv. Třeba mě seřvi, ale teď takhle, mě děsíš," vybídne mě. Jak bych se něčemu takovýmu mohl bránit? Vypadá vyhublejší a tim pádem křehčí tak potřebnej, aby se ho někdo ujal. ,,Máš hlad?" rozhodnu se jít na to pozvolna, hlavně nic neuspěchat. Skoro je na něm vidět, ten šutr, co z něj spadne, změnou tématu. ,,Docela jo. Nemocniční strava nic moc," ošklíbne se. Řikal sem nic neuspěchat, ale štěstí zkusit můžu: ,,Pořád ti ještě dlužim tu omeletu, víš," nebrání se, když mu zlehka položim ruku mezi lopatky čimž nás oba posunu z přeřvanýho a přeplněnýho lokálu. ,,Jo, to bych docela bral. Aspoň pro dnešní noc. Viper, muj spolubydlící, nějak nečekal, že se vrátim, takže muj pokoj pronajal někomu jinýmu," celkem správně si vyloží moje pozvání ke mně domů. Nemám šajna, jak přesně tyhle věci fungujou, ale hádám, že takovej zásah se neobejde bez následků, takže věci se změnili a zkomplikovali nejspíš i pro samotnýho Jimiho, aniž by si toho byl vědomej. Asi je teda na místě, abych se mu pokusil pomoct vyrovnat se všema následkama i kdyby z toho pro mě nic jinýho bejt nemělo, že jo? Jednou sem přeci hrdina, jak vidno oficiálně uznanej i z vyšších míst, když mám svojí odměnu. Nebo prostě jenom jako podílník na tom bordelu, by bylo správný mu ho pomoct rozmotat.
***ooo***
Cestou ke mně jsme se stavili na hambáče, pro nějaký další zásoby, protože za tu dobu, moje lednička už zase začala připomínat vyžranej krám, a pro to málo z Jimiho majetku, co zatím nechal v úschově ve skříňce na nádraží. Většina jeho úspor padla na úhradu nákladů v nemocnici, takže ani jeho finanční situace není nijak růžová. Minulou noc přespal v charitě, zážitek, kterej si určitě nechtěl zopakovat a celej dnešní den věnoval shánění přijatelnýho podnájmu což v jeho stavu nešlo zrovna nejlíp, takže sme se dohodli, že hned ráno mu s tim pomůžu, ať už jenom objezdit autem místa, který budou vypadat trochu slušně nebo cokoliv dalšího bude třeba. ,,Předpokládám, že víš, kde co je. Chovej se tu jako doma," uvedu stručně. Muj kvartýr vážně není kdovíjak velkej aby potřeboval obsáhlou prohlídku a on už tu jednou byl. ,,Dík," s tim rovnou na zem pustí bágl s věcma. ,,Můžu se osprchovat?" zeptá se. Dost to připomíná průběh našeho prvního večera, i když mi neunikne, že něco je jinak. ,,Už sem řekl, jako doma. Nemusíš se mě ptát na dovolení," připomenu. ,,Leda bys potřeboval pomoc," nabídnu docela bez sugestivního podtónu nebo jenom lascivního úsměvu, jaký by normálně takovou otázku doprovázeli. Čistě prakticky, s ohledem na jeho zranění. Některý úkony se mu nebudou dělat snadno. I tak vypadá, že o tom dost dlouho uvažuje. ,,Možná pak záda a vážně bych si už rád umyl vlasy. Na to jsou vždycky lepší dvě zdravý ruce," prohrábne si zmíněný vrabčí hnízdo a následně chvilku nesouhlasně zazírá na mastný prsty. Jasně, nemocniční péče takovouhle údržbu nezahrnuje. ,,Fajn. Dej mi vědět až budeš připravenej," stručně přikejvnu, šinoucí se do obejváku mu poskytnu soukromí. Neproběhla žádná muchlovačka na uvítanou ani sme si nevyznali nehynoucí city. Všechno mezi náma probíhá v přátelský linii a mělo-li by se na tom něco změnit, nebudu já ten první, kdo jí překročí. Možná se to nestane nikdy. V tom, co bylo pro Jimiho realitou, mu třeba těch pár ran na budku stačilo k natlučení rozumu a zjištění, že stárnoucí ožrala přeci jen nebude ta nejlepší partie, ať už si předtim myslel opak nebo ne. Možná je to jenom kluk v nouzi, kterýmu se momentálně hodí kámoš. Pak teda fajn. Můžu bejt ten nejlepší, protože hvězdy věděj, že mu to určitym způsobem dlužím. Je to pořád ještě dost matoucí vypořádat se s oběma realitama, ale v tý, kterou si, zdá se, pamatuju jenom já, nebejt motivovanej Jimiho vraždou, šel bych od toho a možná mohlo bejt všechno úplně jinak. Kdo ví. Nikdy sem nebyl typ na hloubání nad tim coby kdyby a teď s tim nebudu začínat. Skončim úvahu i svůj drink, když z koupelny uslyšim volat ho moje jméno. Nenamáhám se zbavit se oblečení, protože to není potřeba. Jimi stojí ve sprchovym koutu, zádama ke mně, čimž mi sice poskytuje výhled na svojí dokonalou malou prdelku, ale to je asi tak všechno. Sprchová hlavice je už odkloněná a voda vypnutá jako by počítal s tím, že se nebudu chtít namočit. ,,Jestli můžeš začít s vlasama. Kondicioner musí chvilku účinkovat," objedná si. Neunikne mi, že obsah mojí poličky se skromnym arsenálem drogistickejch produktů složenejch jen z nezbytností, se rozrostl o pár dalších lahviček, z nichž jednu, předpokládám, že šampón, mi podá. Celej ten proces probíhá v naprostym tichu a klidu. Až s výjimkou chvilky, když moje napěněný prsty brouzdaj jeho vlasama v druhym kole. Jimi, do tý doby mírně napnutej, se uvolní a vydá nádhernej zvuk rozkoše, nutící mě si vědomě připomenout, že od toho abych se pokoušel nutit z něj další takový zvuky, tu nejsem. Zároveň poleví i napětí, který sem si do tý doby neuvědomoval, že držim v sobě, protože přiznejme si, tahle situace je dost divná i na škálu mejch osobních měřítek divnosti, která se za poslední dobu, už tak dost slušně rozrostla. Jasně, při práci sem se občas musel někoho dotknout čistě nesexuálnim způsobem, ať už se jednalo o hroutící se pozůstalí, odtrhávání od sebe rozhádanejch přiopilejch hysterek nebo jenom obyčejný zjišťování životních funkcí. Tohle je samozřejmě jiný, jenže všechny ty zkušenosti mě dali schopnost odosobňovat kontakt a postupovat čistě metodicky a prakticky s každym pohybem. Přesto si dost odfrknu, když to skončí a já Jimimu ještě pomůžu, opatrně aby se vodou nenacucalo zašitý obočí, spláchnout kondicioner z vlasů. Vážně čistě praktická záležitost. Nic víc. Ručníkem osušit záda, kam by se jednou zdravou rukou nedostal. Diskrétně se otočit a nechat mu prostor samotnýmu dokončit zbytek v soukromí. Nenaznačil ničim, že by to chtěl jinak, a když se po chvíli funění a supění z jeho strany, otočim zpátky má na sobě už slipy. S mojí malou asistencí se dostane i do trička. Všechno tak počestný. Snažim se ignorovat jedovatej hlas v mý hlavě nutící se mě ptát, jestli mu ta stydlivost vydrží i až se vrátí do pracovního procesu. To jistě, že ne. No není to tak, jako by to byla moje věc stejně. ,,Máš tušení, kdo a proč tě tak zmaloval?" z lékarničky vezmu malej kousek buničiny, nejdřív zlehka osušim okolí štychů na obočí, než se vlhčí částí pustim do odstraňování zbytků desinfekce spolu s částečkama sražený krve mezi nima. Ošetřování ran. Známější a tim pádem pro mě pohodlnější vody. ,,Párkrát sem ho předtim zahlídl v klubu," moje prsty zlehka přidržující Jimiho bradu mu zabráněj zavrtět hlavou, ,,ale nikdy jsme spolu nemluvili, natož abych ho nějak naštval. Prostě jenom ke mně přišel začal mě mlátit, a když už sem se nemohl bránit, tak mi sebral ten tvůj prsten a byl pryč. Jenom ten, nic jinýho. Ani nemohl předem vědět, že ho mám, protože sem ho měl pořád v kapse. Nerozumím tomu," když už se nemůže mračit, aspoň zní zmateně. Já tomu sice rozumět začínám, ale není to nic do čeho bych ho chtěl momentálně zasvěcovat. ,,Řekl bych, že hlavu už si s nim lámat nemusíš. Spravedlnost má občas svůj způsob, jak se prosadit," netušim, jestli je to přesně tak, ale soudě podle toho, že dotyčnej se nechal vmanipulovat do zmlácení kluka, se kterym neměl žádnej problém, dalo by se pochybovat o kvalitách jeho charakteru a tim pádem dostal nejspíš, co si zasloužil. No jestli sem se něco z týhle zkušenosti naučil tak to, že já nemám právo soudit druhý. Možná, že jednou se mě Jimi zeptá, jak sem to myslel nebo jak sem dostal prsten zpátky a pak budu muset jít s pravdou nebo aspoň přijatelnou polopravdou ven. Dneska to ale nebude. V koupelně sme hotoví a zdá se tim šťastnej stejně tak jako já. Že je něco špatně si všimnu až před dveřma do ložnice, kam sem ho bezmyšlenkovitě vedl. ,,Víš, no já sem fakt docela hodně unavenej," zastaví se na prahu. Pro tuhle chvíli není ani tak důležitý, co mi říká jeho pusa, ale co přímo křičí jeho tělo. Ztuhlej v zádech, nejistě se pohupující na špičkách. ,,Bude se ti líp spát v obejváku? Nebo můžeš zůstat tady a tam půjdu já. Postel je pohodlnější," nabídnu šlechetnost sama. Toliko k tomu, jak to mezi náma bude. Nic víc než poskytovatel přístřeší na plnej úvazek. ,,Obejvák je fajn. Nepřipravil bych tě o tvojí pohodlnou postel," pousměje se. Tíha padající z jeho hrbu přímo hmatatelná. Musel sem udělat vážně dobrej dojem, když si myslí, že bych ho nejspíš znásilnil ve spánku, bejt se mnou ve stejný místnosti. Svojí povinnost ubytovatele beru vážně zodpovědně, takže mu najdu rezervní povlečení, deku a všechno to upravim na sedačku. ,,Přinesu ti ještě jeden polštář," sleduju ho zavrtat se pod deku. Tim moje práce skončí. Limit pečovatelskejch skutků vybranej na deset let dopředu. Možná dýl. ,,Zůstaneš tu se mnou chvilku?" zaprosí. Na moment přimhouřim oči, snad abych líp mohl prohlídnout případnou falešnou hrou. Ale nevidim nic než drobnýho kluka po zuby zachumlanýho v dece, zoufale se snažícího získat mojí pozornost. ,,Chceš abych ti přečetl pohádku na dobrou noc?" zeptám se pořád víc naštvanej než zmatenej jeho předešlym odtažitym chovánim. Teď najednou chce, abych zůstal. ,,Ne, spíš sem myslel, že bysme ještě koukli na něco v telce," pousměje se docela nezasaženej ostnem jedu v mojí otázce. ,,Dobře. Dojdu pro ten polštář a hned sem zpátky," nejsem si docela jistej proč souhlasim. Možná se ve mně probudili nějaký masochistický choutky. Jak jinak si vysvětlit, že chci bejt v přítomnosti někoho, způsobujícího jistejm anatomickejm částem mě, trýzeň. Když už sem jednou dal slib, svoje nepohodlí se můžu snažit eliminovat na minimum, prostřednictvim výměny riflí za sepraný tepláky a mikinu stejně modrý barvy s nadpisem policie. Obojí relikvie z mejch časů aktivní služby a jediný exempláře připomínající domácí oblečení, když už muj novej spolubydlící chce hrát tuhle hru na upejpavky, co před sebou nechoděj nahý. Ne, fakt se kvůli němu nemínim celej večer škrtit v džínách. Moje pozvání, že se může chovat jako doma, si jak vidno vzal za svý. Aspoň podle toho, že během doby kdy sem byl vedle, si přivlastnil dálkáč a zkušeně brouzdá kanálama. ,,Šoupni se," vyzvu ho. Ne, nemůže ani čekat, že bych si namáhal hřbet sezenim vedle něj nebo dokonce skrčenej na podlaze. Nezdá se, že by měl něco proti, když se natáhnu v celý svý pohodlný dýlce za nim. Spíš zazáří úsměvem intenzitou připomínajícim stowatovou žárovku, než se začne zase plně věnovat výběru pořadů. ,,Sním o Jeannie," konečně na jednom zakotví. Starej seriál někdy z šedesátých let, ,,Miluju tuhle show, můžeme se dívat?" vyhrkne nadšeně. Zamračim se na postavy na obrazovce a pak na Jimiho. ,,Nejsem si jistej, jestli sem momentálně připravenej, sledovat pořad o všemocný prastarý bytosti nasáčkovaný do života nebohýho chlapa a dělající mu z něj bordel," zamručim vážně nenaloženě. Svojí chybu si uvědomim, až když na sobě ucejtim Jimiho zkoumavej pohled. ,,Neřeš to. Barbara Eden je fakt kočka, tak proč ne, hezky se na ní kouká," dám tomu zelenou, protože krom zmíněnýho důvodu, nerad bych mu vysvětloval, co vlastně proti takovýmu schématu mám. ,,No vlastně mně se spíš víc líbí ten kapitán," namítne. Naštěstí je to jediná námitka v týhle malý kauze takže sem docela spokojenej. ,,Copak, máš slabost pro uniformy?" krize pro teď zažehnaná, dovolim si se uvolnit. Ohlídne se na mě, na rtech mu hraje nezbednej úsměv a tváře současně barví slabej ruměnec. ,,Možná," připustí. Je to způsob jakym mu pohled padne na nadpis na mý mikině, že vybrat si jí začnu považovat za dobrej nápad. Možná sem se i teď sekl a my mohli mít přeci jenom šanci nebo ne a to jak jeho tělo momentálně perfektně zapadá do mýho, když se víc přitulí, zaměřenej zpátky na obrazovku, je to jediný co dostanu. Neni to tak špatný. Připustim si pro sebe. Moje ruka míří kolem jeho pasu. Nesnaží se vykroutit. Jo, vůbec to neni špatný.
***ooo***
Pokud zbytek večerního vývoje byl dobrej, pro ráno pak musim použít výraz brilantní. To když mě probuděj savý zvuky, ale víc než akustický vjemy, je podstatnější s tim spojený horký a vlhký teplo obkloupující moje péro. Pocit tak dokonalej, že se zdráhám otevřít oči v domění, že ještě snim a tudíš bych tim porušil kontinuitu svýho chlípnýho snu. Jenže něco mi říká, že je to pravda a výhled, kterej se mi naskytne, když tak učinim, bude ještě lepší. A taky že je. Jimiho blonďatá, hlava se rytmicky noří a vynořuje do mýho zornýho pole, jak usilovně pracuje na mojí erekci. Víčka má požitkářsky přivřený a celý to působí, jako by si situaci vychutnával sám pro sebe, a tak nějak to co to se mnou dělá, bylo až na druhym místě. Vydržim si chvilku užívat výhled, pak, dřív než by mě přivedl do bodu, odkud není návratu, mu prstama pročísnu spánkem rozcuchaný vlasy: ,,Nemusíš to dělat, víš," řeknu. V noci mezi náma k ničemu nedošlo. Vytuhli jsme oba při sledování seriálu, v obýváku na sedačce, vedle který teď klečí. Nevim, co ho to napadlo, ale pokud to má bejt jeho způsob, jak se mi revanšovat za přístřeší, tak si to může odpustit. Vzhlídne ke mně a skutečně přestane. Jenže v tu samou chvíli, kdy má rty zase volný k jinýmu užívání, je zformuje do divoce působícího úsměvu. ,,Nemusim, ale můžu, když chci, že jo?" svojí předchozí ústní aktivitu dočasně nahradí ruční. Udržuje mě v napětí mučivě pomalym tempem. ,,Ten tvuj velkej a tvrdej problém mě tlačil do zad, když sem se probudil, tak se zdálo správný ti s nim pomoct," pohrává si se mnou. Jazykem přejede po celý dýlce od kořene k žaludu. ,,Máš ve zvyku se ze všech problémů vylízat?" sem hrdej na to, že se mi povede dvojsmysl místo zoufalýho fňuknutí po víc jeho péče. ,,Jenom z těch chutnejch," ušklíbne se na oplátku, ,,Teď v klidu lež a užívej si show," nařídí. Jenom blázen by odporoval, když někdo jinej drží v pěsti jeho péro a ještě větší blázen by se bránil, když pěst opět vystřídá kombinace nejtalentovanější pusy a jazyka na světě. Předchozí lehký škádlení nahradí tvrdý sání. Tváře se mu při tom propadaj, nechávajíc víc vystoupit jeho delikátně stavěný lícní kosti, jako zkušenýmu skutečnýmu kuřákovy, kterej si vážně užívá svojí oblíbenou neřest. Nedokážu se rozhodnout, jestli je víc rajcovnější vizuální podnět, sledovat jeho rty jemně kontrastující střídavě s tmavší červení prokrvenýho žaludu a bledou dýlkou, když mě polkne hluboko do krku, až můžu cejtit jeho mandle, naopak jeho světlá kůže se dobře vyjímá v chomáčku mýho ochlupení, když se do něj zaboří nosem. Chvíli tak zůstane, jako by si vychutnával kontakt přitom neznatelnýma pohybama hlavy mě nechá klouzat po svým patře. Součást hrozícího smyslovýho přetížení, podtlak střídá jemnej tlak, jakoby společně každym tahem jazyka se ze mě snažil vytáhnout všechno, co mám. Prsty mojí ruky, spočívající v jeho vlasech do tý doby zbytečně protože on ode mě nepotřebuje žádný vedení, dává mi všechno, co potřebuju a mnohem víc, se utáhnou ve stejný chvíli, kdy cejtim utahovat se moje koule. Malý zdvořilostní varování, který ani to nepotřebuje. Spíš naopak. Jako nějaká nabuzená zatracená vakuová pumpa, mě poslednim nekompromisním potaženim stáhne do víru jednoho z nejdivočejších orgasmů z kuřby, co sem kdy měl. Ohryzek mu horečnatě kmitá ve stejnym intervalu s tim, jak se snaží vzorně spolykat dávky, co mu střílim přímo do krku. Podaří se mu to. Až na pár kapek, který mu ztečou po bradě, když s nezaměnitelnym mlasknutim, nechá moje vyšťavený péro, vyklouznout z pusy. Není jistý, jestli si ho přitáhnu k sobě nebo se spíš přitáhnu k němu. Na každej pád si vezmu jeho rty k stejně bezohlednýmu polibku. Na jeho patře a svým jazyku ještě cejtim svojí chuť, ale nevadí mi to. Jo, spíš mi dělá dost dobře, vnímat to jako by teď byl mnou definitivně označkovanej. Moje ruka zamíří k jeho klínu a zmáčkne docela tvrdý péro přes slipy. ,,Chceš, abych se ti revanšoval, nebo si dáš snídani?" škádlivě olížu zbytky vlastního semene z jeho brady, ,,Teda pokud ti nestačilo místo ní tohle," ušklíbnu se. Oči mu zářej, rty má naběhlý. Je nádhernej a já přesto, že dokonale vycucanej, bych se mohl přetrhnout, najít nějakej způsob, jak mu to vynahradit. Vyhoupne se mi přes stehna, jeho prsty v mejch vlasech, ,,Tohle si vyberu pozdějš," tentokrát je to on kdo majetnicky podnítí polibek, jenom krátkej, plnej příslibů věcí příštích, ,,Teď, pokud si pamatuju, tak si mi sliboval snídani. Mám docela hlad. Oproti tomu co se říká, tak sperma není ani zdaleka tak výživný," znovu mě políbí.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 15. června 2016 v 20:39 | Reagovat

Jakto že neskončil jako řadovej pochůzkář? Ale je nechutně bohat :D, něco jako když Saturnin uváděl příběhy na pravou míru :D, žádná romantika žádní namakaní hrdinové, ale utahanej, obtloustlej maník :-D :-D
Anděl strážný do slova a do písmene. Já to tušila, že ho nenecháš umřít, Michael je kabrňák, tedy větší by byl kdyby zůstali ve trojce, ale musím být skromná :-D
Ten konec bylo dost dobrá třešnička na dortu.
Tak se budu těšit na dalšího Springera s malou hospodyňkou v zádech :-D

2 Fénix Fénix | 16. června 2016 v 0:50 | Reagovat

[1]:On už by to dělat nešel a na víc mu to ani nikdo nenabídl. Jako upřímně, na kolik by to byl happyend, kdyby Springer skončil na pozici pro něj na výsost potupné? :D To mu snad ani jeho největší odpůrce nemůže přát. :-D Kdo řekl, že je nechutně bohat? Né není. Zas tak štědří k němu nebyli. Nemá na yachtu a vilu s bazénem a kurtem taky ne. Jen si pár měsíců může dopřát bez starostí svou spotřebu chlastu, sázení a vydržování si mladého kolouška. 8-) Ale jako pozor, není obtloustlý! :D Možná by pár kil dolu potřeboval, ale nic kritického. 8-)
Umřít umřel já v tom nejedu. To, že někteří srabi dávající přednost své kariéře, jej povolali zpět, s tím nemám nic společného. 8-) Čistě mimo záznam, na trojku už scénu mám, ale to by byl asi poněkud běh na dlouhou trať - tak na třetí řadu. ;-)
Děkuji velmi. Těší mne, že se konec líbil, jelikož tě řadím do té realističtěji nakloněné části čtenářů- pardon, jestli se pletu, jistota tu nebyla neboť dávku nereálnosti závěru si uvědomuji.:-)

3 ell ell | 16. června 2016 v 20:33 | Reagovat

A proto miluji tyto povídky, kde z reálného upoceného maníka je rázem Bruce Willis, kterého usměrňuje Richard Gere :-D jako koloušek by šel Johny Depp z Jump street 21 :-?

4 Fénix Fénix | 16. června 2016 v 22:28 | Reagovat

Děkuji. Velmi děkuji. Už jen to srovnání s takovými jmény je velký kompliment. 8-) Tedy ale jako musím se zeptat co na Michaelovi bylo Geresního?

5 ell ell | 17. června 2016 v 21:01 | Reagovat

:-D Prokoukl jsi mě, pořád jsem přemýšlela co za Michaela, R.G. mi tam pravda úplně stoprocentně nepásl :-? , ale kravaťák z Pretty woman, to jakžtakž dal :D, - taková akurátní uniformovanost/kvádrovitost, strohost a úsporná přesnost. Tak to vylepším Keanu Reeves? :-P

6 ell ell | 17. června 2016 v 21:03 | Reagovat

* s kvádrem jako s hranolem to nemá co do činění :-D , myšlen oblek :-D

7 Fénix Fénix | 17. června 2016 v 22:08 | Reagovat

[5]:Tédy, musím uznat, že jako podnět k přemýšlení je to dosti vydatné. Nejspíš prvně od první věty textu povídky, věnuji tolik času přemýšlení o jejich podobě. :-D
Asi by bylo nejsnadnější se z toho pokusit vykroutit vysvětlením, že to jsou takoví hybridi, že žádný ani vzdáleně podobající se předobraz nemají. :-D Ne, jako vážně si s tím lámu hlavu.
R.G. Jako kravaťák dobrý, ale až příliš normální. Vidět Michaela na živo i unoformovaný/kvádrovitý- mimochodem trefné označení v prvních vstupech by se dal i podezřívat, že nějaké to geometrické těleso spolknul, na druhý pozornější pohled by na něm mělo být znát, že to není tak úplně jeho přirozenost. Obávám se, že Keanu tak docela nesplňuje fyzické parametry. Jej tedy po pravdě moc nakoukaného nemám, ale zdá se více svalnatý. Fyzické podobě by spíše odpovídal Johnny Depp někdy mezi Jumpstreetem a současností? :-? Zkrátka něco vysokého působícího zdánlivě křehce. na čem není ani náhodou poznat, že může člověka roztrhnout holýma rukama. 8-)
Vážně nevím. :-D

8 Fénix Fénix | 17. června 2016 v 22:36 | Reagovat

[5]: Muhah! A je to oficiální, tak se těším, jestli nám ještě někdo někoho hodí do mixu. :-D

9 ell ell | 18. června 2016 v 21:27 | Reagovat

[8]: Přesně :D. Oba dva musejí splňovat roli něžného barbara, ale tak nějak proti sobě. První si nějdřív praští a pak se ptá a druhý se nejdřív ptá a pak si praští. Výsledek je stejný a oba dva si vždy praští ve správný čas do správného ksichtu :D Zdánlivě rozdílní a přesto stejní. Uvidíme s čím přijdou ostatní čtenáři - ráda si rozšířím svou představivost :-P

10 Fénix Fénix | 18. června 2016 v 23:08 | Reagovat

[9]: Asi tak. A oběma je radno lépe se vyhnou obloukem poněvadž výsledek zůstane stejný. Rána pěstí mozek na zdi, zuby v kanálu. 8-) No já také napjatě čekám. Hlavně tedy na to, či se vůbec někdo připojí. :-?  :-D

11 Lord_Verů Lord_Verů | 23. srpna 2016 v 19:50 | Reagovat

Jsem na začátku konverzace Springera a Pracháče a (skončila jsem tam, kde říká "Nicméně chyba se udála na naší straně, žes byl zásahem jednoho z nás připraven o možnost podílet se na stvoření svého vlákna.")... vogo, to se mi zdá. Nemůžu číst dál, bo prvně si to musím řádně celé přečíst, ALE -

ONI OBŽIVILI JIMIHO? HA? HA?! HAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAAA?

U SALAZARA! Ty mě chceš rozbrečet. Zamítá se. Jo.

Vlastně nebudu dělat ukvapené závěry.

Nicméně jsem se musela vyjádřit.

Zatraceně.

HUH.

Pracháči.

Trhá mi to srdce.

Jo.

12 Fénix Fénix | 23. srpna 2016 v 20:03 | Reagovat

A kurnik! Tohle je ten moment, kdy si autor uvědomí, jak křehká je lidská existence a jde si doobědnat letenky někam hoooodně daleko. :-D
Oukej. Nebudu panikařit, třeba se ti ten závěr na konec bude líbít a nezabiješ mě. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.