Žárem temnoty- 23. kapitola B.

9. května 2016 v 9:59 | Fénix |  Žárem temnoty

Dokončení.


Nejspíš stejnej trik, co tehdy udělal s Petersonem. J.J. zmlkne a naráz ochabne i jeho zápas s omezením v podobě pout. ,,Nevidím uspokojení v nesmyslném utrpení," konejší svýho bratříčka, kterej se teď zdá nad míru nespokojenej, ,,Podám-li ti nyní důkaz své oddanosti, co nastane dále?" věcně, elegantně a promptně převede blonďákovu pozornost jinym směrem. ,,Nadejde řád nových věcí. Hříšníci shoří v plamenech a jejich zastánci budou smeteni z oblohy. Mezi přeživšími v jednotě staneme spolu coby jejich páni," oznámí bez prostoru k pochybnostem, jeho hlas se nese coby zákon. Nový náboženství chcete-li. Já ale nikdy nebyl extra duchovní typ. ,,No hezky, to je celý?" vzal sem si dlouhej oddechovej čas posbírat svoje pochroumaný ostatky z podlahy, abych byl připravenej na druhý kolo. Dva modrý lasery se do mě v tu ránu zabodnou, ,,Smrtelník. Stále živ a v plné síle, jak vidím. Nepřijatelná to komplikace," uznání doprovozený opovržlivě zdvyženym koutkem, tak důvěrně známym víc než by mi bylo milý, ,,To se dá však snadno napravit," v jeho dlani se znova začne formovat už taky povědomej tvar koule energie. ,,Vážně? Celej tenhle bugr kvůli něčemu tak ohranýmu jako vláda nad světem se svým milencem?" nenechám se zastrašit, naopak, postupuju blíž k němu. ,,Drzý smrtelníku, jak se opovažuješ přisuzovati mi tak nízké motivy?!" vykřikne. První známka toho, že bych mohl bejt na dobrý cestě. ,,On není-" krátký přerušení koncentrace těknutim pohedu k nehybnýmu Pracháčovi, ,,Doposud jsem byl k tobě milostivý. Nyní se postarám o to, abys olitoval každého svého mrzkého obvinění. Sežehnu tvou kůži na kost, vyrvu proradný jazyk z hrdla a přinutím tě jej pozřít, jako jsem to učinil s tvým druhem. Pamatuješ si na něj, že? Těsně předtím, smlouval a žadonil, jak je toliko podobné vaší rase. Jeho agonie však byla ničím v porovnání s tím, co čeká tebe," víc soustředěnej na výhružky, koule energie drží pořád stejnej tvar. Obsah jeho slov mě ještě víc povzbudí. ,,Když bysme měli bejt přesný, tak Petersonův jazyk sežraly krysy. Což je skoro stejný, ale není to přesně ono. Tak vidíš, jak kecáš? A to není to jediný, v čem kecáš. Nehraj to na mě, puso. Možná můžeš přesvědčit jeho, dost určitě sebe ale ne mě. V tý svojí posedlosti nadřazeností si se stal tim nejhoršim z nás. Chceš ho, líbí se ti. Kdo by se ti taky divil, je to jeden velkej chutnej kousek k šukání, čím dřív si to přiznáš, tim líp pro tebe. No vlastně to, že toužíš po svym bratříčkovi je dost úchylný i na naše měřítka, když se mě ptáš, takže to vlastně z tebe dělá ještě něco zvrhlejšího, než sme my. Ale to je fuk. Já ho mohl mít, ty ne. K nasrání, co?" nezapomenout dodat správně namyšlenej úšklebek, ,,Pokud bys ho chtěl teď, budeš o něj muset bojovat se mnou. Anebo vlastně proč nezvýšit sázky, hm? O něj, o celý lidstvo. Se mnou jako s jejich obráncem. Jen ty a já, co řikáš? Když už sme tak u toho vzpomínání, na tý střeše sem ti to pěkně natřel, nemyslíš? Teda do tý doby, než si tak zbaběle zdrhnul. Bez tý svý světelný šou nejsi nic. Musel bys přiznat, že ti nakopal prdel obyčejnej smrtelník. Mladý kluci, starý ženský a chlapi tak opilý, že udělaj sotva krok, to je celej tvuj úspěch, je to dost uspokojivý? Proti skutečnýmu frajerovi by sis bez těch svejch triků ani neškrt, přiznej to," dokázal sem se mu přiblížit až na dosah jednoho jedinýho smrtelnýho doteku. Nikdo nikdy by o mně nemohl říct, že neumim lejzt lidem řádně na nervy a svoje kvality, zdá se, budu muset rozšířit i o jiný živočišný druhy. ,,Směšný lidský červe, proč bych měl něco takového chtít?" Šmírák na divadle pozná jinýho šmíráka celkem snadno a tentokrát ten jeho úšklebek už není ani zdaleka tak přesvědčivej, jak by si možná přál. ,,Protože, kámo, co se tvejch grilovacích superschopností týká, zdáš se mi teď poněkud vyhaslej," poukážu směrem k jeho otevřený dlani v současnosti bez život ohrožující ohnivý koule, působící spíš dost jako pitomec. ,,Myslíš si, kdoví jak nejsi chytrý," měl sem to čekat a do jistý míry i čekal, přesto ocelový sevření prstů kolem mýho krku mě přiměje zalapat po dechu, ,,Chceš-li zde hovořit o pošetilých lidských pohnutkách, co tvé vlastní pohnutky? Nemilovaný, odvržený. Styděl ses za otce a on se styděl za tebe, když tě nemiloval on, jak by tě mohl milovat kdokoliv jiný? Zbytečný kus existence, válečník bez důvodu, hrdina beze cti. Hledáš své uplatnění v očích svých i celého světa prostřednictvím lichého hrdinství. To však nepřichází, neboť tvé skutky jsou plané bez přítomnosti srdce v nich. Mrtvý uvnitř, mrtvý pro svět. Postarám se, abys byl i fakticky," spolu se sadistickym úšklebkem hrajícim mu na tenkejch rtech zesílí sevření prstů. Přes náhlej kaleidoskop barevnejch skvrn tančících mi před očima na něj sotva můžu zaostřit. Nějak se mi povede dostat svoje prsty na bod, kde jeho palec lisuje muj ohryzek, tak zapáčim. Pokus samotnej spíš určenej ke krátkýmu odvrácení pozornosti než ze zbytku všech ubývajících sil, ho trefim hlavičkou za jakou by se nemusel stydět ani hrdina kopaný Wayne Rooney. Zavrávorá a já se najednou ocitnu volnej. ,,Špatně si to pochopil, kámo. O lásce tu nebyla řeč. Já jenom řikal, že sme si suprově zapíchali. Což je něco, o čem nemáš ani ponětí. A nemáš pravdu ani v dalších věcech, muj tatík mě miloval, jenže dost pochybuju, že ty bys něco takovýho mohl chápat. To jenom tak pro pořádek," možná někomu přijde jako ne zrovna nejchytřejší nápad pokoušet stvoření s nadlidskou silou právě do boje tělo na tělo, jenže to je zatím ten jedinej recept, kterej fungoval, ,,Mám pro co žít. Mám pro koho a všichni tihle stojej za to, abych ti nakopal prdel. Možná nevim jestli oni věřej ve mně, ale já zatraceně věřim v ně a dokud budu mít tuhle víru tak ty mě nedostaneš," do každý rány pěstí atakující jeho tvář i trup nalejvám veškerou sílu svýho přesvědčení než pod tou nejtvrdší padne na zad na mramorovou zem. Zápas není nepodobnej našemu poslednímu, jenomže já tentokrát na svý straně místo oslabující slepý zuřivosti mám všechnu sílu svýho přesvědčení. Chystám se provést finální úder. Pěkně z vršku mu konečně rozšlápnout ksicht. Jeho prsty omotaný kolem mýho kotníku. Ztrhne mě k sobě na zem. S nepřirozenou rychlostí jeho sevření opět tiskne muj krk. ,,To si jen nalháváš. Když jsme již zde v místě upřímných zpovědí, vznesených modliteb a toužebných přání. Též vidím jedno hluboce zakořeněné v tvém nitru. Tak hluboko, že ses nikdy neopovažoval na něj byť jen pohlédnout, přes to tam je. Či snad mne chceš klamat? Pravit, žes nikdy nepomyslel, že světu by bylo lépe zbavenému hříšníků? Nabízím ti dohodu. Staň se jejich skutečným spasitelem. Připoj se ke mně a očisti svět od všeho zlého. Já ti dám moc, po jaké baží tvé srdce. Staneš se jediným vyvoleným s mocí pomstít veškeré křivdy, jenž se ti zamane..." váha jeho těla, skoro v lascivní pozici, vězící na mym podbřišku, mě špendlí k zemi. I když tyhle myšlenky jsou teďka asi to poslední, čim bych se zabejval. ,,Kde máš svou víru nyní? Kde máš své věřící? Pohleď, zemřeš, jak jsi žil. Docela sám a opuštěný všemi nebo se ke mně připoj," vysmívá se mi. Po těle už zase cejtim ten známej žár. Zevnitř ven, korespondující s jeho slovama zařezávajícíma se mi do tkání s intenzitou cejchovacích kleští. Mozek posílá čichový vjemy škvařícího se masa. Pokud by tohle měl bejt muj poslední okamžik, vždycky sem to věděl. Možná už v ten den, kdy sem se rozhodl dát se do služeb spravedlnosti. Vědomí, že umřu docela sám. Někde na opuštěnym místě, bez přátel, bez parťáka, co by mi kryl záda. Jak šel čas, moje tušení se začínalo stávat jistotou. To co po mně zbude, nebude víc než mrtvý maso, pár kousků oblečení a možná sbírka gramodesek. Nic víc, nic míň. Žádnej hlubokej odkaz společnosti. Truchlící nad rakví, co nakonec svůj žal překonaj, protože tak je to správný a život půjde dál. Možná brzo, ale ne teď. ,,Dneska ne, kámo," se zasípánim mu vrazim poslední pořádnou ránu do žeber. Poslední před tim, než se ve vzduchu zablejskne ostří, který on nemůže vidět. ,,Odpusť mi bratře vše čím jsem se na tobě provinil," Pracháč svírá jeho kštici, nutící ho tak zvrátit hlavu k poslednímu finálnímu aktu. Jediným jistym tahem mu pak podřízne krk. Připravim se na proud horký krve, co nutně musí zkropit mojí tvář, jediný co ale přijde je záplava světla, kterou vnímám skrz clonu řas z pod přivřenejch víček. Zlatavý světlo, schopný svojí intenzitou oslepit. Proud čirý energie se na mym těle odrazí v podobě pouhý ozvěny, stejně tiše vybruje i mramor pode mnou, stejně jako všechny lavice držící pohromadě jenom vahou trámů. Masivní dřevo se otřásá na místě jako by žilo vlastnim životem. Symfonie s pomalym nástupem rozeznívá staletý kamenný zdivo. Můžu to cejtit, vnímám každou molekulou svý bytosti, než přijde finále. Tříštěný sklo z okenních vitráží povolí, implodující záplavou tisíců střípků zkropí prostor jako malý šrapnely. Instinktivně se přetočim tváří k zemi, kryjící se před nejtěžšim náporem. Nemá to dlouhýho trvání. Jako na povel všechen lomoz ustane. Zkusmo se ohlídnu. Je po všem. Blonďák je pryč. Doslova. Žádný tělo, žádnej důkaz. Až na kouřmej otisk vpálenej v místech kde klečel. Pracháč stojí zpříma nedotčenej ničim, co se stalo. Jenom v očích má pohled, jakej sem už viděl tolikrát. Vždycky u někoho, kdo v jedinej moment přišel o všechny svoje iluze. Porážka na místo triumfu. Šok. Nevíra. Dýka se pořád leskne v jeho ruce svěšený podél těla, coby jedinej svědek jeho činu. Příliš mocnej artefakt, než aby byl jenom tak pohozenej všanc komukoliv z lidstva. Pomalu se zvednu. Únava, odeznívající stres, vyčerpání, dělaj moje nohy ne tak jistýma, jak bych chtěl. Všechno to bylo až moc neskutečný, mýmu mozku bude trvat o něco dýl, než dožene všechny informace. Pořád nemůžu věřit, že je konec. A co víc, všichni tu sme živý a v celku. Ačkoliv, co se toho, kterej neváhal obětovat svojí hrdost v dočasný šarádě, zatratit svojí minulost a všechno s tim spojený poslat k šípkum, se to zrovna dvakrát říct nedá. Netečně zírá někam do prostoru přímo skrz mě. Nemyslim si, že by skutečně vnímal, když se k němu přiblížim. Dělí nás fakticky sotva pár palců přesto se zdaj propastí hlubokou časem i prostorem. ,,Chápeš, že jiná možnost nebyla, že jo?" Nenapadaj mě vhodný slova útěchy, ani nemám ponětí, jestli by to bylo v tuhle chvíli vítaný. Vlastně nemám ani ponětí, jak to bude dál. Z počátku se nezdá, že by mě vnímal, pak jenom mlčky přikejvne. Vztáhne prsty ke svojí tváři, když je zas oddálí, lesknou se vlhkostí. Jediná sotva patrná osamělá slza. Prohlíží si ji se stejnym zmatenym zaujetim, jako tehdy v uličce kapku svojí vlastní krve. Poslední projev lidství. Potlačim v sobě pocit nepatřičnosti pramenící z toho bejt svědkem takovýho okamžiku. ,,Děkuju," pokusim se vyloudit na svejch unavenejch črtách aspoň krátkej úsměv. Opět přikejvne. Ten dík patří za J.J. Jistě, všechno to, co se tu odehrálo, bylo součástí předem domluvenýho scénáře. S malou improvizací, pravda. Potřeboval svoje ujištění, že pro jeho bratra neexistuje možnost záchrany a já potřeboval, co nejbezpečnějc dostat svýho synovce z dosahu šílenýho blonďáka z pekel. Zároveň bylo třeba odlákat jeho pozornost na dost dlouho, aby Pracháč mohl naplnit svoje poslání. Všem účelům posloužilo hrát chvíli jeho hru s nim. Jenže lhal bych tvrdit, že sem ve všech fázích byl skálopevně přesvědčenej o jeho loajalitě našemu společnýmu plánu. Až tehdy v průběhu poslední bitky, když sem zaregistroval, že J.J. osvobodil a zanavigoval do bezpečí, byl sem si jistější. Ovšem ani potom sem nevěřil, že to bude on, kdo provede finální část. ,,Strejdo!" J.J. energický zvolání spolu s divokym sprintem mym směrem z bezpečí, je přesně ten druh vytržení, kterej asi oba potřebujeme. Přesto, že Pracháč nejeví sebevětší známku zájmu, ani když mě mladej skoro povalí, pevně zavěšenej kolem mýho krku. ,,Seš celej?" provedu zběžnou kontrolu. Vehementně přikejvne. ,,Nebál sem se. Nakopal bych mu zadek, kdyby mě celou dobu nedržel svázanýho," prohlásí se vší vervou a vážností potom, co se odtáhne, jako kdyby si uvědomil, že snad bych si o něm mohl myslet, že je míň chlap, kdyby dal najevo strach nebo že je moc starej na to, aby hledal útěchu v objetí. Nenechám ho tak docela se vyprostit. Nebrání se, když ho pevnějš přitáhnu k sobě ani neuhne, když ho líbnu do vlasů. Pro mě na podobný projevy náklonnosti nebude dost velkej ani starej ještě dlouhou dobu. ,,O tom ani na chvíli nepochybuju, chlapče," ubezpečim ho. ,,Můžeme jít?" otázka je směřovaná k oběma, ačkoliv pochybuju, že v dohledný době bych se od svýho spolubojovníka dočkal něčeho víc než jenom pouhýho přikejvnutí. Mělo by mi stačit, že neprotestuje, když si moje ruka najde cestu pod jeho kabátem kolem jeho pasu, zatímco druhá spočívá kolem ramen mýho synovce. ,,Víš, jak jsou některý věci, který mámě neřikáme?" zeptám se ho čistě řečnicky, ,,Tohle bude jedna z nich. Chci říct, nikdo by asi moc nepochopil úplně všechny detaily toho, co se tu stalo, rozumíš?" Přikejvne a já si sem jistej, že vážně chápe. Ačkoliv, pozdějš až docela přijde k sobě, nejspíš bude mít dost otázek, na který si nejsem jistej, že já budu mít pro něj uspokojivý odpovědi, když je nemám ani pro sebe. Nicméně všechno, co široký veřejnosti zůstane je, že maník, co ho unesl se prostě někam vypařil potom, co zabil kostelníka, v záchvatu amoku zničil všechno okolo. Byl to nejspíš ten samej, co měl na svědomí všechny ty ostatní zločiny z nenávisti, tak jak si od samýho začátku všichni mysleli a v zásadě to není tak daleko od pravdy. Policie po něm nejspíš nějakej čas bude pátrat, pak pátrání ve vší tichosti uzavře. Co bude pro všechny podstatný a co nejspíš podstatný je skutečně, je fakt, že ulice už budou zase relativně bezpečný. To podstatný pro nás je, že ani J.J. ani já neskončíme v cvokhausu, za chlubení se pravdou, který by stejně nikdo nevěřil. Nejspíš tak má končit každá dobrá story nebo aspoň ta průměrná. Nevinný jsou zachráněný a nepoznaní hrdinové odcházej do slunce západu. Respektive, jako v našem případě, do slunce východu.

***ooo***

S minimem řečí a nutnosti vysvětlování, jsem dopravil mladýho domu. Máti se zotavuje a do dvou dnů by měla bejt v cajku. Všichni živý a zdravý v rámci možností. Pracháč zahojil moje zranění. S výjimkou toho, žádná jiná interakce mezi náma v rozmezí několika hodin. Pořád tak tichej, pohrouženej sám do sebe. Jistě, nedivim se mu. Sám má toho dost co vstřebat. Spíš, co jinýho mě překvapilo, že mě následoval zpátky do bytu. Čekal sem, že se vypaří, hned potom, ale nestalo se. Tak sme tady. V předsíni mýho kvartýru a on je zrovna tak tichej a bezradnej jako ten první večer, kdy sem ho sem přivedl. Používat osvědčenej modus operandi může bejt dobrý pro vrahy zrovna tak jako pro kohokoliv jinýho. Proto neváhám, prsty jedný mý ruky po jeho skráni vjedou do vlasový linie, čimž si ho přitáhnu k polibku. Jemně jazykem si vyžádám přístup. Má možnost se odtáhnout. To, co zabírá na mě, nutně nemusí zabírat na něj. Každej, i člověk má jiný mechanismy vypořádávání se se stresem. Krátká chvíle přesvědčování a on zabere. Pootevře rty v pozvání a naše jazyky se střetnou v horkym sladkym souboji. Spíš než souboj to tentokrát ale připomíná synchronizovanej tanec, při kterym já vedu většinu času. Hladce mu z ramenou shodim plášť, moje prsty začnou pracovat na drobnejch knoflíčkách košile. Jemně ho při tom manévruju do dveří ložnice. Přesunu ústa ke klíčnim kostem, bradavkám, celýmu hrudníku. Prsty horečnatě pracujou na rozepínání jeho kalhot. Péče, která můžu jenom doufat, svede to, co bych slovama vyjádřit nedokázal. Ostatně není jich třeba. Konečně se dostanem k okraji postele. Padne nazad a já ztratim kontakt s jeho tělem. Loktama opřenej o matraci mě sleduje. Nejspíš prvně v životě se cejtim nesvuj, doprovázenej čokoládovym pohledem sálajícim žárem, sám se zbavovat oblečení do posledního zbytku, když on má na sobě pořád kalhoty. Rty má lehce pootevřený, mírně naběhlý z naší předešlý líbací aktivity. Přes horní si nevědomky mlsně přejede jazykem. Poslední počin, kterej mi chybí k dodání odvahy. Pořád má dost prostoru k změně našeho uspořádání i v momentu, kdy z něj jedinym pohybem stáhnu kalhoty. Jenže on nic nenaznačí. Jenom se posune na posteli, jeho pokrčený stehna doširoka roztažený od sebe mě přímo zvou. Bejt lepší se slovama nejspíš bych mu řekl, jak nádherně teď vypadá, když se mi takhle bezvýhradně vydává všanc. Tváře lehce zarudlý chtíčem. Tim samym jakym se lesknou jeho oči. Jeho zdánlivě subtilní bledý tělo ostře kontrastující s mym tmavym povlečenim. Dokonalej v každý ostře řezaný hladký křivce až na chomáček ochlupení v klíně, ze který ční zpola vztyčenej penis o něco tmavší než okolní kůže s neodolatelně červenou špičkou žaludu. Tak chutnej. Nejspíš by moje komplimenty nepřijal a tohle není čas ani místo, kdy by měly bejt vznesený. Čas ani místo neni ani pro rozvláčnou přípravu. Natáhnu se jenom na stolek pro lubrikant, dostatečný množství si nanesu na svoje nádobíčko už připravený k akci. Jeho paže i nohy přivítaj moje tělo v objetí. Hlubokej polibek, špička mýho penisu, rukou směrovaná k jeho dírce, krátká chvíle nepohodlí pro oba, než mě docela pojme její těsný sevření. Tichý zavrčení z jeho strany pohlcený polibkem. Zřetelnějš než kdykoliv předtim vnímám hladkej horkej kruh svalů kolem mě. Sebemenší trhnutí pánví v pomalejch pohybech. Nikdy sem nevěřil, že sexem by se dalo vyjádřit něco víc než pouhá lidská potřeba. Vždycky je něco poprvé a tohle je moje poprvé. Toužim si zapamatovat každej pohyb, sebemenší detail, mihot dlouhejch řas, když oči přivírá rozkoší v momentu, kdy narazim na to správný místo uvnitř něj, zpevnění čelisti, když bojuje o kontrolu nad verbálníma projevama vášně. Jenže já nechci, aby bojoval. Všechno je to o něm. A o mně. O tom co mu můžu dát. Aspoň pro tuhle chvíli. Zbavit ho nutnosti volby potom, co tu nejtěžší musel už udělat. Rtama jemně polaskám jeho obočí, jedna ruka mi k opoře stačí, abych druhou mohl uchopit jeho přirození. ,,Poddej se tomu, lásko," hlas nakřáplej vlastnim bojem o kontrolu zavadí o lasturu jeho ucha spolu s mym jazykem, ,,Postarám se o tebe," na důkaz svejch slov ho hladim, synchronizovaně s pohybama mýho penisu uvnitř něj. Přál bych si, aby to mohlo trvat po zbytek mejch dnů, jenže s tim jak tvrdne a pulsuje v mym sevření, cejtim neodvratitelně blížit se konec. Zrychlim. Jeho krátký nehty se zarejvaj do mejch zad. Bolest, kterou prozměnu já vítám a potřebuju cejtit, abych si byl jistej, že sem skutečně naživu. Všechno tohle se stalo. Nic z toho nebyl sen. Svět se smrskne na pulsování v mý dlani nedlouho před gejzírem horkýho semena tryskajícího po mojí hrudi a krku. Napnu se v slastný křeči a to samý já udělám do jeho střev. Navzájem se tak navždycky značící. Navždycky poznamenaný jeden druhym. Ve chvíli, kdy se dočista vykostěnej zhroutim vedle něj, nemám schopnosti přemejšlet o tom, že jeho navždycky je jaksi trvalejší než to moje. Naprosto postorgasticky šťastnej vlastně nechci přemejšlet vůbec o ničem. Muj svět bohatě naplní výraz v jeho tváři, když z posledních sil seberu na prsty produkt jeho chtíče ze svojí hrudi a záměrně lascivně ho všechen slížu. Specifická chuť, kterou si chci taky dlouho pamatovat, spolu s jeho naprosto extatickym pohledem v tu chvíli. Pak se políbíme. Dlouze. Opět bez nutnosti slov si předávající důležitý sdělení.

***ooo***
Mohlo by to bejt skoro dokonalý. Minuty se líně vlečou jedna za druhou. Nezáleží na tom. Není kam se hnát. Na boku cejtim teplo druhýho těla, a i když je otočenej zádama ke mně, nějak fakt, že si z mojí ruky udělal polštář je dost uspokojivý. Pravidelnej dech tvoří jedinou zvukovou kulisu, podle jeho hloubky poznám, že muj společník nespí, ačkoliv prakticky nejeví jiný známky, že by byl na příjmu. Nějak ani to nevadí. Nejsem příznivce posexovejch postelovejch konverzací a pravda je, že většinou v týhle fázi, bejvám už v limbu. Jenže tentokrát je to jiný, protože něco mi říká, že bych se měl snažit svůj čas využít rozumnějš. ,,Tam, o jeho motivech, hovořil jsi pravdu?" když z něj po drahný době vyjde první delší věta, zní dutě, takže ani podle intonace nemám možnost poznat, co se odehrává uvnitř něj. ,,Byli jeho nežádoucí city vůči mně důvodem jeho pádu?" Konkrétní a zřejmý, nemohl sem čekat, že to jen tak nechá bejt. ,,Upřímně? Nemám ponětí. Zlo není jediný, kdo má povoleno blufovat. Já improvizoval a šel s proudem, když sem ho potřeboval rozhodit, aby ztratil koncentraci," přiznám. Když si zpětně v hlavě přehraju některý pasáže, co sem řekl, bylo možná dost drsný a ne jenom k blonďákovi. Jestli bych něco z toho vzal zpátky? Samozřejmě, že ne. V danej okamžik to splnilo svůj účel. ,,Nemělo by na tom záležet. To, co nás lidi odlišuje od zvířat, je možnost volby. Způsob s jakym se vypořádáš s chtíčem. Zrovna jako vy, máme pravidla pro to, co je přípustný a co ne. Existence těhle pravidel neznamená, že by je nikdo aspoň v myšlenkách nepřekročil. Překročení hranice mezi fantazií a činem, je pak naší svobodnou volbou založenou na tom, kým jsme. Ledakdo fantazíruje o tom, že umlátí svýho šéfa, ale ten, kdo to udělá, k tomu musí mít předpoklady. Těžko je to vina toho dotyčnýho, i kdyby byl třeba sebevětší kokot. Zrovna tak bude těžko tvoje vina, že on se neuměl vypořádat se svejma pocitama vůči tobě, ať už to byla touha nebo žárlivost ve smyslu toho, že se ti snažil vyrovnat a neuspěl. Vaše malý návštěvy mezi náma v průběhu času. Všechny ty pokušení, kterym ty si odolal a on ne. Mohl to bejt důvod k nasrání, pojítko mezi váma, ale těžko tvoje chyba. Víš, jak to myslim?" Sám si nejsem tak docela jistej, kde leží pravda, jenže zas sme u toho. Účel světí prostředky, jak se říká. A muj momentální účel, byl odehnat veškerý napětí v muži vedle mě, což se povedlo. Trochu zvláštní situace, když já, nejzhýralejší tvor na jakýho tu mohl narazit, mám udílet rozhřešení - neboť, co to je jinýho, než akt konanej za účelem získání klidu domnělýho provinilce - zrovna tady jemu. Když už se budeme bavit v terminologii, zdá se dost blízký jeho světu. Zabralo to. Vnímám, jak zvláční, nepatrnej posun, jenom v podobě konečků vlasů lechtajících kůži na mym rameni, když mu hlava, snad lehčí o pár těžkejch myšlenek, pozadu padne do prohlubně mezi mym krkem a ramenem. Tak krásnej projev důvěry. Vnímám to, co se posune na nějakym místě ve mně. Rádoby dobro má právo někdy blafovat a skutečný zlo vás někdy může dostat prostřednictvym pravdy. Fakt o mojí osobě, na kterej blonďák káp byl, že já se kolikrát snažim bejt rádoby hrdina bez jakýhokoliv důvodu. Naprostá většina mejch hrdinskejch činů, ať už v roli policajta nebo jenom rytíře hájícího čest slabejch, pramenila čistě jen z egoistický potřeby se odlišovat. Co mi dělá dobře je násilí a akce, morální aspekt je jaksi až na druhym místě. Jenom z toho důvodu, že bejt čestnej je pro mě větší výzva než bejt křivák. Jenže teď je to jiný. Zčista jasna mám tuhle potřebu ho skutečně ochraňovat a tudíž se ujistit, že skutečně bude všechno na pohodu. ,,Nebudeš mít nějakej problém? Však víš... kvůli tomu, co sme spolu dělali?" moje rty kloužou po hladký pokožce jeho bicepsu až k rameni. Přetočí se mi v náručí. Usměje se a je to ten nejhezčí pohled na světě, kterej nedovolí pochybovat, že by byl něco míň než stvoření z jinejch sfér. ,,Slovem jaké bys použil-zaměstnavatel-je velice tolerantní. Více nežli by mu ledasjaký mýtus či legenda, vytvořený nejčastěji sledujíce vlastní prospěch, mohli přisoudit. Obvykle u nás vyznáváme tento koncept všeobecné lásky. Věru se domníváš, že by někdo mohl být zatracen kvůli tak ryze lidským pohnutkám?" zdá se o tom přesvědčenej. Dokonce jistější si než kdykoliv předtim sem ho slyšel. ,,No předtim to tak nevypadalo. Netvářil ses dvakrát nadšenej čimkoliv lidskym, tak hádám, že to mohlo bejt kvůli tomu?" popíchnu ho úšklebkem přesto, nedokážu odhadnout, kam sahaj jeho znalosti současný skutečnosti, ale nebylo-li by vyhnutí, na jeho obranu bych se postavil komukoliv dalšímu. Jenom pro něj. ,,Můj arogantní pošetilý smrtelníku," stejnym způsobem jakym je to řečený mi shovívavě prstama pročísne vlasy, ,,Předpokládám, že i tento omyl v tvém úsudku připadá na má bedra. Troufám si říci, že doslova," koutek mu cukne kombinací plachosti a smyslnosti současně, ,,Tak rád a upřímně bys bojoval za mou záchranu, avšak nebude to nutné. Opět slovy tvého světa-on nezodpovídá za své zaměstnance-jedním z důvodů proč jsem byl zvolen pro tento úkol, bylo pozbýt pýchy a nalézt pochopení pro vás hloupé chybující bytosti. Odhaduji, že i tohoto účelu bylo dosaženo. Ty i tvá rodina jste mi ukázali směr. Naplnili smysl slov, jenž pro mne byla prázdná. Ctil jsem jejich váhu, ovšem pochyboval o významu. Já vskutku oceňuji tvou pozornost, neboť v čase, kdy jsem se svou vlastní vinou ocitl na pokraji vyhladovění, tys mne nasytil, poskytl mi útočiště, když mi ho bylo třeba. I své přátelství bez výhrad. Nebýt toho, možná bych to byl já, kdo by za nějaký čas stanul na místě mého bratra. Nikolivěk ze stejných důvodů. Arogance s domýšlivostí by mohly být mou zhoubou. Tys mne však uchránil před pádem. To a mnohem více," řekne to tak obřadně. Až mám pocit, že mě váha toho prohlášení rozdrtí. ,,Takže co? Všechno zapomenutý a ty teď dokážeš vnímat krásy našeho světa?" Zase do něj zavandrovat mě částečně tý váhy dokáže zbavit. Něco, co je tak perfektně náš styl, když s téměř totožnou replikou mi vrátí zubatej úsměv: ,,To netvrdím. Pouze shledávám, že jako druh nejste tak docela marní a zasloužíte si veškerou milost, jaké se vám dostane," odvětí. Prostě si nemůžu pomoct, abych se mu nepokusil ten domýšlivej úšklebek zlíbat pryč. Na to je moc sexy. Pak pokračuju dál přes ostře řezanou bradu, která přímo svádí, poškrábat jí zubama a pak ještě dál. Mezi jemně definovanýma prsníma svalama se nachází drobná prohlubeň, kterou je třeba slízat. Zdá se, že přesně tam se koncentruje nejvíc jeho tak docela nelidský příchuti kůže, jaký se dá snadno propadnout. Veškerý moje počínání víc než schválený z jeho strany, aspoň co si můžu vyložit podle zrychlenýho dechu a hrubýho tahu prstů v mejch vlasech pobízejících mě k větší pozornosti. ,,Hele, možná na to není nejvhodnější okamžik, ale bylo by moc blbý, kdybych se tě teď zeptal na tvoje jméno?" Vlastně to tak blbý načasování není. Vzhledem k tomu, že moje zuby si na střídačku hrajou s jeho bradavkama, čimž ho docela efektivně dovádim k soudnost zbavujícímu šílenství, aspoň, co se podle toho, jak se pěkně prohýbá vstříc, mejm dotekům, a vzhledem k tomu, že tušim určitej vývoj věcí příštích. ,,Michael, pokud je to pro tebe tak zásadní," řekne bez okolků mezi pár trhanejma nádechama. Dost zásadní, pokud se mě ptáte. Několik spojek v mym mozku zapadne na nepříjemný místo. ,,Děláš si srandu, že jo?" vynořim se dost, abych se mu mohl dívat do očí. Hořej pořád stejnou znovurozpoutanou touhou, teď ještě navíc podpořenou podrážděnim. ,,Je na tom něco špatně?" zeptá se jakoby nic, jednim lehce zdviženym obočim, mi tak jako vždycky, dávající najevo, že nechápe kontext. ,,Vlastně nic, miláčku," políbim ho na něj. A pak pokračuju, kde sme skončili, protože není na světě nic, co by mě přimělo přestat. ,,Budeš muset odejít brzo?" poslední otázka mezi polibkama, protože teď už je víc než jistý, jak tohle všechno skončí. ,,Měli jsme a máme vícero času, nežli jest kolikrát určeno komukoliv z vás," odpoví doprovázejíc to motýlim otřenim rtů o moje čelo. Prchavost okamžiku spodobněná do gesta. Od samýho prvního dne to bylo zřejmý, že tahle story šťastnej konec mít nebude. Vlastně sem dostal víc, než bych čekal a kdy si mohl přát. Sem muž momentu. Dobře si vědomej toho, že přítomnost je to jediný, co má smysl. Zdá se, že i na tom se shodneme. Takže pro teď se můžu snažit aspoň vytěžit maximum z daný situace.
***ooo***
Následující ráno, až na pár detailů, nemá nic, čim by mě mohlo překvapit. Přes veškerou mojí snahu, nakonec si pernej den vybral svojí daň v podobě hlubokýho spánku. To sme ještě byli dva. Zamotaný do sebe jak párek sardelí v konzervě, usínali po několikerym kvalitnim sexu. Teď mě realita vítá svým chladem. Opuštěný místo v posteli vedle mě. Tak jako tolik rán před tim a zdá se, že i dost následujících. Dlouhodobej život v páru mě prostě není určenej. Začal sem věřit na předurčení coby hořký poučení z týhle zkušenosti? Ne. Ani náhodou. Jenom si jaksi víc uvědomuju co je možný a co ne. Což ovšem neznamená, že bych se přestal snažit. Až se dám do kupy, začnu nejspíš s Jenny. Třeba tentokrát vyslyší moje volání anebo to zkusim jinde. S ještě menší pravděpodobností úspěchu. Jenže nikdy nepřestat v tom je smysl. Možná, že přeci jenom tentokrát budu mít šanci na úspěch, zbavenej jedný sračky, která mě tížila. Nebo spíš ne. Zakurveností v mojí osobě je tolik, že bych těžko mohl bejt pro někoho produktivní budoucnost. Nebude na to mít vliv ani chladnej obrys nahmatanej na polštáři vedle mojí hlavy, kterej i po hmatu a se zavřenýma očima vim, co je. Začnu u toho, že to není moje Becci, ta touhle dobou odpočívá na svým místě, takže druhý na řadě je moje odměna. S čilejšim rozumem stáhnu prsty a otevřu oči. Pořádně si prohlídnu předmět vedle mě. Poloautomat, takovej jakej používá většina gangsterů v dnešní době. Jenže tenhle není jako ty ostatní. Vim to. Na chvilku mě napadne, že by bylo ironicky vtipný a dost škodolibý vůči domácímu, přiložit si hlaveň k makovici a stisknout spoušť. Ten bordel by v životě neuklidil. Jenom chvilkovej nápad, co zmizí tak rychle jako vznik. Mojí pozornost upoutá papír, co leží kousek vedle. Jeden z mýho bločku, co mám ve zvyku používat sám při podobnejch příležitostech. "V tento moment, Ti nemohu dát to, po čem Tvé srdce ve skutečnosti prahlo, přesto, že to mělo být Tvou odměnou. Snad i tento dar Ti poskytne alespoň dočasný klid v duši. Nepochybuji, že Tvá vědecky založená přítelkyně bude vědět, kterak s ním naložit. Kterak Ty se po té vypořádáš s onou skutečností, záleží jen na Tobě. Pomni jen, že krev krví nesmyješ. " Nic víc nic míň. Žádný dík za hezkej čas nebo záchranu světa. Svojí strohostí vzkaz odpovídá tomu, kterej sem sám napsal po naší první společný noci. Přesto je to o tolik víc. Možnost spravedlnosti nebo pomsty, chcete-li. Vim co, až zbraň přinesu do laborky, na ní najdou. Nezbejvá než doufat, že pak tatík bude mít konečně svůj klid a já s nim. Všechno, co sem si kdy přál nebo si myslel, že si přeju.


Skončilo to tak, jak jste asi všichni předpokládali. Pokud ne a někdo by měl chuť mne vraždit... letenky do jihoamerické džungle mám stále ještě v platnosti od posledně. :D Pokud má někdo zájem o epilog pro našeho detektiva v poměrně šťasnějším duchu, dejte to prosím na jevo prostřednictvím hvězdiček pod článkem či v komentáři, pro další anketu zde momentálně není místo. :D
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Kdo jste alespoň teď zapochyboval o loajalitě pana Tajemného?

Já ano. Chvíli se zdálo, že zradí.
Já ne. Nikdy by nezradil.

Komentáře

1 Miki Miki | 13. května 2016 v 9:59 | Reagovat

Žádný komentář? O_O Moc děkuju za dopsání úžasné povídky. Tak dobře, není to "a žili spolu šťastně až do smrti", ale i takto je to celkem přijatelné. :-P Mohl to být pěkný masakr, že. Obdivuju vás autory, že máte s námi čtenáři, slitování. :-)
Parádní počin! 8-)

2 Fénix Fénix | 13. května 2016 v 10:14 | Reagovat

[1]: Mno, také tu nad tím od pondělka žasnu. :-D Já děkuji, za pozornost a trpělivost při čekání na konec.:D Tak s ohledem na mezidruhové křížení to asi ani jinak dopadnout nemohlo. Každý k svému. :D Ani ne tak slitování, jako že se Springerem mám ještě nějaké plány, tak by ho odkrouhnout teď bylo poněkud kontraproduktivní. No a ten všemi milovaný hezoun ten vlastně ani v ohrožení nebyl. ;-)Ne, vážně něco jako slitování nevlastním. :-D
Ještě jednou díky. 8-)

3 Sis Sis | 13. května 2016 v 17:12 | Reagovat

Zezačatku chceme hltat díly jako sousta nejchutnější pochoutky, pak zbrzdíme nechceme se přecpat a nevychutnat si, pak nám dochází že uż moc nezbývá a nastává chvíle kdy váháme nad posledním kouskem, věděli jsme co příjde, ale to vychutnání má součástí i konec, bez něj by to nebylo ono, dychtivost pomíjí zbývá nám hledat další úžasný chod. Ale já vím že hledání bude opět dlouho trvat...

4 Fénix Fénix | 13. května 2016 v 17:47 | Reagovat

[3]:Wow, takový skoro poetický komentář, co skoro, určitě, mi teď dočista vyrazil dech. Já za něj velice děkuji. Není vyloučené, že nějaká alespoň jednohubka se tu ještě zjeví. ;-)

5 katka katka | 13. května 2016 v 19:17 | Reagovat

Pokaždé stojí za to si počkat , a moc si přeji nějakou sladkou tečku v životě našeho detektiva ale prosím najdi mu skvělého chlapa :-D přece jen si ho zaslouží děkuji :-)

6 Fénix Fénix | 13. května 2016 v 19:29 | Reagovat

[5]: Já děkuji a děkuji i za pana detektiva. A tak jo tedy někoho se mu pokusíme splašit. Jak skvělý bude a jestli to pro něj bude odměna nebo trest, to už záleží na něm. ;-)  :-D

7 katka katka | 15. května 2016 v 16:47 | Reagovat

[6]: spoléhám na tebe ,rozhodně i maminka bude ráda :-D když se ji syn usadí :-D

8 Fénix Fénix | 15. května 2016 v 19:01 | Reagovat

Což o to to maminka by byla určitě ráda a vůbec všichni kolem něj by si odfrkli, ale jak nadšený bude on, toť otázka. :-?  :-D

9 Profesor Profesor | 16. května 2016 v 19:40 | Reagovat

Nemám slov...
Tvou povídku jsem objevila včera a okamžitě mě nadchla. Springer jde parádní postava. Líbil se mi i pan neznámý, jeho chování mě mnohokrát přimělo k zamyšlení; jeho identita mě nepřekvapila, dala se vytušit dost brzy.
Líbí se mi konec. Je sice trochu smutný, ale ne moc. Myslím, že to tak mělo být. Je to uveritelnejší než "Žili šťastně až do smrti."

10 Profesor Profesor | 16. května 2016 v 20:50 | Reagovat

PS: Epilog? Proč ne.:-)

11 Fénix Fénix | 17. května 2016 v 9:59 | Reagovat

[9]:Velice děkuji.
Těší mne vědomí, že se dá tahle má prvotina číst v jednom kuse a ještě i pak z ní zůstane dobrý celkový dojem. Postavy jsou pro mě něco jako potomci, tak pochopitelně jejich úspěch hřeje.
Netuším, jestli chovat se pan neznámý nenápadněji, dělalo by to příběh napínavější nic méně psát jej takhle byla pro mne zábava a dovolím si doufat, že snad i pro čtenáře? Každopádně je to otázka k zamyšlení.
Přesně. Závěr ani jinak dopadnout nemohl. Jen tedy teď nevím, jak zaboduje epilog, který mimochodem, je již skoro hotový a poněkud z uvěřitelnosti se vymykající.
Ještě jednou velice děkuji.

12 Profesor Profesor | 17. května 2016 v 22:37 | Reagovat

[11]: Rádo se stalo. Dokonce si myslím, že se k ní budu i vracet. Je napsaná opravdu chytlavým stylem.

Mám podobný postoj i ke svým postavám - k těm originálním z poslední doby zvlášť.
Ono to máš se mnou tak. Já mám rasu, jakou neznámý zastupuje dost ráda, takže jsem z si z charakteristiky vyvodila, že je buď emzák nebo to druhé. Jenomže emzáky nechápal, takže to bylo jasné. Nemyslím si však, že by to poznal každý. Dokonce bych řekla, že je to napsané tak dobře, že někomu to nemusí dojít vůbec.

Na epilog se těším.

13 Fénix Fénix | 18. května 2016 v 11:24 | Reagovat

[12]:A ještě jednou děkuji. Budu se těšit a také snažit aby se tu co nejdříve vyskytlo ještě něco dalšího ke čtení.

Ano, zvlášť ty originální. Do těch, jak to vidím, má autor možnost dát víc ze svých představ.
Ono to byl tak trochu záměr, dát volné pole působnosti, aby si mohl kdokoliv vybrat, co mu více vyhovuje, jestli emzák nebo příslušník oné rasy, pokud by někomu jeho chování k jeho rase nesedělo nebo dokonce uráželo něčí představy o NICH. Těší mne, že toto není ten případ a on naopak udělal dobrý dojem.

14 mravenec mravenec | 18. května 2016 v 12:40 | Reagovat

Mně to třeba nedošlo, protože se o to nezajímám. To by asi mělo, tak nějak všechno dojít i nezasvěceným, pokud tedy nepíšeš jen pro zasvěcené. Ale jinak povídka byla strhující, thriller vhodný jako scénář pro nějaký film. Originální jazyk, dobře načtrtnuté charaktery, humor a sex. Nepřeslazený konec, inteligentní proslovy a myšlenky.

15 Fénix Fénix | 18. května 2016 v 14:15 | Reagovat

[14]:Rozhodně to není určené jen pro zasvěcené. Pouze v tomto ohledu nechci nikomu vnucovat své představy kategorickým tvrzením, že to je ten určitý představitel toho konkretního druhu. Takže vlastně nemá ani co dojít. Pokud někdo v povídce vidí jen příběh dvou chlápků, kteří se potkali, něco spolu řešili a nezůstali spolu i to je správná odpověď. Velice děkuji, za příliv superlativů, zejména v ty dva poslední doufám, že skutečně vyšlo. Snaha tu byla.

16 ell ell | 21. května 2016 v 20:58 | Reagovat

Konec dobrý všechno dobré. Tedy Michael? a bratr tedy Gabriel? :D
Pokud budeš pokračovat v psaní, zůstanu vděčným čtenářem. Ovšem udržet pozornost u takto dlouhých kapitol a s těmi úvahami, je celkem fuška :-?
Epilog uvítám, snad nebude ze smrtelné postele, kdy se Springer setká s Michaelem :-D

17 Fénix Fénix | 21. května 2016 v 21:45 | Reagovat

:D Možná. ;-)  :-D
Potěšitelné číst. Mé nejčernější úvahy se týkali toho, kolik z vás ten závěr odradí. :-D Možná pro příští povídku, poněvadž má mít pozvolnější dynamiku, budu i o kratších kapitolách uvažovat. :-? Zde se mi to právě kvůli těm úvahám, aby se něčeho dobrali, příliš dělit nechtělo. ;-)
:-DNe, epilog ze smrtelné postele určitě nebude. Ono většinou i na vzdor názvu se ve věčných lovištích příliš zločinů neodehrává, tak odeslat tam Springera by mi komplikovalo další plány s ním. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.