Žárem temnoty- 23. kapitola A.

9. května 2016 v 10:02 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé,
předně se velice omlouvám, za tak dlouhou prodlevu. Nebylo mojím záměrem takto dlouho napínat před poslední kapitolou. Někdy s to zkrátka tak stane, podmínky optimální a přesto zásek. Takže tímto, děkuji všem věrným, kteří se sem ještě dostavíte. To to je všeobecně to místo, kde se hodně děkuje. A já děkuji všem komentujícím, kteří mne v začátku i v průběhu povzbuzovali a vůbec mi dodali hodvahu pustit se a pak pokračovat v mém prvním pokusu originální povídky. Doufám, že se vám líbila, alespoň trochu splnila očekávání a některé charaktery zůstanou alespoň ve vzpomínkách o něco déle.
Velký dík také jako vždy patří Janě, za korekce chyb, v dnešní i všech předchozích kapitolách. Musí to být strašná práce, já vím.



23. kapitola
,,Rovnováha je univerzální konstantou chodu všech věcí." Klid toho démona, kterýho mi do cesty poslalo snad samotný peklo je neotřesitelnej. ,,Mluv srozumitelně! Na ty tvoje hádanky teď nemám čas ani chuť," aspoň setřesu jeho ruku do tý doby pořád spočívající na mym rameni. Jedinej fyzickej kontakt, o kterej teď stojim, je připojit svojí pěst k něčí čelisti. Jedno čí. Zabořit prsty do průdušnice a trhnout, sledovat krvavou změť obnaženejch nervů škubat se setrvačností v posledních křečích... ,,Když došlo k vašemu spojení, nepředal ti jen své vzpomínky. Na oplátku za ně si vzal znalost tvých a nejen to. Vše čím jsi byl, kdo jsi a mohl bys být. Tvé slabiny i zdroj tvé síly. Vše o tobě. Zná tě teď patrně lépe, nežli se znáš sám. Je to týž princip jakým vyhledává své oběti. Nejste pro nás nepopsanými listy ve vaší minulosti či budoucnosti se stkví vaše pravá podstata," hnědý duhovky, schopný za různejch okolností zobrazovat ty nejrozmanitější emoce se teď zdaj netečný, bez života. ,,Proč si mi to neřekl dřív?" vyštěknu. Pořád mám dost práce vyrovnat se s tim, že by to mohlo bejt skutečný. ,,Snažil jsem se, neposlouchal jsi mne. V pořádku. Je třeba se zaměřit na jeho požadavky. Jaké jsou?" únava je vidět ve způsobu jakym se složí na sedačku. Doslova dopadne z vejšky se stehnama doširoka roztaženýma od sebe. Jako by každej pohyb na víc zbytečně plýtval silou. V pořádku? Nic není kurva v pořádku! Byl sem napadenej přes to, kde sem nejzranitelnější. Moje rodina je v nebezpečí. Od samýho začátku ztrácim všechno a kvůli čemu? Párku vesmírnejch vošoustů, co sou tak pokrytecký, než aby si vůbec uvědomili, že vlastně všechno je to jenom o sexu. Mám chuť řvát. ,,Nabízí výměnu. J.J. za tebe. Nic víc. Nic míň," řeknu s veškerym zbejvajícim klidem jakýho sem za danejch okolností schopnej. Automaticky naleju dvě skleničky bourbonu a jednu mu podám. Tentokrát bez dlouhýho rozmejšlení ji do sebe obrátí. ,,Uděláme to," řekne hladce. Taky bez delšího rozmejšlení. Kliknutí prázdný skleničky o stolek pak zní jako odklepnutí soudcovskýho kladívka po vynesení ortelu bez možnosti odvolání. Kriticky si ho změřim. ,,Seš si jistej?" Vydat se mu. Ať se propadnu, jestli vim, co tahle nová hra s pořádně vysokejma sázkama znamená. ,,Absolutně. Ostatně není to tak jako bychom měli v dané situaci na výběr. Není-liž pravda?" potvrdí s ledovym klidem. Co bude dál? Každá směna má svoje podmínky a taky následky. I když zachránim svýho synovce, nemůžu čekat, že tyhle dva se pak v záři zapadajícího slunce odeberou do země zaslíbený. Spíš tak budu mít na krku páreček vraždících maniaků. Teď už doopravdy. Nevim, jak mezi nima funguje nějakej kodex cti, ale nejspíš tam něco takovýho bude. Jakej jinej smysl by mělo, že si ho náš Tarzanboy vyžádal? Odevzdat dobrovolně a bez výhrad - doslovná citace. Pochybuju, že by něco takovýho chtěl kvůli pomstě. Teda, jak moc uspokojivý může bejt odkrouhnout někoho, kdo se nebude bránit? Na druhou stranu přimět ho dělat něco, co je proti jeho přesvědčení jenom na základě čestnýho slova? Plus, že mě a Pracháče konečně obrátí proti sobě, jako bonus. Můžu přímo vidět zvrácenost toho plánu. Nebo je to ještě jinak, a my se ženem do pasti, kde nás odrovná všechny. Jedno je jistý, ať už je správně jakákoliv možnost, brzo to zjistíme a líbit se mi to určitě nebude.
***ooo***
Chlapci se musí přiznat smysl pro drama, jen co je pravda. Kostel ve starý čtvrti, kterej přežil jeho předešlý řádění, vybranej coby místo výměny, je jako stvořenej pro poslední dějství. Uvidíme, jestli až tohle skončí, bude stát dál. Nijak dobře se nestavim k ničení památek, takže se můžu pokusit. Asi bych měl bejt rád za tenhle malej ústupek, protože ze všech symbolickejch míst zvolil právě tohle, kde v tuhle hodinu nenarazíš na živou duši, třebaže o jeho skutečnejch motivech se můžu jenom dohadovat. Rozhodně lepší jak hromadnej masakr
aspoň tak minimálně s dvacítkou rukojmí, kterej by se zaručeně odehrál v kterýmkoliv jinym místě. ,,Pomni, že násilí plodí jen násilí," napomenutí, varování, nejsem ve stavu rozlišit, co tahle Pracháčova hláška řečená se vší vážností, znamená. ,,Ukážu ti násilí, zlatíčko," ušlíbnu se, třesknutí zaklapnutýho kufru DeSota rezonuje ztichlou osamělou nocí stejně jako následný kliknutí nabíjený brokovnice, než si jí položim na rameno, prst poblíž spoušti. Dva pásy patron křižmo tížej muj trup, granát z dýmovnice na poutku u pasu brzo najde svoje využití. Masivní starobylý dveře, velkolepý jako budova sama se přede mnou samy rozestoupěj. Neklamný znamení, že jsme očekávaný. ,,Vstup do mýho salónu, řekl pavouk mouše," tiše brouknu slova, který se mi jako první vybavěj skoro automaticky. Zrovna jako za tou mouchou chycenou o pasti pavoučí sítě bez možnosti úniku, vrata se zabouchnou. Zvuk, co sám o sobě vnímám jen okrajově. Všechno září světlem snad tisíců svící rozžehnutejch ve svícnech po obvodu zdí i v přední časti. ,,Vítejte, přátelé," hlas Tarzanboye se nese chrámem. V bílym kvádru, s rukama rozpřaženýma stojící na místě kazatele, už nevypadá jako Tarzanboy. Nějakym zvrhlym způsobem jakoby spíš patřil přesně sem. Vlk v převleku beránčím. Pastor zvrácený morbidní církve. Na velkym krucifixu za jeho zádama se skví jeho symbol. Na místo Spasitele, skutečný tělo. Změť krve a roztříštěnejch kostí v obličeji vzdáleně připomíná zdejšího správce. Patrně další z těch nahodilejch obětí, co byla ve špatnej čas na špatnym místě. Brada se dotýká hrudi v nepřirozenym úhlu, roztažený paže přehozený přes horizontálu kříže, držej mrtvou váhu na místě. Visí jako rozbitá loutka s přetrhanýma drátkama, už nepotřebná a odhozená. Což je nejspíš přesně to, jak se tam dostal. Špína chlap, kterýho konec sám o sobě ve mně nebudí žádnou lítost, když sem ho viděl prvně a ještě dejchal, bylo to ten večer, kdy tak nevybíravě vykopal tu žebračku. Teď jsou na tom oba stejně. Asi není nejlepší doba přemejšlet o jediný spravedlnosti na světě, kterou má madam Zubatá. Přesunu svoje myšlenky i pozornost do reality. Dalších z jeho pokusů o morbidní vtip. J.J. leží na oltáři, ruce i nohy svázaný trčící vzhůru, po způsobu dobytčat na texaským rodeu. Otočí hlavu mym směrem. Oči doširoka otevřený, tvář se leskne vlhkostí. Učil sem ho dost dobře, abych věděl, že to nejsou slzy, ale pot z pekelný výhně, ve kterou se tohle místo, obyčejně skýtající chlad konejšící tělo i mysl, proměnilo. ,,V pořádku, mladej?" ujišťuju se, ,,Nemusíš se ničeho bát, za chvíli sem u tebe a bude po všem," ujistim i jeho. Přes roubík v puse souhlasně zahuhlá, přitom se snaží škubat provazama. Nemohl bych na něj bejt pyšnější. Bojuje, i když šance se zdaj mizivý. Blonďák mi zastíní výhled: ,,To bych na tvém místě tak jistě netvrdil," nejpřesnější popis je, že ztančí, jedna noha elegantně kladená za druhou, z vyvýšenýho stupně do uličky mezi lavice, ,,Ovšem, je to přirozenost tvého druhu jednat bez pokory," škleb tenkejch rtů má bejt nejspíš pokus o shovívavej úsměv, ,,Stejně jako touha po krvi a násilí. Chceš mi ublížit. Tak velmi. Proto jsi zde, nemám pravdu?" lepší spodobnění parodie na mírumilovnost bych asi těžko hledal, on pořád tak, s pažema široko rozpřeženýma od těla. ,,Vlastně nemáš. Chci tě jenom jednoduše zabít," lakonicky se ušklíbnu na oplátku, ,,Kdyby mělo bejt po mym. Ale pro to tady nejsme. Řiká se, že zločinec se vrací na místo činu. Pozoruju, že na tom něco bude. Jenže tentokrát si šlápl vedle. Od tý doby, cos tu byl naposled, jsme vyspěli. Pořád se vyvíjíme. Už se tě nikdo nelekne. Seš jenom další z řádky sériovejch vrahů, co zmizí tak rychle, jako vznikl. Žádnej strach po tobě nezůstane, žádná sláva pro tebe z toho nebude. Tak jako tak. Máš jenom na výběr ze dvou možností. Jestli to půjde hladce a ty se vypaříš nebo ti s tim pomůžu s trochu většim rámusem. Nicméně pointa je pořád stejná. Ukončíme to. Teď a tady," shrnu. Má to podobu slabýho záblesku světla naděje v temnym tunelu, prchavá trhlina chmurů v sebejistý fasádě, při zmínce o jeho poslední eskapádě u nás. ,,I já od těch dob ledaco pochopil. Tehdy jsem se nechal zmást. Polapit do osidel klamu. Však pravda mne osvítila. Přišla ku mně v dobách nejtemnějších a já jsem byl povolán vykonavatelem její vůle. Jediný a pravý," spolu s intonací slov, jako by i intenzita žáru svící vygradovala. Pravý peklo se tu chystá a já jedinej jako bych měl stát mezi nim a existencí veškerýho života tady. ,,No nevim sice, co se tu snažíš kázat, ale zdá se, kovboji, že se ti to tu krapet vymklo z rukou," stojící teď proti sobě, jako pravý pistolníci na divokym západu, dělí nás přesně první a poslední lavice. Pomalu se vydám uličkou jeho směrem, dovolim si jenom krátký těknutí očí a další úšklebek směrem ke zkrvavený mase na kříži. ,,Ba naopak," zná moje myšlenky - dotyčnej určitě nebyl nejžárnější příklad lásky k bližnímu ani střídmosti, jako by z jejich odrazu čerpal svojí sebejistotu, slova korespondujou s nima. ,,Cožpak jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, kterak koncept Čistého obětujícího se za spásu hříšníků je pochybený? Viníci nechť se sami obětují za své vykoupení. Není to tak lepší?" elektrizující laserová modř jeho duhovek nepřirozeně jiskří na dálku, jako nepřirozeně působí jeho úsměv. ,,Smůla, parde, já sem nepřišel filozofovat," jednim zdánlivě línym pohybem mojí napřažený ruky, brokovnice změní svojí polohu z neškodný hlavní ke dveřim za mnou, napřímo proti blonďákovu srdci, kam, co nevidět povede trajektorie střel, ,,Krvácíš a cejtíš bolest jako my, že jo? Věř mi, že tohle ti dokáže spolehlivě zařídit obojí," do příslibu podbarvenýho blejsknutim vyceněnýho špičáku nechám proudit veškerou krvelačnou touhu svoje slova vyplnit. ,,Nejste to vy lidé ale nevděčná stvoření? Přináším vám možnost spásy a ty na mne se zbraní?" obrátí dlaně vzhůru připomínající orla s rozpřaženýma křídlama. Jak lákavý by bylo do něj vysypat všechno, co mám. A jak zbytečný. ,,Dost keců, máš cos chtěl, tak nás nech jít," zavelim. Spoléhám, že s dostatek přesvědčivou sebejistotou, v hlase ani stopa zaváhání. Vážně dobrý. ,,Věru mám?" zeptá se skoro hravě jako by ani nevěděl. ,,Zdravím tě, příteli," zdvořilý za všech okolností, Pracháč vezme svojí narážku vyjít ze stínu. Nepochybuju, že ta jejich schopnost "vycejtit" jeden druhýho je vzájemná, takže jeho přítomnost Tarzanboyovi byla dávno známá: ,,Vítej, bratře, vskutku přicházíš jako přítel? Připraven naplnit svůj osud?" Neunikne mi sotva patrný škubnutí v Pracháčově čelisti při užitym oslovení, jeho slabina. ,,Oba dobře víme, že to není tím důvodem. Zanechme tedy her," z hlasu i gest se vytratí sebenepatrnější ždibec vstřícnosti, kterej tam před tim byl, ,,Chtěl jsi mne, nuže tedy, tady jsem. Nech je odejít," jeho hlas ani vzdáleně nenese stopu příkazu. Rezonuje v monotónní rovině bez špetky emocí. Zpěvnější, nějak vznešenější, než sem byl zvyklej ho slýchat. ,,Tvá šlechetnost mne dojímá," blonďák se ušklíbne, ,,Kéž by to bylo tak jednoduché!" teatrální povzdechnutí. ,,Jaké mi můžeš nabídnout záruky své věrnosti?" Jo, tahle rasa má určitě smysl pro drama. Pracháč rozpřáhne ruce v univerzálnim gestu odevzdanosti, ,,Nic než sebe a své slovo," pomalou chůzí se vydá k němu. Téměř nepostřehnutelná změna v jeho postoji. Téměř. Nepatrně pokleslý ramena, hlava svěšená v porážce. Nikoho nenechá na pochybách, co se chystá udělat. ,,Přestaň s tim, tohle nemůžeš!" vykřiknu. Čas abych se připomněl. Neohlídne se, pevnej ve svým rozhodnutí, soustředěnej na cíl před sebou. Opět platí, že je to vzájemný. Blonďák ho doslova hltá pohledem. I na vzdálenost mezi náma můžu pozorovat nuance drobnejch pohybů signalizující nedočkavost. Šlachy na krku napjatý jako struny, kmitnutí jazyka přes spodní ret. Všechno tak lidský gesta. Víc než by mu někdo z nás přisuzoval. Jako by si sám uvědomil svojí chybu, obrátí tvář do cynický masky. ,,Jen tak, bratře? Jsem zklamán. Žádné patetické projevy citu, žádná slova rozloučení pro svou lidskou hračku?" výsměšnej je i úšklebek, kterej mu zkřiví rysy. Hra plamenů svící mu dodá vzezření pravýho stvoření z pekla. ,,Diskutovali jsme, on chápe, že nemám na výběr. Vše, co mělo být řečeno, již bylo řečeno," Pracháč jeho poznámku odbude s ledovym klidem a většim důrazem než by bylo nutný, jako by slova byli určený i pro mě. ,,A já řekl, že v tomhle se pleteš, vždycky je tu jiná možnost," nechám se slyšet, každym coulem připravenej tuhle bitvu neprohrát. Sotva se ohlídne, nepatrně beroucí na vědomí mojí přítomnost. Nepřisuzující mi větší váhu než otravný bzučivý mouše v jejich vlastnim uzavřenym světě. ,,Možná má pravdu. Vždy je tu jiná možnost a toto nemusí takto skončit," Pracháč se chytí svojí narážky, dál pevně zaměřenej na svýho bývalýho bratra ve zbrani. ,,Pravda. Co je pravda? Krom té jediné velké. Vrtkavý jazýček na vahách, pro tisíce dalších, tu i tam se přiklánějící k té či oné straně. Konali jsme dle jejich. Věřili v naši. Ty, nyní, bratře, vyznáváš tu lidskou. Však která je ta správná? Lituji, žel musím dát za pravdu tvému Smrtelnému pokušení-" Momentálně je asi dobře, že blonďák se neobtěžuje na mě podívat, i když vim, že to jeho poetický označení je pro moji maličkost, určitě povýšení z lidský hračky. ,,Dle toho, kterak on ji vnímá, pro tebe, pro mne, pro nás, dnes padne rozhodující. Nikolivěk však konec. Počátek. Počátek nového věku. Oba jsme prošli zkouškou a oba selhali. Táži se však, vskutku je to selháním, či jen důkazem prosté pravdy? Eony věků omylů za námi, my však stojíme na úsvitu nové éry. Vždy jsi věděl, kterak chybné je ono uskupení. Jsou to pochybnosti, které tě dovedli až sem. Ach, ano, jistě, vím," gestem zdviženejch třech prstů ruky, jako by zarážel Pracháčovu námitku, ,,Sama tvá přítomnost zde má být potvrzením onoho dogmatu. Nabízíš svůj život výměnou za záchranu jednoho z oněch nehodných. Já však tvrdím, že nebýt tvůj úsudek zkalen chtíčem, nikdy bys neriskoval potencionální možné sebezničení. Na to tě znám příliš dobře, bratře. Toť pravda o nás. Jsme sobecká egoistická stvoření. Víra, která nás vždy pojila a činila výjimečným, že nikdo z nich nestojí za zrnko nečistoty z pod našich nehtů, natožpak osobní oběť. Ty tu ovšem přede mnou stojíš s odevzdaností hodnou ovce potupené k porážce. A pro co? Pro pár chvil zvráceného potěšení. Víš, že je to špatné. Oni svou zkažeností mají moc nás otrávit. Máme-li přežít, musí být zničeni spolu s každým, kdo by snad chtěl vystoupit na jejich obranu. Je to buď my, nebo oni. Vždy jsi věděl o jejich zhoubném vlivu. Nemůžeš to nyní popřít," znovu triumfální dravčí úšklebek zdobí jeho tvář. ,,Má to být tedy ono? Má osobní oběť za život smrtelníka?" Ze svýho úhlu pohledu si můžu jenom představovat jemnej zdvih obočí hnědovlasýho bojovníka, doprovázející prchavej náznak výsměchu v hlase, ,,Potom staniž se, co má se stát," tentokrát je to on, kdo v gestu odevzdanosti rozpřáhne ruce od těla, jako by se ani bránit nechtěl. ,,Oba jsme ušli dlouho cestu za poznáním. Měli dostatek času rozjímat, přehodnotit svá stanoviska. Já na rozdíl od tebe dospěl k závěru, že záchrana i nejnicotnějšího z nich má smysl. I láska, byť možná zprvu zrozená ze špatných pohnutek, má potenciál stát se nezištnou a tudíž pravou, jako že jen taková je ta čistá dávající smysl naší existenci. Neboť z ní jsme zrozeni, za ni budeme bojovat a jen ona nás může učinit věčnými. Mám-li já být tou obětí nespatřuji ve svém osudu nic potupného. Naopak. Možná mi trvalo déle pochopit smysl, nyní však nevidím větší cti, než padnout v boji za své přesvědčení. Nuže tedy konej," vyzývá ho. Vim to. S mučivě nervy drásající pomalostí obrazně i reálně jedinej krok určující vzdálenost od osobního kontaktu. Vítěztví nebo porážka. Život nebo smrt. Musim vynaložit veškerý svoje sebeovládání, abych mu nezabránil padnout na kolena před tou zrůdou. Doslova to ve mně kroutí všechno, co mě dělá mnou. Bojovnost, hrdost, arogance s jakou oba přistupujeme k nepřátelům. Všechno to tu doslova leží v prachu u jeho nohou. Korunu tomu nasadí, když svoje pařáty zaboří do kaštanový hřívy. Čechrá jí s náklonností ne nepodobnou páníčkovi mazlícího poslušný zvíře. ,,Není to ono. Neboť mé srdce netouží po ničem jiném, než abychom opět splynuli v jednotu. Z mých rukou ti nehrozí nijaké nebezpečí, to tě mohu ujistit," tentokrát je to skutečněj úsměv dokonalejch bílejch zubů, průzračně modrý oči, blonďatý vlasy... Nikdo nikdy neřekl, že zlo musí bejt odporný a právě asi začínám chápat, že opak může bejt pravdou. Tvořej dva dokonalý protipóly jeden k druhýmu. Snadnost s jakou se i v takovouhle chvíli kolem sebe pohybujou vypovídající o společný historii delší, než bych mohl chápat. Důvěra s jakou blonďák přijal jeho kapitulaci a na oplátku klid s jakym Pracháč snáší jeho doteky. Žárlivost pomalu se rozprostírající v mojí hrudi na vzdor veškerejm mejm racionálnim přesvědčením. Nikdy nepodceňujte žárlivost tu zelenookou stvůru, která vás zaskočí a pohltí dřív, než byste to stačili postřehnout. ,,Máme tedy dohodu, bratře?" s obřadností jim vlastní napne ruku. Se stejnou obřadností jí brunet přijme. Dá se předpokládat, co by mělo následovat. ,,Ne! A stokrát ne!" vykřiknu. Jak malicherný se může zdát chtít ho chránit před větším ponížením? Někdy pozdějš s trochou štěstí možná budu mít příležitost pozastavit se nad tim, že to nebyla ta nejoriginálnější ani nejvtipnější replika pro upoutání pozornosti, nicméně v danej okamžik svůj účel splnila. Pracháč opět vzpřímenej. Štěstěně dík, v šikovný pozici, aby nestál v cestě mejm plánum. Oba se svorně otočej mym směrem. Ve stejnej okamžik, kdy stisknu spoušť a s požitkem sleduju prosvítat díru skrz naskrz hrudí pekelnýho zplozence, předtim, než ho síla nárazu pošle pár stop uličkou. Okamžik uspokojení předurčenej ke svý zkáze v samotnym počátku svýho vzniku. Hodnej přízraku z nočních děsů, stojí zpátky nezraněnej, jenom proděravělá černá košile v místě, kde ještě před chvílí zela rána, má na okrajích tmavší odstín nasáklá krví. Jeho tvář je chladná, netečná maska, přesto v mojí hlavě zní šílenej smích. Razancí cirkulárky se zarejvá do kostí a krev mění v led. Umrznutí zevnitř nejspíš ale nebude způsob mýho konce, jakej si pro mě přichystal. Koule z nicoty formující se mezi jeho dlaněma do podoby pulzujícího žhavýho magmatu se jeho jedinym gestem ruky rozletí rovnou proti mně, následně nechá očouzenej otisk v kamenym zdivu. Zrovna jako její dvojče nutící mě parakotoulem vyhledat dočasnou skrýš mezi lavicema. ,,Ejhle jehňátko, hrající si na schovávanou se svým pastýřem. Vylez, vylez, ať jsi, kde jsi," zanotuje. Ozvěna hlasu se odráží od kamenejch zdí, takže je těžký určit jeho polohu. Ze svýho úkrytu nemůžu vidět jeho pohyb ani neslyšim dunění jeho kroků. Za to si nemůžu bejt jistej, jestli on se svým nadřazenym sluchem neslyší moje srdce zběsile bušící o hrudní koš, zrovna jako moje narychlo prováděný ládování nábojů do obou komor. Nezůstat na jednom místě. Pohyb vpřed. V úzkym prostorou se hadíma pohybama nedůstojně po břiše proplazit do výhodnější pozice. Teď by na mě byl tatík možná hrdej. Jako správnej voják, kterýho ze mě chtěl mít, po loktech a kolenou plížit se a držet kvér. Pár stop dopředu blíž k osvobození J.J. Nepřijemný trnutí v zátylku. Svým způsobem pořád čekám, že bych každou chvíli mohl cejtit blonďákovu botu mezi lopatkama drtit mi páteř. Pohybuje se tiše. Každá píď posunu je tvrdě vydřená. Pak v nepatrnym průzoru mezi klekátkama náhodně zahlídnu naději. Trefit ho do kotníků, nejlíp obou, by ho mohlo na chvíli zabavit a mně získat potřebnej čas. Dřív, než stihnu myšlenku převést do činu, lavice nade mnou skýtající mi štít, exploduje ve změti třísek. ,,Mám tě, jehňátko!" hlas maniakální cirkulárky zaskřípe prostorem. Převalim se na bok, vystřelim. V impozantní přehlídce, nad kterou momentálně nemám kdy žasnout, projektily cílený na jeho hlavu zamrznou na místě ve vzduchu jedinym gestem jeho ruky, tim dalšim obrátí jejich dráhu proti mně. Na vzdor zdravýmu rozumu i fyzice mě pronásledujou během mýho přemetu střemhlav přes nejbližší lavici do relativního bezpečí. Jedna se zavrtá do dřeva, ta druhá mine sotva o půl palce moje stehno v pohybu. Nepřijemně blízko, až sem skoro cejtil její rozpálenou horkost, která není nic v porovnání s rozžhavenym kovem, ve kterej se rázem promění do tý chvíle jediná zbraň v mejch rukách. Vydržim ještě několik dalších momentů vzdorovat mučivý bolesti, než povolim. Zběžná kontrola odhalí vypálený rudnoucí značky v dlaních, lepší neřešit kůži místama měnící se v nafouklý vodnatý puchejře. ,,Ubohý bezbranný tvor, zbavený své jediné jistoty. Nepříjemné, že?" blonďák jízlivě zatáhne. Chvíli se zájmem zkoumá brokovnici, která se zázračně ocitla v jeho držení. Jenom krátce to vypadá, že by se jí chystal správně proti mně použít. I když pochybuju, že by věděl jak. Možná s trochou štěstí by si mohl další dávku vypálit sám do ksichtu, podle toho, jak jí drží hlavní k sobě. I tahle naděje je pryč s tim, jak hladce brokovnici rozlomí na dvě půlky, jako by nebyla nic víc než suchej klacík. ,,Co uděláš teď? Vzdej se a slibuji, že k tobě budu milosrdný," ďábelskej úšklebek svědčí o tom, že o nějakym milosrdenství by nemohla bejt řeč. ,,Tak jako k němu?" s vlastnim úšklebkem trhnu hlavou směrem k jeho poslední zavěšený oběti. ,,O ano. Pokud po tom tolik touží tvé srdce. Můžeš být na jeho místě. Nebyla by to pocta pro tvůj druh?" hladký skoro předení psychopata, co má všechny trumfy na svý straně a je si toho zatraceně dobře vědomej. Chvíle pro plán bé. ,,Když o tom tak uvažuju," drahocennej čas, pojistka z plynovýho granátu jde ven ztěží. Každý tření sešle bolest milionů jehliček prošpikovávajících extra jednotlivě každý nervový zakončení v popálenejch dlaních. ,,Ani ne," pojistku urvu zubama, válcovitý těleso se s rachotem kutálý po mramorovym obložení. Zavřu oči, zadržim dech. V rámci omezenejch možností, připravenej až štiplavej plyn začne pozvolna plnit prostor. Po všem čeho sem byl svědkem, doufám, že tyhle zmetci dejchat potřebujou. Tiše odpočítávám vteřiny, každá se vleče jako celá věčnost, moje vlastní plíce pálící nedostatkem kyslíku. Ztratim ponětí, kolik přesně jich uběhne. Když zase otevřu oči, kouřová clona se rozpouští jako by pohlcovaná sama do sebe. Jenže není, a tentokrát to není ani blonďákův zásah mařící muj plán. S dokončenym pohybem Pracháčovy ruky mizí poslední zbytek plynu. ,,Zrádče!" vykřiknu, vrhnu se v před. Jeho samotná postava je to co mě dělí od J.J. Tak klidnej. Vyrovnanej jako vždycky. ,,Dal jsem své slovo," řekne. Nemám kdy se zamyslet, jestli to něco, co sem krátce zahlídl v čokoládovejch hloubkách je lítost, bezeslovná omluva nebo obojí. Tlaková vlna narazí do mojí hrudi a pošle mě napříč chrámovou lodí. Jedinym pohybem ruky zmařený veškerý moje dosavadní snažení. Robustní železná brána zastaví muj let a zároveň mi vyrazí dech. ,,Byl jsi varován, nevměšuj se do záležitostí, které jsou nad tvé síly," radu od něj dostanu návdavkem k triku, kterej zbaví moje tělo schopnosti se pohnout. ,,Skvělé, skvělé," blonďák zatleská, příliš nadšenej pro svoje dobro, ,,Nuže, bratře, nyní nadešel čas zpečetit naši úmluvu," s grácií predátora přejde těsně k zmítajícímu se tělu. Možná, že spolu komunikujou i na jiný úrovni nebo prostě brunet jenom vytuší jeho záměry. ,,I ty jsi mi dal svůj slib," jo, tentokrát v tom jak zní, si lítostí můžu bejt jistej, ,,Vše, co nás činí lepšími od ostatních. Nezlomíš své slovo." Blonďák se jenom ušklíbne. Fígl byl zřejmej od prvního okamžiku. ,,To vskutku nemám v plánu. Ty budeš tím, kdo jej osvobodí. Zbavíš jej zátěže jeho pozemského žití. Či jsi snad očekával jiný výsledek, ty, jenž jsi mezi nimi prožil mnohem více času nežli já? Nyní přistup blíže, nadešel čas konat," vyzve ho. Pracháč poslechne, jako svázanej vábenim Sirén. ,,Není nádherný? Jaký lepší dar by sis mohl představovat, pro zpečetění naší úmluvy?" Vyzáblej klučina není soupeř pro jeho nadlidskou sílu bez ohledu na to, jak urputně bojuje bránící se ze všech sil, když se jeho ruce ocitnou dočasně osvobozený jenom z toho důvodu aby v zápětí byly přeformovaný jenom do jinýho druhu omezení spoutaný za zády víc vyhovující poloze oběti. V tuhle chvíli můžu jenom nechat bezmocně vřít krev v mejch žilách, sám bojující proti svýmu omezení. Bylo asi nezbytný, protože jinak bych se ho v tuhle chvíli pokusil zabít holejma rukama. Takhle mi nezbejvá nic, než pro sebe přísahat, že jeho konec bude obzvlášť bolestivej. ,,Bojovný duch, silné tělo," s bestiálnim požitkem roztrhne jeho tričko, prstama zlehka klouže po chlapcově vystavený holý kůži vzpínajícího se břicha a hrudi tam a zpátky, ,,Zosobnění všech pokušení jaké bys mohl od nich očekávat," oči se mu lesknou fascinací, říkající, že tohle je pro něj mnohem víc. ,,Je to snadné, způsob znáš," zainstruuje bruneta, ,,Nech proudit svůj hněv do něj, prostoupit jej, zaplnit jej jím, vzplát jím," trpělivě skoro něžně vezme jeho dlaně do svejch a přiloží je na útlej hrudník. Pochopitelně, že J.J. pod nima se v poutech začne zmítat ještě víc, ,,Toto není způsob jakým to bude mít kýženého účinku, neboť já necítím hněv vůči němu ani nikomu jinému z jejich rasy. Ty nehledáš jejich očištění, hledáš své vlastní. Ovšem ani to nepřichází prostřednictvím utrpení druhých," vzdoruje s klidnou silou, ani jeden z nich ale vzájemnej kontakt rukou v smrtícim gestu nepřeruší. ,,Co na tom sejde?" blonďák posměšně odfrkne, ,,Možná nebude nástrojem mého vykoupení, ale tvého. Za všechny tvé chyby. Za tvou pýchu, za tvou přezíravost, za lehkost s jakou jsi mne opustil, když na tom záleželo. Sám zavržený všemi, svržený do nicoty. Jaký, že byl můj zločin? Toužil jsem po tvém uznání. Dostalo se mi na místo toho jen zavržení. Pro mne zbyly jen celé věky samoty pouze s vlastní myslí činící mi společnost. Ne více nežli parazit živící se zbytky ztroskotaných nehodných existencí. Jejich. Jsou odporní ve smrti stejně tak jako v životě. Přesto, či snad právě proto jsem dokázal přežít. Sílil a s každým dalším z nich stejnou měrou sílil můj hněv, dokud samotná Prázdnota mne musela odvrhnout. Kterak jsou směšní se svou představou o utrpení to, co nazývají peklem, není ničím v porovnání s tím, čím jsem musel projít. Projít, přežít, navrátit se. Odvržen Nicotou určený státi se zhmotněním Inferna pro jejich zločiny. A tady jsem. Dostatek silný svého viníka přinutit nést mou vinu." Jedna z příležitostí, kdy si jsou oba tak zatraceně podobný. Neproniknutelná maska, která nenechá ani adresáta svejch emocí vidět pravou hloubku utrpení ukrytou ve slovech. Zrovna jako brunet nezareaguje na ničivý sevření zápěstí, jaký by nejspíš smrtelníka poslalo do kolen.
,,Vskutku tady jsi. Unikl jsi. Oni nás mohou naučiti mnohému užitečnému. Jedním z toho jest snaha o nový začátek. Již nebudu omlouvati příkoří, která jsi utrpěl, neboť by to bylo zcestné. Unikl jsi. Stojí psáno v řádu věcí, platícího pro nás jakož i pro ně, že nic se neděje bez důvodu, možná že toto bylo tvou zkouškou či snad zkouška ti měla přinésti poznání. Nyní máš před sebou rozhodnutí. Právo náležící každému stvoření již od počátku věků. Mnozí z nich pochopili důvod. Obdrželi výsadu rozumu k vlastnímu úsudku, tak jako jim, konečné rozhodnutí bude patřit vždy jen a jen nám. Život či smrt, zkáza či zmar, stejná volba pro ně jakožto pro nás." Nebejt to řeči zrádce, brunet by byl určitě velkolepej ve svým proslovu. Zdá se, že stejnej názor na to má i jeho protějšek: ,,Nemůžeš slepý a hluchý zde přede mnou stát. Cožpak jsi nepochopil zhola nic, bratře? Jsem nad tím plánem, vysmívám se mu. Pohrdám zdánlivou svobodou volby i předurčením. Ovšem ty máš volbu zcela jasnou. Se mnou či proti mně. Tak stojí otázka?" vyzývavě zkroucenej koutek rtů, víc než co jinýho pobavenej nad nastolenym dilematem. ,,Pokud se jedná o to, jsem názoru, že své stanovisko jsem již jasně vyjádřil," řekne brunet klidně. Zdá se to jako okamžik zmrazenej v čase, dva protivníci vzájemně hodnotící svoje síly v odvěký bitvě. ,,Ne tak docela jasně, bratře. Zbývá učinit poslední krok," blonďák skoro zapřede spokojeností. ,,Jen ještě posečkej okamžik," s maniakálnim leskem dělajícim jeho oči ještě víc zářícíma odstraní roubík z J.J. úst, ,,Nechť křik jeho utrpení jest chorálem vítajícím tě v novém světě," pronese skoro obřadně až na podtón zvrhlý radosti plnící jeho hlas spolu s okolnim ovzdušim nesnesitelnou energií. Pracháč zachovává svůj stoicismus, jak se od něj dalo čekat, na vzdor tomu, že na něj J.J. upře oči doširoka rozevřený hrůzou. ,,To neuděláte, jak byste mohl? Jste strejdův kamarád, věří vám," zní zraněně, zrazeně, všechno dohromady. Zvuk bolesti by dokázal otřást skálou, ne tak jeho budoucim potencionálnim katem. ,,Je mi líto, chlapče, není vyhnutí," možná stopa skutečný lítosti, než se Pracháč zlehka dotkne jeho spánku

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.