Žárem temnoty- 22. kapitola A.

29. ledna 2016 v 21:04 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím, velevážené čtenářstvo,
Pro všechny z vás kteří již nedoufali i pro ty kteří sem ještě čas od času s nadějí zavítali,
nemožné se stalo skutečností a je tu předposlední kapitola. Taková přestupní, bylo třeba si rozpohybovat nečinností zrezivělé spisovatelské závity, snad alespoň trochu pobaví. Komentáře jako vždy vítány a děkuji všem, kteří mne podporovali během mého flákání. :)
Velký dík samozřejmě patří Janě, za opravdu rychlý betaread.



22.Kapitola
S ohledem na vývoj událostí pár posledních dní, může se zdát, že jít na garden párty je asi to poslední, co by se ode mě čekalo, že udělám. Jenže já tu nejsem pro svoji zábavu. To bych nebyl ani za příznivějších okolností. To, co musim udělat, musim udělat v klidu, s co možná největší opatrností. Odhodlanej tentokrát nebrat na lehkou váhu Pracháčovo varování ze strany toho, že jeho vypečenej kamarádíček by teď mohl jít po mně a spolu s tim i po všech, kdo mi jsou blízký, jsem na konec kejvnul na Siobhanino, potažmo ségřino pozvání. A tady sem. Slunnej den lehce po poledni. Zaběhlej kolorit spořádaný předměstský čtvrti trochu narušuje větší počet sporťáků lemující příjezdovou cestu jednoho z domů. Vypovídaj dost o svejch majitelích. Přehlídka BMV a Medvědů, jako by ty naše sporťáky nebyly dost dobrý. ,,Dávej bacha, všude kolem tady jsou na řetězu uvázaný mládí se stylem majitelů těch kraksen, zoufale se snažej prchnout, ale nemůžou, tak ať nějaký omylem nezašlápneš," utrousim spolu s jedovatym úšklebkem. Nebudu se ani snažit předstírat, že bych tu byl rád. ,,Pokud tvůj komentář odkazuje k všeobecnému faktu, že určitá skupina mužů se pokouší udržet svou vitalitu za pomoci svých povozů, kteréžto mají být měřítkem úspěšnosti jejich sociálního statusu, dovol, abych podotknul, že i ty sám jeden takový vůz vlastníš," zatáhne Pracháč. Možná, že nebyl nejlepší nápad ho brát s sebou a už toho začínám litovat. Jenomže sem dal přednost tomu mít ho pod dozorem. ,,Oni maj nanicovatý náckovský sračky, já mám americkou klasiku. V tom je rozdíl, brácho," rozdíl mezi skutečnym frajerem a pozérem podtrhnu a zdůraznim zvednutim límce u svý klasický kožený bundy. ,,Povoz nesoucí své jméno po krvelačném dobyvateli, kterak hrdostí naplňující," ušklíbne se. Taky umim házet vražedný boční pohledy a tohle je jeden z těch případů, kdy je to docela na místě. Z mojí káry si srandu dělat nikdo nebude a to hlavně ne kvůli jménu, který skutečně je po Hernandu de Sotovi, španělskym conqistadorovi, guvernéru Kuby a prvním Evropanovi, kterej překročil řeku Mississippi. ,,Ale copak, podívejme se na tebe. Najednou je z tebe odborník přes auta?" oplatim mu v stejnym sarkastickym duchu. Řekl bych, že už v tom začínám bejt i dobrej. ,,Nikolivěk. Pouze jsem byl členem DeSotovi družiny, měřeno vaším kalendářem, léta Páně patnáctistéhotřicátéhodevátého při cestě do míst dnes nazývaných Florida. Neuvěřitelně krutý muž. Zaslepený vidinou zlata a svým vlastním úspěchem. Nikdy nešetřící ranami bičem pro kohokoliv ze své posádky, kdo by se jen zdráhal uposlechnout jeho příkazů k vraždění a drancování," zkonstatuje. Z celkem pochopitelnýho důvodu mě ta jeho poznámka popudí ještě víc. ,,Prostě jenom sklapni a snaž se co nejmíň vyčnívat, dokud nedám řeč se Siobhan a pak se zas vypaříme," zavrčim. Nemusí mi připomínat, v jak nereálný noční můře se pohybuju. Nejhorší na tom je, že už mi to přijde docela normální. Týpek popisující svoje zkušenosti s jinym týpkem, mrtvym přes pět stovek let, proč by ne? ,,Jak si přeješ," lehce kejvne v už typickym gestu. Už na první pohled je jasný, že ten muj příkaz nebude tak snadný vyplnit. Pokud by peklo mělo svůj stejnokroj, určitě by ho tvořili kostkovaný šortky a trika s límečkem všech možnejch i nemožnejch pastelovejch barev, za který zdejší převážně pupkatý plešatící kravaťaci vyměnili svoje obvyklý kvádra v marnym pokusu o víkendovou uvolněnost. Ženská osádka jim ovšem může směle konkurovat. Nikdo z přítomnejch bařtipánů si nemohl dovolit nechat nevyužitý "plus jeden" na pozvánce. Snadno se v davu rozlišej osilikonovaný asistentky svejch šéfů vystavující svoje bujarý hrudníky, zhotovený nejspíš za firemní peníze, v miniplavkách od převážně plochejch regulerních manželek, co se svý mužíčky snažej reprezentovat aspoň diblíkovsky krátkou dýlkou šatů. My dva v takový skrumáži v našich tmavejch hadrech vyčníváme, jak páreček bolavejch zubů a je to asi dobře, protože mezi zdejší přítomný bych nechtěl zapadat ani po smrti. Dalo by se říct, že zábava je v plnym proudu. Zajíčci v bikinách se chichotaj u bazénu, kterej švára prostě musel mít, jednak kvůli sobě, a taky aby celýmu světu dokázal, že on na to prostě má. Ženušky ve stínu popíjej svoje drinky, házej kyselý pohledy a uštěpačný poznámky k první skupině a pánská osádka se druží v hloučcích, občas se poplácávající po rameni a vzájemně se snažící jeden druhýho trumfnout, kdo že lepší kšeft minulej tejden udělal a víc vyrejžoval. Švára jako příkladnej hostitel a pán domu se motá kolem grilu. Jako příkladnej samolibej blbeček na hlavě kuchařskou čapku a zástěru s nápisem nejlepší šéfkuchař na světě. Co se dostanu na dohled, stočim směr svojí chůze na opačnou stranu, abych se ztratil mezi ostatníma dřív, než mě zmerčí a Pracháče pochopitelně ztrhnu sebou. Bez námitek. Pokud by všechno mělo jít dobře, švára by si vůbec neměl všimnout, že sme tu byli. Tohle evidentně nebude jeden z těch dní, kdyby Štěstěna stála na mojí straně. Tiše zakleju. ,,Bráško, přeci jenom jsi přišel," zvonivej hlas, zářivej úsměv. Pohled na něj mě na chvíli nechá zapomenout na důvod proč tu sem a prostě jenom bejt rád, že sem mohl bejt příčinou jejího úsměvu. Ségra se na mě nevrhne, jak by bylo jindy jejim zvykem a nesevře mě v náručí. Její dlouhý vlasy vyčesaný nahoru jenom s dvěma elegantně působícíma mírně vlnitejma pramínkama po stranách šíje, letní šaty ke kolenům, boty na nízkym podpatku. Dneska je tu předevšim za dokonalou manželku a hostitelku, ke který se taková nevázanost zkrátka nehodí. ,,Vidím, že jsi nepřišel sám," pokud je to vůbec možný, její úsměv se ještě víc rozšíří při pohledu na Pracháče, do tý doby mlčky stojícího po mym boku. ,,Už jsem o vás slyšela, ale vidět vás je úplně něco jiného-" Samozřejmě. Nemohl sem ani na chvilku doufat, že by si Siobhan nechala moje tajemství pro sebe. ,,Já jsem Jill, ráda vás poznávám," krátkej okamžik rozpaků, když nestiskne její ruku a místo toho udělá tu malou úklonu hlavou a rukou na hrudi, ,,Paní, potěšení na mé straně," řekne zdvořile. Já už jsem zvyklej, ale Jilly rychle zapomene na všechny rozpaky. Oči se jí rozšířej, přes jeho rameno, mym směrem pusou naznačí nezvučný "Wow!" Nadšená víc, než by mi bylo milý. ,,Um, no, máš ponětí, kde by mohla bejt naše máti?" rozhodnu se to utnout dřív, než by se situace mohla vymknout z pod mojí kontroly. Teda ještě víc. ,,Jasně, myslím, že bude támhle," pořád nesnesitelně pobavená kejvne k hloučku asistentskejch dlouhonohejch Bimbo holek, kde v samym jejich středu Siobhan vyniká ve svý rozevlátý hippie sukni a vlastnoručně pletenym svetru a prudkou gestikulací. ,,Tuším, že má právě jeden ze svých projevů na téma rovnoprávnost," poznamená Jill, ,,Dohlídneš na ni? Myslím, že jejich šéfové by nebyli rádi, kdyby se něco z toho ujalo," požádá s pobavenym odfrknutim docela mimo roli upjatý paničky. Je hezký vědět, že až tak moc tohle divadlo nežere. ,,Jasně, neni problém," souhlasim, i když si nejsem momentálně jistej, jak zrovna tohle bych měl provést. Paličatost máme v genech, a pokud se máti rozhodla, že bude šířit osvětu, na světě neexistuje nic, co by jí v tom mohlo zabránit. ,,Bezva. Já mám ještě nějakou práci v kuchyni, tak když mě omluvíte..." zrychlenýma pohybama rukama připomene dopraváka dirigujícího provoz na křižovatce, ,,Támhle je občerstvení, hamburgery budou hotové každou chvíli. Doufám, že se tu budete alespoň trochu bavit a také doufám, že my dva budeme mít příležitost si ještě popovídat," zazubí se na Pracháče. ,,A ty se chovej slušně," zdůrazní spolu s prstem varovně zabodnutym do mý hrudi. ,,Já vždycky," opáčim, pokud je to možný s co nejmírumilovnější verzí žraločího úsměvu. Žralok mezi piraňama, to je přesně ono. Jill nás nechá na pospas svýmu osudu a s poslednim protočenim očí odcupitá do domu. ,,Co my teď?" řečnická otázka. Rychlou prohlídkou terénu se snažim najít druhej z důvodů svojí přítomnosti. Zatím marně. Je vážně docela parnej den, takže dát si jedno chlazený od cesty nezní jako špatnej nápad. Pracháč mě následuje k bufetovýmu stolu. Hladce proplouvá mezi lidma. Jako bych teprv až tady a teď mohl pořádně vidět svojí prvotní chybu v úsudku někdy ho řadit mezi tuhle sortu. Není to jenom o tom jak směšně, v porovnání s nim vypadaj přítomní rádoby zbohatlíci ve svejch víkendovejch oblečkách. Vznešený držení těla, ladnost v každym koordinovanym pohybu, s jakym se konec hole dotkne země přesně v přesnym souladu a načasování s krokama. Brada čnící hrdě vzhůru. Bezpochyby někdo, komu patří právem respekt, ne jako všichni ti ostatní okolo, který by si ho jenom přáli mít. Pochopitelně nezůstane bez povšimnutí. Všechny ty piraně ho častujou hladovýma pohledama, jako potencionální kořist vhodnou k obrání. Je skoro vidět, jak jim to v makovicích šrotuje, jak nejlíp to navlíct a zatáhnout ho do nějaký pochybný investice. K mýmu nemalýmu uspokojení, Pracháč ignoruje veškerý pokusy o kontakt. Ve tváři svůj obvyklej netečnej výraz, kterej mu vydrží přesně do doby, než dorazíme k cíli. Dlouhej piknikovej stůl prohýbající se pod náloží jídla. Je mi jasný, že ségra musela strávit minimálně posledních čtyřiadvacet hodin přípravou, aby všichni tady ti vejžírkové měli do čeho strčit chrup a taky je mi jasný, že její přání Siobhaniny přítomnosti bylo víc než rodinný tmelení. Její zásah můžu vidět hned v několika mísách se salátama z klíčků a kdoví čeho zdravýho na vyvážení. Když už sem se u toho nachomýtl, tak pochopitelně, že je skoro moje povinnost hrábnout po pěknym krvavym roastbeefu, z kterýho si pár plátku odříznu, jak jinak než za doprovodu nesouhlasnýho pohledu mýho společníka, kterej zase vypadá, jako by se mu mělo udělat co nevidět šoufl, když sleduje narůžovělou šťávu vytékat z předpisově syrovýho středu. No nenechám se tim rozhodit. Tohle je něco, co nemám příležitost okoštovat každej den a řekl bych, že mi momentálně humanistický postoje celýho světa můžou bejt ukradený. ,,Tak DeSoto, jo? Sakra řekni mi, jak zrovna někdo jako ty by se mohl infiltrovat k takovýmu fanatikovi, aniž by ho upálili za čarodějnictví, nebo aspoň ubičovali. Nic ve zlym, ale ty vážně nevypadáš jako zrovna dvakrát přizpůsobivej model?" Použiju hodně slabý označení, protože prostě mi hlava nebere představit si ho živořit v podpalubí lodi a nechat po sobě řvát nebo se v otrhanejch hadrech plížit v bahně divočinou. ,,Samo sebou jsem nebyl řadovým členem jeho družiny," prohlásí škrobeně, jako by ho už samotný pomyšlení na něco takovýho uráželo, ,,K mému štěstí, od nynějška jako tehdy jste v jistém ohledu vy lidé prošli pramalým vývojem. Zlato a bohatství všeobecně určuje hodnotu lidské bytosti. S DeSotem jsem se seznámil již ve Španělsku na dvoře krále. S pár měšci zlata nepředstavovalo pro mne obtíž vetřít se do jeho přízně item si vyzískat místo v jeho družině coby grand a velevážený člen výpravy. Jak čas postupoval, stali jsme se něčím, co bys patrně nazýval přátelé. Má doporučení jej ušetřila od několika nesnází. Na rozdíl od jiných on byl i přes své zjevné nedostatky ochoten dopřávat sluchu moudrým radám-" Přemejšlim, odkud to přišlo. Asi bych neměl žárlit na dávno mrtvýho chlápka, přesto cejtim, jak mi místo okolo rtů cepení do kyselýho úšklebku. ,,- Já však bych nemohl ctít přátelství s někým toliko zaslepeným touhou po bohatství. Naše cesty se rozdělili v horním toku Rio Blanco. Pro něj i všechny ostatní jsem tehdy zahynul rukou domorodců po té, co DeSoto se svými muži zaslepený šílenstvím pramenícím z neúspěchu, zadal příkaz k vymasakrování jejich vesnice. Ironické je, že jeho samotného tehdy od smrti dělilo pouhých několik měsíců," dokončí naprosto bez většího zaujetí, asi by nemohl dát víc najevo, že životy lidí, se kterýma koexistoval mu byli docela ukradený. ,,Fajn. Ale přeci jenom, co popisuješ byla nějaká doba. Nevysvětluje to tim, jak se ti povedlo tak dlouho přežít vždyť mně samotnýmu zabralo jenom pár dní tě prokouknout? Dobře nevěděl sem přesně, co si zač, to vlastně nevim pořád, ale věděl sem, že mi na tobě něco nesedí," poopravim potom, za co mě počastuje dost výmluvnym odfrknutim. ,,Sám jsem byl velice mlád a byl jsem řekněme mnohem pružnější, ochotnější ve svém konání přizpůsobit se zažitým zvyklostem," zatáhne. Neochota dál pokračovat v tématu z něj přímo sálá spolu s takřka hmatatelnou váhou vší tý krvavý historie, který byl svědkem, sedící mu na ramenou. ,,Ze všech těch dob, lidí, který si potkal, nebylo nikde a nic, co by za to stálo? Jediná dobrá vzpomínka?" nedá mi to se nezeptat, i když pohled, kterej si za to vysloužim je dost zvláštní plnej melancholie, ze který mám chuť šáhnout po něčem silnějšim než je pivo. ,,Tehdy, tam na břehu-" když promluví, překvapí mě to. Možná nás oba. Hlas má napjatej a pohled vzdálenej snad zpátky do tý chvíle, ,,Nechal jsem iluzi svého smrtelného zranění příliš dlouho. Přišla tam dívenka. Jedna z kmene, ještě daleko od prahu dospělosti, aby chápala podstatu smrti přesto dost stará, než aby za jejím zájmem byla pouhá dětská zvědavost. Chabými silami se snažila instinktivně zastavit krvácení a přivést mne zpět do života. Když seznala marnost svého snažení, truchlila. Byl jsem nepřítel a ona pro mne prolévala své slzy," podívá se na mě, obočí svraštělý v otázce, jako by čekal, že mu dám vysvětlení. ,,Co bylo dál?" zeptám se místo toho, příliš chycenej v jeho vyprávění. ,,Vojáci ji odvedli spolu s ostatními přeživšími vesničany," odpoví a ani náhlej chlad z jeho hlasu nemůže zmrazit žár hanby v jeho výrazu. Nemusí to rozebírat je jasný, že tenhle příběh neměl šťastnej konec. A on neudělal nic pro to, aby to změnil. I když důvody můžu možná začít chápat. Netušim, jak o tom smýšlí on, ale vim zatraceně dobře, jak na jeho místě bych se cejtil já a podle jeho reakce hádám, že to nebude daleko od pravdy. Nepatrně zavrtí hlavou. ,,Nelituj mne, ani té dívky. To sebe a svého druhu bys měl želet. Přicházel i odcházel jsem dle libosti a ona by podle své víry byla již beztak nyní u svých předků. Vy však za všechna ta staletí jako byste ustrnuli na jediném bodě. Ti všichni zde mamon, chamtivost, přetvářka. Vnější obal se změnil podstata však zůstává stejná," mávne rukou obsazenou plechovkou po okolí, než se napije. Nejsme zrovna na tom správnym místě, kde bych s nim chtěl polemizovat. ,,Nemůžeš říct, že všichni jsme takový ztracený případy. Vim minimálně o jedný osobě, která se ten náš mizernej svět snaží změnit," kejvnu směrem, kde má Siobhan pořád svůj proslov a zdá se, že skupinka jejich posluchaček se ještě víc rozrostla. ,,Možná bys ji mohl jít pozdravit," navrhnu, ,,Já si zatim něco vyřídim," dodám. Občas mám i svoje světlejší chvilky, nestávaj se sice často, ale tohle rozhodnutí považuju za jednu z nich. Pracháč bude určitě to správný rozptýlení pro rodící se emancipační hnutí, dle ségřina požadavku, a já jsem získal potřebnej čas i soukromí k jednomu rozhovoru, o kterym nemůžu říct, že bych z něj byl zrovna nadšenej. Ještě si vychutnám pohled na Pracháče, kterej je samozřejmě hned středem zájmu sotva se svým elegantnim krokem ke skupince přiblíží. První je pochopitelně Siobhan, která ho hned vtáhne do vřelýho objetí a on jí ho vrátí. S mnohem větší uvolněností než ten první večer. Na rtech se mu dokonce zjeví lehkej úsměv, kterej přetrvá, i když je nejspíš představovanej ostatnim z hloučku. Až na různou škálu zvonivýho chichotání toho není moc, co bych slyšel, ale řeči těl jsou dost výmluvný. Všechny ty polonahý prsařce, který se snažej dostat, co nejblíž k němu a on podvědomě hledající jistotu těsnějš přimknutej k mojí máti. Nevypadá vůbec nadšenej z tolika osobního kontaktu. Přesto se drží. Napadne mě, že zrovna on není to požadovaný rozptýlení, jak udržet asistentský potvůrky v lajně, protože nejspíš ne jedna po setkání s nim přehodnotí svůj zbožnej obdiv ke kravaťáckýmu panákovi, co má za šéfa.
***ooo***
Na to, že to původně měla bejt akce v rodinym duchu, potomstvo od ostatních hostů se tu nevyskytuje nebo jak už to tak bejvá, jsou někde zašitý a dělaj kdoví co, což neni moje starost. Není ale divu, že ty dva vejlupky, co tak trochu moje starost jsou, najdu samotný sedět pod stromem, bokem od ostatního ruchu. Oba jsou v tom věku, kdy nejsou dvakrát společenský a společnost dospělejch je vyloženě prudí, ale s tim, jak držej při sobě proti všem, dost připomínaj ségru a mě v jejich letech. J.J. má uši ucpaný sluchátkama a snad by si mě ani nevšimnul, nebejt pošťouchnutej od svojí sestry. Ta mě merčila už z dálky a její nadšený vypísknutí má potenciál zburcovat všechny psy, netopejry a další havěť v okolí citlivou na daný vysokofrekvenční zvukový rozhraní. Než se stihnu vzpamatovat, mám ji pevně zavěšenou kolem krku jako klíště, tak se i s ní zatočim, až její volně plandající předčasně vytáhlý nohy a dlouhý copy opticky opíšou dvě rozmazaný kružnice. Na tváři mě lechtá její smích, kterej přetrvá, i když ji opatrně složim do trávy vedle jejího bratra. Sám se pak složim naproti nim snažící se moc nedat najevo, jak moc moje starý klouby protestujou, když kolena pracně skládám do tureckýho sedu. ,,Jak se máme?" otázku směřuju k oběma, ale pochopitelně, že slova se ujme ukecanější Samantha: ,,Nuda. Dospělí jsou tááák nudní," protáhne, ,,Ale teď jsi tu s náma a všechno bude mnohem lepší! Zůstaneš tu, že jo? Prosííím řekni, že jo!" nasadí nejtěžší kalibr, kombinaci psích kukadel a zubatýho rovnátkovýho úsměvu. ,,Uvidim, co se s tim dá dělat," přislíbim. Asi sem měl čekat, že na tohle moje vyhlášení našpulí rty a J.J. mě bude rovnou ignorovat. Poslední dobou jako strejda sem dost na baterky. ,,To říkáš vždycky," zakňučí Samantha a samozřejmě, že má pravdu. ,,Promiň, princezno. Mám toho poslední dobou moc. Já vim, že to neni omluva," zareaguju hned, jak zmerčim dětský čílko brázdit se malejma vráskama. Tuhle větu slýchávaj oba dost často od svýho fotříka. Jednim pohybem si přitáhnu Sam na svoje zkřížený nohy, ,,Takže můžu udělat něco pro to, abych se vykoupil?" líbnu ji do vlasů. Znamení, že sem na dobrý cestě, když se ke mně víc přitulí. ,,Nech mě přemýšlet," mudrlantsky si začne poklepávat ukazováčkem po rtech. Jak tak zadumaně pohmkává, začínám bejt napnutej, co si na mě vymyslí. Tihle svišti mě překvapujou od prvních dní, kdy se vyloupli na svět, a čim jsou starší dalo by se říct, že jsou kreativnější v nejrůznějších výmyslech. ,,Už to mám. Pouť! Vezmeš nás tam. Ale večer, ne přes den, když tam chodí mrňata a půjdeme na horskou dráhu na tu největší a vystřelíš mi medvěda, taky toho největšího a spoustu, spoustu cukrové vaty...." Sam nadšeně pokračuje ve vyjmenovávání požadavků. Vlastně to není tak hrozný. Sladká nevinnost a vlastně si tim nenárokuje nic jinýho než muj čas. ,,Přestaň, Sam! Přeci bys nevěřila, že nás tam skutečně vezme," z hořkosti s jakou ji J.J. okřikne mě až zamrazí. Je to ještě horší, když na mě holčina upře zraněnej pohled svejch kukadel pomalu se plnících vodou. ,,Jasnačka, že jo," hned se jmu jí uklidňovat, blahá nevědomost, kdy i to stačí, aby se jí tvářička zase rozzářila. ,,Co sem tak hroznýho provedl?" s jejim bráchou je to slabší. Ve svým naštvání vypadá tak mnohem dospělejší. ,,Nic. Nech to být," zakroutí hlavou a zanoří se zpátky k tejrání svýho mobilu. Znám tu pózu a už vim, že kdybych teď na něj tlačil, zasekne se ještě víc. ,,Já vím, co s ním je," Sam si přiláká mojí pozornost, ,,Puberta s ním tříská o zem," prohlásí se vší vážností, ,, babička to včera říkala mámě," s přemoudřelostí vysvětlí, když na ní zvědavě zvednu obočí, kde k něčemu takovýmu přišla. ,,A co ještě řikala?" zkusim to s nadějí, že ženský by mohly vědět, co se s mladym děje o něco líp než já. ,,Že ho to přejde a taky říkala, že máš novýho kluka. To je ten pán, co s tebou přišel?" Ztěží potlačim šokovaný zalapání po dechu. Dospívaj tak rychle a někdo by si měl dávat bacha na pusu, co před nima povídá. ,,Možná," opatrně přikejvnu. Sam se zazubí a já až teprve teď si všimnu, že celou dobu, když nesledovala mě, tak sledovala Pracháče s obdobnym praštěně ohromenym výrazem, jakou vyzrálejší verzi vzbuzuje u ostatní ženský populace. ,,Je to kus. To říkala taky babička," rychle dodá. Udělám si poznámku, že pozdějš budu muset mít se Siobhan opravdu dlouhej rozhovor. ,,Co ty o tom víš, mladá dámo? Neříkalas ještě před pár dnama, že všichni kluci jsou pitomci?" dobírám si ji. Moje malá princezna už není tak malá princezna, to si musim uvědomit. ,,To pořád platí, ale on se nepočítá. Je to chlap a ne kluk," prohlásí s neochvějnou přesvědčeností, ,,A je hezký, jako nějaká filmová hvězda. Myslíš, že by se se mnou nechal vyfotit? Holky ze třídy by se zbláznily závistí, že někoho takovýho znám," s veškerou nadějí na mě prosebně zamrká dlouhýma řasama. ,,No nevim, zkus se ho zeptat," povzbudim ji. Skoro se dusim pobavenim. Pak se dusim i reálně, když mi ruce se vší sílou omotá kolem krku v příliš silnym a příliš nadšenym obejmutim. ,,Pořád jsi ten nejlepší dospělý na světě, víš," líbne mě na tvář a pak už jí neni víc. Pobaveně ji sleduju rozběhnout se rovnou k Pracháčovi. Je to jako poslat proti němu neřízenou střelu, protože se zrovna takovou razancí si proklestí cestu až k němu mezi hloučkem ostatních obdivovatelek. Samozřejmě dobře vychovanou neřízenou střelu, protože Sam počká na vhodnou chvíli, pak jeho směrem vztáhne drobnou ruku a představí se mu. I bez zvukovýho doprovodu je to pohled přímo pro bohy. A nemůžu si pomoct, ale něco uvnitř mě se spokojeně tetelí, když ho vidim usmát se na Sam skutečnym úsměvem, potřást jí rukou a stejně tak, jako tehdy v nemocnici s tou malou pacietkou, snížit se se vší grácií na její úroveň očí. Je to krátkej rozhovor, protože hned se na něj vytasí s mobilem, foťák v pohotovosti. Další z jeho výrazů, co věřim, že není předstíranej, je čistý zmatení. Hádám, že Siobhan, která se nad nim slituje mu vysvětlí ve zkratce fungování sociálních sítí. K mýmu překvapení, on přikejvne na souhlas. Spíš bych čekal, že se bude snažit nezanechat po svojí existenci tady žádný stopy. Kdybych ještě někdy pochyboval, že je z jinýho světa, mobil, kterej mu hned nadšeně Sam vrazí do ruky, působí vážně nepatřičně zrovna, jako je zvláštní sledovat ho mít všechny obranný štíty dole a moc v jeho rysech číst výraz nedůvěry ke kousku technologie. Tvořej zvláštní dvojku, jak Pracháč poslouchá a pozdějš si nechá od Sam nastavit ruku s mobilem do nejvhodnější polohy, aby vznikl dobrej společnej snímek. Nechám je dál svýmu osudu a obrátim se zpátky k mladýmu, kterej celou situaci sledoval spolu se mnou. Přesnějš řečeno neodlepil oči od Pracháče, i když na rozdíl od jeho ségry tomu chybí ta zbožňující omámení. Spíš se tak dost vymračuje a rychle se všim přestane jakmile si všimne, že ho sleduju. ,,Co je? Snad se ti taky nelíbí?" nemůže škodit ho popostrčit směrem jakym chci. Odfrkne si správně puberťáckym způsobem: ,,Ne. Jo. Já nevim. Ne on. To je jedno-" zaměří se na překrucování šňury od sluchátek nervozně v prstech. Možná by to mohlo bejt snašží, než sem si myslel, protože ne jenom z překotnejch odpovědí můžu skoro hmatatelně cejtit, jak přímo vibruje potřebou s někým mluvit. ,,Hej, já vim, že sem tu poslední dobou pro vás moc nebyl, ale sem tu teď a jestli máš nějakej problém, můžeš mi to říct," snažim se ho povzbudit. Už si skoro začnu myslet, že to nezabralo, protože jeho jediná reakce je, že ještě zběsilejš začne kroutit šňůru, vytrvale se odmítající podívat mi do očí. Pak když konečně promluví, musim pořádně našpicovat uši, abych ho slyšel. ,,Ve škole je jeden kluk, je to fotbalista a taky děsnej pitomec a líbí se všem holkám a já si nemůžu pomoct. Jasně, že ani neví, že existuju, a kdybych se o něco pokusil, tak by mě nejspíš zmlátil nebo nacpal do nejbližší skříňky, ale nemůžu si pomoct, když je někde poblíž je to tak... nemůžu to popsat..." konečně vzhlídne, ,,Víš, že jsem začal fotit pro školní noviny?" zeptá se. Vypadá tak ustaraně. Nejradši bych si nakopal, že sem si něčeho takovýho nevšiml dřív. ,,Aby ses k němu dostal blíž?" odhadnu. Osobně, když na to přišlo, tak já v jeho letech dělal větší voloviny, abych upoutal pozornost někoho, kdo mě zajímal. Přikejvne. ,,Je to tak trapný. Já sem trapnej," zasténá, ,,Trapnej a na kluky. Táta bude tak naštvanej až se to dozví," nemůžu si bejt jistej jestli to byl záměr nebo ne, ale pozadu praští hlavou do kmenu stromu až to zaduní. Učiněná hromádka neštěstí. Krátce mě napadne, jak moc šťastnej sem v jeho letech byl, protože sem těmhle problémum čelit nemusel. ,,Můžeš bejt v klidu, tvuj táta určitě nebude naštvanej. Teda možná, chvíli a pak se zase uklidní, protože je to tvuj táta a má tě rád, a i když to občas možná tak nevypadá, záleží mu na tobě," nemůžu uvěřit, že něco takovýho řikám, ale je to každym slovem pravda, to vim. Mladej ke mně vzhlídne s takovou nadějí: ,,Vážně?" Kdyby jenom všechny problémy bylo tak snadný vyřešit. ,,Jo, vážně. Pokud budeš hodnej kluk, půjdeš na vysokou a budeš úspěšnej, bude mu jedno s kym chodíš," ušklíbnu se pro odlehčení, ale i tohle je až moc blízký pravdě. ,,Navíc seš ve věku, kdy ještě nic není tak jistý," poslední dovětek sem si mohl odpustit, protože je to něco nad rámec a nutnosti, co bych měl a chtěl řešit já. ,,Jak to myslíš?" pochopitelně, že mladej se toho chytne. Teď nezbejvá než se dlouze nadechnout jako před skokem z útesu, i když to bych momentálně dělal mnohem radši. ,,Si teprv na začátku všeho a hormony se v tobě perou jako zběsilý, a když pro ně nemáš žádnej ventil můžou tě mást. Nemluvě o tom, že dokud... no ehm-" odmlčim se. Neexistuje způsb, jak bych se mohl svýho malýho synovce šetrně zeptat na to, co je pro naše účely zásadní, ,,- Jsou lidi, jako třeba sportovci, který maj charisma- víš co je to charisma?" J.J. přikejvne. Přímo mě hltá očima a já se čím dál tim víc začínám cejtit asi tak příjemně, jako vepřový žebra v BBQ grilu. ,,No, a když ho maj tak to znamená, že přitahujou jiný lidi do svojí blízkosti, a když tomu dotyčnýmu chceš bejt poblíž, tak to ještě nutně nemusí znamenat, že bys do něj měl bejt zamilovanej a už vůbec to nemusí znamenat, že by tě měl přitahovat i jinak chápeš? Teda pokud to není něco víc, však víš..." neurčitě naznačim k pasu v naději, že mladej pochopí, ale J.J. na mě jenom nechápavě zamrká- příliš nezkaženej pro svoje dobro a já se mu nedivim, protože tenhle náš malej rozhovor by se těžko zapsal mezi zářný rodičovský, tak pro změnu těknu pohledem Siobhaninym směrem s nadějí, že by od ní mohlo přijít vysvobození, jenže ta má pro změnu moc dobrou zábavu se svojí vnučkou a Pracháčem, a když kdysi dávno podobnej rozhovor přišel na přetřes mezi náma, tak ona si žádný rozpaky nedělala a na férovku se mě zeptala. ,,Sakra, vem to čert!" zakleju, ,,Stojí ti, když myslíš na toho kluka, nebo ne?" zopakuju přesně, jak mi to bylo před těma mnoha rokama řečeno. Jednoduchá otázka s přímou možností odpovědi. Nedokážu určit momentálně, kterej z nás dvou je víc v rozpacích, ale mladej se nakonec oklepe. ,,Ne, ne takhle, ale někdy se mi zdaj sny a pak ráno... no víš co," nervozně se ošije, ale naštěstí tuhle část jeho výchovy máme zdárně probranou. ,,Jasně, vim co. Ale ty buď v klidu, vážně si nemyslim, že by to mělo něco rozhodnýho znamenat. Máš všechno před sebou a až čas ukáže jak a co bude," povzbudivě na něj mrknu a skutečně J.J. se teď zdá mnohem klidnější. Na chvíli se mezi náma rozhostí ticho oba máme o čem špekulovat. ,,Dík. Víš, možná by to nebyla až taková katastrofa," vyhlásí po chvíli, ,,bejt jako ty," dodá. Vážně se snažim nerozpustit teplem, co se mi najednou rozlejvá někde v hrudníku. ,,Věř mi, synku, bejt jako já, to by nebyla žádná výhra a myslim, že to by tvuj tatík asi vážně nerozdejchal," ušklíbnu se. ,,Takže fotbalista, jo?" Strávíme ještě pár minut povídánim si o jeho tajnym objevu, protože sem asi vlastně jedinej s kym o tom mluvit může. Na konci se J.J. o něco víc podobá tomu bezstarostnýmu klukovi z doby před pár tejdnama, i když samozřejmě všechny jeho problémy nemůžou zmizet po pár větách a to nejtěžší, udělat si pořádek sám v sobě, ho teprve čeká.
***ooo***
,,Kde máme naši novou internetovou hvězdu?" využiju jedno z mála okýnek, kdy je možný odchytit Siobhan samotnou, když se zrovna nepokouší organizovat povstalecký hnutí sekretářek nebo neterorizuje okolí nabízenim veganskejch specialit místo grilovanýho masa. ,,On je takové zlatíčko. Nevěřila bych, že bude tak dobrý s dětmi. Sam ho zbožňuje. Možná, že vy dva byste časem- Bylo by hezká a rozhodně dobrá věc adoptovat alespoň jedno z těch nešťastných dětí třeba z Indie-" plánování, dlouhodobý plánování se jí moc nepodobá, i když pokusit se mě vmanipulovat do záchrany sirotků by odpovídalo. ,,Mami, kde je?" zopakuju se zvláštnim důrazem na každý slovo. Poznám úhybnej manévr, když ho slyšim. ,,Víš, je to tvoje vina. Nemůžeš s sebou přivést někoho na párty a pak si ho nevšímat," znělo by to jako pokárání, nezamumlat to Siobhan provinile spolu s úsměvem, kterej zas až tak provinilej neni, do svojí skleničky s podezřele nazelenalym hustym obsahem. Brzo pochopim proč. Stačí sledovat směr jejího pohledu po mym už dost netrpělivym zavrčení. Dalo se čekat, že dřív nebo pozdějš si ho John odlapí pro sebe, když už ne kvůli tomu, aby do Pracháče mohl hustit svoje moudra, tak kvůli jeho image, která slibuje vhodnýho kandidáta, k nějaký zaručeně dobrý investici čti k oškubání. No hádám, že se bude divit. ,,To je jedno," vytřesu z hlavy myšlenky na Pracháče i veškerý pobavení s nim spojený, ,,Potřebuju s tebou o něčem mluvit a je to dost důležitý. Co to vlastně piješ?" ještě malá odbočka, Siobhanino hlasitý srkání brčkem stejně jako moje morbidní fascinace hustou zelenou věcí ve skle jsou dost rozptylující. ,,Špenátovo-banánový koktejl, chceš ochutnat?" bezelstně nabídne. Tak nějak samovolně se oklepu. Něco takovýho nemůže vylepšit ani stakan vodky, kterym je tahle zdravá dobrota říznutá. ,,Ne, díky," odmítnu. Siobhan si s lhostejnym pokrčenim ramen znovu usrkne. ,,Tak co jsi chtěl?" V autě cestou sem jsem si tuhle řeč přeřikával snad tisíckrát, ale ani tak teď to neni o moc snazší. ,,Potřeboval bych, abyste ty a hlavně děcka zmizeli na pár dní z města. Vezmi je třeba tábořit nebo já nevim kam, hlavně co nejdál odsud. Můžeš to pro mě udělat?" Už kdysi dávno jsem si slíbil, že svojí matku nebudu s ničim otravovat, tim spíš ne někoho ze svý famílie zatáhnout do svejch trablů. Teď tady jsem. A spolu se mnou všichni moji blízký v ohrožení. ,,Ovšemže, chlapče, to nebude ten nejmenší problém. Využiju svého nezcizitelného babičkovského práva na pár dní je vezmu ze školy, když bude třeba. Jen mi řekni, o co se tady jedná?" I ten zbytek úsměvu, kterej předtim nedosahoval očí se vytratí. ,,Nebo ne, ani nemusíš, jen mě nech hádat a řekni mi, jestli jsem alespoň blízko. Takže ten případ, na kterým ty a tvůj přítel děláte je ten, kterého jsou teď plné noviny i televize. Bojíš se hlavně o J.J. protože já i ty to víme, Jill možná tuší a John klasicky neví, která bije. Jen ten dotyčný, po kterém jdete, by to mohl vědět s jistotou, a když ne kvůli tomu, tak prostě aby tě dostal by se mohl pokusit mu ublížit. Takže ho chceš mít odsud co nejdál, nemám pravdu?" na slovo přesně shrne situaci a nechá mě tak s čelistí dole. ,,Jo, sakra, ale jak si-?" I do režimu starostlivý pečovatelky pronikne dost ze samolibosti, která mi v podobnejch situacích připadá důvěrně známá: ,,Ale no tak, drahoušku, navzdory všeobecnému názoru, nejsem ani senilní, ani příliš odtržená od reality. Poznám, když se kolem mě něco děje, tak jako poznám, že ty a tvůj přítel nejste zrovna pár, i když si osobně myslím, že je to škoda," s významnym mrknutim doklepne příslovečnej poslední hřebík do rakve mejm pokusum o zachování si svýho soukromí. ,,Jo, máš pravdu naprosto ve všem a jestli se nepletu, tak tady bude za chvíli dost horko, takže vážně budu rád, když vyrazíte co nejdřív," opáčim. Nejspíš mi nějakej pátek zabere rozdejchat ne jenom fakt, že sem tak průhlednej, ale i to, že Siobhan všema těma svejma odkazama na nás coby pár mě jenom bezostyšně grilovala. ,,No tak, nemrač se tolik, uvidíš, že všechno nakonec dobře dopadne," její úsměv je zpátky a já si přeju, aby všechno bylo tak snadný. ,,Teď pro změnu nech hádat ty mě. Neni to náhoda, že si se tu tak najednou objevila, že ne?" začíná mi bejt jasnejch pár věcí, tim že mojí máti není dobrý podceňovat počínaje. ,,Benjamin mi volal o tom co se tu děje a naznačil, že bys mohl mít potíže," přizná bez zastírání. Hádám, že to muselo bejt někdy po tom, co našli Jimiho a po mym ne moc slavnym výbuchu na pitevně. ,,Co všechno ti řekl?" myslim, že v zamračený brázdě mezi obočíma by se mi dost dobře dali sázet brambory. ,,Nic podrobného, jen co mu ta vaše hloupá mužská solidarita dovolila, nemusíš mít strach. Pár věcí jsem si dovodila, ale to není důležité. Z toho, co říkal to vypadá, že máš před sebou dost těžkou zkoušku. A já vím, že v ní obstojíš, protože jsi vždycky měl srdce na správném místě a uměl jsi se podle toho rozhodovat, zdá se, že i teď to bude to nejdůležitější," do jedinýho úsměvu se jí povede propašovat tolik lásky a entuziasmu, až jednoho napadne, jak je to možný. ,,Nepokusíš se mě zastavit?" jo, čekal bych spíš to a znovu, jak po tolika letech a všech eskapádách se jí daří mě pořád překvapovat. ,,Mělo by to nějaký smysl?" tentokrát je v jejim hlase shovívavost, ,,Tvůj otec vždycky říkal, že muž musí udělat, co musí. No, já bych to raději přeformulovala, že člověk musí udělat, co musí také pro to, že oba dobře víme, že to co tě čeká je především zkouška lidství a já vím, že obstojíš, tak jako vím, že máš z nás obou to nejlepší a on by byl na tebe pyšný, jako jsem teď já." Někdy stačí víra jediný osoby, abyste se stali neporazitelnýma nebo se aspoň tak cejtili, jako se cejtim já. Tentokrát se z objetí nesnažim vymanit, můžu zaznamenat všechnu víru a lásku nalejvat se mi do žil. ,,Jen buď opatrný. Protože to nemáš ani po jednom z nás," Siobhanin dech mě škádlivě pošimrá na uchu. Do svýho hlasu dám všechno to přesvědčení, protože navzdory slovum vim, že i ona nějaký to ujištění potřebuje: ,,Bez obav," nasadim nejsebevědomější úšklebek z repertoáru. Je načase ukončit sentimentální chvilku, přesměrovat pozornost jinym směrem se zdá jako vhodný nemluvě o tom, že pro něj malá lekce našeho způsobu života nebude na škodu. ,,Až budete na cestě, možná by to chtělo s mladym hodit ŘEČ," navrhnu se zvláštnim důrazem na poslední slovo, jehož význam si Siobhan bez problému dovodí. TA řeč něco, co sme spolu vedli snad před stovkama let. Tak dávno se to zdá, den, kdy na vždycky sem o sobě přestal pochybovat, protože sem věděl, že ať se stane cokoliv, nikdy nebudu sám. ,,Tušila jsem to. Dospěl tak rychle, vlastně on i Samantha," melancholický povzdechnutí rychle vystřídá ďábelskej úsměv, ,,Víš, nežertovala jsem, když jsem říkala, že bych ještě jednoho sviště jako babča klidně zvládla, adoptovaného nebo vlastní. Byl bys dobrý rodič, máš pro to ty správné předpoklady. Jen se na sebe podívej, na jednu stranu je to sice smutné, ale s dětmi máš lepší vztah než jejich vlastní otec. Víš, jak to myslím? Důvěřují ti a to je to nejdůležitější," pousměje se. ,,Ale nejsem jejich otec. To je právě to. Můžu bejt jejich kámoš, na kterýho se s důvěrou obrátěj, když jsou v průšvihu, protože nemám žádnou zodpovědnost, ani bych žádnou nechtěl. A mimo to zapomínáš na jeden drobnej detail," poukážu, protože už jednou pro vždycky bych chtěl mít tuhle otázku uzavřenou. Tak mě napadá, že možná to "pro vždycky" nebude trvat tak dlouho. ,,S tím na mě nechoď. Náhodou vím, že pro tebe jsou tu obě možnosti otevřené. Co ta milá laborantka od vás ze stanice, Jenny se jmenuje? Přemýšlej o tom," pobídne mě s jemností buldozeru zjevně se nenechající jen tak odbejt bez toho, jak pošmourná nálada začíná prosakovat na venek mojí fasády. ,,Náhodou vim, že na obě možnosti jsou potřeba dva a Jenny ani támhle ten to nebude," kontruju, možná ostřejc než sem chtěl, jenže s tim jak se blíží konec je mi čim dál tím víc věcí jasnejch a momentálně budoucnost je to poslední čim bych se chtěl zabejvat. ,,Bude ti chybět?" s poněkud měkčim, něžnějšim tónem, Siobhan přehodí výhybku na druhou kolej, ,,Možná bys ho mohl přesvědčit aby zůstal," lehce, neadresně kejvne k dvojici opodál, ,,On je vážně něco," dodá zasněně. Jako bych to nevěděl. Stejně jako, když se na něj podívám vim, že do našeho světa nepatří. ,,Asi by to nešlo ani, kdybych chtěl," zamumlám. Siobhan s její věčnou nadějí a skvělym postřehem, zřejmě ani ona některý věci netuší. ,,Nikdy nevíš, dokud to nezkusíš," mrkne na mě a současně loktem šťouchne jemně do žeber, ,,Teď jdi, myslím, že je na čase ho zachránit," povzbudivě a trochu spiklenecky se usměje. Má ten dar, pár sotva postřehnutelnejma gestama rozpustit i ty největší mraky. ,,Kterýho myslíš?" otázka je na snadě. Pracháč skrz svůj pečlivě neutrální výraz vypadá, že se dobře baví, což se nedá říct o švárovi, kterej vyhlíží jako pět vteřin před mrtvičkou.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 31. ledna 2016 v 14:07 | Reagovat

Je vidět, že náš Pracháč je asi moc silné sousto pro ostatní obyčejné pracháče.

2 Fénix Fénix | 31. ledna 2016 v 14:13 | Reagovat

:-D Tó jo. Alespoň si ti ostatní jednou vyzkouší jaké je to být na opačném konci nafoukanosti. :-D

3 ell ell | 10. února 2016 v 19:21 | Reagovat

Tak hurá :D Opravdový Fénix, že ti to z toho popela tedy trvalo ;-)
....
Pán je patriot.
A pánové si přeměřili, kdo ho má většího, a jde se dál :-D
Po lekci historie, začne jezdit emhádéčkem a autíčko půjde z domu.  
Tak jsem čekala, jestli vydržíš aby sestra nebyla "vyňata" z onoho snobského hemžení, :-D  :-D nevydržel. Divadlo nežere? Ale život v luxusu jí moc neva :-?
:-D Čím dál lepší, strýčínek sbírá stejné plusové body jako tatík :-?
Tak třeba, až to všechno skončí, pan Tajemný zmizí i z fotky :-?
Tatínku, maminko, mám Vás všechny rád a jsem na kluky jako tady strejda :-D , další bodík pro strejdu - když se daří, tak se daří :-D
Dělat vrbu je někdy sakra těžké :-?
Mamča svou roli "mamči" zvládla na výbornou.
To jako bude happyend, že se Springer rozhodne pro rodinný život, sice s panem Tajemným žádná budnoucnost není, ale něco v duchu Highlandera, kdy vedle něj zestárne ..., hm, tak raději tu ženskou :-D
P.S. číst jednu kapitolu týden :-? A to mě čeká ještě druhá část.

4 Fénix Fénix | 10. února 2016 v 20:23 | Reagovat

[3]: :D To víš, fénixí znovuzrozování je někdy docela šichta a občas je třeba vyhrabat se z pořádné kupy popela. :-D
samozřejmě, že pán je patriot a toho svého žrouta paliva by nevyměnil za nic na světě a historická etika mu může vylízat... pochromovaný výfuk. 8-)
:-D Pravda, sestřička se příliš nepomamila, ale zase se snaží na rozdíl od bratříčka, o model spokojené rodinky co měli doma. On v zásadě ten její choť není zlý tedy ne přímo to už by asi byla vdovou a ne vlastní rukou :-D
:-DNo jo no. Holt jedním nebo druhým způsobem, pan Tajemný strýčínkovi uzurpuje příliš mnoho času, že za chvíli přijde o titul "superstrýc roku". :-? Ergo za všechno může Tajemný. :-D
:-D Ba ne, z fotky nezmizí, přeci jen on je v jistém ohledu dost reálný. ;-)
:-D Asi tak nějak. Štěstí tady té rodinky je, že jim to bude v zásadě jedno. Z pohledu tatínka: Klidně si buď na kluky, hlavně nebuď budižkničemu bez budoucnosti po strejdovi. 8-)
:-DTo ano. A neb čím potěšíme člověka, co se nerad baví o citech? Vyléváním si mu srdéčka. :-D
Mamča se snaží a mě těší, že se jí to u vás daří. 8-)  :-)
Tak zase jako Springerovi by to bylo šumák mít nestárnoucí ochotnou... ehm, partnera. Matinka už pro ně eventualitu vymyslela a on zas tak na rodinném životě nebazíruje, důležitější jsou jiné věci, že ano? :-D  ;-)
P.S. Ta druhá část je kratší. ;-)
P.P.S. Velmi děkuji, za komentář neb se tu již týden topím v prachu beznaděje nad další kapitolou a onen mne z něj vylovil. :-)

5 /L /L | 17. dubna 2016 v 19:54 | Reagovat

Ahoj, chcem vás pozvať na môj nový blog :-) Ak tam mrkneš budem rada, je blog o všetkom, ale dušou je ROCK 8-) http://head-line.blog.cz/

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.