Žárem temnoty- 21. kapitola A.

4. listopadu 2015 v 21:43 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé, měsíc se opět s měsícem sešel a máme tu další aktualizaci. V tom jak ten čas rychle letí mi i uniklo, že už se tady takhle setkáváme déle než přes rok. Gratulace, hlavně pro vás, že jste to se mnou tak dlouho vydrželi. A velký dík, za všechny ty úžasné komentáře, které mne tak motivují a povzbuzují. Teď už nebudu zdržovat jen snad dodám ke kapitole, že nemusíte mít obavy, Springerův duševní stav na začátku je jen dočasný a nebude mít dlouhodobě trvající účinek. :)
Opět také velký dík patří Janě, za betaread.



21. Kapitola
Nějak se nám v noci při sledování filmů povedlo usnout na sedačce, a to je taky to samý místo, kde nás zastihne ráno. Pořád oblečený. Nohy zamotaný do sebe, Pracháč víceméně ležící na mně z nedostatku místa, s mojí rukou ochranitelsky kolem jeho těla, aby nedošlo k pádu. Už si nejsem přesně jistej, kterej z nás měl tu spásnou myšlenku přehodit přes nás deku, ze který se teď s největší opatrností vymotám, abych svýho společníka neprobudil. Jenom něco zamručí, ve spaní protáhne a natáhne nevědomky si užívající plnou kapacitu prostoru. Já už stojící na vlastních nohách, udělám to samý. Čekal bych, že z nevhodnýho ležení se ozve muj hřbet, kterej už přeci jenom není nejmladší, jako zbytek. Jenže nic. Nepamatuju si, kdy naposledy sem se po ránu cejtil takhle fit. Nejspíš na střední jako teenager. Od tý doby byly moje probouzecí rituály kolotočem občasně nataženejch svalů z tréninků, modřin z bitek, pozdějš střídanejch s kocovinama. Teď jako by každá moje část doslova vibrovala energií a zároveň všechno ve mně plulo na klidný hladině harmonie. Pohmožděný zápěstí se kupodivu zdá taky v cajku, když s nim pokusně zacvičim, takže se zbavim i improvizovaný bandáže kolem něj. Mám tak plnej rozsah pohybu, abych odklidil plochu stolku, která přes množství krabic od jídla, zbytků a prázdnejch plechovek vypadá jako po hodně divokym mejdanu, a ne jenom pozdní večeři dvou lidí. Lidí. Pohled mi padne ke stvoření okupujícímu mojí sedačku. Toho času si nacházející náhradu za mojí maličkost v podobě malýho polštáře muchlanýho pod tváří zanechávající na něm slabou stopu svojí DNA v podobě slin. Vlasy, neuspořádanej zmatek. Rozhodně lidskej. Pořád nejsem přesvědčenej, kolik z těch šíleností, co v noci padly, se zakládá na skutečnosti. Možná musim bejt hodně šílenej sám nebo dost bezradnej, když se rozhodnu aspoň na čas jít s tim a pokusit se dobrat skutečnýho jádra. Když už nic jinýho, vypadalo to, že Pracháč by teď mohl bejt víc spolupracující. Jestli to k něčemu bude, je ovšem otázka. Další věc, co si nepamatuju, kdy sem dělal naposledy je snídaně. Nepočítám těch pár ojedinělejch případů, kdy se u mě noční společnost zdržela až do rána a já se snažil jí nakrmit, co moje omezený schopnosti zvládly, když už mojí zásluhou při nočních hrátkách, o dávku energie přišla. Teď je to jiný. Přes téměř konstantní přítomnost pocuchanýho žaludku, vlivem permanentního přísunu chlastu probdělejch nocí, každý ráno, sem dávno zapomněl, jakej je to pocit, mít chuť do sebe dostat cokoliv víc než tolik potřebnej hrnek kafe. Natažená ruka nad pánví, přidávající rozkleplý vajíčko rovnou ze skořápky na už osmaženou slaninu, je jistá. Po tolika měsících vždy přítomnýho slabýho třesu delíria mi pohled na ní přijde zvláštně cizí. Cizí novej já jako vyměněnej. Víc klidnej s chutí bejt i zodpovědnej. Aspoň v tom, když se rozhodnu během dokončování příprav poslechnout si záznamník. Něco, co už sem taky dlouho nedělal, aspoň co kontrolka hlasící přeplněnou kapacitu, naznačuje. Jak se dalo čekat, většina ze vzkazů zahrnuje nátlakový hovory od Siobhan ohledně víkendu. Dotěrný požadavky nějakýho bídáka z banky, abych ho hned kontaktoval ohledně svýho zruinovanýho účtu, plus pár nabídek na služby, bez kterejch se určitě neobejdu, až na to, že já jo. Až poslední vzkaz nebo možná není poslední, ale způsobí, že všechny další po něm ztratěj na důležitosti, mi napřed zformuje pysky do dětinskýho úsměvu a ještě o chvilku pozdějš se přistihnu, že si i začnu pohvizdovat melodii nějaký starý odrhovačky. Až absurdně šťastnej a nějak volnější než sem byl za celý roky předtim. Do dvou hrnků rozleju z konvice čerstvě uvařený kafe. Možná kvůli tomu, že sem byl ve svým elánu moc hlasitej, nebo protože už má na to vyvynutej nějakej zvláštní smysl, je to ten moment, kterej si Pracháč vybere, aby se probral k životu. Hádám, že bé bylo správně, podle toho jak potěšenej úsměv mu prozáří rysy při pohledu na kuchyňskej ostrůvek obsazenej už kompletní připravenou snídaní pro dva. ,,Dobrý ráno, Sluníčko," ušklíbnu se na něj. Docela to sedí. Krásnej, nedosažitelnej, přijemný bejt v jeho společnosti. Nebezpečnej, zrovna tak jako ta životadárná hvězda, člověk se snadno spálí, pokud je jeho vlivu vystavenej dost dlouho nebo by se dostal dost blízko. ,,Čím jsem si to zasloužil?" s lehce zdviženym obočim mě nechá pro něj odsunout židli. Což je z mojí strany jenom takovej taktickej tah, abych ho k sobě dostal blíž a mohl sevřít v náručí ještě dřív, než by si sednul. ,,Nevíš?" do síly jakou ho k sobě tisknu dám veškerý emoce, který bych nedokázal vyjádřit slovama, ,,Ty jeden báječnej tvore, nemám ani šajna, jak se ti to povedlo, ale volali rodiče toho kluka v nemocnici, probral se a vypadá to, že bude úplně v pořádku," zubama jemně poškádlim jeho ušní lalůček, ,,Začal se probírat už včera, hned po tom, co si s nim zůstal sám, trochu náhoda, nemyslíš?" odtáhnu se jenom tolik, abych mohl studovat reakci v jeho tváři, ,,Byls to ty, že jo? Nějak si mu pomohl, tak jako mně včera," kdybych dokázal ignorovat všechno ostatní, nemůžu popřít to, jak lehce mi je a od který doby přesně se tenhle muj povznesenej stav traduje. Náznak pobouření bych jako jeho reakci určitě nečekal: ,,To kategoricky odmítám. Tomu chlapci jsem rozhodně nepomohl stejným způsobem, jako tobě," zdůrazní. Skoro by se tomu dalo věřit nebejt krátkýho záblesku ohně v očích a způsobu, jakym si bezděčně jazykem přejede přes spodní ret při zmínění toho, co sme včera spolu dělali. ,,Nemyslim to potom myslim to před tim, ty nesnesitelnej mizero," pohybem prstů naznačim ten jeho malej trik s mojí hlavou. ,,Stále netuším, o čem hovoříš," nepatrný škubnutí koutku v úsměvu, ,,Snídaně?" vysmekne se z mýho držení rovnou na židli. Moc dobře ví, o čem mluvim. Utahoval si ze mě. Trénovanej hráč pozná, když ztrácí svojí sázku, ještě předtim než se to stane. To je teď muj případ. ,,Hajzle," zamumlám, vezmu svoje místo naproti němu. V reakci zvedne hrnek s kafem v náznaku přípitku a další drobnej samolibej úsměv hned na to zmizí za jeho okrajem. Tuhle hru můžou hrát dva a já mám svůj tajnej trumf vyhrát aspoň tohle kolo. ,,Seš na mě zlej, skoro si teď nejsem jistej, jestli ti chci ukázat něco senzačního," vhodně zvolená pauza, začnu v duchu odpočítávat, kolik trvá přechod z živýho zaujetí v jeho očích, přes pozornou snahu odhadnout moje plány k podrážděnýmu zamračení. Přesně tři vteřiny. Ovšem klobouk dolu za jeho snahu, zvědavost na venek držel za pečlivě střeženou maskou. Která se ale zlomí přesně v ten moment, kdy do jeho zornýho pole posunu sklenici s jahodovym jamem. Jednim z těch domácích, co tu nechala Siobhan a Pracháč s nima má už svoje zkušenosti. Což je znát podle toho, jak se zase doslova rozzáří a dychtivě se pokusí po skleničce chňapnout. Něco, s čim sem počítal, a tim pádem s ní stihnu rychle cuknout z jeho dosahu. Možná dětinský, ale zatraceně zábavný. Zvlášť když se na to zatváří jako čerstvě nakopnutý štěně. ,,Co za to?" zavrnim, dost blízko, abych si mohl poplatek vybrat v naturáliích v podobě následný dost přijemný a taky rozptylující hry jazyků a rtů. K Pracháčově smůle, ne dost rozptylující, abych nemohl zase uhnout, když udělá druhej pokus zmocnit se skleničky. ,,Podvodníku," zaprotestuje. Bylo by to dost závažný obvinění nemít při tom ten nádhernej zamlženej pohled. Stejnej, jakej si sem jistej, že se odráží i v mejch očích. Znamení toho, že tenhle boj sme si užívali oba stejně. ,,Trpělivost, teď teprv přijde ta senzační část," slíbim. A taky se hned jmu svůj slib realizovat. Prostřednictvim ještě teplýho, do křupava opečenýho toastu, burákovýho másla a jamu. ,,Tohle je další z těch skvělejch vynálezů lidstava," dám si záležet, abych obě ingredience postupně a hezky pravidelně rozetřel na plochu. Máslo a pak jam. Je to skoro, jako bych neúmyslně vymyslel nějakou sofistikovanou formu mučení svýho společníka. Zaujatě sleduje každej muj tah tupym nožem, a i když mu jeho způsoby zabraňujou slintat jako pes toho vědátorka, na kterýho jméno si momentálně nevzpomínám, stačí sledovat Pracháčův ohryzek několikrát výrazně stoupnout a klesnout. ,,Zkus to," na závěr mu podám výsledek svojí práce. Rozhodně nemám důvod litovat ztráty času ani toho, že moje vlastní snídaně mi trochu vychladla. Ne, když se s požitkářsky přivřenýma očima poprvý zakousne a hned udělá ten nádherně obscénní a rozhodně schvalující mručivej zvuk, kterej mi trochu víc rozproudí krev a začne jí hnát jižnim směrem. Je tu o tom ještě jedna věc, kterou si tak nějak nerad připouštim, a sice že seznamovat ho s něčim novym, když se mu to líbí, mi prostě působí potěšení. Někdo snad kdysi řekl, že dokonalost je v maličkostech, a já nemám důvod s nim nesouhlasit. I když ta maličkost znamená jenom dva lidi v tichosti sdílející svojí snídani a já si sem dobře vědomej, jak pomíjivej tenhle okamžik klidu ve skutečnosti je. Zvlášť, když se ho sám chystám přerušit. ,,Takže, tam u vás bejt vegetarián se závislostí na sladkym, je docela běžná praxe?" začnu pozvolna, abych se dobral, k čemu chci. Jenom krátce těknu očima na Pracháče a zase zpátky ke svýmu talíři. Protože moje slanina s vejcema se mě rozhodně nesnaží připravit o rozum na rozdíl od něj, kterej si před odpovědí jazykem očistí horní ret od jamu, zbytky v koutcích setře palcem, kterej hned na to labužnicky a důkladně olíže. ,,Víceméně. Společnost postrádající nutnost zabíjet kvůli obživě není ani nucena tuto premisu přijmout za svou. To ostatní je záležitostí osobních preferencí, pokud je potřebě obživy tohoto druhu vůbec vystavena. Jak jsi sám zmínil, já i on jsme na počátku čelili stejnému rozhodnutí i v tomto ohledu. Dalo by se říci, že já si zvolil o něco méně devastující alternativu, což je opět sporné s ohledem na to, jak příjemnou tuto možnost shledávám," během svýho obsáhlýho monologu zvládl dobáglovat zbytek toastu a teď si prostě jenom na nůž nabere vrchovatou dávku sladkosti ze skleničky, ,,Jinak řečeno, kazíš mne. Ačkoliv jsem nucen připustit, že konzumaci tebou navržené výživy, shledávám mnohem více efektivní pro mé účely," kombinace jeho tmavočervenejch rtů obemknutejch kolem blyštivýho ostří, třebaže mazacího nože, kde skutečný nebezpečí nehrozí, je trochu víc než bych dokázal strávit já. ,,Jo, jasně. Nemáš zač," zamumlám. Asi to mělo bejt ocenění. Když si to tak zpětně promítnu, tak se mi do něj povedlo za celou dobu narvat dost slušnou dávku kalorií, což právě připustil, že potřebuje. Samozřejmě, každej člověk potřebuje jídlo, to sem asi nepřišel na nic novýho, tak proč se nemůžu zbavit dojmu, že on tomu přikládá mnohem větší význam? Taky je pravda, že na to jak je stavěnej, toho spořádá mnohem víc než kdokoliv koho znám, což bych normálně neřešil, nevypadat to, že polovina jejich obsesí je založená na jídle a druhá na sexu. Což asi opět dává smysl, protože obojí je to o konzumaci a pro někoho zvyklýho na určitej řád by vybočení z něj mohl bejt spouštěč. Vidíte? Pořád nic paranormálního. Zcvoknout může každej člověk, kterej k tomu má aspoň trochu předpoklady. ,,Ty asi potřebuješ hodně energie, co?" spíš nevinná poznámka s ohledem na to, že během toho mýho předešlýho rozjímání z talíře s toastama zmizely další dva a třetim, vrchovatě pokrytym jamem i máslem se Pracháč nacpává. Nějak mi nevadí čekat na odpověď, když ho můžu sledovat, tváře narvaný k prasknutí, rychlá práce čelistí, jak se snaží vypořádat pokud možno způsobně s obsahem, v co nejkratší době. Jo, tohle mě vážně dostává. ,,Nemáš ani ponětí," oči mu zvláštně zazářej jako by to nebyl kdovíjakej vtip, ,,Já neměl. Život je tak náročný, zvláště pak trávit jej po boku někoho, kdo se systematicky snaží mne o veškerou energii připravit," ušklíbne se těsně předtim, než se zakousne do dalšího sousta. Asi sem rád za tu malou provokaci, protože bez ní by to na muj vkus dávalo až moc velkej smysl. ,,Takže teď sem na víc i únavnej, jo?" dá to trochu práce zatvářit se náležitě dotčeně, jenom kvůli tomu, abych mohl sledovat jeho reakci. ,,Jen příležitostně, téměř neustále, když už jsi to zmínil," tvářící se naprosto vážně, mě nezklame, je to přesně ten druh nakrkávací odpovědi, jakou sem čekal. ,,Jestli tě spíš tolik enegrie nestojí vypořádat se s těma pár galonama chlastu, cos vyžahl, nebo to je součást tvejch superschopností?" popíchnu ho a řikejte tomu třeba uražená opilecká hrdost. Nejsem zvyklej, aby se mnou někdo držel krok v pití a ani přitom nevypadal, že by to na něj mělo nějakej účinek. ,,Mohla by být," drze se ušklíbne, ,,Pokud si předchozí večer zaznamenal alespoň něco málo z mých slov, mohl bys seznat, že má tělesná schránka je odolnější nežli tvá. A ačkoliv shledávám lidskou důmyslnost v hledání stále nových a nových způsobů sebepoškození spíše zajímavou, mé tělo k nim náchylné není," dost samolibě i zní teda na někoho, kdo si hned vzápětí přihne pořádnej hlt kafe. ,,Hm, zajímavá teorie, to sis myslel, když ses včera pokoušel zbourat?" tu skutečnou otázku nechám viset ve vzduchu mezi náma. Vzhlídne, ,,Já ne-" na chvíli to vypadá, že se zase chystá vykličkovat s pomocí mojí vlastní nevhodný volby slov. Jeho rty semknutý do úzký linky, jak sem ho nikdy neviděl. Vypadá to, že důvěrný momentky odhalování nitra máme definitivně za sebou. Nejspíš se vypařily s minulou nocí. ,,Patrně jsem ve tvé společnosti strávil více času než by bylo zdrávo. Mohl jsem snadno přijmout za své některé tvé škodlivé návyky," na muj vkus možná až příliš hlasitý zadunění hrnku o desku, když ho odloží. ,,To neni to, na co sem se ptal," naklonim se trochu blíž, jako bych snad i já měl tu schopnost vyčenichat všechno o druhejch, jenom z letmýho kontaktu, ,,No tak, řekni mi, co je to, co tě dostalo?" Možná bych to měl přestat dělat. Tlačit ho přes hranu, když je rozrušenej, jenže nemůžu za to, že zatím tohle jediný mělo nějakej efekt. ,,Nedostalo mne nic. Pouze jsem se snažil činit to, čemu ty říkáš vypustit páru. Z nedostatku lepších nápadů. Srovnat si myšlenky, chceš-li. Ať už se rozhodneš mi uvěřit či nikoliv, ať už si zvolíš boj po mém boku nebo ne, skutečností zůstává, že on je i nadále mému zraku skryt. Mé pátrání se vrátilo do samého bodu, v jakém jsem započal s tím, že on nyní bude opatrnější, důslednější ve svém konání," prohlásí chladně, až mám pocit, že i okolní teplota klesla o několik stupňů. ,,Pokoušel ses ho najít?" zeptám se. Asi by se tim vysvětloval ten jeho včerejší zbídačenej stav. Na sílu do sebe nastrkám zbytek vajec se slaninou, když už to vypadá, že on už s jídlem taky skončil. ,,Včerejšího dne, tak jako všechny další předtím. Nenaleznu jej, pokud sám nebude chtít, či pokud nebudu mít při sobě někoho dostatek znalého prostředí. Mé obvyklé metody nevyžadují brodit se špínou ulic, abych tak řekl, ačkoli je to to, co se právě nyní zdá, že potřebuji." Nevim proč mi v hlavě hned naskočí obrázek, když sem ho viděl meditovat nad mapou u sebe v bytě ten první den. Né, to určitě ne. Věřim na neomezenou moc Velkýho bratra v kamerama prošpikovanym městě a starou dobrou policejní práci. Neni možný někoho vypátrat jenom tak, že by se ho snažil odhalit s pomocí nějakýho woodoo kejkle nebo co mi to tu naznačuje. ,,Jasně, když chceš v kanálu najít krysu potřebuješ jinou krysu, chápu. Na někoho, kdo právě přiznal, že si beze mě ani neucvrnkne, seš pořád neuvěřitelně okouzlující, víš to?" řečnická otázka, na kterou mi odpoví kyselym úšklebkem. ,,Oukej, dejme tomu, že s timhle ti vážně pomoct můžu, ale musíš mi trochu víc věřit a taky líp spolupracovat. Nechci žádný jinotaje ani náznaky. Pěkný stručný a jasný odpovědi s minimem vytáček. Nechci slyšet ani náznak toho, že něco není k chápání pro podřadný tvory nebo to musí zůstat neodhalenym tajemstvim. Rozumíme si?" zeptám se nakonec. Opatrně přikejvne a opatrná je i jeho odpověď: ,,Pokusím se." Doleju nám oboum kafe, protože se zdá, že tohle bude ještě dlouhej rozhovor. A taky je čas na moje první ranní cigáro. ,,Takže začneme třeba s tim proč zrovna tohle město a jak si věděl, že ho sem máš sledovat?" začnu s něčim vážně jednoduchym, možná abych si otestoval, jak moc vstřícnej hodlá bejt. ,,Předtím bylo jeho poslední místo pobytu zde, bylo tedy logickou volbou domnívat se, že bude nyní tím prvním," odpoví celkem hladce. Další moje otázka se nabízí skoro sama, i když si nejsem tolik jistej, jestli se mi odpověď na ní bude líbit. ,,Kdy to bylo, kdy tu byl předtim?" Sleduju ho nepatrně naklonit hlavu k jedný straně, zase má ten výraz jako by hledal, něco vzdálenýho. ,,Domnívám se, že událost tebou zvaná jako velký požár, tomu odpovídá," řekne. Jedna věc je čekat to, úplně jiná nakonec to slyšet na vlastní uši. Moje vize nebo co to bylo. Jako by všechny dílky mozaiky do sebe zapadaly, i když výslednej obraz je dost surrealistickej. ,,Je to víc jak sto let, jak by to bylo možný?" sám si uvědomuju, že to je další z těch otázek z kategorie zbytečných, ale pořád doufám, že v tom někde najdu nějakej pravděpodobnej smysl. Pracháč si dlouze povzdechne. ,,Opět ta lidská arogance, předpokládat, že jste středobodem dění. Vašich sto let není ničím více nežli pouhou nitkou v tapiserii universa, o nic více či méně důležitou nežli jiné. Nitkou, na kterou není tak nemožné libovolně navázat ve kterémkoliv bodě. Dostatek zručný tkadlec svými prsty svede obratně putovat mezi vlákny, aniž by je poškodil, vytváří příběh, až se stane jeho součástí. V opačném případě..." tentokrát v tom nezaslechnu to jeho obvyklý opovržení, můžu spíš ocenit pokus snažit se mi něco vysvětlit. ,,Jasně, chápu. Jeden špatnej zásah zničí všechno," utnu ho dřív, než by zabřednul do něčeho, co by vzkřísilo k životu muj včerejší bolehlav, ,,Sto let sem sto let tam, nic to pro vás neznamená, jenže nějaká prodleva tam musela bejt i pro vás, a když ne, tak předtim nezničil celej kontinent nebo svět, že jo? Takže, co ho zastavilo a proč se vrátil?" Když se mě zeptáte, bylo by to kurevsky úžasný vyřešit dvě záhady naráz, takže není divu, že po týhle vějičce skočim nadšenějc než chrt po králíkovi na běžecký dráze. S malou výhradou, že si sem vědomej, že to může bejt návnada zrovna jako si sem vědomej, tim jeho zájmem o všechno to okolo velkýho požáru od samýho začátku. ,,Ocenil bych, pokud bys mne pro příště již nepřerušoval," s přetrvávajícim nedůtklivym zamračenim vklouzne do svýho vážnýho režimu, kde není prostor pro vtípky a popichování, ,,Tak tedy od začátku-" Polknu jedovatou poznámku, že to by bylo nejlepší. ,,Jak jsem již zmínil, váš svět není a nikdy nebyl pro nás něčím novým. Byli jsme svědky vzestupů i pádů celých říší, války, morové nákazy. Byli jsme zde, když první druhá i třetí vlna dobyvatelů vstoupila na tento kontinent a počala jej přetvářet k obrazu svému. Při všech těchto příležitostech, jsme byli vždy víceméně nestrannými pozorovateli. Přesto, že někteří z mého druhu čas od času nalezli zalíbení v někom z vás-" skoro neznatelně, ale přesto to tam je, sotva zřejmý znechucený škubnutí koutku. Určitě nemyslel zálibu v sexuálnim smyslu. V jeho podání to zní spíš jako pozornost vědce k obzvlášť zajímavý bakterii. ,,Nikdy tento zájem nepřesáhl pravidla tak, že by byl narušen zásadním způsobem přirozený chod věcí. Až do oné události. Předtím ji nikdo z nás nedokázal předvídat a po té pochopit. Můj bratr učinil, co bylo nemyslitelné. Porušení veškerých pravidel. Po svém návratu mezi nás, byl mlčenlivý o tom, co bylo příčinou, a nechal nás věřit, že je pro něj cesta k nápravě. Bez výhrad přijal svůj trest, ovšem nenávist již byla neodnímatelně zakořeněna v jeho duši. Stravovala jej zevnitř, až jej celého pohltila. Přelud z mysli vytěsnil soucit i moudrost vlastní většině z nás. Unikl. Poháněn bláhovou nadějí, že pokud očistí váš svět, očistí tím i sám sebe. Váš svět zbavený pokušení nebude zdrojem pádu nikoho dalšího z našich řad," udělá pauzu, ve který si odpije z kafe. Zřejmě i nadřazenejm formám života při dlouhym mluvení vysychá v puse anebo spíš i on potřebuje sebrat sílu k pokračování. Snaží se působit obvykle nezúčastněně, jenže já už můžu vidět něco hlubokýho a bolestnýho v jeho očích. ,,Ten kluk, kterýho sem viděl ve svý hlavě, když mě napadl, nebyla to halucinace, co to bylo?" zeptám se. Záblesk snad něčeho jako překvapení se mu mihne po tváři. Překvapení a pochopení v jednom. ,,Pravděpodobně příčina. On byl jeho první a také poslední poklesek. Vyjevením ti pravdy o něm tě nechal pocítit vše, co jej zničilo. Emoce. Tak silné, schopné sežehnout tělo i ducha. V zásadě nezáleží na tom, zda muž či žena. Jak jsem již seznal, vy lidé či alespoň někteří z vás, v tom činíte rozdíl. Ne tak my. Existují všeobecná pravidla. Pravidla sloužící spíše k vaší ochraně přesto, že vy ztělesňujete vše nebezpečné a tím pádem i lákavé. Z toho důvodu a jen pro to je tolik nevhodné sblížit se na fyzické úrovni s někým z vás. Vášeň, chtíč, žárlivost, touha vlastnit... Představujete prakticky nevyčerpatelný zdroj veškerých negativních emocí. My z vašeho pohledu nejsme dokonalí, ale snažíme se o to," pochopil dost, aby správně použil a pousmál se malý hříčce, ,,Veškerá naše existence je založena na konceptu rozumu, přestože emoce nám nejsou cizí. Umíme být malicherní, egoističtí, arogantní byť to nepatří zrovna mezi ty nejžádanější kvality, jako láska, soucit či loajalita. Právě ty poslední jsou považovány za nezbytnou součást bojovníka, pokud by bylo třeba. Jen opravdu silný bojovník jistý si sám sebou, je schopen soucitu se slabším, zatímco bojovník zaslepený vlastním egem nalezne pouze svou zkázu. S mocí přichází také zodpovědnost. Vy však máte schopnost v jediném okamžiku zmařit staletí naší disciplíny. Učinit nás slabými. To, co tak snadno dáváte i přijímáte, může být pro nás zhoubou a vaší též, pokud se nevhodně sejdou okolnosti, jako se tomu stalo. Tak jako mnozí jiní z nás předtím, můj bratr trávil svůj čas mezi vámi, než jeho cestu zkřížil onen mladý muž. Pozval jej do svého příbytku, úmyslně pokoušel jeho tělo, až na konec můj bratr podlehl. Pravdu díš, že nebýt on tím, čím byl již předtím, nepodlehl by ani by to nemělo ony politováníhodné následky. On však jím byl. Uvědomoval si své selhání coby bojovník a naprosto iracionálně jej kladl za vinu onomu mladému muži. Ve svém hněvu zničil jej, sebe i vše ostatní. Vystavil nebezpečí z prozrazení oba naše světy. Ten váš na to tehdy nebyl připraven, tak jste jeho řádění přisoudili přírodním vlivům či zásahu vyšší moci, tak jako v mnohých případech předtím, kdy došlo k jinému druhu narušení, tehdy jste ovšem byli pokorní. Ochotni se klanět a prosit, za udržení vašeho druhu. Nyní by to bylo jiné. Domníváte se, že zkáza přijde z rukou někoho nadřazeného. Vy však jste jediní, kdo drží veškerou moc ke zničení sebe samých ve svých rukách. Bylo tomu tak vždy, jen nyní máte možnosti tak skutečně učinit. Jeho pomsta těžko kdy dosáhne bodu, aby škody na životech měli závažný dosah, avšak riziko z odhalení je tím, co by mohlo zničit vaší civilizaci. Stále nejste připraveni přijmout pravdu, máte však moc zničit sami sebe pokud se budete cítit ohroženi. Uvedení naši existence v širší známost by zbořilo vše, na čem je postavena vaše kultura, otřáslo základy všeho, čemu věříte. To dobré, co vás spojovalo a činilo lepšími, by náhle pozbylo svůj smysl. Jen na krátký okamžik si zkus představit, jaký by byl svět pokud by lidstvo spatřilo náš zásah v tom, kde skutečně byl, co by se stalo uvědomit si, že jejich idoly jsou a vždy byly jen další chybující bytosti..." konečná pobídka k něčemu, co si ani moc představovat nemusim. Že svět spěje do sraček sem už dávno věděl a v tomhle kontextu o tom nechci ani přemejšlet. ,,Fajn, bez urážky k vašemu všemocnýmu majestátu, pro mě je on jenom další vraždící hovado, co se snaží dělat bordel v mym městě, takže mi radši dej návod, jak se ho zbavit. Můžeš začít třeba tim, že mi řekneš, jak moc blízký ste si vy dva byli a co o něm víš," jiná pobídka, tentokrát z mojí strany. Nic lepšího ani pro něj momentálně nemám. Zapálim si další cigáro, když už to poslední mi bez užitku vyhořelo mezi prstama, během Pracháčova monologu. Jen tak mimochodem, možná by bylo načase přestat mu tak řikat, jenže asi nenajdu jiný vhodný označení, co by na něj páslo. Možná tak princezna Smutněnka, podle toho jak melancholicky vzdálenej lesk jeho oči dostanou. ,,Byli jsme bratři, to co bys nejspíše nazval nejlepším přítelem, déle nežli bych byl schopen si pamatovat. Pojilo nás pouto odlišnosti. Vždycky jiní, příliš hrdí na svou výlučnost, nikdy nesdílející ono bláhové poblouznění lidmi spolu s ostatními. Vždy soustředění jen na své úkoly. Věřili jsme, že jen tak můžeme být neporazitelní. Silnější a lepší nežli ostatní. Neoslabeni sentimentem. Dokonalí. Cvičili spolu, bojovali vedle sebe, když bylo třeba. Bok po boku, vaše století za stoletím. Procházeli vašimi dějinami, upevňovali své přesvědčení prostřednictvím vašich chyb. Vedle sebe jsme stáli na kopcích nad místem zvaným Kartágo, sledovali jednoho z vašich vojevůdců při jeho největším vítězství. Jiného sledovali poraženého na planině zvané Waterloo. Neochvějní přihlíželi krutosti páchaném na vašem vlastním druhu v místech zvaných koncentrační tábory. Jak pozoruhodně kreativní umíte být, pokud jde o vyhlazení vašeho vlastního druhu," po dlouhý době jeden ironickej úšklebek a já mezeru využiju přesně k tomu správnýmu na to, abych se nad něčim pozastavil. ,,Moment, vim, že mě máš za největšího idiota na světě, ale ani já nejsem tak blbej abych ti sežral, že si mohl vidět tohle všechno a koncentráky k tomu. Když už nic jinýho počítat pořád umim a mám přehled dost o tom, abych věděl, že to co se stalo v Evropě bylo předtim, co se stalo tady. Pokud by mu hráblo během Velkýho požáru, těžko byste byli spolu v Evropě, během druhý světový, chápeš? Buď to by ten jeho trest musel bejt hodně slabej, tak aby si tu volně dál pobíhal, nebo ste i potom byli kámoši nebo ještě třetí možnost, že pěkně žvaníš a máš bordel v dějepisu," ušklíbnu se. Jenže to, že on mi úšklebek opětuje, není zrovna ta žádaná reakce. Prstem v prostoru ve vzduchu naznačí čtverec: ,,Tapiserie. Tkadlec," ukáže na sebe. ,,Je snadné navázat na libovolné předivo dějin, pokud nedojde k narušení. Události minulé i stávající. Nikdy ne budoucí na to je struktura lidských osudů příliš vrtkavá. Jen některé momenty jsou dány pevně, jiné jsou proměnné. Je dovoleno pouze zahlédnout jejich nástin při pravděpodobném vývoji. A ne," varovně zvedne ruku, ,,Než se mne na to zeptáš, nemohl bych se vrátit a zachránit tvého otce či některého z těch mladých mužů," působí, že přesně ví, koho sem myslel. ,,Jak si to-" nedokončim, zamračim se. Jeho mírně zdviženej koutek ve smutnym pousmání je něco docela novýho, a jestli můžu říct i dost znervozňujícího spolu s klidnou sebejistotou, která z něj teď vyzařuje. ,,Věděl? Ani nejčestnější z vás není schopen odolat pokušení tváří v tvář moci schopné změnit neměnné," řekne měkce. Vážně ho mám radši, když je arogantně sebejistej než tahle vyrovnanost dělající dojem, že by měl bejt zaslouženě něco lepšího. ,,Můžeš to přestat dělat? Tvářit se, že víš, co si myslim a co bych chtěl ještě dřív, než na to stihnu jenom pomyslet?" zavrčim. Krátkej záblesk zmatku a pak jenom přikejvne. Zase tim elegantnim způsobem, co vypadá spíš jako úklona a ještě víc umocňuje dojem něčeho starobylýho v něm. Děsivý. ,,Tak dál," zapálim si další retko, předávkování nikotinem nevypadá vůbec jako špatnej nápad, ,,Co přesně si myslel tim, když si řikal, že se před tebou skrejvá a že ho nemůžeš najít obvyklýma způsobama?" pokračovat ve výslechu, i když za mojí kariéru tim nejdivnějšim ze všech a to nejenom kvůli tomu, že se odehrává přímo v mojí kuchyni, se taky nezdá jako špatnej nápad. ,,Možnosti s jejichž pomocí mezi vámi můžeme pobývat nepoznáni, coby pouzí pozorovatelé, celá desetiletí, aniž bychom po sobě zanechali stopu či jen povědomí něčeho více nežli pouhý stín, v myslích těch s nimiž se setkáme, jsou obsáhlé. Až s výjimkou některých z nás, kteří se po nějaký čas rozhodli spojit svou zdejší cestu s někým z vás, snažíme se, aby tomu tak i zůstalo. Ti, jenž tuto důvěru zradili v historii nezřídkakdy nalezli trest v rukou vlastního druhu, ovšem to není podstatné. Lidské vnímání jest nedokonalé, snadno oklamatelné pouhou iluzí. Laicky řečeno, jste příliš ochotní vidět pouze to, co vidět chcete," malej úšklebek rychle zmizí, ,,Přesto však v každém údobí dějin existovali také ti, jenž dokázali touto iluzí prohlédnout, ať už skutečně či jen v podobě nejasného pocitu. Těm však ve valném případě, nikdo nikdy nedopřával sluchu. Vysmívali se jim do bláznů či falešných proroků. Existují i zde. S jedním z nich si se již setkal. Muž, jemuž si prvního večera tak lehkovážně věnoval peníze," připomene, ,,Za jiných okolností bych svého druha -vycítil- bude patrně ten nejvíce odpovídající pojem - skrz pouto pojící všechny z nás bych jej nalezl mezi všemi. On však při svém útěku veškerá tato pouta zpřetrhal. Takže nyní jsou mé možnosti omezeny čistě jen na světská měřítka. Následovat hlasy proroků, nechat se vést myslí monster, to je však více tvá doména nežli má. V tento okamžik, ty jsi ten, který mému bratru rozumí lépe nežli já sám," při poslední větě dost zaujatě začne čučet na dno hrnku. Skoro by to vypadalo, že věštit z kávový sedliny je taky jeho způsob pátrání. Až na drobnej detail, že chlastáme překápko, takže nic z čeho by mohl věštit budoucnost se nezúčastňuje. ,,Fajn, hele, nebudu pro tebe hledat dalšího houmlesáka, kterýho byste mohli zprovodit ze světa, ale možná už tušim, kde by mohl bejt ten tvuj povedenej bratříček," nemám ponětí, jestli jeho následující zamračení způsobila moje tak zřetelně vyhlášená nedůvěra nebo jenom vidina blížícího se možnýho konce. ,,Jenom, abych měl jistotu, musim vědět něco podrobnějšího o tobě, o něm, o vás. Zatím vim jenom to, že byste měli patřit k bandě-" jo, kruci pořád odmítám připustit existenci jinýho druhu, ,, která je v podstatě mírumilovná, přestože bojovat vám není cizí, to se dá pochopit. Vy dva jste si byli bližší než s ostatníma, protože vy zas tak moc nás ostatní lidi nemusíte. O.k. I to se dá pochopit. Ale musíš mi dát něco podrobnějšího. Třeba jestli tu jsou někde poblíž nějaký další jako vy nebo ještě líp, všechno o něm. Žili ste spolu, musíš vědět něco, co by nám mohlo pomoct. Třeba podle čeho si ty kluky vybírá, má radši blonďáky, tmavovlasý, je to náhoda, že šlapky nebo je ještě užšejc zaměřenej jenom na ně?" uvědomuju si, jak ho zase tlačim do pro něj nepříjemnejch končin, protože mi nemohlo uniknout, jak zatím co docela hladce z něj padaly nepodstatný maličkosti jejich společnou část života zmínil dost okrajově. Buď to je to pro něj vážně moc osobní anebo má problém detailnější údaje si vymyslet. ,,Nejsou zde další jako my. Po jeho incidentu došlo k mnohým změnám. Mezi ně patřil i zákaz by noha kohokoliv z nás ještě někdy vkročila do vašeho světa do konce vašeho věku. Ti, co zde pobývali, se museli navrátit zpět. Když můj druh uprchl, bylo rozhodnuto, že jej smím následovat, pouze za jedním jediným účelem, abych uvedl vše ku správnému pořádku." Delší prodleva, co následuje než pokračuje, se dá přičítat zrovna tak těm dvěma důvodum stejně rovnoměrně. Využiju čas k tomu, abych mezi nás rozdělil poslední zbytky kafe z konvice, coby malý gesto vstřícnosti, aby se cejtil víc v pohodě. Zdá se, že to oceňuje aspoň podle malýho úsměvu a způsobu jakym skoro až láskyplně omotá prsty obou rukou kolem hrnku. ,,Pokud jde o to, nikdy nic nenaznačovalo, že by dával přednost jednomu konkrétnímu typu na základě vzhledových či charakterových vlastností. Možná, že jen něčím mu připomínají jeho prvního, leč to ví snad jen on sám. Bezprostředně po té při těch málo příležitostech, kdy jsem s ním rozmlouval, držel přede mnou stranou pravou podstatu své posedlosti stejně jako před ostatními. Musel jsem přijít mezi vás, potkat tebe, abych lépe chápal motivy ukryté v náznacích. Přesto, že i on nadále neodhalil nic více nežli vlastní touhu po očištění. Ostatně já nikdy nedokázal být jeho strážcem či důvěrníkem. Nyní mám být jeho katem. To jest součástí mého trestu, jelikož jsem selhal v obou předchozích případech. Pouto mezi námi bylo tím, co jej prvně přivedlo zpět. Od toho okamžiku jsem se stal v očích ostatních zodpovědným za jeho konání. On mne činí odpovědným, za svůj trest i svůj pád ačkoliv na něm jsem neměl přímou účast. Tehdy jsem mu ani nebyl na blízku. Rozhodl se putovat po zemi na vlastní pěst přesto, že to bylo proti všem našim společným zásadám. Nespatřoval jsem větší smysl v potulování se mezi primitivními bytostmi, bez urážky," dodá, ,,Ničeho mi nebylo třeba více nežli již ukojené prvotní zvědavosti. Z mého pohledu, zřel jsem již vše, co bylo třeba znát. On však toužil zvědět více. Nalézat stále nové a nové precedenty pro naše přesvědčení. Stal se vámi zaujatý stejně jako ostatní ačkoliv z opačného důvodu," snaží se vysvětlit. A já teď před sebou vidim chlapa, co někde hluboko v sobě není ani zdaleka tak přesvědčenej o všem, co řekl. Vina je sviňa a on svůj díl neschová bez toho, jak moc se snaží sám sebe přesvědčit o opaku nebo aspoň o tom přesvědčit mě. Protože já ji tam prostě taky vidim a musel by i slepej. Sem ochotnej víc věřit tomu, že ty nad nima nebudou asi takový tupci, jak sem si myslel, ani prevíti. Pokud by vážně existovali, tak druh intergalaktickejch hipíků. A tady muj Pracháč spolu se svým kámošem se pokoušel o rebélii, když jim jejich styl života zrovna nesedl. Asi se mu to vymklo. Ať tak či onak, on zůstal pořád stejnej, zatím co ten druhej, kterej si ho vybral za svůj vzor z toho zcvoknul. Křišťálově jasný. Jenom zatím nevidim důvod proč se s nim o svoje poznatky dělit a zahrabat ho tak víc do jeho mizérie. ,,No, jak by řekl jeden muj známej; naložili na tebe pěknou hromadu sraček, synku. Ale nezoufej, asi vim, jak z toho ven," nic víc než přátelský povzbudivý gesto, s tim jak vstanu, poplácat ho po koleni. ,,Dopij a vyrazíme," s tim všim, co před chvilkou padlo, může se to zdát až nemístný, zaobírat se něčim tak podružnym jako, že sesbírám ze stolu použitý nádobí a dám ho do dřezu. Normální podružnosti jsou právě teď asi to, co drží muj mozek v lajně. Jenom vlásek od přetížení. Dávaj mi čas na uklidnění, když každá molekula mojí podstaty vibruje vzrušenim. Nabuzenej ověřit si svojí teorii. Stejně opojnej hořkosladkej totálně euforickej pocit, jakej musej zažívat nudný lidi, když si v restauraci dávaj pověstnou Fugu. Ochutnat příchuť smrti. Až na to, že já tuhle předraženou náhražku nepotřebuju. Mám realitu. Jistou a hmatatelnou. Stejně skutečnou jak skutečnej je zvuk nabíjení brokovnice, kterou o chvíli pozdějš vytáhnu ze skrýše pod podlahou a ještě pozdějš ji hodim Pracháčovym směrem, kde jí on bezchybně chytne ve vzduchu. Nemusí otevřít pusu, abych věděl, co si myslí. Bohatě stačí jeho skepticky vyklenutý obočí. ,,Věř mi, tohle už dokázalo uzemnit jinačí borce. Vlítnem tam, žádný zbytečný kecy, sejmem ho eventuelně trochu naklepem, nesmrtelnej nebo ne. Ty si s nim pak dál dělej, co chceš. Počítám, že dostat ho v celku, tvoji lidi by si s nim dokázali poradit, aby jim tentokrát nezdrhl?" Typuju, podrobnějšíma detailama sem zatím neměl čas se zaobírat ani si nejsem dost jistej, jestli tahle patová situace má nějaký jiný řešení. Jedno je jistý, Pracháč ho zabít nechce a podle mě nemá nikdo právo to po něm chtít. Já bych měl tisíc a jeden důvod to udělat, jenže zas tolik jistý není, že se mi to skutečně podaří. Něco jako pes, co se honí za rozjetym autobusem. Existuje šance, že s trochou štěstí ho nakonec dohoní, co s nim dál ale zůstává ve hvězdách. ,,Zajisté. A provedeme to tvým způsobem poněvadž posledně tak dobře fungoval," když už mám ruce volný, pás s nábojema do brokovnice okolo svýho těla a dva rezervní zásobníky pro svojí Becci v kapsách, Pracháč mi s úšklebkem hodí brokovnici zpátky. Beztoho s ní vypadal dost nepatřičně, pro případ, že bych ještě pochyboval, že patří do jinýho světa. ,,Co se ti nezdá? Nevšiml sem si, že bys přišel s lepšim plánem, Pattone," ušklíbnu se na oplátku. Vlastně sem od něj neslyšel vůbec žádnej plán, za celou dobu, ale to už je teď vedlejší. ,,Možná snad bys svůj plán mohl odložit po návštěvě svého domácího vodopádu," tváří se smrtelně vážně, když mi navrhuje, že místo přímý cesty do akce bych měl ztácet čas v koupelně. ,,Co?" připouštim, že mít na sobě hadry, ve kterejch sem spal není žádnej med, ale on je na tom stejně a tohle je záležitost priorit. Nakrčí nos, což by bylo asi někomu přišlo dost roztomilý, nebejt to součástí urážky, mířený proti mojí osobě: ,,Páchneš tak, že tě zavětří dříve než by ses k němu stačil přiblížit a navíc studená voda by mohla zchladit něco z tvého bojového zápalu, abys byl schopen rozumněji uvažovat," zatáhne. Je to pak jenom záležitost mýho mrknutí oka nebo dřív než bych stihl zformulovat jedovatý odseknutí, když jeho pomuchlaný hadry jsou vyrovnaný a on celej je zase jako novej. ,,Pěknej trik, zkus to použít támhle na nádobí," kejvnu k plnýmu dřezu. Docela neohromenej názornou přehlídkou jeho schopností. ,,Neplýtval bych svým talentem na něco tak triviálního," ohradí se dotčeně. Z čehož bych měl asi za jinejch okolností i radost. Teďka řeknu jenom: ,,Fajn, jak myslíš," připravenej tohle všechno, co nejdřív skončit, dokud se moje zápěstí zase neocitne v jeho sevření a nepřitáhne si mě k sobě. ,,Domnívám se, že za okolností jakou jsou tyto, bývá zvykem, říkat slova, co mezi dvěma zůstala nevyřčena. Já nemám takových slov, přesto bych s tebou ještě rád strávil čas, třeba pod tvým vodopádem," měkkej tón jeho hlasu nenechá pochyby o tom, kam míří. Krásně špinavý myšlenky, jako moje vlastní. Pěknej a zábavnej, všechno, co bych si mohl přát. Zas a znova. Příliš dokonalej. ,,No tak, nebuď melodramatická princezna, jestli to přežijem budeme pak mít určitě dost času si vrznout pozdějš, hm?" Tušim, že by to nemusela bejt pravda, jenže zároveň je tu něco jako neviditelná bariéra mezi náma. Bariéra, která mi říká, že jít do toho teď by bylo špatný. Jeho dlaň je na mojí tváři, špičky prstů probíraj citlivý místo nad uchem. ,,Ani když pěkně poprosím?" zavrní. Pokušitel každym coulem. Může se tvářit, že mě zná. Každou mojí myšlenku i pohnutku jako by byl přímo v mojí hlavě a možná, že i jo, jenže co nikdy nikdo o mně nemohl říct je, že bych byl předvídatelnej. Šeredně se splete každej, kdo by to chtěl tvrdit nebo hůř na to snad sázet. ,,Řekni mi jenom jednu věc," zadržim jeho ruku, protože podobný něžnosti jsou dost rušivý, ,,Všechny ty fígle, co předvádíš, použil si někdy něco z toho na mě?" Důvěra je zásadní věc a to ne, když jdete s někym do postele, ale když se chystáte jít do akce, kde se tak nějak očekává, že vám ten druhej bude hlídat záda. Ta důvěra tady teďka není. Zvlášť ne, když na chvilku uhne pohledem předtim než odpoví. ,,Je pravdou, že mohl číst ve tvých myšlenkách jako v otevřené knize, znát tvá přání i nejniternější obavy, nemá to však nic společného s tím, co ti nabízím dobrovolně," ne zrovna dvakrát uspokojivá odpověď. Ale hádám, že mi bude muset stačit, protože lepší bych stejně nedostal.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 7. listopadu 2015 v 19:51 | Reagovat

Sluníčko? :-D , tak to ať mu to ráno vydrží co nejdýl. To je vono, když drsňáci vyměknou :-D. Květinové dítě rozdávalo pozitiva na všech frontách, naspídovanej Springer plný lásky a dobra. Volejte matinku, že synek není ztracený případ.
Burákový máslo je pěknej humus :-! Vsadím se, že si osobně takovou kombinaci k snídani nikdy neměl 8-)
To jako kvůli zhrzené lásce, toto všechno :-?
Mno, tak začátku a konci bych rozuměla, ten prostředek je trošku slabší, ale stále se snažím :-D

2 Fénix Fénix | 7. listopadu 2015 v 20:08 | Reagovat

[1]: Bezpochyby, matinka by z něj měla radost. :-D Nicméně obávám se, že mu to příliš dlouho nevydrží. Takový dlouholetý si budování vnitřních příšerek se hned tak jedním sezením nepřerazí. :-?
Burakové máslo to je asi věc chutí buď to si ho člověk oblíbí nebo ne. Já mám dokonce osobně otestovanou tu kombinaci, co Springer prováděl s celkem pozitivním výsledkem. By mi strach nedovolil tam napsat něco neotestovaného na lidech. :-D
No jak se to vezme lásce. :-? Ono se to snad ještě dovystříbří v ději. ;-)  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.