Žárem temnoty- 20. kapitola A.

5. října 2015 v 1:16 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé! Už se lepším s časem dodávek, všímáte si? A někteří jiní se také lepší. Konečně snad došlo k tomu, co jste tak netrpělivě očekávali. Alespoň trochu nám možná svítá na lepší časy. Samozřejmě ne ve všem. Někteří mlží. A jiní příliš žvaní. Jako třeba já. Jedna hodina ráno, pardon.
Děkuji velmi všem komentujícím u minulé kapitoly. I zde pochopitelně ohlasy vítány. Pokud máte nějaké dotazy či připomínky k obsahu, ty též.
Jako již tradičně patří velký dík Janě, za betaread.


20. Kapitola

Když sem skončil s Almou, samozřejmě ve vší počestnosti, protože na nějaký vylomeniny beztak nemám dost energie, i když v jejim rozpoložení, ona by si asi dala říct, bylo už hodně nad ránem. Venku mohutně lilo už od tý doby, co sme vyrazili ze stanice, což mi zas tak nevadilo, zato moje migréna mě začala solidně vraždit čim dál tim víc. Nejspíš sem mohl Almu požádat o nějaký léky, jenže to by mi moje hrdost nedovolila, když už sem se jednou rozhodl hrát si na rytíře v zářivý zbroji, měl bych bejt bezchybnej. Takže muj plán zní napřed zalejzt do kanclu, zmocnit se nějakýho legálního fetu z domácí lekárničky a přečkat tam nejhorší mizérii, než budu štonc, vydrápat se pár pater vejš do pelechu. Jenže já nikdy nebyl dítě štěstěny a pokud ve svým životě se můžu na jednu věc spolehnout, rozhodně to nebude to, že by nějakej muj plán měl fungovat. Na první pohled si myslim, že mi muj ztejranej a ztahanej mozek podsouvá nějaký šílený halucinace. Dokonce párkrát zamrkám, jenže on tam pořád je. V mym kanclu, mym křesle, ozářenej jenom světlem pouličních lamp přes žaluzie zvenčí. Pracháč v celý svý slávě, až na to, že zas tak slavně nevypadá. Schoulenej v křesle objímající si nohy stehnama přitištěný k hrudníku. Stejně, jak sem ho viděl naposled v garáži. Tvář nasměrovaná k oknu položená na nich. To jak tak velkej chlap se najednou dokáže smrsknout na tak malej prostor je jenom jedna záhada. Dost nepatrná v porovnání s tim, co tady vlastně dělá. Nevypadá, že by na mě čekal, to by asi byl v mym bytě a ne tady. Navíc ani nevzhlídne, když se pohybuju po místnosti. Nejsem si vůbec jistej, že by vůbec zaregistroval mojí přítomnost. Ztracenej nejspíš ve svym vlastnim světě. Ztracenej. To je to slovo jak teď působí. V tichosti rozsvítim malou stolní lampu, její měkký naoranžovělý světlo mi přijde rozhodně přijatelnější v mym stavu než ostrý z neonky u stropu. Pak se dobelhám k lekárničce nad umyvadlem. Chvilku tam kutám. Až na nějaký flastry a podobný blbiny, nic co by mi mohlo ulehčit od mýho stavu. Typický. Všechno pořád bez toho, že by mě Pracháč bral nějak zvlášť na vědomý. Možná to má vysvětlení. Vedle papírový tašky, jedna prázdná lahev od vodky na podlaze. Určitě ne moje. ,,Tohle sem zkoušel mockrát, nefunguje to," muj marnej pokus prolomit depresivní ticho se nesetká s žádnou odezvou. Ve svým vlastnim kanclu odmítám sedět na místě určenym pro návštěvy, když jiný k mání momentálně není a moje nohy mě už asi dýl neudržej, takže se skácim kousek od Pracháče, zadkem na stůl s chodidlama pořád na podlaze. Slabá úleva, ale bude muset stačit. ,,Neřikal sem ti náhodou, že už tě nechci vidět?" zkusim to znova. Vyšťavenej. Nemám ani dost síly dát do svejch slov dost přesvědčení. Chybí energie pro náročnější emoce jakýma je vztek nebo soucit. Krátce na mě pohlídne, oči skelný, podlitý krví. Pod nima se rýsující hluboký tmavý stíny, jakoby od našeho posledního setkání pro něj uplynulo pár dní beze spánku na místo pár hodin. U něj si nejsem jistej, jestli je vážně na vině, teď i v mym dosahu stojící, další ze tří čtvrtin prázdná lahev bourbonu, která, a to si jistej sem, byla původně plná. ,,Vskutku," potvrdí zřejmý. I on zní ploše, bez života. Pak se zase odvrátí, jako by o konverzaci ani nestál. Na lepšim světle si všimnu, že kabát spolu s tričkem pod i kalhoty, má durch prosáklý deštěm a voda v malejch potůčcích mu stejká i z vlasů na krk a níž. Přiměju se odtrhnout pohled od sledování vodních tras a upnu se k něčemu jinýmu. Nemůže tady bejt asi dlouho. ,,Že vypadáš takhle, to sis řekl, že je dneska fajn den si jít zaplavat nebo něco jinýho?" zvědavost zrovna jako uštěpačnost jsou dvě vlastnosti, kterejch se nedokážu zbavit a vlastně ani v daný situaci nechci. To druhý vždycky fungovalo jako startér na našlápnutí tady toho divnýho patrona. Funguje i teď, aspoň když na krátko opustí tu svojí strnulou pózu, prstama si prohrábne mokrý vlasy. Pak chvíli zas tak divně čučí na ulpělý kapky deště na konečkách svejch prstů, jako by si až teď uvědomil svůj zráchanej stav. ,,Nebo," řekne, bez většího zájmu ruku nechá volně klesnout do klína a já zase dumám, jak do toho jednoho krátkýho slova, co vlastně ani není pořádný slovo, dokázal vměstnat obvinění, jako bych zrovna já mohl za to, jak je zřízenej. Snad proto že hubu prostě dlouhodobě držet neumim, zrovna jako neumim některý věci nechat spát, což by asi bylo lepší s ohledem na závěr našeho posledního dostaveníčka, pokračuju dál. ,,Takže? Děláš tady teda co?" nejsem si skutečně jistej, jestli se mi dostane aspoň teď delší odpovědi. Drahnou chvíli zvukovou kulisu tvoří jenom bubnování deště o parapet zvenčí a klokot jantarový tekutiny, když si tankuju do skleničky plnou. ,,Není příliš mnoho míst, která by mi mohla sloužit za útočiště," odpoví bez humoru a bez toho, že by se na mě podíval. Sem si jistej, že odrazem v okenní tabulce, která je pravděpodobně zajímavější než já in natura, proto na ní určitě tak zarputile odmítá přestat zírat, může vidět muj úšklebek: ,,Takže si se rozhodl ještě jednou využít pohostinost jednoho naprostýho blba, vyžahnout mu jeho chlast a doufals, že si toho v rámci svý nekonečný blbosti nevšimnu. O.k.," shrnu s nemalou dávkou cynismu. Překvapivě, je v tom i dost hořkosti, protože od samýho začátku a i tim jak působí teď, útočí na moje zranitelný místo, víc než by se mi líbilo, si připustit. Buď to Pracháč nezaznamená skrytý varování, nebo je větší hráč než bych ho šacoval. ,,Tvá tendence predikovat mé motivy je vskutku fascinující. A též zcela chybná, ostatně jak je tvým dobrým zvykem," zatáhne, jenže tomu chybí ta obvyklá hrana a špatně maskovaný vyčerpání přebejvá. ,,Jazykem, kterýmu bys rozuměl; neměl bys urážet chlapa, jehož chlast slopeš," poznamenám s mrknutim k láhvi a o něco delšim pohledu na zbrani ukrytý v holi hned vedle ní. Pracháčovi až nepřijemně na dosah, jestli máme pokračovat timhle stylem. Přeci jenom moje sebevražedný tendence jsou poněkud jinýho rázu, než někoho provokovat do nepříčetnosti. Aspoň ne dvakrát v jeden den. Jenže on svojí zbraň i mojí narážku nechá bez povšimnutí a sme zase zpátky u moje nervy drásajícího ticha, kdy můžu přemejšlet, z jakýho konce to vzít. ,,No, tak mě teda pouč," vybídnu ho po chvíli, ,,Jenom se mi nesnaž nakecat, že si tady protože si takovej chudák, že bys neměl na hotel s nejlepší péčí, protože to bych ti fakt nesežral," tohle už je dost otevřený varování. To poslední na co mám náladu, je další kolo vytáček. Jaký je moje překvapení, když ani nepřijde. ,,Stále říkám, že mne nemáš posuzovati dle šatů. Tento oděv i s penězi, byl součástí..." pod přivřenýma víčkama jeho oči zamžikaj, jako by je otáčel pro vnitřní nápovědu, ,,krytí. Ten muž, jemuž patřily přede mnou, je již nepotřeboval," dokončí. Něco přeci jenom v mym unavenym mozku sepne. Řekl bych, že vyexovanej panák má přímo zázračně inspirativní účinek. Dva mrtví naháči z policejní zprávy se zase nestávaj každej den. Datum by tak nějak bajvočko sedlo. Jak to, že sem si toho nevšiml dřív? Utopenej zbohatlickej synek a umučenej drogovej dealer. Na svojí obhajobu počítám, že málokdo, by tam hledal souvislost. Hádám, že drahej mantl spolu s těma dalšíma doplňkama, bude spíš patřit k prvnímu z nich. ,,Okradls mrtvolu nebo si kvůli nim rovnou toho chudáka rohnul?" zajímám se spíš konverzačně. Nějak mě to zneklidňuje míň než by asi mělo a vlastně mi to přijde i docela běžný. Běžný pro svět, ve kterym se po ulicích volně proháněj neprůstřelný namakaný magoři a s jinejma magorama, který se vás ještě pár hodin zpátky pokoušeli zabít, si teď v klidu rozprávíte. Až na to, že nesnažil. Něco mi říká, že kdyby mě zabít chtěl, už bych si teď spokojeně chladnul v márnici. ,,Byl jsem na nábřeží ve stejný čas, kdy se ten pošetilý blázen rozhodl, že je vhodná doba na koupel. Voda vykonala své. Já potřeboval vhodný oděv, on již ne. Pouze jsem se chopil příležitosti, když se naskytla," odvětí klidně. Tady nemám důvod pochybovat, ten kluk měl podle pitevní zprávy v sobě dost chlastu, že by to složilo koně. ,,Budu hádat, ani na chvilku tě nenapadlo, že by ses ho pokusil zachránit, že ne? Někdy bych vážně chtěl vědět, jak ty tvoje rádoby etický zásady fungujou," zamumlám do už druhý prázdný skleničky. Slabý pokrčení ramen naznačující, že vážně nenapadlo. ,,Úmyslně zbavit života nevinného by bylo zavrženíhodné a proti pravidlům," zase tak věcně. Asi přeci jenom potřebuju víc tekutý vstřícnosti k tomu, abych tuhle konverzaci vstřebal. ,,Zatimco je docela v cajku a tebe netankuje, pokud v tvojí blízkosti někdo nevinnej svůj život ukončí sám, chápu," dokončim za něj a on mi to nijak nevyvrací. Natáhnu se pro opuštěnou láhev a mohutně si přihnu rovnou z ní. Po tom všem, co sme spolu s Pracháčem dělali, se bát nějakýho slinama přenosnýho sajrajtu, je asi trochu zbytečný a doplňovat si hladinu skleničky timhle tempem vidim, jako zbytečnou ztrátu energie. ,,Jak tohle koresponduje s tim tvym přesvědčenim, že všichni sme docela bezcenný? Proč bys měl mít vůbec nějaký pravidla, když sme všichni pro tebe takovej odpad?" už jenom ždibec sarkasmu. Chlast asi zapůsobí. Sem tu já a je tu on. Dva chlápci, který sou docela v hajzlu, za deštivý noci sdílející lahev. Příběh starej, jak lidstvo samo. ,,Nejsou jen mými pravidly, je to zákon. A pokud se toho týče, obávám se, že mé přesvědčení není tak docela relevantní. Špatný zákon, stále zákon, nemáte snad ve zvyku to tak říkat?" opáčí klidně, jako by to bylo samotný vysvětlení jeho existence. Možná, že i je. ,,Jo, asi jo, ale nějak to v tom případě nevysvětluje tu žebračku. Ta přeci za nic nemohla. Nebo to ses taky jenom koukal?" rozhodnu se trochu dál zatlačit svojí kliku. Vcítit se do uvažování psychopata je součást policejní práce, takže v duchu týhle zásady nějak dočasně přijímám premisu, že kluci živící se vlastnim tělem si vlastně umřít zasloužili. ,,Vyskytla se ve španý čas na špatném místě. Vlastním přičiněním. Nemohl jsem zabránit její zkáze," soustředěně se zadívá na prošoupanej vzor koberce na podlaze, ,,Ostatně nebyla tak zcela bez viny. Chamtivost byla příčinou její zhouby," tohle asi vysvětluje dost. Tyhle kecy o nevyhnutelnejch obětech sem od něj už párkrát slyšel, jenomže teď k tomu navíc i nechá zapůsobit řeč těla. Hrdost i arogance jsou pryč. Postoj docela ladící s jeho potřebou trestu ten večer krátce po tom. No celkem to zapadá do tý mojí teorie o vydírání. Ale ne tak docela do jeho konceptu bezcitnýho bastarda. ,,Lituješ její smrti?" zeptám se spíš ze zvědavosti. Tentokrát si dá zase na čas s odpovědí a já se můžu jenom dohadovat, jestli za pochodu spřádá nějakou pěknou lež nebo má jeho upřímnost problém se prodrat na povrch. ,,Svým způsobem," vysloví pomalu, ,,Její existence byla pouhým nicotným zrnkem prachu na tváři všehomíra. Na tom se nic nemění," dodá pak jako by se chtěl vrátit zpátky do tý svý zmetkovský ulity. Trochu pozdě, začínám si myslet, že konečně bych k němu mohl dostat manuál. ,,Ale?" zase ho trochu popostrčim. No, aspoň tentokrát se už nesnaží ze mě dělat vola, předstíránim, že neví, co po něm chci. ,,Ale..." hraje o čas, přitáhne si blíž k sobě muj letitej telefon. Muzejní kousek už od pohledu bez nutnosti znalosti vývoje moderní techniky. Už zase zkouší mojí trpělivost. I když teda sledovat ho, jak aparát převrací v rukách, jako by ani nevěděl, k čemu slouží, je dost zajímavý. Ještě zajímavější je, že už mi na tom nepřijde nic divnýho. ,,Zdá se, že zde platí pravidlo, že co je pro jednoho bezcenné, může mít pro jiného svou cenu," elegantní prst pokusně několikrát rozhejbá ještě otočnej číselník. ,,Měl bys mi za zlé, pokud bych tvůj přístroj rozbil?" Dřív, než vůbec stihnu vykoumat svojí eventuální reakci a s tim odpověď, položí nedotčenej telefon zpátky na původní místo. ,,Nepochybně. Z toho důvodu tak neučiním. Želel bych, pakliže by k tomu došlo nedopatřením, ne snad, že by pro mne měl valného významu, ale z důvodu, že pro tebe jej má," použije celkem dost slov a nepřímejch, jak je jeho zvykem, na to, aby naznačil něco, čemu je i tak těžký uvěřit, i když podstatu asi mám. To moje krátký poskočení srdce je z přetažení a alkoholu, určitě ne ničeho jinýho. Přeci jenom nejsem prvnička, co by se chytla na sladký řeči. Dobrý je, že z toho vyznání nevypadá o nic pohodlnějš než já se momentálně cejtim. ,,Hej, proč já?" podám k němu lahev s chlastem. Snad pro rozptýlení, snad, že by nebylo efektivní, kdyby se zahrabal do nějaký depky, když nám to teď spolu tak pěkně odsejpá a teď vypadá, že by k ní neměl daleko. ,,Nemá to kýžený účinek," dlouze se zadívá na zbytek hladiny, i tak si přihne. Zatraceně je to těžký. Teď tu mám před sebou všechno to, co se mi na něm tolik líbilo. ,,Neřikal sem to snad?" po dlouhý době muj první uvolněnější náznak úsměvu. Hodí po mně ten pohled co je směsí podráždění a pobavení. Musim si vědomě připomínat, že je to i ten samej chlap, kterej mě neváhal chytit pod krkem. Mohl to se mnou skončit hned tam, ale neudělal to. Potřebuje mě. ,,Dobrý muž s myslí otevřenou i srdcem. Dostatek bystrý prohlédnout závojem všeobecné pravdy, a silný unést tu jedinou pravou. Statečný bojovník schopný čelit zlu, pokud to bude nezbytně nutné," mechanicky odrecituje jako by to snad ani neměl ze svojí hlavy. ,,Já vim, něco podobnýho už si řikal asi milionkrát, ale co to znamená?" skočim mu do řeči. Hodně frustrovanej a možná až moc horlivej nechat se zmagořit. ,,Stále nerozumíš?" v otázce nakloní hlavu k jednomu rameni, ,,Vše je o tobě. O nás. Skutečnost, že nyní jsme zde, je toho nejzářnějším důkazem. Jsi ochoten naslouchat mým slovům, byť zdánlivě je odmítáš přijmout. Ty jako jeden z mála dokážeš vidět svět daleko za hranicemi uznávaných norem. Celá tvá existence je založena na popírání všeobecně nepopiratelného. Boříš konvence zaběhlé ve vašem světě. Realita je pro tebe něčím, co lze ohýbat dle tvého přání. Mohl bys tak učinit i nyní. Jen se musíš vzdát mála, abys získal více. Již si se utkal tváří v tvář zlu, obstál jsi. Pouhou silou své vůle. Neptej se mne jak, neb nejsem sto ti to zodpovědět a však to, že tu stojíš živý a relativně nezraněn, jest toho dalším důkazem. Máš moc obstát v konečném boji," řekne vážně. Já mám co dělat, abych se nerozesmál nahlas. ,,Takže co? Sem jedinej vyvolenej na základě toho, že sem, dokonce státem uznanej, poloviční magor? Chápeš, jak praštěně to zní, že jo?" zeptám se pro formu. Pracháč zdá se v tom na rozdíl ode mě veselí nevidí. Spíš tak v něm uhasne i ta malá jiskra lepší nálady, kterou se mi z něj podařilo vykřesat. ,,Ovšem, že jsi nebyl jediný, ty domýšlivý tvore, byl jsi má první volba. Zcela chybná, jak se ukazuje," hlas mu poklesne spolu s náladou, ,,Příliš umíněný, příliš nedisciplinovaný. Příliš podobný mně. Selhal jsem. Nezískal jsem svého bojovníka a času na nápravu nezbývá," sotva slyšitelně zamumlá, jako by to ani nebylo určený mejm ušim. Docela klidně dorazí podstatnou část zbylýho chlastu s jenom malym hltem pro mě, aby mělo smysl mi jí podat zpátky. Pak se zase celej jakoby smrskne do sebe, rukama si objímající holeně. ,,Proč teď? Co se změnilo, a co se stane, když odmítnu bejt dál součástí toho všeho?" položim otázku, co se sama nabízí. Nechápu tu jeho náhlou sdílnost, nenadálej poraženeckej přístup. Vážně nejsem takovej vůl, jakym se zdám, aby mi to celý nepřišlo náramně podezřelý. Další manipulace. ,,Nesejde na tom," sotva znatelně pokrčí ramenama, ,,Oba dobře víme, že to se nestane. Nezůstaneš stát stranou. Neb přihlížet není v tvé povaze a zášť příliš jasně plá v tvé hrudi, než abys jej nechal být. Patrně bude tvou zhoubou spolu se zatvrzelostí. Ať tak či onak, já budu nucen být tím, kdo učiní konečný úder. Zabiji bestii sám, abych se jí stal. Tak mi velí povinnost. Mohu jen doufat v přízeň Osudu, že budu dostatek silný byv ukončil i svou existenci, než se sám stanu tím, čím je opovrhováno," prohlášení vyslovený s mrazivym klidem a ještě mrazivějšim významem. Vybavuju si každej moment všech našich rozhovorů a během toho, co doluju v nejspodnějšim šuplíku další zašitou lahev, když jí dál nechám kolovat mezi náma, si je zpětně přehrávám. Počítám, že tohle odkazuje na tu část s důsledkama nejvyššího zákona, kterej jenom tušim, co vlastně znamená. ,,Dobře, fajn, chápu. Nemůžeš zabít svýho bratříčka, protože tam u vás je to moc špatný a tak potřebuješ někoho, kdo to udělá za tebe," shrnu pragmaticky bez toho, že bych vybuchl kvůli faktu, že vážně něco takovýho se chce po mně, ,,Mohl si prostě jenom přijít a říct mi na rovinu o co kráčí. Nechápu proč všechny ty kličky kolem?" Vzhlídne ke mně přes závoj tmavejch řas a jo, je to ten pohled říkající, že sem ten největší idiot, jakej kdy chodil po týhle planetě. ,,Některá tajemství neměla být odhalena vůbec, ta další... Nebyl jsem a nejsem toliko znalý vaší kultury, přesto však jsem si byl již od počátku plně vědom, že naše spolupráce by byla ukončena sotva bych tak učinil. V tom lepším případě," prchavej náznak úsměvu je spíš plnej hořkosti, ,,V horším případě, vy lidé máte pozoruhodné nutkání vše, co je neznámé a čeho se obáváte, zavírat do klecí či rovnou střílet, záleží na preferencích," dodá s nadsázkou. On je určitě první, co by se do nějaký klece zavřít dal. ,,Trochu přísný, nemyslíš?" zeptám se jako bych nevěděl, že on si o lidech nemyslí nic dobrýho. ,,Buď upřímný sám k sobě, konal by se tento rozhovor, pakliže bys nepoznal, čeho je ten druhý schopen?" Dá mi čas přesto, že oba známe odpověď. ,,Krucinál, víš, že ne!" zareaguju možná ostřejc. Netušim, jestli víc naštvanej na samotnou svojí reakci nebo na to, že sem se tim dobrovolně pasoval mezi řadový občanstvo s omezenou perspektivou vnímání. ,,Pořád ještě nevim, o co tady jde a co vy dva máte bejt vlastně zač?" To "máte bejt" z mojí strany vyžaduje velkou dávku sebezapření, protože už jenom to vyslovit je proti všemu, čemu sem do týhle chvíle věřil a co sem znal. Teď poprvý během tohohle našeho krátkýho rozhovoru, se mi Pracháč podívá zpříma do očí: ,,Lidé pro nás mají mnoho jmen od prvních dnů, kdy počal být tvořen váš jazyk. Ani jedno z nich nevystihuje naši přesnou podstatu," zase tak klidně. Jako by to měla bejt samozřejmost, ,,Kráčíme mezi vámi více či méně bez povšimnutí. Když zřídkakdy dojde k narušení, stáváme se součástí vašich mýtů a legend. Kořeny mnohých vašich kultur vzešly z nás a díky vám naše kultura se stala nesmrtelnou. Nikdy, až doposud nedošlo k tak závažnému ohrožení této křehké rovnováhy. Pokud on nebude zastaven bude to mít pro všechny fatální následky, fatálnější pokud zastaven bude nepatřičně," ty jeho nádherný čokoládový hloubky neukazujou nic jinýho než bolest a možná si to jenom nalhávám, ale vážně vypadaj, jako by pamatovaly časy, kdy se lidstvo začalo stávat lidma a mnohem víc. ,,Sakra, pokud by aspoň něco tady z toho byla pravda, uvědomuješ si, jak neuvěřitelně krutý by to bylo? Lidi nejsou hračky na hraní, já nejsem. Jimi nebyl. Pokud by to mělo bejt celý o mně, on je teď mrtvej kvůli tomu, že mi dva jsme se spolu zapletli. Tohle není něco, co bych jenom tak lehce dokázal strávit," frustrovanej si prohrábnu vlasy. Jo, dva chlapi naprosto v prdeli. Situace, která nemá řešení. Tak to je. ,,Prozřetelnost má mnoho cest, ani jeden z nás v tomto případě nenese podíl viny na tom, kterak vyústila jen jedna z nich," odpoví. No fajn, teď se mě snad snaží utěšovat nebo co. ,,Můžu?" nějak se mi zdá jako životní nutnost obrátit téma jinam a upnout ho k tý Pracháčově holi, která i teď se nachází v jeho dosahu. Nebo spíš, ke skutečný zbrani ukrytý v ní. A přeci jenom chlap se nedotkne zbraně druhýho chlapa, dokud k tomu nedostane souhlas. Bez postraních motivů prosím. ,,Ovšemže," spolu se slabim přikejvnutim, mě jenom sleduje, prstama nejdřív hladit linii hladkýho dřeva, který není ničim výjimečný a docela zbytečný, než zabrouzdám k zdobnýmu kovu. ,,Vždy patřila tobě," podotkne jakoby mimoděk a zdá se mi, že v to jak mě momentálně sleduje je zpátky jiskra jeho starýho života. Možná naděje. Pro teď se tim odmítám zaobírat. Mojí plnou pozornost má střenka vysunutý dýky, přesně mi padnoucí do ruky. Teď z blízka je vidět zdobný gravírování na ostří. Nějaký symboly na pohled pěkný přesto nic ani zdánlivě mi připomínající aspoň od pohledu nějakej známej jazyk. Pěknej uměleckej kousek, aspoň co můžu soudit. Váha je taky v pořádku. Technicky zpracovaná taky skvěle, když jí kolmo k sobě natočim proti světlu, obě strany ostří se zdaj tenčí než hrana papíru. Něco určitě účinýho pokud se jedná o podřezávání krků, přesto si nedokážu představit, že zrovna tahle zbraň by měla mít lepší účinek na odkráglování okvádrovanýho Sandokana než moje bouchačka. Jenže nedokážu dostat z hlavy ten nepatrnej detail, že i když blonďák se vysmíval smrti tváří v tvář, když měl ostrou špičku na svým chřtánu, bylo to jiný, než jak se tvářil na muj kvér. Jako by si byl vědomej, že tohle mu skutečně ublížit může. Zkusmo jí vyhodim do vzduchu, kde se několikrát přetočí, než přistane zpátky bezpečně v mojí ruce. ,,Pěkná kudlička," rukojetí napřed ji vrátim zpátky původnímu majiteli. Křivě se ušklíbne v reakci na moje hodnocení. ,,Vlastně je to Athame," poznámku o nekulturních barbarech můžu slyšet, i když tam nahlas nezazní, ,,dýka požehnaná k jedinému účelu," pokouší se objasnit. Nemusí moc. Tušim, co má tim účelem bejt. Hladce bez námahy jí zasune zpátky na svoje místo do dřevěný dutiny. Možná, jenom možná, je to jenom dojem mýho utahanýho mozku, že tu dochází i k porušení zákonů fyziky. Kdo jinej by se měl vyznat v tom, že něco s většim objemem do něčeho se zřetelně menšim obsahem by nemělo jít zasunout tak snadno. Né, už sem asi vážně přetaženej. Krátkym potřesenim si v hlavě seřadim myšlenky do správnýho pořadí. ,,Nikdy předtim ses nezdál, že bys zrovna pospíchal s vyřešenim tohohle celýho, takže se nediv, když mi je trochu divný co najednou takovej kvalt. Co maj znamenat ty kecy o tom, že už není víc času najít si místo mě jinýho obětního beránka, co tuhle špinavou práci udělá?" Prostá zvědavost. Určitě nechci, aby si vyvodil chybnej závěr, že by mě konečně přesvědčil. Pokud to udělal anebo je zklamanej, dobře to skrejvá. ,,Vše má svůj čas. Zdá se však, že i v tomto aspektu jsem poněkud podhodnotil situaci. On, dospěl do bodu, ze kterého již není návratu, mnohem dříve než jsem očekával. Také již ví o tvé existeni i mé přítomnosti zde. Je tudíž mnohem nebezpečnější, jako každé divé stvoření, jemuž jsou na stopě lovci." Něco z tý jeho vyrovnanosti mě přiměje sotva slyšitelně zavrčet, ,,Podhodnotil situaci, hm? Páni, ty seš neuvěřitelnej," sarkasmus se mi vkrade zpátky do hlasu, pro něj rozhodně bezpečnější než kdybych začal zase zuřit. ,,Co chceš slyšet?" zazíraj na mě dvě tmavý hloubky bez života, ,,Řečeno tvými slovy, zbabral jsem to? Pokud je to ono, tak ano, zbabral jsem to. Vše od samého počátku. Nic z toho se nemělo stát," nějak mám pocit, že tim myslí i nás dva, hlavně nás dva, ,,Pokud mne chceš zatratit a spolu s tím i vše, co je v sázce, jen proto, že jsem doufal, posluž si. Pýcha bude zdrojem mého pádu, jakož i tvého. Příliš jsem doufal ve své schopnosti, doufal jsem, že svedu přesvědčit jeho. Doufal jsem v něj. Doufal jsem, že dokáži přesvědčit tebe. Pokud toto má být mou lekcí jsem hotov ji přijmout a zaplatit nejvyšší cenu. To a mnohem více. Jen jedno bys měl vědět," a na chvíli je to tam, záblesk starýho ohně v očích, ,,Ty ani tvůj malý přítel jste neměli nikdy býti obětními beránky. On byl obětí nešťastné souhry náhod, nikolivěk nástrojem manipulace, jak by se ti mohlo jevit. Zatím, co tobě byla přisouzena role hrdiny, se kterým má být zacházeno s úctou jaká mu náleží, pro čistotu jeho srdce. Bez postranních úmyslů. Nikdy by po tobě nebylo žádáno, aby ses vzepřel svým zásadám či zpronevěřil ideálům. To vše připadá na vrub mému selhání při plnění úlohy, jenž mi byla svěřena, nikomu jinému," v hlase mu zaznívá porážka. Na chvíli tim zůstanu ohromenej, protože upřimný pokání je asi to poslední, co bych od něj čekal. Navíc mi to tak nějak připomnělo i závěrečnou řeč před porotou, a přesně tak se teď tváří, hlavu svěšenou vyhýbající se očnímu kontaktu, jako by čekal na rozsudek. ,,Hm, tohle je moc pěkný, co si teďka řekl. A čeká se, že udělám co? Pokud mě znáš tak dobře, jak se mi snažíš namluvit, měl bys vědět, že tohle na mě dojem neudělá," přejdu to skoro bez zájmu. Po tom všem nevidim důvod, proč ho trochu víc nepodusit. Pád z arogantního zmetka na zem do reality mu docela sluší. ,,Neočekávám, ni nežádám již naprosto ničeho. Jen abys pro svůj boj přijal tu pravou zbraň a uvěřil v její moc," pohledy se nám střetnou nad dýkou ležící teď na stole. Vim, co sem předtim řikal, že si sem jistej, jakej vliv to na blonďatýho zmetka mělo, jenže byl bych na to i ochotnej vsadit svuj život? ,,Stále pochybuješ, pravdu dím?" zeptá se, ,,Ještě jednu věc bys měl znát," pohne se, najednou jeho prsty spočívaj na mym koleni, žádný extra důvěrný gesto, přesto mám pocit jako by se mi mohl propálit skrz rifle až na kůži, ,,Nikdy nebylo mým cílem ti uškodit, či jinak tě zranit. Nelituji ničeho z toho, k čemu došlo mezi námi. Ne snad, že bych toho nebyl schopen, nevidím na tom nic k lítosti, jen snad jakého konce se to dobralo," uzavře. Jo, chlapče, to sis měl rozmyslet předtim. Pomyslim si. ,,Pochybovačnost máme my lidi v povaze," lehce se ušklíbnu na první část, to další nechám bez odezvy, ,,a taky pohostinnost. Většina z nás," dodám. ,,Dobře vim, jak tady z toho uměj bolet záda, takže jestli si potřebuješ oklepnout, tak nahoře je sedačka s tvym jménem," nabídnu spolu s tim, jak vstanu. Docela rád, že se tim vymanim z jeho doteku. Cejtim, jak žíly na spáncích mi pulsujou bolestí. Chlast mi nepomohl, spíš naopak. Je toho zatraceně moc, co si musim přebrat. Ne, že bych něčemu z toho tady věřil, ale jelikož a protože tenhle cvok se zdá na mě fixovanej, dám přednost tomu mít ho po ruce. V počestnym smyslu slova, samozřejmě. ,,Tohle můžem dorazit taky tam," sbalim lahev s chlastem, kde už je zase půlka pryč. ,,I když ty už bys asi neměl," poznamenám. Vlastně je mi záhadou, jak je možný, že po tom všem, co vypil, se udrží sám na nohách. Vim, že jakoby váhavej, pomalej způsob jakym vstane, nemůžu přisuzovat pití. I to, jak mě následuje pár kroků za mnou celou cestu, ve mně spíš evokuje dojem, jako táhnout si domu zaběhnutý štěně. Dojmy a s tim spojený emoce, jaký bych ze sebe měl rozhodně setřást, pokud si chci ušetřit aspoň ten nepatrnej zbytek příčetnosti, co mi ještě zbyl.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 11. října 2015 v 19:37 | Reagovat

:-P jak roztomile to začíná, že by jsi nám pana Tajemného přehmotnil do uke-štěňátka? :-P
Tak ne, tys mu koupil flašku a ještě ho ožral ??? - hm to zavání otravou alkoholem, taková dávka, to chce cvik a náš pan Tajemný má zatím první třídu v pití kafe, třetí z fástfůdu a devátou ze sexu, a on si střihne maturitu z chlastu :-D
Naháči? Pokračování Terminátora :-D
Mám ráda ty jejich rozhovory, kdy pan Tajemný má snahu vysvětlit nebo naznačit (tedy zatím bez valného výsledku) a Springer, který se snaží všechno pochopit (rovněž se stejným výsledkem) a u mě je stav stále konstantní - tedy nechápající :-D
Víc instrukcí z něj asi nedostane, jsem zvědavá jestli se pan Tajemný ještě vzchopí k boji po boku Springera, nebo rezígnoval :-?

2 Fénix Fénix | 12. října 2015 v 9:12 | Reagovat

:-D To on možná roztomile a bezbranně jenom tak vypadal. Takoví jsou nejhorší. :-D Ale na jeho obranu ožralý nebyl určitě. :-D
A nejen Terminátora :-D Ale možná, že tihle pánové nepřišli nazí, třeba do města přišli v tógách nebo havajských sukénkách z rákosí. ;-)  :-D
Chyba v komunikaci, to se občas stává. Hlavní je, že se alespoň stále snaží, ne? Možná ta další část do toho vnese trochu světla a nebo až ta co teprv píšu. :-?
To jestli na čí straně nebo vůbec jestli bude chtít někdo bojovat, to se ještě neví. :-D  8-)

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 4. listopadu 2015 v 18:30 | Reagovat

Tak už jsem dorazila s četbou  až sem.  Někde v první části 13. kapitoly jsem se zasekla a tak nějak pozapoměla. A teď, když jsem sem znovu po měsících přišla, zjistila jsem, že už jsem u dvacítky.A tak jsem to od 13 až po 20 přečetla na tři zátahy a docela jsem si zvykla na to, že můžu číst pět článků denně. A teď se cítím nesvá, že teď už nemůžu. Asi jsem si měla ty části šetřit. Takže potřebuju  hned teď další a další čtivo. Prosím.
Jinak, žačíná se nám to trochu zamotávat. A v něčem zase rozmotávat.
Od někoho tu kdysi dávno k komentářích padl názor, že pracháč je anděl. Teď mě napadá, mohla by to být nějaká nadpřirozená bytost.

4 Fénix Fénix | 4. listopadu 2015 v 19:23 | Reagovat

[3]: Tak tedy vítej zpět. Už mi to vrtalo hlavou, kam jsi se mi zatoulala. :-) Vždycky říkám, že obdivuji každého, kdo to dokáže přečíst po více úsecích na jednou. :-D Další kapitola by měla být opravdu co nevidět. Snad i vnese víc světla do děje. 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.