Žárem temnoty- 19. kapitola A

20. září 2015 v 16:38 | Fénix |  Žárem temnoty
Ani nevíte s jak nezměrnou radostí vám oznamuji zveřejnění nové kapitoly. Po všech peripetiích s oživováním pc, je konečně na světě! Doufám, že k tomu, kolik námahy mne to stálo přihlédnete, až mne budete chtít zavraždit za obsah.:)
Pánové si tedy promluvili. Ne, že by to přineslo očekávaný účinek. Paličatost je někdy frustrující a oni jeden druhému nemají, co vyčítat. Teď už hezkou zábavu.
Komentáře jak vždy potěší.
Za betaread patří velký dík Janě.




19.kapitola
Tentokrát "ding" výtahu není ani trochu příjemný, hlavně kvůli tomu, že sotva se dveře otevřou, čumim do dobrýho tuctu hlavní namířenejch na mojí osobu. ,,O.k. kluci, trochu pozdě, ale fajn, že ste dorazili," zazubim se. Dát ruce nahoru je skoro samozřejmost. Některý věci zkrátka nevysvětlíš. A tyhle zakuklený týpci se ani nezdaj, že by měli pochopení. Takže sem to pro změnu já, kdo se octne v poloze ležmo, hubou k zemi s rukama poutanýma za záda plastovou páskou. ,,Dávej bacha, jo?" ohradim se pro formu, když se pás moc bolestivě zařízne do mýho natejkajícího zápěstí. Ne, vážně mě nepřekvapí, že to nikoho nezajímá. Dumám, od který doby tyhle mučící nástroje vlastně nahradili starý dobrý humání klepeta. Během cesty ven toho moc jinýho stejně na starost nemám. Pohodlně vlečenej mezi dvěma maníkama s jemností a intelektem gorily, bych se ani chůzí namáhat nemusel. Stačilo by se jenom tak nechat vlíct. Dobře, ono už je to stejně všechno v prdeli a momentálně mě nenapadá, jak se z týhle šlamastiky dostanu. Hlásit teroristickej útok a stát se jedinou ozbrojenou osobou ve špitálu asi vážně nebyl nejlepší nápad. Teď už si tim sem docela jistej. Asi to nějakej čas zabere, než si mě proklepnou a najde se někdo ochotnej potvrdit mojí bezúhonnost. Tak schválně? Kdo se nám nabízí? Muj rádoby komplic, se kterym čas od času ušukávám a teď se nejspíš vypařil kdoví kam a čirou náhodou je bráška sériovýho vraha? Asi ne. Nebo snad moje máti, která je vlastně taky hledanej terorista? Špatnej nápad. Možná, že prostitutka z baru a těch pár lidí, který sem pozval kdy na drink budou patřičně důvěryhodný svědci? Tak dál bych mohl pokračovat. Bohové! Já shniju v lochu! Tohle je jak to končí. Ale no tak, Springere, nebuď dramatickej! Celej svět se na tebe kouká! Nějakou důstojnost by to chtělo. Narovnat se. Úsměv do kamery támhle. Popularita není zas taková sranda. Z tý záplavy blesků všeho cvakání zpoza bariéry aut na chodníku se mi začíná zpátky připomínat ten hřebík, co mám vraženej v mozku spolu s partou kutajících pidimužíků. Asi si usmysleli svejma maličkejma krumpáčema proklubat se mi z lebky ven. Já vždycky věděl, že mám v mozku někoho dalšího a ten se teďka snaží dostat asi na svět. Věřte mi, lidi. To nebude dobrý pro nikoho. V klídku si taženej do jedný z těch velkejch obrněnejch příšer, zahlídnu mezi okounějícíma uniformama, pověstný světlo na konci tunelu. Teda o tomhle sem nikdy neměl zvláštní představy, ale taky sem si nemyslel, že to zářný světýlko naděje ve skutečnosti vypadá jako dvoumetrovej, permanentně nasranej Afroameričan ve flaušáku. Ale už to tak bude. Škubnu s sebou i svojí eskortou, abych se k němu dostal blíž. ,,Zdravíčko šéfe, myslíte, že byste jim mohl říct, že sem ve skutečnosti hodnej kluk?" Příčí se mi ho žádat o laskavost. Navíc, my dva spolu nikdy neměli extra dobrej vztah zaměstanec zaměstnavatel. Asi si dost odfrkl, když mě konečně mohl vyrazit, ale Guantánamo není destinace, kam bych se chtěl podívat na dovču s jednosměrnou jízdenkou. Teď vidim jak mu kolečka v plešatý makovici šrotujou. Musí to bejt deprimující mít před nosem možnost definitivně se mě zbavit a nevyužít jí. Nakonec jenom kejvne na mojí eskortu, což stačí k tomu, aby mě zbavili pout. S úlevou si protřu zápěstí. To pochroumaný hraje všema barvama a má asi tak dvojnásobnej obvod, ale kosti se zdaj celý. ,,Ten klaun patří vážně k vám?"zahuhlá jeden ze zakuklenců, předávající mojí Becci i s pouzdrem do náčelníkovi zodpovědný úschovy. ,,Tak nějak," přisvědčí dost neochotně. Nevim proč, ale vždycky, když sme se my dva setkali, měl tenhle srandovní zvyk, že vnější koutek pravýho oka mu začal pulsovat v rytmu valčíku. Asi to není moje vina, protože mu cuká i teď a to sme se nějakej čas neviděli. ,,Díky, já věděl, že ve skutečnosti máte dobrou duši, a ty řeči o tom, že ste ji vyměnil s ďáblem za dvojitej cheesburger, sou jenom kecy," zazubim se na něj, co mi rozsekanej ksicht dovolí. Z hlouby svý ponurý podmračenosti se nezdá, že by na něj moje oběť udělala dojem. ,,Za hodinu, Springere, vás chci vidět ve svý kanceláři," zaduní nenaloženě. Radši se nenamáhám poukázat na to, že pravděpodobně budu mít lepší věci na práci, takže naše soukromý soirée musíme odložit na dobu neurčitou. Ještě by si to s tou mojí svobodou mohl rozmyslet. ,,Tohle, vám vrátim až tam," zamává mi Becci na rozloučenou. Sakra! Už sem řikal, že nesnášim, když se někdo chová jako by mi viděl do hlavy? Jo, fakt to nesnášim. Specialně, když někdo tuhle znalost použije proti mně.
***ooo***
Takže mám hoďku, abych se stihnul zbavit třeštění v lebce dřív, než mi bude způsobený další.
Je to bordel. Celej tenhle případ, co mi snad nakukal ďábel sám, abych se do něj pustil, byl od samýho začátku chyba. Jenže teď je to kompletní zpackanej bordel. Jo, chlap holt musí počítat s tim, že když už si začne zahrávat s klientem víc, než káže dobrej mrav, tak si tak akorát naběhne. Taky sem se celou dobu snažil držet city na uzdě, jak jenom to šlo. Takže případný pošramocený srdce je až na druhý koleji. Na tý první, kde momentálně jako by někdo přehodil vyhybku směrem do pekel, stojí moje pošramocený ego. Možná spíš rozum, protože nic z toho, co se za poslední půl hodinu stalo, mi prostě hlava nebere. Jenom přemejšlet o tom, jak ten Tarzanboy v kvádru dokázal skočit z jednoho baráku na druhej, mejm kulkám se vyhejbal jako Superman, se šklebem prvotřídního psychopata, mi tak akorát zvyšuje muj bolehlav. To proč ho vlastně mám je taky věc. Pár lidí se mi už rozlousknout lebku jako kokosák snažilo, ne, že ne. Jenže tušim, že tenhle muj stav se traduje od tý divný vize. Na první pohled by se zdálo, že možná vize byla kvuli nakřáplýmu mozku, jenom kdyby to nebylo tak zatraceně skutečný. Všechny ty pocity, od chtíče k znechucení až k prvotřídní sebenenávist. Já nikdy nic tak silnýho nebyl schopnej cejtit. Zrovna jako slova, který mi ještě teď živě zněj v hlavě spolu s obrazem toho klučiny, i když ten postupně bledne, jako pomalu zapomínaná vzpomínka. Vim, že ani jedno z toho mi ve skutečnosti nepatřilo. Jenže snažit se vykoumat, jak se to tam dostalo a nejít si přitom dobrovolně koupit svěrací kazajku se zdá dost nemožný. Nemožný se ale zdá druhý jméno tohohle případu hned po zpackanej. Teda momentálně ta část, kdy sem si myslel, že bude nemožný, abych ještě někdy v dohledný době viděl původce tady toho bordelu. Pracháč si v klidu stojí zpola opřenej o haubnu mýho DeSota, ruce překřížený na hrudi, nohy v kotnících. Spodobnění mixu lhostejnosti a zpupnosti i s holí, už zase v celku, mu visící volně mezi prstama jedný ruky. Jako první den, kdy sme se potkali a jako by se ještě ani před necelou půl hodinou nezachoval jako zrádná krysa, když skoro škemral, aby ho jeho vrahounskej bratříček neopouštěl a docela zapomněl na sladký canci o tom, že sme oba na stejný straně, kterejma se mi celou dobu snažil blbnout hlavu. Nějak mě nešokuje, že se mu povedlo dostat se nepozorovaně přes řádění zásahovky až sem do pozemních garáží. Konec konců, to krysy zvládaj. ,,Vypadni," procedim skrz zuby. Při pomyšlení na jeho zradu, všechno ve mně vře, a já za sebe nemůžu ručit, že až nastartuju, nepodlehl bych nutkání zařadit přímo vpřed. Nejsem zvědavej na jeho novou dávku lží. Nechutný pulsování ve spáncích sílí. Pracháče ignoruju, nahnutej přes místo šoféra se snažim z palubky vylovit tubu Aspirinu. V současnosti muj nejlepší, a taky jedinej kámoš. I ten mě opustil, zdá se. Poslední pravděpodobně padl za oběť mojí poslední kocovině, která v porovnání s timhle, byla procházkou růžovou zahradou. Prudce mrštim prázdnou tubou do prostoru zadních sedaček, někam tam zapadne mezi prázdný lahve od chlastu a kelímky od kafe, který nebyl čas vyhodit během sledovaček. Chlast je odpověď i úleva, vždycky to tak bylo, bude a je i teď. Mezi všema vypitejma se najde zbytek. Právě tak na pár loků. Dost, aby přijemnej a důvěrně známej palčivej pocit zahnal vzpomínky na jiný pálení sežehající moje plíce i se zbytkem těla. Jako by se to skutečně stalo, když pořádně vydechnu, furt to cejtim. Plameny sžírající moje vnitřnosti, jako se to stalo Jimimu a těm dalšim klukum. Zavřu oči, pěst zaťatou, opřenej o rám dveří, hledám stabilitu. Není tam. Místo toho slyšim odněkud zpoza svejch zad důvěrně známej hlas: ,,Jen hloupý bojovník tupý své smysly vprostřed bitvy." Dlouze se nadechnu a vydechnu, než mě přejde největší nutkání rozflákat, původci toho prohlášení, ciferník. Jenom na chvíli zadoufám, že možná on i tohle celý je výsledek delíria a já se proberu na nějakym přijatelnějšim místě. Třeba ve stoce. Neochotně otevřu oči a pomalu se otočim. Je tam pořád. Moje prokletí. I když teď, Pracháč měl aspoň dost rozumu, aby se přesunul z lákavý blízkosti mejch kol a stejně tak ležerně se opírá opodál o jeden z mohutnejch betonovejch sloupů. ,,Pro případ, že sem to ještě neřekl, ale já si myslim, že jo, klidně ti to zopáknu; nejsem žádnej něčí zasranej bojovník," sekám každý slovo během toho, co se k němu blížim, každej sval napjatej zatím potlačovanou zuřivostí. ,,To sme probrali, kdo sem já, teď bysme se měli dostat k tomu, kdo si ty?" Možná tajnej masochista ve mně si řekne o další dávku lží a nebo ten míň skrytej sadista chce jednu jedinou záminku, aby toho arogantního proradnýho zmetka mohl sestřelit. ,,Ovšem, že jsi," oznámí hladce, s malym náznakem samolibýho úsměvu, kterej mám v tu ránu chuť mu smáznout pěstí. ,,Doposud jsem byl na pochybách, nyní jsem si jist. Muž s myslí otevřenou přijmout pravdu a srdcem odvážným čelit plamenům sebeklamu," zadeklamuje důležitě, skoro jako by to mohlo něco znamenat. Neznamená. Ne pro mě a ne teď. ,,Přestaň hrát hry," zavrčim, ,,Vyklop jasně, o co tady jde," stojim tak blízko, že můžu vidět drobný vrásky, snad zklamání, formující se mu kolem rtů. Těch rtů, co sem ještě dneska ráno líbal a dovedli vydávat ty nejnádhernější zvuky rozkoše. Zakážu si i vzpomínku na to, stejně jako nechat působit pocit z tepla jeho těla tak blízko mýho. Jeho vůně, pořád je tu. Jenom Pracháč se změnil, nebo spíš se vrátil ke svejm starejm způsobum. Hrdý držení těla, seběvědomý vystupování. Momentálně by mě nic nemohlo přesvědčit o tom, že to všechno mezi tim, mezi náma, bylo jenom divadlo. ,,Oh, stále tak v zajetí omezené lidské perspektivy," možná i zklamaně zní, ,,Ohlušen a oslepen konvencemi. Povznes se nad ně, přijmi pravdu," přejde skoro do sametovýho hypnotizujícího předení. Adrenalin poháněnej zuřivostí v mejch žilách pracuje dost na to, než aby to na mě mohlo mít vliv. ,,Tak pravdu, jo? Od samýho začátku si mi lhal. Tvrdils, že toho zmetka neznáš a ono ejhle, vyklube se z něj tvuj brácha. Povedenej, jen co je pravda," podaří se mi správně cynickej úšklebek, ,,A co se teďka čeká ode mě? Mám tě ho zbavit, protože to s nim nešlo podle plánu? Nebo snad ste v tom jeli od samýho začátku spolu a on se teď vymkl tvojí kontrole?" přihmouřim oči, jako by mi snad právě to mohlo pomoct prohlídnout tou jeho neproniknutelnou maskou, ,,No, na každej pád bych od tebe čekal víc, než že si s nim nebudeš chtít špinit ruce a místo sebe nastrčíš někoho jinýho. Spletl sem se. Moje chyba," bez efektu. Možná bych si přál zahlídnout známku lítosti nebo popření, ale není tam nic. ,,Snad opomenutí, není to samé, co lež. To ty bys měl chápat," zase ten naprosto povznesenej tón, ,,Nesdělil jsem ti ničehož více, nežli by bylo tvé omezené vnímání schopno pojmout bez důkazu. Činíš to stále, po všem čehos byl dnes svědkem, stále odmítáš," zatáhne skoro jako by ho tenhle náš malej rozhovor nudil. Střídavě držim na zřeteli tu jeho hůl, o který už teď vim, jaký nebezpečí skýtá. ,,Řikals, že ho chceš dostat a přitom si ho nechal jít, to mělo bejt co? Buď je to další lež, nebo seš ten největší srab na světě. Nic než sketa, kvuli který umírali a možná budou umírat další kluci a proč? Protože bratříček?" vyplivnu poslední slovo s veškerou nechutí. Pořád cejtim pachuť vlastní bezmoci, když byl jedinej, kdo měl šanci v nemocničnim pokoji ho zastavit. Neudělal to. Hezky přátelsky si pokecali, tohle nemá šanci hned tak vysvětlit. Ani se nesnaží. ,,Jedinec barbarského druhu tvého ražení nemůže pochopit důsledky porušení nejvyššího zákona. Ostatně, kterak nepatrnou váhu mají tvá vlastní slova. Smrt je má cesta. Byls to ty, který kázal, že může být i jiná. Co mi nyní máš za zlé?" řečnická otázka. Jinak sme zpátky u urážek, který teďka dávaj možná o něco větší smysl. No já s tim můžu žít. Nebyl by první a asi ne ani poslední kdo mě podrazil, a už vůbec ne, kdo se proti mně pokouší nějakym způsobem použít to jakej sem. ,,Co se mi to tady snažíš nakecat? Že je to moje vina? Protože sem se ti snažil vysvětlit, že všichni lidi si zasloužej šanci a rodina drží pohromadě? To ani nezkoušej. Byl si s nim spřaženej už dávno před tim a nesnaž se to popřít, viděli vás spolu," další zavrčení. To, že znám lež a sám jí kolikrát používám, neznamená, že by mě to dělalo nějak tolerantnějšim jí snášet z očí do očí ještě k tomu opakovaně. ,, Ty si ho niky nechtěl najít, abys ho sejmul, ale abys ho chránil, nemám pravdu? Jenom mi vysvětli nás dva," prstama naznačim v malym prostoru mezi náma, ,,V těch názorech ohledně lidstava všeobecně, ste si docela notovali, máš stejnej názor i na to, jak moc nechutný je chrápat s chlapem? Bylo ti ze sebe blbě, když si pode mnou sténal jako děvka a škemral o víc? Zavřels oči a myslel na Anglii- nebo spíš na tu díru, ze který ste sem oba přilezli?" upravim frázi, ,,Všechno se dá snést, když to má svůj účel, že jo? Proč vlastně? Abys pak bratříčkovi mohl vyklopit, jak moc se v tom plácám, že může bejt v klidu," v určitý části svýho života sem se naučil, že slova uměj zraňovat zrovna tak dobře jako pěsti a já nemám teď, kdy přemejšlet o férovosti. Skutečně to tam na chvíli je. Jako erupce rozžhavený lávy na pozadí temnoty jeho duhovek, krátkej záškub svalu v zaťatý čelisti. ,,Slučuješ neslučitelné," řekne jenom, ,,Ovšem, že jsem byl spatřen s ním. Dopustil jsem to. Bez mého přičinění by ta, jenž nikdy nebude tvou, tápala v temnotě, stejně jako mnozí jiní. To má vůle ochránila její útulek, jak bylo tvým přáním, a ty mi nyní za to prapodivným způsobem, prokazuješ vděk," prohlásí docela bez emocí. Kluzčí než úhoř. I když to jak nazval Marii-Kláru, by se určitě v lepšim případě dalo nazvat škodolibostí. Jenže to neni to, co mě vytočí, ale ten jeho požadavek. ,,Měl bych ti bejt asi i vděčnej za tu zabitou somračku, ne? Tu si taky chránil?" vyštěknu, zaťatý pěsti do tý doby spočívající podél boků, připravený k úderu. ,,Nebo tady za toho kluka? Co by se s nim stalo dorazit jenom o chvilku pozdějš? Dobře si pamatuju, že si mě chtěl zastavit a vlastně sme tu ani neměli bejt. Kroutil ses jako červ, než sem tě sem dokopal. Co se pokazilo? Bratříček dostal echo a pak nebyl dost rychlej?" nadhodim, protože, ne v tomhle konkrétnim bodě, odmítám věřit na náhody, ,,Obětoval bys toho kluka, tak jako ty ostatní, jenom kvůli nějaký podělaný bratrský loajalitě," nechtěl sem, aby poslední dodatek vyzněl tak zklamaně. Stalo se. Ne, že by i to mělo nějakej účinek. ,,Co mám říci? Že lituji oněch vyhaslých životů? Na vzdor tvému, zdá se, neochvějnému přesvědčení, nikdy jsem ti nelhal ni slovem, nyní s tím nemíním začínat ani pro klid tvého svědomí. Konec konců, byl bys to ty, kdo mne zavedl do těchto míst. Ovšem já nebyl jediným, kdo měl povědomí o pobytu toho mladého muže zde," hladce změní význam a dost možná, že i taktiku. Nelíbí se mi, do jakejch končin tohle míří. ,,Tim naznačuješ, co?" zeptám se. Dost pochopitelný, že se bude snažit to hodit na někoho jinýho. No, můžu si poslechnout, koho se do toho chystá namočit. ,,Nenaznačuji zhola nic. Pouze konstatuji zjevné. Vy lidé, máte stejnou měrou sklony k věrolomnosti jako zaslepenosti na straně druhé," řekne zase s tim druhem nezdolnýho vyrovnanýho klidu, kterej mě naprosto vytáčí. Zatím nerozumim tomu, o co tady kráčí, ale prostě odmítám přistoupit na tuhle jeho hru. ,,Tak, vy lidé?" posměšně po něm zopakuju, ,,A vy ste jako co? Něco lepšího? To sotva. Ani jeden z vás není bezchybnej a už vůbec ne čistej. Navzdory všem těm rádoby vznešenejm kecum, který nejsou nic víc než snůška misantropistickejch sraček, majících ospravedlnit nejzrůdnější zločiny. Máš sakra recht, že nejste lidi a vlastně nejste ani zvířata, ste míň než to. Do lidí vám chybí soucit a do zvířat poctivost v motivech. Takový zvíře aspoň ví, že je zvíře a nesnaží se ze sebe dělat něco lepšího. Ale jako pokus je to dobrý, kámo. Zkus tvrdit, že si nadčlověk před soudem. Třeba to zabere a to doživotí si budeš moc odkroutit v cvokárně místo cely, protože, věř mi, že přesně tam skončíš taky. Máme pro to slovo, víš, spoluvina. A nenajdeš tady porotu, která by měla pochopení pro vaše rádoby svatý přesvědčení, že děláte svět lepšim ani pro tu vaší zvrhlou bratrskou náklonost," sem někde v polovině úšklebku, když kolem krku zase ucejtim sevření pětice prstů, a v ten samej moment se moje podrážky i se zbytkem o pár čísel odlepí od země. ,,Bláhový tvore, vskutku si myslíš, že vaše směšné zákony pro nás něco znamenají? Stojíme nad nimi, mimo ně. Nedotknutelní slovem či zbraní, jen já ti mohu ukázat cestu. Vykonáš, co je tvým Osudem. Po tom všem, máme dohodu. Jsi mi povinován poslušností," zasyčí. Teď asi neni vhodná chvíle dumat, co přesně ho vlastně tak rozohnilo. Stisk kolem krku není dost pevnej, aby mi ubíral kyslík přesto, to není poloha ve který bych se chtěl dlouhodobě nacházet. ,,Musíš si dělat srandu," zaskřehotám, spíš tak abych rozptýlil jeho pozornost, než spodnim hákem napálim jeho bradu až mu hlava odlítne na zad a ztratí soustředění na přilnavost svejch prstů. Dost abych se sám osvobodil. ,,Už dál nebudu tančit, jak ty pískáš. Dohoda zněla najít ho, to sem udělal," muj přímej direkt ho srazí k zemi, ,,Zůstaň tak, hajzle!" nařídim pro všechny případy i když se nezdá, že by měl v plánu se pohnout víc než do sedu, během toho, co si kolem něj dám malý dramatický kolečko, ,,Udělám to zas, ale ne s tebou nebo pro tebe," naklonim se dost, abych mu prst mohl varovně zabodnout do hrudi, ,,Ty se drž ode mě dál a modli se ať nezjistim, že s tim máš společnýho něco víc než řikáš," poslední varování. A tak pro nás všechno končí jak začalo. Pracháč katatonicky dřepí na zemi stejně, jako tehdy v tý zaplivaný uličce. S malou změnou, že je to moje krev z opětovně otevřenejch ranek na kloubech mojí domlácený pěsti a já nebyl první, kdo zaútočil. Tentokrát se o něj už dál nestarám a jistou chůzí zamířim k auťáku. ,,Veškeré další životy přichází na tvůj vrub. Toto není konec, toto je počátek," najde nakonec řeč. V rozlehlym prostoru podzemní garáže se jeho hlas nese spřídechem něčeho fatálního. Neotočim se. Nezájem. Je to pohled nereálnej, jak potkat pravdomluvnýho politika, když o chvíli pozdějš ve zpětnym zrcátku, vidim vzdalující se obraz Pracháče pořád na stejnom místě. V o něco důstojnější póze s nohama přitisknutýma k hrudníku. Civí někam do prázdna před sebe. Jako někdo, komu se rozpadl svět. Nemohl čekat, že mu ta šaráda vydrží na vždycky, že ne? Ani já to nečekal. Možná, kdybych byl lepší druh člověka, cejtil bych se aspoň trochu provinile za to, že sem ho natlačil až moc přes okraj. Jenže já nejsem ten typ. Litovat svejch minulejch činů nemám v povaze. A na oplátku, kdo měl tušit, že on je ten typ, co ani padající z pomyslnýho útesu do ztráty příčetnosti, radši padne až na dno, než aby opustil svojí roli. Roli, která mi pořád, přes veškerý mý snažení, zůstává záhadou.
***ooo***
Vim, že předpojatost vede z pravidla k zaslepenosti, ale nemůžu si pomoct. Když se řekne křivej polda, v hlavě mi automaticky naskočí jediný jméno. Kdybych nakrásně, chtěl Pracháčovi věřit, že to nebyl on, kdo svýmu bratříčkovi vyžvanil, Mikiho místo pobytu, nezbylo moc lidí, co by o tom věděli. Od samýho začátku, platilo informační embargo, takže pisálci a zprávařská havěť ostrouhali zrovna jako široká veřejnost. Ošetřující doktory můžu vyloučit rovnou. Když vezmu v úvahu celkovej Petersonův přístup, asi by nedalo moc práce ho přesvědčit k zradě. Dost možná by si i myslel, že dělá správnou věc. Rozhodně nezaškodí na něj trochu zatlačit. Možná čistě proto, že mám děsnou chuť si na někom zchladit žáhu. Zeptejte se mě proč. Asi nejsem takovej formát, jak sem si o sobě myslel. A nejsem ani tak nad věcí. Možná, že někde hluboko, ta lepší moje část chtěla věřit všem těm vznešenejm kecum o přátelství a dost určitě se mi líbilo mít dokonalý ochotný tělo na hraní. To je právě to. Celý to bylo od samýho začátku moc perfektní, aby to byla pravda anebo mohlo trvat o něco dýl. Tyhle věci se běžně nedějou a už vůbec ne v mym životě. Lízat si rány bude dost času pozdějš. Teď se pachatel zase vrací na místo činu. Malá hříčka s ohledem na to, kde se ne tak docela dobrovolně nacházim. Proč teda nespojit příjemný s užitečnym a pak zase příjemnym.
***ooo***

Jenny ke mně vzhlídne, ze svýho místa shrbená nad spektroskopem. ,,Ahoj, lásko," pozdravim, ležérně opřenej o rám dveří do její laborky. Jenom kvuli dojmu, určitě ne kvůli tomu, že by celej svět kolem mě rotoval, bylo čim dál tim těžší určit, kde je nahoře, kde dole a já aspoň na chvilku potřeboval nějakej pevnej bod. Kriticky si mě změří od hlavy k patě. Zamračí se. ,,Vypadáš příšerně," zhodnotí s obvyklou věcností. ,,Jak se cítíš?" zeptá se. Tohle je nový. Musim vážně vypadat jako hromada sraček. Racionální vědkyně zpravidla nepokládá triviální otázky takovýhohle druhu a už vůbec při tom nezní tak ustaraně. ,,Jako by mi padlej anděl právě nakopal zadek," pokusim se usmát. Můžou za to ty jejich cency o hříchu a pokušení. Celý to odkazuje do zóny, která by byla hluboko pod moje pohodlí. Technička se nad mojí poznámkou ještě víc zamračí, jestli sem jí tim přišel lehce vyšinutej, nijak to nekomentuje.. ,,Pojď sem a posaď se," místo toho naznačí ke stolu, kde zrovna není hromada vzorků. Váhám. Soucit není to, pro co sem si sem přišel a určitě nejsem nadšenej, že holka u který se snažim zabodovat, mě vidí v takovymhle stavu. Její drobná ruka v mojí je měkká a teplá a působí rozhodně jako lepší záchytnej bod než futra, od kterejch mě v podstatě odtáhne. Pochopitelně, že už i k ní se donesly nejčerstvější novinky o mym ne zrovna zářnym výstupu ve špitále. Nevyzvídá. ,,Praštil ses do hlavy?" její zájem je čistě profesní, když se rozhodla pasovat do role ošetřovatelky. ,,Jo, pravděpodobně," připustim. Nemám moc jiný přijatelný vysvětlení, proč si připadám jako by se mi z mozku někdo snažil našlehat koktejl. Trochu se ošiju, když vedle mě z příruční lékárničky vyskládá všechno, co je třeba k ošetření tržnejch ran v mym obličeji. ,,Už si to někdy dělala?" dvojsmysl vyjde čistě náhodou a je vědátorkou úmyslně nebo neúmyslně ignorovanej. ,,Vlastně mimo jiného mám titul z medicíny," oznámí informativně. Vždycky víc hrdá na svoje vědomosti než vzhled.. Pach desinfekce způsobí, že muj žaludek se pokusí udělat flopping. Oběma rukama sevřu hranu stolu, než to přejde. ,,Ovšem vysvětlení pro to, proč muži mají dost odvahy nechat si způsobit rány, ale už vůbec žádnou, když pak přijde na jejich ošetřování mi asi neposkytne žádná škola," povzdechne si, ,,Teď se snaž nehýbat, asi to bude štípat," upozorní mě jemně, spíš omluvně. Vlastně to neni tak zlý. Zvlášť když se víc soustředim na dotek několika bříšek prstů volně položenejch na mojí čelisti, aby si mě mohla štelovat podle potřeby, zbytek jejího těla umístěnej mezi mýma stehnama. Můžu pozorně studovat výraz čistý koncentrace na úkol. Drobnou vrásku mezi obočíma, občas nervozně skousnutej ret. Jo, vůbec to neni zlý. Bejvaly doby, kdy bych dal nevim co, za možnost mít jí takhle blízko. Teď se to nezdá nějak správný. Málo ostrejch hran a moc měkkejch křivek. Taky jemná květinová vůně parfému je něco jinýho než med a mandle. Věc zvyku, hádám. ,,Si nervozní?" bezmyšlenkovitě položim ruce na zadní stranu jejích stehen, nechám je volně toulat nahoru a dolu, kam dosáhnu. ,,Trochu. Úplně upřímně, obvykle ten, na kom jsem trénovala jako medik, držel své ruce v klidu a nesnažil se mě rozptylovat," prohodí nenuceně, dál plně zaměřená na svůj úkol. Nemohl bych na to přísahat, ale možná čtvereček s desinfekcí přitlačí na právě ošetřovanej škrábanec, víc než by bylo nutný. ,,Netrénuje se převážně na mrtvolách?" nadhodim. Krátce se odtáhne právě tolik, abych mohl vidět její výmluvně zvednutý obočí. ,,Ty umíš pacienta uklidnit, jen co je pravda," pokusim se ušklíbnout. Jinak neudělala nic, čim by mi dala najevo, že jsou jí moje doteky nepřijemný a já to kvituju s vděčností. Za těch pár posledních dní sem si už tolik zvykl na konstantní pocit nebezpečí v blízkosti druhý osoby, že je prostě přijemný mít u sebe někoho normálního. Dobrá, krásná a inteligentní Jenny, to nejlepší, co může lidstvo představovat, je teď přesně to, co potřebuju, abych získal zpátky ztracenou rovnováhu, a dá mi na chvilku zapomenout na pachuť zrady i šílenství posledních hodin. Myšlenky, pocity, slova který nepatřili mně a přesto sem je cejtil tak jasně jako by byli mojí součástí. Měli potenciál mě ovládnout, spálit zaživa zevnitř. Přesně tak jak se to stalo Jimimu a těm ostatnim. Bez ohledu na to, co se říká, žádnej člověk nemůže zabíjet svojí vůlí. Mezi náma ani odolávat kulkám. Člověk, to je to klíčový slovo. ,,Věříš na jinej život kromě nás?" zeptám se dřív, než bych měl možnost přemejšlet, jak bláznivě to zní. ,,Myslíš mimozemšťany?" Jenny přestane pracovat, upřeně se na mě zadívá. Pokrčim ramenama, vlastně ani nevim, co myslim. ,,Vesmír je rozsáhlý a my máme zmapovanou jen jeho nepatrnou část. Ze statistického hlediska není vyloučené, že někde by mohl být život. Vlastně si myslím, že je vyšší pravděpodobnost, že by mohl být, než že není. Ale rozhodně nevěřím, že by bylo možné, aby se malí šedí mužíčci vyskytovali už dávno mezi námi a vláda to tajila," přesto, že se snažila o co nejlapidárnější odpověď ke konci je znát sarkasmus. Zvážní. ,,Springere, co přesně se tam stalo? Hned po mně jsi ten nejracionálnější člověk, kterého znám, takže musíš mít důvod se mě na něco takového ptát," zní ustaraně. Se strachem není způsob, jak sem někdy chtěl, aby se na mě dívala. Jako právě teď. ,,Já nevim, kotě. Prostě ten maník se mnou jen tak mrsknul přes půl pokoje a dál už to pak bylo dost divný," nemyslim si, že bych na světě živý duši, kdy řekl všechny detaily. ,,Pravděpodobně budeš mít lehký otřes mozku," dalo by se to popsat nadšenim, jak ochotně se malou baterkou pustí do kontroly reakcí mejch zorniček, ,,Je známo, že ve vypjatých situacích má lidská mysl tendenci interpretovat okolní podněty těmi nejpodivnějšímy způsoby. Zvlášť, když se přidá spánková deprivace. Jak je to dlouho, co jsi naposledy spal?" řečnická otázka. Určitě úleva s jakou mi nabídne naprosto logický vysvětlení. Logický, jenže naprosto špatný. Byl sem odpočatej a vim, co sem viděl. ,,Doktorát z psychologie?" pokusim se o co nejbezstarostnější úsměv, aby mohlo bejt celý předchozí téma zapomenutý. Její dlaň na mojí tváři je příjemně uklidňující. ,,Ne, jen praxe s paličatými pošuky přeceňujícími své limity," vrátí mi úsměv. Nechci se vzdát tepla její ruky, chvilku si ji přidržim u sebe. Potřebuju dotek stejnou měrou jako dávku racionality. ,,Asi máš pravdu, kotě," vtisknu jí krátkej vděčnej polibek do dlaně. Od který doby se absurdita šílenství stala skutečností a logika milosrdnou lží k uklidnění duše? Jenny přejde k čištění mejch domlácenejch kloubů. Nejdřív něžně prstama klouže po obrysech šlach a vystouplejch žil na hřbetu. Hovado, co si z vlastních kloubů udělá krvavou sekanou o ksicht někoho jinýho, si nezaslouží takový zacházení. Nezáleží na tom, jak moc dobrej důvod pro to existoval. Selhal sem se svým sebeovládánim. Ovládl moje uvažování i tělo. Tomu hajzlovi se nějak povedlo dostat ze mě moje nejhorší a obrátit to proti mně. Jak se mu to povedlo? Ztracenej v myšlenkách skoro přeslechnu její otázku: ,,Proč jsi za mnou vlastně přišel?" Vim, že se tu nechávám ošetřovat, protože je mi přijemný bejt jí tak blízko. Za jinejch okolností bych se na to vykašlal. To víme oba. ,,Peterson, napadlo mě, jestli o něm něco nevíš," odpovim popravdě, ,,Na stanici se ještě neukázal, to už vim, tak sem si řikal, jestli si ho třeba neviděla, když se tu pořád ometá kolem?" dovysvětlim. Laborantce tim ze začátku na rtech vykouzlim další drobnej úsměv, ,,Vlastně popravdě, od toho našeho výstupu se tu už moc neometá," připomene. Její jiskra je pryč stejně rychle, jako vznikla. Vystřídá jí zamračená linka mezi obočíma, ,,Teď, když se na to ptáš, vlastně myslím, že ho tu nikdo neviděl dobré dva dny. To je trošku zvláštní," řekne zamyšleně. Provedu rychlej výpočet. Stejná doba od požáru. To nemůže bejt náhoda. ,,Co ten náhlý zájem?" Jenny znova přiláká mojí pozornost. Dlouhej nádech. Navzdory všeobecnýmu přesvědčení i mýmu vlastnímu, nahlas se mi to neřiká vůbec snadno. Najít ve svým středu křivýho poldu je vždycky těžký, i když toho dotyčnýho zrovna osobně nemusíte. ,,Někdo vyzradil, na jakym oddělení se dá najít ten kluk. To, že ho převezli z intenzity, nikdo jinej vyjma poldů nevěděl," nedokončim, není to třeba. Jenny je dost chytrá, aby došla ke svým vlastnim závěrum. ,,Ty myslíš, že on?" Zdá se, že ani pro ní něco takovýho není lehký přijmout. ,,Co ten tvůj zdroj? Tehdy byl u toho, říkal jsi mi to. Věděl do jaké nemocnice jste ho přivezli. Pak už by nemuselo být tak těžké zjistit podrobnosti. Jak moc mu věříš?" Otázka za milion babek. Pokusit se hodit vinu na někoho jinýho by byl asi ten nejjednodušší fígl. Specielně, když se to skoro samo nabízí. ,,Zlato, ty víš, že už z principu nevěřim nikomu. Jenom teďka sem si víc než jistej, že ten zmetek, co má tohle všechno na svědomí, musí mít spojence. Vlastně, když se nad tim zamyslíš, dává to perfektní smysl. Jak jinak by se mu povedlo zůstat tak dokonale nepozorovanej? Vyhybat se všem kamerám, tvoje testy. Když se tu Peterson motal, mohl je zmanipulovat," nejsem si jistej, jestli se tim víc snažim přesvědčit sebe nebo jí. Zkorumpovanej polda, je něco důvěrně známýho, dávajícího smysl. Jenny se ještě víc zamračí: ,,To rozhodně ne," brání svojí profesní čest, který sem se nechtíc dotkl. ,,Na odstranění záznamů ze systému potřebuješ vysoký stupeň prověření nebo technickou zdatnost. Oba dobře víme, že Peterson nemá ani jedno z toho," na chvilku je mezi náma ticho, asi aby si srovnala myšlenky. Lhal bych tvrdit, že to není potěšující mít někoho, kdo je ještě ochotnej brát moje názory v potaz, když já sám sobě přestávám věřit. ,,Já nevím, Springre, nemám ho ráda o nic víc než ty. Peterson je bezzásadová otravná hnida, ale přeci jenom mezi tím a profesionalitou existuje určitá hranice. Těžko soudit, do jaké míry by byl ochotný ji překročit. Nicméně, pokud tě to uklidní, mohla bych ho trochu prověřit," zručně dokončí bandáž mýho zápěstí. Asi ani jeden z nás si tu nechce hrát na ďáblova advokáta přesto, že její výraz vypovídá, že momentálně se nekloní k ani jedný možnosti. ,,To nebude třeba," nemohl bych jí nikdy vystavit ani potencionálnímu nebezpečí. Navíc, něco mi říká, že bych se měl pravdu brzo dozvědět tak jako tak. ,,Prostě jenom buď opatrná, ano?" Sklouznu ze stolu do stoje. Ať už náhodou nebo úmyslně, Jenny zůstala na svým místě, takže se teď naše hrudě dotýkaj míň než v diskrétní vzdálenosti. Ne víc než dva nebo tři údery srdce, doba, po kterou si dovolim doufat, že možná bych mohl mít šanci. Její lákavý plný rty zformulujou: ,,Ty taky," pak mě políbí na tvář. Je v tom všechna něha a starostlivost. Nic víc než přátelská náklonost. Jsem a vždycky budu moc šílenej, abych mohl bejt perspektivnim partnerem. ,,Řekni mi, my dva, mohlo by nám to spolu někdy vyjít?" nezeptat se, by byla asi první věc v mym životě, který bych skutečně litoval. Ať už to co mě čeká, dopadne jakkoliv. ,,Jsi skvělý člověk, Springere," Jenny se na mě podívá jednim z těch pohledů, vyjadřujících všechno další beze slov. ,,Skvělej, ale ne dost dobrej pro tebe," dokončim místo ní. Ku podivu v tom není ani stopa hořkosti. ,,Ne, jen ne přesně takový, jakého vedle sebe potřebuji," poopraví mě s veškerou laskavostí s jakou může ženská chlapovi rozdrtit srdce na prach. ,,Děkuju, za upřímnost," řeknu a myslim to i vážně. Pokud v následujících dnech se stane, že budu muset opustit tenhle svět, nějak se mi to bude dělat snáz s vědomym, že sem nepromarnil žádnou příležitost. Rozenej optimista, napadne vás. Ale vážně, jakou šanci asi mám přežít druhý kolo se skoro nezničitelnym namakanym zmetkem? Můžu doufat jenom v nejlepší, že ho vezmu zpátky do pekla s sebou.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 katka katka | 21. září 2015 v 14:14 | Reagovat

jdu číst dál , jak je to o rodině tak to znamená vždy komplikace zatím skvělé :-D

2 Fénix Fénix | 21. září 2015 v 20:49 | Reagovat

Díky moc. :-D Souhlas, jak se do něčeho namontuje famílie, je to vždycky průšvih. ;-)  :-D

3 ell ell | 24. září 2015 v 21:06 | Reagovat

Springer byl přivítán zpět v realitě, tedy lapli nepravího, ale hlavně, že někoho maj.  
Tarzanboy? :-D asi nějaký fešný opičák, tedy všichni opičáci přeci nemusejí vypadat jako opičáci :-P Navíc jestli je to starší brácha pana Tajemnýho, tak by to mohl být úplně-k sežrání-opičák, pomineme-li drobnou úchylku, že se snaží rozpíc všechny mladistvé prostituty ve městě. :-? , rodinu si člověk nevybírá.
Pan Tajemný tam nestojí jako ztělesnění lhostejnosti a zpupnosti, ale jako zhmotnění "já to říkal" :-|, ovšem pán má svůj rozum a svoji hlavu, tak teď po ní dostal a vůbec může být rád, že je stále spojena krkem s ostaním oudy :-D
To se to kecá "povznes se", když ví, Springerovi zbývá ona perspektiva, která se dá ohmatat nebo logicky vysvětlit. :-?
Tím svým citovým výlevem asi šlápl svému spolunocležníkovi na kuří oko, panáčkovi se nelíbí Springerův pohled na věc :-D . Co čekal, že bude mít pochopení pro jakési pofidérní nadpřirozeno? Springer je realista a zatím se mu nedostalo vysvětlení aby byl ochoten se přesunout do "jiné dimenze"
Tělo i dušička ošetřena a jede se dál ;-)
p.s. Ta část v garáži byla tou co jsi přeipisoval? Skvělá :-)
K dalšímu se dostanu asi až příští týden. Sotva koukám. I tohole jsem četla na třikrát. :-)

4 Fénix Fénix | 24. září 2015 v 22:03 | Reagovat

[3]:Ano, přivítán s čestnou stráží a může být rád, že mu salva na počest nebyla vypálena někam do jeho jistě drahocenné anatomie. 8-)
Tarzanboy skutečně nepřipomíná opičáka tedy rozhodně ne ošklivého opičáka. To jen můj potažmo Springerův mozek je velice zvláštní místo a ta přezdívka vznikla na základě jistých asociací pro které se mi teď nepovedlo získat k mému šoku podklad. (Páni, já vážně žiju nějakých dvacet let v přesvědčení, že Dolph Lundgren, hrál titulní roli v seriálu o Tarzanovi)Asi ne. :-( Ergo náš dotyčný záporák fyziologií nápadně připomíná onoho zmíněného herce. Dává smysl, ne? :-D
Tak nevím, jestli s touto interpretací "já to říkal", která je tedy správná, by pan Tajemný opravdu neskončil pod koly Springerova vozu. :-D Už mu k tomu moc nechybělo. :-D Rád být může, ale nějak zvlášť to momentálně neoceňuje.
Právě. Pan Tajemný má poněkud více sebedůvěry ve své charisma než je zdrávo a očekává, že když řekne: skoč. Tak jeho mazlíček se zeptá, jak vysoko? Trošku se chlapec přepočítal. Ale tuším, že už to asi ví.:-D
p.s.Děkuji. Ano, ta část v garáži byla přesně ta ona. Jak to víš? :-D
V pohodě 8-)Ono to nikam neuteče a kdo ví, třeba do příštího týdne k tomu i něco přibude. ;-)

5 ell ell | 27. září 2015 v 21:27 | Reagovat

Nevím, kdo hrál Tarzána, ale Dolphíno by asi serval všechny liány, na které by se zavěsil. Ano, představa Univerzálního vojáka mi k němu přesně sedí, trošku šmrnclej Termínátorem, ale jen opravdu z lehýnka :-?
:-D  :-D  :-D Hele mazlíček se teď pojede určo ožrat. A probere se doma s hlavou toho svého "spasitele" v klíně. Myšleno spasitele celého světa i spasitele našeho rozzuřeného detektiva. Springer si ovšem bude chtít zachovat tvář a tak bude chtít panu Tajemnému okamžitě ustřeilt hlavu. Ovšem po zvážení, že se právě v dané chvíli v jeho hlavě nachází jeho důležitá mužská část ho přiměje, aby řešení nechal na později :-?  :-?  :-P  :-D
Jak to vím? Koukám ti přes rameno. Si si nevšiml ;-)  :-D

6 Fénix Fénix | 28. září 2015 v 6:40 | Reagovat

:-D Měli asi nějaké spešl liány s ocelovou výztuží. :-? Záhada pravděpodobně vyřešena, Dolphí to sice skutečně nebyl, ale tamten herec taky drobek zrovna nevypadá. No každopádně, hlavně že máme nějakou názornost, jak vypadá zdejší dotyčný prohánějící se po mrakodrapech- ano, jenom trochu od každého a něco malinko i s Predátora-  8-)a Fénixek má na dušince klídeček, takže nebude čas trávit pruděním, kdo že to toho Tarzana hrál a bude psát. 8-)
:-D Obávám se, že mazlíček momentálně není příliš nakloněn představě míti bratříčka našeho malého sériového vrahounka ještě někdy někde poblíž své anatomie. :-? Spíš to vypadá, že by to riskl a ustřelil mu jeho část anatomie na opačném konci od té tváře. :-D Každopádně něco na tom je. ;-)  :-D

7 ell ell | 28. září 2015 v 8:46 | Reagovat

Asi pánům pro tento večer je třeba odebrat: alkohol, zbraně, kalhoty a trenky :D :D :-D  :-D . Asi se vrhnu na další kapitolu, abych konečně věděla jak to dopadne :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.