Žárem temnoty 18. kapitola B.

25. srpna 2015 v 1:37 | Fénix |  Žárem temnoty
Dokončení.




,,Odstup od něj!" důvěrně známej hlas pronikne mojí agonií. Dá mi dost času a nějak i síly po paměti vykopnout nohama, aniž bych věděl, jestli můžu zasáhnout cíl. Ani pak, když to udělám, si nejsem jistej, jestli nejsilnější bolest pomalu polevuje kvůli tomu, že bych trefil, nebo jenom proto, že blonďatej mučitel momentálně přesměroval svojí pozornost jinam. Kurva, ani nevim, co to před chvilkou bylo. Moje smysly se ke mně jenom pomalu vracej. Hlava třeští matkou všech migrén. Svaly jsou napjatý a každej sebemenší nádech způsobí pálení, jako bych vylezl z hořícího baráku. V nozdrách můžu cejtit pach spálenýho masa. Nejsem nikde na venkově. Pořád nemocniční pokoj. Snažim se pořádně zaostřit. Pracháč se vší svojí grácií stojí veprostřed. Ruku má na hlavici tý svojí hole, ale jinak ani sebemenší pohyb. Dokonalá mramorová socha bez emocí. ,,Vypadni odsud!" snažim se ho varovat, ale muj hlas vyznívá jenom jako nesrozumitelnej sípot. Ani se na mě nepodívá. Veškerá jeho pozornost patří blonďákovi v bílym kvádru: ,,Buď vítán, bratře," pomalou chůzí dojde až k němu. Když stojej u sebe, jo určitě tam nějaká podobnost je. Zhruba stejně vysoký, i když blonďák se zdá svalnatější. Je to víc o celkovym držení těla a stejně zkurveně dokonalejch zpodobněních dravčí elegance v každym pohybu. Dva skuteční predátoři. ,,Konečně jsi přišel být svědkem mého díla?" zeptá se skoro s hrdostí. To oslovení! Já to věděl. Už nemám sílu ani cejtit zradu nebo vztek. Pracháč nehne ani brvou. ,,Přišel jsem zastavit tvé bláznovství," prohlásí, ,,Oba víme, jak pochybené tvé konání je. Není v tvých silách zbavit svět vší jejich zkaženosti. Ostatně, jaký by to mělo smysl? Ten, jenž věříš, že se vůči tobě dopustil viny, již dávno dlí v prachu. Měl jsi svou pomstu. A oni?" ohrne ret odporem, pohledem sklouzne ode mě ke klukovi na posteli, ,,Bezcenné nanicovaté existence nevědomé si svých chyb. Příliš přeceňující svou vlastní užitečnost, spějící ke své záhubě vlastním přičiněním. Nehodné námahy ni času, zabývat se jimi." Tohle určitě nebyla ta nejzářivější obrana lidstva. Teď asi není nejvhodnější moment na sebe upozorňovat, jenomže lepší příležitost bych mít nemusel. Sevřu čelist, abych nedopatřenim nevydal ani hlásku, když se po rukách a kolenou pomalu plazim do rohu, kde skončil muj kvér. Jde to ztuha. Jenom pár metrů. Každej sval protestuje proti námaze. Přitom pořád nepřestávám sledovat ty dva. ,,Nebyla to pomsta, byl očištěn. Tak musí být všichni další po něm. Vyhladit celé jejich zkažené plémě. Kdys jsi to chápal, není tomu tak dávno. Sdíleli jsme stejné ideály. Dle našeho posledního času, stále ti nejsou cizí. My dva jsme stejní, bratře." Zdá se, že smysl pro drama maj nejspíš v rodině. Blonďák kolem bruneta obejde pomalej kruh. Neunikne mi skoro nezřetelný napětí v Pracháčovejch zádech, když mu položí ruku na rameno, ,,Stáli jsme spolu bok po boku, bojovali slavné bitvy, vítězili. Nyní nadešel čas se opět sjednotit!" Hezkej motivační proslov, napadne mě. A něco mi říká, že to neni prvně, kdy to probíraj. Pracháč neuhne. Čelí mu s odhodlaně vysunutou bradou, vpíjí se do jeho očí: ,,Snad, v jiném čase a místě. Ani jeden z nás nebyl tím, čím je nyní. Neměl jsem na svých rukách krev nevinných a tak samo ani ty," slova vede s ostrostí i pečlivostí břitvy tažený po kůži. Blonďák vycení zuby jako skutečná šelma, ,,Nejsou žádní nevinní. Pohleď na sebe, bratře, z tvých úst zaznívá zbabělost kráčející vedle pokrytectví. Cožpak ten, jenž přihlíží příkoří slabých, není vinen stejnou měrou jako ten, jenž jej páchá? Leda by snad měl pochybnosti o správnosti svého přesvědčení. Pak-li, že já sešel z cesty ve svém poslání, ty též. Tam je pro nás naděje na nápravu. Společně. V tom spočívá naše síla," sevře silnějš Pracháčovo rameno v ničem jinym než gestu spojenectví. ,,Kdo je vinen a kdo bez viny? Kdo určí míru provinění? Ty snad? Nám nepřísluší soudit. Tvé činy nejsou ničím více nežli aktem slepé pomsty. Chybí jim důslednost. Vyvyšuješ-li jedno provinění nad jiné, o čem to vypovídá? Náchylnost ke smilstvu není jejich jedinou vadou, ty však ve své zaslepenosti ostatní přehlížíš. Jako šelma, kterou se stáváš. Nic víc než bezduchý netvor bažící po krvi," Pracháč, konečně jednim pohybem, kterýmu ani v daný situaci nechybí důstojnost, setřese blonďákovu ruku. ,,Hněv a urážky, bratře? To je nové," blonďák se usměje a není to vůbec přívětivej druh úsměvu, ,,Co se změnilo?" nakloní se do Pracháčova osobního prostoru, zavětří. ,,Tak to tedy je. Páchneš jako on!" Sakra! V duchu zakleju, když ty nebezpečně vypadající oči padnou mym směrem. Zkamenim na místě. Neodvažuju se ani nadechnout. Jenže se nezdá, že bych byl aktuálnim předmětem jeho zájmu. Pohledem se zabodne zpátky k Pracháčovi: ,,Ležel jsi s ním," neptá se, konstatuje, ,,To on otrávil tvou mysl jedem pochybností. Historie má v pravdě podivnou schopnost se opakovat. Polapil tě do osidel hříchu svými svody tak jako mne můj jediný. Ó, jak jen jsou mámivý tito smrtelníci, snadno tě oklamou, nemyslíš, bratře? Ty máš však mne, abych se o něj pro tebe postaral. Nedopustím, byv zkorumpoval tvou čest," tak jak předtim zněl relativně rozumně, tak jak jenom psychopat znít může, teď postoupil na vyšší level. Z celýho jeho postoje vyzařuje druh rozhodně né dobrý energie. Má nakročeno mym směrem, k mýmu překvapení je to ale Pracháč, co mu znemožní pokračovat. Je to ta jeho hůl. Napříč tvořící chabou závoru mezi jejich hruděma a zároveň mnou. ,,To nemohu dovolit!" zní to skoro jako zákon. Jeho prsty křečovitě svíraj zdobnou hlavici hole. Asi to něco znamená. Blonďák krátce pohlídne tim směrem. ,,Ošálil tě, bratře. Ne já, to ty klesáš ke konečnému úpadku. Dovol mi ti pomoci," nasadí shovývavej tón někoho, kdo se vážně snaží uklidnit šílence. Pracháč se tim zdá nevyvedenej z rovnováhy. ,,Dál ani krok!" Dostanu svoje vysvětlení. Je to víc než módní doplněk. Dřevěná část hole padne bez užitku na zem. V jeho ruce zůstane hlavice, což je ve skutečnosti střenka lesklý dýky. Hrot její čepele přitlačí k měkký části těsně pod čelistí blonďáka. Jenže ani stopa po trhlině v tý jeho bohorovný fasádě. Do háje! Co tohle je za páreček magorů, pomyslim si. ,,Směle do toho, bratře! Bodni, dokonej svou zkázu!" s šílenym usměvem vybídne Pracháče. Podobnou scénu jsem viděl už mockrát. Hra o nervy. Pohledy vyzývavě zaklesnutý do sebe. Svaly ve tvářích obou hráčů napjatý. Souboj vůlí. Úsměv se změní ve škleb plnej opovržení. ,,Učinil tě slabým, jak na těle, tak na duchu. Pozbyl jsi své odvahy," vyplivne. Ani jeden z nich neudělá krok jakymkoliv směrem.
,,Naposled tě žádám, upusť od toho bláznovství. Odejdi se mnou," je to Pracháč, co promluví ignorující předchozí obvinění. Zdá se, že role se obrátili. Ať sem na věky zatracenej, jestli nechám jednoho z nich odejít. Slyšel sem toho už dost. ,,Přinuť mne!" ten ve světlym kvádru pokračuje s jistotu někoho majícího absolutní převahu nad situací, ,,Nemůžeš. Zradil jsi vše, co jsme znali. Nyní bude mým potěšením být svědkem tvé bolesti. Budu sledovat tvůj pád. Ne, něco lepšího. To já budu strůjcem tvého pádu. Nechám tě okusit muka zavržení. Za tvou zradu mi bude satisfakcí tvé ponížení. S požitkem budu přihlížet tvé bolesti, nechám obrátit tvou podstatu v prach jen, abych ji mohl scelit. Pak opět staneme spolu. Ovšem ne coby rovný s rovným. Buděš můj. Otrok a vykonavatel mé vůle," zakončí svůj dramatickej proslov. Co můžu ze svýho pohledu říct, Pracháč určitě není vyděšenej hrozbou, jenže přesto, jakoby se něco v něm změnilo, aspoň co můžu ze skoro neznatelnýho poklesu ramenou soudit. Ale ruka s dýkou zatím drží pevně na svým místě. ,,Nikdy jsem tě nezradil, předtím ani nyní, bratře," je to vůbec prvně během týhle sourozenecký konverzace, co on to oslovení použil, víc je pro mě rozhodující tón, jakym to vyslovil. Smutek, porážka. Blonďák nevypadá nějak extra dojmutej. ,,Kde jsi byl, když mne zavrhli? Ty i všichni, jenž jsem kdysi zval svými přáteli? Kdo z vás vystoupil na mou obranu? Ani jediný," odfrkne si. Zase je tu další posun v Pracháčově postoji. Myslim si, že ho znám dost dobře, abych věděl, že led v pronášenejch slovech ani zdaleka neodpovídá jeho rozpoložení: ,,Tvůj trest ani zdaleka neodpovídal míře provinění," prohlásí stroze. Zpřísní svoje držení prstů na dýce. Z letitý praxe taky poznám, kdo je odhodlanej naplnit svoje hrozby. Tohle není ten případ. Váhá. Fajn, čas jednat. ,,Hej, ty tam, melodramatická princezno Zlatovlásko, sem si dost jistej, že problém se ztrátou důvěry je dost stresující. Taky sem si dost jistej, že v lapáku ti nabídnou dobrýho cvokaře, co ti s tim rád pomůže za státní výlohy. A teď bych prosil pracky nahoru a dál ani krok!" Je možný slyšet konečný kliknutí pojistnýho mechanismu mojí Becci. Její váha tentokrát v obouch rukách mi dodává dost jistoty. Jenom na chvilku zadoufám, že by mi to i mohlo vyjít. Blonďák docela ignorující dýku na svým krku se pootočí mym směrem. Rozpřáhne ruce od těla do vzdávajícího se gesta. Jenom tam prostě tak stojí. Pak celej pokoj naplní jeho smích. ,,Hloupý červe!" originál psychopatickej zvuk, ze kterýho tuhne v žilách krev. Pak jako na přehlídkovym molu se elegantně pomalu otočí směrem z pokoje. Pracháč neudělá dočista nic, aby ho zastavil. Moje vytrénovaný reflexy vypálej napřed jednu varovnou kulku se svým cílem bezpečně ve zdi vedle futer než zbytek zásobníku bez zaváhání naperu do jeho zad. Vim jistě dvě věci. Nesmim ho odsud nechat odejít je jedna z nich. Ta druhá je, že po takový náloži by měl padnout k zemi. Jenže on si to prostě štráduje dál na chodbu. Fajn. Nenechám se tim otrávit, nebyl by na světě první gauner s neprůstřelnou vestou. Což značně komplikuje situaci. Sem na nohách celkem svižně, adrenalín tiší mojí migrénu a do svalů žene výkon. ,,Ty se odsuď ani nehni!" nařídim Pracháčovi. Nápomocnej by mi nebyl asi ani tak a vážně si pozdějš budeme mít o čem povídat.
***ooo***
Hádám, že evakuační plán se vydařil. Chodba i přilehlý pokoje zejou prázdnotou. Můj cíl má namířeno ke shodišti nebo si to teda myslim, aspoň že zdrhat sem ho přiměl. Já mu sem v patách, i když tak rychle jak bych si přál, mi to nejde. Adrenalín není všemocnej a moje tělo si toho na jeden den užilo už dost. Zato ten zmetek se pohybuje bez problému, možná ho zachránila neprůstřelná vesta, ale ani zranění na noze nevypadá, že by mu ubralo na výkonu. Na podlaze ani kapka krve, která by mě mohla vést, když mi zmizí z dohledu v jednom z koridorů, kde se chodba křižuje do dvou směrů. Nalevo nebo napravo? Nouzový východy jsou po obou stranách. Jenom přemejšlet. Dolu nemůže. Hádám, že tam už to bude obšancovaný zásahovkou. Pokud se tam dá, tak hodně štěstí. Zbejvá jedinej směr, a sice střecha. Z jedný z chodeb vzduch prořízne ženskej výkřik. Do hajzlu, proč se musí najít vždycky někdo, pro koho příkaz vyklidit prostor nic neznamená? Asi ne, když ste ředitelka zeměkoule v kostýmku a na šteklích a řádně si přepudrovat nos při poplachu je vaše priorita číslo jedna. Naštěstí pro ni, hajzlík, jakmile se dostanu dost blízko, ženskou použije jako překážku a docela jednoduše s ní smýkne, jako by nebyla nic víc než hadrová panenka, po podlaze mym směrem. ,,V pořádku?" zběžně ji zkontroluju a pomůžu na nohy. Přeci jenom sem gentleman. Nejistě přikejvne, nejspíš si v tom fofru ani nevšimla, co jí trefilo. Tim malym zdrženim, zmetek dosáhl svýho. Zahlídnu tak akorát cíp jeho saka mizet za požárníma dveřma vedoucíma k schodišti. Vážně mě ani nehne pronásledovat ho stejnou cestou. Moje plíce pálej a nejedou ani na poloviční výkon. Zkusim svoje štěstí s výtahem. Měl by fungovat. Těch pár vteřin je jako celá věčnost. Na střechu je to jenom pár pater a i při skoro nadlidskym výkonu toho zmetka, bych se měl dostat před něj. Cestou si pro všechny případy vyměnim zásobník za plnej. Pak Becci láskyplně pohladim a strčim zpátky do pouzdra. ,,Promiň, holka, tohle musim zmáknout bez tebe," hořce poznamenám, i když není nikdo, kdo by to slyšel. Na co jinýho se mám spolehnout, když ne na svůj věrnej kvér? Ne, že by se mi nějak příčilo napálit tomu hajzlovi kulku mezi oči, ale chci napřed svoje odpovědi. Vzhledem k tomu, že fyzická konfrontace je asi tak účinná jako jít holejma rukama proti rozjetýmu pásáku, budu muset improvizovat. Ještě nikdy sem to otravný "ding" signalizující příjezd výtahu do cíle neslyšel tak rád. Čekání je nejhorší. Další protipožární dveře, pár schodů k jinejm vedoucim až na střechu. Špatný místo, omezenej prostor nedává moc možností k manévrování a já nechci bejt ten, kdo se při následující bitce bude poroučet po hrbolatym terénu dolu. Ze spodních pater slyšim dusot jednoho páru bot, takže se mi povedlo získat další malou výhodu. Ta větší se ukrejvá v podobě minimaxu na stěně. Improvizace je na světě. Tohle by mohlo vyjít. Nechám za sebou zpátky zaklapnout poslední dveře, opřu se vedle v dostatečný blízkosti pro řádný přivítání. Nějakej čas mi zbejvá. Plochá střecha poskytuje spoustu volnýho prostoru s žádnou možností úniku. Celá budova má půdorys tvaru U. Dvě delší křídla sloužej jako heliporty pro přistávání vrtulníků. Já stojim v tý kratší části. Nic víc než ústí průduchů ventilačního systému. Dobrejch dvacet metrů k sousednim budovám po obouch stranách. Na obzoru začínaj bejt vidět blížící se vrtulníky zásahovky. Právě všas. Počítám, jak dlouho bude trvat, než se sem dostanou. Mělo by to bejt tak akorát na parádní krytí. Svěží vzduch trochu uklidňuje nateklou domlácenou čelist. Hádám, že už teď hraje všema barvama. Cejtim každej sval i kost v těle. Spíš jako stín konstantní bolesti. Uvědomuju si, že tam je, ale nepřekáží mi. Nervy napjatý jako struny. Adrenalín se řítí žilama. Nebude to trvat dlouho. Slyšim zvuk blížících se kroků. Je blízko. Teď, anebo nikdy. Toho zmetka musim dostat, příště už bych příležitost mít nemusel. Pevně obouruč sevřu hasičák. Nejsem žádný tintítko, jenom mi přijde, že proti tomuhle zmetkovi potřebuju veškerou svojí sílu a ještě něco víc. Sice nevim, po jakejch bobulích se z někoho stane téměř nezničitelný hovado, ale zatraceně rád bych je měl. Dveře se s rachotem rozlítnou. Tentokrát mu nedám šanci se ani rozhlídnout. Rozpřáhnu se a udeřim. Dno hasičáku dopadne přímo na jeho frňák. Tupý zadunění a křupnutí chrupavky. Obojí velice uspokojivý zvuky. Stejně jako vidět téměř okamžitej vodopád krve rozlejt se mu z obou direk. Není nezranitelnej, dobrý vědět. Jenom líp odolává bolesti. Nevadí to. Moc mu jí způsobit pro teď není v plánu. Čas na další skvělou funkci minimaxu, zmáčknu kohoutek. Bílá pěna jako šlehačka ozdobí jeho ksicht, hlavně oči. Pointa. Dobře, je to trochu komický, ale hlavně efektivní. Dočasně zbavenej zraku nemá šanci zahlídnout další muj pohyb, i když se zuřivě snaží zbavit pěny a při tom se s vrčenim vrhnout mym směrem. ,,Vypadals, že potřebuješ trochu zchladit, Soptíku," naservíruju mu zbytek. Jenom zavrčí. Nedám mu příležitost k něčemu dalšímu. Plynulym úkrokem se mu dostanu za záda. Opět plnou silou dno hasičáku zasáhne jeho zátylek a konečně ho srazí na kolena. Další rána byla možná už zbytečná, ale cejtim se po ní zatraceně líp. ,,Už nejseš tak silnej, zmetku, co?" plnou silou ho nakopnu do žeber. To je ono! Nedat mu šanci se vzpamatovat. Je to rychlý a brutální a naprosto úžasný. Ještě pár kopaček. Za Jimiho a ty další kluky. Vztek barví moje vize do ruda. Nemám přehled, jak dlouho to trvá. Jediný co vim je, že si přeju naplnit jeho svět utrpenim. ,,Ani hnout, smrade!" Kdybych měl chuť o tom přemejšlet, věděl bych, že ani muj hlas se mi nepodobá. Mě ale teď zajímá jenom moje koleno přitlačený na jeho bederní páteř, bránící mu vstát. Zručný nacvičený gesto, s jakym zaklapnu pouta kolem obou jeho zápěstí. Ruce za zády ohnutý v lokti hřbety dlaní k sobě v úhlu způsobujícím co největší bolest. Nadzvednu se, jenom tolik, abych ho mohl převrátit pod sebou a vidět mu do ksichtu. Zuby má vyceněný v úsměvu. Ani rána mojí pěstí ho nedokáže smazat. Ani série následnejch dalších měnící jeho rysy v krvavou fašírku. Dokud nezůstanu lapat po dechu neschopnej pokračovat. V záplavě krve řinoucí se z nesčetnejch šrámů hořej jeho oči jasně modrou. ,,Nádherné. Tolik zkaženosti v jediné bytosti. Příhlížet tvému zničení mi zbůsobí toliké potěšení. Ne však dnes." Než bych si to stačil přebrat, vzepře se na lopatkách a chodidlech a prostě celou mojí metrákovou váhu ze sebe shodí jako bych nebyl nic než otravnej hmyz. Ještě rychlejš je na nohách. To všechno s rukama pořád spoutanýma za zády. ,,Brzy," vrhne mym směrem dost nepěknej úsměv. Rozeběhne se k vzdálenějšímu okraji. Co je to za magora? Nevim jestli sem to řekl nahlas nebo si jenom pomyslel. Jedno je jistý, teď se zdá, že se chystá vyklouznout ukončenim svý existence. Nikdo není tak blbej, aby si myslel, že má šanci se zdravou kůží, se přes širokou a hlubokou propast dostat na druhou budovu. Jdu po něm. Jenže je fakt rychlej. Moje střeli tentokrát mířící na jeho nohy ho nedokážou zastavit. Dobře, pálit v běhu není tak přesný. Sakra jenže já do něj kopal, v podstatě sem na něm seděl. Všimnul bych si, kdyby měl neprůstřelnou vestu. Ne rozhodně se ani nepohybuje jako někdo, kdo by na sobě, i tu moderní nejluxusnější verzi skoro kopírující kůži, měl. Sem si jistej, že tam v pokoji do něj šel celej muj zásobník. A on pořád dejchá. Tak, co to potom je? Je to jako sledovat nějakej blbej dokument o přírodě. Nic víc než přihlížet nemůžu. Už sme skoro u okraje a on prostě skočí. Jednu chvíli ho mám a v tu druhou přistane v podřepu na protější střeše. Já stihnu sotva zabrzdit, několik kamínků z okraje pod mýma podrážkama se uvolní. Padaj hloubkou dolu a já bych je nerad následoval. Nemyslim si, že bych dokázal předvést ten samej kousek co on. Tolik zdravýho rozumu mi ještě zbylo. Elegantně se postaví, ruce má volný. S úšklebkem demonstrativně moje klepeta hodí do propasti oddělující nás, než mi zmizí z dohledu. To je ten moment, kdy se všechno posralo po druhý. Zase mi pláchl a tentokrát je to moje chyba. Nechal sem se ovládnout vztekem. Kdybych... Kašlu na kdybych, ty mi stejně teď moc nepomůžou. Přes okraj kouknu dolu na chodník. Stihla se tam nashromáždit moc pěkná přehlídka bezpečnostních jednotek. Velký, lesklý černý káry zásahovek. F.B.I jáci, normální policajtský auta s rozjásanejma majákama. Helikoptéry ve vzduchu už jsou na doslech. Hádám, že vysvětlit důvod zorganizování tohohle jejich jamboree, bude muj úkol.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 26. srpna 2015 v 16:22 | Reagovat

Tedy takové nádherné ráno to bylo , romantika s růží kávou a javorovým sirupem jenže to co bylo se už nevrátí a místo toho se konečně setkáváme s bráchou Prácháče , musím říct že lívance od maminky byl mnohem lepší způsob rozloučení než být uškrcen tím maniakem který je snad ze železa , děkuji skvělý díl jen malé přání bráchu hoď do nějaké černé díry a pracháče zpátky do postýlky našeho detektiva :-D

2 mravenec mravenec | 26. srpna 2015 v 22:23 | Reagovat

Pěkně napínavé. Co to je za mutanty? Snad to nejsou mimozemšťani? To bude chtít hlubší vhled. Konkrétně v tomto díle se mi líbil ten popis žáru temnoty, což nás provází celou povídkou jako titul. A jak moc sladkej a jak moc nebezpečnej vlastně Pracháč je? Těším se na další odhalení. :-)

3 Fénix Fénix | 27. srpna 2015 v 19:23 | Reagovat

[1]:Jo, jo. Sebevražedné mise se nejlépe absolvují s plným žaludkem. Vydatná snídaně je základ komu by se chtělo umírat nalačno že ano? :-D Různé rodiny různé zvyky. Něčí příbuzní pečou lívance a něčí škrtí. ;-)  8-) Jen nevím jak s tím přáním. On by se možná Pracháč ani do té postýl,ky dobrovolně třeba vrátit nechtěl, když bujde bratříček v díře. :-?  :-D

[2]:Zjistit, co jsou ti dva zač, to ještě nějakou chvilku potrvá. Ono s určitými paličatými existencemi je poslední dobou dost těžké pořízení. :-D
Že Pracháč sladkej umí být se nás snažil přesvědčit většinu času. Jak moc nebezpečnej je, se teprva ukáže. Možná. ;-)
Díky moc. Těší mne, že se kapitola líbila. :-)

4 Miki Miki | 28. srpna 2015 v 9:26 | Reagovat

Tak pořád tu hlídám a pak mi to uteče. O_O Takže bratři, něco takového se dalo čekat. No rodinu si nikdo nevybírá, že. ;-) Ale tak jsem vážně moc zvědavá, co jsou vůbec zač.
Moje představa happyendu: zlo nenávratně zničeno a naši dva chlapci spolu zůstanou až na věky věků (bez pejska Jimmiho). :-P Doufám, že tě tohle nepoložilo, ráda bych pokračování. :-D
Díky moc. 8-)

5 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 12:12 | Reagovat

[4]: :-DTato aktualizace záludně vyšla dříve než bylo v plánu, pardon. ;-)  :-D
Ono je to s "bratříčky" ještě trochu jinak, ale chvilku to ještě potrvá se dobrat, co jsou zač. Tajemný si nějak zakládá na své tajemnosti. :-D
Položit mně to nepoložilo což o to, pokračování je už skoro hotové. Jen doufám, že Tebe nepoloží ten konec, co plánuji. ;-)  :-D
Já děkuji též. 8-)

6 Miki Miki | 28. srpna 2015 v 12:26 | Reagovat

[5]: To je dobré vědět, pokusím se připravit na nejhorší společně s krabicí kapesníků. O_O

7 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 12:36 | Reagovat

[6]: :-D Možná to zas až takový doják nebude. ;-) Ale každopádně já mám již zakoupeny letenky někam hodně daleko. 8-)

8 KATKA KATKA | 28. srpna 2015 v 15:06 | Reagovat

Nikam nemysli že tě budu honit po všech čertech a už přemýšlej čím bys nám mohla rozjasnit úsměv na rtech :-D

9 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 15:20 | Reagovat

[8]: Právě na to spoléhám, že mně nebudete nahánět, že ano. :-D Pár nápadů na rozjasnění by tu bylo, otázkou je, který zabere. ;-)

10 ell ell | 28. srpna 2015 v 21:28 | Reagovat

Jestli mi neklapne anděl vs. ďábel a Springer jako neutralizér, to bude blamáž :-x
Springerovo chování budiž omluveno faktem, že je asi dost mimo obraz, stejně jako já. Pánové nám karty nějak vyložit nechtějí a tak se můžeme spolehnout jen na vyprázdněný zásobník do zad "staršího brášky", a to nám taky neklapne :-?
Takže co dál, po městě běhá jakýsi Mesiáš, druhý Mesiáš asi mírní dopad toho prvního a třetí Mesiáš to hodlá vyřešit jako pravý policajt a věrné dítě rodného města :-?
Tak tímto směrem to asi nepůjde. Co dát řeč s panem Tajemným. A zkusit to naopak - nejdřív mluvit pak sex? :-D
Tip: možná trošku příběh alá Constantin? :-?

11 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 21:44 | Reagovat

[10]: Předně gratulace k zmáknutí obou částí. 8-)
:-DMáš nějaké konkrétní Springerovo chování na mysli? Jeho nedovtipnost nebo ten malý amok na střeše? :-?  :-D
Nechtěj vyložit a nechtěj. Dokonce můžu trochu spoilerovat, že i na ten pokec dojde, hormony na uzdě udrží. Ovšem s jakým výsledkem, to už je záležitost příští kapitoly. ;-)
Ehm, pardon, was ist das Constantin? Název mi zní povědomě, ale obsah nějak z čsfd vypáčit nemůžu. :-?

12 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 21:48 | Reagovat

[11]: Dobré už mám. No on je Springer takový podobný dáreček, jako hlavní hrdina ;-)

13 ell ell | 29. srpna 2015 v 18:26 | Reagovat

[12]:No, jo nedalo mi, to.
Konkrétně mám na mysli Springerův boj s větrnými mlýny. V této povídce jsou pouze tři, kteří ví o co jde. Ti-dva-zatím-naprosto-nevíme-kdo-jsou a TY. :-?  A tak nám čtenářům zbývají různé fantasmagorické teorie, a Springerův doposud platný poznatek, že nasype-li do někoho zásobník, měl by být tuhej :-?
Constatin (vlastně Constantine, omlouvám se za nepřesnost) je spolehlivej film a Keanu Reeves je třešnička na dortu. :-P

14 Fénix Fénix | 30. srpna 2015 v 10:10 | Reagovat

[13]: :-D
Boj s větrnými mlýny- tak to je trefné označení. Zrovna takovou má šanci plus lopatky ho zatím pěkně mlátí. :-D Otázka je, jestli vědět, Springerovi bude k něčemu. Po tom všem je jenom člově se vším co k tomu patří. ;-)
Náhodou ty vaše teorie si nesmírně užívám a ony některé nejsou zas tak fantasmagorické. :-D
Film byl zařazen do pořadníku na shlédnutí, vypadá dobře. :-)

15 Jana Jana | 14. září 2015 v 15:49 | Reagovat

Jsem moc zvědavá, jak tohle Springer vysvětlí. Asi se u toho pěkně zapotí. :)
Nemůže se pořád potit jen u příjemných věcí, že ano? :)
Moc nového jsme se tedy nedozvěděli. Jen bylo potvrzeno to, co jsme vlastně tušili.
Velice se už těším na další díl.
A konečně na ten rozhovor. :)

16 Fénix Fénix | 14. září 2015 v 17:13 | Reagovat

[15]: No, dalo by se říci, že na pomoc mu přijde přímo nečekaný zásah z hůry. :-D
Těch příjemných příležitostí na pocení ho v dohledné době příliš nečeká, pravda. :-D To je těžké, ono jim to s tou přímostí nějak nejde ani vysílat ani přijímat, takž než se někomu rozsvítí natolik, že bude i schopný s informacemi nakládat, ještě to chvilku potrvá. :-D
Ono to asi bohužel vůbec potrvá. Jaká je pravděpodobnost, že v průběhu psaní jedné povídky kiksne dvakrát počítač? Čili momentální situace je taková, že dvě už skoro hotové kapitoly jsou na již opět mrtvém pc s tím, že tentokrát není jisté, že se k nim tak snadno dostanu. -Ano, jsem kretén a zálohovat si práci se nenaučím.- Zítra budu vědět více, tak mi věnujte ticho vzpomínku spolu s modlitbou všem známým i neznámým božstvům, protože přepisovat to od znova by bylo na hodně dlouho. :-(

17 Jana Jana | 15. září 2015 v 15:40 | Reagovat

[16]: Neprobírali jsme už jednou to tvoje zálohování? :-)

18 Fénix Fénix | 15. září 2015 v 17:52 | Reagovat

[17]:Jo, tuším, že při posledním kiksu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.