Žárem temnoty 18. kapitola A.

25. srpna 2015 v 1:59 | Fénix |  Žárem temnoty
Vítám veškeré čtenářstvo u dalšího pokračování! Je to tak. Pomalu ale jistě se blížíme do finále. Doporučuji užít si první cukrovatější část, dále už to tak milé nebude. ;)
Jen nevím, či se to dnes více zamotalo nebo je přeci jen nějaké rozuzlení na světě. Napište mi o tom. :D Děkuji všem, za tu úžasnou komentářovou smršť u poslední kapitoly. Měla vpravdě nakopávací efekt. :D
Také, opět klasicky, obrovský dík Janě, za betaread.




Kapitola 18

Už si ani nepamatuju, kdy naposled sem vychrápával až do poledne. Jasnej důkaz toho, jak moc vyšťavenej z těch posledních dní sem byl. No, teď se cejtim docela fit, připravenej čelit dalšímu dni, i když předpokládám, že ten tak skvělej nebude. Dopřeju si ještě pár minut blaženýho částečnýho bezvědomí zamotanej do hřejivý kombinace přikrývky a druhýho těla volně přehozenýho přes moje. Přirozenej stav jakym sem si zvykl těch pár posledních dní se probouzet. Kdo by si pomyslel, že Pracháč se ve spánku mění ve velkou mazlivou kočku závislou na lidskym teple? Kdo by si pomyslel, že mě něco takovýho může bejt přijemný? Zrovna jako, že se někdy budu víc rán po sobě probouzet vedle jednoho a toho samýho člověka? Já určitě ne. Pracháč se ve spánku trochu zavrtí. Nosem zarejdí v mojí krční jamce, na krku mě pošimrá teplej dech, když spokojeně zavzdychá. Moc přijemný probouzení nebejt jeho kolena nevědomky atakujícího muj podbřišek. Tohle ráno maj jiný lidský potřeby přednost. Dost rychle se vyštrachám na nohy a do koupelny.

***ooo***

Jak se dalo čekat, zbytek kvartýru je už prázdnej. Všechno uklizený nezvykle na svým místě. Po Siobhan ani stopa vyjma tácu se všim, co je třeba k dokonalý snídani pro dva. Osamělá růže ve váze je dost klišoidní, ale nechám to tak. Už jenom z respektu k někomu, kdo nelenil a razil do krámku s kytkma přes ulici, ji obstarat. Dvě skleničky s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou. Asi to není tak dlouho, co Siobhan odešla, protože jídlo pod poklopama je ještě teplý. Lívance s javorovym sirupem pro Pracháče a míchaný vajíčka s párkem a křupavou slaninou pro mě. Naštěstí tu není nikdo, kdo by mě přichytil s trochu sentimentálnim úsměvem, při pohledu na vzkaz u jídla. Neminul den z mejch školních let, kdybych ve svým kufříku na svačinu nenašel i nějakej vzkaz. Ujištění o náklonnosti, jako by to bylo snad třeba. Tentokrát je to ale i něco jinýho. "Užij si svou dávku cholesterolu a všeho mastného. Doufám, že v sobotu s vámi mohu počítat. Pusu pro oba. S." Nedostávám svůj oblíbenej infarktovej balíček jen tak. Úplatek. Siobhan je neuvěřitelná. Zavrtim hlavou nad dalšim z pokusů o manipulaci. Kartičku bezděky strčim do kapsy riflí. Na tác přidám dva hrnky s čerstvě uvařenym kafem.

***ooo***

Nikdy sem nebyl schopnej odolávat dost dobře pokušení. Třeba, že sám sebe spíš než slabocha neschopnýho nepodléhat svejm nejmržtějšim pudum, radši vidim jako pragmatika využívajícího příležitost, když se mu sama nabízí. To platí i tentokrát. Pracháč pořád v hlubokym spánku, rozpláclej na břiše s končetinama volně rozhozenýma, že zabírá celou šířku mojí postele, je lákadlo jakýmu se odolat nedá, ani při troše pevný vůle. Chce to pořádnou dávku důvěry anebo sebevědomí, timhle způsobem vytuhnout v cizim prostředí. No jemu nejspíš nechybí ani jedno. Někdo, kdo je přesvědčenej, že má situaci pevně v rukách. S až dětinskou radostí, se přikradu k posteli, bez zbytečnýho hluku položim tác s jídlem na noční stolek. Je to moc snadný a nabízí se to samo. Vzít růži, zlehka květem přejet po tváři pootočený mym směrem, krku, celý dýlce páteře, až k bedrum, kde začíná okraj přikrývky. S dávkou zlomyslnosti si vychutnávám všechny ty nepatrný záškuby na Pracháčově muskulatuře v místech, kde se okvětní plátky dotknou kůže. Ne, určitě nemá lehkej spánek bojovníka. Celou tu cestu zopakuju s nástupem na druhý lopatce. Možná bych si takhle hrát vydržel zbytek dne, protože mě vážně baví sledovat, jak se pod tenkou látkou provokativně posouvá jeho malá prdelka i lehce škube koutek úst v nevědomym úsměvu. Dokonce začnu věřit, že by mě nechal. Začnu bejt dokonce už přesvědčenej, že z limbu by ho neprobrala ani šupa z kanónu, když na mě rozespale zamžourá. Jenom jednim okem z pod čupřiny hnědých vlasů nádherně neuspořádaný spánkem. ,,Ahoj," pozdravim ho se sebevědomym úsměvem vůbec nic neříkajícim o tom, jak hloupě provinile se cejtim přistiženej při tak patetický akci. Aspoň, se nezdá, že by mě chtěl soudit, i když mu pohled padne na růži pořád v mejch prstech. Jenom vyklene to svoje dokonalý obočí, jako by si chvíli nebyl jistej nebo mě vybízel k pokračování. Možná spíš to druhý, protože v zápětí si pohodlnějš položí hlavu na překřížený ruce pro lepší výhled: ,,Pokračuj, je to příjemné," vzdychne. Naposled pohladim květem lákavou prohlubeň v dolní části zad. Obkročmo zajmu jeho tělo mezi svejma, už do riflí oblečenýma, stehnama. Několikrát krátce políbim vybraný místa na jeho ramenou: ,,Je čas vstávat," zamumlám měkkce. Uvolněnost a pohoda, jak se od rána cejtim, se odráží v mym chování. Pro tuhle chvíli se snažim ignorovat nepřijemně mravenčivej pocit, že tohle je to pověstný oko bouře a ta nejhorší průtrž mě teprve čeká. ,,Snídaně je hotová," oznámim. Mám dost důvodů si myslet, že je dokonalej, protože i po ránu jeho následnej polibek chutná po čokoládě. Až moc dokonalej na člověka. ,,Informace toť takřka zásadního významu," krásně se usměje. Posunu se na posteli, abysme měli oba dost místa pro tác, kterej položim na matraci mezi nás. Zase je tu zvědavě vyklenutý obočí, pohled jiskřící pobavenim pátravě těká z lívanců na mě a zpátky. ,,Nedělej si iluze, Siobhan se vytáhla a zdá se, že i přesně vyhmátla tu tvojí závislost na sladkym," zachraňuju si aspoň poslední zbytky drsňácký image. Kuchtit, jistě, to by ještě tak hrálo. ,,Jsou všechny ženy tak vnímavé?" zeptá se, během toho, co mám možnost sledovat jeho vnitřní dilema, jestli se hned pustit do dávky cukru nebo kafe. Nakonec touha po kofeinu zvítězí, tak jako u mě. ,,To nevim, ale mámy nejspíš jo," úsměv schovám za okrajem svýho hrnku. Pracháč si tak, jak je jeho zvykem, do toho svýho vyklopí automaticky řádnou porci cukru. Lžičkou krouží po hladině dýl, než by bylo třeba, jakoby o něčem přemejšlel. ,,Máš ji rád, přes to, že vyznává jiné hodnoty a ona tebe na vzdor tomu, že jsi minimálně v jedné etapě života představoval vše, čím opovrhuje. Co více, nechala tě, se tím stát. Doba se změnila, přes to jsem přesvědčen, že ani nyní nebývá zvykem tolerovat neúctu k starším," zní to jako plochej závěr pozorování přesto na konci slyšim jasnej otazník. ,,Jo, protože tohle je způsob, jak to děláme my. Je to asi to, co obnáší vzájemnej respekt. Když ti na někom záleží, nemusíš nutně schvalovat jeho volby, ale přijmeš je. Né z povinnosti, protože bych jí, jako syn něco dlužil nebo hůř, ona měla nějaký povinnosti ke mně. Prostě tak, bez podmínek, jenom proto, že to dělá toho druhýho šťastnym. Na tomhle to vidíš nejlíp," demonstrativně na vidličku nabodnu plátek křupavý slaniny, ,,Její názor na maso dobře znáš. Přesto, když bylo třeba, vždycky sem doma dostal ten nejlepší steak. A já na oplátku bez keců zdlábnul svojí porci sóji k večeři. Komrpomisy," v rámci svejch možností sem asi vymyslel tu nejlepší analogii. Hlubokomyslný debaty nejsou tak docela muj píseček, tak sem vzal to, co je mi nejblíž. Ku podivu to asi zabralo. ,,Myslím, že rozumím," Pracháč se konečně pustí do svojí porce lívanců. Precizně vidličkou odkrajuje malý kousky máchaný v nestydatym množství sirupu. Užívám si tu chvilku ticha a klidu, sám zabranej do svojí snídaně, která ovšem netrvá moc dlouho. Sakra, proč jenom ten chlap musí mít tolik otázek. ,,Tvá ústa mluví o vzájemném respektu, ovšem tvé myšlenky jsou jiné, proč?" V duchu zakleju. Vypadá to, že si vzal naší famílii jako modelovej vzorek nějakýho svýho experimentu. Hezký. Přes to, nebo právě kvůli tomu, ten jeho pohled, co na mě v současnosti upírá. Jako zírat do samotnýho jádra sopky. Bezedná temná propast se stopama tekoucí lávy na okraji zorniček. Nutí mě odpovědět pokud možno, co nejupřímnějš. ,,Je to komplikovaný. To, že někoho respektuješ i s jeho názorama ještě neznamená, že musíš bejt nadšenej s jeho rozhodnutíma. Spíš naopak. Pokud ti na někom nezáleží, může ti bejt jedno, když šlápne vedle a nabije si čumák. V opačnym případě, každá jeho chyba bolí víc než tvoje vlastní. O to víc, když víš, že s tim nemůžeš nic dělat. Teda aspoň myslim, že to tak funguje," dodám. Nelíbí se mi, kolem čeho se tenhle rozhovor točí. Pracháč přikejvne na srozuměnou. Na někoho, kdo rejpá do citlivejch míst, až podezřele spokojeně sežvejká další sousto. ,,Pak to tedy není tvá vlastní arogance nutící tě k přesvědčení, že ostatní jsou omylní a jediné tvé stanovisko je správné," nadhodí s klidem. Zajímavý, že zrovna ten pravej mě tu obviňuje z arogance. Trochu sranda. ,,Od tebe to sedí," ušklíbnu se, ,,Možná to tak i je, ale teď už stačilo. Žádný pitvání charakteru před ani v průběhu snídaně," další muj úšklebek, ,,Teď se jí. Na světě je kdoví kolik milionu hladovějících, tak jez než ti to někdo sežere," názorně mu ukrást kus lívance z talíře je dost dobrej odpoutávací manévr, aby ho přešli další dotěrný otázky. Zabere to. Jeho smrtící pohled je k nezaplacení a vážně se další chvilku věnuje svýmu talíři. Ani tentokrát ale požehnaný ticho netrvá moc dlouho. ,,Jaké máš plány pro dnešní den?" Skoro přeslechnu otázku. Příliš zaujatej zíránim na ulpělou kapku javorovýho sirupu na jeho rtu. ,,Ehm, jo. Dobrý, že se ptáš," potřebuju získat čas, na svůj plán potřebuju svoje nejlepší soustředění. Rozhodně není dobrej nápad nechat se jakkoliv rozptylovat. ,,Myslel sem, že zajdem do špitálu za Mikim, však víš, ten klučina, cos ho pomáhal zachraňovat a pak dál se uvidí." Je mi jasný, že nejeví ani zbla zájmu o život zmíněnýho klučiny, jenže to není podstata. Pracháč se zamračí: ,,Nejsem přesvědčen, zda je to dobrý nápad. Jsem názoru, že by bylo daleko lépe se zaměřit na živé, nežli na ty stojící na prahu smrti," pochopitelně, že odmítne. Teď sem na tahu já. Tak schválně, jestli pak to kouzlo může fungovat obousměrně? ,,Já přesvědčenej sem," vykouzlim svůj nejzářivější úsměv, ,,No tak, Zlatíčko, jenom se tam na chvilku stavíme. Je to přeci i tvoje zásluha, že je naživu, vsadim se, že jeho rodiče ti rádi osobně poděkujou a mimo to, potřebuju dát řeč s pár svědkama kvůli tomu požáru. Třeba si někdo z nich něčeho důležitýho všimnul," už nevim, kolikátý že sme to měli pravidlo, že nejlíp se blufuje s částečnou pravdou? No není nad trochu praxe. Zvlášť, když věci fungujou, jak maj. Pracháč už vůbec v mojí přítomnosti není tak obezřetnej. Můžu snadno vyčíst prostý znechucení při zmínce o děkovačce, jako zarputilej odpor při další části. ,,Nic než mrhání energií," zamručí. Máme tu spolu další poprvé, i když tohle bych si radši odpustil. Vlastně sem ho ještě nikdy neviděl skutečně nenaloženýho. Musí pro to bejt důvod. ,,Když řeknu pěkně prosím?" zapředu. Palcem odstranim rozptylující sladkost z jeho rtu a olíznu. Potlačim otřesení se. Nikdy sem neměl rád přehnanou sladkost javorovýho sirupu. ,,Zdá se, že cesty Osudu jsou nevyhnutelné," zazní dost rezignovanej Pracháčův povzdech. Zapletu svoje prsty do změti jeho pořád ještě spánkem neuspořádanejch vlasů. Odhodlanej odměnit jeho rozhodnutí důkladym polibkem: ,,Hodnej kluk," zavrnim. První část plánu - splněna. ,,A čistě jen tak pro pořádek, nevěřim na nic jako Osud," ušklíbnu se. Počastuje mě dost divnym pohledem, ale neřekne nic. Beztak líbání je lepší způsob, jak zabít ještě trochu toho času před odchodem. V kombinaci s jeho slinama, javorovej sirup zas až tak špatně nechutná.

***ooo***

A sme zase tu. Dlouhá nemocniční chodba se zdá klidná, obvyklej ruch běžnýho návštěvního dne a nic víc. Obvyklá sterilita stěn nahrazená infantilníma pestrobarevnýma obrázkama, který snad maj navodit dojem veselí. Plyšáci a další hračky, kam se podíváš. Doktoři i pomocnej personál v zářivejch barvách místo klasickejch mundůrů. Všechno pro to, aby se zdejší malí obyvatelé cejtili, co nejlíp, když už tu musej trávit víc času než doma a některý se domu už nikdy nevrátěj. Smích tu neuslyšíš. Jenom beznaděj ve tvářích rodičů. Některý z těch děcek jsou statečnější než jejich rodiče. Předstíraj bezstarostnost pro jejich klid. Místo milosrdnejch lží. Nemusim řikat, že mi tu není dvakrát nejlíp a Pracháč se zdá ještě napjatější než já. Je mi jasný, že tu není kvůli tomu, že sem pěkně poprosil a už vůbec ne ze svý dobrý vůle. Přes jeho klasicky nóbl postoj, z jeho celýho chování vyzařuje nějakej druh nevyslovený rezignace. Jako by byl jenom nepatrná tříska vhozená do víru dění. ,,Běž napřed, jsou to ty čtvrtý dveře od konce z leva," zainstruuju ho, zatím co já zakotvym u dveří doktorskýho pokoje. Mladej felčař, se kterym se chystám dát řeč, mě už dobře zná a přivítá unavenym pousmánim, sotva mě zahlídne ve futrech. Úplně poprvý sem byl trochu překvapenej jeho vstřícností, ale byla to zásluha Mikiho rodičů, že sem dostal privilegium, bejt informovanej o čemkoliv sem si přál ohledně stavu jejich synka. Byl sem převezenej z intenzivky, protože tam pro něj nic víc nemohli udělat. Jeho stav pořád neměnnej. Životně důležitý orgány na pomezí mezi totálnim kolapsem, jenom pomalu se hojící poškození a zdánlivě bezdůvodný kóma. Nezbejvá nic, než čekat. Týdny, měsíce, možná roky. Prognóza není moc příznivá. Víc než přívalu odbornejch termínů, kterýma mě doktůrek zahlcuje, věnuju svojí pozornost Pracháčově siluetě. Už sem si toho všimnul cestou sem. Jeden specifickej druh lidí mu věnuje zvláštní pozornost. Předtim, z těch, co toho byli schopný, většinou starý lidi, který jsme míjeli. Nejsem zvyklej vůbec, že se někdo culí mym směrem. Fajn, Pracháč vypadá dobře, jenže tohle není ten druh úsměvů. Spíš jako smíření, jako by dokázal dát mír jenom tim, že je. Nic na tom nemění fakt, že nikomu z těch lidí nevěnoval ani jedinej delší pohled. Procházel kolem nich s arogantní nabubřelostí a naprosto kamennou tváří, přesto oni se zdáli šťastný. Teď udělá výjimku. Nebo spíš, výjimka mu nedovolí ji ignorovat. Asi devítiletá holčina. Kruhy pod očima zdajícíma se příliš velký, vystupující ze skeletu potaženýho kůží. Baseballová čapka nedokáže zakrejt absenci vlasů. Sakra! Chlap by musel bejt z kamene, aby s nim nepohnul pohled, když přesvědčí ošetřovatelku zastavit vozejk přímo v cestě Pracháčovi, se vší námahou se postaví na tenký nohy, s příliš výraznejma kolenama, vyčuhující z pod nemocničních hadrů, po několika vratkejch krocích dojde až k němu. Na dálku nemůžu slyšet slova, který si vyměněj, jenom dál sleduju, jak si přidřepne, aby byl na stejný úrovni jako ona. Něco mu pošeptá a on zavrtí hlavou. Její ruce působěj neúměrně dlouhý k tělu s nezdravě markantně vystouplýma loketníma kloubama. Omotá mu je kolem krku a k mýmu údivu, on jí gesto opětuje. Drobný záda sevře v jednorukym objetí. Slova, který jsou určený jen jí pošeptá do ucha, vtiskne polibek na spánek. Do háje! Dal bych nevim co, za to vědět, jaký tajemství si můžou vyměňovat s malou holkou. Jedno je jistý, ona na rozdíl od svýho stavu ještě před minutou, teď skoro září nějakym druhem hyperaktivní energie a Pracháč dál pokračuje se svým nezaujatym výrazem. Rychle se rozloučim s doktorem a doženu ho. ,,Neřekneš mi, o čem to bylo, že ne? Že by další tvoje příbuzná?" připomenu tu babču z první návštěvy. Obě působily jako by ho důvěrně znaly a co víc, měli možnost dostat se pod tu jeho nedotknutelnou skořápku. Pracháč mě obdaří křivim úsměvem jednoho zdvyženýho koutku. Super. Žádný vysvětlení tady.

***ooo***

Mikiho pokoj bych poznal i bez předchozí znalosti. Uniformovanej platfusák v současnosti podřimující na sesli u vchodu, dost jasně nezapadá do zdejšího poklidnýho standardu. Vážně chabej pokus zajistit bezpečí jedinýho svědka. Zelenáč, co není štonc, si ani uhlídat vlastní kelímek s kafem převrácenej pod rukou na stole, pod nim louže hnědý břečky z obsahu. Zastavim se na chvilku, nerozhodnej mezi hladkym proklouznutim do pokoje a chutí dát tomu cápkovi pořádnej céres, za chrnění ve službě. Už se mi na jazyk dere pár pěkně ostrejch slov, když si všimnu dění uvnitř skrz prosklený dveře. Není pochyb. Není ani čas váhat. ,,Kurva!" tiše zakleju, zádama přitisknutej vedle dveří, z dohledu. Jenom chvilku přemejšlet. Je to tady. Cejtim svoje kapiláry stahovat se v nejprvotnějšim obranym reflexu. ,,Najdi nějakýho doktora, něco si vymysli třeba, že sou v budově teroristi, co já vim... on už bude vědět, jak se o všechno další postarat," syknu na Pracháče. Odstranění civilistů je priorita, přiznám se, že nemám ponětí, jak tohle dopadne, ale chodba plná návštěv a personálu určitě není dobrá věc. Od jistý doby, doktoři věděj líp, jak hladce a v klidu, dostat všechny do bezpečí. Chci ho odrovnat sám, ale ne takhle. A taky nechci Pracháče u toho, když si nemůžu bejt jistej, na čí straně stojí jeho loajalita. Předpokládám, že za chvilku bude třeba lékařskýho ošetření víc než jenom pro zelenáče, kterej už vim, že si nedával dvacet jen tak sám od sebe, ale je živej, což mi krátký ohledání jeho pulsu na krku potvrdí, ,,Vezmi ho sebou, ať se na něj někdo podívá," přijde jakoby dodatečnej nápad. Pracháč se ani nehne, vyjma železnýho stisku na mym zápěstí a něčeho, co nedokážu zařadit, odrážejícího se mu v očích. ,,Nedělej to," řekne prostě, ,,Rozvaha, pamatuješ? Nenastal pravý čas," zdůrazní. Čas vážně neni, přemejšlet o jeho motivech nebo dlouze diskutovat. ,,A kdy bude, až ten kluk vedle zařve? Tentokrát si ho utýct nenechám, nezabráníš mi v tom," s tim se mu vyškubnu: ,,Dělej, jak řikám!" nařídim, poldu ze židle mu skoro hodim do náruče. Miluju pocit téměř neomezený síly ve svalech propůjčenej adrenalínem. Zbystřenej zrak i sluch. Jako bych se až teď probral z hlubokýho spánku. Dál se o nikoho a nic nestarám. Mám jasnej cíl. Všechno až teď začne dávat smysl. Osvobozenej od všeho pochybování. Rozvaha se všeobecně přeceňuje. Vrazim do dveří, moment překvapení by měl bejt na mojí straně. Ani nevzdechnu po bouchačce v pouzdře. Střílet tady se všema těma nemocničníma mašinkama okolo dřív, než bude nezbytně nutný, by byl příliš velkej risk, leda bych chtěl pokoj a nejspíš zbytek patra celý nemocnice vyhodit do luftu. To si uvědomuju. Zrovna jako to, že jenom blázen by šel do akce bez pořádnýho krytí. ,,Jdi od něj, hajzle!" zařvu právě tak včas, aby nestvůra naklánějící se nad bezmocnym Mikim, škubajícim sebou zase v tom už dobře známym druhu záchvatu, zahlídla mojí pěst letící mu do ksichtu. Klouby zabolej, jako praštit do betonovýho bloku. Nenechám ho padnout na Mikiho. Druhou rukou drapnu klopu jeho saka připravenej vší silou ho skolit k zemi. Chyba. Uvědomim si to až moc pozdě. Neměl sem si ho pustit vůbec k tělu. ,,Ty..." spíš zvířecí zavrčení. Jeho prsty se zarejou do mýho krku. Znova ho vší silou praštim ve snaze se osvobodit. Bezúčelně. Je mnohem silnější a rychlejší než já. Než vůbec kdokoliv koho sem kdy poznal. Nemám šanci. Železný sevření dál drtí mojí průdušnici. Nehty se zarejvaj do masa. Nelidsky modrý oči na dennim světle nezářej, jako při našem poslednim setkání, přesto je v nich něco nebezpečnýho, čistej děs hrozící samovolně zachvátit každou buňku mýho těla. Jako pohlídnout do tváře čistýmu koncentrovanýmu Zlu. Zdrhej! Moje instinkty doslova ječej. Nedokážu se pohnout, a když už se vzpamatuju, vnímám akorát tupou bolest, jako by mi jeho jedinej úder rozdrtil všechny obličejový kosti. Teplou, železitou chuť krve v puse. Přes tmu před očima a konstantní zvonění v uších se naslepo snažim ránu vrátit. Jenže je pozdě. Další, co si uvědomim je let vzduchem napříč pokojem, řinčení stojanu se zapomenutou resuscitační sadou, kterej sem nejspíš srazil cestou, náraz mejch zad do zdi. Napadne mě, že poslední dobou se mi to stává nějak často. Jenže naposled to bylo v docela jiný situaci. Zábavná myšlenka. Než promluvim musim vyflusnout větší dávku krve nahromaděnou v puse. ,,Kurva! Fakt bych si přál, abyste to nedělali," jestli tohle má bejt moje poslední chvilka odejdu s plnou parádou. Smích, co se mi vydere z poškozenýho hrdla, zní dost nemocně. Nevzdávám to. Nemůžu. Přesto, že zbitý tělo protestuje. S námahou se vydrápu do podřepu. Ne, rozhodně nemám v plánu zkapat na kolenou třeba, že se musim přidržet zdi, svět se se mnou motá. Ruka, ale sevře kvér jistě. Chladná váha v dlani je uklidňující. Hajzl se ke mně blíží s elegancí šelmy. Odjistit, vypálit. Padesát na padesát, že ho dokážu trefit. Obrysy všeho kolem vnímám dvojitě. Nějak z toho všeho vystupuje jeho opovržlivej úšklebek. Je u mě a prostě a jednoduše mi vykopne kvér z ruky, další rána hřbetem ruky přes tvář mě srazí zpátky na zadek. ,,Bláhový, nanicovatý červe, jak se opovažuješ?" zaklekne ke mně. Jeho hlas zní mrazivě, jako dotek samotný Smrti. Jeho skutečněj dotek, kterym opět sevře mojí průdušnici, hřeje. Analytická poznámka, možná víc než běžnejch třicet sedm stupňů. Kurevsky víc. Tentokrát nestiskne vůbec silně. Možná bych se i dokázal osvobodit. Nemůžu uvěřit svýmu štěstí, slabá naděje na záchranu. Vyflusnu další krvavou slinu, tentokrát jemu přímo do ksichtu. V čase, kdy jí znechuceně stírá, Pean z resuscitační sady, mu vší silou vrazim do jednoho z exponovaných stehen. Užívám si prchavej okamžik vítězství, kroutim nástrojem v ráně, jak se bolestí křivěj rysy mýho protivníka. Rudá krev prosakuje bílou látkou kalhot. Velmi prchavej okamžik vítězství. Nepovolí, jenom víc zesíli stisk na mym krku, druhá ruka stejně silně sevře zápěstí. Hrome! Asi slyšim prasknout kost. Nejspíš je to výsledkek těch předešlejch šup nebo vinou akutního nedostatku kyslíku, že cejtim závrať. Poslední, co si jakž takž uvědomuju, je jeho úšklebek a to jak si sám vytáhne Pean z nohy, jako by nebyl nic víc než otravná tříska. Nějak je mi to jedno. Nedokážu s tim bojovat. Moje končetiny už nepatřej víc mně. Nepřinutim je se hnout. Proč bych taky měl? Moje tělo se potápí do oceánu klidu. Uklidňující prázdnota. Nikdo a nic už není důležitý. Žádná bolest. Tak takový to je umírat? ,,Nyní shoř mou potupou!" slyšim slova, ale nejsou důležitý. Vlastně je to příjemný. To, jak se říká, že člověku před smrtí proběhne před očima celej život. Já vidim jenom segmenty z něj. Možná, že ani nejsou moje. Sem si jistej, že sem nikdy nic neměl s žádnym Amišem. Teda vypadá tak. Kluk, ne víc jak sedmnáct let. Lněná bílá košile do půlky otevřená odhaluje snědou lehce osvalenou hruď někoho, kdo je zvyklej valnou část dne manuálně pracovat pod přímym sluncem svlečenej. Černý kalhoty držený na místě párem šlí, zakrejvaj hezky tvarovaný stehna i zadek. Navyklym gestem si sundá z hlavy klobouk a otře pot z čela, pak se podívá mym směrem a usměje se. Téměř dokonalý zářivě bílý zuby v úsměvu, mě hned upoutaj. Je horkej letní den, na kůži cejtim teplo slunečních paprsků. Vůni zeminy a trávy z pole ve vzduchu. V puse mám vyprahlo a voda, kterou mi nabídne z dřevěnýho džberu co má u nohou, příjemně chladí. Pořád se usmívá. Pak mi pokyne, abych ho následoval. Jdeme dlouhou cestou, svěží zelenou travou až k velkýmu dřevěnýmu domu. V dálce odbíjí zvon. Čas na večeři. Dům patří jeho rodině. Přijmou mě, jako vítanýho hosta. Asi jedenáct lidí kolem velkýho stolu. Ženy i malý holky maj na hlavách šátky a stejnej staromódní druh šatů jako muži. Bez rozdílu věku všechny pomáhaj s nošenim na stůl. Pán domu sedí v čele na protější straně. Přes hustý, dlouhý vousy je mu sotva vidět pohybovat se rty, když mluví. Mladší děti se pošťuchujou. Starší holky se na mě usmívaj. Jídlo je skromný skládající se z dušenýho masa a zeleniny. Nevnímám chuť ani konverzaci přesto, že vim, že se jí aktivně účastnim. Mám oči jenom pro toho kluka, co mě sem přivedl. Když si je jistej, že se nikdo jinej nedívá, vyšle každou chvíli mym směrem kradmej pohled a letmej úsměv. Nemaj místo v domě, kde bych mohl přespat, ale nabídnou mi stodolu. Nevadí mi to. Kluk se ochotně nabídne, že mě tam odvede. Je tmavá noc. Hvězdy na obloze jasně zářej. Jde krok přede mnou. Na cestu svítí lucernou. S každym pohybem zavrtí zadkem. Provokuje mě. Nedokážu popsat, co chci, ale toužim po tom. Prahnu a on je muj chladivej pramen schopnej jedinym dotekem ukojit mojí žízeň. Položí lucernu na snop slámy. Měkký plápolající světlo ozařuje pár nejbližších stop. Venku je ticho. Všichni spí. Jsme tu jen my dva. Zase se na mě usměje. V jeho očích plápolá hřích. Měkce mě políbí na rty. Sotva patrnej dotek, mě nechá nadrženějšim, než si kdy pamatuju, že bych byl. Skoro to bolí. Docela určitě to bolí. Cejtim nesnesitelnou bolest v rozkroku a taky hrudi. Nesnesitelnou a vzrušující zároveň. Nedokážu tomu odolat. Přesto, že vim, že je to špatný. Minimálně z toho důvodu, že mě pozvali do svýho domu a já bych takhle měl zneužít jejich pohostinství. Jednu po druhý pomalu odepne šle. Přes hlavu přetáhne košili. Vystoupí z kalhot. Dočista nahej. Krásnej jako samotný pokušení. Pyšnej na svý tělo. Opálená dlaň pomalu klouže po hrudi přes břicho až k vztyčenému údu žadonícímu o pozornost. Škádlí mne. Ale já jsem silnější, než abych podlehl pokušení. Bojuju s tím. Je to špatné! Jsem čistota! Jsem dokonalost! Vysoko nad primitivním chtíčem. Vysoko nad nimi. To primitivním smrtelníkům patří podléhat nejnižším pudům pramenícím z jejich ubohé slabosti těl. Ne mně! Jim je dáno klanět se velikosti. Klečet v prachu u mých nohou. Tak se i stane. Pokoření je jejich přirozeností. Pojme mne do úst. Ochotně a rád přijímá svůj úděl. Mladé tělo skýtající veškeré rozkoše. Jen ono může uhasit žár sžírající mou podstatu. Není to dost. Nepřestává se usmívat, když si beru jeho tělo. Ubohý smrtelník nemůže stačit. Toužím, potřebuju, jeho vnitřnosti roztrhat ve dví svým pyjem. Napít se a nasytit jeho masa i krve. Musí mi patřit. Svou duší i tělem. Plod Světla pohltila Temnota. Jaká zrada! Zlo maskované pokorou. Ďábel v těle služebníka! Proradný jako všichni jeho druhu. Oklamal mne! Nechal jsem se! Co jsem to učinil? Pro jediný úsměv dral maso svými zuby, jako šelma, by't mi ho nebylo třeba. Poskvrnil svou dokonalost. Podlehl chtíči. Zrůda! Vyvrženec. To né já! To on! On je na vině! Musí zaplatit! Nedovolím, aby se to zopakovalo. Musí hořet, za svou vinu. Hnisající vřed pokušení na neposkvrněném těle je třeba vypálit. Bolí to. Pálí to! Plameny stravujou mrtvý mladý tělo pod mejma rukama. Sláma hoří. Trámy okolo se hroutěj. Plíce plní pach spálenýho masa a kouř. Oheň ve slabinách. Oheň v hrudi. Bolest ošisťuje. Oheň je vykoupení ze slabosti. Všichni hříšníci budou vykoupeni. Chtíč není slabost. Nejsem zrůda. Zrůdy nedokážou milovat. Já jo. Zrůdy nedokážou mít opravdový přátele ani rodinu. Jenny, Ben, moje máma, ségra a děcka. Miluju je. A oni mě. Dokážu cejtit lásku. Ne jenom chtíč. Jsem lepší než to, jsem silnější. Přál bych si je ještě jednou vidět. Umírám. Bolí to. Řikali, že to bolet nebude. Ale tohle bolí. Bolest je samotnou podstatou mojí existence. Spaluje mě zevnitř. Všechny moje orgány hořej zaživa. Chci se vrátit zpátky na začátek do toho místa klidu. Mohl bych, kdybych chtěl. Je tak blízko. Jenom se poddat. Smířit se s bolestí. Přijmout temnotu...
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 28. srpna 2015 v 18:54 | Reagovat

Šla jsem juknout na komenty a ejhle nová kapitola ??? Odborník žasne, laik se diví, tedy - s chutí do toho. :-P
Po úvodu, mě napadá (kromě toho, že je to naprosto sladká romantika k uslintání) - Saturnin, přesně nevím jak se jmenovala na konci filmu ta jejich agentura, která přepisovala romány a dávala věci na pravou míru :-D (tohle si dokáži vybavit jen v literatuře, nikoliv, když se podívám na svou drahou polovičku :-D  :-D)
Měl použít opačnou stranu růže, zatnutý trn v zadnici není romantický, ale určo vybudí bojovníkovy instinkty ;-)
ANO, všechny ženu jsou tak vnímavé, protože bys jinak holečku dostal tak akorát kafe ;-) a možná New York times.
To bylo trošku cynické vůči tomu zachráněnému chlapci, asi není ve středu zájmu a pan Tajemný na něj nehodlá plýtvat energií.
Tak jsme na tom se Springerem opět stejně, opět víme velké kulové a já se opět přikloním k verzi s andělem :-?
Ajta, asi by se kromě maminek měli poslouchat i milenci, kteří očividně vědí víc. :-? Springer dal na radu svého adrenalinu a volba se ukázala jako ta méně šťastná :-?
Jiní vidí světlo na konci tunelu, a jen ten náš Phil Marlow kluka, který si říká o ojetí :-D
Ty vado, on ten Springer snad nakonec honí sám sebe. Nevím jestli dám i druhou kapitolu, ale je to naprosto super. Doufám, že z toho nakonec nebude nějaká schyzofrenie.

2 Fénix Fénix | 28. srpna 2015 v 19:40 | Reagovat

No jo. By teď snad kapitoly mohly přibývat snad i svižněji 8-)
Za sladký začátek je prosím odpovědná jediná osoba a sice Springerovo matinka. Růže byl její nápad. Nikdo nevíme, co tím sledovala. Jelikoš její synek není tak docela zdráv na duchu tak se toho pochopitelně musel chytit, že ano. :-D Tedy zas tak poškozený aby někomu rval trny do rici není, ale pseudoromantická gesta mu jdou. :-D
Na druhou stranu, tak si alespoň osladili eventuielní závěr života, no. 8-)
Ha! Saturnina mám čerstvě v pc, tak už vím co tam půjde. :-D
Obávám se, že ani na ty Timesy či Tribune by nedošlo, myslím, že detektiv tiskoviny neodebírá. :-? Leda nějaké staré vydání na closetu? ;-)
Tak pan tajemný má chlapce těžce na háku, to už je známá věc. Proč mi to nikdo nechce věřit, že není zrovna milý člověk? :-D
Springer už ví, ale momentálně je ve fázy popírání. ;-)  8-)
Ono u maminek je větší pravděpodobnost, že mají čestné úmysli, tak se mu zase nemůžeme divit, že raděj následoval instinkt. ;-)
A zase je v tom nevinně, za to co se mu dělo v makovici i když někdo by možná řekl- Karma. 8-) Tedy jako netuším, jestli splním to přání se schyzofrenií jelikoš nějaká duševní neduha se o Springera pokouší momentálně zcela jistě. :-D  8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.