Žárem temnoty 17. kapitola B.

2. srpna 2015 v 18:20 | Fénix |  Žárem temnoty
Dokončení.
Varování: Číst raději v soukromí. ;-)




Fondue, jsou víc než jenom jídlo. Je to příležitost sdílet společnost blízkejch lidí, dělit se o zážitky stejně jako kotlík s náplní. Bytí spolu přes rozdílný názory někdy i kulturu. Tak se stalo, že na jednom místě můžou bejt v míru jedna skoro-teroristka, možná-sériovej vrah a zkrachovalej polda. V podobnym uvolněnym duchu se pak už nese i zbytek večera. Zase je na místě přiznat, že první v řadě posledních měsíců společnejch setkání. Máti se nadšeně chlubí dalšíma story a Pracháč jí zbožně poslouchá. Nešetřící a ani se netající obdivem. Přijde na řadu i pár dalších trapnejch historek z mýho a ségřina dospívání. Nic, co by zdevastovalo mojí hrdost. To už zkrátka k podobnejm druhum setkání patří. Někde tam v průběhu se nechám ukonejšit přijemnym druhem letargie, že je třeba Siobhanina zvučnýho tlesknutí, abych se probral a zvednul obličej do tý doby pohodlně zabořenej do ohbí Pracháčova krku a ramena. ,,Řekla bych, děti, že už je čas to rozpustit a padat do postele. Mám za sebou dlouhou štreku a ty, synku, vypadáš, že už máš taky dost," poslední slova skoro zaniknou v jejim stěží přemáhanym zívnutí. Bodejť by ne. Při zběžnym pohledu na display dvd hodiny ukazujou něco kolem druhý ráno. Nehádám se. S námahou se mi povede posbírat svojí kostru z podlahy a nabídnout i ruku Pracháčovi. Gesto jaký v zápětí olituju, protože Pracháč nějak skončí s rukama omotanýma kolem mýho krku a tělem tisknoucim se k mýmu v ne zrovna slušný blízkosti. ,,Budeme mít sex?" zeptá se docela nevinně. Maniakální úsměv na rtech. Fajn. Je to tady. Konečně se mu povedlo mě dostat. ,,To určitě ne," zamítnu se směšnou prkeností. Cejtim druh nepřijemnýho tepla rozlejvající se po konečcích mejch uší. ,,Proč ne?" Pracháč zmateně zamrká. ,,Vždy máme sex," bokama sugestivně pohne proti mejm. Nějakym zázrakem se mi s veškerou námahou ho povede od sebe odstrčit. ,,Jediný, co ty teď budeš mít, kamaráde, je ledová sprcha. Hádám, že tam je třeba ještě odstranit nějakej sajrajt z tvýho organismu," snažim se ho nasměrovat ke koupelně. Neměl by bejt nadšenej z vyhlídky ledový sprchy, ale je. ,,Domácí vodopád? Mám rád sex pod malým vodopádem," zazubí se. A já přesto, že sem to předtim neměl v plánu, začínám uvažovat, že pokusit se ho utopit ve sprchovym koutu, není zas tak špatnej nápad. ,,Bez obav, hoši, nenechte se omezovat. Jako bych tu vůbec nebyla. Kde máš rezervní povlečení tady k tomu mučícímu nástroji, vím," kývne k sedačce, otázka logistiky spaní vyřešená, ,,Poklidím a jdu spát. Tvrdě," Siobhanino spiklenecký mrknutí spolu s ujištěnim, moje pohodlí nijak nezvětšuje. Připadám si zase jako teenager, chycenej doma se svojí první známostí. I když fakt je ten, že žádnej z těch, se kterýma se to v minulosti vážně stalo, nedokázal tak rychle přejít z totální lascivnosti, k dokonalý uhlazenosti, jako Pracháč. Nikdo z těch předtim neměl ani špetku z jednoho. Vážně bych to chtěl umět. ,,Bylo mi ctí setkat se s někým tak výjimečným," stojí před Siobhan v nepatrný úkloně s pěstí na hrudi v něčem co má bejt nejspíš způsob vzdání respektu v tý jeho divný krajině odkud pochází. Další z těch věcí jaký sem považoval za nemožný je, že někdo aspoň na chvilku, dokáže zbavit mojí máti řeči. Stalo se. Večer plnej divů. Chvilku váhá, jak se s něčim takovym vypořádat. ,,Áh! Pojď sem, ty jeden," nakonec to vyřeší po svým a sevře štíhlý vysoký tělo v pevnym mateřskym objetí. Musí se postavit na špičky a Pracháč sklonit, aby dosáhla jeho ucha: ,,Jsem tak šťastná, že jsi v životě mého syna, i kdyby to mělo být jen na chvilku," má to bejt tajnej šepot, ale rafinovaný způsoby nejsou náš styl, takže jí v pohodě slyšim. Jakoby i ona věděla víc než já. Pracháč na to pochopitelně neřekne nic, jenom na krátkej okamžik víc utáhne ruce kolem jejích zad v oplátce stejný vřelosti, jaký se mu dostalo. ,,No tak, pojď sem taky," pochopitelně, že ani já se nevyhnu jednomu mateřskýmu vazlámajícímu srdečnýmu stisku. ,,Něco mi říká, že ráno už se neuvidíme. Nevyváděj moc vylomeniny, jo?" řeknu na rozloučenou, i když by to vlastně mělo bejt spíš asi na opak. Jenže tohle sme my. ,,Neboj, ani nebudeš vědět, že jsem ve městě," ujištění, který mi moc na klidu nepřidá. Každopádně na tom moc nezáleží. Mít někoho rád, znamená přijímat ho bez výhrad i s jeho chybama. U individualit našeho ražení, ani nic jinýho nepřichází v úvahu. ,,Miluju tě, chlapče," líbne mě na tvář. Smířená už dávno s tim, že nic jinýho než moje: ,,Nápodobně," a krátkej úsměv ze mě dostat nemůže.
***ooo***
Doopravdy si odfrknu až bezpečně zašitej za koupelnovejma dveřma. Z druhý strany sem tlumeně doléhá pořád hudba, Siobhanin pohyb po pokoji i následný cinkání umejvanýho nádobí. Na krátko si dovolim malej oddech zádama opřenej o dřevo, očima zavřenýma. Přál bych si takhle zustat a nemuset čelit realitě po zbytek věčnosti. Jak moc zbabělý to je? Netušim a momentálně je mi to i šumák. Nejsem si jistej, jak se mi vlastně povedlo ukočírovat celej večer. Důležitý je, že Siobhan bude ráno pryč spolu s ní i moje obavy o její bezpečí a taky ten otravnej pazgřiveckej hlásek pocitu viny, co mi celou dobu špital někde na samym dně podvědomí, ne a ne zmlknout. ,,To šlo hladce," vydechnu spíš tak sám pro sebe. I když sám v místnosti nejsem vůbec. Vzhůru do reality! Přiměju se otevřít oči. Zdá se, že Pracháč to vzal s tou sprchou vážně. Aspoň soudě podle toho, že během mý krátký meditace se zvládl zbavit trička a teď urputně bojuje s páskem kalhot. Snažim se odignorovat, jak krásně a bezbraně při tom vypadá s nekontrolovanym širokym úsměvem na rtech, příliš zaujatej zjevnou nešikovností svejch prstů, jemně vyrýsovanýma svalama vlnícíma se s každym dalšim pohybem a odhalenym kouskem vystouplejch kyčlí nutícim si přát, aby kalhoty sklouzly ještě níž. S tim samym úsměvem ke mně vzhlídne, vyprovází mě pohledem, kterej se nedá nazvat nic míň než hladovej, celou cestu dvou nebo třech kroků na malym prostoru než se dostanu ke sprše a zapnu vodu přesně na tu intenzitu, jaká by měla stačit k zkreslení mluvenýho slova přes dveře. Dá se teď v něm tak dobře číst. Zmatek, když nechám vodu puštěnou, sám se ke svlíkání nemám. Zklamání potom, co se vrátim na svý bezpečný místo u dveří, dost daleko z jeho osobního prostoru. ,,My dva si teď spolu promluvíme," oznámim. Snažim se při tom ze sebe setřást dojem načuřený paničky chystající se dát kázání manžílkovi. Moje ruce překřížený na hrudi v podvědomě obranym gestu, ten pocit ještě umocňujou. No nehodlám na svým postoji nic změnit. To ani ve chvíli, kdy se Pracháč ke mně přiblíží. ,,Mluvení později, sex teď," všetečnýma prstama na sponě mýho pásku se pronto jme napravovat muj zjevnej nadbytek oblečení. Naštěstí neni o moc úspěšnější, než byl před chvilkou se svým. I tak je to dost rušivý. Bez námahy zachytim a odtáhnu obě jeho zápěstí. Jeho oči jsou pořád trochu skelně zamlžený. Přesto neměl by bejt problém získat si jeho plnou pozornost. ,,Přestaň a soustřeď se!" vyzvu ho. Zabere to. Vzhlídne ke mně od mýho pasu. Rty má lehce pootevřený, ve tváři docela uvolněnej výraz. Vstříc tý uvolněnosti bere za svý valná část mejch předsevzetí. ,,Asi bych ti měl poděkovat, za dnešek. Vypadá, že na máti si udělal dobrej dojem," řeknu měkce na vzdor tomu, že před chvilkou sem měl ještě v plánu ho spíš pořádně seřvat. Pousměje se. ,,Je snadné být dobrý k dobrým lidem," řekne jako by byla úplná samozřejmost tenhle jeho přerod z arogantního náfuky na splněnej sen každý matky. ,,Líbí se mi Siobhan. Je laskavá a moudrá a peče skvělé sušenky," dodá pak v připomínce, že právě ty sušenky budou nejspíš důvod jeho v současnosti nepříčetně širokýho úsměvu. Až teprve teď uvolnim jeho zápěstí jenom proto, abych mohl prst zabodnout do jeho hrudi. ,,No fajn, ale pro příště, drž se od ní dál stejně jako od zbytku mojí rodiny," varuju ho. Na paměti pořád visící hrozbu rodinnýho setkání. Dokud nemám některý uspokojivý vysvětlení, nechci ho nikde poblíž dětí ani svý ségry, to je fakt. Žádná diskuse. ,,Pokud je to tvým přáním," nic než pokora v hlase i způsobu jakym sklopí hlavu, oči překreje závoj hustejch řas. ,,To se vsaď, že je," zamručim trochu nesvuj z takový změny jeho chování. Ještě víc, když pro změnu on sevře moje zápěstí silou docela kontrastující s téměř uctivejma polibkama jaký postupně vtiskne do mý dlaně a na tepnu. ,,Teď, prosím, potřebuji tě," naléhavost jakou je žádost vznesená mi skoro vyrazí dech. Sem zvyklej na hravý svádění i smyslnější provokace. Čistej chtíč i nadržený zoufalství. Ne na skutečně zoufalý zoufalství. Je to něco, co řekl dneska večer a jako by až teďka mi to zapadlo na správný místo. Nechá se, když mezi prstama sevřu jemně jeho bradu, přitáhnu si ho k očnímu kontaktu. ,,Ty sušenky, věděl si, že se po nich sjedeš," na tohle odpověď nepotřebuju, máti by nikoho nedopovala bez jeho vědomí, ,,Chtěl si se sjet. A teď chceš, abych ti vyšukal mozek z hlavy. Věř mi, že to nefunguje," dodám vědoucně. Nepopře ani nepotvrdí. Osobně mám dost dlouhou zkušenost se všema mechanismama boje proti sebenenávisti, aby to dělat ani nemusel. A abych já věděl, že žádný způsoby dlouhodobě nezabíraj. ,,Na co chceš zapomenout? Co si to udělal?" Znova uhne pohledem. Můžu pozorovat, trhaný pohyby každičkýho svalu pod napjatou kůží, vibrující vnitřnim bojem. Otázky zůstanou viset ve vzduchu jako ostří gilotiny hrozící každou chvílí dopadnout. Pak se najednou jeho celej postoj uvolní. Dobojováno. Co bych nečekal je, že místo vysvětlení, nasaje mezi rty muj palec a bez okolků ho začne zpracovávat ve věrný simulaci dokonalýho kouření. Moje prvotní reakce je, že do plic ostře nasaju vzduch, abych se zbavil hrozící závrati. Na míle daleko, od vzrušení. Jenom z kolotoče obratů spolu s únavou. Sem dost grogy, aby jeho chování na mě mělo pozitivní účinek, když už si odmyslim nervy na pochodu, který si spíš žádaj bitku než šukačku. Někdy ani u chlapa to není jedno a to samý. Nějak se mi povede osvobodit svůj jenom občas užitečnej kousek anatomie z vlhkýho zajetí. Ne tak zbytek dlaně, kterej Pracháč drží v blízkosti svojí tváře. ,,Za pokus to stálo," úšklebek i náhlá jiskra v tmavejch očích mi způsoběj mrazení v každý části těla. Opět platí, ne tim přijemnym způsobem. Něco divokýho, děsivýho svojí intenzitou mě doslova paralyzuje. Na dost dlouhou dobu, že další věc, co si uvědomim je tvrdej střet svejch zad s kachlíkama sprchovýho koutu a šok z náhlýho chladu, plnící se pusa vodou, hrozící mě utopit, když instinktivně zalapám po vyraženym dechu. Racionální část přebere svojí kontrolu, uhnu z proudu mrazivejch jehliček, otřu si tvář, jenom abych viděl, že Pracháč nehnutě stojí bokem proudu, přesto nebezpečně blízko. Zaťatý pěsti podél kyčlí, jinak na venek docela klidnej. Vyčkává. Oba vyčkáváme. Adrenalin mi proudí žilama, promočený hadry se už teď nepřijemně lepěj k tělu. ,,Ty jeden zatracenej mag-" moje nadávka zůstane odříznutá vlivem dobyvačnejch horkejch úst s jazykem protlačující si nekompromisně cestu do mejch. Zase se ocitnu zpátky přitištěnej zádama k studenejm kachlíkum, teplotou kontrastujícím s rozpálenym nahym trupem tlačícim se na mě zepředu. Dlaně opřený o stěnu každá z jedný strany mý hlavy mi dost efektivně znemožňujou taktickej ústup bokem. Frontální útok za účelem osvobození, zase pro změnu, znemožňuje váha Pracháčova těla a jeho stehno vklíněný mezi moje. Jak sem kdysi řešil teoretickou situaci, kdo z nás by měl převahu v boji muže proti muži. Mám teď svojí odpověď, která se mi zas tak nelíbí. Na to jaký je to vyžle, je dost nemožný ho odstrčit. Na mojí obhajobu nebo k mojí hanbě, ne, že bych se po nějaký chvíli zase tak vehementně snažil. Teda pokud se za boj nepovažuje proplejtání našich jazyků v pokusech o převzetí kontroly nad polibkem a snaha jeden druhýmu prokousnout ret. Po nějakym čase, když už víc neni možný, zůstanem divoce oddechující, jako bysme skutečnej boj měli za sebou. S naléhavostí zdrtí látku mýho trika, ,,Věz, že nejsem zvyklý se ničeho doprošovat," téměř zasyčí, vzduch zavadí o moje pohmožděný rty, v spodnim v zápětí projede další bolest, jak ho Pracháč trestajícně stiskne v zubech. ,,Chceš šukat? Tak fajn, ale podle mýho," zavrčim. Neni prostor pro jemnost. Až tohle skončí, vážně bych měl asi vyhledat nějakou odbornou pomoc, protože mě celý předchozí extempore nechalo nabuzenějšim, než sem si myslel, že je možný. ,,Kalhoty dolu, tváří ke zdi, rozkročit," zadám pokyny, vyměnim naše pozice. Na to, jakej je to většinu času samolibej zmetek, mě vždycky uvede v úžas jeho ochota plnit příkazy. Sprchu nechám běžet, jenom teplotu upravim na přijatelnější. Zvuková izolace bude třeba. Nikdy sem se nepovažoval, za zvláštního nadšence do dominantních her a podobnejch blbostí. Při práci sem zvyklej rozhodovat za sebe i za jiný. Za svý rozhodnutí nést zodpovědnost. Co se postelovejch hrátek týká, dávám přednost spíš pomalý jízdě. Vychutnávat si každej okamžik. Moje ego je beztak dost velký a v pohodě, než abych si ho musel honit pocitem moci nad někym jinym. Přesto teď musim uznat, že to má něco do sebe. Od prvního příkazu, kdy Pracháč začal horlivě a bez diskuze rozepínat kalhoty, jeho krásný štíhlý péro z nich skoro nadšeně vyskočilo a radostně v něm zaškubalo s každym mym dalšim příkazem. I teď, když stojí přesně tak, jak sem si ho objednal, má to něco do sebe. Dlaně na dýlku rozpřaženejch rukou, opřený o kachlíky, chodidla zhruba ve stejný úrovni, dost pro stabilitu. Kapičky vody stýkaj po vyklenutejch zádech na vystavený pevný půlky. Při pohledu na ně mě zasvrbí dlaň. Ovládnu se. Dám si dost na čas s tim, jak ze sebe pomalu svlíknu promáčený oblečení. Šou. Vim, že Pracháč mě sleduje. Neunikne mi jeho nervozně přežvykovanej ret mezi zubama ani to, jak občas přešlápne, nejpíš k zmírnění tlaku mezi svejma nohama i úlevě nezvykle exponovanejm svalum. Trochu čekat mu určitě neuškodí. S neobvyklou pečlivostí, kalhoty i triko zavěsim na příčky topnýho věšáku na ručníky. Beze srandy, to byly moje poslední nositelný hadry. Ráno je potřebuju suchý. Ponožky letěj někam ve směru pytle s použitym prádlem, určenym pro prádelnu. Nikam nespěchám, ani když se dostanu pod sprchu. Se zavřenýma očima, tentokrát dobrovolně, na chvíli nechám kapičky vody dopadat na svůj obličej i zbytek těla. Jen tak si vychutnávám jejich uklidňující vliv na svoji ztahanou a rozbolavělou kostru. Fakt, že v úrovni mýho rozkroku se nachází jedna dychtivá prdelka, jen zasunout, dělá celej proces ještě příjemnějšim. Když už mám za to, že týhle hry bylo dost a sám se cejtim dost osvěženej, nasměruju svojí dlaň ze zadu mezi Pracháčovi stehna, lehkou fackou na každý, je pobídnu víc od sebe, pro ještě snadnější přístup k jeho koulim krásně se houpajícim mezi nima. Tahle jeho povolnost se mi fakt líbí. Bez odmlouvání poslechne. Pokusně sevřu a zatáhnu za citlivej orgán. Chtěl bych zjistit, kde jsou hranice, i když už vim, že tenhle chlap snese mnohem víc než kdokoliv koho znám. Skoro neslyšný zasténání je rozhodně pozitivní reakce. Další facky už tvrdší s plesknutim kůže na kůži dopadnou na obě jeho půlky. Tomu prostě nešlo odolat. Pracháč v odezvě překvapeně zalapá po dechu, pak se uvolní. Ochotně víc vyšpulí prdelku v tichý výzvě, abych pokračoval. Jenom krátce váhám jako by měl bejt zločin poskvrnit tu alabastrovou dokonalost. Pohledem vystoupám po jeho těle až k profilu. Mokrý vlasy mu zakrejvaj většinu tváře. V umělym osvětlení maj skoro černej lesk kontrastující s bledou pletí i rudýma, mírně pootevřenýma rtama. Nemám možnost poznat, co se děje za zavřenýma víčkama, pod těma dlouhýma řasama, který jeho jinak docela klidnejm črtám, dodávaj ještě víc nadpozemsky neskutečnej vzhled. Docela neladící s nestoudně vystavenou pózou zbytku těla. Dokonalej obraz padlýho anděla. ,,Byl si dneska moc špatnej kluk, že chceš bejt potrestanej?"zeptám se. Když už si začnu myslet, že mě asi neslyšel, jenom sotva znatelně přikejvne. ,,Moc špatný," zachraptí, jako by měl problém najít vlastní hlas. Už dál nevidim důvod, držet se zpátky. Pro další čas ticho mezi náma a šuměnim vody, vyplní jenom zvuk pleskotu mojí dlaně o jeho půlky. V pravidelnejch intervalech, střídavě na každou. Po prvé se to stane náhodně, při vedení úderu, prstama zavadim o jeho koule. Vnímám ostrý zalapání po dechu i bezděčný roztažení nohou víc od sebe. Pro příště si dám už úmyslně záležet, abych dotek zopakoval. Nahodile. Nemůže bejt nikdy připravenej. Pokaždý mě ale odmění obdobnym slastnym vzdechem. Dělajícim moje péro víc a víc tvrdý. Přestanu v duchu počítat, když se dostanu k desti. Jeho kůže je s každym dalšim úderem pod mojí rukou víc rozpálená, zbarvená do nejúžasnějšího odstínu šarlatu, jakej sem kdy v životě viděl. Muj nádhernej temnej anděl se opírá o ruce zaťatý v pěst, klouby zbělelý úsilim, zrychleně dejchá, rty pevně semknutý k sobě, vytrvale odmítající vydat hlásku. Udělám pauzu, abysme se oba trochu vzpamatovali. Teda spíš já. Dlaň mě pálí jako čert. Technická poznámka, kdybych měl v budoucnu někdy něco takovýho opakovat, použiju něco jinýho místo holý ruky. ,,Mám pokračovat?" rtama lehce pohladim lasturu jeho ucha. Zavrtí hlavou. Fakt, že pořád odmítá opustit svojí pozici nebo jenom otevřít oči akorát se odtáhne při náznaku jemnosti z mojí strany, mi říká, že ještě není spokojenej se svým pokánim, ať už si myslí, že si ho zaslouží za cokoliv. Aspoň to můžem udělat přijemný pro oba. Hrubě zareju prsty do jeho vlasů a škubnu, abych ho přiměl zvrátit hlavu nazad a reflexivně pootevřít rty. ,,Seš taková děvka, co to má ráda tvrdě, že jo?" Tentokrát mu zavrčim do ucha. Vtlačim hned dva prsty mezi pootevřený rty. ,,Lízej, ať sou pěkně kluzký, než tě s nima budu šukat!" Netušim, kde se ve mně bere tenhle velitelskej hlas, ale funguje dost dobře. Moje prsty se octnou v nádhernym horkym a vlhkym zajetí. Jazyk ve spirále klesá a krouží vzhůru, hrany zubů přesně se správnym načasovánim škrábou citlivou kůži. Jaký trestuhodný plýtvání, že tahle dovednost ještě nebyla nikdy využitá na moje nádobíčko! Možná, že dneska. Jenom z tý představy reálnější o současný vjemy, mi dá zabrat roztouženě nevzdychnout a nevypadnout tim z role. Pro teď jsou ale moje plány někde jinde. ,,Stačí!" tentokrát se o drsně zastřenej hlas už ani nemusim snažit. Přišel sám spolu se sladkym šílenstvim spotřebovávajícim zbytky mojí příčetnosti. Línym tahem ruky zreviduju pár obratlových výstupků v dolní části zad pak dál hladkou štěrbinkou k už čekající pootevřený brance. Slabě přitlačim, ne dost abych proniknul do země zaslíbený. Nespokojeně zamručí a zavrtí se. Celym tělem mě přímo vyzývá, abych si ho vzal. ,,Jestli něco chceš, budeš si to muset vzít sám," silně se zakousnu do masitý části ucha, která se zdá k podobnýmu zacházení jako stvořená. Ani tentokrát, žádnej náznak nelibosti z jeho strany. Naopak. Prudce vyrazí přímo vstříc mejm čekajícim prstum. Jedinej pohyb, má je v sobě oba současně, doprovázaný tichym zasyčenim z těch jeho dokonalejch rtů, který vyznívá dost jako spokojený. Začne pomalu přirážet. Volnou rukou svírám jeho bok, dost silně, že z toho budou zaručeně modřiny, ne že by to jednoho z nás v tuhle chvíli zajímalo. Nevnímám nic jinýho než dokonalej výhled zas a znova nořit se do tý nádherný bezedný propasti. Muj mozek už dávno přestal bejt schopnej produkovat slova, takže svojí pusu toužící po uplatnění, zaměřim k lízání a líbání všude kam dosáhnu v oblasti páteře, lopatek, vysávám ulpělý kapičky vody. Pak se speciální pozorností se zapojenim, zubů věnuju péči jednomu báječnýmu místu přesně v rozhraní krku a ramene, který u tý mojí krásný a nestoudný děvky vyvolává zvlášť divokou reakci. Prudce vyhodí pánví do kontrapunktu, v šumu vody zaslechnu odfrknutí. ,,Brzdi, hřebečku, dočkáč se!" se suchym zasmánim ho plesknu po už dost zdevastovaný prdelce. Sám bych tuhle hru dýl hrát nezvládl. Muj pták si dost výrazně žádá o zasunutí. Ještě několikrát za sebou cvičně tam a zpátky projedu prstama terén, než je vyprostim z těsnýho sevření. Do ruky si vyleju štědrou dávku sprchovýho gelu, aby stačila na všechno, co mám v plánu. Stejně nic víc blízkýho lubrikantu tu nemám, tak bude muset stačit. Jenom několika zručnejma tahama pár kapek rozetřu po svým péru a hodně dost kolem jeho skulinky. Tentokrát proklouznu levačkou zepředu, kolem Pracháčova pasu, v nápodobě dost zvláštního objetí. S dobrym výhledem přes jeho rameno na všechno, co se tam vpředu bude dít. Úspěšně přitom pro teď odignoruju skutečnost, že v týhle pozici, moje péro fakticky svíraj jeho půlky a špička s každym pohybem šťouchá do jeho koulí. Na ty se soustředim. Mírně stisknu a zatáhnu právě tolik, abych si od něj vysloužil, první syknutí bolesti smíšený s potěšenim. Těžkám je v ruce, užívám si mezi prstama pohyb varlat v sametovym obalu, dokud celej povrch nepokrejvá hustá mejdlová pěna a Pracháč se frustrovaně nesvíjí v touze po jinym kontaktu. Můžu si dovolit bejt na chvíli milosrdnej. Dvěma třema tahama přejedu po dýlce jeho už jako kámen tvrdýho péra. Jasně červená špička se krásně leskla vlhkostí ještě dřív než sem i jí pokryl pěnou. Počítám, že to bude chtít mnohem víc, připravit Pracháče o sebekontrolu. Pomalu stoupám vejš po jeho trupu, na hladký bledý kůži zůstávaj načervenalý stopy po mejch nehtech. Vyblednou dřív, než skončíme a ani nezpůsoběj takovou bolest jako by bylo třeba. Přesto Pracháč se prohne do kontaktu vybízející mě beze slov k tvrdšímu dráždění. Drobnejma kousancema po kterejch už stopy zůstanou mnohem dýl si proznačkuju cestu od jeho ramene k ušnímu lalůčku, silnějš sevřu, dokud nevydá další uspokojivý zasyčení. Nádherně se při tom svíjí s hlavou na mym rameni. Plně mi vydanej na milost. Je to přesně ten správnej moment, kdy do něj hladce vklouznu, jednim přírazem až po kořen. Tak dokonale do sebe pasujem. Nejsem si jistej, jestli tentokrát je jeho krátký zasyčení spolu se zalapánim po dechu příznakem bolesti nebo potěšení. Pravděpodobně od obojího kousek. V perfektní vyváženosti. Už není žádnej prostor pro jemnost. Levačku kolem jeho stehen pravý nadloktí svírá krkavici. Muj. Narážim si ho na sebe. Bušim do něj v pravidelnym rytmu šílenství. Chodidla kloužou po mokrý dlažbě. Jeho dlaně opřený pořád o stěnu. Není jistý, kdo koho podpírá. Silou sevřu víčka k sobě. Výjevy pustošení a zkázy. Domy v plamenech obrácený v trosky. Sinalá tvář tulačky, černý mrtvý oči zírající s obviňující intenzitou. Změněj se na karamelový. Jimmiho zářivej úsměv přejde ve škleb ohořelejch rtů. Pak přijdou ty další kluci. Všichni, který sem nedokázal zachránit. Do jednoho mě obviňujou. Vize se střídaj. Modř nejchladnější oceli. Opovržení. Břídil. Stejný opovržení v čokloládově zbarvenejch duhovkách. Vysmívaj se mi. Zběsilej kolotoč zmaru. Promarněný šance. Slepá víra. Zrada. Bolest. Bolest trhající mojí duši na kusy. Spalující mě zevnitř. Peklo vystavený z mejch selhání. Bolest je dobrá, nechci se jí vzdát. Žene mě dál. Táhne mě z propasti jako záchranný lano. Zpátky do reality. Uvědomuju si pohyby svejch boků. Trestající tempo. Za všechny sračky světa. Za lži. Moje i Pracháčovi hříchy. Tah prstů v mejch vlasech nutící hlavu do nepřirozenýho úhlu. Bolest protestujících namáhanejch krčních obratlů. Otevřu oči. Strop mojí koupelny. Nejsem v pekle. Psychická úleva z toho poznatku přijde spolu s tou tělesnou. Sevření v mejch vlasech povolí. Každej nerv v mym těle se napne a uvolní spolu s tim jak moje semeno plní střeva Pracháče. Ve snaze neřvat jako raněný zvíře zareju zuby do jeho ramene. Prchavej okamžik blažený nicoty vystřídá plná realita. Moje boky se pořád pohybujou v automatickym režimu, ždímající poslední zbytky uvolnění. Na patře cejtim železitou pachuť krve. V reálnym světě by nemělo bejt možný všechnu svoji vinu smazat pár odškodňujícíma tahama jazyka, přesto se tak stane. Zůstane jenom otisk mejch zubů na bezchybný kůži. V krátkym momentu, kdy jakoby se zastavil čas, zůstanu fascinovaně sledovat, veškerý důkazy mýho dalšího selhání, odplouvat odtokem, v podobě vody směsí spermatu a krve zbarvený lehce do růžova. Další přídavek k vší ty krvy symbolicky přisouzený mi na vrub. Odkazující mojí duši do zatracení kdybych na něco takovýho věřil. Já už zatracenej dávno sem. Přesto za tohle se nemůžu cejtit provinile při pohledu do Pracháčovejch očí. Žádný zavržení. Pořád chtíč a něco dalšího, co nedokážu definovat. Záblesk odhalující špičáky v dost samolibym úsměvu předtim, než mě napadne divokym polibkem. Všecha jeho odevzdanost se vytratí v dalšim souboji zubů a jazyků. Tentokrát je pro mě snadný nechat ho převzít vedení. Nechat se unášet na vlnách klidnýho smíření zároveň cejtit dost vnitřní síly abych dokázal bejt oporou, i když momentálně to obnáší jenom mojí dlaň na jeho tváři, do který se může opřít a tim pádem pro něj pohodlnější líbání v dost nepohodlný poloze. Moje druhá ruka zamíří přes plochý břicho, k jeho jenom částečně vzrušený chloubě. Zas tak moc sobeckej hajzlík nejsem. Speciálně, když s každym mym tahem, trvajícim polibkem rezonujou ty nejlahodnější zvuky vzrušení. Netrvá to dlouho, dostat ho zpátky do plný parády. Pod prstama si užívám žilnatou strukturu ocely balený v sametu. Letitá praxe osamělejch nocí ze mě dělá skoro virtuoza. Několik dalších zručnejch pohybů, kachlíky zdoběj perleťový pramínky chtíče. Zrovna jako mojí ruku. Mám zas možnost ochutnat krev. Tentokrát svojí vlastní spolu s lehkym říznutim bolesti z Pracháčem prokousnutýho rtu. Nevadí mi to a možná mu trochu tý bolesti i dlužim. Ještě chvíli se líbáme, i když náš tanec z animální divokosti přejde v líný plazení postkoitální malátnosti.
Nakonec se odtrhneme. Moment tichýho souznění není třeba ničit žádnou řečí. Neodolám, když si sem jistej, že mě Pracháč plně sleduje, strčim si potřísněný prsty do pusy a důkladně olížu veškerý stopy. Miluju jeho nasládlou chuť i způsob, jakym se na mě Pracháč dívá. Oči doširoka otevřený nepřítomně si jazykem přejíždí přes horní ret. Skoro jako v druhu extatickýho vytržení. S obscénim mlasknutim vyndám poslední prst z pusy. I přes svoje jindy běžně rychlý reflexy, tentokrát nestačí včas zareagovat, když nás oba vtáhnu pod proud vody. Trochu toho spravedlivýho zaprskání si mu taky dlužim. Vypadá senzačně rozstřikující vodu do všech stran, jeho maniakální úsměv je přesnou kopií toho mýho, než přejde v hlubokej hrdelní smích s dalšim prskánim vody. Něco takovýho by mohlo bejt nebezpečný, takže se ochotně jmu poskytnout první pomoc umělym dýcháním. Což plynule přejde do další líbačky. Možná, že upustit trochu páry sexem přeci jenom nebyl tak špatnej nápad.
***ooo***
Je po všem. Není žádná moje děvka, muj sameček ani muj partner. Zůstává jenom realita. Malá místnost přeplněná párou k nedejchání. Potem zbrocený skráně, drobný krůpěje na ulepenejch tělech už vůbec nepůsoběj sexy. Všechno co zbylo, jsou jenom dva cizinci navzájem se sledující v odrazech zrcadla. Dopřeju si ještě na malou chvíli užít klamu. Ruce obtočený zezadu kolem Pracháčova pasu, rty zlíbám pár kapek z jeho ramene, jestli potu nebo čistý vody, už není důležitý. Chuť nevnímám. ,,Kdes byl v noci?" banální otázka vyřčená naprosto banálnim hlasem. Přetočí se v mym náručí. Ruce majetnicky překřížený v zápěstích za mym týlem. ,,Můj milý, roucho nevědomosti nečiní pravdu o nic více ani méně skutečnou. Proč se mne ptáš, když odpověď je dávno zakotvena ve tvé mysli?" Líbne mě na čelo. Nestačim ani zamrkat a jeho zadek si to i se zbytkem štráduje z koupelny. Nemohl bejt ještě zhulenej nebo snad jo? Jak jinak si vyložit ty jeho rádoby guru kecy. Žvásty nebo ne, pointa je, že mi vlastně nic nepopřel. Teda pokud se dá spolehnout na to, že on ví, že já vim, že tam včera byl.
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 3. srpna 2015 v 12:43 | Reagovat

Mám pocit že maminky jsou vždy krok napřed před námi, jak to dělají, prostě hotový piknik s tím nejlepším nakonec a tím nemyslím sušenky :-D a společnost dokonalá jen mě napadá že nevědomost je osvobozující jenže to není to co náš zkrachovalý policajt hledá ,ale pravda není vždy taková aby se mu líbila , díky super díly čekání se vyplatilo :-D

2 Fénix Fénix | 3. srpna 2015 v 17:38 | Reagovat

[1]:Možná, že tahle konkretní se intuicí trochu nakazila od svého synka? ;-)Ale kdo ví. :-D Svatá pravda. Ten jednou až prozře, tak si bude přát, aby to neudělal. :-D Já děkuji, za chválu a zachování přízně. Příští už by snad mohla být rychleji. :-)

3 Miki Miki | 7. srpna 2015 v 12:36 | Reagovat

Krásně to tu přibývá, komentáře jsou pochvalné, tak se hlásím za čtenáře. :-P Vedro zatím vítězí na plné čáře, tak se uklidím do stínu a pustím se do čtení. 8-)

4 Fénix Fénix | 7. srpna 2015 v 22:39 | Reagovat

Pěkně vítáme. :-P Každá nová dušinka vysoupivší z anonymity je převelice ceněna. :-)
Doufám, že se ti tu bude líbit. 8-)

5 ell ell | 9. srpna 2015 v 20:16 | Reagovat

,,Mluvení později, sex teď," Taková penguin češtin :D, ale naprosto souhlasím s p. Tajemným, ten je stejně ještě v rauši a vážné hovory se vždy vedou až druhý den, kdy jsou obě strany prosty všech "mravyuvolňujících" látek a druhé hlavy jakžtakž vychladlé :-D
No dominantní Springer sice rádoby je, ale vítězný bod jde k panu Tajemnému :-D , mít sex mu vyšlo, o nějakém mluvení si Springer může nechat zdát.
Jestli v těch představách při sexu bude pokračovat, tak aby z něj na konci aktu nebyl nekrofil :-? Pánové si asi řeší  svoje vnitřní démony, takový nějaký sebemrskačský sex :-x
A zase půjde spát s vědomím, že jedinej blbec, který neví "what´s go,je on :-?

6 Fénix Fénix | 10. srpna 2015 v 11:36 | Reagovat

[5]: :D Češtin odpovídající aktuálnímu Pracháčovu rozpoložení. ;-) Nic méně efektu bylo dosaženo. 8-) On někdy takový výslech pod vlivem mravyuvolňujících látek může být užitečný. Žel,tohle nebude ten případ. :-D
Tak nějak, no hlavně, že jsou všichni spokojení. Dalo by se říci, Springer si vrznul a Tajemného tajemnství zůstalo celé. ;-) :-D
:-DNa detektivovu obhajobu, on se o ty představy nikterak neprosil. Ale ano, měl by se snažit neraplovat, kdo ví co by se mohlo stát příště, nemusí být každý tak odolný nebo stejně pošahaný? :-?  :-D
Jednu noc to ještě bude muset vydržet. Pak se nejspíš už nevyspí nikdy s poznáním. 8-)

7 Miki Miki | 11. srpna 2015 v 13:02 | Reagovat

Povídku moc chválím, obě hlavní postavy jsou skvělý. :-P Vražda Jimiho mě dostala stejně jako ostatní čtenáře, takže jsem si musela dát na chvilku pauzu. 8-O Nedokázala jsem číst hned dál, ale tu informaci alespoň částečně nějak zpracovat. Ne že by se mi to dařilo. ;-)
Teď jsem u 12. kapitoly, takže budu brzy na konci zveřejněných kapitolek. Ono se to čte samo. I když ta diskutovaná forma nahuštěného textu mi taky dává zabrat. :-| Je to legrační, jak nás jenom jinak uskupená písmena, dokáží ovlivnit. O_O
Moc se těším na pokračování a děkuju převelice. :-) Jo, a sexu není nikdy dost, určitě v této povídce. :-P

8 Fénix Fénix | 11. srpna 2015 v 19:46 | Reagovat

Nikdy mne nenapadlo, jak hlubokou stopu po sobě ten klučina zanechá, přes to, že s ohledem na celou povídku, měl jen takový krátký štěk. :-D Pocta pro mne a  dobré pro další vývoj příběhu. ;-) Díky. A omlouvám se, za způsobené trauma. ;-)  :-)
Doufám, že se ti tedy i ty zbylé části budou líbit. :-) S tou formou, asi si tím škodím a pravděpodobně to i dost čtenářů odradilo mám takový pocit. O to více si vážím vytrvalců. Vzhledem k tomu, že celý text je takový soubor myšlenek a pocitů jednoho člověka, nedokážu si představit, že by to mělo být jinak. :-? Takže další díky, za výdrž. :-) Trocha sexu nás ještě čeká. Pánové si ho celkem úžívají a tak nějak se to bez něj neobejde, když je příčinou i důsledkem všeho. +rádoby tajemný spoiler+ ;-)  :-D
Těším se příště na čtenou. 8-)

9 Miki Miki | 12. srpna 2015 v 13:12 | Reagovat

Tak hlásím - přečtené zatím zveřejněné. [:tired:]
No, on Jimi je veskrze kladná postava, co se pere se životem jak to jde, a přece si uchová sám sebe. A navíc je roztomilost sama. Kdo by si ho neoblíbil.
Teď jen doufám v nějaký přijatelný konec, happyend to asi nebude, že. :-! Ale nezlobila bych se, já je mám u povídek vážně ráda. :-P A těm našim dvoum hrdinům to spolu přece pěkně klape, ne? :-)
Už se těším na pokračování, jsem vážně zvědavá, jak se to vše vyvine. O_O

10 Fénix Fénix | 12. srpna 2015 v 21:56 | Reagovat

[9]: Páni, ty jsi rychlík! O_O A já se stydím,poněvadž další kapitolu mám teprve rozepsanou. O důvod víc si pohnout. 8-)
Klučík se snažil, moc štěstí mu to ale nepřineslo. :-( Možná byl, ale jedním z druhu vyjímečných lidí, kterým stačí se životem jiných jen mihnout a zanechají stopu, jakou by se někomu nepovedlo ani za dvakrát tak dlouhý život. :-? +filozofický úpal+ Pardon. :-D
:-)Nu, jde o to, čemu člověk říká happyand? :-D Pro někoho to může být, když zlo je potrestáno třeba, že u toho všichni zařvou. Pro jiného zase když hrdina přežije. :-? Teď si jdu aspoň stokrát opsat větu "Nemám děsit čtenáře." :-D Něco s tím koncem snad vymyslíme vzhledem k tomu, že mám v plánu o něčem nechat rozhodnout vás. ;-)
Ještě jednou díky a já pádím psát. :-)

11 sisi/ctenar sisi/ctenar | 13. srpna 2015 v 18:04 | Reagovat

to že jsem dočetla i přes veškeré mé snahy počkat na další díl selhali  ALE NEBYO TO MARNÉÉÉ XDDD TEĎ ale hebnu nad nezodpovězenými otázkami !!

12 Fénix Fénix | 13. srpna 2015 v 20:04 | Reagovat

[11]: Některé otázky by měli být zodpovězeny hned v příští kapitole. Snad. :-? Alespoň zodpovědně mohu říci, že na ní makám. Ovšem bohužel asi nebude dříve, jak příští týden. Pokud se mi nezavaří mozek. :-P Ale vzorně píšu, fakt. :-D

13 ell ell | 14. srpna 2015 v 21:02 | Reagovat

Vidíš? Měl by si se vážně zamyslet na znovuvzkříšení Jimmiho ;-). Spoustě čtenářů uděláš radost, a trojku bychom určitě skousli :-P

14 Fénix Fénix | 14. srpna 2015 v 21:32 | Reagovat

Vzkříšení, vzkříšení... to se snáz řekne než udělá :-? Na rozdíl od všeobecného přesvědčení autorstvo (podobnost se slovem božstvo čistě náhodná)skutečně není všemocné. :-D Ne, vážně, obávám se, že trojky tady v jakém koliv uskupení nesedí do počtu. ;-)

15 ell ell | 15. srpna 2015 v 20:17 | Reagovat

Fajn, zůstanu u svého atheismu, a setrvám ve své nevíře v jakékoliv božstvo/autorstvo, protože jakákoliv víra je mi prd platná :-?

16 Fénix Fénix | 15. srpna 2015 v 20:21 | Reagovat

[15]: Ále tak to zas nikdo neřekl. Pevná víra prý bývá odměněna. ;-)

17 Sisi/ctenar Sisi/ctenar | 15. srpna 2015 v 23:15 | Reagovat

Chudák Jimm, kdyby se mohl vrátit nevrátil by se. Neboť úplně každej kšeft není fér, a to rozhodně ne se záhrobím. :D A kdyby se měl vrátit třeba jako reinkarnace psa a měl by vidět to co já si teď představuju, to nepřeju ani živímu. :( natož tomu na odpočinku.

18 ell ell | 16. srpna 2015 v 9:02 | Reagovat

No, jen aby. Ovšem, jestli ho reirkanuješ, mé představy končí u nákupu kvalitních granulí a u oddaného psího pohledu. Dál stop, tlustá čára, ruším trojku, dvojka mi stačí O_O :-D

19 Fénix Fénix | 16. srpna 2015 v 10:10 | Reagovat

[17]:,[18]: :-D Člověk tu chvilku není a už nestačí zírat. :-D Obávám se, že být čtyřnohým společníkem Springera by opravdu nebyla žádná výhra. Věčně věku v čudu nebo lihu a na procházku jde nejdál do svého baru. Někdy zapomíná koupit i "granule" pro sebe. Ne, uznejte, že tohle by jsme chudáčkovi Jimimu fakt nemohli udělat. :-D

20 ell ell | 16. srpna 2015 v 21:19 | Reagovat

No, jo, ale takovouto úvahu můžež mít ty, který ví jak to skončí. Zatímco my, potažmo já, vidíme samotářského sexy vlka, který se dostal do vlivu pana Tajemného, kterýžto oplývá zodpovědností, a nedopustil by, aby reinkarnovaný vyhladovělý Jimmy vyčkával před barem na Springera. Tedy pokud by se stalo, že ti dva by zůstali spolu, Springer by záhy zjistil, že vlastně vůbec nemá žízeň a putyka ho neláká, zatímco plnohodnotný "manželský" život ho plně naplňuje. ;-)
To jsem zvědavá jak tato pevná víra bude odměněna. :-D

21 Fénix Fénix | 16. srpna 2015 v 21:41 | Reagovat

[20]: Tedy taková krutost! Divokého vlka zavřít do klece manželské.:D Sice se sexy cičitelem Tajemným, ale klec je pořád klec. :-D Tajemný a zodpovědný? :-? On někde nějakou zodpovědnost někomu ukradl? :-D Ale pravda je, že blaho štěňátka Jimiho by mu leželo asi na srdci víc než lidské. ;-)
Uvidíme, jak to nakonec dopadne. ;-)

22 Sisi/ctenar Sisi/ctenar | 17. srpna 2015 v 19:14 | Reagovat

myslím že Springer jednou provždy bude vlk samotář, :D a ani milí mladý Jimmy by jeho konec nezvrátil. Starýho psa novým kouskům nenaučíš .D a navíc pak bych už to nečetla :D

23 Fénix Fénix | 17. srpna 2015 v 20:07 | Reagovat

[22]:Už to tu několikrát padlo, povídku, charaktery v ní používám jako takový svůj malý průzkum, toho, jaké postavy jsou ještě "v kurzu" v současné tvorbě z toho důvodu si nesmírně cením každého názoru na ně. Nevím, jestli to vychází přesně, jak si přeji, poněvadž jsou limitováni mým tvůrčím "umem" každeopádně Springer by měl být tím klasickým modelem samotářského ranaře, co nejdřív střílí pak až se ptá, takže má otázka zní, tohle je to na něm sympatické?
Když o něm dál uvažuju, jako, že mám důvod uvažovat, co s tím jeho samotářstvím ;-) Jasně, on nikdy nebude ten typ, co nosí partmerovi květiny a dělá podobná gesta, ale zase "spolubydlící" snáší docela dobře. :-? Takže ne, vážně by mu neprošel trvalejší vztah? :-?  :-)

24 ell ell | 17. srpna 2015 v 20:18 | Reagovat

Děláš to skvěle, Springer splňuje všechny parametry, postavy, která prostě nudit nemůže. Pan Tajemný mu skvěle sekunduje, prostě takoví Tango a Cash :-P . Vím, že spokojená rodinka s pejskem Jimmim prostě nebude, ale do konce můžu pustit svou fantazii na špacír. ;-)

25 Fénix Fénix | 17. srpna 2015 v 21:13 | Reagovat

[24]: Mockrát děkuju. Tak tohle hodnocení mně přímo nehorázně potěšilo. :-D Jako takříkajíc produkt tohohle formátu zábavy alá Tango a Cash, mně zahřeje dvonásob, že přesně tohle se mi daří tvořit. Přijde mi, že nějat tohle parťáctví se ať už z filmů nebo z amaterké tvorby nějak vytrácí? :-? To byl jeden z důvodů, proč tahle povídka vznikla. Oprášit nostalgické vzpomínky na drsňácké poldy, snad i starou dobrou akci s trochou humoru. :-? Pokud se mi to alespoň trochu daří a čtenářům líbí, nemůžu být šťastnější. 8-)
:-DPřesně, fantazii se meze nekladou, minimálně dokud nebude napsáno poslední slovo epilogu. ;-) A pak samozřemě ani tehdy ne. To je na fanmtazii to nejlepší. 8-)

26 ell ell | 18. srpna 2015 v 19:58 | Reagovat

Rádo se stalo ;-) a jdu se těšit na další díly.
Jen by mě ještě trošku "rejpačsky" zajímalo, zdali objevení dalších dílů u zdejších čtenářů vzbuzují podobné pocity:
a/ ježišmarja, kdy už sem dá další díl
b/ ježišikriste už je to tu a dva díly najednou a oba dlouhý jak tejden. Kdo to má sakra přečíst na jeden zátah? :-?
c/ tak to si chlapec na koment hezky počká, než to přečtu a než vysmolím něco duchaplného :-D

27 Fénix Fénix | 18. srpna 2015 v 20:51 | Reagovat

[26]: :-) Na dalším dílu se tvrdě maká. 8-)
Je to zvláštní, ale já si kladu podobné otázky:
a/Kdy už tam dám další díl- záleží na inspiraci, času a povětrnostních podmínkách. :-D
b/Zase se mi to nějak roztahalo, bude to ještě někdo chtít číst? :-?- Ono je někdy pro mě těžké se dostat přes nějakou část a další se pro změnu píše skoro sama. Osobně se snažím vyvarovat tomu, co nesnáším jinde a sice, že člověk čeká týdny na novou kapitolu a pak tam nedojde k tomu, co očekávám a nezbývá než čekat další dobu. :-x
A konečně bod a nejvíce stresující c/Nekomentují protože o tom přemýšlí nebo už mě všichni opustili? :-D -Je to zase o těch dlouhých prodlevách. Myslím si, že si asi docela zahrávám o to víc si vážím všech věrných trpělivých komentujících čtenářů. :-)
Takže díky.
P.S. Ta následující kapitola tak ukrutně dlouhá nebude ;-)

28 Jana Jana | 19. srpna 2015 v 9:36 | Reagovat

Lidi, co mi to děláte? Vážně. Co mi to děláte?
Jsem v práci a před očima mám jen trojku Springera, tajemného zlatíčka a Jimiho.
Ty obrázky nejdou zastavit. A Jimi je na některých štěně. :-)
Ale tam se jenom muchlují, takže by to mohlo být ještě společensky přijatelné.
Ten zbytek není. A vsadím se, že to co dělají, by někde to bylo i trestný. :-)
Jo, malej Jimi mi taky chybí.

Dost už mých fantazií. (Za které ovšem nemůžu) :-)
Springerova máma je boží, ale doma bych ji vážně nechtěla.
Ale hlavně, že si s ní rozuměl Zlatíčko.
Vycházet s maminkou svého spolubydlícího s výhodami se vždycky hodí.
A na závěr nevím, jak to napsat zaobaleně, takže to napíšu naplno. Ten sex byl skvělej. Vážně výbornej. A krásně napsanej.
Navíc jim ho požehnala maminka. :-)

Já taky nemůžu komentovat hned, jakmile dočtu. Vždycky jsem plná dojmů a musím je nechat uležet.
A na další díly se vždycky těším, jak malá. :-)
Už jsem to říkala několikrát, ale ničemu neublížím, když to zase zopakuju. Tohle je vážně jeden z nejlepších příběhů, co jsem kdy četla.

29 Fénix Fénix | 19. srpna 2015 v 22:09 | Reagovat

[28]: :-D Um, já v tom taky prosím tak docela nejedu. :-D To ono nějak samo vyplynulo z kontextu, zdá se. :-D
Zase lépe ubíhá pracovní doba, ni? ;-)

Ovšem uznávám, že některé ty nastíněné představy jsou velmi... inspirativní. :-D
Nutně by to snad ani proti zákonu být nemuselo, tedy pokud člověk není detailista a nutně nebazíruje na tom, že "štěňátko" musí mít srst. Myslím, že pro využití by stačil nějaký hezký obojek a vodítko? :-? Dobře, to už zaplouváme do poněkud jiných vod, chápu, že ani ty nemusí být někomu příjemné. 8-)

:-DAsi na ně platí, že jaká matka takový syn. Ono je oba lépe pozorovat z povzdálí. :-D
Ano, to, že si spolubydlící s výhodami (výstižné) maminku oblíbil je rozhodně dobré znamení. Možná i docela důležité. Tedy ne že by dobrý dojem už neudělal detektiv, že ano. :-D  8-)

Ono s těmi komentáři je to v pohodě. Takhle rozdělené po celou dobu co píšu mi alespoň průběžně dávkují chuť.
Jako třeba za poslední tři dny vzorně jedu ako motorová myš. ;-)  8-)

Strašně moc děkuju, za chválu a doufám, že budu bavit i nadále. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.