Žárem temnoty 17. kapitola A.

2. srpna 2015 v 18:24 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím, přátelé! Tak si říkám, jestli tu někoho zajímají moje omluvy/výmluvy? Nevím. Každopádně se mi v přestálých vedrech vážně zavařil mozek a ne a ne se nastartovat ke psaní. Jinak si léto docela užívám. Co vy?
Doufám, že jste za tu dobu nezapoměli, kde jsme skončili. Pokud ano, tak jen takové shrnutí: Těžce utahaný detektiv, postrádal svého společníka. Jen aby v závěru zjistil, že u něj doma čaká ne zrovna milé překvapení. A tady je vysvětlení...
Za krocení mých gramatických divých zvěrstev opět patří velký dík Janě.




17. kapitola
Že dveře od mýho bytu byli odemčený, když já sám je při odchodu zamykal, mě nechalo v klidu.
Zrovna tak i ovzduší nasycený vonejma tyčinkama s příměsí něčeho, co bych asi ani jako bejvalej polda, radši nerozebíral. Překvapenim pro mě nebylo ani, že místo obvyklýho ticha, mě uvítal hlas Kurta Cobaina ze starý desky, puštený tak, že i sousedi vedle maj produkci grátis. Obojí sem čekal a připomělo mi to domov- myslim tim ten skutečnej, kde sem trávil prvních jedenadvacet let svýho života, tak moc, že bouchačku sem odložil automaticky bez nutnosti o tom špekulovat. To co bylo schopný mě šokovat a doslova přimrazit na místě v jednom bodu, a zároveň litovat, že svůj věrnej kvér nemám na dosah, byl až pohled na scénu, ozářenou měkkym světlem čajovejch svíček rozmístěnejch na každym volnym povrchu, jaká se mi naskytla při vstupu do obývací části kvartýru. ,,Ten muž jest bezesporu geniálním!" do burácení kytary zařve Pracháč, dost nepracháčsky sedící na podlaze se zkříženýma nohama, mezi hromadou jídla, spokojeně pokyvující hlavou do rytmu hudby. ,,Byl, zlatíčko, byl. Nemůžu uvěřit, že jsi nikdy neslyšel o Nirvaně," druhá moje nezvaná návštěva si k němu přisedne s čerstvou várkou sušenek, do který se oba hned pustěj. Domácká atmosféra, jak vyšitá. Moje: ,,Co tady, kurva, děláš?" zařvaný se vší zuřivostí, že přehluší i hudbu, jí spolehlivě rozbije. Oba ke mně vzhlídnou. ,,Jazyk, miláčku," hned se mi dostane napomenutí, ,,A uvolni se. Vím, že jsem měla napřed zavolat, ale nenapadlo mě, že budeš až tak vyšilovat, když se stavím," to už mě drtí objetí na přivítanou a veškerá hraná přísnost je pryč. Maně vnímám polibek na tvář. Pracháče fixuju očima, ale ten se nezdá, že by měl v dohledný době v plánu se pohnout nebo mi jenom odpovědět. ,,To nebylo na tebe, Siobhan, ptal sem se jeho," zdůraznim při čemž se zbavim zábalu paží kolem svýho krku. Podvědomě se ochranářsky posunu v prostoru mezi ně. Možná sériovej vrah, rozhodně není někdo, koho bych chtěl mít v blízkosti jedný z mála pro mě nejvzácnějších, bytostí na světě. ,,Co tady děláš?" zopakuju svojí otázku, tentokrát způsobem tichýho zasyknutí, když se mi i povede dálkáčem ztišit hudbu na snesitelnou hladinu. Krucinál, jak někdo, kdo se nejspíš před pár hodinama minimálně bavil s vrahem a musel o tom vědět, zrovna tak jako mu muselo bejt jasný, že já se to domáknu, tu může klidně dřepět a tvářit se tak nevině?! Všechno ve mně vře, pěsti sevřený na bolestivou úroveň, abych si zabránil překonat těch pár kroků, chytnout ho za flígr a všechno tu s nim rozmlátil. Co mi brání? Ten jeho pohled jindy zářící inteligencí je trochu skelnej, na tváři úsměv působící dost zasněně. ,,Vegetím?" více méně odtuší, pohled zaměří kus nad úroveň mýho ramena. ,,Bez chyby," potvrdí mu odtamtud Siobhan, jak jinak než ignorující moje snahy o její ochranu, mi nezapomene zdánlivě nahodilim pohybem zkontrolovat místo pod bundou, kde obvykle nosívám bouchačku. ,,Máš štěstí, bídáku," její současnou absenci ohodnotí spokojenej úsměv. Pojem militantní pacifista byl vymyšlenej pro ni. Jenom neochotně ji nechám, sotva bych jí mohl obdařit, pro sebe dost netypicky vyčítavym, pohledem. ,,Máti, co sme si řekli o tom tvym spešl pečení?!" Vůně ve vzduchu, sušenky a jeden docela mimo chlap. Součet je jasnej. ,,Moc tu po mně nematkuj, chlapče a přestaň být takový kyselý zadek," před očima mi varovně zakmitá ukazováčkem, ,,Trocha ganji na vylepšení chuti ještě nikomu neublížila," ani se nesnaží zapírat. Slyšim Pracháče se uchechtnout, střelim po něm varovnym pohledem. ,,Tys ho zkoláčkovala!" moje, už jasný obvinění vyjde na prázdno, ,,Sakra, sem policajt, nemůžu mít tohle svinstvo v domě," zabrblám. Ne, že by to bylo něco platný. Jako bych nevěděl, že místo nějakýho ospravedlnění se mi dostane jenom láskyplnýho poplácání po tváři. ,,Jenom bývalý, broučku, jenom bývalý. A já jsem tomu ráda. Svět potřebuje méně policajtů a více lásky to víme všichni. Myslela jsem, že jsme tě naučili lépe než nechávat své hosty bez jídla celý den? Když jsem přišla, byl chudáček celý hladový a ty sušenky mu chutnají," zas je tu zpátky lehká napomínka stavící mě do role malýho kluka ani nevzdechnu o tom, že tenhle podivín už muj host neměl bejt. Jedna záhada ale vyřešená. Může bejt důvěryhodnější osoby k poskytnutí aliby než vlastní matka? Na druhou stranu, řádová sestra je hned druhá nejdůvěryhodnější osoba, a když Marie Klára řekla, že Pracháče viděla s mym podezřelym, věřim jí. Jakej by měla důvod lhát? Takže je na mně zjistit, jak spolu tyhle dvě svědectví korespondujou. ,,Sakra, Siobhan! Jen se na něj podívej, je totálně mimo!" zakňučet je jediný na co se zmůžu při pohledu na Pracháče, kterej někde v průběhu ztratil zájem o konverzaci a momentálně s přivřenýma víčkama napodobuje hru na imaginární kytaru, jako by nikdo další v pokoji nebo na světě ani nebyl. Dost nepravděpodobný, že bych z něj v příštích hodinách dokázal dostat nějakou smysluplnou odpověď. ,,Bylo na čase," Siobhan spokojeně zhodnotí, ,,Vypadal, že potřebuje trochu orazit," něžně se pousměje, způsobem jakym to uměj jenom mámy. I když ta moje je trochu netradiční model. S čelenkou ve svejch vlnitejch po pas dlouhejch vlasech odstínů mědi jenom tu a tam místama prokvetlejch stříbrem. Batikovanym trikem ruční výroby a riflema, snad tunou šperků z přírodních materiálů, zdobících její krk i obě zápěstí. S trvánim na tom, aby já i ségra, jsme jí odjakživa volali jménem, protože označení "matka" je jenom role, do jaký společnost staví ženu. ,,Máš hlad? Musíš mít," usoudí v klasicky mateřskym módu, když už mě táhne k místu jejich improvizovanýho pikniku na koberci. Odpor je marnej, takže se následně rezignovaně zhroutim mezi volnou hromadu polštářů. Krize se odkládá na dobu neurčitou. Kdyby Pracháč chtěl někomu tady ublížit, nejspíš by to už asi udělal. Dost pochybuju, že pro změnu, její pacifistická stránka by mě nechala udělat, to co mám v plánu s ním. Dluží mi pár vysvětlení, ale ne teď. Někde v sobě najdu dost sil, abych hrál tuhle hru. Třeba, že tak docela neznám pravidla a nehodlám ani na vteřinu polevit ze střehu. ,,Právě jsme se chystali dělat fondue s čokoládou, tys míval rád," bezmocně sleduju, jak se velkej talíř plní zeleninou, něčim co je asi čočkovej salát s další zeleninou a cizrnou. Já vážně doufal, že k večeři budu mít tak půl lahve bourbonu. ,,Bude to ještě chvíli trvat. Předkrm. Jsi tak hubený a čakry máš celé ucpané, vsadím se, že určitě nejíš to správné jídlo," talíř se octne v mejch rukách. Mýmu únavou, a pořád ještě šokem, zkoprnělýmu mozku, trvá pobrat veškerý informace a nějak se s nima popasovat. ,,Já měl hrnec na fondue?" zeptám se, přestože jeho hmotná podstata se právě rozprostírá v samym středu našeho divnýho trianglu. V zátiší kvanta zeleniny a ovoce, ještě dvou dalších druhů sušenek složenýho do úhledný pyramidy, hroudě něčeho identifikovanýho jako domácí sýr a čerstvej chleba na vyrovnání chutí- dost jídla, aby to uživilo celou armádu vegetariánů. Prostě si nepamatuju, že bych někdy něco, třeba jenom vzdáleně připomínajího hrnec, vlastnil. Zrovna jako kostkovanej ubrus, na kterym je to všechno vyskládaný, dodávající tomu celýmu víc piknikovej ráz. ,,Ovšem, že ne, drahoušku. Je můj.Vždycky říkám; voz sebou hrnec na fondue, nikdy nevíš, kdy může zachránit den a prolomit ledy," mrkne na Pracháče. Ten se ještě víc zazubí, mimochodem dost děsivý a svým způsobem i sexy zároveň, vidět ho takhle uvolněnýho. Mentálně se nakopnu. "Sexy" není to o čem bych měl v daný situaci uvažovat. ,,Prolomit ledy... ledoborec... žlutý ledoborec... líbí se mi žlutý ledoborec..." zamumlá. Doba s mojí máti mu očividně rozšířila obzory ve více směrech. Aspoň myslím, že to je ten důvod, protože ona, na rozdíl od trochu zmatený mojí osoby ví, o čem žvatlal. Laskavě se na něj pousměje: ,,To byla ponorka, miláčku, žlutá ponorka," vysvětlí mu s trpělivostí sobě vlastní. Jo, to už dává větší smysl. Vážně. ,,Takže ste tady celej den poslouchali starý desky?" odtušim. Asi nemůže bejt marný zjistit, co se to tu, u všeh rohatejch, dělo. Někde, ta míň ostražitá malá část mě, si užívá už dávno zapomenutej pohled na Siobhan, zručně chystající ingredience k něčemu, co kdysi býval dost často náš obvyklej způsob rodinný večeře. Jíst jídlo na podlaze v obýváku pro mě neni tak neobvyklý, jak by to možná někomu nezasvěcenýmu mohlo přijít. Pak, když táta umřel, jako by tenhle zvyk odešel s nim a nikdo z nás neměl tu sílu na tom něco změnit. Máma nakonec prodala dům, nastartovala starej Van a vyrazila na něco, čemu sama říkala "Pouť za novým smyslem života". Usadila se někde poblíž Fresna s jistou bandou zdivočelejch staříků. Od tý doby se vídáme tak akorát párkrát do roka, při obvyklejch příležitostech, jako narozeniny ségřinejch děcek, Díkuvzdání a Vánoce. ,,Poslouchali desky a pekli sušenky. Tedy já pekla, tady tvůj přítel měl důležitou roli ochutnávače," doplní. Kdybych jí neznal líp, podezříval bych Pracháče z nějakýho triku, jak snadno si získal její přízeň. Jenže taková je její mentalita, mít srdce otevřený všem. No někdy to neni nutně to nejlepší. ,,Mám rád sušenky," vyhlásí Pracháč, ,,Proč jsme ještě neměli sušenky?" vyčítavej tón jeho otázky mym směrem je dost jasnej signál, že tý várky, kterou už má skoro v sobě, měl víc než dost. ,,Nepochybuju, ale myslim, že pro dnešek by to už stačilo," zabavim mu talíř, s uplatněnim síli se snažim zmocnit i tý, co se právě chystal sníst, ignorující při tom pocit tepla z jeho prstů propletenejch při přetlačování s mejma i jeho ublíženou grimasu, když sušenka nakonec skončí coby hromada drobků na koberci. ,,Tady máš," podstrčim mu misku s jinym druhem, kterej věřim, že je bezpečnej, protože ten jeho pohled nakopnutýho štěněte se vážně nedá snést. Ne, že by jeho následný lehce trucovitý ohrnutí rtu, to dělalo lehčim. ,,Proč nemůžu mít tamty? Chci je," zaprotestuje. Fajn, je mi jasný, že docela netradičně, sem já ten jedinej v místnosti se špetkou zdravýho rozumu a zodpovědnosti. ,,Protože kdybys dojedl tyhle, byl bys nejspíš sjetej do příštího tejdne, je v tom mariánka, chápeš?" osvětlim, odstranim talíř docela z jeho dosahu, protože se mi po něm už zase sápal. Vzdá svůj pokus, napne se a něco v jeho pohledu připomene zpátky toho povýšeneckýho chlapa z dřívějška. ,,Jsem si vědom přítomnosti oné bylinné přísady v nich i jejích účinků, čeho si ovšem vědom nejsem, je rozdíl, jak se ona liší od tvého obvyklého způsobu zahánění svých vnitřních démonů?" zeptá se docela vážně. Možná je míň sjetej než sem si myslel. Siobhan naší výměnu pobaveně sledovala a teď se nepokrytě uchechtne: ,,Dobrá otázka." Je jasný, že od ní pomoc čekat nemůžu. Nemám rád muset bejt ten zodpovědnej, což se mi poslední dobou v její společnosti, stává častějc než by mi bylo milý. ,,Pořád je to fet. Nezajímá mě, co si myslej nebo řikaj poslední dobou ty tam nahoře. Chlast legální. Fet nelegální. Chlast dobrej. Fet ne. Vnímáš ten rozdíl? "že to nebyl nejlepší argument je zřejmý hned, jak Pracháč vyklene to svoje elegantní obočí. Zatraceně, nebyl sem připravenej, že bych s nim měl mít ještě nějakej druh veskrze neškodný diskuse. ,,Chápu, je to tedy špatné poněvadž je to proti zákonům," shrne. Ironii v tom můžu slyšet naštěstí asi jenom já. Na rozdíl od mojí máti, on byl při mejch nejhorších a ví moc dobře, že zákon v jinejch případech nebejvá, co by mě trápilo. Nemám rád, když mě někdo usvědčí z pokrytectví a taky, že nikomu jinýmu by se to nepovedlo. Ale nemyslim si, že bych někdy svuj postoj ohledně i takzvanejch lehkejch drog, změnil. Třebaže nikomu neberu jeho svatý právo se sjíždět. ,,Jo, tak nějak. Mimo jinýho. Nepřijde mi dvakrát košer, když se někdo bezdůvodně chláme jako pitomec, má pocit, že je nesmrtelnej a pod vlivem dělá věci, jaký by normálně nedělal," moje odpověď je dost za hranicí do jaký sem zabrousit chtěl. Ale koho kdy zajímalo, co já chci? Pracháče, zdajícího se bejt ještě zaujatější než před chvilkou, určitě ne. A tak samo ne Siobhan. ,,Dělá tady snad někdo něco takového, broučku?" zeptá se mírně. Ve svým důsledku to u mě vyvolá bouřlivější reakci než kdyby se hádala: ,,Jasně, že tady ne. Ale ty dobře víš, o čem mluvim. Nebo mi snad chceš tvrdit, že je běžný, že se docela normální soudnej člověk, vloupá do zbrojovky, zblbne mašiny, aby místo nábojnic razili misky a místo prachu je plinili rejží- sakra, jak se vám to vlastně povedlo? To je jedno. Pointa je, že to byla pitomost. Je zázrak, že vám to prošlo. Víš vůbec, že ta fabrika na vás vypsala odměnu? To chceš vážně vidět svoje vnoučata až na vysoký nebo je ti to jedno?" Pochopitelně se ani tentokrát moje tiráda nesetká s vážnějšim efektem. Fakt nesnášim bejt nucenej k rozumu. ,,Dramatizuješ to, broučku. Možná pár měsíců veřejně prospěšných prací. Tak velká škoda jim zase nevznikla. A když se ptáš, tak ne, nebyli jsme pod vlivem ničeho jiného než našeho správného přesvědčení. Přeprogramovat výrobní linku a nahradit suroviny na to musíš mít čistou hlavu. A taky dobrou kondičku," ani náznak studu místo toho oprávněně samolibej úsměv. Od bandy desperádskejch důchodců, se jednalo v pravdě o nadlidskej výkon. Při něčem takovym nemůže bejt nikdo naštvanej dlouho. Rozhodně ne já, i když se aspoň pro dekorum snažim tak tvářit. ,,Misky místo zbraní?" zeptá se Pracháč. Obdiv a snad i uznání je emoce jaký sem si myslel, že na něm neuvidim. ,,Náš způsob, jak těm pitomcům naznačit, že třetí svět potřebuje víc jídla a méně střeliva," objasní Siobhan skromně, ,,Ale to už je dávno. Teď žiji životem spořádáné důchodkyně," bagatelizuje s tak sladkym úsměvem, že by jí to i někdo věřil. Někdo, kdo nečte noviny a nekouká na zprávy. ,,Dva měsíce, mami!" zakňučim, ,,Hej! Kašlete na to. Dělejte si, co chcete," nakonec to vzdám, nejistej, kam dál by tahle debata mohla vést. Snažim se sám sebe přesvědčit, že to není nic víc než stres z vypjatý situace, hrát tuhle hru na normální páreček s někym, od koho při troše dobrý vůle nevim, co čekat, a nic jinýho za tim neni. Vážně, ani za mák nepohodlí z klasický stresový situace setkání rodič x partner. To se mně přeci nemůže stát. ,,Neměl bys mu mít za zlé, že je trochu přecitlivělý, když se jedná o tohle. Není to jeho chyba. Chlapec je trochu názorově zkostnatělý a oběť naší konzumní společnosti držící nás v područí nesmyslnými zákony. Počítám, že za to může ta jeho příšerná práce, jakou si zvolil. Já nechtěla, aby se přidal k nástroji útlaku. Jenže jaké bych měla právo mu to rozmlouvat, když to bylo jeho přání?" Moje narážka. Jenže každej musí pochopit, že chtít bránit zákon není to samý, jako ho v jednom kuse porušovat. ,,Jinak má zlaté srdce, ale to ty jistě dobře víš," Siobhan se pousměje na Pracháče a on jí to, k mýmu většímu zmatku, vrátí. Nepamatuju si, že bych ho předtim viděl na někoho jinýho, vyjma mě, se usmát. Kolem ramen cejtim jeho ruku, kterou mě dost majetnicky víc přitiskne k svýmu boku. ,,Jeho srdce, je přesně tím důvodem, pro který jsem si jej vybral. Teď vidím, že valnou částí to bude tvá zásluha," byl by to dost jistě zdvořilej kompliment, nestisknout hned po tom mezi zubama muj ušní lalůček dost obscénim způsobem. Jistě, Siobhan je s takovym chovánim v pohodě. Spíš bych řekl, že gesto ještě vylepšilo její náladu. ,,Nepřeháněj, drahoušku, sadař možná může mít zásluhu na tom, že vypěstuje tu největší broskev, ale sladkost jí dává příroda," kontruje. S odkazama na výchovu jakýhokoliv druhu u ní nemá šanci. Ne, že by mu na tom záleželo, když jeho jazyk je zaměstnanej ochutnávánim kůže po dýlce mýho krku. ,,Skutečně sladký," zamručí. Jen tak mimochodem se odtáhnu z jeho dosahu, doufám, že dost nenápadně. ,,Hej vy dva! Já sem tady, takže mohli byste se přestat bavit, jako že tu nejsem nebo že bych byl nějakej druh ovoce?" možná znim trochu nedůtklivě, ale kdo by se mi divil. ,,Vždy byl tak vznětlivý?" zatracenej Pracháč se ani nesnaží předstírat, že by si celý tohle setkání neužíval. ,,Och ano. Už jako chlapec. Možná bych tě pak, když bude čas, mohla naučit jednu masáž, co mu trochu pomáhala vyrovnat se s tou jeho negativní energií," jak jinak než ochotně Siobhan nabídne. A muj rádoby parťák to jak jinak než ochotně přijme: ,,To zní skvěle, jeví se nyní poněkud napjatý," dřív než sem jenom tušil, co mě čeká, zakázal sem si do budoucna podlehnout jeho úžasnejm dotekum, přesně podobnejm jakym vyhmátne právě to správný místo na styku ramena a krku, kde se mi hromadí stres. I zbytky mýho odhodlání rychle mizej. Někdy je třeba jen tak jít s proudem. Zabořim ruku do misky se sušenkama, kterou Pracháč tak mistrně balancuje na složenejch nohách a jen sem tam z ní příležitostně uzobává. Předešlá zelenina a luštěniny nebylo něco, čeho bych se zrovna zdlábl, i když sem ji zbágloval celkem bez výhrad. Fondue zatím v nedohlednu. ,,Tyhle, radši ne, zlatíčko, vezmi si tyhle," máti mě lehce klepne přes ruku a šoupne mi misku s třetim druhem. Podezřívavě těkám mezi nima oběma. ,,V těhle taky?" zeptám se dost otráveně. Nenapadá mě jinej důvod, co by na nich mělo bejt špatnýho. Báječně voněj na dálku a vypadaj tim lákavějš, že by měli bejt zakázaný. ,,Ne, jen, že tenhle druh je s medem a mandlemi. Ne, že bys je neměl rád, ale ony spíš nemají rády tebe," povzbudivě na mě mrkne, ,,Je na to od dětství alergický," má pak zřejmě potřebu informovat mýho "přítele", ,,Jednou, to už byl dost starý, že randil; Susan Rhodesová, se jmenovalo to děvče, že? Byl s ní v kině a snědl celý sáček solených mandlí. Chudáček celý otekl hned na místě, takže místo slibného večera, byl rád, když ho ona odvezla na pohotovost," dokončí s nostalgií v hlase. ,,Dělala jsem pro tebe speciální s kousky čokolády, tvé oblíbené," dodá pak něžně. Jo, mateřský pozornosti se nic nevyrovná. Jenže je tu i něco znepokojujícího. Víc než trapná historka z mládí. Nikdy bych nemohl zapomenout. I teď když se z lehka naklonim k Pracháčovi, cejtim to. Čokoláda. ,,Takže med a mandle jsou pro mě špatný a mám rád čokoládu?" zeptám se trochu omráčeně. Protože divný právě nabralo novou úroveň. ,,V zásadě ano," Siobhan přitaká, ,,Cítíš se dobře, miláčku?"obava, jakou má teď vepsanou ve tváři i hlase, by mi mohla zlomit srdce. Je to něco tak ryze mateřskýho, že sem to ani nečekal. ,,Sem v pohodě, jenom kapku přetaženej," přiměju se usmát. V lidský kebuli se ukrejvaj nejdivnější záhady, tak tuhle shodu, v rámci svýho duševního zdraví, přiřadim do oný kategorie a odložim možná k pozdějšímu prozkoumání. Nebo už se na mě projevuje paranoia z vyčerpání, a já dávám význam úplnejm nesmyslum. ,,Tak moc se přepínáš, synku," Siobhan si povzdechne, akceptující mojí výmluvu, ale není s ní spokojená. ,,Měl by sis vzít volno. Alespoň na pár týdnů orazit. V Bradfordu je začátkem příštího měsíce festival. Nic velkého, tak dvěstě-třista lidí. Mám tam sraz s přáteli, mohl bys jet se mnou. Vlastně vy oba," navrhne. Představa dost nereálná, i kdybych mohl a nebyl tu momentálně vázanej. ,,A co dál? Jezdit po Státech jako jedna z těch potulnejch rodin, vydělávající si na živobytí veřejnou produkcí? To by nešlo. S tamburínou bych vypadal fakt blbě," zašklebim se. Pracháč vedle mě vydá štěkavej zvuk připomínající dávivej kašel. ,,Čemu ty se směješ?" Určitě nemohl mít stejnou vizi jako já, takže nechápu důvod jeho pobavení. Vyjma THC v jeho krevnim oběhu, což mě dráždí. ,,Ničemu," zatváří se jako zosobněná nevinnost, ,,Jen, že jsem si nikdy nemyslel, že bys byl-" buď má výpadky paměti, nebo mu některý fráze ještě drhnou, ,,-mámin kluk," dokončí. Radši bych byl, kdyby to neudělal. Pokusim se o co nejhrozivější zamračení: ,,To teda nejsem," zaprotestuju ještě nenaloženějš, což by mělo mnohem přesvědčivější účinek, kdyby se zrovna v ten moment Siobhan nenatáhla a nerozcuchala mi škádlivě vlasy. ,,Vrč si, jak chceš, vždycky budeš můj chlapeček," dobírá si mně. ,,Teď buď trochu gentleman a otevři prosím to víno," přišoupne ke mně lahev i s vývrtkou-další s vymožeností, z jejího pohotovostního balíčku, zdá se. Pochopitelně, že Pracháč se tomu uculuje, ale naštěstí pro něj, má dost rozumu, aby už byl zticha. Stačil k tomu jenom další muj vražednej pohled střelenej jeho směrem. Dvojitý peklo. Potřeboval bych spíš panáka. Nutně. Je to jako by se mě oba spojenýma silama snažili přivést do hrobu. Siobhan se mlčky soustředí na zapalování plynovýho hořáku pod hrncem. Vezmu to jako oddechovej čas, když balancuju lahví mezi kolenama, potýkám se se zátkou a pak pozdějš nalejvám do třech už připravenejch sklenek. Dokonce i Pracháč se zklidnil. Až na přiblížení mi už zmíněnejch skleniček doprovázený několika letmejma, z jeho strany spíš opatrnýma, dotekama, vzdal svoje snažení o kontakt, i když sem si vědomej, že mě nenápadně sleduje. Kdybych tak měl jenom možnost promluvit si s nim o samotě. Mám tendenci zavrtat se hloubějš do svejch neveselejch úvah, nebejt energickýho tlesknutí, co mě z nich vytrhne. ,,Tak vy dva! Vypadne z vás po pravdě, co se to mezi vámi děje?" vnímavá Siobhan udeří přímo: ,,Máte nějaké problémy? Mrzelo by mě to. Ani nevíš, jak jsem byla šťastná, že jsi konečně opustil ten svůj poustevnický život. Bylo to milé překvapení, zjistit, že s někým konečně sdílíš domácnost, protože vím, že to normálně neděláš. Ale také tě znám mnohem líp abych věděla, že i přes to, jak býváš uzavřený v záležitostech citů, nikdy nejsi tak chladný jako to předvádíš teď. Ani přede mnou. Takže se musím zeptat, jaký druh vztahu to spolu máte?" Zřejmě to musel bejt nedostatek interakce mezi mnou a Pracháčem, co jí přimělo k poslední otázce s těkánim ostřížího pohledu, mezi náma dvěma. Ať se propadnu, jestli vim, jak odpovědět. Vítejte v pekle na třetí! Je dost nemožný říct pravdu, tak aby nikdo nedošel k fyzický ani duševní úhoně, zvlášť když Pracháč si položí hlavu na moje rameno a začne mi olíbávat krk. Cejtim, že mě při tom taky sleduje, jako by i on čekal na odpověď. Co se tohohle týká, jemu nic nedlužim. ,,Pracovní," jemně za vlasy ho od sebe odtáhnu, protože to jeho počínání mi snažení vymyslet si co nejpřijatelnější verzi nijak neusnadňovalo. ,,Najal jsem si jej na jeden případ a on byl tak laskav, že mi poskytl přístřeší, když jsem tu ve městě nový," k mýmu nemalýmu překvapení docela hladce dovysvětlí místo mě. Třeba, že to není docela tak, jak si to pamatuju. ,,Přerostlo to v něco většího a lepšího než jsem očekával, než jsme oba očekávali," pořád je dost blízko, abych viděl teplo v jeho očích, rozpouštějící s každym slovem led, úspěšně budovanej kolem mýho srdce celej den. Moje prsty zapletený pořád v jeho vlasech se o vlastní vůli začnou pohybovat, užívající si přirozeně hebký struktury. Nechtěl bych nic víc než políbit ty neodolatelně vypadající rty a vylíbat z nich přiznání. Momentálně na to není vhodná příležitost, to si uvědomim dost rychle. Magickej okamžik je zrušenej ostentativnim odkašlánim. ,,Dobře vy dva. Omlouvám se, jestli jsem byla příliš vlezlá, ale chci se jen ujistit, že z mýho chlapečka nevyrostl ten druh muže. Emocionálně chladný, který by jen bral a nedával nic na oplátku," vysvětlí Siobhan omluvně. Začnu se trochu bát, když zahlídnu jiskru zlomyslnosti v tom čokoládovym pohledu. Vim, co Pracháč dělá celou dobu. Pro svoje zvrhlý pobavení se mě celej večer snaží uvádět do rozpaků nejrůznějšíma způsobama, takže jenom čekám, co z něj vypadne teď. ,,Máš mé slovo, že to není jeho případ. Je tím nejvelkorysejším a nejbáječnějším člověkem, jakého znám," řekne s naprostou vážností ani stopa ironie. Tentokrát už neodolám, nepatrně se otřít rtama o jedno z těch dokonalejch obočí a skončit kousek nad, mi přijde vhodnější a taky mám ten kontakt citlivý pokožky s jemnýma chloupkama prostě rád. ,,Děkuju," zamumlám. Možná je to všechno lež, ale copak může bejt špatná, když se Siobhan tváří šťastnějš než sem měl možnost jí vidět v posledních měsících? ,,Drž se ho, Sluníčko, nikoho lepšího si jsi najít nemohl," použije pro mě mojí starou přezdívku a zazáří stowattovym úsměvem, ,,Teď pojďte jíst, myslím, že už to má tu správnou teplotu," zkusmo napichovátkem rozčeří hladinu v nádobě.
***ooo***
Na jezení fondue je skvělý to, že nemaj žádný náročný požadavky na stolování, přímo podporujou pohodlný ležení opřenej o jeden loket zatím, co volná ruka mi stačí střídavě k živení i napájení se vínem. K dispozici je hromada sezónního ovoce pečlivě nakrájená na malý kousky, tak akorát do pusy. Tentokrát neprotestuju, že se Pracháč rozhodl natáhnout podél mně, zádama částečně opřenej o muj hrudník. Na teple vycházejícím z jeho těla je něco tak přijemně povědomýho, že bych si nemyslel, že jenom po pár dnech faktický známosti je to možný. Teda pořád na sobě cejtim stopu napětí, zvlášť v momentu, kdy začne špičkou prstu testovat ostrost napichovátek, čerti vědi, co se mu makovicí honí. ,,Není to nic složitého, dovolíš? Prostě zkombinuješ dohromady pár kousků, které chceš. Třeba tohle a tohle nebo necháš jenom jednu - máš rád jahody? A pak to pěkně necháš obalit čokoládou..." Siobhan se ujme instruktáže, skutečně potěšená, že pro někoho může udělat takovou maličkost jako připravit první vzorek. Je to asi tim, že cesta k Pracháčovi vede přes jeho žaludek, to už mám ověřený, zdá se, že ti dva si docela rozumí. Je milej a zdvořilej a je to nezvyk ho takhle sledovat k někomu jinýmu. Vlastně sem si ani nemyslel, že by toho byl schopnej, protože i naše přátelský rozhovory jsou prodchnutý jeho štiplavym sarkasmem a určitym druhem projevů nadřazenosti. Teda něco diametrálně odlišnýho od toho co předvádí teď. ,,Toto je naprosto fantastické!" požitkářsky zamručí kolem jahody s čokoládou, ,,Už jsem okusil zdejší ovoce, ale žádné nechutnalo tak ...tak skutečně," ze svý pozice mu nemůžu vidět do tváře, ale dobře znám ten výraz, slastně přivřenejch víček s tim, jak pomalu si vychutnává každý sousto, takže si ho umim představit i teď. ,,Samozřejmě, že je. Docela bez chemie, to je ten rozdíl. Všechno tohle je z vlastních zdrojů i sýr. A všechno je mnohem lepší, když si to sám vypěstuješ nebo vyrobíš," patřičně hrdě ho informuje Siobhan. ,,Máme s přáteli malou farmu. Už teď jsme úplně soběstační, a co nám schází, dokážeme získat výměnou s ostatními. Svět je naprosto jiné místo, když nepotřebuješ peníze k životu. Mohli byste se alespoň přijet podívat. Nějaká ta ruka navíc k práci se taky hodí, to přiznávám." Já podobný pozvání neslyšim prvně, proto teď je směřovaný spíš k Pracháčovi. Což je poměrně směšný vzhledem k jeho přezdívce, ale to, že když se zrovna nebratříčkuje s vrahama, je jeho smýšlení hodně do "zelena" už demonstroval víckrát, což bude asi taky jeden z důvodů, proč ti dva si rozuměj. ,,Co je? Že by desperádský dědulové už nestačili na práci? Nebo jim terorismus zabírá tolik času, že nestíhaj?" nezabránim si dát najevo, za jak krátkozrakou tu jejich utopistickou společnost považuju. To taky neni prvně. Farmařina je těžká dřina, víc nad síly bandy stárnoucích hipíků. Podle mejch odhadů, dřív či pozdějc budou muset začít najímat lidi na výpomoc a dost pochybuju, že by jim tam hákovali za jídlo. Kde pak budou jejich ideály? Možná se najde nějakej vykuk, kterej je o ten kus půdy šikovnym trikem připraví. Anebo dřív oni skončej v mřížovaný klícce, za ty svoje záškodnický kousky. Ať tak či onak, máti se poveze s nima. ,,To bylo hrubé! Očekával bych od tebe více respektu k moudrosti starších," pod žebrama cejtim dloubnutí Pracháčova lokte. ,,Myslím, že je to skvělá idea, Siobhan. A v pravdě dosti překvapující zjištění. Netušil jsem, že by bylo ještě možné nalézti někoho toužícího žít dle původního uspořádání," řekne docela vážně a pochopitelně, že si tim od mojí máti vyzíská další vřelej úsměv. ,,Podívejme, kdo se to nechal slyšet, sám generál hrubostí. Nešacoval bych, že budeš taková podlejzavka," divný jak uvolněně to zní. Jako by neexistovala jiná realita než ta okolo a my neměli jinej problém než se špičkovat. ,,Nemám zapotřebí dělat nic takového jako podlézání, z čeho mne obviňuješ. Mám své osobní kouzlo," přes rameno na mě zazáří přesně tim druhem drzýho úsměvu, kterej mě vždycky dostane, ,,V krajním případě, jsem ochoten připustit jistou nepatrnou míru zkorumpovanosti," provokativně omotá jazyk kolem zbytku jahody na jeden pokus ji stáhne. Protože Siobhan už má pro něj připravenej další ovocnej špíz pokrytej tuhnoucí čokoládou, kterej mu podá. ,,Děkuju, je hezké mít i tady někoho, kdo si nemyslí, že k nacpání si žaludku je třeba zavraždit živého tvora. Přesto, že můj syn má na to jiný názor. Zrovna tak jako si myslí, že mě musí chránit od všeho zlého, protože nejsem schopná objektivně posoudit, co je pro mě dobré. No, chlapče, mám pro tebe novinku. Ještě stačíme dobře zastat všechnu práci a před sebou máme ještě pár let aktivního života, než nás dáte zavřít do starobince. Možná občas uděláme něco, co je v očích vás dětí nezodpovědnost, ale to ještě není důvod si myslet, že jsme už senilní nebo zfetovaní. Problém s vaší generací je ten, že jste nemuseli nikdy za nic bojovat, tak nemůžete ani chápat, že nejde něco jen tak zabalit. Tím spíš ne život. Takže ne děkuju, trénovat skoky do rakve se ještě nechystám a zalézt do bačkor jen kvůli tomu, že je mi o nějaký ten pátek víc, také nemíním," řečeno s humorem a nadsázkou přesto někde ne tak hluboko je ukrytá hořká pravda. Čas se zastavit nedá a sebebláznivější akce jsou víc než jenom boj, za lepší svět. ,,Pěkně tě setřela, brácho!" Pracháč se na mě ušklíbne. Nemám ponětí, proč se svojí většinou vybranou slovní zásobou si vybral zrovna tuhle formulaci, jedno je jistý, ať už to byl jeho záměr nebo ne, spolehlivě tim rozsekal sebenenápadnější pokus o jakoukoliv vážnější debatu. ,,Cos to s nim provedla? Už předtim to s tou jeho vyřídilkou nebylo k vydržení, teď je hroznej," zakňučim směrem k očividně se dobře bavící Siobhan, sám nejistej si mezi pobavenim a totálnim zděšenim. ,,Docela se mi takhle líbí. Předtím se zdál, že potřebuje trochu oraz sám od sebe," pokrčí nenuceně ramenama. Opět ani špetka provinilosti. ,,Zvláštní, nikdy předtím si jsi na mou vyřídilku nestěžoval," Pracháč se znova na mě ušklíbne způsobem, kterej by měl bejt určitě nelegální. Poprvé v životě sem rád za vyřízenej stav svýho těla, tim pádem neschopnýho reagovat určitym nežádoucim způsobem na takový provokace. I když zdá se, že moje ruce schopný reagovat sou docela v automatickym režimu, když jim nedokážu zabránit aspoň hřbetem prstů přejet po linii jeho čelisti pořád svůdně nakloněný mym směrem. ,,O tom si promluvíme pozdějš," slíbim. Pozdějš, bude třeba mluvit o hodně věcech, pro teď si můžu dopřát luxus malý relaxace, není to asi jako, že bych měl bez toho na výběr v týhle společnosti. ,,Um... tak jo... Ani si mi ještě neřekla, jaký tady máš vlastně plány?" pustim se do opatrnýho sondování s grácií slona v porcelánu a maximálnim úsilim nedat na sobě znát, že se z celý situace cejtim pohodlně a bezpečně asi jako sedět na bedně ekrazitu. Nebo spíš držet tu zmíněnou třaskavinu v náručí. Že mezi Pracháčem a Siobhan se utvořilo nějaký pouto, je zjevný, takže možná tady bezprostřední riziko nehrozí. Jenže já sem ten poslední, kdo by chtěl dřív či pozdějš, svojí máti vykládat, že celý tohle, do jistý míry, bylo divadlo a ten k ní sladkej a zdvořilej sympatizant s jejíma postojema želející nebohejch zvířátek vražděnejch pro jídlo, na druhý straně bez skrupulí přihlíží vraždění lidí. Přetvářka by na tom bylo asi nejvíc to, co by nebyla schopná mi odpustit. ,,Nic velkého, buď bez obav," předestře. Nejsem si jistej, jestli mě to má uklidnit. To poslední, co potřebuju je víc zmatků ve městě a další osoba na kterou bych musel dohlížet. ,,Vidět tebe, tvou sestru a svá vnoučata. Možná se stavit za Benjaminem. Ten starý mizera mi neskutečně chybí, jak se vlastně má?" Kdysi, už ještě dřív než sem se narodil, ona, muj tatík a Ben, tvořili skoro nerozlučnou trojku. Možná, že máti na nějakej čas vyšuměla z města, ale tenhle druh přátelství vyšumět nemůže. ,,Co vim, tak teď tady s tim, co se tu děje, má dost práce. Na každej pád se vsadim, že pro tebe si chvilku najde. Něco specialního, co s nim chceš řešit?" někdo by mojí otázku možná nazval impertinencí. Pro nás je to dost obvyklej způsob komunikace. Taky, ať se chvilku škvaří někdo jinej. ,,Možná," naznačí s dost tajemnym úsměvem, ,,Nemáš nic proti, doufám?" A následuje potvrzení mýho dlouho trvajícího podezření. Nemusim souhlasit s jejim střeštěnym a nebezpečnym současnym stylem života, ale do toho osobního bych si jí žvanit netroufl. ,,Jasnačka, že ne. Jak bych mohl? Vim, že tátu si milovala a oba dobře víme, že je pryč a už se nevrátí. Ben už je taky moc dlouho sám. Takže pokud je tohle, co vás udělá šťastnýma, máte mý požehnání. Pokud ti jde o tohle. Jako bys ho někdy na něco potřebovala," ušklíbnu se, ,,Mimo to sem rád, že budeš mít někoho rozumnýho, kdo by na tebe dohlížel," je to snadnější než sem čekal, uvolěně mrknout, tvářit se, že je všechno v pořádku. Nic víc než klidnej rodinej večer. ,,Na to poslední, být tebou, příliš nesázím," vrátí mi Siobhan se stejnou lehkostí. Ovšem ta její je skutečná. Zrovna jako, bez kousku přetvářky, zvážní. ,,Kluci, vážně mě mrzí, že jsem vám sem tak vpadla. Určitě máte lepší způsob, jak trávit večer než s jednou trhlou ženskou," směřuje k nám oběma. Tohle je víc než omluva. Známka úplnýho přijetí. Nikdy bych nic jinýho ani čekat nemohl. Stejně mě i po těch letech tohle vědomí nějak víc hřeje u srdce. ,,Jedna noc a mizím k Jilly. John se má vypařit na nějakou konferenci, či co a já jsem radši, když nebudu v pokušení nakopat mu ten jeho kapitalistický zadek. Přísahám, že ten člověk přímo neskutečným způsobem ničí mojí karmu. Vím, že bych měla respektovat a být v míru se všemi živými bytostmi, ale věř mi, že je to tak zatraceně těžké, když si tvoje holčička vezme ignoranta," povzdech je směřovanej k Pracháčovi. Ten účastně pokejvá hlavou: ,,Lidské rodinné vazby bývají komplikované." Já v tom slyšim všeobecnou rovinu. Nezúčastněnej zájem jako bysme nebyli víc než vzorek bakteriálních kultur v laboratorní kádince, určenej k pozorování. Máti evidentně ne. ,,To máš zatraceně pravdu," potěšeně na něj zazáří, ,,On je ten nejděsivější vzorek egoistickýho občana, co může existovat. Ale abych mu zase nekřivdila, něco dobrého pro svět se mu povedlo; tedy přesně ve dvou případech. Kouzelný párek andílků. Už si se s nimi seznámil?" zeptá se. Na rtech úsměv pyšný babičky, že nemůže bejt pochyb. Za normálních okolností, dřív či pozdějc, bejvá zvykem seznámit svýho partnera se svojí jedinou rodinou. Za předpokladu, že onen partner neni podivínskej cizinec opovrhující všim a všema vyjma sexu a jídla. S nezdravim napojenim na sériovýho vraha a tendencí ženský kolem sebe měnit na hromadu ochkajícího želé, pokud zapojí svůj šarm. ,,Ještě jsem neměl to potěšení," jako právě teď. Z naší vzájemný pozice, si můžu jenom představovat prchavej úsměv dělající jeho črty skoro nadpozemsky a docela nepatřičně nevinnýma. ,,No, možná pak by o víkendu byla vhodná příležitost to napravit. John se vrací a já už musela tvé sestře slíbit, že se budu účastnit rodinného grilování. Prý něco o tom, že děti by měli vidět, že jejich táta s babičkou můžou být spolu na jednom místě bez toho, že by si šli po krku?" Siobhan protočí oči na znamení, jak mimo jí celej nápad přijde. Jsou mi na tom jasný dvě věci. Švára není druh člověka, co by pořádal prostě zábavu, takže se spíš bude jednat o předváděčku stabilního zázemí dokonalý rodinky, pro spoustou cizích lidí z jeho práce, okolo. Z týhle pozice já ani máti nejsme tak docela žádoucí, čili to celý musela vymyslet Jill. Někdy moje drahá sestřička umí bejt dost panovačná manipulátorská potvora. Hlavně, co se toho, aby spolu všichni vycházeli, týká. ,,No tak, prosím, chlapci, že mě v tom nenecháte," Siobhan zesílí nátlakový metody se zamávánim řasama pro efekt a sacharinovym úsměvem, očekávající nic jinýho než kladnou odpověď. Sestřička ty sklony k manipulátorství někde pochytit musela. ,,To neni nejlepší nápad," zaargumentuju dost mírně. I blbej nápad je slabý slovo. Ne jenom kvůli tomu, že já nic jako představování svejch partnerů celý famílii, ze zásady nedělám. Nikdy. ,,Nepoženu se někam do jámy kravaťácký ani kvůli solidaritě nebo čemu. Jestli se tam ani tobě nechce, tak to prostě odmítni," navrhnu. Problém - řešení. Prostě nepochopim, že by si volnomyšlenkářskej pacifista, jako ona, mohl dělat násilí s něčim tak triviálnim. ,,Bavíme se tu o Jilly? Kdy jsi ji naposledy ty zkusil něco odmítnout? Navíc jsem to už slíbila. Přeci nechceš, aby tvá matka byla za lhářku, že ne?" V duchu se ušklíbnu, že vytáhla tu "Mateřskou" věc. Má to zmáknutý. ,,Slib mi, že o tom budete alespoň uvažovat," zatlačí na Pracháče, zřejmě v domnění, že jeho na svý straně už má.
Řetěz je jenom tak silnej jako jeho nejslabší článek, i když tenhle článek si zachovává svojí mlčenlivou neutralitu. ,,Uvidim. Máme teď dost práce, takže je dost nepravděpodobný, že budu mít vůbec čas," naštěstí to tentokrát ani neni kec. Přestože někde si dovolim doufat, že se to změní. Kdyby jo, už rodinná sešlost takovej problém nebude. Teda přesune se z kategorie hrozících epochálních průserů do kategorie snesitelnejch komplikací. ,,Takže i pracujete spolu?" drobná maličkost očividně Siobhan neunikla. V duchu zakleju. Obvykle nejsem zvyklej se cenzurovat. Měl sem. ,,Hmhm," jenom neurčitě zahučim. Nebyl by to Pracháč, aby to nějak nevyšperkoval. Už jenom tim, jak si předtim než promluví, důkladně olíže prsty upatlaný od čokolády. ,,Jsme parťáci. Tak jako Starsky a Hutch z toho seriálu," oznámí s bezprostředností. Novej úzus jeho chování, na kterej si v průběhu tohohle večera začínám zvykat. Zřejmě za těch pár hodin strávenejch s mojí máti, toho zvládl dohnat vážně hodně. ,,Sladké. No doufám, že neděláte něco skutečně nebezpečného," ani reálná starostlivost nedokáže smazat nadšenej úsměv se Siobhaniny tváře. Musim uznat, že ten mizera je vážně mistr v manipulaci s ženskym myšlenim. Já nikdy nedokázal zabránit všem těm ryze mateřskejm strachum o bezpečnost mojí osoby při práci. ,,Ne víc nebezpečný než obarvení části Michiganskýho jezera na fialovo," připomenutim dalšího husarskýho kousku renegádskejch rentiérů, spolehlivě a definitivně přehodim koleje z cesty do stoky svýho osobního života. ,,My neobarvili tu vodu. Jen jsme trochu vylepšili odkalovací systém té chemičky nad ní. Kdo měl tušit, že všechen ten jejich sajrajt nefiltrovaný končí v jezeru přesto, že do té doby tvrdili veřejnosti něco jiného?" nepokrytej samolibej úsměv je teď na místě. To byla jedna z hodně povedenejch akcí. Už jenom kvůli tomu, že celej ten průser se nedal ututlat před veřejností a vedení lajdácký chemičky skončilo s pěkně tučnou pokutou.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 sisi/ctenar sisi/ctenar | Web | 6. srpna 2015 v 20:45 | Reagovat

ahoj, no jao mě tvoje výmluvy zajímkaj, protože jsme začala číst tuhle sérii .,-D a je naprosto luxus -.,D takže myslím že brzo budu šílet :D když budu číst kapitoly tempem jako včera :D během hodiny 5 dílů a to jsem se držela na uzdě, díky tomu že zemřel blond-brunet tak jsem se naštvala -:D ale jako :D já chci číst dál :D mám ale takový problém nečtu nic když si nejsem jistá že se nedočkám konce....Tak kdyžtak mi dej vědět jak to vidíš :D jinak to nemá cenu neplánuju se usoužit k srmti nbedočkavostí :) 8-)  8-)  :-?  ;-)

2 Fénix Fénix | 6. srpna 2015 v 21:04 | Reagovat

[1]: Zdravím, předně, díky, díky moc, za nadšení. A také můj nejvyšší projev uznání. Dát pět kapitol za hodinu v pravdě heroický výkon při tom, jak mám občas tendenci se rozkecávat. :-D O dokončení nemusíš mít obavy, ono v podstatě už zbývají jen nějaké tři maximálně čtyři kapitoly. To dám i kdyby se proti mně spikli všichni skřeti a počítačový zlošotci světa. 8-)
Ale samozřejmě s vědomým, že řada čekajících na další pokračování narůstá, se píše mnohem snáze, rychleji a radostněji. :-D Ale ano, dokončí se to každopádně. ;-)

3 ell ell | 9. srpna 2015 v 15:46 | Reagovat

Od Kurta Cobaina mohu cca dvě věci a s nimi asi dožiju, určitě bych za souseda neocenila fanouška Nirvany :-P
Dobrá květinová matinka, rozjela mejdan bez pána domu. Domov líbezný asi vzal za své :-D
Žlutej ledoborec? :-D  :-D , tak už nám chybí jen woodstok
Máti panu Tajemnýmu ukáže jak roztočit synkovy čakry :-D , Springer by byl dozajista ve větším bezpečí s flaškou chlastu než s tětma dvěma :-D
Maminy mají vždycky pravdu, i když se to v očích jejich potomstva může zdát jako - Zpátky na stromy ;-)
To vedro je moc na jakékoliv ne/smyslné komenty [:tired:]

4 Fénix Fénix | 10. srpna 2015 v 11:15 | Reagovat

[3]: :-D A při tom, co se sousedů týká, Springer je v tom docela nevinně. Normálně hlasitou hudbou své okolí vůbec netýrá. Sem tam nějaké vyražené dveře, občas bitka, možná v minulosti došlo i na střelbu, ale hudba nikdy ne. :-D
:-DNa štěstí a k synkově nesmírné úlevě se návštěva moc dlouho nezdrží, není jisté, či by to přežil.
:-DSe vsadím, že i na ten woodstok došlo, kdo ví co všechno ti dva spolu vlastně probírali. :-?  :-D
Že by flaška chlastu byla lepší společnost zaručeně ¨souhlasím. Jak známo,flašky samy od sebe nepáchají trestnou činnost, neuvádí nikoho do rozpaků a nemají sklon k manipulátorství. 8-) :-D
[:tired:]Jo, zatracené vedro. Taky mám pocit,že se každou chvíli rozpustím. 8-O

5 Lord |W|erů :D Lord |W|erů :D | Web | 5. října 2015 v 14:34 | Reagovat

Pan P je jako Dorian Gray. Haha. Rychle na druhou část. *3*

6 Fénix Fénix | 5. října 2015 v 17:31 | Reagovat

Heh? V čem? Blbý je když autor má silnou sklerozu, nemá ani ánung o tom, co se v kapitole dělo, takže čím by se mu měl podobat? :-? Dobře, je zvrhlý, nemorální a jeho zhýralý život ho asi brzy zabije, ale zrovna tady, tuším, je za toho moralistu. :-D

7 Fénix Fénix | 5. října 2015 v 17:33 | Reagovat

[6]: Fajn a teď ještě ani nepamatuji iniciály vlastních postav, čím dál tím lepší. :-D Heh, ale jedná-li se o Pracháče tak tady jsem úplně v koncích, však on je také slušný, jen se dostal do špatného vlivu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.