Žárem temnoty 16. kapitola A.

22. června 2015 v 21:08 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím, přátelé! Také máte ten pocit, že čas nezadržitelně letí? Člověk se ani nestačí nadechnout a už je tu další měsíc. S ním nová kapitola. Ta dnešní méně akční o to více shrnuje některá fakta z celé povídky. Doufám, že se i tak bude líbit a zanecháte nějaké komentářové palivo. Těm, co tak učinili u té minulé, velký dík.
Můj dík, už jako obvykle, patří Janě, za betaread.





16.kapitola
Nějakej čas to zabralo, než se všechno kolem uklidnilo a pro mě bylo bezpečný vylejzt ze stínů, ve kterejch sem se pohyboval. Na místě zůstali už jenom specialisti pátrající po příčině požáru. Další dobu potrvá, než se tu zjevjej statici spolu s ostatní úřední sebrankou a vyřknou ortel nad přeživšíma barákama i lidma, kterym byli domovem. S vyjímkou pár vytrvalců, který nemaj kam jinam se podít, a vlastně ani nikoho už nezajímaj, je tu najednou až depresivně mrtvo. Pár somráků zevlujících na rohu, tlachá nad ohništěm z plechovýho sudu. Tu a tam se někdo z nich vytratí, jenom aby mohl proklouznout za zátaras a sebrat kus doutnajícího dřeva ze sutí k přiživení ohniště. Ze slov a hlasů je zřejmý, že ani oni nemaj páru, co se tu vlastně semlelo. Pro ně jde život ve svojí bídě dál. Samozřejmě ještě jedno místo zbejvá. Jako maják naděje v bouři nejistoty, září světla z útulku Marie Kláry. Dotyčná ve dveřích se pilně věnuje úklidu. Pravidelná každodenní rutina, jako by se co nevidět měli dostavit její zákazníci. Tentokrát ne. Přesto ona tu pořád je. ,,Zdravim. Rušná noc, co?" neobratně začnu konverzaci. Nevim, proč právě s ní jsem nejistější než sem kdy s jakou ženskou byl. Asi kvůli tomu, že ona tak docela ženská není. Teda je a sakra pěkná. Ale... chápete. ,,Ach, to jste vy," vzhlídne ke mně přes závoj hustejch řas, ,,Říkala jsem si, jestli se tu ukážete," nejsem nevítanej, což mi dá jasně najevo když ustoupí, abych mohl projít dovnitř. Je znát, že lidi to tu opouštěli v panice a na kvap. Převrácený židle, na stolech zbytky jídel na tácech a v hrnkách rozpitý čaje, jako by se k nim jejich konzumenti měli každou chvíli vrátit. ,,Jo, já osobně, teda pokud mě nikdo nevyměnil," muj pokus o odlehčení je oceněnej krátkym, spíš schovívavym úsměvem. Když se snažim, umim bejt fakt pitomec. ,,Jste tu sama?" napadne mě, s dávkou obezřetnosti se rozhlížející kolem. Že kunšafti se vypařili jako smrad, při první známce trablů, je mi jasný. Spíš mě zajímá, kde je ostatní personál. Teda ne, že bych nějak extra stál o to, dát si další dostaveníčko s nepřijemnou matronou představenou. ,,Můžete být klidný. Nabídla jsem se, že tu vše připravím, aby ostatní mohli nabrat sil," odpoví jako by přesně znala směr mejch myšlenek. ,,Nuže, co vás sem tentokrát přivádí? Úleva duši, či snad vám přeci jen přijde vhod šálek čaje?" Kruci. Netřvářit se při tom tak nevinně, tak bych jí podezříval, že si ze mě a z našeho posledního rozhovoru bezostyšně utahuje. Nebo ještě hůř. Flirtuje. ,,Myslim, že ani jedno, radši," bezděčně hodim okem k jistě už vychladlejm várnicim, obsah, kterej už nestál za moc ani před tim. ,,Káva tedy jistě?" odtuší pobaveně, ,,Pokud chvilku vydržíte, podívám se, co se s tím dá dělat," tentokrát spiklenecký skoro mrknutí jasně dešifruju. Je ochotná se se mnou podělit o soukromý zásoby. A Já to oceňuju. Pro hrnek pořádnýho kafe bych vážně vraždil. To naštěstí nebudu muset. I když tak zadarmo to taky nebude. ,,Pokud by vám to nevadilo, myslíte, že byste mi zatím mohl trochu pomoci?" jemným kývnutím naznačí neurčitě do prostoru. Byl sem už přítomnej na dost zavíračkách barů, abych věděl, jak se s bordelem vypořádat. ,,Bezevšeho," souhlasim. Za každý dobrodiní se tu platí, tak či onak. To je způsob, jak to tu chodí. Bez výjimek. A taky samozřejmě, sem gentleman. Přeci bych ženskou nenechal zvedat těžký kovový židle, převracet je a dávat na stoly, aby se dala uklidit podlaha. Přesto, že docela negentlemansky při práci zůstanu zírat a snažim se odhadnout křivky figury svý hostitelky, ukrytý pod hábitem, když je příležitost. Netrvá to zas tak dlouho. V kbelících vytvořit nechutnou směsku ze zbytků jídla a čaje. Tácy i skleničky vyrovnat do komínků na jednom místě. Ne, že bych si nějak extra liboval v podobnejch činnostech, ale v tý monotónní jednoduchosti je něco zvláštně uklidňujícího. Zvlášť, když příležitostně každou chvíli z kuchyně, mě mladá žena obdaří jednim z těch svých plachých úsměvů. Mám odklizenou sotva půlku, když je Marie Klára zpátky i s dvěma kouřícíma, už na dálku lahodně vonícíma, hrnkama. ,,Šlo vám to. Děkuji," uznale zhodnotí výsledky mýho snažení na place. ,,O zbytek se už postarám," naznačí mi k dvěma místum u kousku relativně čistýho stolu, kam si můžem sednout. ,,Dík, je dobrý vědět na jakou dráhu se dát, až mě přestane bavit moje práce," zazubim se. V zápětí mě humor přejde a já jako zkoprnělej sleduju, jak si nacvičenym pohybem sundá pokrývku z hlavy, aby uvolnila záplavu plavejch vlasů spadajících jí najednou až někam pod lopatky. Páni, nevěděl sem, že tohle můžou? Možná ne a tenhle drobnej projev ukrytýho rebelství je právě to, co mě k ní táhne. ,,Takže kafe?" sem hrdej, že zvuk co ze mě vyjde, zní relativně stabilně, ,,Netipoval bych vás na něco tak požitkářskýho," líbí se mi způsob jakym se mírně začervená na slovo "požitkářský". ,,Co jste si myslel? Že žijeme v odříkání o chlebu a vodě?" její zvonivej smích zní mejm uším jako pravá rajská hudba. Souhlasně zahučim. Napadlo mě to. A teď si dík tomu připadám jako pitomec. Nebylo by to prvně, že ano. ,,V zásadě to tak je. Skromnost je ctnost a na víc nebylo by správné využívat blahobytu, pokud jiní hladoví. Ovšem toto je životní nutnost," opatrně si usrkne horký tekutiny, ,,A říká se, že každý malý poklesek je v očích Pána ospravedlnitelný, pokud pro něj existuje dobrý důvod." Moc na to nemám, co říct, protože tahle ženská má pozoruhodnej talent zbavovat mě těch správnejch slov a měnit moje názory víc než v jednom ohledu. Takže sem radši zticha a vychutnávám si klid i společnost, která se mi dostala. ,,Páni, kdybyste tu servírovali tohle, tak už se těch lidí nikdy nezbavíte," mám tendenci zakňučet blahem, sotva hrnek sevřu v prstech, omamná esence pronikne hloubějš mýma smyslama. ,,Ani tak si na příval lidí nemůžeme stěžovat," tentokrát smutný pousmání zanikne v černočerný hladině dalšího opatrnýho usrknutí. ,,Žijeme v mizerný době," kupodivu, tíže z mýho prohlášení nezůstane dlouho vyset ve vzduchu. ,,Doba je taková jakou ji lidé v ní žijící tvoří. Ke štěstí v té naší, žije dostatek dobrodinců, vyvažujících to zlé," s neochvějnym optimismem těhle slov, nemám šanci a ani nechci soupeřit svým škarohlídstvim. Cejtim se skoro uvolněně. Natáhnu si pohodlnějš nohy pod stolem, křeč v únavou ztuhlejch zádech mi připomene, proč tu vlastně sem. ,,Chtěl sem se zeptat na ten páreček, kluk s holkou, co vám tu večer pomáhali," začnu. Vážně se chci ujistit, že tahle bezůtěšná mizerie nebude mít víc obětí z řad co bych znal. Už takhle je to dost zlý a myslim, že tvář tý tulačky na nějakou dobu v mejch nočních můrách rozšíří řady těch, který se mi za celou dobu mojí kariery nepovedlo zachránit. ,,Ach ano, ti dva," k mýmu štěstí se zdá, že tohle zpodobnění anděla milosrdenství, má dobrej přehled o všem, co se tady šustne, ,,Odešli chvilku po vás a zdálo se, že mají naspěch," aspoň něco, zdá se, že mladej si vzal mojí radu přeci jenom k srdci, ,,Váš partner vám o tom neřekl? Musel je ještě venku zahlédnout," zvědavost se odráží v jejích očích a ve mně by se v tu ránu krve nedořezal. ,,Jakej partner?" slyšim se ptát, ale slova v uších přeruší hukot myšlenek a pocitů střetávajících se v mojí hlavě silou riptidu. ,,Ten muž, co tu byl s vámi. Omlouvám se, myslela jsem si, že jste partneři ve vyšetřování, když jste přišli spolu a on se sem pak vrátil s tím druhým mužem, vypadalo to, že spolu probírají nějaké naléhavé záležitosti. Domnívala jsem se, že pokračuje v pátrání, tam kde jste skončil, " snaží se rychle uvést věci na pravou míru, ruměnec zbarvující její tváře lákavou červenou. Nemám moc na to to tentokrát ocenit. ,,S jakym mužem, jak vypadal?" zeptám se. Trochu jako ohraná gramodeska zaseknutá v jednom místě. Jako moje špatný tušení zaseknutý v jednom bodu, neschopný ho opustit. ,,Vysoký blondýn, dobře oblečený a celkem pohledný. Neměla bych si něčeho takového všímat," její ruměnec nabere ještě větší intenzitu spolu s tim, jak pohled plaše sklopí k hladině ve svym hrnku. V jednom krátkym o to údernějšim momentu ke mně dojde uvědomění. Jak sem mohl zapomenout? ,,Ty dva spolu, viděla jste je tu už někdy předtim?" s nucenym klidem položim další otázku. Ve zvrácený logice by to dávalo smysl. Kde jinde by nikdo na světě nehledal nenávistnýho šmejda, než na místě symbolizujícim humanitu a porozumění. ,,Spolu ne. Toho druhého jsem tu myslím snad už párkrát zahlédla. Vždycky je tu toho tolik co dělat. Tím, že tu byl včera s vaším přítelem, upoutal mne. Chápejte, tak docela sem nezapadá. Vlastně to ani jeden z nich. Ale, jak už jsem jednou řekla, zde je vítán každý bez rozdílu a otázek na nepřízeň osudu jenž jej sem přivedla," Udělám něco, co už považuju, za pouhou formalitu, ,,Je to on?" ukážu jí policejní nákres podle mýho popisu. Musim mít jistotu. Marie Klára se na ní dlouze zahledí, ,,Mohl by být," pomalu, rozvážně přikejvne. Já ho tu viděl taky. Hned ten první večer, když sem tu byl. Když sem si ještě myslel, že Jimi je naživu. Týpek zachumlanej v dece. Jak to, že sem si to neuvědomil dřív? Měl sem ho na dosah a nevěděl o tom. Samozřejmě, tou dobou sem ještě ani nevěděl, že on je tím po kom jdu. V konečnym důsledku to nedělá žádnej rozdíl. Kolik lidí mohlo žít. Už zbejvá málo, aby všechny díly skládačky zapadly na svý místo. ,,On a Jimi bavili se spolu někdy?" Sleduju drobnou vrásku zamračení vyrýsovat se jí u kořene nosu. ,,Myslím, že ne. Já... nejsem si jistá," zmatek, jakej najednou můžu vyčíst v jejích očích, působí téměř bolestivě, ,,Pokud zde pracujete, tak jako Jimi, není prostor a čas zrovna pro společenskou konverzaci, přesto občas s někým prohodíte alespoň slovíčko. Oni spolu... Nevzpomínám si. Promiňte, chtěla bych vám být užitečnější, ale..." hlas se jí zlomí. Vim, že tam musí bejt něco víc, jenom nedokážu určit co. ,,To nevadí, už jste mi pomohla víc než dost," snažim se povzbudivě pousmát, ,,Nebude to trvat dlouho. Vlastně mám už jenom dvě otázky; ten blonďák a muj společník, jak se k sobě chovali?" Nevim, proč by to mělo hrát nějakou roli. To, co ve změti mejch myšlenek září jako obrovskej neonovej nadpis je složený z pěti písmen: ZRADA! Pracháč byl s tim šmejdem a místo toho, aby teď ten dotyčnej hnil v cele nebo ještě líp- pár stop pod zemí, půlka čtvrti je v troskách. Je znát, že i tentokrát jí odpověď dělá problém. Prchavej záblesk sebepochybností už sem na pár tvářích viděl, třeba, že tak docela nedokážu pochopit, co je v případě mladý řeholnice, jejich příčinou. Je si jistá svojí vírou ve Vyšší moc i dobro mezi lidma. Tak proč pochybuje teď? ,,Rozmlouvali spolu, tiše a ne příliš dlouze, než byli vyrušeni. O čem to opravdu nevím, bylo tu tolik lidí. A oni pak odešli, spolu," dodá už docela nepodstatnej detail. Moje dlaně instinktivně překrejou její, který se teď zdaj na dotek ledový neschopný se zahřát ani o kus porcelánu kolem kterýho pořád křečovitě svírá prsty. ,,Bavili se spolu jako přátelé?" snažim se jí pomoct s rozhodovánim. Možná bych se měl spíš bát. Pracháč, mym přičiněnim, se zařadil do rizikový skupiny. Jenže nějak vim, že je chytřejší než to, aby ze sebe udělal návnadu nebo se jen tak nechal zlákat. Navíc je starší, než je obvyklý gusto toho zmetka. Takže ne. Varianta, že by se nechal sbalit, padla dřív než bych ji vůbec domyslel. ,,Neřekla bych. Možná dobří známý, nic důvěrnějšího jako mezi bratry," odpovídá pomalu, jako by se potřebovala rozvzpomenout na dávnou minulost ne událost starou sotva pár hodin, ,,I takových shledání jsem tu již několika byla svědkem, to jsou ta šťastnější, bratři a otcové nacházející své syny," pousměje se, něco ze starý jiskry se jí vrátí. Je znát, že upnutí se k lepšim vyhlídkám jí svědčí. Ne tak mně. Pořád musim myslet na jednoho tatíka se synkem, co takovejhle hepáč mít nebudou. Dík magorovi, co si tu poklidně rozprávěl s někym, koho sem už skoro považoval za svýho přítele. No, Pracháč vlastně nikdy neřekl, že toho hajzlíka chce zabít nebo předat spavedlnosti, že ne? Jenom já ho měl najít, což sem nepřímo udělal. Skvělá práce, Springere, gratuluju. Dost možná, tu díky mně budou místo jednoho psychouše dva spolupracující. Vážně skvělá práce. ,,Ještě poslední otázka," pokračuju, když mám jistotu, že sestra se na to dost vzchopila, ,,Ženská. Tulačka, trochu excentrickej vzhled, spousta cingrlátek okolo, dost jako štrejchnutá okultismem, říká vám to něco?" nějak nepovažuju za nutný se zmínit, že to byla právě ta jediná osoba, která zakukala, hned pár kroků odsud. ,,Oh, jistě. Teď, když o tom mluvíte," tentokrát zareaguje mladá žena o poznání svižnějš, ,,Nikdy předtím jsem ji tu neviděla, ale to ona byla to vyrušení. Ti dva spolu seděli u támhle toho stolu a ona k nim přišla. Tedy spíš se zdálo, že za vaším přítelem. S tím druhým mužem se víceméně ignorovali. Co chtěla po něm opravdu nevím a netrvalo dlouho, než byli pryč všichni tři, pak už začal venku ten zmatek," zase se zatváří omluvně. Začínám pár teorií o tom, co po Pracháčovi mohla chtít, zpracovávat, a taky jakej to mělo průběh dál. Budu to samozřejmě muset ještě ověřit. Nikdo tu přeci nechce dělat předčasný závěry na základě nepodloženejch spekulací, že ne? ,,Co se tam vlastně stalo? Policie se mnou mluvila, tak jako s mnohými ostatními, ale žádné informace na oplátku. Vy to víte? Jsou všichni v pořádku? Ten muž, o kterého se zajímáte, má s tím něco společného?" spousta otázek a pohled plnej nadějí upírající se ke mně. Ne, že bych měl momentálně uspokojivou odpověď aspoň na jednu z nich. ,,Obávám se, že s tim, co se tam stalo sem na tom stejně jako všichni ostatní. Nezbejvá, než čekat na výsledky expertiz. To další, v zásadě ano a vážně si teď nejsem jistej," ve stejnym pořádí odpovim, jak nejpodctivějš sem za danejch okolností schopnej. První sluneční paprsky proniknou ušmudlanýma okeníma tabulema. Připomínka, že přes všechno začal novej den. ,,Měl bych jít," neochotně vstanu, jistej si, že jenom o chvilku dýl zaujímat stejnou pozici, moje tělo by si vybralo spánkovej deficit bez ohledu na názor mozku. ,,Budete v pohodě?" chci se ujistit. Ať už ji, když sem jí nutil do vzpomínek, vyplašilo cokoliv, zdá se, že už je to pryč. Přesto. ,,Zas tak moc nespěchám. Mohl bych vám to tu pomoct dodělat a pak bych vás třeba hodil, kam budete chtít. Auťák mám za rohem. Budete teď na ubytovně, že jo? Je to odsud pěkná štreka a myslim, že v tuhle chvíli neni zrovna bezpečný potulovat se po ulici sama," navrhnu, tak nějak automaticky. Je znát, že už taky dost jede přes svý limity, podle způsobu jakym se při vstávání propne v zádech, u nějaký jiný by se dal nazvat provokativnim, a taky, že na chvíli na její postavě spočinu okem dýl, než by bylo slušný, jenže je to jenom vyčerpání a ona neni ten typ. ,,Budu v pořádku. Cítím se přímo skvěle," vehementně se mě snaží přesvědčit na oplátku, ,,Je hezké, že rytířské způsoby nevymizeli," v danym kontextu to vyzní spíš jako vítka s laskavou špetkou sarkasmu, co určitě umim ocenit, ,,Přesto však to nebude nutné. Zůstávám. I tak děkuji, za nabídku," příliš dlouhá historie s paličatejma lidma, minimálně každý ráno před zrcadlem, abych pod zdvořilym obalem nerozpoznal jádro neústupnosti. ,,Možná to tu bude muset zustat zavřený celej den," stejně zkusim chabě zaargumentovat. Vlastně je dost pravděpodobný, že úřednickejm knechtum bude trvat hezkejch pár dní, než se konečně rozhoupaj. S nejistym výsledkem. To musí bejt jasný nám oběma. ,,Možná, a po té začneme opět fungovat a bude mnoho potřebných, patrně více než doposud, kterým bude třeba zajistit teplé jídlo. Někdy, pane Springere, má kapka naděje větší moc nežli proud nepříznivých argumentů. Měl byste to také někdy zkusit, prostě jen doufat v lepší," pousměje se. Nedokážu pochopit, odkud se bere zásoba energie, která z ní teď vyzařuje. Jedno vim jistě, je naprosto neuvěřitelná, ale ne nakažlivá. ,,No, tušim, že v mym případě je na to už pozdě, ale i tak dík, za radu a za kafe," to druhý zní mnohem upřímnějš. Teď víc než kdykoliv předtim, sem si jistej, že slova jako naděje a víra nemaj v mym životě co dělat.
***ooo***
Mladý sem vyplašil asi kvalitně. Protože to vypadá, že hned z útulku to vzali nejkratší cestou do kvartýru, co sem jim dohodil, pobalili pět švestek a vypařili se někam do neznáma. Ani si od domácího nenechali proplatit zpátky kauci. Netřeba dodávat, že dotyčnej moc netruchlil. Dokonce z dobrýho rozmaru přihodil pár nepodstatnejch tipů, jakym směrem se mohli dát. Pokud jde o muj názor, všude je to asi bezpečnější než právě tady v tuhle chvíli, když už si jistej nemůže bejt vážně nikdo. Teda jasně může, každej kdo se pohybuje mimo chudinský prostředí. Možná je právě tohle ta otázka na kterou bych se měl upnout: Proč týpek, co aspoň působí solidnim dojmem, jako, že to musí, když ty kluky nějakym způsobem přesvědčil, aby je dostal, tam kde je pak našli, neloví po luxusních klubech a místo toho se ometá okolo slumů. Jasně je tu ta věc s nenápadností. A podle tý deky, do který byl zachumlanej i podle zřejmý neschopnosti Marie Kláry si ho uvědomit, soudim, že on se opravdu splynout s prostředim snaží. Jenže buďme upřímní, zas tak moc šlapek do charity nechodí, takže asi by se dal najít úrodnější revír. Pořád si stojim za tim, že Jimi byl náhoda. Takže ten zmetek se vrací do charity, proč? Pro duchovní útěchu? I když ani to by nebylo tak docela vyloučený. Ještě jako polda, sem zažil pár zvrácenejch šmejdů, který si svoje zločiny ospravedlňovali vyššim dobrem. Vzhledem k tomu, o koho se teď jedná a nikdo z těch kluků nejevil známky pohlavního styku před smrtí- aspoň co se dalo určit, je to dost pravděpodobný. Takže tu máme jasnej zločin z nenávisti. Ale mám pocit, že to musí bejt i něco víc. Něco spojenýho přesně s tim místem nebo jistou událostí. Pořád mi nejde z hlavy, proč se Pracháč rozzářil jak vánoční stromeček, při zmínce o Velkym požáru a proč od tý chvíle byl do všeho tak žhavej? Když už sme u toho, tak zjistit jak moc je do toho všeho zamotanej? Jeden telefonát s Benem mi potvrdil, že u tý somračky se našly všechny prachy, co jí předtim dal, takže dost jistě jí nemá na svědomí, žádnej z jejích kamarádů z mokrý čtvrti, kvuli těm prachum. Kvůli tomu, s jakou lehkostí jí je Pracháč věnoval, neni jistý, že by se obtěžoval vzít si je zpátky, kdyby byl poblíž v době jejího skonu. Ale taky neni jistý, jak by se zachoval, kdyby chtěla víc. Teďka z jiný perspektivy. Zdálo se, že byl docela říčnej, aby ji měl rychle z krku i tam před kostelem. Na tý jeho náhlý dobročinnosti mi bylo něco podezřelýho už tehdy. Mimo to, zlomenej vaz s dalšíma pohmožděninama, odpovídá vržení proti pevný překážce, nejspíš stěně, velkou silou. Příčinu požáru se zatím nepovedlo určit, což je skoro to samý jako kdyby jo. Máme tu teda maníka, co dokáže porovnat pět chlapů, bez toho že by se vůbec zapotil a druhýho, co rád zakládá fajráky určitym, expertizou zatím neodhalitelnym, způsobem. Tyhle dva byli viděný spolu s jednou, teď čirou náhodou mrtvou, žebračkou. To celý násobíme faktorem lidský hamižnosti, kdy vydírání je nejlehčí způsob, jak si vydělat. Žel pro tu chuděru, taky dost nebezpečnej způsob. Takže, co nám z týhle rovnice vyplývá? Nic povzbudivýho to teda neni.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 ell ell | 27. června 2015 v 21:28 | Reagovat

By mě zajímalo, co nás k tomu kafi tak táhne (mě bez vyjímy) vždyť to zase tak dobrý není :)
Springer si posbíral sanici někde v bordelu na zemi, kdyby ho tak viděl jeho milenec, ten by mu tu sanici asi s chutí pomohl vrátit na svoje míst. Pěstí. :D
Hups, pan Tajemný má problém, žárlivost a uražená ješitnost, to je kombinace. Pánové si budou muset promluvit. ;-)

2 Fénix Fénix | 27. června 2015 v 21:49 | Reagovat

Tedy já se Springerem se shodujeme na tom, že po probdělý noci není nic příjemnějšího než hrnek horkého a patřičně přeslazeného kafe. :-D
:-D Přujde na to který milenec :-? Ten Tajemný žárlivý není tedy alespoň to tvrdil, že ano. ;-)
Springer také ne. On je poměrně v tomhle soudný a uvědomuje si, že nemůže očekávat něco co sám nenabízí. Zhrzená důvěra to je ovšem věc jiná. Uvidíme jestli při tom "rozhovoru" budou hovořit pěsti nebo činy. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.