Žárem temnoty 15. kapitola

24. května 2015 v 15:45 | Fénix |  Žárem temnoty
A je to tady! Vážení, vylovte zpět ze skříní šály, rukavice a ostatní zimní doplňky, poněvadž i přes to, že některým zůčastněným dnešní kapitoly bude patrně horko, začíná nám přituhovat.
Děkuji všem komentujícím u minulé části. Zvěčníte-li se i u této, velice to potěší.
Ten největší dík, jako vždy, patří Janě, za rychlou korekturu chyb.




15.kapitola




,,Měl bych ještě něco vybavit," naznačim, že bude lepší se rozdělit. Možná i potřebuju tu chvilku času sám, srovnat si všechny myšlenky. "Ovšem, tvá záležitost v hotelu," Pracháč, k mý radosti, se nezdá, že by protestoval. Možná má svoje vlastní plány. "Jo, přesně ta," lehce přikejvnu. Bez ohledu na všechno, co bylo řečený, pořád se nemůžu zbavit toho divnýho pocitu probírat Jimiho záležitosti zrovna s nim. ,,Sejdem se doma?" prohodim nenuceně v pokusu trochu uvolnit vlastní napětí, nutící mě, dost nepatřičně, přešlápnout z nohy na nohu. ,,Doma," potvrdí, se sotva postřehnutelnym cuknutim koutku. On nejspíš jo, ale já si ani nevšiml, kdy sem svuj kvartýr začal volat domovem, ale mám dost nejistej pocit hraničící s jistotou, že by se to možná shodovalo zhruba od doby, kdy sem dostal tohohle podivnýho spolubydlícího. ,,Hádám, že nějak se dostaneš? Hodil bych tě, ale zdržel bych se tim. Klíče nepotřebuješ?" série zbytečnejch řečí. Sem si jistej, že se o sebe postarat dokáže, zrovna jako bez mý pomoci dostat se do bytu, jako vždycky. Ale nejsem si jistej, jak by reagoval, kdybych místo těch keců, podlehl svýmu nutkání na rozloučenou ho přitisknout k sobě a důkladně vylíbat, jako roztouženej puberťák ke konci prvního rande, což je přesně to, na co mám chuť přímo teď a tady na veřejnosti. Na vzdor veškerejm rozporuplnejm pocitum, co vůči jeho osobě mám. I na vzdor skutečnosti, že se kolem nás, chvíli předtim, už rozproudila ranní chodcovská špička. Dilema vyřešeno. V jeden okamžik jeho prsty svíraj klopy mý bundy, na kříži cejtim tvrdej chladnej kov kastle auťáku, ústa pohltí mozek vysávající žhavej polibek. Příliš krátkej na muj vkus. Neschopnej reakce, jako praštěnej do kebule kladivem sleduju, jak špičkou jazyka sebere spolu se slinama zbytky mojí chutě ze svej rtů: ,,Odejdi, kde je tě potřeba. Brzy na viděnou," vysloví měkce, pobevený zajiskření v očích, než se otočí a svojí vznešenou chůzí pomalu zmizí v davu. Napadne mě, že možná bych ho měl sledovat. Jenže ten nápad umře tak rychle jak vznik. Mám svůj program danej. Beztoho, něco mi říká, že bych nemusel bejt dost úspěšnej a on by si mě všiml. Nějak matně registruju, že se ke svýmu vrátil i ten jeden nebo dva náhodný čumilové z řad ranních ptáčat, co nedokázali pobrat, když se kousek od nich cicmaj zrovna takový týpci jako my dva. Mělo mě napadnout dřív, že Pracháčovi bude docela šumák, jestli vzbudíme poprask některýho z těch, podle něj, plebejců. Teď sem to já, kdo tu zůstal dočista neuspokojenej. Tak to dopadá, když výjimečně kvůli někomu, beru ohled na veřejný mínění. V kládě mi trochu povzbudivě zahučí, jak mě napadne myšlenka na vhodnej revanš. Možná, že až tohle skončí, bude čas a my dva si vyjdem někam do společnosti. Možná na véču nebo do kina, kde v přítmý bych ho přiměl sténat, pěkně nahlas a našima zvrhlýma hrátkama bysme rušili všechny ty spořádaný občánky od sledování jistě nudnýho filmu. Chci tomu věřit. Zapálim si retko a spolu s kouřem nasaju do nozder i pořádnou dávku ostrýho ranního luftu, abych svý zvrhlý idee uložil trochu k ledu. Snad pro pozdější použití. Jak kuřácký propriety mizej zpátky v kapse, prsty zavaděj o něco, co tam na beton nepatří. Vytáhnu na světlo malej koženej váček. Přes všechnu moji snahu, tý divný babizně se nějak povedlo mi ho propašovat. I když jeho obsah je asi dost odpudivej, nějak se nedokážu ho přimět vyhodit, takže zmizí zpátky jenom v jiný, nepoužívaný přihrádce. Další ostrý nasátí kouře a z mojí hlavy zmizí baba i všechny ostatní zneklidňující myšlenky, odvádějící mojí pozornost.

***ooo***

Nudná hodina, nudná liduprázdná hotelová recepce a v ní naprosto znuděná recepční. Několikerý ostentativní zakašlání trvá, než mě vezme na vědomí a zvedne ke mně svůj naprosto znuděnej pohled vodově modrejch oček, od jistě záživnější činnosti než její práce, a sice lakování nehtů. ,,Měl bych tu něco pro pani McEllister," desky na pultu nechávám pod svojí tlapou celej ten proces, co na mě holčina nejdřív nechápavě zamrká, pro formu ofoukne zasychající lak, pak líně zvedne svojí, přeci jenom pěknou prdýlku, rýsující se skrz vypasovanou sukni stejnokroje, cvičenym pohybem ukáže trochu víc z výstřihu blůzky, který dva vrchní knoflíčky zapnutý chyběj, aby byla tak docela podle interního řádu, když se nakloní ke knize hostů. ,,Mám něco vyřídit?" zazáří na mě strojeně oslnivym úsměvem. ,,To nebude nutný," přepustim jí desky s podstatně toužebnějšim pohledem upřenym k nedalekym prosklenym dveřim hotelovýho baru než její osobě. Sklenička od cesty se nejeví jako špatnej nápad. Už jenom periferně vnímám posun v její náladě patrnej v celý náhlý načuřenosti postoje, třískne deskama do patřičný přihrádky na poštu. Dění za prosklenejma dveřma má mojí podstatně větší pozornost. Kor, když barmanovo zvýšenym hlasem: ,,Pane, slušně vás žádám, budeme zavírat..." a následnej protest solidně nalitýho hosta doléhá liduprázdnym atriem až sem. Normálně bych to neřešil, jenom nebejt mi ten maník známej. ,,Kde si byl ty cucáku, když já cedil krev pro naší zem?! Teď mi tu nebudeš vykládat, kdy mám dost! Sám poznám, kdy mám dost!" sotva srozumitelná artikulace svědčí dost jistě o opaku. Možná, bych to měl nechat plavat. Prostě jít někam jinam, zvlášť s ohledem na naše první setkání. Jenže prostě to nějak nedokážu. Nebyl bych to já. ,,Nenuťte mne volat ochranku," další sekvence rozhovoru. Snědší klučina, tak kolem pětadvaceti, zní skutečně upřímně prosebně. Stejně tak jako upřímně úlevnej působí letmej chápavej úsměv, když se zjevim na blízko a bezeslov naznačim, že se o jeho problém postarám. ,,Hej, asi by byl čas jít spát," moje ruka dopadne na napjatý shrbený rameno. Barman se s profesionálnim taktem odvrátí; předstírající nutnost přelešťování a ukládání posledních čistejch skleniček. Pohled krví podlitejch očí, chvilka uvědomění si. ,,Nešahej na mě, ty zasranej buzíku!" pokus o ránu pěstí nemá patřičnou koordinaci ani razanci, aby mě mohl farmář třeba jenom štrejchnout, akorát hrozí způsobit rychlej pád jeho těla k zemi, rovnou z barový stoličky, nebejt mý ruky pohotovym sevřenim lokte vyrovnávající jeho stabilitu. Druhýmu úderu se ale tak tak stačim vyhnout. Žádnej vděk sem asi čekat nemohl. ,,Potřebujete pomoct?" černá hlava se vynoří z prostoru pod barem, ,,Možná bych měl přeci jen zavolat tu ochranku," pingl zřejmě stejně tak jak já nestojí o žádnou scénu nebo možná hodně stojí o ušetřený případný rozbitý vybavení. ,,Mám to pod kontrolou," zazářim na něj svým nejsebevědomějšim úsměvem, trochu úskok na stranu před dalšim úderem tentokrát mířenym na muj solar. Nedokážu přesně odhadnout, jak dlouho ho to bude bavit. Ale i minuta navíc mi připadá dost. Chápu jeho potřebu ze sebe všechen vztek a bezmoc jednoduše vymlátit, jenže já mu boxovací pytel dělat nehodlám. ,,Zasranej parchante, bojuj jako chlap!" Edgar se znovu rozmáchne k ráně a i tentokrát mine. Jenom s tim rozdílem, že teď sem dost daleko, než abych ho stihl zachytit, takže jenom jakoby nezúčastněně sleduju, jak se mu zamotaj nohy jedna o druhou a on si to vlastnim přičiněnim poroučí po hubě rovnou na dlažbu. Budiš mu ke cti, že i v ten moment se po mně snažil sápat. S podstatně lepšim reflexem zachytim barovou židli, kterou podkopne při svým nemotornym pokusu rychle se zvednout, dřív než by mu zvalchovala hřbet. Celkem smutnej pohled na dospělýho chlapa, jak se snaží střídavě drápat po mejch nohách, aby mě aspoň strhnul k zemi a zároveň vstát. Na konec celý tohle snažení vzdá a jenom se bezmocně vyškrábe aspoň do sedu zádama opřenej o bar. ,,Edgare, měl bych pro vás jeden návrh, a vy, doufám, ho přijmete, protože vim, že pod tou vší momentální nasraností ste rozumnej chlap," počkám až mezi zuřivym funěnim dolehnou moje slova až k jeho alkoholem zpomalenýmu mozku a vzhlídne ke mně rudýma, skelnýma očima, dílem neutuchajícim vztekem a dílem po chlastu, ,,My dva si teď spolu dáme kafe a trochu si promluvíme a jestli i pak budete mít chuť něco si se mnou vyřídit, uděláme to někde venku. Zní to rozumně?" zdá se, že drahnou chvíli o mym nápadu uvažuje. Ani sem nečekal, že přijme mojí nabízenou ruku. ,,Nechci mluvit, není o čem," odsekne přesto se se vší zbejvající hrdostí a farmářskou zatvrzelostí sám začne soukat s pomocí další stoličky a barpultu zpátky do běžně vzpřímený lidský polohy. Čas, co využiju, abych udělal co nejštěněčejší pohled na barmana, kterej už ani nepředstírá práci. ,,Že jste to vy, ale jen to kafe a pak půjdete," blejskne na mě zářivě bílejma zubama jako perličky. Jen tak na okraj zaznamenám, že je vlastně docela pěknej, za předpokladu, že je člověk na tyhle klasický přirozeně osmahlý modelový typy, co by se víc vyjímaly někde v L.A. ,,Komplot buzerantů," zamručí Edgar vedle mě, kterýmu na jeho stav pozoruhodně bystře, naše výměna neunikla. Přesto se nebrání rozhodně nijak aktivně, když ho trochu přidržuju, aby se správně skácel na židli. ,,Ničej celou tuhle krásnou zemi nám všem a přistěhovalci, ty taky nesnášim, roztahujou se tady, jako by jim to tu patřilo..." Nevšímám si jeho dalšího sotva srozumitelnýho mumlání. Ze všeho toho pohybu si jeho opička nejspíš prorazila cestu do dalšího levlu. Maně mě napadne, že možná neni dobrej nápad ho tu zdržovat, jenže snad z úcty k jeho ženě, se mi nějak příčí doručit jí ho v tomhle stavu. A coby poslední laskavost jeho synkovi, to celý vůbec nenechám plavat. Klučina je docela zručnej, pronto před náma stojej dva na muj vkus příliš mrňavý hrnky kouřícího něčeho, co snad bude stačit aspoň k částečnýmu vystřízlivění. Dodá i už vypucovanej ringl, když se jmu vyklepnout z čerstvě načatý krabky cigára. V nabídce jí přistrčim i do Edgarova zornýho pole. ,,Odporný zlozvyk pro povaleče, co neví jak líp zaměstnat ruce," odfrkne si, aniž by přestal zkoprněle čučet do prázdnýho prostoru před sebou. Já si s chutí dám, když už sem přišel o uklidnění se panákem a něčim moje pocuchaný nervstvo uchlácholit potřebuje. ,,Takže Vietnam?"odhadnu, protože Edgar a muj tatík, by byli asi tak stejně staří, ,,U jaký jednotky?"pokusim se prolomit ledy. Asi to nebyl ten nejlepší nápad. Počastuje mě dalším odfrknutim: ,,U maríny. S takovejma jako vy, sme tam byli vždycky rychle hotoví," neopomene dodat. Tolik k přátelský konverzaci. Vlastně mě ani nenapadá, o čem bych s nim mluvit měl, protože nějaký to mluvení vlastně ani nebylo v plánu, tak dál nic neřikám a jen tiše usrkáváme kafe. Do pohodlnýho mlčení dvou chlapů to má dost daleko, protože Edgar vedle mě, je napnutej jak struna na elektrický kytaře a zrovna tak jim doslova vibruje neklid, jako by každou molekulou jeho existence proudila elektřina. ,,Proč jste tady?" na konec prohraje svuj vnitřní boj, i když musim pořádně napnout uši, abych ho přes zamumlání do hrnku slyšel. ,,Měl sem tu poblíž nějaký vyřizování," odpovim vyhybavě. Nejsem si přesně jistej, jak by přijal tak jasnou vzporu proti svojí vůli ze strany svý ženy. To poslední, co chci je ho vytočit víc než už je. ,,Nejsem pitomec, víte," překvapí mě i když se pořád vyhybá očnímu kontaktu se mnou, rozmluví se: ,,To byl celej on a ty jeho směšný malůvky. A celá Ann, aby ho v tom nepodporovala. Nikdy by se jich nevzdala. Muj malej Rembrandt; řikala mu a on jí za to zbožňoval. Krucinál!" hrnek s cinknutim moc silně dopadne na podšálek, Edgarovy nehty obou rukou se zarejou do řídnoucích vlasů, ,,Nakonec bych se smířil s tim, co je zač. Není přece ostuda zůstat sám, když by to jinak nešlo. Já jenom chtěl, aby z něj byl pořádnej chlap, co se nebojí práce," jako bych vstoupil do nějakýho jeho už rozjetýho vnitřního monologu, dost možná probíhajícího celou dobu, co tu tak statečně nasával, možná mnohem dýl, ,,Vnoučata mi už dal Andrew se svojí ženou. Oni se z Floridy nevrátí. Nebude se mu chtít opouštět ty jeho domy, co tak dobře prodává. A Matthew, jestli Pán dá, až se usadí a rozjede si praxi, tak se taky ožení. Jsou to dobří chlapci, ale ani jeden z nich nepůjde v mých stopách. To měl on. Moje chlouba, muj nástupce, poslední syn. Nebyl chytrej ani neměl toho správnýho obchodního ducha, jako jeho bratři a já byl za to rád, protože jsem doufal, že ho to udrží doma. Nic víc po něm nikdo nechtěl. Je to tak moc špatně?" když konečně vzhlídne, dám si záležet, aby na mě nebylo poznat nic z toho, co se mi honí hlavou. Nebylo by to k ničemu, zrovna jako mu připomínat, že má ještě jedno dítě. Holky se jaksi nepočítaj. ,,Jenže čím víc jsem na něj tlačil, tak se mi vzdaloval. Umíněnej mezek. Vim, že to není kdovíjakej život, ale farmařina je dobrá a poctivá práce, i když tvrdá. Muj táta nás tim uživil a já svoje děti zrovna tak. Tak proč jemu to nebylo dost? Co jste mu mohli dát, co náš život ne? Kde jsem udělal chybu, že se radši prodával jako kus dobytka, než aby se vrátil domů?" poslední část skoro vyplivne. Nejsem si jistej, jestli vlhkost lesknoucí se v jeho očích je zapříčiněná bezmocnym vztekem nebo lítostí. Nejspíš od obojího kousek. Visí na mně pohledem. Teď už nemůžu uhnout. ,,Možná jenom nevěděl, že se vrátit může," teď sem to já, čí prsty mířej do vlasů, teda bez tý Edgarovy sebemrskačský razance, končej na zátylku, v marnym pokusu třenim odstranit bolest z únavy a napětí, ,,Poslechněte, já vážně nevim, co ho zrovna sem přivedlo, vim ale něco o jeho plánech, jaký tu měl a taky to, že měl vážně talent. Myslim, že cílevědomost s jakou si šel za svým a byl tomu ochotnej dost obětovat, nejsou špatný vlastnosti a je to předevšim váš otisk. Takže, kdyby nic jinýho, tohle ste udělal dobře. Možná je to úděl otců, snažit se dětem určit, co nejlepší cestu a údělem synů, je pak hledat si tu vlastní. Možná plnou chyb a omylů, ale za co by stál jako chlap, kdyby to aspoň nezkusil?" tušim, že bych svojí otázkou mohl brnknout na tu správnou strunu. Minimálně se farmář jeví ochotnej o tom uvažovat a dost schopnej relativně střízlivě uvažovat vůbec, což hodnotim jako pokrok. ,,Aspoň by žil," namítne stroze. Tak na tohle asi moc dobrejch argumentů nenajdu. ,,Teďka už vám to můžu říct s jistotou, ale to jakej život tady Jimi vedl ho nezabilo," řeknu, protože můžu. Nejsem už vázanej žádnou mlčenlivostí a taky už mám jistotu. Edgar na mě zmateně zazírá, ,,Byla to náhoda. Byl jenom ve špatnej čas na špatnym místě. Zrovna tak ho mohl dostat cestou, kdyby si šel pro snídani nebo do muzea nebo co já vim co. Jenom vim s určitostí, že se tam neprodával. Chápu, že to asi neni moc velká útěcha, jenom bych si přál, abyste měl na paměti, že nedělal nic zlýho a rozhodně to nebyla jeho chyba," může mi věřit a nemusí. Ani bych se nedivil, kdyby spíš to druhý, protože je tu pořád dost nevyjasněnejch podivností, který se i mýmu prostýmu rozumu příčej. ,,Jak to můžete vědět?" odsekne pochybovačně, ,,Ten chlap támhle povídal něco jinýho..." dost dobře nevnímám, když mi líčí, jakýma nesmyslama ho Peterson nakrmil, soustředim se právě na jeho tlamu, okupující neozvučenou televizní obrazovku nad barem. Zprávy v šest. Živej vstup. Zagestikuluju na barmana "přidat zvuk". Poslechne a společně pak všichni tři zůstaneme bezhlesně zírat na obraz zkázy předkládanej nám obrazovýma prostřihama reportáže. Titulek běžící pod, hlásá něco ve smyslu, že explodovala další údajná drogová varna. Požár zrušil půlku sousedícího bloku. Spousta raněnejch, převážně přiotrávenejch kouřem. Nic bližšího se zatim neví. Zamrazí mi nad lokalitou. Zatraceně blízko útulku Marie Kláry. I když ten, podle zpráv, měl zůstat nedotčenej. Peterson svojí velkou hubou mele o skvělý policejní práci, zabraňující většim škodám na majetku, včasnym zásahu dalších složek a pochopitelně jeho dokonalý prozíravosti, která ho přiměla zesílit hlídky právě v tý části města, kde se měl zdržovat údajnej podezřelej. Samozřejmě, že od něj ani zmínka o spojitosti. Zrovna tak jako nepřizná, že jeho "prozíravost" je jenom dobře uplatněnej odposlech. Vem ho čert! Předevšim já se neměl dát zviklat. Kam mi paměť a zkušenosti sahaj, v týhle části nikdy žádná feťácká fabrika nebyla. Zato vim, o jednom zmetkovi libujícim si v grilovačkách, kterej tam byl poblíž viděnej. Vnitřnosti mi sevře neblahý tušení spolu s nepřijemnou otázkou a sice, proč bylo tak důležitý, abych já tam nebyl. ,,Můžu si brnknout?" Barman, s pohledem přikovanym k bedně, ke mně přišoupne automaticky aparát. Přesně, jak sem čekal, na druhym konci linky, ústící v mym bytě, dlouhý vyzvánění bez odpovědi, ještě přiživí červa pochybností začínajícího mě žrát zevnitř. ,,Já budu muset jít," rozloučim se chvatně s Edgarem, ,,Zvládnete to?" chci se ujistit. Zdá se, že léčba šokem vstříc realitě zpráv, zabrala na jeho vystřízlivění líp než by moje vykecávání, kdy mohlo. ,,Myslím, že ano... jednou jistě," dodá se smutnym povzdechem. ,,Děkuju," překvapí mě, když zvedne ruku na pozdrav. S rozvahou ji stisknu zpátky. Teď to sem já, kdo neni tak docela připravenej se mu zpříma podívat do očí. ,,Neni za co, kdybych mohl, rád bych udělal víc," zní to dost jako nadhodnocení. Zvlášť v momentu, kdy se zdá, že dělám jednu fatální botu za druhou. Nemůžu uvěřit, že sem byl možná už tak blízko a všechno ztratil! A proč vlastně?

***ooo***

Celou cestu sem, sem se jako zběsilej snažil přesvědčit sám sebe, že situace možná neni tak hrozná, jak se z mýho pohledu, momentálně jeví. Nemyslim tu tady, protože sem byl dost dobře připravenej na všechen ten obraz zkázy a zmaru všude okolo. Štiplavej kouř dohořívajících trosek drásající plíce. Shon záchranářů a hasičů, snažících se co nejrychlejš dostat zraněný do bezpečí. Moc jich není. Některý vážnější už jsou touhle dobou nejspíš na cestě do nemocnice a ty lehčí jsou ošetřovaný v sanitkách přímo na místě. Nastupující technici začínající prohledávat suť. Za zátarasama celý rodiny vyhnaný ze svejch domovů, krčící se pod chatrnejma erárníma dekama, jenom v tom, co momentálně měli na sobě. Nervozita je další z toho, co tu téměř hmatatelně visí v luftě. Nikdo zatím neví, co přesně bylo ohniskem požáru, ani jestli detonace nenarušily statiku dalších přeživších domů. Paradoxně i z tuláků, momentálně srocenejch do malýho hloučku opodál, debatujícího s policajtama a odmítajícího se hnout z místa, jsou teď bezdomáči. O něco víc než byli před hodinou, protože opuštěný zchátralý budovy, padnoucí za oběť, tvořili jejich jediný útočiště. Když už je řeč o útočištích, bezděky pro kontrolu očima zabloudim k už důvěrně známejm dveřím. Zůstávaj zamčený za kovovou mříží. I místo jindy otevřený všem, musí teďka zůstat nuceně zavřený. Z bezpečnostních důvodů, tak jako všechny okolní krámky. Něco z kleští, do týhle chvíle pevně svírajících moje vnitřnosti povolí, když se na chvíli na dálku střetnou naše pohledy s Marií Klárou. Letmej shovívavej úsměv se jí mihne na rtech, jako by přesně věděla, co se mi kebulí honí, než se znova začne naplno věnovat poručici sepisující s ní výpověď. Snažim se v davu najít další známý tváře. Po mladý dvojici ani stopa, můžu jenom doufat, že zvládli zmizet včas. Samozřejmě ani stopa i po Pracháčovi, kterej mě asi momentálně zajímá mnohem víc. Teď zpětně se nemůžu zbavit vlezlýho pocitu, jako by mu trochu moc záleželo na tom, abych tu nebyl. Další otázka, samozřejmě s tim související, kde on je vlastně teď? Nejsem tak naivní, abych si myslel, že na mě čeká doma, jako spořádaná ženuška, jak zněla domluva. A nejsem si jistej, jestli je dost šílenej pro nějakej druh svojí osobní vendety nebo o co mu vlastně v týhle hře kráčí? Přikrčim se víc do stínu. Vidět, ale nebejt viděnej, je další z těch užitečnejch pravidel a tady platí dvojnásob. Jedna věc je, že se mi povedlo přes všechny ty bezpečnostní opatření proklouznout dostatečně blízko. Věc druhá pak zůstat dál nezpozorovanej. Třebaže Peterson, na rozdíl od všech těch tady se jenom snaží působit dojmem užitečnosti s mnohem většim zájmem na tom, aby při vychrlení každýho dalšího svýho zbytečnýho rozkazu, byl spíš v záběru kamer než na dění okolo. ,,Zdá se ve svém živlu, že ano?" po boku se mi ozve milej a v tuhle chvíli i dost vítanej hlas. ,,Dej blbci funkci, znáš to dál," souhlasně zamručim. Pootočim se. ,,Vypadáš příšerně," kriticky zhodnotim pomačkanou tvář, strniště delší než běžně udržovanej standard i tmavý kruhy pod očima. ,,Taktní jako vždy, Juniore," jemný pokárání, ,,Divíš se, když mi telefony vyzvání v tak nekřesťanskou hodinu," úsměv nedosahující k unavenejm očím, ,,A pak ještě tohle," i ta špetka humoru se z hlasu bývalýho armádního felčara vytratí. ,,Za ten budíček se omlouvám, myslel sem si, že je to nutný, ale spíš to bylo docela k ničemu. Páni, nemůžu uvěřit, že ten blbec si tu teď díky tomu honí triko," krátce těknu zpátky pohledem k Petersonovi. Toho času stále beze změny. ,,Nespravedlnost je jednou z mála konstant vesmíru, myslel jsem, že to už jsi pochopil, Juniore. Navíc, něco takového nikdy nevíš jistě, cesty osudu jsou nevyzpytatelné," prohlásí vážně. Povytáhnu obočí, ,,Víra?" odtušim. Napadne mě, kolik toho o svým příteli nevim. Vlastně o jeho postojích ohledně tohohle jsme se nikdy nebavili. ,,Prostý fakt. Zatím tu jsem zbytečně a to hodnotím jako pozitivum. Nevíš jistě, zda řízením náhody či to má nějaký konkrétní důvod," docela určitě se mě snaží povzbudit. Moc to nezabírá. ,,Klíčový je to slovo "zatím"," zahučim bez nálady. Nechce se mi věřit, že taková pohroma by se obešla bez mrtvejch, jak Benova ochotná znuděnost naznačuje. Otázkou je, čí mladej život to odskákal tentokrát? Jenom kvůli mojí... čemu vlastně? Pohodlnosti? Důvěřivosti? Lehkovážnosti? ,,No tak, co tě trápí, chlapče? Víš, že mě se můžeš svěřit," laskavá coronerova nabídka přeruší muj záchvat sebezpytování. Před nosem mám krabičku s cigárem vyklepnutym v nabídce, zatím co další už si nerušeně dýmá v koutku Benovejch úst. Sdílená neřest neni ani zdaleka ten jedinej důvod, proč mám tohohle báječnýho člověka rád. Přesto váhám. Trochu mi to připomene chvíle, kdy sem byl puberťák a strejda Ben s naslouchajícim uchem, dobrou radou a voňavym cigárem, byl ten jedinej, kdo mi mohl pomoct přežít úskalí dospívání bez souzení i zbytečnýho sentimentu. ,,Neni to nic vážnýho, jenom taková malá krize osobnosti, řekl bych," snažim se ho ubezpečit spolu se sebeironizujícim úšklebkem. Ne, tahle nálada se mi ani trochu nepodobá a víme to oba. ,,Hádám, že ta tvá krize má co do činění s tvým novým přítelem," odtuší pokojně. Dá mi práci neuhnout pod intenzivně zkoumavim modrym pohledem. ,,Neni to muj přítel," odpovim automaticky, ,,Teda ne v tom smyslu, kterej se nabízí. Spíš tak něco jako oboustranně výhodný partnerství," radši upřesnim. Ani nevim, jakou bych měl použít definici, za předpokladu, že je nějaká vyžadovaná, tak jak mám popsat ten pocit zneklidňujícího mravenčení, kterej se mi rozléhá po celým těle, jak kolonie červenejch mravenců odmítající se zdekovat z chutnýho pikniku. Naděje na vykličkování mi svitne jako pověstný světlo na konci tunelu: ,,Moment, jak víš, že někdo takovej je?"do jistý míry zvědavost není tak moc předstíraná. Skutečně by mě zajímalo, jak takovej starej jezevec, jenom zřídkakdy opouštějící prostory márnice, může přijít k informacim, který nikdo jinej nemá šanci znát. ,,Obávám se, že kancelářské klepy jsou další z konstant vesmíru," krátký tajnůstkářský pousmání, když mě nechává podusit se v dohadech, má tendenci na chvíli udělat jeho črty mladšíma, ,,Onehdy jsem byl za naší Jenny, milé děvče, jen poměrně upovídané, když ji člověk zastihne v tu správnou denní dobu," ochotně mi objasní celou tu záhadu, ,,To jsme ale poněkud odbočili, že ano?" připomene mi decentně. Vlastně bych zpátečku hodit mohl. Kdykoliv. Snáz než bloncka v parádní káře na parkovišti u obchoďáku. Ben není typ umanutýho šťoury, co by mě tlačil jinam, než chci nebo by mi bylo pohodlný. Jenže možná, jenom možná mi rada staršího, a stopro moudřejšího, může pomoct aspoň trochu utišit tornádo podezřívavosti hrozící pomalu, ale jistě obrátit do trosek každou část zbytku raciolnality v mý hlavě. ,,Tak jo. Jak moc si myslíš, že je špatný začít si něco s klientem? Na stupnici od jedný do desíti," ušetřim nás podrobností, který nejspíš známe oba. Patolog si dá na čas s odpovědí, prostřednictvim několikerýho dlouhýho potažení z cigára a následnýho vypuštění kouře do, už tak dost otrávenýho, luftu. Neni to náhodou, že si během toho připadám, jak jeden z jeho kunšaftů na stole. ,,Necháme-li etiku stranou, pro kohokoliv jiného žádný problém, pro tebe značně destruktivní počin, pokud si tím dotyčným nemůžeš být jistý. Což soudím, že nejsi, pokud se mne ptáš na něco takového," suše zkonstatuje. ,,Není to nic proti tobě. Ať už hýbe s naším světem jakákoliv síla, nadělila ti bystrý rozum i senzitivní povahu. To druhé u tebe často ovlivňuje to první, což nemusí být nutně ke škodě. Vždycky jsi byl takový a já to u tebe považoval spíše za klad. Ovšem tentokrát se to jeví, že jsi v pěkné brindě," další klidně vznesený zkonstatování. Ušklíbnu se, že citron je proti tomu cukřík. ,,Teďs na to kápl, kámo. Vážně se to zdálo jako dobrej nápad. Spojit přijemný s užitečnym. Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž. Myslel sem si, že bude lepší ho mít pod kontrolou, když už nic jinýho. Jenže teď to spíš vypadá, že v tom pěkně lítám a on mě má omotanýho kolem prstu. Je to jako by mi mozek přestal úplně fungovat, když je někde poblíž a nejsem si jistej, kolik z toho je možný přisoudit tý obvyklý chemii," nenapadá mě nikdo jinej před kym bych takový přiznání bez obalu udělal, i když ta poslední část je víc moje soukromá úvaha řečená nahlas. Teďka zpětně to jednoho nutí k zamyšlení, jak vlastně sem se do tohohle celýho dostal. Je to jako by si se mnou Pracháč dělal, co chtěl už od našeho prvního setkání a to o nějaký přitažlivosti rozhodně nemohla bejt řeč. ,,Promiň, asi už mi z toho všeho začíná hrabat," provinile se ušklíbnu, třebaže Ben nic z mýho dalšího rozboru slyšet nemohl takže si ani nemusí dělat starosti o moje upadající duševní zdraví. ,,Nikdy bych nepodceňoval - chemii, jak říkáš," pousměje se, ,,A ty bys neměl podceňovat sám sebe. Možná, že to z tvé strany nebylo tak do důsledku promyšlené rozhodnutí. Nikdy jsem pořádně netušil, jak je to možné, ale tvé instinkty nakonec vždy byly správné. Měl bys na ně dát i teď. Co ti radí?" Otázka za milion. Ale starouš má jako vždycky pravdu. Bordel v sobě mi nikdo jinej uklidit nepomůže. ,,Pane, něco pro vás máme. Asi byste se tam měl jít podívat," jeden z mladejch hasičů nás vyruší. Obličej má zašpiněnej směsicí potu a sazí. Stejně jako je špínou a kdoví čim ještě pokrytá jeho kombinéza. Snažim se nahlídnout přes jeho rameno směrem odkud přišel. Ne, že bych měl šanci mezi skrumáží kmitajících lidí něco podstatnýho zahlídnout. ,,Hrome," Ben vedle mě se zaklenim do chodníku zašlape nedopalek. Špatnej pocit je zpátky s novou ničivou intenzitou. Jen jedna jediná oběť. Kupodivu to nepřináší takovou úlevu, jakou bych měl asi cejtit. Spíš naopak. ,,Ještě se uvidíme, synku, zatím se drž," vim, že coronerovi slova jsou určený mně i když je vnímám jakoby zastřeně, ještě předtim, než i s hasičem zmizí. Bezmoc bejt jenom divákem neschopnym ovlivnit dění, mě přímo drtí; stejně jako já bezděky drtim špačka mezi palcem a ukazovákem. Ne ten panák Peterson, ale já bych tam měl bejt s nima, a ne jenom tady jalově čekat na výsledek. Zapálim si další cigáro. Do tý doby je zbytečný se snažit něco vykoumat, anžto moje myšlenky se i bez toho rovnaj roztříštěnýmu zrcadlu. Tak zkreslený, nemožný uspořádat je dohromady a každej z těch střípků zanechávající bolestivej šrám, kdykoliv se ho snažim pomyslně uchopit. Možná, že už skutečně začínám přicházet o rozum. Po těch letech zhýralýho života to jednou přijít muselo. Další z důkazů potvrzujících moje šílenství se zjeví v zápětí. V koutku oka, krátkej záblesk dvou siluet zahalenejch noční tmou, poklidně shlížejících na situaci dole, z jedný ze střech protilehlýho baráku. Ty domy jsou vyklizený. Žádnej reportér, žádnej čumil. A neni žádnej div, že vjem zmizí hned, jak na místo pořádně zaostřim. Potřeboval bych panáka. A spánek. Zadumám, kdy naposled sem měl jedno z toho. Možná to nebude trvat dlouho a dopřeju si obojí. ,,To bylo rychlý," zhodnotim, když patolog je u mě zpátky dřív, než bych se nadál. Nejsem si jistej, jestli je to dobrý nebo špatný znamení. ,,Nemusím být expert, abych poznal, že ta nešťastnice měla zlomený vaz," oznámí Ben neutrálně. Až teď si uvědomim, že celou dobu čekání, než promluví sem zadržoval dech. ,,Nešťastnice?" zopakuju. Je to určitě nečekaný a svým způsobem úlevný sdělení. Aspoň na chvíli. ,,Oh ano. Zřejmě jedna z bezdomovkyň, co to tam obývaly," Ben přisvědčí, ,,Není jisté, zda to má přímou souvislost s tím výbuchem. Technici zatím nic nenašli. Ale čas úmrtí zhruba odpovídá. Samozřejmě, nic bližšího ti pro teď říct nemůžu, dám ti vědět hned, jak něco budu mít. Tedy pokud tě to zajímá..." Jasně, nemuselo by. Vlastně je to až nenormálně banální případ. Podobnejch ať už nehod nebo úmyslně zaviněnejch se na ulicích denně stávaj desítky. Až na to, že tady banálního neni naprosto nic. ,,Ukliďte ten svinčík tady," nebejt nepřijemnýho Petersonova hlasu a jeho dost nechutnýho způsobu, jak dát příkaz lapiduchum k naložení mrtvý, asi bych ani nevzhlídl. Takhle zachytim přesně ten moment, ve kterym, dík nešetrný manipulaci a za doprovodu náležitý dávky nadávek od obou zřízenců, se z blbě zavřenýho pytle, vykulý hlava tý dotyčný. Ne, na tohle by vážně nemusel bejt expert v medicíně. Hlava si volně plandá v nepřirozenym úhlu, vázaná ke zbytku jenom svalama a kůží. Dlouhý šedivý vlasy z rozpuštěnýho drdolu spadaj z nosítek na chodník. To samotný není tak šokující, jako nevidomej pohled mrtvejch očí, který se na mě upíraj. Je to sotva před dvěma hodinama, kdy sem se do nich, živejch, díval. Bezděky v kapse nahmatám a v prstech sevřu amulet. Cynicky mě napadne, že ta šarlatánka si svejch prachů už neužije. ,,Jsi v pořádku, Juniore?" slyšim Bena vedle sebe. Nejspíš jsem i musel v ksichtě změnit barvu do o pár odstínů bledší, protože zněl vážně ustaraně. ,,Jo, v pohodě. Jenom bych se měl jít trochu prospat. Dlouhá noc," zalžu, ,,Hádám, že si nemyslíš, že tohle byla nehoda," s co nejvěcnějšim hlasem naznačim k už spakovaný mrtvole, ,,Dej mi vědět až budeš mít něco víc, jo?" rozloučim se. Spánek se odkládá na dobu neurčitou. Mám momentálně pár otázek, co nevydržej dýl čekat s objasněnim. Kde kurva je Pracháč, je jenom jedna z nich.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 25. května 2015 v 23:44 | Reagovat

někde se mi ztratil komentář je to možné a to jsem psala jak moc mě ten polibek na rozloučenou překvapil a jak moc se mi líbil tak mě napadlo neunesl nám pracháče nikdo že ještě není doma a myslím že náš detektiv nutně potřebuje obejmout :-D

2 Fénix Fénix | 26. května 2015 v 11:05 | Reagovat

Občas se to stává a hází to komentáře do nepovolených to se pak musí povolit ručně v administraci, ale tentokrát to není ten důvod. Nikde není. :-(
Nejsi sama, koho polibek překvapil, detektiv z něj byl také lehce mimo. 8-)
Na objímání si bede muset chlapec počkat, ale určitě se mu nějakého v dohledné době dostane. ;-)Těžko říct, kam se Pracháč vypařil, trochu to objasní snad příští kapitola. 8-)

3 ell ell | 27. května 2015 v 19:42 | Reagovat

Pan Tajemný je prostě muž činu, než se Springer rozhoupe, tak má hudlana veřejnost-neveřejnost. :-D
Váček nevyhazovat, jistě se bude v budoucnu hodit až jeho obsah vysype na hlavu zplozencům pekelným :-?
No tatík se brání útokem, nic jinýho mu už nezbylo.
Springer se zabouchl, není divu, ovšem ho musí neskutečně žrát, že pan Tajemný ví, ví a nepoví ani nanaznačí. Navíc jejich vztah s výhodami nejspíš skončí s vyřešením případu.
Někdo likviduje lidi, kteří by mohli být Springerovi užiteční, tady asi s křížkem po funuse, baba předala vše potřebné, nejspíš. :-?

4 Fénix Fénix | 27. května 2015 v 22:12 | Reagovat

Přesně. Protože panu Tajemnému je hluboce šumák, co si o něm kdo myslí. :-D
Jo, jo, takový váček je náramně užitečná věcička, třeba s ním dotyčné zplozence trefí mezi oči a sejme. ;-)  :-D
Útok je nejlepší obrana. Hlavně už mu nezbyl ten synek, ale to si měl sesumírovat dříve.
:-D Mhah! Proč se mi tady vybavila slavná věta "My nesmíme ani naznačovat"? :-D Tak není divu. Ale možná by se Springerovi nelíbilo ani to naznačování. Ono je někdy lepší nevědět. :-? Dobře, jemu to asi nevysvětlím. :-D Nevěříš na lovestory, že by to mělo skončit žili šťastně až do smrti? ;-)  :-D
Třeba s tou babou to byla také náhoda, ne? ;-)  8-)

5 ell ell | 28. května 2015 v 21:30 | Reagovat

Jak - váčkem mezi oči? Teď to začne - woodo propíchané postavičky, lití stříbra, sklizeň česneku, odčerpávání svěcené vody :-D
Tak tu slavnou větu, já trubka, v komentu odmázla :-!
Věřím na lovestory, ale když to veřejně přiznám, tak to dopadne jak s Benem :-( , sakra nevzkřísíš ho? Trojku by chlapci určitě dali :-?

6 Fénix Fénix | 29. května 2015 v 20:32 | Reagovat

Když nejhorší na tom je, že Springer zrovna obdobným ručním pracem nehoví. Možná tak maximálně by zvládl ohoblovat do špičata nějaké dřevo, dřevo. Aby měl alespoň účinný kolík. :-D Doufejme, že to nebude třeba. :-?
:-DNo vida. Hlavně, že se na ní shodneme. 8-)
Ale jo, což o to trojku to oni by chlapci určitě zmákli, ale to vkřišování jaksi není v mých silách. To se muší za vyšší inštancí. ;-)  :-D

7 Kim Lula Kim Lula | Web | 2. června 2015 v 18:55 | Reagovat

Co by měl člověk dělat den před zkouškou? Odpověď: Přečíst si dvě kapitoly povídky, protože studium je naprosto nepodstatná činnost, že ano. No, čtení je aspoň příjemnější než úklid a vaření, haha. Ale k věci. Měla bych přestat mít takové stavy fangirlingu z jediného pičipolibku, když už spolu spali. Víckrát. Uhm. Mému mozku to asi nikdo nevysvětlil, protože jakmile se ti dva k sobě přiblíží na méně než metr, vypadám takhle: http://24.media.tumblr.com/48cd022756cc8776f3742f56bf7675db/tumblr_n4r3yah3nG1s2yegdo1_400.gif
Strašné je, že po tak dlouhé absenci čtení téhle povídky (protože povinná četba literatury 19. století mi zabrala většinu mého času) (aspoň že ti autoři byli všecko buzny, takže se to dalo číst) (haha) už si nevzpomínám, jaká byla poslední přezdívka, kterou jsem Pracháčovi dala. Momentálně mám tendence mu říkat Kuře a nejsem si tak zcela jistá, proč. A jak koukám, začínají se tu dít velice zajímavé věci (během kterých zjišťuju, že mám docela vlohy k předvídavosti - chudák nebožtík paní s amulety). Ale jsem poměrně nadšená, v 90% povídek vím po první kapitole, jak to skončí. Toto je příjemná změna, jelikož ani piču. A velmi se mi líbí nevědět, co se bude dít.

8 Fénix Fénix | 2. června 2015 v 20:00 | Reagovat

Pěkně vítáme. Dlouho tě tu nebylo vidět.
Říká se, že prý nejlepší je těsně před si dát oraz, že učení se už nedožene. Za  chronické flákače dohánějící vše na poslední chvíli s tím zkušenosti nemám. :-? Ale jinak souhlas, čtení je mnohem příjemnější varianta než ty výše zmíněné. Osobně děkuju hvězdám, že svět slashe pro mně byl objeven až dávno po dokončení studia. Uklízet mě nebavilo tak nezbývalo nic jiného než dohánět aspoň na tu poslední chvíli. :-D
:-D +Výtlem+ Kotě je boží. O to mě to těší ještě víc, jestli vytvářím takováhle stvoření. ;-)  :-D
Ha! Náhodou proč Kuře to vím! Jedna z tezí, kteráš to, jen tak mimochodem, ještě nebyla vyvrácena, je že náš tajemný cizinec jest původu zmutovaně kuřecího. Nebo tak nějak. :-D  ;-)
Jako někdo, kdo čirou náhodou, přesně ví o čem bude další kapitola, tak můžu říct, že věci se ještě teprva dít začnou. +zlý, velmi zlý, úsměv+ (Gratuluju k vlohám- Jé! Konečně někdo, kdo tu babu politoval. Mohla si za to tak trochu sama- blbý čas, blbé místo... však to známe) Neváhej odhadovati dále, třeba zase něco vyjde. ;-)
P.S. Hodně zdaru a klidné nervy při zkouškách. :-)

9 Jana Jana | 4. června 2015 v 21:25 | Reagovat

Věříš, že až teď jsem si našla čas si to znovu v klidu přečíst? :)

Doufám, že se Zlatíčko brzy objeví a bude v pořádku. I když ten chlap se o sebe umí postarat sám. Ale trochu obávat se můžu, ne?
A velice mě zajímá, kdy se náš detektiv zhroutí. Myslím, že k tomu nemá daleko. Moc toho totiž nenaspí. Buď provozuje nemravnosti s Prachářem nebo běhá po městě a doufá, že narazí na něco, co by mu pomohlo. To dá jednomu zabrat. :)

10 Fénix Fénix | 4. června 2015 v 22:09 | Reagovat

Vzhledem k tomu, že vím, jak vypadá časová nouze, tak i věřím. :)
Pokud se obávat chceš, tak klidně, ono to někdy není špatné. Ačkoliv tady nevím, jestli si to on zaslouží, aby se o něj někdo obával. ;-)  :-D Bude mi uvěřeno, když řeknu, že to kdy se znovu objeví na scéně ještě také nevím? :-D Pořád váhám s jednou pasáží, jestli ji tam přihodit nebo ne. :-? To jen tak na vysvětlenou, proč ještě není hotová další kapitola. :-D  
Detektiv to musí ustát. Za prvé je trénovaný, za druhé na světě ještě nedošli zásoby kofeinu. To dá. Musíme mu věřit.8-)

11 Werů :D Werů :D | 5. října 2015 v 13:02 | Reagovat

TEN PRACHÁČ MĚ NESKUTEČNĚ SERE! Bylo hned jasný, jak ho odrazoval od toho sledovat pachatele, že má něco za lubem. Huhu. Ale nemyslím si, že to byl on, kdo ten dům zapálil (pokud se to tak stalo). Mám dvinej pocit, že se panu P něco stalo, ale na druhou stranu si nedokážu představit, že by byl až tak zlý. I když ... určitě je ztělesněšní hříchu. MUHAHAHAHAAHAH! Huh, vážně, vážně, vážně nevím, co si mám myslet a štve mě to, že to nevím! >,<
Springer ho měl sledovat, i když by to Pracháč pravděpodobně zjistil.
Hej, mám takový neodbytný pocit, že v nějaké z těch kapitol, už byla nějaká nápověda pro vyřešený případu. Hm, hm. >,<

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.