Žárem temnoty 14. kapitola

3. května 2015 v 9:03 | Fénix |  Žárem temnoty
I zaúpěly hory mocným hlasem... ...a porodily myš.
Po dlouhé době, Vás přátelé, vítám u nového dílu. Průtahů už bylo dost myslím. Takže nebudu zbytečně zdržovat sáhodlouhým úvodem a jen poděkuji všem komentujícím a věrným příznivcům, jejichž podpora mi dodává energii překonávat technické i jiné překážky a motivuje mne k chuťi do dalšího psaní.
Též velký dík patří opět Janě, za provedenou korekturu, v rekordně rychlém čase.


Kapitola 14




S úpěnlivim zaprotestovánim brzdovýho obložení přirazim k chodníku na Michiganský. Vodárenská věž, cíl naší cesty, se hrdě tyčí přes silnici přímo před náma. Pracháč vedle mě na místě spolujezdce se zdá bledší než obvykle. Možná vinou starý pouliční lampy a všema těma neonama okolo z ulice anebo snad mojí jízdou, během který byl, teď už na svoje poměry, nezvykle tichej. Zažalujte mě. Trochu sem se za volantem předváděl, jak už je tak mym zvykem, když mám vedle sebe společnost, co mě bere a pod zadkem sílu koní z motoru. ,,Tak šup, šup, Kedlubničko, možná stihnem i nějakej turistickej výklad," rejpavě ho pobídnu. Hádám, že příčinou tý jeho zajímavý barvičky je druhá možnost, soudě podle vražednýho pohledu vrženýho mym směrem a způsobu, jak se při svý nejlepší snaze o důstojnej výlez z fára, trochu zakymací a krátce křečovitě sevře prsty kolem vršku dvířek. Tentokrát i použije k opoře z druhý strany, tu svojí parádní hůl, co prostě nemohl nechat doma, bez ohledu na to jak teď totálně nepasuje k triku zřetelně viditelnýmu pod rozepnutym mantlem. Z konzervativního pracháče je teďka lehce excentrickej pracháč. Nemůžu říct, že by se mi ta změna nelíbila. ,,Tvůj řidičský um shledávám zcela neobstojným. Je s podivem, že jsi stále mezi živými," jazyk, jako obvykle, ostřejší než břitva, rozhlíží se po okolí. Jenom ne tam, kde by měl. ,,Pravýho profíka poznáš podle toho, že zmákne jet i po třech kolech a stejně, brzdy sou pro sraby," oznámim náležitě samolibě. Nemám možnost si svoje vítězství dost dlouho užít. Přeruší ho ostrý několikerý kvílení klaksonů a salva nadávek. Pracháč před haubnou jedný z těch moderních oblud, co maj pohon na všechny čtyry. Plešoun s přahazovačkou vykloněnej z okýnka hrozí pěstičkou a něco mele v jazyce, co moc nepoznávám, jenom tak soukromě bych si tipnul, že germánština. Pracháč mu krátce něco odpoví ve stejný řeči. Podle chlápkova vyjevenýho výrazu hádám, že se stejnym divnym a asi i neomalenym stylem, jako mluví po našem. Mám za to, že na bitku teď neni čas, takže když si borec hrábne po odepnutí pásu, nevybíravě postrčim Pracháče dál. ,,Sorry, kámo," zagestikuluju na šoféra. K mojí úlevě se zdá, že o řežbu nestál ani jeden z nich. ,,Mluvíš německy?" vyzvídám tak trochu, abych svýho potížistiskýho společníka zabavil, než bezpečnějš prokličkujem na druhou stranu v už obnoveným provozu. ,,Znám mnoho jazyků," lehký pokrčení ramen, ,,Ten člověk byl velice hrubý. Má matka nebyla běhna," dodá s obvyklou vyrovnaností, až mě to donutí se chtě nechtě usmát. ,,Sem si jistej, že to tak nemyslel. A mimochodem, tvuj chodcovskej um, shledávám ještě neobstojnějšim," zaparafrázuju, ty jeho zabijácký pohledy si začínám dost užívat. Nejsem si jistej, jestli sem správně slyšel zamumlání něco ve smyslu: "Hloupý muž," za to, sem si dost jistej, že to patřilo na mojí adresu.

***ooo***

Hmatatelný zpodobnění toho, že svět se točí dál a dělá si houby z toho, kolik denně zařve lidí, je všude kolem nás. Ať už v podobě plechovejch monster na silnici nebo davů nic netušících turistů, cvakajících spouštěma svejch foťáků přímo před věží. Na chvilku se k nim připojíme. Hned poblíž, na doslech, jedný z organizovanejch výprav. Čupr průvodkyně s neuvěřitelně dlouhejma nohama pod vypasovanou sukní v slušný dýlce, tak akorát ke kolenum, dává mnohem zkušenější výklad, než bych mohl já. Přesto, že sem ho předtim jemnym žďuchutim do žeber upozornil, Pracháč se nezdá, že by jejim slovum, věnoval moc pozornosti. Vlastně na to, jak s tim tolik nadělal, tak teď nevypadá, že by ho zajímala ani stavba. ,,Můžem jít dovnitř, jestli chceš," navrhnu, když se před vchodem udělá skulinka, kterou bysme se mohli protáhnout. Sám nejsem vyhlídkou obrazů, a kdo ví čeho dalšího nadšenej, ale co bych pro něj neudělal, že ano. ,,Jsem názoru, že to nebude nutné," zkonstatuje po chvíli. No, aspoň, že o tom uvažoval. Nedivil bych se, kdyby byl nervozní z množství lidí, co nás obklopujou. Jak se tak rozhlíží. Jedno sem o něm stačil pochopit docela jistě. Neni dvakrát společenskej model. Vydám se pomalou chůzí zpátky k auťáku. Beztoho už se poblíž motá nějakej platfusák, co by mu nemuselo bejt dvakrát košer, že sem se jaksi neobtěžoval s drobnejma do hodin. ,,Jak chceš. Tak co dál? Na panáka?"zeptám se. Nechám ještě poslednim pohledem potěšit oko i na pěkně stavěný průvodcovský prdýlce. Možná teď momentálně sem něco jako zadanej, ale ne mrtvej, jasný? ,,Prve jsi zmínil, že takovýchto míst je vícero, je možné navštívit i ta další?" zase to udělá. Odpovídá otázkou, než by z něj vypadlo něco kloudnýho. V makovici mi šrotuje, ale marně. ,,Jakejch přesně myslíš? Těch po požáru?" upřmně, co sme spolu, nakecal sem toho už dost, takže se fakt nechytám. Mírně souhlasně přikejvne. ,,O.k. Dej mi chvilku a podíváme se na to," slíbim. Z přihrádky DeSota pak vyndám mapu a rozprostřu jí na haubně. Opakovaný překládání způsobilo, že pár názvů ulic je sotva čitelnejch, ale to podstatný tam pořád je. ,,Přesně nevim, co bys chtěl vidět," způsob jakym máme hlavy těsně u sebe, že můžu vnímat jeho vůni i teplo, mě donutí se pousmát a cejtit se dost vstřícně ke spolupráci i k malýmu výkladu. ,,Takže teď sme tady," prst zabodnu do malý tečky vyznačující pamětihodnosti, ,,Když bych to měl vzít od začátku, tak prej to začalo ve stájích O´Learyovejch, to máme někde zhruba tady," obkroužim na papíře oblast DeKoven Street, ,,Řiká se, že kráva při dojení nakopla lucernu anebo druhá, pravděpodobnější verze, že se tam hrál hazard a jak to tak bejvá, chlapi se trochu chytli a pak chytlo i všechno kolem," vzhlídnu, moje slovní hříčka ho nechá v klidu, takže pokračuju dál, ,,Je dost zvláštní, že se na to ptáš, protože se vlastně nikdy nepřišlo na to, co za tim bylo a tak vznikaj nový a nový teorie a některý dost šílený od meteorickýho deště snad až po útok ufounů. No, ale hádám, že to tě asi nezajímá," usoudim podle toho, jak vážně se tváří, ,,Něco k vidění, fajn. To, co zbylo z budov, bylo někdy v padesátejch letech minulýho století ztržený, místo toho je tam teď hasičská akademie. Ale ty chceš to, co zůstalo, že jo? Třeba Palmer House Hotel, kterej je asi zajímavej tim, že celej vyhořel do základů jenom třináct dní po svým otevření. Ale to asi nebude taky tak docela ono, protože novej nestojí ani na původnim místě. Takže když pominu pár dalších nezajímavejch staveb, jediný co stojí za zmínku, je asi kostel svatýho Michala; tady," prst zabodnu do souřadnic, ,, Chceš se tam podívat?" nabídnu. Fakt to neni dojem, že při tom znim trochu rezignovaně, protože ať už sem měl o dnešnim večeru jakýkoliv představy, skutečná prohlídka města mezi ně nepatřila. ,,Hm," Pracháč přihmouří oči do úzskejch štěrbinek, což si ve svým soukromym katalogu jeho výrazů a gest, zařadim do sekce někam pod pé, jako přemejšlivý. ,,Svatá půda byla od nepaměti útočištěm ztracených a hledajících. Nevidím tedy důvodu, proč nezapočít naši pouť tam?" Nevim, jestli je to jenom muj soukromej dojem nebo do něj s tou zmínkou vážně vjela vlna dost znepokojivý energie. A neni to zdaleka to jediný, co na tom jeho náhlym zájmu, shledávám znepokojujícim. ,,Proč ne. Docela by se to i hodilo. Mám tam poblíž stejně nějakou pochůzku," nakonec souhlasim, bezděky si poklepu na náprsní kapsu, kde v součastnosti odpočívá dost nechutnej balík, s jakym se hodlám dost hříšně vypořádat. I když to asi dost záleží na úhlu pohledu.

***ooo***

Je to skoro jako ocitnout se ve dvouch vzájemně se prolínajících realitách. V tý jedný si svět běží svym obvyklym řádem. Se všim tim hemženim se kolem obyčejnejch človíčků. Jejich běžnejma trablema i zábavama. Zatim, co ta druhá realita, má ponurej nádech něčeho fakt velkýho a hrůzostrašnýho. Obě dohromady maj ale daleko jednodušší škatulkování. Záleží to od nátury lidí. Takže se svět rozdělil do dvou skupin, tý běžně ignorantský, jaký se i já považuju za hrdýho představitele, co by nás moc z klidu nerozhodilo ani přistání ufounů za bílýho dne. Maximálně tak se snažili vymyslet, co užitečnýho by se z toho dalo vyrazit. A pak tu sou ty druhý. Vnímavější, spirituálnějš založená část populace bez ohledu na vyznání, která má sklony každý hovadině přikládat nadpozemskej význam za všech okoností. Falešnej prorok a pomatenec hlásající Apokalypsu na každym kroku; až to skoro přiměje si myslet, že všechny cvokhausy maj dneska den otevřenejch dveří a víc pošuků proudí ven než dovnitř. Ale nejsou to jenom oni. Asi to není náhodou, že frmol maj i kšefty s religioznim zbožim i talismanama všech těch vyznání, co jich tu jenom je, kde jako zběsilý nakupujou i jindy soudný a docela racionální lidi. Skoro až zvláštní, jak snadno každej v čase krize najde v sobě ten kousek svý víry ve snaze najít vyšší smysl, ať už se jedná o zrůdnost čistě lidskýho druhu nebo přírodní katastrofu. Něco, co lidi nutí se semknout pohromadě a prostřednictvim všech těch průvodů a seancí si připomenout, že v tom nejsou samy a síla zrovna toho jejich přesvědčení dokáže odstrašit všechno zlo světa. Vlastně asi bych nevymyslel lepší příležitost na poznávací vycházku než je právě teď. V čistě kulturnim zájmu, pro turistu, co není zvyklej vídat na ulicích běžně, svobodný vyjádření svejch názorů v praxi, to může bejt fascinující představení. Snaha odehnat neviditelnej přesto všudypřítomnej pach smrti a strachu nejrůznějšíma tancema a hudbou je nejspolečnější rys všech těch ne zrovna tradičních náboženství, jejichž příslušníci jsou spořádaně nalezlý ve svejch modlitebnách. Pravda, cestou narazíme i na pár kazatelů, co se pro velkej zájem rozhodlo vyhnat svý ovečky na širý prostranství přilehlejch parků. Jejich tichý setkání se svíčkama se nese v klidnym až ponurym duchu. Rozmanitost nabízí až všechny ty alternativní směry. Pestrá škála barev, tradičních kostýmů těch, co to berou obzvlášť vážně, prolínající se s civilnim oblečením, ať už prostejch čumilů nebo jenom těch, co se tak nějak ze zvyku přidávaj k davum. Ne, že by něco z toho mýho společníka zajímalo, ale něco přeci jen jo. Jinak bysme tu nebyli. Jenom já nevim co a to mě nenechá moc v klidu. ,,Co ten náhlej zájem o naší historii?" prolomim ne nepřijemný ticho mezi náma. Vlastně je to docela fajn, jdem teď vedle sebe ulicí, nic důvěrnýho jen naše ramena a ruce se občas o sebe za chůze dotknou. Prostě jeden o druhým víme, že tu je. Jako staří přátelé na vycházce. Ale jenom blázen by si nevšiml jistý analogie mezi Velkym požárem a tim, co se děje teď. Nebo jenom lehce paranoidní zoufalec mýho ražení v tom souvislost vidět může. Těžko říct. Jenom přijít na to, co s ní má společnýho tenhle divnej patron nebo aspoň proč si myslí, že hrabání se v prachu minulosti, by nás k něčemu užitečnýmu mohlo dovíst. Na každej pád mi asi nic jinýho nezbývá, než čekat až ho tahle hra přestane bavit a do tý doby mu dát dost prostoru k manévrování. Ne, že by se mi nějak extra líbilo, bejt tim na druhý koleji. ,,Stále mi naznačuješ, že jevím pramalý zájem o vaši kulturu..." nechá vyznít do ztracena. Ve tváři svaly bez sebemenšího pohybu mi nápovědu nedaj. Jenže uspokojení z vysvětlení taky ne. ,,Doposud se mi dostalo jen opakovaného potvrzení demonstrace věrolomnosti a lidského pokrytectví. Toliko zášti namířené proti svému druhu. Tvá slova o skutcích mužů té doby, mi jen potvrdila, jak v hloubi srdcí zkažení jste," opovržlivě klepne holí o dláždění. Skoro bych ho podezříval, že je to způsob, jak si s její pomocí vytyčit odstup od lidí míjejících nás kolem. Mělo mě napadnout, že ta část mýho vyprávění zahrnující, mírně řečeno, vlnu nevole namířenou proti všem Irčanum, co následovala, když vyšlo najevo, že to tehdy mělo začít u někoho, kdo měl tu smůlu, že se jmenoval O´Learey, v něm vzbudí přesně takovouhle reakci. ,,Né, ty zatracenej paličáku!" ohradim se, ,,Vidíš tam jenom, co vidět chceš. Pointa, ke který sem se snažil dobrat a máš jí i tady všude okolo," gestem obsáhnu zářící, hrdě se tyčící budovy kolem nás, ,,Neni důležitý jednání pár tupců. Tohle je něco víc. Všechna ta solidarita a houževnatost, který umožnily vybudovat celý tohle město doslova z trosek popela. Národní sbírky, lidi posílající peníze, taky oblečení, knihy a další nezbytnosti, ze všech států. To je na nás to skvělý. Je jedno kolikrát se nás snažej srazit na kolena. Vždycky se zvednem. Větší a lepší," zakončim svůj vlasteneckej monolog. Skoro slyšim hrát někde na pozadí hymnu a vlát prapor z hvězd a pruhů. ,,Vskutku, hrdí a nepokoření k větší slávě a dobývání nových světů," sarkasmus, pomyslně kapající z jeho dodatku, má tendenci shromažďovat se u okraje chodníku do větší stružky. Ne, fakt nemínim rozebírat současnou politickou situaci a svoje postoje, možná, že pak bysme se konečně na něčem shodli, jenže by to taky mohlo dost jistě znamenat mojí porážku v týhle naší malý akademický výměně. K mojí úlevě ani nebudu muset. Před náma se rozprostře velkolepej výhled na kostel sv. Michala a já dostanu možnost tak trochu změnit téma. ,,Tak hele, ty chytráku, jestli tohle nedokáže změnit tvuj názor tak už asi nic," poukážu. Nemyslim tim hloučky lidí v tichosti nebo šeptanejch rozhovorech, trousící se z nějaký extra liturgie, ale stavbu celkově. Je to něco o vznešenejch věžích čnících až do oblak, vysokejch oknech a vší tý nádheře budící respekt i v materialistovi mýho ražení. Napadá mě, že asi přesně takhle to má bejt míněný. Ale je to i něco víc. ,,Tohle všechno bylo zničený až na obvodový zdivo, původní zůstala jenom zvonice, když se pořádně podíváš, můžeš na některejch místech vidět ještě očouzený kameny. Hele," trochu se k němu naklonim, naše spánky se trochu dotknou, abysme aspoň měli skutečnou stejnou perspektivu pohledu, když už ta názorová, zdá se, selhává. ,,Ty úžasný lidi to dokázali během několika let, svépomocí zrekonstruovat. Řekni mi, že tohle není důkaz neochvějný síly vůle a sounáležitosti. Věřili v jednu věc a dokázali to," nesnažim se potlačit respekt v hlase. ,,Ta samá víra v dobro je přivedla dneska sem," chvilku zustanu v klidu stát, nechám na sebe působit atmosféru. Vlastně jindy k tomu nemám tolik příležitostí. Už vim, že život má někdy divnej smysl pro ironii a teď mi ho dává zas jednou poznat v plný parádě, když zrovna já tu mám jako argument něco, čemu sem se valnou část života vzpíral. Jenže je těžký se nenechat aspoň na chvíli strhnout. Lidi s dohořívajícíma svíčkama v rukách kolem nás, před vchodem Mikiho fotka na velkým kartonu. Ta mše byla za jeho uzdravení mimo jinýho. Tak jako v pár dalších takovejhle místech po městě. ,,Mluvíš jako by snad v pravdě mohla pompéznost staveb vykoupit temnotu v duši. Já tu však nevidím nic než pýchu a bláhovost smrtelníků, svou vůlí překonat vyšší moc," z tohohle opovržení v jeho hlase mě tentokrát až skoro zamrazí, ,,a také pokrytectví. Byl-li by za tímto dobrý úmysl, byl by na tomto místě i obraz tvého přítele a těch ostatních. Ale tak tomu není, že? S arogancí sobě vlastní se domnívají, že oni mohou soudit, čí duše si zaslouží spasení," Pracháčova tvář je už zase ta obvyklá maska vyrovnanosti. Známka toho, že zase o nic jinýho než o debatu nešlo. Už už se nadechuju k nějaký plamenný obhajobě, když mě přeruší dost hrubě znějící hlas: ,,Kliď se odsud, špíno žebravá, rouhačská!" Já i Pracháč na jeden ráz kouknem směrem chrámovejch vrat. Dost nevzhlednej týpek, tam zrovna z nich na chodník nešetrně vyhodí ženskou. ,,Hajzle! Peklo přichází a ty budeš první, kdo v jeho plamenech shoří!" sotva stačí vybalancovat, aby se nerozplácla na dláždění, a stíhá i pochytat většinu ze sortimentu vyloženýho na malym pultíku popruhem zavěšenym na krku, přesto hlas má pevnej i když trochu nakřáplej. Počítám, že propálenej požerák od letitý konzumace nekvalitního chlastu. Na první pohled se od sebe ty dva moc nelišili. Zanedbaný, špinavý skořápky v ošuntělejch hadrech. Kterejm šílenství s jejich vlastníma démonama už dávno nedovolí zabejvat se něčim tak triviálnim, jako mejdlo s vodou aplikovaný na vlastní zevnějšek. Akorát, že on má klíče, kterýma se po ledabylym odmávnutí jejích hrozeb spolu s mumlánim vlastních nadávek, jme zamknout vrata, takže hádám, že byl v právu. Svym způsobem. Pracháč, zdá se, na to má jinej názor. Aspoň jak to podle výmluvnýho neveselýho ušklíbnutí, kterym mě poctí, vypadá. Tolik k mojí argumentaci pomocí potřebnejm. K mojí další rozmrzelosti, baba si to belhavě namíří rovnou k nám. Lihovej oddér mi skoro narovná chlupy na hřbetu. ,,Pánové si ráčej něco koupit?" osloví nás se skoro profesionálnim obchodnickym úsměvem odhalujícim překvapivě zdravý zuby v jinak vrásčitý snědý tváři vyhublý na kost. Něco mi řiká, že ona je jedna z těch, který si svojí bídu vybrali dobrovolně a nese jí se stejnou hrdostí jako svojí záplatovanou strakatou sukni vlající jí okolo kostnatejch kotníků bosejch chodidel i pestrej květovanej šátek halící její lehce shrbený ramena. V robustnim umaštěnym drdolu držícim po hromadě jehlicí mezi šedí spíš jenom probleskuje pár pramenů z původní havraní černě. Pás s děrovanym něčim, co by při troše dobrý vůle mohly bejt mince nějaký cizí země nebo dávnejch časů, cinká při sebemenšim pohybu boků. Čarodějnice. Napadne mě hned a to se ani nemusim podívat na sortiment, co nám nabízí. I tak se podívám. Čistě ze zvědavosti. Sušený kuřecí pařáty vypadaj asi nejmíň odpudivě mezi ostatníma kouskama kdoví čeho a ampulkama s obsahem podezřelym už od pohledu; úlomky kostí, spolu s dalšíma částma tuti organickýho materiálu, konzervovanýma v láku. ,,Nebo nějaký bejlí. Pro lásku, odvahu, zdraví... všechno můžu nabídnout za pár čtvrťáků," snaží se. Fakt je ten, že tahle doba nahrává i nejrůznějšímu druhu šejdířů a ona se, tak jako jiný, snaží uživit. ,,Velkomožnej pán má štěstí, zaručeně pravá kůže svatýho Bartoloměje, padesát dolarů," přeochotně vysvětlí k něčemu scvrklímu, ale bez pochyby nějakym způsobem preparovanýmu živočišnýho původu o čem z celýho srdce doufám, že spíš než na nějakým nebožtíkovi v čerstvě vyhrabanym hrobu, bylo ještě před pár dnama na fláku vepřovýho z jatek. Zvlášť s ohledem na to, s jakym zaujetim Pracháč věc rozbaluje a obrací v prstech. Nezbejvá než doufat, že pro tentokrát se aspoň vzdá svýho zvyku všechno zajímavý ochutnávat. ,,Vskutku?" na rtech se mu zjeví lehce ironickej úsměv, co si docela užívám, když není namířenej na mojí osobu. ,,Jistě, pane, pravější už nebude, ochrání vaší mysl od šílenství. Náš dobrej Pán ví, že je toho v dnešní době třeba," se správnym zápalem k němu vzhlídne. Přiznávám, sem zlej chlap a sem docela škodolibě zvědavej, jak se chlapec zvládne popasovat s jejim neodbytnym obchodnim duchem. K mýmu zklamání, on jenom bez dalšího slova a zájmu, sortiment odloží zpátky na pult k ostatnímu. ,,Aspoň si nechte vyložit budoucnost, pro vás za pouhejch pět dolarů," baba nehodlající se vzdát svý kořisti překvapivě mrštně sevře jeho zápěstí. Nejsem si jistej, jak zareaguju v následující chvíli, když v jeho pohledu probleskne mně už dobře známá výzva, než by se snažil vykroutit. Přes to všechno, nechtěl bych, aby jí nějak vážně ublížil, jako že tušim, že by toho byl schopnej na vzdor tomu, jak momentálně s určitou shovívavou trpělivostí nechá její špinavý prsty bloudit mu po otočený dlani. ,,Nuže, neváhejte. Má dlaň jest otevřenou knihou, ve které s vaším umem svedete snadno číst," ještě jí sebevědomě povzbudí. Tutově se jí vysmívá. Asi dobrej lék protože je to ona, kdo to první zabalí a klobouk dolu jejímu hereckýmu kumštu, když o krok ustoupí a pustí trofej jako by v úhlednejch čárách viděla se šklebit samotnou pekelnou propast, ,,Odpusťe, pane, starý tulačce, nechtěla jsem obtěžovat," dokonce zvládne i do věkem lehce zamlženejch černejch očí nechat proniknout patřičnou dávku hrůzy, pro navodění správně tajemnýho efektu. Nejspíš to zabralo. Pracháč ruku jenom pomalu ztáhne, jako by rádobyčarodějku, dál mlčky vyzýval. V koutcích mu to lehce pobaveně škube. Konec srandy, ženština přesměruje svojí pozornost na mojí osobu. ,,Hlína z hrobu předků ze staré vlasti a prach z jejich kostí, budou tě chránit od všeho zlého," dost mě tim zaskočí, když si z krku sundá váček na kožený šňůrce a chystá se mi ho navlíct, sotva stihnu uhnout. ,,Pardon, matko, ale neměl bych za něj jak zaplatit," odmítnu, i kdybych na tom byl líp nejsem ten druh člověka, co by byl ochotnej podporovat takovejhle švindlířskej druh podnikání. ,,Nechej si ho i peníze," páni, vážně má silnej stisk, jak se mi váček snaží aspoň vecpat do dlaně, ,,Černá a bílá, noc a den. Dvě strany jedný mince, dvojí je oheň sžírající tvoje srdce. Zlo je dobro a dobro je zlo. V boji, co tě čeká, to druhé ti vyjeví svojí nejohavnější tvář, budeš potřebovat všechnu pomoc, abys dokázal ustát pohled do ní," způsob jakym jakoby zavětří po okolí spolu s nepřítomnym pohledem sou dost strašidelný, ,,Vidíš ho? Slyšíš ho? Cítíš ho ve vzduchu? Už je blízko. Blíž, než můžeš tušit. Vloudí se k tobě, omámí tvé smysly, vztáhne k tobě spáry a rozsápe tě. Nevysmívej se staré pravdě, i když tvoje srdce o všem pochybuje, sic ti bude vyrváno z hrudi, oční důlky vypálí, mozek pozře v mukách," zní to dost nepřijemně povědomě. Přeci jenom se mi nakonec povede vykroutit z jejího sevření s příkrym: ,,To už by stačilo," dávám si dál bacha, abych byl z jejího dosahu, ,,Jestli něco víš, tak mi to řekni," vyzvu jí. Jestli sem se něco naučil, tak to, že nejlíp podávanej podvod v třpytivym karnevalovym balení je ten, ukrývající špetku pravdy uvnitř. ,,Co by taková stará ubožačka jako já mohla vědět? Jen naslouchám hlasům mrtvých, co vítr zanese k mým starým uším. Snad přeci jenom, kdyby bylo pár drobnejch, aby je žaludek nepřekřičel?" vrásčitý rty už má zase vytvarovaný v obchodnickym úsměvu, bezostyšně natahuje dlaň a po jejim záchvatu veta. I když za chvíli to vypadá, že se od ní pustí další a tentokrát asi srdeční, to když jí Pracháč na ruku položí slušnej štůček bankovek, soukromě bych hádal, že tam může bejt víc jak tisícovka. S pokleslou čelistí několikrát koukne na ně a pak na něj. ,,Odejdi v pokoji, ženo," řekne jí dost pánovitě a vznešeně, že neni divu, že ženská bez větších keců poslechne. ,,Děkuju uctivě," s hlubokou úklonou až mám na chvilku pocit, jako bych se ocitl někde v jinym čase a místě, kdy byla běžná benevolence pánů k chudině. ,,Páni, nepřeskočilo ti náhodou? Hádám, že tam byl dobrej litr," je první co ze mě vypadne, nejspíš abych sám sebe přesvědčil, že sme oba v mojí krásný materialistický přítomnosti. Pracháč to kvituje jenom nadzdviženym obočim: ,,Byloť to příliš?" opáčí tak nenuceně až nemůžu jinak, než se začít trochu uculovat a nevěřícně pokroutit hlavou. ,,Ty se mi jenom zdáš," zkonstatuju. Je to trochu nezvyklý, když proplete svoje prsty s mejma čimž mě přiková na místě, a hlavicí hole mě docela něžně pohladí po čelisti. ,,Ujišťuji tě, že jsem docela skutečný," zavrní, dost dobře si vědomej, jak toho, co se mnou dělá jeho hlas i kontakt s chladnym kovem. ,,Proč zrovna ona? Teda ne, že by to nebylo zajímavý sledovat tě dělat dobrý skutky," ještě chvilku vydržim uchovat svejm myšlenkám soudržnost i dát do slov patřičnou dávku rejpavosti. ,,Neboť ona při svém klamství byla upřímnější než mnozí jiní a ve své bídě potřebnější nežli já," objasní s druhem samozřejmýho úsměvu říkajícim, jak bych se na něco tak jasnýho vůbec mohl ptát. ,,Vidíš? Učím se tvé lekce. Ostatně jsi to ty, kdo se též chystá vykonat cosi nesobeckého na vzdor své situaci," holí mi po krku přejede v připomínce až k náprsní kapse. Zní to moc krásně, tak proč mám pocit, jako by to minimálně nebyla tak docela celá pravda? Jenže to tak jako to ostatní se asi na rovinu nedozvim. ,,O.k. Jdeme na to ať to mám za sebou," nejsem si jistej, co jinýho bych měl na to říct a jak jinak utnout celou tuhle divnou chvilku. ,,Mimochodem, tam budeš mít spoustu potřebnejch k obdarovávání," vrátim se do svý pohodlný zóny cynickýho popichování ve stejnej čas, kdy vykročim do silnice, za svym cílem. A skutečně dobře se mi udělá, až když Pracháč znechuceně nakrčí nos jenom z pouhý zmínky o somrácích.

***ooo***

Kdo má trochu rozumu v lebce, snaží se v tomhle divnym čase najít nějaký útočiště. Aspoň tak to vypadá podle neobvyklýho přívalu pobudů všeho druhu hemžícího se kolem charity. A pozdějš i uvnitř. Dlouhý stoly jsou obsazený k prasknutí. Některý existence se houfujou v malejch hloučkách i podél stěn. Řekl bych dobrý načasování anebo prostě, že jenom od přírody přitahuju trable a na oplátku ony mě, když chvíli po tom, co projdu dveřma s Pracháčem ve svym závěsu, než se stačim zorientovat, to konstantní hučení úlu přehluší rachot plechovýho tácu dopadajícího na zem. S následnym: ,,Tohle neni k žrádlu pro lidi!" prohlášeno notně opileckym hlasem. Rychlá obhlídka terénu mi ukáže původce toho rozruchu. Hřmotnej vagabund s lopatama místo pazour momentálně zaťatýma v pěst podél boků se výhružně tyčí právě nad tou mladou řeholnicí, kterou hledám. Mezi nima u nohou plechovej tác, většina jídla z něj poházená na podlaze všude okolo. Způsob, jakym se ho ona snaží mírně utišit, není moc důležitej. Záležitost okamžiku, kdy nečekám, vystartuju. Mám ho zpacifikovanýho dřív, než by se ve svým stavu stihnul chabě bránit. Jednu jeho pazouru zkroucenou za zádama, zatímco moje předloktí mu efektivně ubírá kyslík zepředu kolem krku. ,,Prosím, neubližujte mu!" spíš vyplašený zalapání po dechu než skutečnej výkřik mě dokážou dost rychle probrat. Přes rudej opar si uvědomim, že až teprve teď se v mladý dívčí tváři ukazuje skutečná hrůza, ne jako předtim, když čelila tomu šupákovi. Krucinál! Já tady přece nejsem to monstrum! Je moje další myšlenka, i když přesně tak to vypadá, když některý ze zdejších míň otrlejch štamgastů, nechaj svý jídlo jídlem a snažej se rychle dekovat nejširšim obloukem kolem nás pryč. Je to ten moment, kdy vzhlídnu tim směrem a muj v součastnosti asi trochu divej pohled se setká s měkkym čokoládovym. Protože Pracháč stojí u nich a drží je otevřený a já vim, že ne pro ně, ale pro mě. Elegantnim a dost spolupracujícim způsobem. Jinak na celou scénu shlíží dost pobaveně, což mě nějakym dost divnym způsobem, kterej momentálně odmítám zkoumat, zahřeje někde v srdeční krajině. Tak rychle jako přišel tak je teď i pryč všechen vztek. Trochu povolim svoje sevření kolem týpka už dost lapajicího po dechu. ,,Pro dnešek už to asi stačilo, kámo," jmu se ho vyexpedovat těma dveřma. Neprotestuje. Pracháč ustoupí ještě kus stranou a všimnu si, jak štítivě ohrne ret, když individuum ještě na cestu lehce nakopnu. Nestihnem si nic říct, protože muj skoroparťák v boji zůstane taky venku a já chápu, že tohle neni normálně místo, kde by chtěl bejt. Vlastně tu nechci bejt ani já a teď ještě víc než před minutou. Zbylá osádka se vrátila, ke svým činnostem jakoby se ani nic nestalo. Až na páreček, co se pronto s lopatkou a koštětem, pustili do uklízení svinčíku na zemi. Myslim, že sou to ty dva, co sem na ně před pár dnama narazil v krevní bance, jména si už nepamatuju a ani to neni důležitý. Já se soustředim na Marii Kláru a její v součastnosti dost káravej pohled, jakym si mě měří, nutícim mě zmobilizovat dost podstatnou část svý odvahy. ,,Mohli bysme si promluvit někde stranou?"navrhnu s ohledem na pár zvědavců okolo. Aspoň, že tentokrát neni nikde poblíž její nepříjemná nadřízená. I když tahle mladá žába, co se komisnosti týče, teď vyhlíží jako její věrná kopie. ,,Myslím, že zde je to stejně dobré jako kdekoli jinde," stroze přitom ve vší slušnosti, mě odpálkuje. Po tom svým antré sem asi větší vstřícnost čekat nemohl. ,,Mám nějaký zprávy o Jimim, ne moc dobrý a taky jistou záležitost se kterou mi můžete pomoct jenom vy," snažim se působit dost kajícně a skutečně dosáhnu aspoň toho, že mi pokyne k opuštěnýmu stolku v rohu, kde jsou právě tak dvě židle pro nás. ,,Tušila jsem, že se mu přihodilo něco zlého, když se tu tak dlouho neukázal. Nebyl z těch, kteří odchází bez rozloučení, pokud se něco změní k lepšímu," prohlásí klidně. Smutek je patrnej jenom v jejím pohledu, kterej jakoby zahalil stín. Lhal bych říct, že se mi neulevilo, že to nemusim bejt já, kdo začne. ,,Mrzí mě to," je to spíš vyznání než fráze. Po prvé nahlas, zrovna před ní. Sám sem překvapenej, jak upřímně to znělo. Ani není třeba nic víc říct. ,,Nemusí, jeho duše je nyní na lepším místě," měkkost jejího hlasu spolu s dotekem překrývajícím svejma dlaněma hřbety mejch, hrozej každym momentem prorazit hráz, do týhle chvíle pevně vystavenou kolem místa v mym srdci, zahrnujícim Jimiho a všeho, co se ho týkalo. Ztěží potlačim odfrknutí: ,,Nejspíš jste jediná, kdo si to myslí," nechtěl sem, aby to vyznělo tak zahořkle, jenže kdo by se mi divil. Myslim, že ona přesně věděla, co byl kluk zač a jaký názory, na takový jako sme my, v jejim prostředí převládaj. ,,Lidé jsme omylní a nepřísluší nám soudit pro koho je vyhrazeno místo v Království nebeském. I beránek zbloudilý z cesty je přivítán pastýřem zpět ve stádu. Pokud vím, Jimi ze své cesty nikdy nesešel. Ne způsobem neomluvitelným lidskou slabostí," rychle mě vyvede z omylu. Její slova mi nezněj jako klišé, právě kvůli smířlivosti hlasu i faktu, že její dotek vyzařuje zvláštní uklidňující druh tepla a pokoje s potenciálem krotit dravý šelmy. ,,Nesuďte prosím přísně ani vy nás. Neboť ne všichni sdílíme názor, že lidské skutky vedou k zatracení. Ryzost duše se také počítá. Nuže, ale to není skutečný důvod, proč jste přišel, že ano," opožděně, dlužno dodat, že k mojí lítosti, si uvědomí nepatřičnost situace. Rozkošnej ruměnec objevující se jí na tvářích v momentu, kdy ruce stáhne cudně do klína, mě zbaví i poslední špetky napětí. ,,Ne, to není. A teďka už si sem jistej, že lepší osobu sem si vybrat nemohl. Sou to Jimiho úspory, jeho rodina si přála, aby byly vynaložený na správnej účel," s co nejkulantnějšim vysvětlenim, šoupnu po stole prokletou obálku. ,,Chápu, dohlédnu na to," dost se mi uleví, když si jí bez dalších otázek převezme. ,,Pokud je to vše, co jste měl na srdci, myslím, že váš přítěl venku na vás čeká už dost dlouho a na mne čeká práce," sladkej plachej úsměv, jakym mě počastuje znemožní, že bych se měl cejtit vyhazovanej. ,,Samozřejmě, jste kdykoliv vítán, kdybyste snad potřeboval útočiště či jen ulevit své duši..." dotvrdí to i slovama. Velkorysá nabídka, nepravděpodobný, že bych jí kdy využil.,,Nebo hrnek příšernýho čaje," nabídnu další možnost s nadsázkou pro odlehčení. ,,Nebo tak. Nikdy nevíte, kdy vám hrnek horkého čaje či naslouchající ucho přijdou k duhu," vrátí mi s lehkostí. Přesně tak si jí chci uchovat v paměti. Koutky lehce se chvějící bojem s pobavením a živá jiskra v pomněnkovejch studánkách. Moudřejší, než by jejímu věku patřilo a mnohem energičtější, než bych si podle našeho prvního setkání myslel. Impozantní, když se vrátí ke svý práci a zarostlí pořezové, mající službu v kuchyni, bez výhrad začnou plnit její rozkazy. Chvíli se vydržim pást na tom pohledu, než zaregistruju přítomnost další osoby ve svý blízkosti. ,,Hej, pane, víte, jak ste se zajímal o toho chlápka? Včera tady byl," kluk opírající se o pometlo mi docela s klidem řekne tu nejpřevratnější novinku. ,,Jakej chlápek? Děláš si ze mě srandu? To mi řikáš až teď?" zalapá nadarmo po vzduchu, když si ho za triko přitáhnu blíž k sobě. ,,No ten blonďák, co ste ho hledal. Myslel sem, že ste tady kvůli němu," dejchá zrychleně a hlas mu ke konci přeskočí o dobrou oktávu vejš. ,,Dneska tu byl taky? Kde je teď?" marně v rychlosti obhlídnu zbylou osádku. Nemůžu uvěřit, že po tom všem bych mohl konečně na něco kápnout. ,,No to já nevim. Asi ne. Měli sme s Amber službu v kuchyni, neviděli bysme ho. Ale spíš ne. Jestli jo, tak se musel vypařit s ostatníma v tom mumraji, co ste udělal," zní dost obraně, zorničky má rozšířený. Ne, že by to pro mě bylo nějak extra důležitý. Posral sem to. Zase. Moje horká hlava tomu kreténovi umožnila pláchnout, když už sem ho měl možná na dosah. ,,Šéfe, myslíte si, že byste mě teď mohl pustit?" skoro ho nevnímám, ,,Hele, slibuju, že jestli se tu ještě objeví, budete první, kdo se to dozví, o.k.?" sám se mi snaží rozevřít prsty svírající látku. Ne, že by to k něčemu bylo. Povolim. Času už sem promarnil víc než dost. ,,Fajn, tak nezapomeň, kdyby něco, hned volej. Ale spíš bych vám oběma radil vypařit se odsud, co nejdál," odstrčim ho. Pochybuju, že by si moje dobře mínění doporučení vzal nějak k srdci. Bez toho, tyhle děcka, nemaj kam jinam jít.

***ooo***

Ulice je teď přízračně klidná a tichá. Zírám do tmy. Nikde ani stopa pohybu. Opuštěný baráky na samym konci se jevjej tak prázdný jako před chvílí. Možná bych měl začít tam. I když si nemyslim, že by se ten zmetek mohl držet někde poblíž, jestli sem ho vyplašil. ,,Do hajzlu!" nahlas si ulevim. Ani nevim, jestli má ten hajzlík káru nebo jakym že vlastně způsobem se pohybuje. Kloubama pěsti, střetávající se s už tak oprejskanou omítkou, projede palčivá bolest. Jenom malá úleva. ,,Odhaduji, že to nešlo tak plně dle tvých představ," v zornym poli se mi objeví stín ozvučenej distingovanym hlasem. ,,To si piš, že ne," trochu zahuhlám, když si přitom jazykem slízávám krev z kloubů. Pracháč. Skoro sem na něj zapomněl a přitom tu byl celou dobu. Jo, správně. Byl tu celou dobu. ,,Kam šel? Musel kolem tebe projít!" jdu na věc přímo. I když asi ne tak přímo, jak sem si myslel, soudě podle toho, jak na mě Pracháč zazírá. Jako bych právě přišel o rozum. Což vlastně neni tak vyloučený. ,,No tak. Ten zmetek, co po něm deme, možná tu byl i dneska. Musel by projít kolem tebe. Musel by sis ho všimnout," naléhám dost frustrovaně. Protože Pracháčův netečnej výraz spolu s jeho klidnym: ,,Ničehož podstatného jsem si nevšimnul," dost frustrující v tenhle moment jsou. ,,Oh, jasně, ty nikdy ne. Nech to plavat," obrazně ho odmávnu a dál se s nim nezabejvám. Vážně teď nemám čas ztrácet drahocennej čas, odhalovánim podivností okolo svýho údajnýho parťáka, kterej, když si to vezmu kolem a kolem, moc nápomocnej neni a dalo by se od něj čekat víc interesu. Když se pohnu, má co dělat, aby mi stíhal. Vlastně ani nevim, kam mám namířeno. Jenom vim, že musim zustat v pohybu a něco se pokusit dělat. Ideálně, dostat toho zmetka. ,,Zastav, alespoň na krátký čas, své kročeje, příteli," asi bych ho ignoroval a hnal si to dál svojí cestou, nebejt tý jeho zatracený hole opřený o kandelábr, tvořící mi tak dočasnou závoru. ,,Pověz mi, kam míříš? Jakým směrem se ubírají tvé myšlenky? Chceš snad opět pátrati v těchto marných a bezútěšných končinách? Bloudit dům od domu, jako žebrák; či snad do zemdlení prodírat se zdejšími stokami?" Srazim mu překážku dolu, protože teďka určitě není nejlepší chvíle na to mě omezovat. ,,Vidíš, kanál, to mě nenapadlo," ani muj škleb určitě neni přívětivej a už vůbec ne příčetnej. Dost možná bych do toho nejbližšího vážně vlezl, nebejt to tentokrát jeho dlaň na mojí tváři, co mě zastaví. Tak hladká a hřejivá. Uklidňující. ,,Ty, jenž nikdy nevěnuješ sluchu poradám druhých, alespoň vyslechni nyní radu mou," dost dobře bych se mohl utopit v čokoládový měkkosti jeho pohledu, ,,Je čas velkých bitev i čas vyčkávání. Trpělivost šlechtí bojovníka stejně tak jako odvaha. Nám jest nyní k užitku třeba zachovati toho prvého. A též dávky lstivosti. Pokud se tvé informace zakládají byť jen na zrnku pravdy; není radno pro lovce nepřipraveného, následovati kořist do její skrýše. Zachovat rozvahu, vyčkat, nastavit důmyslnou past, toť jsou zbraně pravé v této bitvě a tak zní má rada," hlas hladí jako hedvábí, přesto slova řežou jako nejostřejší ostří. Jitřej zdivočelý maso. ,,Ty tvoje kecy o bitvách a strategii, co to má jako bejt? Já nejsem žádnej zasranej vojáček a tohle krucinál není ani žádná zatracená šachová partie. Já vim, že ty lidi tady pro tebe nic neznamenaj, ale některý z nich jsou pro mě důležitý. A já si nehodlám vzít na svědomí jejich bezpečí, pokud se tu ten magor motá někde poblíž. Komprende? Takže pokud máš něco, co bys mi chtěl říct, nebo mi mohlo pomoct, vyklop to. V opačnym případě..." nedokončim. Nevim, jak bych měl. Už tak je na pováženou, že se neodtáhnu z pod jeho doteku. Tohle je asi ten důvod, proč neni radno zaplejtat se s klientama nebo podezřelejma. Nebo podezřelejma klientama. Už teď stačí, že se jeho výraz změní do uzavřený masky, nezúčastněný odměřenosti, kterou sem si myslel, že se mi povedlo rozbít. ,,Sám dobře víš, že ti, o nichž hovoříš, nejsou ve skutečném nebezpečí. Věz, že stejnou měrou jakou tobě záleží na nich, mne záleží na tvém blahu. Již si se jednou s nepřítelem utkal a neobstál jsi. Tvé zbraně nejsou ničím. Rovněž hněv nyní kypící v tvém nitru by byl ku škodě. Jak snadno jej lze obrátit proti tobě. Žádám tě," zaskočí mě, jeho ruka se přesune na muj zátylek, najednou jsou naše čela důvěrně známě opřený o sebe a dech z jeho dalších slov rezonuje o moje rty, ,,prosím ve jménu přátelství, uchovej rozvahu, než přijde pravý čas a nečiň ničehož, čehož bychom oba litovali. Já možná více nežli ty. Však nebude to trvati dlouho," jemný otření kůže o kůži přejde v cudnej polibek. Jak tomuhle mám vzdorovat? ,,Řekni mi, co mám teda dělat?" povzdech znějící vyčerpanějš, než bych od sebe čekal. ,,Nemůžu riskovat, že se něco semele a já tomu mohl zabránit," moje prsty se zanořej do saténový hebkosti jeho vlasů a on mi vrací stejně s jemnym škrabánim nehtů po skalpu. ,,Nemůžeš být na více místech v jeden čas," zašeptá. Teď, když zase chladnu, zní mi to rozumně. Minimálně bych měl zjistit něco víc o tom, proti čemu vlastně stojim. A má recht i v tom, že stará dobrá pátrací práce k ničemu nevedla. ,,Já možná ne," moje rty, pořád umístěný těsně proti jeho, se roztáhnou do úsměvu. ,,Vydrž chvilku," malej polibek než se vzdálim. Jen kousek k nedaleký telefonní budce. Možná, že já tu nemůžu hlídkovat čtyryadvacet hodin denně, ale vim o celý bandě lidí, který jo. Jen se to musí umět šikovně navlíct.

***ooo***

Chudák Ben zněl dost rozespale z druhýho konce drátu. Bodejť by taky ne, v hodinu, co normální slušný lidi spěj. Naštěstí, jeho geniální mozek i polovičně probuzenej, kapíroval dost rychle a řikal přesně ty správný věci, aby si napíchnutá štěnice přišla na svý. Peterson je možná všech čuráků futrál, ale výjimečně, nevědomky může bejt k něčemu užitečnej. Nebo spíš kluci z okrsku, který veřim, že nadiriguje přesně tam, kde já je chci mít, až se mu dostane přepis našeho "přísně tajnýho" rozhovoru s Benem. Což hadám, nebude trvat víc, jak půl hoďky. Pak se to tu začne hemžit bengama, jako smečkou ohařů, držících se nejčerstvější stopy. Pochybuju, že by mohli uspět, ale mělo by to bejt dost, aby Marie Klára a její chráněnci, byli jednou pro vždy z obliga toho kreténa.
Pokud tohle má bejt lov, je čas vypudit kořist z nory.











 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 4. května 2015 v 10:58 | Reagovat

no páni tolik zážitku na jeden den a babka kořenářka jen jemně naznačila že přežít nebude žádná sranda , myslím že potřebují pevně obejmout a aspoň na chvíli zapomenout na to že byli venku díky za skvělý díl :-D

2 Fénix Fénix | 4. května 2015 v 11:12 | Reagovat

:-DAno, velice jemně naznačeno. Ale Springer by k tomu potřeboval spíš neonový nápis. :-? Možná jedna z těch velkých obrazovek na baseballovém stadionu, jo, tu by mohl vzít na vědomí.:-D
Souhlas, zcela určitě by potřebovali obejmout, žel noc ještě nekončí, tak se objímání odkládá na dobu neurčitou. ;-)

3 Jana Jana | 4. května 2015 v 14:47 | Reagovat

Po každé kapitole si říkám, že to už nemůže být lepší a ty mě vždycky vyvedeš z omylu.
Nevidí mi dlouho čekat, když nám potom naservíruješ tohle. :-)
Začíná to být trošičku temnější. A myslím, že v tom má malinko prstíky i Kedlubnička. :-)

Moc pěkný díl. :-)

4 ell ell | 4. května 2015 v 18:56 | Reagovat

To mi připomíná dvě řidičské průpovídky: Frajeři jezdí na červenou. A Z kopce se i hovno valí, ale do kopce to chce fištrona :-D Chlap si prostě to ego musí honit i na těch "třech kolech" :-?
Úsudek pana Tajemného o morálce lidstva je trošku drsný. Springer se naštěstí postavil na obranu ;-)
U vědmy Springerovi spadla sanice ;-) , na rozdíl od jedubaby ví opět houbelc:-P . Zdá se mi to, nebo i my bychom si měli zapamatovat věštbu? :-?
Trochu spirituality, trochu duchovna, Springer má opravdu pestrý den.
Další odhad - anděl strážný :-? , jestli ano, tak jich Springerovi měli poslat víc :-D , prostě několik andělů-specialistů :-D

5 Fénix Fénix | 5. května 2015 v 10:51 | Reagovat

[3]:Oh, děkuji. Snažím se alespoň to, v rámci svých omezených možností, když už to není na medaily za rychlost. 8-)
Jako vlastní postava, Kedlubnička má prstíky dost dlouhé, to jak dlouhé má ty imaginární se teprv uvidí. ;-)
Ještě jednou díky. :-)

[4]: :-D Jak výstižné. Ještě mě k tomu napadá jedna, drsnější: Airbag nepotřebuju, umírám jako chlap. :-D
Ano, pan Tajemný nemá opravdu o lidstvu příliš valné mínění, třeba mu ho do konc Springer pomůže vylepšit. :-? Nepravděpodobné. :-D
Kdo by se mu divil, potkat takový exemplář stojí za to. :-D Nic méně, co čtenářstvo pokladá za hodné zapamatování, nechávám pouze na něm. ;-)
:-D Jistě, staráme se Springerovi o všestranný rozvoj, aby nám tak úplně nezakrněl. 8-)
:-DTedy nevím, jak s těmi anděli strážnými, kdyby na tom něco bylo, jako že já neříkám ani ano ani ne, čistě hypoteticky, bereme-li v úvahu, jak nakládá s tím jedním... :-? vedlo by to za a.)Springerovu rychlému konci totálním vyčerpáním. Nebo
b.)Totálnímu rozpadu andělsko stážných sil. :-D

6 ell ell | 5. května 2015 v 20:57 | Reagovat

:-D to mě nenapadlo, že by byl náš Springer takové zvíře, které by ojelo všechno co má křídla :-D

7 Fénix Fénix | 5. května 2015 v 21:13 | Reagovat

:-DNu minimálně by se o to pokusil. :-D A ne jenom to, co má křídla. ;-)  :-D

8 Werů :D Werů :D | 5. října 2015 v 12:29 | Reagovat

Oh, teď si vzpomínám, že vlastně se ta jedna vražda stala, když spolu byly. Ty jo, že by měl pan P zlého klona? Protože on je vážně tak trochu více podezřelý.
A ta babka určitě nemluvila do větru, i když předpokládám, že uměla tolik "číst z ruky" jako pes z knihy. Huh, zajímavě se to vyvrbuje.
Víš, miluju, když jsou ty kapitoly dlouhé, ale teď mi to fakt vadí, protože mi trvá, než se dočtu konce!n Jsem totiž děsně nedočkavý člověk! :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.