Žárem temnoty 13. kapitola B.

22. března 2015 v 0:02 | Fénix |  Žárem temnoty
Dokončení.



Dvě skleničky spolu s rozpitou láhví červenýho stojej na konferenčnim stolku hned vedle bílý obálky, co je posledních pár hodin zdrojem mýho hlavybolu. Aspoň, že tohle rozhodnutí sem zvládnul udělat a už mám jasno, komu prachy přijdou. Asi to bude jenom správný, zodpovědnost za ně přehodit na mladou řádovou sestru z charity, kde Jimi trávil svůj volnej čas. Nikdo vhodnější mě nenapadá a její drobný ruce jsou jediný církevní, do kterejch sem ochotnej něco svěřit. Z koupelny ke mně doléhá tichý šumění sprchy a já se rozhodl volnej čas, když sem skončil společný sprchování dřív, využít a ještě jednou projít Jimiho kresby, než se jich nadobro zbavim. Nejsem si jistej, co přesně hledám, jenom se pořád nemůžu zbavit pocitu dotěrnýho, jak svědění při svrabu, že to něco důležitýho, co by mi mohlo pomoct, mám právě tady před sebou. Nebo se jich možná jenom nechci vzdát a něco mě nutí jima procházet pořád tam a zpátky, protože někde uvnitř vim, že až je zejtra ráno nechám na hotelový recepci, bude to definitivní tečka s jakou kluk, kterýho sem neměl ani šanci pořádně poznat, zmizí z mýho života. Mám tendenci trochu sebou trhnout, když capkání vlhkejch chodidel protne moje zadumaný ticho a hned nato se sedačka slabě prohne pod vahou druhýho těla. Musel sem bejt zase pěkně dlouho na vandru svejma myšlenkama, když sem si nevšiml, že Pracháč už taky skončil v koupelně a na rozdíl ode mě, co se nedostal dál než k čistejm riflim, on je už i plně oblečenej, jenom vlhký vlasy má ulíznutý do zadu. Moje šedý triko s nápisem "Cubs" přes hrudník na něm sice trochu plandá a ze začátku se nezdál ani moc nadšenej vyhlídkou na sportovnější změnu vzhledu, ale asi je to lepší alternativa, k jak počítám minimálně tři dny nepraný a orvaný košili. Na rtech má uvolněnej úsměv, co vybledne, když podvědomě skicák posunu na svym klíně trochu stranou, z jeho dohledu. Neměl bych se cejtit provinile, protože přeci jenom sem nedělal nic špatnýho, i když chápu, že některej druh partnerů na postelový hrátky, by se mohl tvářit divně, když se jejich milenec probírá s nostalgií věcma, co patřili bejvalý avantýře. Zdá se, že mám kliku a nepříjemnýmu rozhovoru, bych se mohl vyhnout aspoň pro tuhle chvíli. Přetransformuje svuj výraz do nezúčastněný a neproniknutelný masky, nenuceně se natáhne pro skleničku a odpije si z ní trochu vína. Vyčkává. ,,Je to jiný, když víš, že ty škvarky byli kluci s tvářema a jménama, co?" poznamenám směrem desek, kterýma se předtim probíral i on. Na hony daleko pro mně nepříjemnýmu tématu. ,,Není to jiné. Lidé jsou stále lidé s tvářemi a jmény či bez nich. Již to bylo mezi námi řečeno předtím; není možné vést bitvu bez obětí. Možná, že svět kolem se změnil, ale toto však zůstává pevnou konstantou od nepaměti a bude až do konce věků," z chladný nezúčastněnosti běhá mráz po zádech. Větší zájem projevuje snad i kroužení hladiny vína po stěnách skla. Snažim se moc nedat najevo zklamání. No nemohl sem si ve skutečnosti myslet, že pár pokeců o životě, obyčejný jídlo, několik společně vypitejch drinků a celkem dost dobrýho sexu, něco zásadního změní na jeho světonázoru, že ne? Ale nepopírám, že spíš sem si myslel, že menší změna postoje, by nám oboum mohla usnadnit případný další téma. Tak ne. Skicák vyměnim za svojí skleničku vína. Neschovávám ho, jenom bude rozdílnej způsob, jakym dám svýmu společníkovi případný vysvětlení. Překvapí mě, když znovu promluví a jeho slova pak ještě víc.,,Byť se to na první zdání nejeví, my oba jsme bojovníky v téže bitvě a bez ohledu na to, jak mnoho mne těší tvá společnost, jest třeba býti tohoto pamětlivi," vzhlídne mym směrem s jemnym úsměvem. V tu ránu mi zaskočí kousavá poznámka, že tohle mi připomínat nemusí, dřív než bych jí řekl. ,,Přišels na něco?" zajímám se místo toho. Sotva zřetelnej posun hlavy vnímám jako zápornou odpověď. ,,Ten, jehož hledáme, má před námi výhodu neb nemůže být nalezen, pokud to nebude jeho přáním. Na jeho straně jsou znalosti místa. Tam, kde pro jiného by vládl chaos, on pozná řád a přizpůsobí se mu. Na rozdíl ode mne, zde již nějaký čas pobýval, a to mu, zdá se, skýtá výhodu. Nedokáži jej nalézt, seč bych se sebevíce snažil," odpoví klidně. Chvíli zůstanu měřit si ho přimhouřenýma očima, jako bych snad tim mohl získat jinou perspektivu na jeho osobu. ,,Proč mám pocit, že přede mnou pořád něco tajíš?" zamručim, ,,Jak víš o tom, že už tady byl, kdy?" Pamatuju si jeho slova o tom, že pokud chci něco vědět, mám se ptát přímo. Řekl bych, že tohle bylo přímý dost. Rozhodně mi trvalo pochopit, že není orientovanej na nějakou z obětí a nehledá svojí pomstu, teď už mám jistotu. ,,Stále mi nedůvěřuješ," spíš neutrálně zkonstatuje, než že by se tim asi cejtil dotčenej. ,,V pravdě mohu říci, že neznám pohnutky, jenž jej vedou k jeho činům. A nejsem sto určit, v jaký čas před tím zde pobýval. Já jen vím, že se nezastaví, dokud nedokoná své dílo a to může stát život mnoha jiných mladých mužů. Také vím, že ty bys litoval i jediného dalšího... Mohu?" Bezeslovně přikejvnu. Sleduju ho se natáhnout pro Jimiho skicák. S určitou ucitvostí- z nedostatku jinýho výrazu, která část mě snad i potěší, se bříškama prstů zlehka dotýká kontur Willis Tower na první stránce. Muj čuch na lidi mi byl vždycky věrnym pomocníkem, přemejšlim na kolik je spolehlivej i teď. Nejspíš bych nebyl první ani poslední vyšetřovatel na světě, co se nechal zmást svym ptákem. Jenže jak by mohlo bejt něco skutečně shnilýho pod obalem v součastnosti nevyzařujícim nic jinýho než klidnou vyrovnanost? Jak by bezstarostnej úsměv, všechna ta vášeň a oddanost se kterou se věnuje našim hrátkám, mohla ukrejvat krutost potřebnou k vraždění? Ne. Všechno ve mně se vzpírá jenom se dál zabejvat myšlenkou, že tenhle chlap by měl mít s tim, co se tu děje, něco víc společnýho. Jenže pořád tu zbejvá dost věcí, co mi tak docela neštimujou. ,,Ty kresby jsou skvělé," zhodnotí budovu burzy- další z pamětihodností. Je to asi prvně, kdy v jeho hlase slyšim něco jinýho než opovržení nad něčí prací. ,,Předpokládám, že jsou dílem toho mladého muže, jenž je toliko pevně zakotven ve tvém srdci?" obrátí se na mě zase se zkonstatovánim, ani stopou výčitek, co sem předpokládal. ,,Proč myslíš?" zeptám se. Teďka, víc než předtim, váhám, co všechno mu říct. Podívá se přímo na mě s tim svým lehce pobavenym úsměvem: ,,Nuž, neodpovídá to příliš tvému vkusu ani povaze něco podobného uchovávat bez toho, že by to mělo pro tebe hlubší význam," zkonstatuje jakoby mimochodem. Se stejnou nezúčastněností s jakou i nenuceně přetočí na další stránku v bloku. ,,Čistě pro pořádek... nic nepřechovávám. Jenom sem slíbil jeho máti nechat jí je zejtra v hotelu," nezabíhám zas do velkejch podrobností ohledně Jimiho famílie, protože to neni něco, co by se týkalo nás dvou. ,,Ovšem," lehce přikejvne, ,,Beru na vědomí. Tuším, že zítra po nezbytně dlouhou dobu zvládnu postrádat tvou přítomnost," oznámí samozřejmě, jako kdybych nebyl nic víc než jeho poskok a musel si žádat o dovolení. Možná, že to je způsob, jak nás dva chápe a já se jako největší mizera kvůli současný situaci cejtim nepohodlně docela zbytečně. ,,No, pokud by tu bylo něco, co by tě zajímalo nebo by ses mě chtěl zeptat, neváhej..." vybídnu ho přes svoje předchozí rozhodnutí. Nejsem moc dobrej v rozhovorech tak řečeno k srdci od srdce a už vůbec ne v jejich nabízení. Vlastně těch pár náznaků z předchozích vztahů skončilo pěknou katastrofou. Jenže jedna věc je živočišnej sex druhů ve zbrani, jak nás tak rád popisuje, na uvolnění napětí a věc druhá to všechno, co bylo předtim, potom a pak i ve sprše. Určitá hravá forma důvěrný něžnosti, co tak docela nezapadá do zmíněný škatulky, nutící mě samotnýho bejt zvědavej, jak na tom vlastně sme. ,,Jen pokud je zde něco, co si mi ty sám přeješ sdělit..." opáčí. Hlava mírně k jednomu rameni, pozornej pohled, vyzývá mě na oplátku. Nemohl sem čekat, že by aspoň tohle mohlo jít snadno, že ne? Zřejmě v mejch rysech musel zahlídnout něco, co si ani já sám nejsem jistej, co bylo a že tam bylo, ale zase se na mě tak jemně pousměje: ,,Nebyl to ode mne úskok, prve v baru, když jsi mne testoval, tvrdit, že žárlivost je nectností, jakou neoplývám. Též jaký by to mělo smysl vůči mrtvému muži?" řečnická otázka, co i bejt míněná jako skutečná by mě nechala bez odpovědi, ,,Navíc vím, že tvé srdce jest dostatkem velké přechovat ve věrném citu na stovku takových mužů a stále by v něm bylo místa dost i pro živé. Však neměl bys jej nechávat ladem, nyní ani později. Ty více než kdo jiný potřebuješ ke svému životu druha sobě rovného," jeho lehký přejetí hřbetem prstů po mojí čelisti mě přiměje na chvilku přivřít oči. Vymaže hořkou příchuť z významu slov čtenýho mezi řádkama. Chtěl sem jistotu, tak jí mám. ,,Nemyslim, že tohle by se mi někdy povedlo zopakovat," pochybovačně zamručim. Asi je to daný nezvyklim klidem, kterej tenhle rozhovor provází, že je na jednou nějak snazší, bez obav formulovat myšlenky do vět, jako by to byl jenom jeden z dalších našich teoretickejch pokeců o životě, a ne částečný si vylejvání srdce, ,,Před nim sem si nemyslel, že je to možný a něco jako volání zpřízněnejch duší, nebo láska na první pohled- jestli chceš, je hovadina, co patří jenom do dívčích románků a blbejch filmů. Jenže já to tak skutečně cejtil, jako bysme k sobě patřili a bylo to tak správný. Snad hned v tu chvíli, co mě oslovil a pak zbytek večera. Vážně sem měl pocit, že by to mohlo bejt přesně TO něco a pořád se ho nemůžu zbavit, i když on je dávno pryč- jako ztratit něco důležitýho, nepolapitelnýho. Takže jo, jestli tohle bylo, to o čem se skládaj rockový písničky, ten pocit, kdy jeho vnitřní zvíře zavolá moje zvíře a naopak a jeden o druhym ví, že patří k sobě, i když se ještě tak moc ve skutečnosti neznaj, jaká je naděje, že potkám někoho takovýho druhýho? Pamatuju si jednu legendu, tušim, že je aztécká nebo jaká. Vážně už si to moc nepamatuju, ale podle ní se řiká, že lidi původně, měli čtyry ruce a nohy, dvě srdce a to všechno ostatní dvakrát, pak je něco rozdělilo a od tý doby by měl bejt celej náš život o hledání tý druhý půlky. To je báchorka. Realita je taková, že většina partnerskejch vztahů je založenejch na kompromisu, takže to nejlepší v co pro sebe můžu doufat, je právě ten," cynický ušklíbnutí mě dost vrátí do formy, abych pominul tu hromadu sentimentálně působících volovin, co sem tu právě vyblil. Zvednu oči od svý skleničky, Pracháč se nesměje. Vlastně vypadá smrtelně vážnej, jako by o něčem zásadnim dost přemejšlel. ,,Ty nejsi muž, který by se spokojil s kompromisem," poznamená vážně, ,,Přál bych si, abys byl ve svém životě šťastný," v těch jeho čokoládovejch studánkách je něco jako by jeho samotnýho, to co řiká překvapilo, nedokážu to dost určit mezi tou záplavou smutku, která je zřejmá daleko víc. Ať už je to mezi náma jakýkoliv, asi nebylo dvakrát fér se tu ve svý podstatě rozplývat nad někym jinym. I když jako někdo, kdo už svojí nevymáchanou klapačkou v životě neúmyslně dost lidem ublížil, že by to i poznat mohl, řekl bych, že tohle neni ten důvod. Nerozumim tomu. ,,Teď sem klidnej a to je, věř mi, pro mě ke štěstí dost blízko," nechá se mnou vtáhnout k jemnýmu polibku. Nekecal sem. Bejt s nim, mluvit s nim... když se trochu víc zaměřim na svoje pocity, neni to to velký o čem sem předtim mluvil, neni to stejný jako s Jimim. Je to zvláštní druh klidu, kterýmu se moje policajtská část usilovně brání, protože ví, že nechat se tim ukonejšit by mě mohlo stát i vaz a tu část obyčejnýho chlapa dělá dost spokojenou a lehkou, že by tak dokázala vydržet zbytek života. Polibek rychle přejde v hravej, moje neklidný prsty si najdou svojí cestu pod lem trička, ,,Už sem ti řekl, jak děsně ti to moje triko sluší, ale ještě líp vypadáš bez něj," spolu s jemnym okusovánim delikátní kůže na krku a čelisti mu zašeptám do ucha. ,,Tuším, že jednou či dvakráte si mi něco takového naznačil," zní pobaveně přesto, že jeho dlaň položená najednou na mojí hrudi má mít spíš odtahovací účinek, ,,Teď, nech mne nabrat trochu sil, ty jeden věčně nadržený člověče," v očích neni ani stopa po výčitce, spíš zase konečně zářej pobavenim, co ještě víc stoupne, když udělám ksicht, co si myslim, že nejlíp zpodobňuje napomenutý štěně. S hranym zamručenim si položim bradu na jeho rameno. Dost dobrá poloha, abysme si oba mohli prohlížet zbytek kreseb. Svoje ruce omotaný kolem jeho těla, si prostě dopřeju jen tak užívat klid a blízkost někoho jinýho. Vnímám jeho teplo i osobní vůni, co je mnohem lepší než moje mejdlo, co sme použili ve sprše. ,,Co je toto za stavbu?" jeho hlas mě vytrhne z blaženýho snění, štíhlí prsty hladěj křivolakej obrys na papíře. Nedivim se, že ho zrovna tahle zaujala. Krásnej kus architektury s hlubokou historií, co mezi okolníma mnohem mladšíma stavbama velikostí zaniká, ale ne formou. ,,Líbí? Na to, že jí pomalu táhne na sto padesát, nevypadá špatně, co? Je to stará vodárenská věž, jedna z mála staveb, co se dochovala po velkym požáru osmnáctsetsedmdesátjedna a druhá nejstarší svýho druhu v celejch Státech i když teďka je tam už galerie a turistický centrum. Abys neřekl, že sme všichni jenom barbaři. Umíme si vážit pěknejch věcí," dodám. Celkem dost se mi líbí způsob, jakym doslova hltá každý moje slovo, drobná přemejšlivá vráska mezi obočíma. ,,Vezmeš mne tam?" požádá pak prostě. Měl bych chuť říct ne, anžto s nim tak blízko sebe, věděl bych co dělat lepšího. ,,Jako teď?" ujišťuju se, ,,No vlastně ti dlužim prohlídku památek, že jo?" odtušim. ,,Dej mi jenom chvilku než na sebe něco hodim," uzmu si jeden krátkej polibek na cestu do ložnice pro věci. Nevim, co ho teďka zrovna popadlo, brouzdat městem, ale sem si dost jistej tim, že by pro mě už teď bylo dost těžký mu něco odmítnout.
 

9 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | 22. března 2015 v 21:53 | Reagovat

Kruci, čtu to asi po milionté a pořád se toho nemůžu nabažit. :)
Ta jejich, dejme tomu, milá chvilka v kuchyni mě nadchla. Asi míň než aktéry, ale pořád z toho nemůžu sama popadnout dech. :-)
A ten jejich rozhovor... Zlatíčko je prostě zlatý. A Springer je Springer.
Taky, jako Springer, nevěřím, že by ten miláček byl schopen vraždy, ale věřím, že toho ví mnohem víc, než říká. :)

Už se těším na další díl, protože tenhle příběh je vážně skvělý. :)

2 Fénix Fénix | 22. března 2015 v 23:21 | Reagovat

[1]:Až tak? Díky. :-D
A to bylo z mé strany strachu, aby to pánové s tím cukrem jak v kuchyni tak během rozhovoru nepřepískli. :-D
S každou kapitolou víc mne překvapuje, jak Zlatíčko dobrý dojem udělal. Jestli by byl schopný nebo nebyl, to je zatím jen na jeho svědomí. Nu, snad se v něm neplatete. kařdopádně víc ví zaručeně.:-?  ;-)
Se tedy pokusím máknout, ať to čekání není tak dlouhé. Ještě jednou moc díky.

3 KATKA KATKA | 23. března 2015 v 16:43 | Reagovat

miluji ty chvíle domácí pohody zmrzlinou začínající nejraději bych je zamkla doma a k jídlu by jím nosili picu děkuji za sladký díl už teď je můj oblíbený :-D

4 Fénix Fénix | 23. března 2015 v 19:44 | Reagovat

[3]:Já ani oba zůčastnění nejsme proti. Svět venku možná zatím zanikne, ale čert to vem, možnost nepřetržitých muchlovaček s donáškou jídla se neodmítá. Minimálně stojí, za zvážení. :-D  8-)

5 Kim Lula Kim Lula | Web | 23. března 2015 v 19:47 | Reagovat

Tak si tuhle říkám, že se podívám, jestli náhodou... Hm. A ono náhodou ano! Mám letos Vánoce s několikaměsíčním předstihem, haha. Super, luv ya. Už jsem ani nedoufala, že bych se dočkala (kecám) (já věřím i na Ježíška) (ostatně kdyby neexistoval, nemohl by mi přeci každý rok nasrat, že?). Ale k ději. Kdybych byl chlap, už dávno bych slečny balila na větu "ukážu si sbírku fotek jednorožců". Ale chlap nejsem a tudíž svou slečnu balit nemusím, heč. Nu ale abych neodbíhala od tématu. Scénka v kuchyni se postarala o to, že se mi postavil. (ne že bych nějakého měla) (což je opravdu velmi smutné) (velmi) (napíšu o tom žalm, vole) (nebo složím) (nebo co). No každopádně mě velmi baví sledovat Andílka, jak všechno testuje a ochutnává. Vysloužil si novou přezdívku - Koťátko (občas transformující v nějakou nebezpečnější kočkovitou šelmu - okřídlenou, haha) (chiméry jsou taky fajn). Taky bych mohla přestat plácat nesmysly, že ano. Co se týče Koťátka, tomu bych věřila, i kdyby přede mnou zabil člověka (fandění vraždícímu psychopatovi ve filmu na mě zanechalo následky, ano). A líbí se mi, jak je pořád tajemný a jsou věci, které prostě nevíme, haha. Nutí nám (nebo alespoň mě) takové pičaté závěry, až z toho občas jebu hlavou do zdi. Pro představu se to pohybuje mezi "můj šílený vraždící brácha, kterého moje andělská matka odvrhla, protože měl jen čtyři prsty na levé ruce" až po "Minulý týden jsem utekl z blázince, jsem lehce schizofrenik a trpím utkvělou představou, že jsem kuře". Tím chci říct, že jsem opravdu zvědavá, co se z toho vyklube (kuře..!), protože přestože mám své vlastní závěry, co je zač on a co je zač ta... věc, co tam zabíjí chudáčky chlapce (kterých je škoda, měl by je raději šukat, ale to je jen moje skromná rada pro něj, neočekávám, že ta... věc poslechne). Ale jelikož autoři občas umí pěkně vyjebávat (já nic, já nikdy nevyjebávám, nikdy nikdy, nope), nečekám, že jsou moje závěry správné. I tak se ale těším, kdy se to jak a proč posere, protože ideální pokračování bez jakéhokoli zádrhelu by bylo velmi velmi frustrující. A trošku těch zvratů já ráda, pokud to tu nehodláš všechno vyvraždit, že. Ačkoli... i to bych ti odpustila. za pár dalších jednorožců určitě. Haha. Uhm.

6 Fénix Fénix | 24. března 2015 v 11:04 | Reagovat

[5]: Jo, jo. Satan Klaus, přesně to jsem já! Obdarovávám hodná slasherská dítka.:-D  8-) Čistě pro pořádek, proč ten trik s jednorožci nezkusit. Třeba by se chytl i nějaký chalan. :-?  :-D (Chm, jako truchlohra o chybějícím ptáku? To by možná šlo-o) :-D Souhlas, chiméry jsou nádherní tvorové, myslim, že by se mu to docela i podobalo. Taková ochočená chiméra ložnicová, kuchyňská a co já vím ještě, kde si to všude stihnou rozdat. :-D Ale jako už začínám bejt silně nervózní to je jak kdyby tu měl někdo špiony v mé hlavě. Teda aspoň částečně, ta kuřecí teorie...? No kdo ví, co se z něj vylíhne na konec. :-? Čtyčprsté chameleoní kuře z pekla se zálibou v BBQ. :-D A závěrem si vypůjčím pár slov z jedné písně: ...Je to blízkoooo... +Tady na tom místě si všichni představují zpěv+ :-D Akorát netuším, jak se stavy jednorožců, přeci jen je to ohrožený druh :-? Teda to jsou i protagonisté, že ano? Možná, že bude sequel s názvem "Jak se sexuje na Onom světě" +velmi zlý úsměv+

7 ell ell | 25. března 2015 v 19:45 | Reagovat

Když pan Tajemný spustí, tak by Springer potřeboval tlumočníka, ostatně já rovněž :-) . On na tuty ví, kdo vraždí, tak by mohl kápnout božskou a přiložit ruku k dílu.
Malilinká naděje ve mě stále dříme, že Jimmy ještě bude 8-O
Vylití srdíčka drsného policajta bylo hezké ;-)

8 Fénix Fénix | 25. března 2015 v 21:42 | Reagovat

[7]:Pouvažuji o zvláštních překladových poznámkách pod čarou do srozumitelštiny.:-? Nu, hlavně, že ti dva si rozumí jinde.;-)
Pokud to ví, tak možná mohl, ale kde by pak byla všechna legrace? ;-)  :-D
Naděje je hezká věc. Naděje umírá poslední. :-D
Díky. Kdo by to byl do něj řekl, že má tak procítěnou stránku, což? :-)

9 KATKA KATKA | 18. dubna 2015 v 16:12 | Reagovat

Říká se že zvědavost zabila koně tedy asi se to říká no já to risknu kdy bude pokračování :-D  :-D

10 Fénix Fénix | 18. dubna 2015 v 17:40 | Reagovat

Jo, nějaké zvíře prý zabila určitě. :-D  ;-) Ovšem tady je na místě a dokonce snad i bude odměněna, neboť mám snad dobrou zprávu, že kapitola je hotová ze tří čtvrtin a v dohledné době mám více času na dokončení, takže by to vážně snad i mohlo sypat. Hádám, že nejhůře někdy v průběhu příštího týdne. 8-)

11 Werů :D Werů :D | 5. října 2015 v 11:51 | Reagovat

Ztraceně, tohle mi děláš schválně, že jo?! PROČ ZATRACENĚ NEJSEM CHLAP! Určitě bych byla gay, a klátila bych jednoho prostituta za druhým. *Ztracená ve svém vlastným homo světe!* *Slintá!* Dost! Jdeme dál!
Ty jo, vůbec mě nenapdalo smýšlet o panu P, jako o tom, kdo by vraždil ty borce. Na druhou stranu, od té doby, co je s panem S (konečně si pamatuji jeho jméno!), tuším, že nikdo neumřel. A pokud má pan S pocit, že má něco před xichtem, tak to tak bude. Ale vážně, vůbec mě to nenapadlo, a teď mi to přijde o to víc podezřelejší. A ještě když pan P pořád naznačuje, že tu s panem S nesetrvá. Že by mu zaplatil za to, aby jej chytil? HUH?! Ne, počkat, to mi (nám) nemůžeš udělat! Q.Q q.q To - To nejde, tohleto! JAKO! Q.Q
Rychle na další díl! *3*

12 Werů :D Werů :D | 5. října 2015 v 11:52 | Reagovat

[11]: U Salazara! Zase tolik chyb. -.-"

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.