Žárem temnoty 12. kapitola

15. února 2015 v 6:45 | Fénix |  Žárem temnoty
Dobré ráno, jelikoš touto dobou moc často vzhůru nebývám a vlastně tu ještě nejsem, tedy vlastně jsem, fyzicky, fungující v automatickém režimu zatím co mozek ještě spí, jen tak probíhám, aby se mi povedlo vložit kapitolu co nejdřív, když už mi v noci nejel net. Nenapadá mne zrovna vhodný úvod, raději tedy přistoupím rovnou k popřání užití si dnešní ještě relativně pohodové kapitoly, poděkování všem komentujícím u předchozí- jste vážně skvělí motivátoři, stisknu odeslat a odeberu se zpět do bezvědomí.
A ještě samozřejmě velký dík Janě, za rychle a skvěle provedenou korekci.




12.Kapitola



Nejsem zvyklej moc spát a beztoho sem potřeboval dohnat nějaký resty, ke kterejm sem se večer nedostal. Bez ohledu na to, jak vyčerpávající uspokojivym způsobem byla noc, sem na nohách dřív, než první paprsky novýho dne ceděný skrz žaluzie, nastavený permanentně v otevřený poloze, proniknou do pokoje. S hrnkem kafe v jedný ruce, trochu víc roztáhnu špehýrku mezi dvěma lamelama pro lepší výhled ven. Nic než světlo neonů z poutačů a pouličních lamp. Obrazně nultá hodina dělící noc od rána, kdy už i ten poslední flamendr spí a lidi ještě nejsou na cestě ke svejm povinnostem nebo nevandrujou z noční šichty ve fabrikách dom. Jenom vzdálený kvílení sirén, svědčí o tom, že tohle město je všechno, jenom ne klidný. Sleduju kapky deště tříštit se o chodník dole. Zase prší. Ani to nezábrání ohňům hořet. Jejich zář na obzoru vytváří falešnou auroru. Dřív, než by byl její čas. Vlna vzrůstajícího násilí stoupá. Ranní zprávy, co běžej v bedně za mnou, pro to maj vysvětlení. Dochází na Larryho prorocký slova. Řetězec odvetnejch akcí gangů a pasáků, kterym patřili některý z těch zabitejch kluků. Nikdo neví, kdo to začal, ale sílí to. Jako by peklo přicházelo na zem a ze všech svejch příšer, co ho tu zastupujou, vytáhlo to nejhorší. Vim, že ten, kdo má tohle všechno na zodpovědnost, je teď tam někde venku taky. Zalezlej v nějaký díře. Vyčkává, protože policajti maj pohotovost. Stáhnul se, jestli má všech pět pohromadě a já počítám, že v tomhle smyslu jo. Protože nejhorší věc, kterou člověk může udělat, je podcenit protivníka. Vede to k vlastní aroganci a následnejm chybám z ní pocházejícim. Vim, že jeho rozhodně podceňovat nemůžu. Už teď působí spíš jako přízrak pohybující se ve stínech. V dnešní době, s městem prošpikovanym kamerama, je skoro nemožný pendlovat z jednoho konce na druhej, jak rozhozený jsou místa činů, bez povšimnutí, přesto se mu to daří. "Co je to, co mi uniká?" zamručim. Temnota venku mi odpověď nedá, zato cejtim pár rukou omotat se mi kolem pasu a nahou kůži tisknoucí se na moje holý záda. Drobnej polibek na krku nutící mě docela se uvolnit. Nejsem zvyklej mít po ránu u sebe někoho, kdo by tohle dělal. Na chvíli se opřu do kontaktu, aspoň než si vychutnám pár posledních hltů kafe, což není nic snadnýho za doprovodu dalších rozptylujících polibků na mym rameni. ,,Vrátíš se ještě do postele?" Shledám, že na světě sou důležitější věci než moje kafe, hrnek míří na parapet a já se přetočim v náruči svýho společníka. S potěšenim zaznamenám, že je docela nahej, rozcuchaný vlasy rovnou ze spánku podporujou ještě víc jeho naprosto šukézní vzhled. ,,Na takovýho upejpavku, jakos byl na začátku, se z tebe stal docela nadrženej hřebeček, víš to?" moje ruce mířej automaticky na jeho zadek a on svoje přesune kolem mýho krku. ,,Máš na mne špatný vliv," trochu se rozkročí, čímž mejm všetečnejm prstum poskytne dobrej přístup ke svojí dírce. Je to skoro, jako by byl přesně pro tohle stvořenej, protože stačí chvilka mýho průzkumnýho kroužení na sucho kolem a už se pro mě chtivě uvolňuje, zepředu se na mě tlačí jeho malej kámoš, co není zas až tak malej a vstával s nim. Najednou je představa postele moc vzdálená, zrovna jako sedačka sotva pár kroků od nás, kde sem ho měl večer. ,,Předkloň se, nohy víc od sebe," zanaviguju ho k parapetu. Jeho nohy nastavim do požadovaný polohy lehkym kopnutim svý, po policajtskym způsobu. Normálně bych se tak nechoval, jenže zdá se, že jak jednou hráz upjatosti povolila, tak tenhle mužskej je svolnej k čemukoliv, a ani nevlastní žádnej stud. Což mě rajcuje ještě víc. Nehne ani brvou, když vytáhnu žaluzie a nechám venkovní noc bejt svědkem toho, co se chystáme páchat. Jenom se pevnějš zapře, se zadkem všelijak se kroutícim vstříc mejm nasliněnejm prstum, pohybujícim se v jeho dírce. Zatraceně! Vážně nemám čas pídit se někde po tubě s mazivem, takže nezbejvá než doufat, že bude stačit pořádná porce slin, kterou si flusnu do dlaně a pak namažu na péro, už tvrdý jak skála, s námahou ve spěchu vyproštěný z riflí. Snažim se aspoň jít na věc pomalu, jak jenom to je možný, když milimetr po milimetru pozvolna pronikám do útěšnýho těsnýho tepla. V našich odrazech ve skle okenní tabulky ho sleduju zubama si drtit spodní ret a trochu se mračit soustředěnim, jak se snaží zůstat klidnej při tomhle pomalým procesu. Oba úlevně vydechnem, až když sem docela v něm. Chvíli zůstanu bez hnutí, jenom tak si užívat způsob, jakym do sebe přesně zapadáme. Absolutně geniálně obepíná moje péro. Tiše fňukne, pochopitelně velice mužnym způsobem a netrpělivym zavrtěnim zadku mi dá jasně na srozuměnou, co se po mně chce. Rozhodně nemám nic proti, takže se začnu pohybovat v rytmu pomalý jízdy s tvrdejma koncovkama, prsty zarytý v jeho bocích. Prvních pár tahů absolvuje s hlavou zvrácenou dozadu a já zas mám možnost v odrazu vidět, jak si s přihmouřenýma očima vychutnává každej muj pohyb. Zrychlim, brada mu klesne k hrudi, s vyklenutejma zádama začne odpovídat mejm pohybum svejma vlastníma. Pod světlou kůží bez jedinýho kazu, tančej svaly zad i tricepsy doširoka rozpřaženejch rukou, napínaj se a povolujou v odpověď na každej muj příraz. Měkkost jeho půlek střetávající se v kontrastu s tvrdostí mejch kyčlí. Zbožňuju sledovat svýho ptáka postupně mizet a znovu se objevovat v tom nádhernym sladkym tunelu. Okolní svět přestane existovat, až na konstantní bubnování dešťovejch kapek do skla, pleskotu naší kůže o kůži a hlasitýho dvojího oddechování, co všechno spolehlivě vytěsní v mý hlavě, žvanění hlasatelky ze zpráv v bedně i význam jejích slov. Rodíci se apokalypsa tam venku je na míle vzdálená, spíš jako v jinym světě, protože my tady máme ten svůj. Dokonalej, naplněnej čistou extází.

***ooo***

Když je po všem, oba máme dost vratký nohy, než abysme se pohli víc. Já si kecnu na parapet s kalhotama pořád u kotníků a svýho milence nechám zpola se opřít mezi mejma stehnama v polosedu částečně opřenýho o mojí hruď. Neujde mi lehkej záblesk nepohodlí v jeho rysech. ,,V pohodě?" zeptám se. Trochu černý svědomí mám, že skoro na sucho v posledních momentech sem nebyl zrovna něžnej. ,,V té nejlepší," líně se protáhne, jednu ruku obtočí kolem mýho zátylku, pro stabilnější posez a já zavrtám nos do ohbí jeho krku. Chvíli jen tak spokojeně zustanu inhalovat vůni letního dne a sušenek, což prostě vzhledem k tomu, že dost pochybuju, že by někde u sebe nosil v kapse kolínskou a já ve svý domácnosti nemám nic aspoň vzdáleně to připomínající, musí bejt něco jako čistě jeho osobní vůně. "Na takovýhle rána bych si dokázal zvyknout," zamumlám do jeho kůže, s mozkem ještě pořád na euforický vlně krátkodobý spokojenosti. V zápětí bych si jednu střelil, když mi dojde, co mi vlastně zase vyjelo z klapačky. Je to ta věc, o který se nemluví, přestože oba víme, že existuje. Respektive neexistuje. Neexistuje žádná možnost, že bych si mohl na něco takovýho mezi náma dlouhodobě zvyknout. Tolik času spolu mít nebudeme, bez ohledu na momentální si poskytování potěšení z vzájemný blízkosti. Ani jeden z nás nevidí důvod se o tom nějak dál šířit. Sleduju ho natáhnout se pro muj hrnek a loknout si z něj. ,,Hej, nalej si vlastní," s lehkostí se ohradim, vděčnej za podnět k řešení. Nezdá se, že by měl v plánu se vzdát, vlastně mě dost drze sleduje přes okraj při dalším hltu. Jediná reakce na jakou se zmůžu, je suchý konstatování: ,,Myslim, že máš dost vážnej problém se závislostí." Vlastně neznám tolik lidí, co by chlemtali kafe ve stejný míře, jak já a tenhle se zdá, že je živej jenom o kofeinu. "Nejen na kávě," demonstrativně mě olízne po celý dýlce krku, "Též chutnáš znamenitě," v zubech jemně ztiskne lalůček mýho ucha způsobem, kterej shledávám dost dráždivim. Nepochybuju, že si užívá, jakej vliv na mě má. "Nezačínej s tim zas," skoro roztouženě zakňučim, "Za chvilku budu muset jít, jestli chci stihnout všechno, co mám," za oknem už je bílej den, takže tak nějak hádám, že je tak akorát čas, ,,Cestou zpátky zkusim vzít něco k jídlu a ty tvoje časáky, jestli máš o ně ještě zájem. Nějaký speciální přání?" Překvapivě to jde docela snadno sklouznout k něčemu dost připomínající domáckou rutinu, plánovat den. "Poměrně se obejdu bez těch obsahujících lidskou sexualitu, v tomto dávám raději přednost praxi před teorií..." Nemyslel sem si, že by byl schopnej vlčího úsměvu, jakej vykouzlil. ,,Zlatíčko, mám v plánu ti v dohledný době zajistit tolik praxe, že se ti o tom ani nesnilo," zavrnim s vlastní verzí divokýho úsměvu a všetečnym pohlazenim jeho dočasně vyšťavený chlouby. Což stejně ocení spokojenym povzdechnutim. ,,Budu zde na tebe čekat," líbne mě na pulsní místo na krku. Netušim, jestli existujou nějaký přesný pravidla pro tenhle druh vztahů, a i kdyby jo, asi bych stejně na ně kašlal. Prostě teď je mi fajn a nic víc neřešim.

***ooo***

Povinnosti, co mě dneska čekaj, nejsou nijak radostný. Jenže už je nemůžu odkládat, bez ohledu na to, že celou dobu sem se jim snažil vyhnout. Ben mi dal zprávu. Je to právě dneska odpoledne, kdy je naplánovaný setkání s Jimiho rodičema. Maj dorazit letadlem a Ben to zařídil tak, abych se s nima mohl sejít někdy v podvečer, když už u něj v laboratoři nikdo nebude. Nebylo pro něj zas tak těžký je najít a připravit na to, co je čeká. Jestli vůbec může bejt nějakej rodič připravenej pohřbít svýho syna. To nejmenší, co já můžu udělat, je sbalit Jimiho věci a spolu s penězma, který měl našetřený a ze kterejch já neutratil ani cent, jim je předat. Asi je dobře, že sem je tehdy vzal, i když sem nepočítal, jak špatně se to všechno zvrhne a ani nevím, jaký on s nima měl plány, určitě dát je rodině se jeví jako dobrej nápad, než aby je někdo zhrábl. Takže moje první cesta vede do Jimiho bytu. Zase použiju šperhák, abych se dostal dovnitř. Hlasitý chrápání z obejváku, mě ubezpečí o tom, že tentokrát tu někdo přítomnej je. A stopa po bílým prášku na skleněný desce stolku o něco pozdějš, mě pro změnu ubezpečí, že Vipera, v současnosti pohozenýho na rozložený sedačce v hlubokým bezvědomí, bych se asi nedobouchal. Chci si nechat trochu času, všema věcma se ještě v klidu probrat, takže ho nechám hnípat a přesunu se do Jimiho pokoje. Všechno je tu naprosto, tak jak bylo, když sem tu byl naposledy. Další drobnej dílek skládačky zapadne na svý místo. Je to skoro jako by po tý noci, co sme byli spolu, udělal tečku za svym starym životem. Jenže, co ho k tomu přimělo se nedozvim, tak jako mi zůstane utajený, proč si sebou nic nevzal. Ani prachy ne, a ani se nedozvim, proč šel zrovna tam, kde ho našli. Což je asi otázka, která mě tejrá nejvíc a já na ni pořád nemám odpověď. Mít ji, možná by mi to vneslo trochu světla i do způsobu, jakym si ten zmetek ty kluky vlastně vybírá. Mám hotovo. Všechno kym Jimi byl, celej jeho život tady, teď leží úhledně zbalený v jedný tašce. Kolik málo člověk skutečně potřebuje, aby žil a ještě míň po něm zbyde, když zmizí. Vrátim se zpátky do vedlejšího pokoje. Viper je pořád v hlubokým limbu a já si nejsem jistej, jestli z něj dokážu vypáčit něco kloudnýho. Ale nějak cejtim, že asi jako jedinej zdejší Jimiho známej, by to vědět měl. ,,Hej, mladej, vstávat!" lehce nakopnu jeho nohy vysící volně ze sedačky. Potom, co svojí žádost zopakuju ještě jednou důraznějš, rozlepí oči a dost zmateně na mě zamžourá: ,,Co je, chlape? Nemůžeš si sem jen tak vpadnout," chystá se odporoučet zase zpátky do říše snů. Začínám pochybovat, že by měl vůbec tuchu o tom kdo sem. Skoro nic neváží, když ho drapnu za předek trika a vytáhnu do vzpřímený polohy: ,,Potřebujem si promluvit," jedna dobře mířená zleva i zprava, už dokázala probrat jinačí zklepky a k mojí nesmírný radosti to zabere i tentokrát. ,,Hrabe ti?" Viper si dost dotčeně promasíruje tváře. Upírá na mě zakalenej pohled. Léčba šokem se jeví jako docela dobrej nápad nemluvě o tom, že na nějaký obšírnější vykecávání prostě nemám čas ani náladu. ,,Jimi je mrtvej," vypálim na něj hned. Nevypadá zrovna duchaplně, jak na mě zírá s pusou otevřenou, než mu dojde význam oznámení a kloubama si kolem očí ještě víc rozpatlává maskaru. ,,Ty vole, to je hustý... kdy? Jak?" vysouká ze sebe celkem konverzačně, asi sem nemohl čekat, že ho to nějak extra sebere. ,,Potřebuju, abys mi řek, kdys ho viděl naposledy?" začnu, bez úmyslu ztrácet čas odpověďma na jeho otázky. Prstama si zajede do hára, touhle dobou lesknoucí se spíš mastnotou než nějakym tim sajrajtem, co si kluci jeho ražení patlaj na škopky kvůli módě. ,,Kolikátýho dneska je?" dezorientovaně zamrká, na muj vkus dost pomalu se začíná dostávat do obrazu, ,,Co já vim asi den před tim, cos ho tu hledal," jak vidno, neni tak moc mimo, ale asi něco, co se brzo změní vzhledem k tomu, že na skleněnou desku dovysype zbytek koksu ze sáčku. ,,Asi bych si měl najít novýho spolubydlícího... Byl moc dobrej, aby tu žil, snad už na věčnosti má svůj mír..." zamumlá spíš tak pro sebe, jako bych v místnosti ani nebyl. Kreditkou, která zaručeně není jeho, všechno uhladí do úhledný lajničky. Zvedne ke mně krví podlitej pohled: ,,Dáš si taky? Na starýho Jimba..." Zavrtim hlavou a on lhostejně pokrčí ramenem. Sleduju ho vyšňupnout bílou substanci. Je skoro viditelný, jak se celý jeho tělo jakoby uvolňuje, slastně přivírá oči nepochybně nástupem nějakýho příjemnýho tripu, o čemž svědčí i dost přiblblej úsměv. ,,Hej, zkus se na mě ještě na chvilku soustředit, jo!" zase ho zlehka plesknu, jak se snažim upoutat jeho pozornost. Pořád se culí, i když sevře moje zápěstí a dlouze olízne pulsní bod až k dlani. ,,Hmmm, věděl sem, že nebudeš strejda, ale já bych mohl bejt stejně dobrej jako Jimi, jenom mi dej šanci," drží docela pevně a já si ještě pamatuju jeho vyjádření, ze stran tohohle, před tim. Takže sem si na stoprocent jistej, že teď z něj mluví tak akorát fet. Mluví a nutí ho roztahovat nohy od sebe jako správná děvka, spolu s lascivním rejděnim vlastní dlaní si v rozkroku po péru nezchopným akce. ,,Vem si mě... potřebuju to... byl bys muj první," vybízí mě. Žadonící tón je jenom další známka jeho totální ztráty sebekontroly. Teď sem to já, kdo sevře jeho zápěstí a zabrání mu tak v dalších rušivejch provokacích. ,,Potřebuju vědět, co Jimi dělal ve starý čtvrti," povede se mi dát do hlasu dost autority, abych ho upoutal, ale ani tak se nepřestane blaženě culit, když mi svoje nohy omotá kolem stehen. Není v tom dost síly, aby mě vyhodil z ronováhy. To zvládnou jeho slova spolehlivějš. ,,Musíš bejt něco extra, protože tam chodil jenom, když měl o čem přemejšlet nebo hledal inspiraci pro to svoje čmárání a to dělal jenom, když řešil srdeční problémy. Dává to přece dokonalej smysl. Maloval, když miloval a miloval malování," zabrouká. Zase má ten přiblblej úsměv nutící mě na chvilku stisknout čelisti k sobě bojem o sebekontrolu. Pěst mě svědí smazat mu ten škleb ranou, i když vim, že ten na koho sem momentálně nasranej, sem já sám. ,,Jo? Jak často měl tyhle srdeční problémy?" snažim se znít nezaujatě, ne že by na tom záleželo. Zdá se, že mladýmu floutkovi řítícímu se nejspíš někam do kraje lítajících velbloudů, pomalu ale jistě přestává záležet na čemkoliv i s mojí drahou maličkostí v čele. ,,Neměl. On totiž náš svatej Jimbo nepil, nekouřil a nešukal, pokuď mu za to někdo nezaplatil..." dost hystericky se rozchechtá, jako by řekl nejlepší fór na světě. Jeho tělo ochabne, pustí mě ze svýho zajetí a já se pomalu složim na hranu stolku. Chvilku by mě měl udržet, než naberu dost energie stát na vlastních nohách. ,,...Je to děsná sranda, že se zaláskuje do takovýho nýmanda při těch všech zazobancích kolem kterejch se motal," smích mu přejde do něčeho víc připomínajícího tichý vzlyky, ,,Kurva! Neměl umřít... proč?!" Nespočítal bych, kolikrát sem už podobnou zprávu oznamoval a stejně tolikrát byl svědkem podobný reakce. Jenom tentokrát je to jiný, že sem na tom i svým způsobem zainteresovanej. ,,Hej!" spíš než slovo přiláká Viperovu pozornost zapálený cigáro, co mu podám. Vzhlídne ke mně, oči zarudlý už ne jenom fetem, ale taky pár slzama, co se snaží si pronto dlaní vylikvidovat, výsledkem čehož je jenom ještě víc rozpatlaná maskara všude možně. Jako by mu až teď se zpožděnim docházelo, co se vlastně stalo. ,,Najdu toho, kdo mu to udělal, ale musíš mi říct všechno... cos to mlel o těch zazobancích?" zapálim si svoje retko a dám nám tak oběma trochu času na přemejšlení. Vlastně sem o tom nikdy nedumal, jakou sortu kunšaftů si Jimi vybíral, ale mám pocit jako bych už tady na něco narazil a taky by se tim vysvětloval ten balík jeho našpórovanejch prachů, co mě v současný době dost nemístně pálí v kapse. Mělo mi bejt od začátku jasný, že na obyčejnejch zahybačích a všech těch podobnejch by se takhle nenapakoval. Musí to bejt někdo speciální. ,,Nebyl jako my všichni okolo, Jimbo byl jedinečnej... já... ty... ty tam venku... pro nás slunce nesvítí, ale pro něj jo. Mělo svítit a nikdy nezapadnout. Měl svůj cíl a všechno nalajnovaný... věděls, že se chtěl dostat na univerzitu?" Mlčim. Zase je tu ten iracionální vztek, tentokrát prošpikovanej pravou žárlivostí. Jak málo sem toho věděl o někom na koho asi nikdy tak docela nezapomenu. Prostě to není fér, že nám nebylo dopřáno víc času. Jenže život nebejvá fér, na to už sem si zvyk. ,,Nepovedlo by se mu to, protože nedodělal ani střední, co vim, ale stejně to chtěl a škudlil na to každej cent. Chtěl se tam vrátit nebo mít aspoň malířskej kurz. Už nic z toho neudělá..." najednou je jeho pohled až moc jasnej, protknutej zoufalstvim, bezmocí a vztekem, ,,Musíš toho zmrda najít!" osamělej výkřik, než se zase propadne hloubš do rauše, ,,byl jako muj mladší bráška a já se o něj měl starat, nezvládl sem to... Zklamal sem ho... vždycky všechny zklamu, protože sem zasranej vysmaženej krertén, co stojí za hovno..." černě lakovaný nehty se zarejvaj do vlasů, vzlyká. No, vymlouvat mu to nebudu, že jo? Sebeobviňování je jen další zastávka na cestě k přijetí. Záleží to kus od kusu, kdo a na jak dlouho se na ní zasekne. ,,Co ti jeho chlapi, měl nějakou stálou klientelu?" zase je nutný, abych mu před čumákem lusknul prstama v pokusu trochu ho probrat. Zabere to. ,,Co? Kde sem skončil?" chvilku šrotuje. ,,Kunšafti," stačí mi ťuknout. I když v nastálým tichu si začnu chvíli myslet, že sem ho ztratil docela, protože jenom sedí s hlavou zakloněnou nazad, oči zavřený, dlouze inhaluje cigaretovej kouř. ,,Neměl nikoho stálýho, jenom si dobře vybíral s kym pude," řekne po chvíli s dlouhym výdechem oblaku dýmu. ,,Měl na ně čuch a všechny ty zásady s nikym se víc nezaplést... k čemu mu to bylo?!" Viperovo odfrknutí, zní dost podobně blízko hysterickýmu zasmání. Ani moc nevnímá, že dohořívající vajgl mu začíná pálit prsty. ,,Kurva!" se zaklenim zbytek bez filtru odhodí do přistrčenýho ringlu. ,,Jaký zásady?" zeptám se, nejspíš víc ze zvědavosti než, že by to bylo nějak důležitý. Než odpoví, jazykem si párkrát přejede po popálenejch kloubech: ,,Však víš... žádný líbání, žádnej orál pro sebe... měl jich snad padesát. Jednou mi je všechny vyprávěl..." začne se usmívat, šťastně usmívat a já momentálně nejsem štonc určit jestli je to stále kolujícim fetem v krvi nebo jenom přechodem do další fáze. Možná od obojího kousek. Na každej pád nehodlám čekat na další krok. ,,Asi už pujdu," odlepim se od desky. Nezdá se, že by ho to nějak zajímalo. ,,Spakoval sem Jimiho věci, budu je předávat jeho rodičum," kejvnu k tašce u dveří. ,,Tak jestli by sis chtěl něco vzít..." myslim, že Jimi by neměl nic proti a fakt je ten, že jeho kámoš by aspoň pro některý věci jako cédéčka a nějaký hadry mohl mít lepší využití. Viper si odfrkne: ,,Všechno, kym Jimbo byl a na čem skutečně záleželo, mám tady," dvěma prstama si naznačí ke spánku. Bezděky přemejšlim, jestli to byl úmysl, že to gesto připomíná prostřelení si kebule. ,,Jestli jdeš za jeho staříkama, tak hodně štěstí," ušklíbne se. Vim, že Jimi to s rodičema neměl zrovna růžový a jenom doufám, že setkání s nima bude lepší než si Viper myslí a já představuju. ,,Co s nima?" zeptám se. Lhostejně pohodí ramenem: ,,Jsou to pěkný cvoci. Staříky si člověk nevybírá a ty jeho ho vykopli kvůli tomu, jakej byl. Dost pochybuju, že ho budou chtít vůbec zahrabat," prohodí s notnou dávkou cynismu. Sám nevim, co od setkání mám očekávat nezbejvá než doufat, že se to odehraje v klidu. ,,Hej!" pokřik mě přinutí se ještě jednou otočit. ,,Neměl bys ještě jedno retko?" Lehce přikejvnu, hodim Viperovim směrem zbytek krabičky. Čeká ho v nejbližší době pár pernejch hodin, který mu nezávidim. Vlastně, když o tom tak uvažuju, tak sobě ty svý, nezávidim taky.

oooOOOooo

Když sem dorazil do márnice, Ben už měl za sebou nepříjemnou povinnost kolem identifikace Jimiho. S ohledem na stav jeho těla, se jednalo spíš o formalitu. Předpokládám, že se jí ujal Jimiho tatík, coby druhej ze dvou dalších chlapů přítomnejch teďka v koronerově kanceláři. Vypadá mnohem starší, než sem ho viděl na fotce, ubylo mu dost vlasů a ve tváři přibylo o to víc vrásek. Jimiho máti bych poznal taky hned i bez toho, že bych předem věděl, kdo je. Pořád má rysy krásný ženský, jenom ta pověstná jiskra, jako by se z jejích očí vytratila a stříbřitě zbarvený odrostlý vlasový kořínky svědčej o tom, že trápení k jejím plavovlasejm půvabum taky nebylo milosrdný. Mám na ně dobrej výhled, protože když vejdu, sedí na židli a hlavu má skloněnou. V rukách křečovitě svírá skleničku s vodou, co jí Ben galantně nabídnul spolu s práškem, hádám, že na uklidnění. ,,Madam, pane," jak je zvykem v končinách odkud pocházej, pozdravim s lehkym kejvnutim. Ženská ke mně vzhlídne, od slz zarudlejma očima, co si průběžně stírá sežmoulanym kapesníkem. Pokouší se přátelsky pousmát, moc se jí to nepovede, což je pochopitelný, ale nějak z toho vycejtim, že Jimi nepřeháněl ani slovem, když říkal, jak laskavá a milá je. ,,Edgar McEllister," chlap si to ke mně namíří s napřaženou rukou, co vzápětí začne drtit moje kosti v pevnym, poctivim stisku. ,,Springer," obezřetně opětuju zdvořilost, i když si nejsem jistej, co jim Ben nakecal, kdo bych jako měl bejt. Edgar mi taky žádnou nápovědu nedá. Jen stojí proti mně, o půl hlavy menší než já a měří si mě očima odstínu nejchladnějšího ledu. ,,Slyšeli jsme, že si přejete se s námi setkat ačkoliv netuším proč," strohym způsobem naznačí, že tohle nebude rozhovor zrovna v přívětivým duchu, ani jak by bylo na daný okolnosti možný. Rozhodnu se jít přímo k jádru, to je taky důvod, proč tu sem. ,,Mám tu nějaký Jimiho věci, co bych vám chtěl dát," tašku si přehodim z jedný ruky do druhý, abych se dostal i k podlouhlý obálce s prachama, ,,A taky tohle..." vytáhnu jí. Je dost naducaná, aby bylo jenom ze zběžnýho pohledu jasný, co obsahuje. Taky Edgar jí víc pozornosti, než je zběžný zkouknutí, nevěnuje. ,,Nechte si to. S obojím můžete naložit, jak uznáte za vhodné. Dejte to třeba na dobročinnost nebo peníze prohrajte v kartách, nesejde na tom. Má žena ani já o nic z toho nestojíme," řekne stroze. I kdybych neznal kontext, s lidma jeho ražení bejvá těžký pořízení. Vlastně mi tak nějak svým způsobem připomíná mýho tatíka, přesto to musim zkusit aspoň ještě jednou: ,,Jste si tím jistej? Je to přeci jenom docela velká suma..." ujišťuju se. Necouvnu, když se přiblíží víc do mýho osobního prostoru a opětuju mu i pevnej odhodlanej pohled. Cokoliv jinýho by nebylo dobrý. ,,Jako, že slunce vychází na východě. Pane, má žena ne, ale já vím moc dobře, z jakého důvodu a jak James zemřel. Možná si můžete myslet, že na malém městě nemáme ponětí o tom, co se tu u vás děje, ale to jste na omylu. Mám dost dobrou představu, kde k těm pěnězům přišel. Jsou špinavé, jako byl on. Nemohli bychom s čistým svědomým z nich použít ani dolar," tiše syčí. I tak pro kontrolu kouknu k jeho manželce. Tu naštěstí Ben zaměstnává stejně tichym konejšivim rozhovorem, že nic z tohohle slyšet nemůže. ,,Byl to váš syn," nenapadne mě, co jinýho říct na Jimiho obranu, ,,Ty peníze si poctivě šetřil, určitě by chtěl, aby je měla jeho rodina," řeknu stejně, snažim se při tom zůstat klidnej, bez ohledu na to, jak rád bych, bez ohledu na jeho smutek, do chlapa před sebou, vetloukl trochu rozumu. ,,Opět se pletete. Náš syn zemřel přesně ten samý den, kdy opustil domov. Pochováme ho, protože je to naše křesťanská povinnost, ale zapomenout, jak nejrychleji to jde, je to nejlepší, pro nás pro všechny. Nepotřebujeme nic, co by nám ho připomínalo..." hořkost v jeho hlase z každýho slova přímo kape. Autokratickej zabedněnec. Dost pochybuju, že Jimiho máti na to bude mít stejnej názor, ale odvážně tu mele pantem i za ni. ,,Kdybyste si to přeci jenom rozmyslel, dejte mi vědět. Ben ví, jak se se mnou spojit. Jenom byste měl vědět, že váš syn byl dobrej a čestnej kluk, žil tady jak nejlíp uměl a to, co se mu stalo, si žádnym způsobem nezasloužil," nikdy sem nedokázal bejt zticha, možná ani ve chvílích, kdy by to pro mě bylo lepší, jenže rozhodně ne vstříc lidský omezenosti. ,,Co vy o tom můžete vědět? Nejste rodič. Nevíte jaké to je mít za syna někoho tak... ...tak nenormálního," se stejnou námahou s jakou předtim hledal to správný slovo, ho konečně vysloví. Skoro jako by to bylo prvně v životě, kdy něco takovýho vůbec na hlas před někym přiznává, ,,Snažili jsme se mu dát tu nejlepší výchovu, všechnu naši lásku a péči, jenže zřejmě to nebylo dost. Nevíme, kde se stala chyba. Z jeho bratrů jsou dobří a řádní muži, se svými rodinami. Jen on musel dělat problémy. Už jako kluk byl takový. Svéhlavý a neústupný. Až nakonec dopadl tak jak žil," hlas se mu zlomí. Možná, že tak dobře nejde opakovat zas a znova alibistický lži, kterym je snazší věřit, než vyrovnat se s realitou. S viditelnym úsilim polknu sarkastickou jedovatost a přiměju se mluvit relativně klidně: ,,Ne, vážně nejsem rodič, ale zatraceně dobře vim, jaký to je mít za otce tvrdohlavýho paličáka, co si ve svojí předpotopní pseudomorálce nevidí dál než na špičku nosu. Aspoň na chvíli. Krucinál, to vážně věříte všem těm kecum, že se něco na tom, kym váš syn byl, dalo změnit výchovou nebo jenom tim, že by to změnit chtěl?" Neuniklo mi, že během našeho rozhovoru, se mu pěsti sevřeli a teď je zatíná tak silně až mu bělaj klouby. Zřejmě moc zvyklej na to, že mu lidi odporujou, nebude. Zrovna jako se nedá uniknout jeho doslova rentgenovýmu pohledu, s jakym si mě přeměřuje. Rty se mu zformujou do malýho "o" a pak hned znechuceně zvlněj jen, co dospěje k závěru. Chytrýmu napověz, hloupýho kopni. Zdá se, že tenhle patří do tý první kategorie- v rámci možností. ,,Město zvrhlíků," zkonstatuje. ,,Ann!" zahaleká na ztichlou márnici, ke svý ženě, ,,Odcházíme," dodá tišejc potom, co k němu dotyčná vzhlídne. Po rozhovoru s Benem o poznání klidnější. Starej mizera to s ženskýma vždycky uměl. Buď dík praxi těšitele vdov a sirotků nebo jenom díky tomu svýmu, snad vrozenýmu gentlemanství. Zrovna tomu druhu s jakym Jimiho máti galantně pomůže ze židle a nabídne jí rámě, když jako dobrá cvičená žínka, je připravená následovat svýho mužíčka na první zavolání. Možná, že to s ní zas tak zlý nebude, protože se zastaví přede mnou, sotva Ben vytlačí Edgara z kanclu, co zaslechnu, tak pod záminkou dohadování podrobností o předání Jimiho těla. ,,Ahoj, Ann McEllister," její ruka oproti mojí dlani je drobná a jemná, přesto pevně tiskne s vřelostí stejnou, jaká se odráží i v jejích očích. Maj přesně ten samej odstín tekutýho karamelu jako ty Jimiho s malou příměsí svěží zeleně, připomínající kraj pastvin, ze kterýho pochází. ,,Těší mě, madam," slabě se pousměju, líbí se mi. Ten druh svéhlavý ženský, co sice dá chlapovi pocit, že je pánem tvorstva, jenže nikdy při tom neztratí samu sebe. ,,Omluvte prosím mého muže," hned začne příjemnym, mírnym hlasem, ,,On je dobrý člověk a nebývá hrubý, to jen, že všichni nyní prožíváme příliš bolestivé období. Třeba, že by to sám nikdy nepřiznal, vím, že Jimiho měl ze všech našich chlapců nejraději, ačkoliv se s tím vypořádává poněkud..." odmlčí se. Dovedu si představit, kolik jí tenhle rozhovor musí stát sil. Třeba, že se snaží působit klidně, ,,Zdržíme se ve městě ještě pár dní. Váš přítel Benjamin, má adresu hotelu, ve kterém jsme ubytovaní. Pokud by vás to příliš neobtěžovalo..." zaváhá, pohlídne k prosklenejm dveřim dělící nás od dvojice mužů venku, ,,Já... ráda bych měla Jimiho kresby," požádá tišejc, ,,Vím, že určitě nějaké měl. Tolik miloval malování a měl opravdu talent," něžnej úsměv, jak se umí smát jenom máti, jí zdobí rty a oči dostanou trochu zasněnej mat, ,,Když byl mladší, dokázal venku prosedět celé dny a někdy i noci. Jen kreslil. Přírodu, zvířata, byl to jeho způsob, jakým vnímal okolní svět, skrze blok a tužku. Nevzdal se toho, že ne?" Naděje v jejim hlasu způsobuje, že mám pocit, jako by se mi v žaludku rozvinoval ostnatej drát a začal se všelijak kroutit kolem mejch vnitřností. ,,Ne, madam. Zůstalo mu to, některý jeho práce mám u sebe. Nebude problém je nechat na recepci," slíbim. Snažim se vyhnout tý části, že zřejmě poslední Jimiho skicák se obrátil na prach spolu s valnou částí svýho majitele, ,,Nevim jestli o tom víte, ale chtěl se přihlásit do kurzu... "jen ta malá poznámka dokáže na chvíli doslova rozzářit její ztrápenou tvář. Skoro jako malej zázrak. ,,Co mi o něm ještě můžete říct? On, když mi telefonoval, tak jen že se má dobře, ale nikdy mi vlastně ani nenaznačil, jak tu žil. Byl jste jeho přítel?" Čim víc zní nadějně, tak já cejtim tu ostrou smyčku se utahovat. Na venek zůstanu klidnej, nedám na sobě znát, že sem si dal tak akorát čas jejího syna přefiknout a po ničem dál se nepídil. Tak jako ti všichni ostatní. ,,Ne, madam, obávám se, že moc toho nevím. Tolik sem ho neznal. Nebyli jsme ani přátelé. To jen, že jeho smrt souvisí s případem, na kterým dělám," pod nohama cejtim křoupat tenkej led. Nechci to bejt já, kdo jí bude vykládat nechutný podrobnosti. ,,Jste vyšetřovatel?" zeptá se. Zdá se tim překvapená víc než čimkoliv jinym, co bych jí vykládat mohl. ,,Máme se ještě setkat s policistou, co má Jimiho vraždu na starost, ale myslím, že to nemáte být vy... Ne, zcela jistě ne," ubezpečuje se, ,,Detektiv inspektor Peterson, znáte ho? Je dobrý?" po chvíli si vybaví to správný jméno a já sotva zadržim zaskřípání zubů. Omezim se jenom na polohlasně ucezený: ,,Někdy mám pocit, že ani nikoho jinýho neznám," Ze všech knechtů na týhle planetě, týhle zemi, tomhle městě a policejní stanici, jí musí nějaká mocnost- kdybych na ní věřil, s extra úchylnym smyslem pro ironii, poslat toho největšího. ,,Peterson má kolem sebe skvělej tým. Můžu ručit za to, že udělaj první a poslední, aby vraha vašeho syna dopadli," pokusim se uhnout, jenže ona to musí nějak vycejtit. ,,Ale co si o něm myslíte, vy? Jaký na něj máte názor jako na člověka?" zamračí se. Pod pořád zdvořilym obalem vnímám nesmlouvavost bejvalý učitelky. Ošil bych se jako studentík, co se snaží okecat, proč nenapsal úkol. ,,Jak už sem řekl, má kolem sebe skvělý lidi. Neměla byste přestat věřit ve svýho syna. Z toho co vim, Jimi byl senzační kluk, ať už to bude vypadat jakkoliv zle," řeknu jenom. Zdá se, že tentokrát to stačí a ona přesně chápe, co tim myslim. Chápe zřejmě i víc než si myslí její mužíček, kterej zrovna v ten okamžik strčí dost nerudně se tvářící hlavu do dveří a znova houkne její jméno. Ann se na mě pousměje: ,,Děkuji vám, za upřímnost a děkuji i za Jimiho. V dnešním světě je žalostně málo lidí, kteří by se zajímali, když nemusí..." Má to bejt ocenění, jenže způsobí, že se cejtim ještě mizernějš než předtim. Neudělal sem vůbec nic pro záchranu jejího kluka a vlastně ani nic z toho, abych se vypořádal s jeho věcma, jak bylo v plánu.

***ooo***

,,Hádám, Juniore, že to nešlo tak docela podle tvých představ," sotva za McEllistrovejma zapadnou dveře, Ben nám oběma naleje štědrou dávku ginu. Nejspíš si sám potřebuje trochu cvaknout, vypadá dost zdrchaně a únava je i znát ve způsobu, jakym se pomalu složí na svojí židli. ,,Šlo to přesně podle mejch představ," zašklebim se, lok tekutýho ohně, co mi klouže do krku na tom má jenom malej podíl. ,,Máš ponětí, jak s tím naložíš?" Ben kejvne k obálce, pohozený na stole mezi náma. ,,Ani náhodou, musim si to promyslet," přiznám. Už teď se zdá, že úkol, do kterýho sem se uvrtal mi bude viset na krku jako nějaký prokletí. ,,Proč některý lidi musej bejt takový zatracený paličáci a ve světě o kreténa nezavadíš?" řečnická otázka, přesto se na mě patolog laskavě pousměje přes okraj svý sklínky: ,,Mírný optimismus, Juniore, sám moc dobře víš, že i pod drsnou slupkou se může ukrývat dobré jádro a útok někdy bývá tou nejlepší obranou," spolu s všeříkajícim mrknutim, naznačí přípitek. V zrovna moc optimistický náladě se necejtim, spíš tak se začíná dost prohlubovat moje nasranost na celej svět a Ben neni zrovna ten, na koho bych chtěl nebo měl si svojí náladu vylejvat. ,,Jak to teď vypadá, zdá se, že máš docela klid?" demonstrativně obhlídnu lehátka zející prázdnotou. Ben přikejvne: ,,Až na obvyklý neboštíky, celkem klid. Něco přivezli včera z těch požárů, dvě přestřelky, ale jinak nic nenormálního. Vypadá to, že od toho tvého husarského kousku se to zastavilo. Mimochodem skvělá práce, synku," další přípitek, po kterym se chystá nám rozlejt druhou rundu. Usoudim, že jednu sklínku na víc bych ještě snesl, takže se nebránim přitom, jak mi Ben podává další nejnovější zprávy: ,,...Je na to vyhlášené informační embargo," vztyčenym ukazovákem naznačí, z jak vrchu samotný příkazy pocházej, ,,A moc bych za to nedal, že mám napíchnutý i telefon. Peterson si to přihasil jako by mu někdo vrazil do zadku šídlo, jen aby si zajistil, že s ním budou McEllisterovci mluvit. Nějakou činnost vykázat musí a přiznejme si, že nic jiného nemá a vše může ztratit. Ti nahoře nejsou příliš nadšení tím, jak se záležitosti vyvíjejí..." zakončí. S chutí vyprázdnim, celej obsah do dna na jeden zátah. ,,Jestli je to tak, tak tohle je první dobrá zpráva dne. Ten zakrslej pazgřivec by si nic jinýho nezasloužil," nechám blahodárnej klid proudit svejma žilama. Ben se jenom ušklíbne, ,,Věděl jsem, že nakonec přijdu na způsob, jak tě rozveselit. Vsaď na to botky, že mu tu štěnici ještě parádně osladím," pobavení se mu při tom odráží od kruhovejch skel brejlí. Chraň peklo, že neni pomstychtivej, jenom je jeden z mála dalších lidí, co znám, kterej si užívá vydupávání s rádobyautoritama stejnou měrou jako já. ,,A jak daleko ses dostal ty?" položí další otázku už se vší vážností. Další věc, co máme společnou je, že je stejně tak nažhavenej jak já na rozlousknutí celý tý záhady. ,,Tolik k tomu rozveselení," zamručim, starouš se omluvně pousměje. ,,Nejsem si jistej na co přesně sem káp, jediný, co zatim mám a co ty kluky spojuje je, že lovili v poněkud zazobanějších vodách, takže dobře oháknutej, jako ten zmetek byl, je mohl snadno sbalit. A taky to, že podle všeho, všichni byli čistokrevně teplí, jenže v týhle teorii mi jaksi nějak lavíruje ten poslední klučina, kterej ani nešlapal a ani se to o něm nějak extra nevědělo a dost pochybuju, že on sám by to trousil do světa. Takže pokud někdo nevynalezl radar na teplouše, podle kterýho by je ten zmetek vystopoval, tak sem dočista v háji a nemám absolutně nic," zakončim rozmrzele. Normálně bejvá praktik naproti mně, přímo pověstnou studnící nápadů, když já sám sem s rozumem v koncích, jenže tentokrát si jenom zamyšleně drbe prošedivělou bradu. ,,Mohla to být náhodná známost...," poskytne nejsnadnější vysvětlení. Fakt je, že já u toho nebyl a spekulovat si můžu, o čem chci, dokud mi to Miki osobně nepotvrdí. ,,A možná, jenom možná, si právě kápnul na něco zásadního, jen to chce vzít z toho správného konce," prohlásí Ben mudrlantsky. ,,Tim myslíš co?" ani se nijak netajim, že mě celkem solidně mate, protože na podobný řeči nejsem od vědeckýho mozku zvyklej. A asi sme narazili na aspekt, kterej příliš nebyl ochotnej mi dát o sobě znát, soudě podle váhání, vyplněnýho leštěnim skel brejlí v ruce. ,,Netuším, synku. Jen ti povím, že po téhle zemi chodím už dlouhou dobu a viděl jsem dost věcí, které tak docela nezapadají do běžného chápání světa nebo toho, co mě učili ve škole," objasní po chvíli docela klidně. Jako by mi právě nenaznačil nejšílenější teorii v dějinách soudního znalectví. ,,Spíš bych tak řek, při vší úctě, že si přebral ohnivou vodu, příteli," ušklíbnu se na něj. On se mýmu přátelskýmu rejpnutí jenom pousměje a lehce pokrčí ramenem. ,,Slovy klasika- vyloučíme-li nemožné, co zůstane je pravda. V dané situaci bych nezavrhoval žádnou teorii, protože věda nám tentokrát vysvětlení příliš nenabízí," chystá se nám oběma dolejt třetí drink. Zastavim, rukou přes svoji nálevku, oceněno Benovim zkoumavym pohledem. ,,Je už dost pozdě a asi bych měl padat," úsměv, co vykouzlim, musí působit dost křečovitě, jenže nějak se mi nechce šířit o tom, že tentokrát muj večer zahrnuje jiný plány než naší obvyklou piatiku. Ono i někomu, kdo mě dlouho a dobře zná, tak jako on, by se dost těžko vysvětlovalo, že spěchám domu. Stejně mám pocit, jako by koroner něco tušil, protože mě počastuje dalšim všeříkajícim úsměvem. ,,Jednou, Juniore, až tohle bude za námi, si my dva spolu budeme muset dlouze pohovořit," s tim mě propustí. Bez ohledu na moje pyskování, pořád pro mě bude někdo důležitej, komu momentálně dlužim víc než jenom vysvětlení svýho divnýho chování. ,,Jednou, slibuju. Do tý doby se opatruj a dík, za dnešek," rozloučim se. Zatraceně! Ani já tomu nemůžu uvěřit, že místo přijemnýho pokecu s kámošem mám před sebou vyhlídku maratonu mezi regálama večerky. I když na druhou stranu, nemyslim si, že to co mě čeká pak dál, by bylo nějak nepříjemný. Spíš naopak.
 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 KATKA KATKA | 15. února 2015 v 17:04 | Reagovat

tak tomu se říká skvělé ráno nemyslím to tvoje ale to jejich :-D sladké je návykové a oni už teď vypadají jako pár .Jimi měl studený odchov aspoň soudím podle jeho otce díky za skvělý díl :-)

2 Fénix Fénix | 15. února 2015 v 21:15 | Reagovat

[1]:Ano, to jejich bylo podstatně lepší než to mé. Oni si to holt umí zařídit. :-D
Tak teď doufám, že nevzroste počet diabetiků, neboť pár takových momentek mají ještě před sebou. Si vždycky řčíkám, že to jen tak decentně naznačím a ono se to pak nějak zvrhne. :-D
Jimiho tatík to je takový "sympaťák", kluk měl dobrý důvod, proč zdrhat o pár států dál. :-?
Bylo mi ctí. ;-)

3 malone malone | Web | 15. února 2015 v 21:23 | Reagovat

Ehm, ale jinak v tom vůbec nejsou oba až po uši :D Ta vzrůstající důvěrnost je hrozně hezky popsaná :)

To s Jimmym v něm bude už napořád. Zajímalo by mě, jestli o tom někdy bude mluvit s tím teplokrevným čímsi, s čím sdílí postel.

4 Fénix Fénix | 15. února 2015 v 22:04 | Reagovat

[3]:Jistě, že nejsou.:D Jim se nic takového stát nemůže. Ne. Vůbec. Nikdy. To to jen tak vypadá, že na sobě začínají vyset jako burakové máslo a jam. :-D Díky, alenení to tak docela moje zásluha, to ono jaksi tak nějak sdamo jakmile se ti dva k sobě dostanou. :-D  ;-)
Hmhh, jistý nevyhnutelný rozhovor je na obzoru,možná již brzy. ;-)  8-)

5 malone malone | Web | 15. února 2015 v 23:02 | Reagovat

Burákové máslo a jam? Musím zjistit, jestli v téhle kombinaci náhodou není marmeláda jedlá. (Na chlebu s máslem mi fakt nejede.)

A o postavách, co si dělají, co chtějí, mi vyprávěj :-?

Na ten rozhovor se těším :D

6 Fénix Fénix | 15. února 2015 v 23:16 | Reagovat

[5]: 8-)Jasně,vřele doporučuju. Ještě když si střihnou trojku s toastem tak je to super.(Jinak tyhle hororové kombinace, chleba, marmeláda a spol, co se běžně provozují v našich končinách také nemusím) :-!  
:-DTo jsou hrozní zmetci, že jo? Jako kdo si myslí, že jsou. :-?
:D Už ho tu celý večer vymýšlím, jen aby ho oba ve zdryví přežili :-? Co su pamatuji tak naposled, když se Pracháč pokoušel ptát tak to neprobíhalo nejklidněji. :-D

7 malone malone | Web | 15. února 2015 v 23:32 | Reagovat

Tak když si dají přes hubu dva chlapi, je to asi relevantní způsob, jak odventilovat emoce.

Dobře, mamce ukradnu burákové máslo a svému chlapovi marmeládu. Pech je, že tu prvotřídní višňovou od tchyně už asi snědl. A cestou se stavím pro toastový chleba. (A burákové máslo někam schovám dřív, než ho najde. Jinak mi ho sežere, já ho znám :D ) A pak mu vypadnou oči, co to jím, když to není celozrnné :D (Proti chlebu nic nemám. Třeba s hořčicí a vaječnou omeletou. Ale musí to být božídarský kváskový. :3 )

8 Jana Jana | 16. února 2015 v 7:42 | Reagovat

Jen co se mi zacelí rány po Jimim, tak ty je znovu otevreš. To od tebe vážně není vůbec pěkné.
Abych zase začala od začátku.
Takovej sympatickej kluk a ty mu provedeš takovou zhůvěřilost.
Ale máš u mě velké plus za ten začátek. Takový rána já ráda. :-)
Jen víc takových chvilek.
Ať si oba užívají, a my s nimi, dokud můžou. Než jim to zase pokazíš. :-)
Ať už nadcházejícím rozhovorem nebo něčím jiným.
Na ten rozhovor se už mimochodem celá třesu. :-)

9 Fénix Fénix | 16. února 2015 v 21:10 | Reagovat

[7]:Právě a taková jedna dobře trefená vydá za sto slov. 8-)
Tak až se ti to podaří otestovat, dej reference, jak chutnalo. 8-) (Koukám máš taky obyč chleba spíš jako chuťovou záležitost než něco co bezpodmínečně musí každý den být...? Já proti němu v zásadě taky nic nemám, když je nějaký jedlý ale na sladko fakt ne.) :-D

[8]: :-( Já za to tak docela nemůžu. To Springer je tak zodpovědný, že to musel mít dořešené. ...kdo ví, třeba mu to i k něčemu bude. ;-)
Jimiho je mi také líto, ale někdy to holt právě slušní a hodní kluci odnesou. :-?
:-DDíky, za plus. Mně ty jejich chvilky také baví, jen někdy si říkám, aby to už nebylo přesexováno :-? Ale dokud se to čtenářům líbí a chlapcům se chce... :-D Mimochodem, kdo řekl, že jim to pokazím? O_O Já přeci nic. :-)
Rozhovor bude hned v další kapitole, horší je, že netuším, kdy ta bude. :-?

10 Jana Jana | 17. února 2015 v 0:32 | Reagovat

[9]: Dobře, dohodneme se, že slovo "přesexováno" vyškrtneme ze slovníku. Tohle slovo už nikdy nikdo nepoužije, protože to se prostě nikdy nemůže stát. Sexu, navíc kvalitně napsaného, není nikdy dost. :-)  
A myslím si, že na další kapitolu si všichni rádi počkáme. :-)
Nejen kvalitního sexu není nikdy dost. I kvalitní čtivo, aby člověk pohledal. :-)

11 Fénix Fénix | 17. února 2015 v 12:25 | Reagovat

[10]: :-D Dobře, na takovou dohodu se dá přistoupit, když si to situace žádá. Takže žádné slovo přesexováno. Už nikdy.8-)  :-D
Trochu vážně, tahle povídka je více méně takový jeden velký průzkum veřejného mínění. A někdy podle reakcí, co vídám jinde u jiných povídek či autorů, tak mám pocit, že čtenáře ten popisný sex až tak moc nezajímá nebo snad dokonce je jeho přemíra na překážku. :-? Já se samozřejmě při čtení řadím též do skupiny, že sexu nemůže být nikdy dost, ale na druhou stranu nechci nikomu nic vnucovat, takže se raději ujišťuji. Konec konců dá se to i opsat, když už je důležitý. 8-)

12 ell ell | 17. února 2015 v 20:10 | Reagovat

Jak neni zvyklej moc spát, pokavaď byl sám, tak chápu, ale teď má za sebou prosexovanou noc s panem panicem-dokonalým, tak má bej mrtvej :D
Záchrana světa počká, nadrženej detektiv vypátrá tak akorát starou belu, že :-?
"Policajtskej" způsob je dobrej :), mohl nechat žaluzky dole, pan Tajemný by mohl roztáhnout šperýrku mezi lamelami a pozorovat pouliční neony, asi ne co :-?, to by pak Springer nemohl pozorovat jak se tváří :D
Mužný fňuknutí, to bych opravdu chtěla slyšet :-D. Jo tak, oni nakonec kňochtali unisomo :-P
Na to jak byl mladej sjetej mluvil o Jimmim pěkně, to mi stále dává šanci, že nic není tak jak se zdá :-?
Děti si nevybírají rodiče a naopak, každý je tu sám za sebe, ať je to Jimmy se svým "způsobem" života, ať je to jeho otec s jeho "zabejčeným" chováním.
Springer se těší na večer, já taky, jen aby našemu těšení neudělal autor čáru přes rozpočet :-?

13 Fénix Fénix | 17. února 2015 v 21:37 | Reagovat

[12]:Na rozdíl od pana panice-dokonalého (vážně žeru, kolik už a jak kreativních označení jste mu vymysleli:-D)to Springerova první prosexovaná noc není ani zdaleka, ale fakt je, že v těch zkušenostech před tím asi čas trávil vypakováváním svých společníků z pelechu a nebo kradením se od nich. :-D Takže už je zvyklý být v pohotovosti. 8-)Kdo ví,třeba se mu po odventilování přepětí bude i lépe detektivovat. ;-) :-D Jako, že by se pan Tajemný tak nudil, že by při tom ještě stihl obdivovat výhled? :-? Obávám se, že měl jaksi jiné věci na práci. :D A právě, Springer měl alespoň dobrý výhled také. 8-)
Jo, spolubydlícímu na Jimim na rozdíl od jeho tatíka, viditelně záleželo a klidně to i přiznal ;-)
Svatá pravda, každý svého štěstí strůjcem.
:-DNebylo by to trochu kruté těm dvěma hrdličkám narušit večer? :-? :-D

14 malone malone | Web | 19. února 2015 v 23:18 | Reagovat

[11]: Jde o to, jak je to napsané. Dost často to u jiných autorů bývá nuda. Tvoje popisy jsou super :D

[9]: Hm, tak burákové máslo jsem zapomněla u našich :-? Takže pokus bude až příště :-? A jo, no, chleba fakt nemusím mít denně, ono pečivo vůbec...

15 Elis Elis | Web | 20. února 2015 v 8:49 | Reagovat

Píšeš vážně skvěle, má to spád a dobrý děj...

16 ell ell | 21. února 2015 v 19:24 | Reagovat

Kruté by to zajisté bylo, jak vůči nám tak vůči jim, ovšem nevíme jaký poťouchlý šotek ti kouká přes rameno a šeptá nepravosti, které by pak mohly vést k totální devastaci slibného večera a našim protaženým obličejům O_O

17 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 23. února 2015 v 12:22 | Reagovat

A já tady čekám takovou dobu na dvanáctou kapitolu jako ten nlázen a ona je už nějakou dobu chytře schovaná pod druhou částí jedenástsé kapitoly. :D
Jinak, co kdyby se Springer s Pracháčem vyměnili? Jako že tentokrát by mu ho tam strkal Pracháč? Třeba by to bylo pro oba zajímavá změna..

18 ell ell | 23. února 2015 v 18:36 | Reagovat

Jo, jo, to byla dobrá finta, já jí dokonce začala komentovat, až mi začalo být divný, že se nám Fénix nějak opakuje :D, že by "selavi" :-D

19 malone malone | 19. března 2015 v 23:23 | Reagovat

Tak jsem vyzkoušela burákové máslo s marmeládou. Dobrota. A tak asi dvakrát do týdne sem mrknu, jestli náhodou něco nepřibylo... Je všechno v pohodě? Dlouho jsme o tobě neslyšeli :)

20 Fénix Fénix | 20. března 2015 v 9:33 | Reagovat

[19]: :-D Těší mě, že chutná, pro mě osobně je to důvod se alespoň jednou za čas nasnídat. :-D
8-)Tak nějak v rámci možností v pohodě. I když by mi osobní život do toho netového nemusel tolik zasahovat jako v poslední době. Mám nějak pocit, že se nestihnu pořádně rozhlédnout a měsíc už je pryč. :-x No, každopádně už mám aspoň s čím se ozvat. ;-) Kapitola je hotová jen to chce ještě nějaké úpravy, takže během víkendu by se možná... No radši nic neříkám ať na sabe nepřivolám nějakou zkázu jako výbuch pc nebo celosvětový kolaps rozvodných sítí. :-? :-D

[18]:,[17]: :-D Tak to nebyl záměr mást takto publikum. Se mi tam mrchy kapitolí akorát při reeditaci nějak přehodily. :-D

[17]: :-D Tak to neprošlo. Již to bylo diskutováno a pánové na to mají ustálený názor. ;-) :-D

[16]: :-D Né, takové kruťárny já nedělám. Vážně. Ne. Až a jestli vůbec se to zdevastuje tak ne v tak "napínavém" okamžiku. ;-)

[15]: Díky.

21 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 22:36 | Reagovat

Ach, Jimmy. T^T Rozbrečela si mě. Tvoje povídky mě vždycky roztrpčí. Čím to je?! T^T Vážně je mi líto, že na začátku tu nebylo moc prostoru pro Jimmmyho a pana F (už zase!). Ale pak bychom se mi, čtenáři, psychicky zhroutili, protože bychom si na něj zvykli. Nemůžu si pomoct, ale to, jak ho popisuješ, mi připomíná hlavní postavu (tuším, že se jmenoval Will) z knihy "Linie krásy", nejspíš proto, mě to tak dojímá. (Nehledě na fakt, že sem se na Jimmyho nějak zafixovala!)
Huh, mám z toho trošku divný pocit. Určitě se něco stane, až půjde z té večerky, nebo, až se vrátí domů(třeba bude pan P - jehož pravé jméno by mě dosti zajímalo, a jež, doufám,že se během dalších nebo nově vycházejících dílů, dozvím - zraněn, muhahahahahahahaah!). Nebo se stane další vražda. JO!
Z toho snad ani neusnu. Jdu se pokusit chrápát, ráno brzo vstávám. Už se těším, až si zítra zase dřepnu ke čtení (a až odepíšu na komentáře - protože debaty s tebou mi chyběli - to zní tak sentimentálně, co? XD).

22 Fénix Fénix | 23. září 2015 v 5:44 | Reagovat

Mně je to taky záhadou, stejně jako je mi záhadou, že už jenom z toho krátkého účinkování ten chlapec tolika lidem přirostl k srdci. :-? Asi štěstí, že se nezdržel déle poněvadž pak nevím, co by jste mi provedli. ;-) Zmíněnou knížku sice neznám, ale tak podle obsahu by asi charakterově mohl být něco podobného jako hlavní hrdina.
Ano, v následující kapitole bude mít detektiv nejspíš dost blízko ke smrti. Přeci jen už není nejmladší. :-D
Jinak mimochodem pan P ještě svou totožnost neodhalil ani v těch zbývajících dílech. Ta jejich písmenková označení jsou náhodou dobrá. kdyby se někdy rozhodli vstoupit do služeb F.B.I. tak alespoň už mají kódová jména. Jo, agent P. a agent F. - mimochodem proč zrovna Springer má F.? 8-)
(Vůbec ne. Však mně by to také chybělo.) :-)

23 Werů :D Werů :D | 3. října 2015 v 23:23 | Reagovat

[22]: Hej, též to prostě nechápu! Nejspíš je prokletý, jinak si to totiž vysvětlit nedokážu. :'DD
Haha, nejmenuje se Will ale Nick. Moje chyby. Trochu se mi popletli knížky. :DD
Co se týká pana F ... VŮBEC NETUŠÍM, KDE JSEM NA TO PŘIŠLA! TO BYL URČITĚ TEN SEAMUS! SPLETLA JSEM SI TO! JO! Q.Q Hej, fakt netuším. nějak se mi to taky popletlo, ale tak, rozumíš tomu, a to je podstatné. :DD

PS: Omlouvám se, že nepřibyly (nebo měkké "i"?!" xD) komentáře u dalších dílů. Ještě jsem je nečetla. Mám toho teď hodně a večer odpadnu jak ho*no od zadku. T_T *Skáče z okna!*

24 Werů :D Werů :D | 3. října 2015 v 23:24 | Reagovat

[23]: Preboha, tolik chyb v tom textu. -.-"

25 Werů :D Werů :D | 3. října 2015 v 23:24 | Reagovat

[24]: Jako v tom mém komentáři. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.