Žárem temnoty 10. kapitola A.

9. ledna 2015 v 11:33 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé, tak je to konečně tady. Nová, tentokrát extra dlouhá kapitola. Je tak dlouhá, že ji bylo nutné rozdělit na dvě části a jelikoš nejsem potvora, zveřejňuji je obě naráz. Doufám, že si je užijete. Komenty jako vždy potěší. Za betaread patří velký dík Janě.

10.kapitola
Většinu dne sem strávil ve špitále s Mikiho- tak se jmenuje ten kluk, co sem ho předevčírem našel, rodičema. Nebylo to vůbec příjemný setkání. Oni mi sice děkovali za záchranu a kdesi cosi, jenže já mám na to jinej názor. Kluk je v kómatu, na přístrojích, s většinou vnitřních orgánů poškozenejch, takže není jistý, jestli přežije. Neví se ani, co mu to způsobilo nebo respektive, jak.
Toxikologický testy, sou čistý, žádný známky vnějšího poškození. Jen to vypadá jako by se ho někdo snažil zaživa uvařit zevnitř. Z čehož maj doktoři šišky v pejru a já ještě víc, protože sem byl přímo u toho a nenapadá mě, jakým způsobem to ten zmetek technicky mohl provést. No aspoň malý pozitivum, že to nedotáhl do konce. Otázkou je, jestli je to vážně takový pozitivum s tim, jakej život kluka čeká, i kdyby nějakým zázrakem přežil. Ale samozřejmě, jeho rodiče to momentálně viděj jinak. Měl sem pravdu, když mi něco nesedělo na tom jeho batohu, kterejžto sem jim mimochodem osobně předal. Tak trochu jako záminku, abych se s nima mohl seznámit, a protože před tim sem na něj jednoduše zapomněl, a bez toho, poldům by byl stejně na dvě věci. Miki vážně nezapadá do pachatelova modu operandi, poněvadž je to bezproblémovej kluk s dobrým rodinným zázemím. Kamarádskej, všema oblíbenej, vzornej student se spoustou mimoškolních aktivit. Podle všeho, měl ten večer bejt s kamarádama na koncertě a ten šmejd ho chytil na cestě domů. Začali se po něm pídit prakticky hned, když nedorazil a to je na konec přivedlo až do špitálu. Jeho máti byla docela sdílná, a mezi přívalama slzavýho údolí, mi o něm prozradila dost, abych si udělal obrázek, ale nic konkrétního, čím by si vysloužil takovou nenávist. A o tom, že takovej způsob mučení nemůže bejt nic jinýho, než akt čirý nenávisti chorýho mozku, nemůže bejt pochyb. Když už sem měl dost informací i všeobecný sklíčenosti víc, než bych sám dokázal snést, nechal sem jeho rodiče samotný a rozhodnul se tu svojí sklíčenost, rozehnat jediným možným a spolehlivým způsobem, co znám. Bez toho se celý město v současný době hemží vším, co má placku a dejchá, a hledaj toho zmetka, když už přibližně věděj koho hledat. Já bych se jim tak akorát zbytečně motal pod nohy. Taky sem názoru, že takhle za bílýho dne, bude někde zalezlej. Už vím, že je dravec, jako já. A nám je zasvěcená noc.
***ooo***
,,Vypadáš, že bys potřeboval trochu rozveselit," Dolores se mi samozřejmě posadí do klína. Je ještě brzo, aby jí začala šichta, takže se stavila na pár drinků pro povzbuzení. ,,Dneska ne, zlato," jemně zadržím a odsunu prsty, kterýma mě škádlivě přeběhla po třídennim strništi na sanici. Dneska skutečně nejsem ve stavu na nějaký škádlení. ,,Nechceš mi říct, co tě trápí? Víš, že umím poslouchat," zkusí to znova a já vim, že naprosto nezištně. Jelikož pořád držím její prsty, použije zbývající na druhý ruce a zase tak dráždivě něžně pomalu mi přejede po zátylku do krátkejch vlasů týla. Dotek, co mi bezděčně sešle trnutí po páteři, zralej způsobit tvrdnutí jinde, jestli by pokračovala. ,,Možná jindy, dneska bude lepší, když budu sám," přiznám na férovku. Pořád sedí na mým klíně, tak blízko. Měkká, hřejivá a ke všemu svolná. ,,Nevim, kam by to dál vedlo. Nejspíš bych udělal něco, čeho bysme oba pak litovali," další moje upřímný doznání vzhledem k tomu, že ukazatel mojí soudnosti v podobě zbývající čtvrtinový hladiny bourbonu v láhvi na stole, dává jasnej signál. ,,Oh, Springu, chceš chránit mojí počestnost?" plný rudý rty se jí zformujou do bezelstnýho úsměvu, ,,Někdy umíš bejt tak sladkej," láskyplně mi prohrábne vlasy, před tim než vstane, tak mě líbne na čelo, ,,Vim jistě, že bych toho nelitovala," zašvitoří. Ten polibek byl poslední hřebíček do rakve mojí mužnosti a definitivní potvrzení toho, že patřim do cvokhausu. ,,Dej si něco na baru na muj účet, jo kotě?" aspoň ji přátelsky poplácám po spoře oděnejch půlkách. ,,Tak dík, a kdybys změnil názor, dej vědět. U mě máš dveře vždycky otevřený a služby zdarma," zase se tak nevinně usměje. Ani se nesnažim opětovat třeba jenom zlomkovej odlesk toho. Určitě se teď necejtim sladkej a vlastně ani ne lidskej. Jenom prázdná vyhořelá schránka. Vim, že až dopiju zbytek tý lahve a vyspim se z následků, bude všechno zase fajn. Momentálně, ale potřebuju svojí mizérii. To je jak to funguje. Dobrovolně se zahrabat do úplnýho bahna, abych mohl druhej den volnej vzlítnout k nekonečnejm obzorům a fungovat. Svět se zdá neuvěřitelně jasnej a veškerý řešení na dosah z pár odeznívajícíma promilema v krvi. Teda ten muj určitě. Zapálený retko zasunu do koutku, vyložím si nohy na nejbližší sesli v zřetelným signálu, že tady je obsazeno a přeju si bejt sám. Se zavřenýma očima se zaposlouchám do Barryho libí klavírní melodie, přesně odrážející bluesovej stav mýho nitra, rozhodnutej v poživačnejch locích zdolat zbytek lahve. Zřejmě mi spořádaný opití se v míru není souzený. Neměl sem způsob, jak obsadit tu třetí zbývající židli u mýho stolku, takže teď vnímám její odsunutí. Nechce se mi ani otvírat oči, abych se na drzouna rušícího muj klid podíval. Bylo by to zbytečný. ,,Jdi pryč," líně zamručim, otrávenej dost i na to, abych mluvil, přestože pochybuju, že by tohle mý skromný přání bylo vyslyšený. Taky že ne. ,,Spíše bych očekával, že vás naleznu pátrati v ulicích...." nevyřčená otázka s ironickým podtextem. Ke svý škodě, nejsem tolik opilej, abych to neuměl poznat. ,,Spíš bych očekával, že tě najdu někde na burze vykořisťovat masy nebo kdekoliv jinde, kde vy pracháči trávíte čas," vrátim rozmrzele. ,,Né vážně, když už mě musíš otravovat v bytě a na každym kroku, skutečně je nezbytný, abys lezl i do mýho domova?" tentokrát si dám i tu námahu, abych se podíval, co ta moje poznámka s Pracháčem udělá. S uspokojenim shledám, že mu zřetelně zabere chvilku pokus sešrototvat jakej je rozdíl mezi knajpou, kde mám skoro rodinu a místem, kam se chodím vyspat. Bez úspěchu. ,,Nedáváte smysl. Jste omámen tím patokem, kterýžto požíváte," zase na půl otázka a na půl konstatování. V něčem mu to pálí rychle, to se musí nechat. ,,Jo-p," ta koncovka mi tam tak nějak vyklouzne sama a já se rozhodnu pokračovat dál ve stejným duchu, ,,To je přesně to, co mi obyčejný smrtelnící děláme. Záměrně se mámíme a otravujeme patokama, abysme zdrhli před realitou všedního dne a konzumem..." Jak moc je ode mě bláhový doufat, že když budu statečně přehrávat, docvakne mu, že v tomhle stavu se mnou není řeč a dá mi svátek? Hodně bláhový, jak se ukáže. Tim svym prostym: ,,Proč?" a způsobem jakým se na mě kouká, mě dočista vyhodí z konceptu. ,,Co proč?" zeptám se, vědomej si toho, jak inteligentně to zní. ,,Proč jest toliko důležitým uniknouti před skutečným životem? Cožpak ten není darem?" Pořádně na něj zaostřim. Zdá se, že to myslí vážně a já si musim pořádně štrngnout ze sklínky, abych vykoumal, co na to říct. ,,Dar i prokletí, záleží na úhlu pohledu. Život je děvka a občas je třeba si od ní dát pohov. Zapomenout na svět, kde umíraj mladý kluci a všeobecně se lidi nezdráhaj jeden druhýmu vrazit kudlu do zad pro pár drobnejch. To, kdo umí udělat lepší podraz a křivárnu, je měřítko kvality a úspěšnosti člověka, ale tobě to asi nemusim vykládat, že ne?" Dost dobře si uvědomuju, že moje etický zásady zrovna s timhle dotyčnym asi nedopadaj na nejúrodnější půdu. Ale zeptal se, tak to má. I když vypadá, že chvilku o tom snad i špekuluje. ,,Jevilo se, že máte o lidstvu i životě lepší smýšlení...?" Asi o tom vážně špekuloval, protože i teď si všimnu, jak se mu ty perfektní tmavý obočí trochu zdrcnou k sobě přemejšlenim. ,,Jak už sem řek, život je děvka a nezáleží na tom, jak moc tě občas sere, stejně se k ní vždycky vrátíš a přitulíš," ten muj imaginární přípitek znázorněnej gestem, patří asi mě nebo životu samotnýmu. Těžko říct. ,,Pořád je tu dost slušných lidí, za který stojí bojovat a který dělaj tenhle svět snesitelným," dodám. Zatraceně! Cejtim, jak mi samovolně škubne koutek do úšklebku a chandra se se mnou definitivně chystá rozloučit. Ten Pracháčův pseudomoralistickej světonázor, zjevně mojí kurevsky trefnou analogii, pobrat nedokázal. Ovšem musí se ocenit, že se snaží si udržet dekórum. ,,Tací, které zovete svými přáteli?" zeptá se. Asi to není náhodou, že většina z toho, co se dá nejblíž považovat za přátele je právě tady. ,,Jo, oni mimo jinýho a spousta dalších, který nemusim znát osobně, aby za to stáli. Buď seš sebestřednej parchant, nebo nejseš, já si vybral nebejt. Věc osobního vkusu," nechám ho ať si to přebere po svým. Možná karma za tu mojí skrytou jedovatost, potažení z dohořívajícího cigára mi sešle bolestivý štípnutí do pysku a konečků prstů. Škoda ho, ani sem si ho tim žvaněnim moc neužil. Hnedka si zapálím další, celou dobu za Pracháčova intenzivního dohledu. ,,Proč věnujete své přátelství těm lidem zde? Ona jest hříšnou a on jest poznamenaným." Vytasí se s další otázkou a já zapřemejšlim, jestli mu odpovědět nebo dát rovnou tečku. ,,Nejsem si jistej, jestli tim myslíš Barryho barvu kůže, nebo že je slepej, ale obojí si dost dobře vybrat nemohl, že jo?" Tohle je přesně ten druh smýšlení, co by mě, za určitý souhry okolností, která čirou náhodou nastala zrovna teď, dokázal vyprovokovat k násilí. ,,A ani jedno z toho z něj nedělá o nic horšího člověka. Svojí hudbou dokáže dát lidem radost a to je mnohem víc, než dokážou dát jiný," nakonec si vyberu mírový řešení, ke kterýmu sem byl přeci jen vedenej víc. ,,A Dolores?" nedokážu si zabránit nevrhnout jeden procítěnej pohled směrem k zmiňovaný sedící u baru, když už sem jí prve tak odbyl. Zase dokážu cejtit a to je fajn. ,,Jakej je to hřích? Dostaneš, za co si zaplatíš. Ve svý obživě je mnohem poctivější než většina byznysmenů, co znám." Nějak mi, asi zase omylem, do zakončení vklouzl nechtěnej důraz, anebo si to prostě Pracháč jenom blbě vyložil. ,,Hlásáte, že pro vás zevnějšek není důležitým, a přesto mne soudíte dle vzezření," zkonstatuje. Suše, bez emocí a obviňování, to jenom já mám máslo na hlavě, že sice ne teď, ale je to přesně to, co sem dělal celou dobu. ,,Možná, protože nic jinýho o tobě nevim. Jenom to, jak vypadáš, jak mluvíš a to, že od tý doby, co si vlezl do mýho života, je to jeden velkej bordel," ta poslední část mi zase nějak vyjede. Asi bych se měl víc kontrolovat, když chlastám, anebo míň chlastat. ,,Lituji, že mne považujete, za příčinu svého zmatku," řekne docela klidně. Nějak to od něj pro změnu nedokážu pobrat zase já. ,,Jo, ty určitě. Co můžeš vědět o lítosti," zamumlám do svý skleničky, kterou se chystám vyprázdnit. ,,Ne mnoho, pravda. Avšak mám dobrého mentora," prohlásí zase tak stejně klidně. Vzhlídnu k němu. Zdá se, že to myslí vážně vážně a já preventivně dokončim pohyb hlavou do záklonu, abych se nezačal hystericky smát. Bodový světýlka na stropě jsou celkem fajn a ta jejich modrá barva náramně uklidňující. ,,Děláš si srandu, že jo?" chci se pak ujistit pro všechny případy. Ať se propadnu, jestli vim, kam tímhle vším směřuje. Po tom, co se mu povedlo mě skoro vytočit, navážením se do mejch přátel, příjde s tímhle.
,,Ujišťuji vás, že nikolivěk. Jste násilnickým, hrubým, impulsivním, oddávající se svým nejmrzštějším potřebám a po všech stránkách to nejhorší, co může lidská rasa nabídnout...." Nemůžu si pomoct, ale při takovym výčtu mejch kvalit se začnu široce zubit: ,,No, hochu, jestli tohle má bejt kompliment, tak bys na tom měl ještě víc zapracovat." Nepohne ani svalem ve tváři nebo jinak nedá najevo, že by se mínil nechat mym komentářem rozhodit akorát zvedne ruku, v gestu někoho, kdo nechce bejt znova přerušenej: ,,Jste však též nejloajálnějším, nejstatečnějším a nejvíce soucitným mužem, co znám. Pokládal bych si za čest směti vás považovati za svého přítele i učitele..." Zní to tak obřadně. Jako něco hodně důležitýho. Na každej pád, já nejsem někdo, kdo by přátelství, teda na takovýhle hluboký úrovni, jako z jeho slov cejtim, poskytoval hladce. Rozhodně ne někomu, koho sotva znám. Vim, že něco říct budu muset. Čeká na to. Pořád se tváří docela neutrálně, je to spíš něco, o jeho celkovým postoji, co působí otevřeně. Asi nejvíc, za celou dobu, co sem u něj zaznamenal. ,,Asi moc lidí neznáš, co? Že by ses chtěl zrovna učit ode mě," není to souhlas ani nesouhlas, přesto, že mě napadá aspoň pět způsobů, jak bych ho právě teď mohl poslat do háje a o jeden důvod víc, proč bych to udělat měl. Místo odpovědi sklopí pohled dolů, že to nejvíc ze všeho připomíná rozpačitý potvrzení. Vůbec první projev nejistoty na tom jeho dosavadním sebevědomým vystupování. ,,Kafe piješ?" nechám předchozí téma docela otevřený a opuštěný. Ve spáncích mi začíná nepříjemně tepat, ten zmetek mě přiměl střízlivět. Neřekne vyloženě ne, takže Seamusovi za barem mi stačí akorát naznačit prstama "dvě". Jen na dálku kejvne. Podezřívám ho, že na kafe už měl postaveno od samýho začátku, co sem si od něj vzal lahev s chlastem. Jako správnej zástupce svýho cechu, umí předvídat pravděpodobný přání svejch hostů. Hlavně pokud začnou hned z kraje chlastat jako Jumbojet. Netrvá to dlouho a na stole stojej dva pořádný kouřící hrnky lomcováku v barvě nejčernějšího téru. Pracháč na ten svůj čučí dost nedůvěřivě. Nedivim se mu. ,,Zkus to, když si do toho dáš cukr, tak to chutná líp než vypadá," pobídnu ho. Nějak mi nedocvaklo, že Seamus automaticky udělá dvojitou dávku utrejchu, jakej si tu dávám jenom já a pár zasvěcenejch fajnšmekrů. Čili nic pro normálního smrtelníka, co si nechce dobrovolně pořídit infarkt. ,,Prej to takhle chlastaj v Evropě. Trik je v přípravě a v tom, že sedlina se nechává přímo v hrnku," pustim se do drobný instruktáže a vlastně i malýho varování, během toho, kdy si Pracháč, po mým vzoru, nasype dávku cukru z cukřenky a zamíchá, ,,Nevim, kde on k tomu přišel," lehce kejvnu k rezavýmu pachateli tý lahůdky- už zase za pípou, ,,protože co vim, tak je pátý generace Amerikán, takže těžko jeho rodinej recept, ale neznám nic lepšího na přebití následků tady toho," zašklebim se na zbylej chlast v lahvi. Zrovna momentálně k němu už tak docela přátelskej vztah nemám, když mi šotci začínaj kutat v lebce. ,,Chutná to dobře," řekne po tom, co si usrkne a hrnek odsune bokem. ,,Buďto ti to šmakuje, nebo ne. Jestli jo, svět by se nezbořil. Chápu, že zdravá životospráva a to všechno, ale jednou za čas neškodí porušit pravidla a užít si, když narazíš na něco příjemnýho," muj patentovanej úsměv mi tak nějak naskočí automaticky ani nevim proč, protože už pochybuju, že tady by se ujal. Ale vůně kafe a teplo od hrnku v mejch rukách působěj, že se začínám cejtit zase v pohodě. ,,Vskutku by k tomu mohlo dojít. Neudržel-li bych své chutě na uzdě, zkáza světa," jeho hrnek mu překreje rty, takže si nemůžu bejt jistej, jestli sem nezahlídl sotva zřetelnej úsměv. ,,Zdá se mi to, nebo si právě udělal vtip?" Najednou se jeví náramně zaměstnanej pitim, než aby mi odpověděl, jenom v těch jeho očích zahlídnu jiskru něčeho, co sem tam do tý doby neviděl a shledávám to docela příjemným. Stejně, jako druh ticha, který se mezi náma rozhostí, vyplněný jen střídavým srkáním kafe a zvuků piána.
***ooo***
,,Ty jeden mizero!" Dolores mě odchytí, když si to vracím z hajzlíků, ,,Měl si mi říct rovnou, že tu máš rande. To už pak chápu, že si o tu mojí nabídku nestál," nasadí spikleneckej a velice pobavenej tón, kterej se mi ani za mák nezamlouvá. ,,Nevim, na co to myslíš, ženská zvrhlá," rádoby pohoršeně ji napomenu, i když je fakt, že nějaký vysvětlení jí dlužim už od minula, ,,Je to klient, jasný?" Řeknu až moc rychle a Dolores to pochopitelně neunikne. Ze svýho místa má na Pracháče dobrej výhled. ,,A taky fešák," poznamená. ,,Tady odsud to vypadá, že si spolu docela dobře rozumíte."
Někdy umí bejt, v dobrým slova smyslu, pěkná potvora a zdá se, že si tu chvilku vybrala zrovna teď.
,,Jo, chvílema je s nim i řeč, ale nic víc v tom nehledej neřekl bych, že bych byl jeho typ," objasnim vážně, mimo rámec našeho škádlení. ,,Hmm, tak si to shrneme..." Dolores si zamyšleně poklepe prstem s rudě nalakovaným dlouhým nehtem po spodním rtu stejný barvy: ,,Hezky oblečenej, uhlazený chování, ve vatě... Řekla bych stoprocent gay. Víš, je ostuda, že to nepoznáš, ale nevidím v čem je problém? " zazáří na mě triumfálním úsměvem. Měl sem celou dlouhou noc o tom přemejšlet. Pracháčova nabídka a to všechno mezi náma... asi mu představa chlapskýho sexu není vyloženě odporná, jenže taky pro to asi vyloženě nebyl zapálenej. Tim to pro mě zvadlo. ,,Kotě, sice tě mám rád, ale tentokrát seš vedle jak ta jedle," nemám problém znít sebevědomě, těch pár příležitostí, co sem měl možnost Pracháče pozorovat v interakcích s jinejma lidma... Skoro si začínám myslet, že k těm v jídle asketickejm způsobům bude patřit i nešustilka. ,,Nezáleží na tom jak to je," Dolores se dotkne mojí tváře, ,,Jsem ráda, že se bavíš a už vypadáš líp, než když si přišel." Ať je to mezi náma jaký to je. Vim, že si o mě dělala skutečně starosti. ,,Děkuju," na oplátku jí líbnu do dlaně. Málokdy, mezi sebou máme vážnější chvilky, je to spíš víc o věcech, který se nemusej říkat a přesto, člověk ví, že existujou.
***ooo***
,,Patrně jsem vám narušil plány na večer, byloť by tedy vhodné, abych šel," oznámí Pracháč, jakmile dopadnu zadkem na židli zpátky u stolu. Stejně jak my s Dolores sledovali jeho, tak pravděpodobně, on sledoval nás, a je mi jasný k jakým závěrům to vedlo. Tak samo se naskýtá moje poznámka, dřív než bych si jí stihl pořádně promyslet: ,,Žárlíš?" Možná sem se zbavil veškerejch choutek týkajících se tady toho patrona nebo si to aspoň chci myslet, ale škádlit ho je vážně zábava. Kor, když zase tak znechuceně ohrne horní ret. ,,Vězte, že druhu takových emocí jsem zcela prost," klidně odvětí, jak má ve zvyku. Jenom já vim, že se se mnou začíná hlídat čim dál tim míň. Láká mě představa, co ještě by se pod tim pompéznim povrchem mohlo dalšího skrejvat. ,,Počkej chvilku," docela reflexivně ho chytnu za ruku, když se chystá vážně zvednout. ,,Dolores je jenom kamarádka, dobrá kamarádka," řeknu bez ohledu na to, že momentálně mám chuť jí uškrtit, když výmluvně našim směrem přizvedne svý Martini, ,,Nebyli žádný plány zahrnující nás dva, co bys narušil a ani nejsou," opožděně si uvědomim, že ho pořád držím. Škoda už je napáchaná, i když se teda neodtáhne, když mu pak dám možnost a ruku nechá volně položenou na stole. ,,Máte vícero takových kamarádek?" zeptá se. Pořád z jeho hlasu cejtim určitej despekt, ale už ne takovej, jako na začátku. ,,Ani ne, řekl bych, že jedna taková bohatě stačí," přizvedlým hrnkem kafe, jí oplatím pozdrav. Zatracená ženská a její všetečný dohady, který teďka vězej i v mojí makovici. ,,Co ty a ženský... chlapi...?" Nějak nevidím extra důvod, chodit kolem horký kaše, a vzhledem k celkově přátelskýmu vývoji večera v tom nevidim ani problém. ,,Jelikož osobně shledávám představu spojení ať už s mužem či ženou poněkud odpudivou, tak nikoliv. Žádné z obého v mém životě." Zrovna tak jako já se na rovinu zeptal, tak on odpoví. Akorát, že ta jeho odpověď mě nechá na chvilku bezeslov. Dost věcí by se tim vysvětlovalo a jedna přestane dávat smysl úplnej. ,,Jako vůbec nikdy?" v duchu hvízdnu, protože asi pětatřicetiletej panic, to je teda něco. Jeho: ,,Ne," je dost stručný, jasný a výstižný. Možná mám sám trochu jedovatou náladu, nebo sem se nakazil od Dolores: ,,Jak můžeš vědět, že je to nechutný, když si to ještě s nikým nezkusil?" Neberu v potaz možnost ruční drezíny, protože už sem ochotnej věřit i tomu, že ani tahle kratochvíle mu nic neřiká. ,,Nepotřebuji se omočiti bych seznal, že voda jest mokrou." Od někoho jinýho, bych to bral za dost dvojsmyslnou narážku, ale nějak nemyslim, že on by toho byl schopnej. ,,Včera to vypadalo jako, že bys byl svolnej, kdybych s tebou chtěl mít sex... Souhlasil bys i přes tohle jaký názory na něj máš?" netajim se, že tohle mi na rozum moc nejde. Jenže on na to jenom sotva znatelně pokrčí ramenem: ,,Bylo-li by to vaší kýženou odměnou, těžko bych mohl vzdorovati," prohlásí. A já mám co dělat, abych uklidnil divnej pohyb okolo žaludku podezřele připomínající navalování. ,,Odmítl jste... mohu znát pohnutky jenž vás k tomu vedly?" zeptá se na oplátku. Zatraceně! Nejradši bych třískl do stolu nebo na něj zařval, jak se mě po tomhle může ptát. Jenže on se tváří jako, že vážně netuší, která bije a zase tak zvědavě mě sleduje. ,,Právě sis na to i sám odpověděl," přinutim se zustat klidnej, ,,Bez ohledu na to, za jak velkýho primitiva a nadržence mě máš, nikdy bych si nezačal nic s někym, kdo by to nevnímal stejně. Může to bejt jenom sex, relax bez vyznávání sladkejch slůvek. A neni nutný si slibovat nehynoucí lásku, ostatně mám pocit, že něco takovýho ani neexistuje, ale vždycky by na to měli bejt dva. Mrtvoly nešukám a tys měl v ten moment pro to stejnej zápal, asi jako obyvatel márnice," možná, že ke konci sem byl víc drsnej, jenže vážně nevim, jak jinak bych mu to měl vysvětlit. ,,Vim, že existujou chlapi, kterym na tom asi nesejde, jenže já sem názoru, že pokud bych se jenom potřeboval zbavit přetlaku, stačí mi na to ruka. Nemusim se obtěžovat s celou tou hrou na svádění kolem ani provedenim. Jenže podle mě bych se tim připravil o to uspokojení z dobře odvedený práce. To se nemůže stát, ani pokud ten druhej by to vnímal jako nutnost. Šlapky uměj dobře předstírat, ale to prostě poznáš. Přimět partnera docela ztratit kontrolu nad sebou, vnímat jeho nebo její zrychlenej dech, okamžik, kdy tě sevře v sobě a pak ten jedinečnej nezaměnitelnej lesk v očích po tom... tohle všechno je stejně elektrizující možná mnohem víc než vlastní orgasmus. Když se to takhle povede, ten jedinej moment pravdy jste součástí jeden druhýho. To, co bylo před tim nebo přijde pak, může bejt lež. Ale tohle ne." Chvilku neřekne nic. Hlavu má mírně nakloněnou k jedný straně, sleduje mě zpoza lehce přihmouřenejch víček. ,,Vlastní hodnota sebeurčení jest tedy vnímána prostřednictvím uspokojení partnera? Mělť jsem tedy pravdu. To celé jest nadmíru sobecký rituál sloužící k podmanění si druhého," bylo by to suchý konstatování nebejt toho jeho nesnesitelnýho vítězoslavnýho lesku v doširoka otevřenejch očích. ,,Jo, možná je," ukážu zuby v úsměvu, jakej by asi možná někomu přišel rozpačitej, jenže já vážně nemám ani ánung, jak z týhle lekce lidství pryč. Úsměv rychle přetransformuju do víc sebevědomý verze, snížim hlas do větší hloubky: ,,Ono někdy i to podvolení se může bejt docela přijemný, když máš toho správnýho partnera, někoho, kdo se o tebe postará, splní ti každý přání dřív, než si ho stačíš pomyslet," střílim od boku. Nejsem si jistej, co by byl tenhle týpek zač, pokud by vůbec byl. Ze zkušenosti vim, že někdy navenek sebevědomě vystupující lidi bejvaj většinou ty nejochotnější děvky v posteli a navíc tomu i nahrává jeho fyzická konstituce. Až moc živě si umim představit jeho chutný štíhlí tělo svíjející se rozkoší pode mnou. ,,Nebo taky můžeš zapomenout na všechno, co sem ti řek a jenom mi věřit, že když už nic jinýho, tak stojí za to si užít vlastní vyvrcholení. Jenže to ti vysvětlovat jaký je, bez oboustranný znalosti, je asi stejný jako vysvětlovat ti svuj dnešní oběd, že jo?" pokus o cynickej úšklebek mi nevyjde o moc líp než zbavit se jistejch nežádoucích představ, opět na mě útočících v plný síle. ,,Takže asi nic jinýho, než věřit mi, ti ani nezbejvá, že ne?" jako by náhodně si pod stolem natáhnu nohy, čirou náhodou se holeněma dotýkající jeho lýtek, když je nemůžeš porazit, hraj s nima- zaujmu stanovisko vůči svejm představám. ,,I když... víš, možná děláš chybu, že se tomu vyhýbáš, z čistě vědeckýho hlediska," udělám delší pauzu. Pracháč mlčí, jako by jenom zvědavě čekal, co ze mě vyleze nebo jenom zase o něčem špekuluje. ,,Protože náhodou vim, že, když se vykašleš na předsudky a dáš tomu šanci, tak to může bejt stejně tak příjemný, třeba jako pití kafe. Do toho se ti taky původně moc nechtělo, že jo?" Vim přesně na jakou strunu se pokusit zahrát, protože, co se zdejšího chlemtání tekutýho téru týče, tak v tom se mnou statečně drží krok. I teď ho sleduju, zamyšleně kolem vnitřních stěn honit v kruzích zbývající hladinu, už třetího hrnku. ,,Dospěl-li bych k přesvědčení, že přeci jen stojí něco za mou pozornost na tomto barbarském rituálu, nezdržím se zde toliko dlouhý čas, bych měl možnost jej okusit," prohlásí po chvíli zase tak věcně. No, nebylo to zrovna rezolutní odmítnutí, že ne? ,,Na nějaký to experimentování se vždycky někde někdo ochotnej najde, jenom záleží na tom, jestli bys chtěl bejt přesvědčovanej...?" Snažim se ignorovat svůj nadějí krapet rozprouděnej adrenalín. Možná má recht a něco na tom o barbarským rituálu bude, protože od určitýho momentu a řekl bych, že to bude asi přibližně stejná doba, kdy tu prvně padla zmínka o panictví, v určitým kousku mě, něco primitivního, základního přímo neutišitelně řve. Dobyvatel. ,,Chtěl-li vy byste býti tím, kdo mne bude přesvědčovati...?" Do háje! Nikdy by mě nenapadlo, že něco řečenýho tak pragmaticky, může vyznít tak zatraceně rajcovně. Možná je to něco o těch jeho tmavejch uhrančivejch očích, co mě v současnosti skoro prošpikovávaj nebo moje divošská potřeba přijmout panickou oběť. Ještě třetí a nejpravděpodobnější možnost, že si prostě jenom chci zašukat a byl bych blázen, po druhý za večer odmítnout někoho, kdo se mi de facto nabízí sám a po druhý vůbec, tu samou osobu, co teďka jeví tu správnou dávku zaujetí ,,Chceš jít ke mně?" Nikdy sem nebyl příznivcem, kdovíjakejch projevů náklonnosti na veřejnosti, a i když si vlastně nejsem jistej, kam až mě nechá zajít, muj byt se zdá mnohem vhodnější.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 9. ledna 2015 v 17:12 | Reagovat

Pracháč je sice vtipnej celou dobu, ale když se doopravdy pokouší o vtip, tak i já na to musím koukat jako blázen. :-)
Výborná část kapitoly. Skvělé slovní přestřelky. Hned jdu na další.

2 Fénix Fénix | 9. ledna 2015 v 17:27 | Reagovat

[1]: :-D Inu, někdy to tak bývá. Teď je otázka, do jaké míry ovšem to vtip byl? :-?  ;-)
Díky moc, snad se bude líbit i ta další. 8-)

3 ell ell | 11. ledna 2015 v 9:07 | Reagovat

K panu Tajemnému se přidal noční dravec, čas ukáže jestli bude mít na Springera nějaký vliv, jako pan Tajemný.
Utápí žal v chlasu, no tak taky bych radši viděla, kdyby ho utápěl v něčí náruči a Dollores to není :D
Půlhodinka filosofování a zvážení Springerových dobrých a špatných vlastností? Ručička váhy se ustálila na nule a náš milý detektiv není ani horší ani lepší než kdokoliv jiný.
Tak tohohle dostat do postele bude fuška, a jestli ho tam dostane tak to jistě bude plnohodnotný zážitek :D, s takovouto ideologií, sotva Springera vyburcuje k nějakému výkonu :D
Takže Springer do toho jde, jsem zvědavá jestli to bude více tragický nebo komický :D, až pan Tajemný zjistí, že se u toho musí svléct :D a pak se zeptá, jestli ta bolest u toho je nutná. :-?

4 Fénix Fénix | 11. ledna 2015 v 15:00 | Reagovat

[3]:Oh, ano. Noční dravec bude mít na Springera též vliv. ;-)
V podstatě by se Tvá přání dala shrnout do souhrnné odpovědi: Nemožné ihned, zázraky na počkání ;-)
Jinak ano, přesně o to šlo, že Springer je jen člověk nic více a nic méně. jeslti mu tahle Pracháčova analýza bude k užitku, to se ještě uvidí. :D
:D Přeci jen, se tolik o parodii nesnažím, takže snad to chlapci zvládnou s důstojností :-D taková zkouška charakteru 8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.