Žárem temnoty- 8. Kapitola

24. prosince 2014 v 15:48 | Fénix |  Žárem temnoty
Přátelé drazí, velice se omlouvám, za tak dlouhou prodlevu. Nějak mne pohltil shon, jaký oobvykle provází toto roční období. Nic méně kapitola je již na světě a vkládám ji právě dnes spolu s přáním příjemného prožití dnešního dne.
P.S. Snad příliš nevadí, že je to ještě syrová neupravená verze rovnou z pod mé klávesnice. Za případné chyby se omlouvám.




Nejspíš za to mohl příval špatnejch zpráv z bedny a nebo prostě jenom to, že od chvilky, co sem najel na dálnici mi lidi kolem přišli šílenější víc než obvykle. Použil sem první možnej exit a stočil svojí plechovanou lásku místo do centra na trasu, kterou tak často nejezdim. Prostě sem jenom potřeboval mít jistotu, že všechno jde jak má. Někdy je holt třeba trocha tý stability a hvězdy věděj, že za posledních dní se v mym životě stalo docela dost podivností, abyh měl důvod zamířit na to jediný místo, který nějakej ten stabilní základ, může poskytnout.

Je ráno, takže ke vstupu použiju zadní branku, protože je to přímá cesta do kuchyně, ve který jsou obyvatelé klasickýho předměstskýho obydlí střední třídy, v tuhle hodinu koncentrovaný. ,,Ahoj, je někdo doma?" houknu mezi dveřma přesto, že veškerou osádku už v ten moment mám jako na dlani. Obraz jako vystřiženej z reklamy na rodinný hodnoty: čupr plavovláska, co zrovna míchá vejce se slaninou u plotny a dva andílci za stolem. ,,Strejdooo!" pozdravjej mě skoro unisono. Nadšení vystřídá jejich zamračený pohledy s jakýma se do tý doby šťourali ve svejch miskách s ovesnou kaší. Znám ty výrazy zrovna jako vím, že tady se dbá na správnou výživu a na žádnej protest se nebere zřetel. ,,Nazdar raubíři!" myslim, že muj úsměv věrně odráží ty jejich vysmátý tvářičky. Prostě to jinak nejde. Miluju je, zrovna jako miluju přesně tenhle pohled a jedinej okamžik něčeho, co by se bez debaty dalo nazvat základním klišé, třeba že bych to na hlas nikdy nikomu nepřiznal. ,,Vy dva, koukejte dojíst snídani!" ráznym příkazem pani domu zamezí jakjmkoliv pokusum děcek využít mě jako klíč ke svýmu osvobození ze zajetí zdravý lomeno nechutný snídaně. ,,Bráško, co ty tu?" zeptá se mě ta plavovláska, co mám za čest nazývat ségrou. Bez možnosti vznést námitku, hnedka na volnej talíř na stole překlopí porci vajec pro mě. Zjevit se tu v tuhle hodinu zkrátka znamená vysloužit si snídani ať se vám to líbí nebo ne. ,,Kde máš muže?" ani se nepokoušim předstírat lítost, že "hlava rodiny" u stolu chybí. ,,Až do příštího týdne na konferenci. Říkal to, když jsi tu byl posledně," počastuje mě jednim z těch pohledů značících: "Neptej se tak hloupě když to dobře víš". Ani jeden z nás nebyl vychovanej ke zbytečnejm kecum jen tak ze zdvořilosti a tuhle informaci, že John je mimo, dobře vim, jinak bych se rozmejšlel, jestli sem přijít mimo domluvený večeře, a to pro změnu ví i ségra. ,,Jo, myslim, že se zmínil, asi mi to nějak vypadlo," pokoušim se z toho nějak vybruslit, protože ten tenkej led, vždycky nepříjemnýho tématu, slyšim už přímo pod sebou křupat. Ségra to kvituje jenom drobnym pousmánim, takže se radši pustim taky do snídaně. S nadšenim o něco většim než cejtim s ohledem na dva páry očí spolustolovníků, co mě bedlivě sledujou. ,,Jak to jde ve škole?" nadhodim téma, aby přišli na jiný myšlenky. ,,Dobře." ,,Super." Dvě neurčitý odpovědi, co se asi u někoho jejich věku ani jiný nedaj očekávat. Je mezi nima dvouletej rozdíl, ale Samantha- plavovlasej copatej ďáblík s rovnátkama, jakožto mladší, svýho staršího brášku, v období "škola je pruda a dospělí jsou vadný" směle dohnala. Možná, že předehnala. Johnny junior je víc přemejšlivej a uzavřenej do sebe než aby nějaký svoje názory nebo i trable ventiloval nahlas. K nemalýmu nasrání svýho otce se fyzickýma rysama podobá víc do naší famílie. Aspoň, co se neposednejch kudrnatejch vlasů týká a pronikavě modrejch očí, jako měl náš tatík a mám i já. Takže v jistom ohledu je to jako by se John senior musel každej den koukat na mojí kopii a to ho nejspíš docela krká. Což čas od času má asi i vliv na jeho přístup k juniorovi. Nebo je to možná tim, že už před pár rokama mu muselo dojít, že mladej nikdy nebude sportovní hvězda ani nějaká extra bedna, co by šla v jeho univerzitních šlépějích a on ve svý nebetyčný omezenosti mu svoje zklamání dává patřičně vyžrat. Né, že by byl kluk hloupej, jenom má svý priority jinde a učení, aspoň to ze školních lavic, mezi ně nepatří. ,,Tak jak to jde s holkama, klukama?" oběma jim položim další otázku. S tajnym pobavenim sleduju, jak se Sam zaksichtí. ,,Co s nima? Sou to paka pitomí!" zatím v tom má ještě docela jasno. Bavim se i tim, jak se její máti na oko zakaboní: ,,Pozor na jazyk, mladá dámo!" napomene jí než úsměv zkryje za závojem vlasů, obrácenim tváře zpět k dřezu. ,,Je to pravda!" způsob, jakym holčina trucovitě našpulí pusu je ne nepodobnej její máti, když byla v jejím věku. ,,Perry Everet mi strčil do skříňky mrtvou myš a pak se se svejma debilníma kámošema skovali a čekali, co udělám až jí najdu," postěžuje si mi a já už tušim, že celá historka bude mít správnou pointu. ,,Co ty na to?" pobídnu jí k dokončení a snažim se nevšímat si při tom mračen předcházejících bouři na tváři její máti. Zřejmě je to příhoda, kterou ještě neslyšela takže zrovna tak jako já skutečně napjatě čeká na pokračování. Sam nenuceně pokrčí jedním útlým ramenem: ,,Počkala sem do oběda a když se nedíval tak mu jí strčila mezi chleby," odpoví stejně nenuceně, ,,Sice si do ní nekousl, ale měl si vidět jak ječel..." Nepovede se mi potlačit pyšnej úsměv: ,,To je moje holka," uznale zkonstatuju. Vysloužim si tim od svojí ségry další káravej pohled: ,,Ještě ji v tom podporuj! ...A ty mladá dámo," plnej zásah mateřský přísnosti obrátí na Sam tou dobou se už snažící potopit do misky s kaší, ,,Pokud tě ten kluk bude ještě někdy obtěžovat tak si v žádném případě nepřeji, abys to řešila podobným způsobem. Příjdeš za mnou nebo za tatínkem my to vyřídíme. Rozumíme si?" holčina zchlíple přikejvne. Možná, že líbit se mi to nemusí, ale vlastně nejsem nikdo, abych se jim pletl do výchovy a nejspíš by to tak akorát přililo pověstnej olej do ohně.
Coby nezaujatá třetí strana myslim, že mám určitou výhodu pohledu zvenčí. Tak jak vim, že jejich tatík by případnej problém neřešil anžto je pan náramně důležitej, moc zaměstnanej vydělávánim lováků než zabejvat se vlastníma dětma a nejspíš by to ani nebylo vhodný. Jasně, dělá to pro rodinu a co vim tak si neulejvá ani jedinej cent, jenže muj názor na to je, že many nejsou všechno a děcka svýho tátu potřebujou. Jenže to je jenom muj názor. ,,Co ty, J.J. Nedávaj ti roštěnky moc zabrat?" Trochu si ještě rejpu do mladýho, kterej na mojí otázku zklopí pohled víc do talíře a mohl bych přísahat, že i lehce zčervenal. ,,Ještě to by nám chybělo, na to má času dost," nechá za sebe odpovědět svojí máti, jenom gestem naznačí, že přesně tak to je. Jak už sem řek, mám nezaujatej pohled zvenčí, kterej mi dovoluje vidět věci, který jeho rodiče neviděj nebo ani nechtěj. Malý drobný náznaky, co v jeho mladym věku nemusej znamenat nic a taky všechno. Byl sem to já, kdo čistě náhodou byl u toho, když si ho jeho spolužáci dost hnusně dobírali a to z jakýho důvodu i to, že sem byl blízko u toho, když měli důvod přestat, zustane asi na vždycky mezi mnou a nim. Sem docela spokojenej s tim uspořádánim, když za mnou choděj a berou mě spíš jako svýho kámoše a tenhle speciální vztah bych nezradil za žádnou cenu. ,,Myslel sem, že by sme mohli o víkendu něco podniknout..." navrhnu, zanechávajíc veškerý předchozí horký témata stranou. Vim, že to co vědět chci a co je v součastnosti pro mě i důležitý se o samotě s nima dozvim snáz. Mimo to mě vážně baví bejt v přítomnosti těhle dvou příšerek. ,,Supééér!" Samantha vystřelí ze svýho místa a dřív než bych se nadál mám její drobný ručky omotaný zezadu kolem krku, ,,Můžem do obchoďáku a v multiplexu dávaj novej horor, máma řikala, že sem na to moc malá, ale kdybys šel taky třeba to dovolí, že jo?... Prosim, prosim, prosim..." poskakuje za mnou, čimž mi i nevědomky drtí současně ohryzek, ale dost dobře si umim představit, že střídá pohled ze svojí máti a mě současně s tim jak se mě nevědomky snaží přiškrtit. Nikdy pro mě nebude dost velká, abych si jí nemohl jednou rukou hravě stáhnout na svoje stehna, stejně jako když byla úplně mrňavej špunt. ,,Uvidíme," přislíbim. ,,Kam bys chtěl jít ty?" zeptám se mladýho, když se Sam chvilku uklidní a složí hlavu na moje rameno. ,,To je fuk," už teď je zvyklej, ustupovat ženskejm, ať už se jedná o jeho ségru nebo máti. Rys, co se mu v pozdějších letech bude hodit zaručeně, možná. A abych byl upřímnej, je to právě on s kym potřebuju dát řeč. Jen tak. Pro klid vlastní duše. ,,Takže sme domluvený? Obchoďák, kino a pak třeba bowling?" mladej sice není moc do sportu, ale vim, že na hry na přístojích, co v bowlingárně nechyběj, bych ho utáhnout mohl. J.J. správně po puberťácku laxně kejve a od Sam si vysloužim mlaskavej polibek na tvář. ,,Si nejlepší," hodnocení, který mě vždycky dokáže nějakym zvláštnim způsobem zahřát u srdce. Přiznám se, sem měkej a tyhle dva by mě dokázali utáhnout na vařený nudli. ,,Ještě to nepřeháněj, nevíme co na to máma...?" s otázkou zvednu pohled k ségře, která přísnym pohledem nahradí ten přitrouble spokojenej druh úsměvu s jakym nás celou dobu sledovala. ,,Ach, jako by na tom záleželo... vy tři si stejně uděláte, co budete chtít," protočení očí a na oko rezignovanej povzdech značící nevyřčený požehnání. Zvenčí se ozve troubení školního autobusu na který oba puboši zareagujou jak na výstřel ze signální pistole. Drapnou bágli a nebylo by jich víc, nebejt matriarchy rodu, co jim u dveří vtiskne do rukou sáčky s obědem a vynutí si dvojí neochotný objetí- na podobný věci jsou přeci oba už dost starý. ,,Ty, nikam!" se stejnou přísností jako používá na ně, mě přišpendlí zpátky k židli když sem se chystal taky tiše vypařit. ,,Chci vědět, co se děje," přisedne si s hrnkama kouřícího kafe, co postaví mezi nás, ,,Nesnaž se mi namluvit, že jsi sem přišel jen tak, že se ti zastesklo po dětech," hned přímo k věci, ,,Má to něco společného s tím co se děje ve městě?" starost v jejích očích mě drtí. Zatracenej mateřskej instinkt. Musí tušit a nejčerstvější zprávy jí neunikly. ,,Přeci nejsme v nebezpečí nebo snad ano? V televizi říkali, že ten člověk si vybírá určité typy..." Zatím, co se usilovně snažim vykoumat, jak nakousnout téma. Určitě sem neměl v plánu svojí malou sestřičku moc vyplašit. Jenže se zdá, že přesně to se stalo, protože se v její tváři zjeví uvědomění a pak hned šok, nevíra, odmítnutí... ,,J.J.? Ne, to ne, nemyslíš si, že by mohl nějakým způsobem... V žádném případě... On je slušný kluk. Žádný narkoman a kdoví co ještě jako tamti," vlasy se jí vlněj na všechny strany, když pomalu vrtí hlavou v popření. ,,Uklidni se, kotě," svojí tlapou překreju její drobnou v něčem, co si myslim, že je dostatečně uklidňující dotek, ,,Neřikám, že mu hrozí nějaký akutní nebezpečí, jenom bych byl prostě rád, kdyby ste byli opatrnější, všichni," poslední slovo zvášť zdůraznim. ,,Fakt je, že poldové věděj houby o tom podle jakýho modelu ten magor jedná a ten kluk včera nebyl o moc straší než J.J.," řeknu. Odolám nutkání se nepohodlně ošít, když si mě ségra prohlíží podezřívavě přihmouřenýma očima: ,,Vždycky říkáš, že máme být opatrnější, když se něco děje, tak proč mám teď pocit, že mi neříkáš všechno?" z nás dvou byla vždycky ona ta chytřejší. Nikdy nebylo snadný jí oblafnout a pokud se jedná o její děcka, dokáže nasadit čich ohaře a zarputilost pitbula, což je asi správný, jen, že to nedělá muj úkol o moc snadnější. ,,Zlato, věř mi tohle je zatím nejvíc, co ti říct můžu protože toho o moc víc sám nevim. Znáš mě, nejradši bych byl, kdybys vzala děcka a vypadli odsud než se všechno uklidní," snažim se dát do pousmání tolik přesvědčivosti, co to dá a asi se mi to na konec i povede, když mi slabej úsměv opětuje: ,,Já vím, jsi náš velký medvěd ochranář," jako na podrtržení svejch slov krouživě drobnýma palcema pohladí klouby mejch rukou, ,,Ale nemusíš se bát, bráško, tentokrát budeme určitě v pořádku..." Nezpočítal bych, kolikrát sem podobný ujištění slyšel a viděl následky takovýho braní na lehkou váhu u jinejch. Jenže nemůžu s tim dělat nic, aspoň ne do doby než budu mít nějakej přesvědčivější argument. ,,Jak tě vlastně mohlo napadnout, že J.J. By mohl být v nebezpečí?" Toliko k těm argumentum. Je znát, že ségře to v hlavě pořád šrotuje. Možná je to jenom vyústění něčeho dlouhodobýho o čem jsme se nikdy nebavili. Jak už sem řek, není hloupá ani tak moc nevšímavá. ,,Bylo by to tak zlý?" sonduju. Znám názor jejího muže na mojí osobu i po týhle stránce, jenže ségře se dostalo stejný výchovy co mě, takže by to bejt problém nemusel. ,,Já nevím," zamyslí se a z jejích rysů se nedá v tu chvíli vyčíst absolutně nic. ,,Asi to není nic, co by si nějaký rodič přál, kdyby si mohl vybrat," poplašeně vzhlídne jako by jí opožděně došel význam, ,,Bez urážky," dodá rychle. Nepokrytě se zašklebim. K upřimnosti sme byli vedený stejně jako k toleranci, takže to od ní beru. ,,V pohodě. Ty víš, že to není žádná katastrofa," řeknu vážně. Sleduju jí, srovnat si za ucho pramen vlasů, gesto co tak dobře znám, když je nervozní, ,,Není, ale také si pamatuji, jaké to bylo, když jsi s tím přišel ty. Pamatuji si, jak to vzal táta a nechci aby si něčím podobným musel projít i J.J. Na víc ty jsi byl jiný. Vždycky ti bylo jedno, co si myslí okolí a uměl sis zjednat pořádek. On takový není. ...Víš, někdy o něj mám vážně strach. Asi bych měla být ráda, že se vyhýbá problémům a nedělá někde kdoví co jako jeho vrstevníci, ale někdy... vážně bych si přála aby byl víc jako my v jeho letech... rouhám se, co?" prchavej úsměv na chvilku rozptýlí ustaraný vrásky. ,,My dva byli pěknej párek grázlíků, že jo?" pozorovat nás někdo zvenčí, mohl by vidět naprosto totožný nostalgický pohledy a přitroublý úsměvy, když v krátký pauze si asi oba vybavujem výčet našich dětskejch vylomenin, co sme provedli ať už sami nebo společně. ,,Teď už je jiná doba. Myslim, že děcka jsou jiný a svět kolem taky. Ať už se bude dít cokoliv a s J.J. to dopadne jakkoliv, řekl bych, že je důležitý aby věděl, že vždycky má tebe na koho se spolehnout a za kym jít a mě když přijde řeč na chlapy," to poslední dodám s šibalskym mrknuti, jaký dokáže mojí sestřičce vykouzlit skutečnej úsměv na rtech. ,,To raději ne. V tomhle jsem ráda, že není po tobě. Stejný proutník jako ty. Ještě si to dobře pamatuji, že jsi nenechal nikoho na pokoji a zůstalo ti to," napomene mě se smíchem.Vždycky sem byl hrdej na svůj talent umět jí rozesmát za všech okolností. ,,Co je, chodili za mnou sami," bránim se vesele. Nějak bezděčně oba zabloudíme zpátky časem do vzpomínek, a sice k jedný konkrétní. ,,Jistě, hlavně kluci přímo za tebou lezli do okna a já pak dostala od táty vynadáno, když přichytil Tonyho VanKammpa u nás na dvorku. Za nic na světě si nenechal vysvětlit, že tam nepřišel za mnou," i po těch letech zní dost vyčítavě. Bodejť by ne. Tehdy z toho byl docela bugr, ten kluk byl zhruba v mym věku a ségra ještě skoro tatíkova malá princezna, takže dle jeho soudu, měla na pánský návštěvy času dost. ,,Hej, já se mu to pokoušel vysvětlit!" ohradim se. Když sme spolu sami, je to skoro jako bejt pořád děti. Rozhodně co se našich půtek týká. ,,To ano, pak jsem dostali oba, ty navíc, že mu lžeš a snažíš se mě krýt," připomene, s tichým zasmánim do hrnku už dávno vychladlýho kafe. ,,Tak zlý to zase nebylo, co si pamatuju, tak tatík jenom děsně ječel a měl ten svuj proslov..." Zabere to ještě pár dalších hrnků než probereme všechny naše společný průšvihy a ráno přijemně přejde do poledne.

***ooo***

Pokud ste na ulici, nemáte kam jít, neumíte nebo se vám nechce čórovat, ste moc hrdý přijmout charitu a ještě ste nedospěli k prodávání svýho těla, aby se utišil ten řev žaludku, kterej bejvá čim dál tim větší, existuje ještě jeden způsob, jak relativně snadno přijít k pár drobnejm a sklence práškovýho džusu se sušenkou jako bonus. Není to pro každýho a pravidla tu sou dost přísný. Než vás přijmou do V.I.P. upírskýho klubu, a nebo taky za dárce krve a jinejch tělních tekutin chcete-li, předchází tomu testy. Na drogy a přenosný choroby, takže lecjakou smažku nevezmou. Z jinýho úhlu pohledu by s dalo říct, že se tu dá najít kvalitní zboží se zárukou. Tak nějak začínám tušit, že v klubech ani pajzlech se nechytám, a mimo to gorily v těhle místech, maj už touhle dobou pohotovost, takže by se nechytal ani ten zmetek po kterým jdu. Možná, že tohle mohl bejt ten důvod, proč si místo šlápoty, za další oběť vybral docela nevinnýho kluka. Vzhledem k tomu, že neuspěl, moc bych za to nedal, že svůj pokus zopakuje, co nejdřív. Touha zabíjet je stejná jako všechny ostatní touhy- démon, co hryže dokud nedostane to svý. A i když o tady tom sráčovi nevim nic jinýho, zaručeně vim, že bude přesně tenhle ten případ. Ty jeho dravčí oči mě v duchu pronásledujou celej den. Zrovna jako znovu objevenej pocit, že sem sledovanej.

Čekárna v krevní bance je dost přehledný místo. Vlastně vyjma lehce vyžilý ženštiny za přepážkou, vyhlížející dost krvelačně, je tu jenom pár dalších lidí. Některý si čekání krátěj vyplňovánim obsáhlejch dotazníků, jiný jenom tak zabíjej čas civěnim do prázdna. Je jasný, že podřimující santus, kterýmu čouhá z kapsy lahev s chlastem se sem přišel jenom vyspat. Zrovna jako u mladýho párečku ještě skoro dětí tulících se dost blízko k sobě, že jim skoro stačí jenom jedna z nepohodlnejh plastovejch židlí, je skoro jasný, že se víc zajímaj kde si uzmout chvilku pro sebe bez neustálý nutnosti hlídat si záda. Vyberu si zrovna je na malej přátelskej pokec: ,,Ahoj," začnu. Holka ke mně vzhlídne s nedůvěrou a dost možná i strachem v silně podmalovanejch a trochu rozmazanejch očích. Nejspíš nemá dobrý zkušenosti s korbama mýho ražení. Její přítel jí dost ochranitelsky obtočí ruku kolem ramen a zazírá na mě vyloženě dost nepřátelsky. Neřikaj nic. ,,Potřebuju vědět jestli ste si nevšimli tohohle týpka," vytasim se hned s faxovim přepisem portrétu toho hajzlíka, co s nim půl dne obrážim podobný štace, ,,Tady nebo někde jinde..." zrovna jako u těch před tim, páreček jenom svorně zamítavě pokroutí hlavama. I když ve způsobu jakym se na portrét zadíval ten kluk mi přijde, že možná by mi k tomu měl co víc říct. Asi chápu. Když je člověk vážně ve svrabu dělá věci, jaký by jindy nedělal a nejspíš se mu je nechce rozhodně přiznávat někomu s kym sdílí skoro manželskou matrac kdo ví kde. Zase by se mi hodil malej odpoutávací manévr. Jenže kde vzít a nekrást. I když jak se tak rozhlížim po čekárnovim hangáru sloužícim coby přijímací centrum pro rozličný kliniky, možná, že krást bych ani nemusel, jenom by stačilo někoho zmermomocnit. ,,Ještě se uvidíme," kejvnu na ty dvě štěňata a docela nenuceně si to namířim konkretnim směrem. Moje tušení, že sem sledovanej, bylo docela opodstatněný i když se dotyčnej snaží bejt trochu nenápadnej. Teda mě nenapadá jinej důvod, proč by se jinak usiloval zplynout v jedno s nejbližšim sloupem. Jenže já taky nejsem žádnej zelenáč a nejspíš sem se uměl ukrejvat už v době, kdy s timhle prezentem jeho fogy cikal po plotě. ,,Zase si zabloudil?" vynořim se z druhý strany sloupu než by mě Pracháč čekal i když teda k mýmu zklamání se netváří nijak extra překvapeně. ,,Nikolvěk, mám zde vlastní poslání," zatáhne tim svým nóbl stylem a zamíří si to se vší parádou rovnou k bytelně stavěný sestře u okýnka. Bez přemejšlení ho následuju poněvadž cejtim, že by to mohla bejt za chvíli sranda, což se mi ještě potvrdí, sotva blejsknu očima po nadpisu za jejíma zádama. Postavim se po jeho boku, abych měl na šou tu nejlepší řadu, což sem asi neměl. ,,Náhradní matka je tu s vámi nebo dorazí později?" zeptá se ta dobrá žena, šoupající před nás automaticky patřičnej dotazníky pro předběžný vyšetření, podle její otázky hádám, že k umělýmu oplodnění, co absolvujou páry stejnýho pohlaví, co si chtěj opatřit sviště. Je to tim pádem ještě lepší než sem vůbec mohl doufat. Pracháč snažící se udržet dekórum si k sobě přitáhl desky s formulářem. Sleduju, jak se při otázce ty jeho dokonalý obočí trochu smrsknou k sobě a jedno přizvedne. Ženská, který světle modrý oči v kombinaci s brunátnejma tvářema, dodávaj trochu telecí vízor ještě podtrženej se zjevnym nepochopenim, proč tak dlouho trvá odpovězení na tu její triviální otázku, těká z jednoho z nás na druhýho. Asi zcela jistě se za to budu smažit v pekle, ale vážně se tim bavim, specialně v okamžiku, kdy se lehce dotknu Pracháčova hřbetu, napjateýho poněkud víc než by bylo záhodno: ,,Matka si přijde pozdějc," zářivě se usměju na sestru a ona na nás. Mohutnej hrudník se jí nadme a vypustí v něčem dost připomínající blaženej povzedch nejspíš nad tak hezkym párečkem. ,,Pojď miláčku, vyplníme to společně," volnou ploutví sbalim desky určený mně a tou druhou pobídnu Pracháče, tou dobou spíš připomínajícího malý zmatený zviřátko, bez debat do pohybu. Nenápadně sí musim zkousnout spodní pysk do zubů, abych si udržel vážnej ksicht, když ho sleduju za chůze študovat otázky v papíře. Konec obočí mu už dělá celkem pravidelnej i když sotva patrnej prostocvik v ustálenym intervalu; nahoru, dolu, ztáhnout a znova. Když podle mýho odhadu dojde se čtenim asi tak do půlky první stránky, obočí se mu ustálý v lehkym zamračení s jakym ke mně od papíru vzhlídne: ,,Tyto otázky zde a ta žena tam... Domnívá se, že jsme vhodní k plemenitbě? My dva společně?" Už se moc nepozastavim nad asi tou nejdivnější formulací, jakou sem kdy slyšel ani nad tim, že si přesně nejsem jistej, co je důvodem toho jeho zmatku. Ale musim přiznat, že mě baví. ,,Myslel sem, že to bylo účelem toho tvýho poslání," prohodim nenuceně. Jo, vážně skončim v pekle. Jenom na chvilku se tou jeho neprostupnu maskou mihne výraz ne nepodobnej klukovi přisiženýmu při krádeži sušenek než se zase ztáhne do sebe. ,,Klídek, lásko, nemusíme se množit a určitě si mě nemusíš brát," ujistim ho se svim nejžoviálnějšim úsměvem. Začínám pochybovat, jestli se to jeho obočí ještě někdy v budoucnu uklidní protože teď mu zase vylítne skoro až ke skráni: ,,Vskutku se domníváte, že je nezbytným zovati mne těmito poněkud důvěrněji zabarvenými osloveními?" Myslel sem, že mu ten muj první pokus unikl, ale zdá se že ne. Lehce pokrčim ramenama: ,,Nelíbí se ti to? Nevim, jak ti mám řikat...?" zkusim svoje štěstí, jenže on nehne ani brvou a rozhoodně se nemá k tomu, že by se mi teď hodlal představit. ,,Pokud vám to tak vyhovuje..." jemně pohne hlavou, což beru jako jeho ekvivalent k pokrčení ramen. I když sem před tim neměl v plánu pokračovat, uzavřu sám se sebou sázku, že bych se na to ještě podíval, jestli se mi povede nebo ne z pana Tajemnýho jeho jméno vyrazit. ,,O.K. Zlato," hned se jmu otestovat tohle nový uspořdání, ,,něco bych od tebe potřeboval," lehce ho zastavim, na cestě k východu. ,,Vidíš támhle ty dva?" kejvnu k párečku pořád se k sobě tisknoucímu v dárcovský sekci, ,,Bodlo by kdybys na chvilku zabavil tu holku... potřebuju dát řeč s tim klukem, ale hezky v klídku," ještě sme dost daleko z jejich doslechu takže zbejvá dost prostoru vyimprovizovat strategii. Skoro mě zaskočí vzdor jakej se najednou ukáže v těch jeho hnědejch očích, který znenáhla z obvyklý bezvýraznosti se zdaj plát samotným ohněm pekelnym: ,,Nebudu ji bodat a rozhodně nebudu účasten vašeho namlouvacího rituálu s tím mladým mužem," pronese upjatějš než sem ho kdy slyšel, a já si všimnu i pulzace zaťatýho svalu na čelisti. ,,Né, ty tupče, jenom chci abys na ní byl chvilku milej a zabavil jí. Tamto je její přítel a dost možná má nějaký informace k případu, kapiš?" moje chyba, asi sem ho měl zasvětit rovnou, ,,Zajímala tě přeci ta věc kolem parťáků. Tohle se tomu blíží," pokoušim se ho motivovat, ,,Jenom trocha společenský konverzace, chápeš ne?" předpkládám, že tohle s jeho vystupovánim by mohla bejt práce přesně pro něj. Jedno, jak mě bolí to přiznat, ale on je přesně ten seriozní typ, co v některym druhu lidí budí důvěru, jakou já nikdy nemám šanci. ,,Kapiš," zdá se, že tohle slůvko se mu skutečně zalíbilo i když se nezdá o moc uvolněnější než před tim. Rozdělíme se. Já zaujmu stanoviště u automatu s kafem nedaleko dvojice, odkud mám dobrej přehled a kluk, kterej mě, jako správnej ochránce, celou dobu nezpustil ze zřetelu, má výhled na mě, když mu ve vhodnou chvíli prstem naznačim: "na slovíčko". Je to v ten moment, kdy Pracháč si k párečku přisednul. Zase takhle z povzdálí mám dost času i prostoru bejt svědkem tý jeho plynulý elegance s jakou kolem něj kabát zavíří v půl obratu zaujímající místo i následnej ladnej způsob jakym si složí dlouhý nohy a dlaně nenuceně zpočinou přes hlavici hole. ,,Máme dnes krásný den, že?" slyšim ho řikat. V duchu protočim oči. Nenapadlo mě, že tu mojí hlášku o společenský konverzaci vezme tak doslovně. Na každej pád zabralo to. Nevěnuju pozornost tomu, co dál říká, jenom vidim, že holka se po chvíli začne uculovat a kluk se zřetelnou výmluvou, že jde pro kafe, je opustí. Teda ne že by ani na vteřinu je přestal sledovat. ,,Můžeš bejt v klidu, je to muj parťák," ujistim ho hned na úvod. Kluk přikejvne, že bere na vědomí, ale pořád je aspoň trochu sleduje. ,,Myslel sem si to, ale není jako žádnej polda kterýho sem kdy viděl," neubrání se komentáři. Já se zdržim nějakýho vysvětlování. Asi bych ani dost dobře nemohl někomu jinýmu vysvětlit přítomnost dotyčnýho, co je i pro mě záhadou. ,,Tak jo, vypadals, že bys mi chtěl něco říct..." vybídnu ho. Během toho, co čekám jak stroj s tichym předenim vyřídí objednávku. ,,Ten chlap na kterýho ste se ptal..." začne trochu nejistě, ,,možná sem ho zahlídl. Je za to nějaká odměna?" nejistota je ta tam a vystřídá jí pokus o prohnanej úsměv, kerej by měl o něco větší efekt neodrážet se v příliš mladickejch črtách. Drobáky, co sem nasázel do automatu, patřej mezi jedny z posledních exemplářů mýho momentálního rozpočtu, takže nejsem zrovna dvakrát říčnej do nějakýho velkýho uplácení. ,,Uvidim, co se s tim dá dělat," hodim okem k Pracháčovi, očividně zabranýmu do konverzace s tou roštěnkou. Teda on spíš jenom tak naslouchá jejímu cvrlikání. Nejspíš bude pozdějš čas pokusit se vyrazit z něj další zálohu. ,,Pro začátek kafe a sendvič?" navrhnu. Ne, tyhle lidi nejsou v balíku a slušný jídlo třeba, že z automatu má pro ně stejnou cenu jako porce humra někde na banketu. Což mi dokáže tim, jak lačně šmátne po nabídnutom kelímku. Nenapije se z něj. Vim, že ho nechává svý holce. Gentlemanství u někoho na samym spodku potravinovýho řetězce je mnohem častější než u tý honorace, která je s tim obvykle spojovaná. ,,Je to asi tak dva tejdny zpátky. Viděl sem ho poflakovat se dole u starýho přístavu..." zpustí. No není to zrovna nejžhavější stopa a taky mi na tom pár věcí nesedí. Jenže na druhou stranu není to moc daleko od toho, kde našli Jimiho. ,,Co tys tam dělal?" zeptám se trochu podezřívavě. Pravděpodobnost, že mi kecá je zhruba padesát na padesát. Co vim, tak odjakživa tyhle rajony patřej jen ženskejm štětkám a dealerum. ,,Já... no měl sem tam nějaký vyřizování..." Kluk přešlápne z nohy na nohu a jako by náhodou si vyhrne rukáv mikiny. B. je správně. Naskytne se mi pohled na pár stop po vpichách. ,,Hele to bylo ještě před Amber, teď se snažim bejt čistej... ten týpek tam byl a já si ho všiml protože jestli chce člověk přežít tak musí mít oko na magory a tenhle byl pořádnej. Kravaťák a to všechno, na první pohled velkej pán, jenže ta holka, co se ho první snažila klofnout, tak jí tam málem umlátil na místě. Teda asi ne. Jenom že jí prostě tak odhodil jako by byla jenom nějaká zatracená loutka a ona letěla slušnejch pár stop rovnou k popelnicim a dost dlouho trvalo než se probrala a on prostě šel jenom dál. Jak řikám magor..." Poslouchám ho a cejtim, jak se mi na čele formujou vrásky. Ať by to někomu jinýmu mohlo znít sebepřehnanějš, nesměl bych mít svojí osobní zkušenost. Ty kulky tam včera, prostě aspoň jedna z nich měla trefit cíl. ,,Kolik si toho v sobě měl?" přesto se zeptám. Kluk hned hbitě zvedne ruku k přísežnýmu gestu: ,,Ani ťuk, vážně. Teprv sem čekal než něco dostanu. Mělo mě napadnout, že mi nebudete věřit," mrzutě zahučí. Otočí se k odchodu a já ho zastavim: ,,Počkej, dejme tomu, že ti možná věřim. Nebudu ti řikat důvod, ale dejme tomu..." zdá se, že tomu je pro změnu ochotnej uvěřit on a trochu se zklidní. ,,Víš, kam šel pak?" položim další otázku. Na to jenom neurčitě pokrčí ramenama s lehkym nerozhodnym škubnutim koutku. ,,To bylo na tom taky to divný... než sem se vzpamatoval tak byl pryč. Prostě zmizel. Jen tak." Tomu už sem ochotnej věřit mnohem míň, protože jak známo tak lidi se jen tak nevypařujou do luftu. Aspoň teda, co vim. ,,Jestli je to všechno, tak už bych měl asi jít," nervozně se ošije a mě tim vytrhne z přemejšlení. ,Jo, jasně. Bezevšeho," odsohlasim. Momentáleně nejsem štonc vykoumat, čim jinym by mi mohl bejt užitečnej. Přece jenom... ,,Máte kde bejt?" znova ho zabrzdim v půli kroku. Těkne pohledem k těm dvěma a pak hned začne zkoumat nemocniční linoleum, kerý mu asi musí přijít náramně zajímavý. ,,Vždycky se něco najde," zamumlá, že je mu sotva rozumět. Ruce zanořený hluboko do kapes a špička tenisky rející v lině, mi daj clkem přesnou představu, jak to s těma dvěma asi je. Taky zalovim v kapse. ,,Neni to zrovna Ritz, ale je tam čisto. Jmenuju se Springer, řekni, že tě poslílám," vtisknu mu do ruky kartičku s adresou motelu. Jeho majitel mi ještě z policajtskejch časů dluží jednu malou laskavost. Kluk jí chvilku zmateně študuje.

,,Páni... asi díky, ale proč...?" soustředí se na mě a jí vim, že hledá znamení nějakýho háčku. Neurčitě pohodim ramenama. Nemám pro něj odpověď. Možná, že kdybych se chtěl babrat v tý bezedný temný propasti, který jiný řikaj svědomý, zjevilo by se tam něco jako "Protože chci dostat aspoň dva lidi z ulice" nebo "jenom proto, abych věděl, kde vás najít kdybych ještě něco chtěl". ,,Drž se jí a snaž se zůstat čistej," oba chvilku sdílíme pohled na drobnou blondýnku, pořád se vybavující s mym Pracháčem. Možná to znělo jako klišé, jenže ty dva maj muj nevyslovenej obdiv. Milenci, nemající nic jinýho než jeden druhýho. Jo, Springu, měkne ti mozek, starouši." Sám nad sebou se musim ušklíbnout. Aspoň, že v tuhle chvíli, za podivnýho patrona nejsem sám, protože mám možnost sledovat, jak když se mladej vrátil ke dvojici, Pracháč se hned zvedl s tou svojí drobnou úklonou působící až přemrštěně zdvořile: ,,Paní, děkuji, za rozhovor." Holka na něj vykulí oči a pak se zahyhňá do dlaní: ,,Tohle mi ještě nikdo neřek... No já asi taky, ráda sem vás poznala," přidá svojí zdvořilost než začnou s klukem znovu spoluzkoumat vizitku.

,,Páni, asi si udělal dobraj dojem," uznale zhodnotim. Je zajímavý sledovat, jak ztrnulou zdvořilost v Pracháčovejch črtách vystřídá plná arogance, sotva zmizíme z doslechu těch dvou. ,,Samo sebou, zatáhne. ,,A co vy? Jal jste se opět páchati dobrodiní?" Nejspíš mu ten muj malej tah neunikl. Na rozdíl od něj se široce zazubim: ,,Samo sebou," jenom slova použiju stejný.

***ooo***

Věděl sem, že šanci uspět mám přibližně stejnou asi jako morče v Peru na přežití fiesty, jenže z nedostatku lepšího nápadu, mi nic jinýho nezbylo než vydat se po vychladlý stopě. Se svym věrnym stínem, kterej se mi držel v patách jako žvejkačka na podrážce, co se jí ne a ne zbavit. Ne, že by mi zase byla jeho společnost zas tak docela nepřijemná. Vlastně v pár momentech sme vedli docela zajímavou konverzaci a řekl bych, že jeho přítomnost nebo ne nedělala žádnej rozdíl ani ve vyšetřování, protože domorodci nebyli o moc sdílnější ani tak. Pokoušel sem se ptát po tý napadený rajdě, jenže se zdálo, že ta s po tom, co jí pustili ze špitálu rozhodla změnit obor na bezpečnější branži a dělá pomocnou sílu ve výběhu šelem snad někde v jedný zoo ve Friscu.

Pokračování příště....

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Jaké máte rádi kapitoly?

Dlouhé
Kratší

Komentáře

1 KATKA KATKA | 24. prosince 2014 v 21:32 | Reagovat

za tak skvělý díl ti budiž odpuštěno to čekání :-D moc se mi líbí vztah který má k segře a je to bezva strejda , velice mě pobavila situace kdy stačilo tak málo a mohli mít s pracháčem miminko :-D no tak snad příště :-D

2 Fénix Fénix | 25. prosince 2014 v 1:55 | Reagovat

[1]:Děkuji velice, Si dobře uvědomuji, že s tím natahováním jsem asi na odstřel. :-D Vlastní famílie nemaje, tak má aspoň na kom se realizovat. :-D Jo, tentookrát to bylo o fous, tuším, že na podobné situace budou experti.:-D Bude úspěch, jestli se někdy s pracháčem dopracují alespoň k nácviku výroby. ;-)  :-D

3 Kim Lula Kim Lula | Web | 25. prosince 2014 v 21:27 | Reagovat

Na to, že jsem dnes chtěla dělat nějakou produktivní činnost (třeba seminárku), jsem celý den hltala tuhle povídku (místo oběda) (a večeře...), ale nelituji, haha. Po dlouhé době konečně něco, co mě doopravdy nadchlo. Z pana Pracháče trpí roh mojí skříně, jelikož do něj mlátím hlavou takřka pokaždé, když ten chlap otevře pusu. Stane se. Upřímně mě zajímá, zda se ti dva někdy k něčemu, co alespoň vzdáleně připomíná sex (natož vztah), někdy dostanou (za předpokladu, že je to ve tvých plánech), protože jestli ano, tak to chci sedět v první řadě s miskou popcornu. Předpokládám, že v tu dobu oblohu proletí stádo jednorožců, haha. Nu, ve zkratce, jsem opravdu nadšená tímhle dílem. Velmi, velmi nadšená :D

4 Fénix Fénix | 26. prosince 2014 v 0:04 | Reagovat

[3]:Doufám tedy, že to nebyla příliš dietní krmě. Ačkoliv dle toho pochvalného komentáře, jehož si velmi cením, tak snad věřím, že ne. :-D K odpovědi na otázku; řeknu to asi takhle, bylo by patrně na místě si už připravit misku na popcorn a fotoaparát na ty jednorožce. Přeci jen, ti se na obloze nezjevují každá den. :-D  ;-)
A já děkuji, děkuji velmi. :-D

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 26. prosince 2014 v 18:41 | Reagovat

Jů, nová kapitola. Tolik dní na ní čekám a nakonec bych to promeškala. Tohle byl vtipný díl.
Chudák pracháč. Určitě ho to s tou adopcí uvedlo do rozpaků a do šoku. Takhle mu ubližovat. I když ono je ho taky dost. :D  :D  :D

6 ell ell | 26. prosince 2014 v 20:50 | Reagovat

Zdá se mi to, nebo je ta hovorová řeč trošku "přitažená za vlasy", to bude tim nadbytkem kratkych "i""y" :D
Čtrnáctidenní stopa, tak to Springere, přeji šťastné pořízení.
Dobrý skutek se počítá, aneb, každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán :-?

7 Jana Jana | 27. prosince 2014 v 7:22 | Reagovat

Jestli nám po každém delším čekání naservíruješ TAKOVOU kapitolu, tak si mileráda vždycky počkám. :-)
Stalo za to si na ni počkat.
Byla výborná.  

Od teď pro mě bude podivný Pracháč navždycky už jen Zlato:-). To k němu naprosto sedí.

Tahle povídka mě baví. A baví mě pořád víc a víc.

8 Fénix Fénix | 1. ledna 2015 v 9:23 | Reagovat

[5]:Na pohodu. 8-)Tady odsud to už nikam neuteče. ;-) Na rozdíl od těch ještě nezveřejněných částí, co má jistý nejmenovaný "klikař" v pokaženém kompu a momentálně se k nim nemůže dostat. :-x :-DSprávně, Pracháče je někdy dost a tím pádem potřebuje dostávat kapky, aby si uvědomil že život obyčejných lidiček není žádný med, zvlášť když mi se na tom bavíme. :-D I když jeho není zase tak lehké vyšokovat, pár oddechovějších kapitol je před námi. 8-)

[6]:To bude jen dojem s těmi í/ýčky. ;-) Mám pocit, že jich tu není víc než obvykle i když občas mi to dává zabrat, aby mi ta Springerova mluva nějakýmztravitelným kompromisem vylezla z pusy/klávesnice. :-D
Zase pořád lepší prošlá stopa než žádná, že ano. Možná mu to něčemu i bude. :-D
Tak jest. Jak se říká cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysli, zvlášť ve společnosti v jaké se nachází. :-D

[7]:Velice děkuji. :-) Se vynasnažím seč mi síly spolu s inspirací budou stačit, aby za to stály i ty další kapitoly a ne jen snad při delším čekání, ačkoliv právě to, dík selhávající technice, opět zrovna hrozí.
:-DZlato to on Pracháč je. Podle detektiva dokonce i prý poklad- jen ho zahrabat. :-D ;-) Ale mne těší, že se označení líbí. :-)
Ještě jednou díky. Pobavit a zaujmout je nejvíc, co si snad každý autor může přát. :-)

9 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 17:46 | Reagovat

Já jen doufám, že na mě čeká kapitola, kdy sexuálně přitežlivá nadpřirozená bytost - Pan P, bude opíchán ex-poldou Panem F. Vlastně, ani nevím, co s tím pořád mám, takže se mě vůbec neptej. *3*
Jinak dost váhám se vrhnout na další kapitolu. Tak nějak mi ta povídka přirostla k srdci a deprimuje mě, že za 11 kapitol, je "poslední" kapitola. Myslím, že čekat na další mě zabije.
Koukej, co mi děláš! q.q Necháváš mě milovat tento úžasný příběh. Nemáš třeba v plánu ji vydat i v knížní podobě pro fanoušky? Já bych to ocenila. Spolu s nějakým super dlouhým věnováním. *Šulí se jak měsíček na hnoji!* *3*

10 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 18:07 | Reagovat

[9]: Ber to tak, že čím dřív se do toho vrhneš, tím dříve budou ty píchací kapitoly, že ano. ;-)
To zas tak hrozné nebude vzhledem k tomu, že většina těch nadcházejících je dvojitá porce, takže je to teoreticky jako by 22 kapitol.- Pozitivní přístup. 8-) Novou už mám prakticky hotovou. ;-)
Možná vydám knižně pokračování. ;-) Pokud by k tomu došlo, tak určitě na své věrné komentující čtenářstvo nezapomenu s věnováním. :-D
Ale vážně, dík, že jsi příběhu dala šanci. Těší mne, že se ti líbí. :-)

11 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 20:22 | Reagovat

[10]: No ... to máš pravdu. Někdy fakt nepřemýšlím.
Počkat, teď jsem zmatená! Jako, že vydáš 2 sérii knižně? Nebo 20 díl?! To bych se fakt pobavila! -.-"
Ale vůbec netuším, jak nesmírně by mě potěšila "knížka" od tebe na mém regále. *3*

PS: Doufám, že ty mé vraždící výlevy nebereš moc vážně. Ve skutečnosti tě za ty povídky miluju. MUHAHAHAAHAHAHAH! *3* xD

12 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 20:48 | Reagovat

:-D Jen výhoda, někoho, kdo ví.
No jasně. I tady plánuju druhou sérii. Respektive další "knížku". Já jsem takový neskromný člověk. Alespoň ve své fantazii.
Otřepané klišé snad všech internetových autorů, vážně něco svého vydat. Vdechnout skutečný život drsňáckému bisexuálnímu detektivovi. Nebylo by to špatné. 8-) O.K. zpátky na zem. nestane se to. :-D
P.S.: Neberu, tedy beru ale ne nijak zle. Když mě lidé chtějí zavraždit i to beru jako formu uznání. I negativní emoce, jsou emoce a umět vzbudit emoce je rozhodně dobré znamení.8-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.