Žárem temnoty- 7. Kapitola

28. listopadu 2014 v 22:22 | Fénix |  Žárem temnoty
Uf! Všimli jste si, jak ten čas strašně letí? Opět další týden odchází a s ním nová kapitola přichází. Těší mne, jak se rozrůstá počet komentujících. Všem vám velmi děkuji. Snad se i tato část bude líbit. Už se začínáme v ději někam dostávat. Možná.



7.kapitola

Den nebyl zrovna nejvydařenější už jenom kvůli tomu, že sem ho valnou část zabil pendlovánim po servisech a vrakárnách, když už sem chtěl mít čelní sklo v cajku, co nejdřív a nespoléhat na servismanskej šledrián, až se jim milostivě povede patřičnej model někde sehnat a danou námahu si nechaj patřičně zacvakat. Pro mě to teda byl spíš problém toho času a taky fortele, anžto dost z těch mladejch kluků, co si dneska řikaj servisáci, tak je v koncích, pokud se auťák nedá napíchnout na kompjútr a museli by si umazat ručičky pořádnou prací. To, že Jenny se mi ještě neozvala, mi taky na náladě nepřidalo i když rozumim tomu, že s Petersonem za prdelí a s tim všim, co se tu kolem děje, má asi práce nad hlavu a moje požadavky sou někde na poslednim místě žebříčku jejích priorit. K podpoření tý všeobecný mizérie, moje starý tělo přišlo k sobě po včerejší bitce, a já se od rána cejtil jak dobře naklepanej biftek. Chlapa to vždycky nasere uvědomit si, že už není nejmladší a doba rekonvalescence po takový akci, se prodlužuje úměrně k přibývajícím letum. Takže jediný na co teď myslim je pořádná horká sprcha a gábl, chvilku si oklepnout než se rozhodnu, co dál. Že něco neštimuje si všimnu dřív než vlezu do kvartýru. Starej trik se sušenkou pod rohožkou, která je teď rozkřuslá, jak se kolem mejch dveři ochomejtal někdo, kdo neměl zdání o tom, že tam je. Jo tohle je ten případ, kdy přijde na řadu Becci a já jí vytáhnu z pouzdra připravenou do akce, jelikoš si nejsem jistej, co mě tam ve vnitř čeká. Teda spíš kdo. Jedno je jistý, že asi nebude mít nejlepší úmysl, jinak by respektoval právo mýho soukromí. Nezpočítal bych, kolikrát už sem stál v podobný situaci s její chladnou vahou v obouch rukách, prstem na zpoušti, se srdcem divoce bušícím v hrudi očekávanou akcí, každym svalem napnutým a smyslama zbystřenýma adrenalínem. Vždycky stejnej okamžik kdy si připadám neskutečně živej, protože vim, že za chvilku už by to mohlo bejt jinak. Zaběhlej postup. Rozkopnout dveře, krejt se za nejbližšim rohem, připravenej vystřelit na cokoliv by odkud koliv mohlo vyskočit. Nevyskočí. Muj nezvanej host si v klidu dřepí na sedačce a jenom lehce zdvyženym obočim ohodnotí moje apartní antré. Ani s nim nehne, že čučí do hlavně osmatřicítky, kterou teda hned zajistim a dám zpátky do pouzdra. Odbajchnout si klienta je kontraproduktivní bez ohledu na to, jak otravnej je. ,,Jak ses sem dostal?" zamručim. Momentálně nezchopnej se rozhodnout, co mě krká víc, jestli jeho přítomnost nebo zbytečně vyvrácený dveře, co bude třeba opravit, dřív než se to domákne domácí. ,,Byloť odemčeno," odvětí. Ani omylem. Pomyslim si. Můžu bejt jakoliv chaotickej, ale taky sem dost paranoidní, než abych nechal jen tak komukoliv, volnej přístup do svýho kvartýru. ,,Nenacházelť jste se ve své kanceláři, ten dobrý muž dole nasměroval mé kročeje sem." Jo, to už by dávalo větší smysl. Nevýhoda mít bejvák nad kanclem a hodně vlezlýho domovníka, co si neumí hledět svýho. Nejspíš ho sem i pustil. Dál to nezkoumám. Odhodim bundu na jednu z mála volnejch ploch v podobě nezabordelenýho vršku malý komody, vrhnu se k ledničce vychlazenym zrzkem zpláchnout den. Pracháč zase nevypadá, že by byl štonc na rovinu vybalit, proč tu vlastně straší a já sem momentálně moc utahanej a hladovej, abych to z něj páčil. Už stačí, že budu muset do nedohledna odložit svoje randevú s horkou sprchou. Gáblík si nedám vzít. Teda za předpokladu, že bych mezi hromadou prošlejch zbytků číny v ledničce a něčim, co moje máti nazývá To-fou překvapení a nechala tu při svý poslední návštěvě, což dle mýho skromnýho odhadu čítá pár měsíců od tý doby, našel něco aspoň částečně poživatelnýho, bez rizika nutnosti pozdějšího pobytu ve špitálu. Poklady ukrytý v kuchyňskejch skříňkách nepůsoběj o moc vábivějš. Jetě vypadající krekry a hrstka špaget ke kterym chybí omáčka. Už si skoro začnu myslet, že poslední použitelnej kousek jídla byla ta sušenka pod rohožkou, když na mě spásně zazáří záchrana v celý svý osamělý plechový kráse. ,,Fazole v konzervě. Nejlepší přítel starýho mládence!" řeknu na hlas, nejpíš kvůli tomu, abych sám sebe přesvědčil, jak skvělý to je. Nezabírá to. Přesto obsah bez sebemenšího nadšení vykydnu na pánev a zakápnu dávkou Tabasca, abych tomu dodal aspoň nějakej říz. S míchánim nechám prohřát. Vrchol mýho kulinářskýho umění. ,,Nabídnul bych ti, ale asi na něco takovýho budeš mít moc fajnový buňky," prolomim ticho, protože je dost divný mít u svýho počínání nějaký publikum, zatím co přehrávám tu baštu na talíř. Je mi jasný, že to bylo z mojí strany, jenom něco jako řečnická otázka a po třech lžicích a dvouch hltech piva, toho jeho záhadnýho mlčení, mám tak akorát dost. ,,Tak jo, vypadne z tebe konečně, co tady chceš?" Pořád se na mě kouká s tim dočista nic neříkajícím výrazem i když jeho vysvětlení je všechno jen ne neškodný: ,,Jest příliš nevhodným chtíti lépe poznati svého zaměstnance?" Vnímám jak porce fazolí z klencnutim dopadne zpátky na talíř ze žlice, která mi zamrzla v prostoru na cestě, do toho času taky zamrzlý, otevřený chlebárny. ,,V jakým smyslu, poznat?" snažim se znít klidně, přesto, že klidnej je pravej opak toho, co teďka sem, při vzpomínce na některý momenty včerejšího večera. ,,Řekněme, žeť shledávám některé z vašich postojů zajímavými a rád bych o nich zvěděl více. Takříkajíc získal možnost viděti svět vašima očima." Už sem slyšel o pár manících, co jim z čista jasna hráblo v kebuli, rozhodli se změntit svůj dosavadní život o stoosmdesát stupňů a za sebou nechali kariéru, famílii i všechno na čem jim do tý doby záleželo. Tenhle na to zrovna nevypadá a i kdyby tak já rozhodně nejsem žádnej guru. Ale každopádně je to lepší alternativa k nepředloženostem, co se přehnaly mojí zvrhlou mozkovnou. ,,Jak by sis jako to poznávání představoval?" Zvědavost je asi moje největší slabina i když při práci je to kolikrát užitečný. Teď přímo umírám nedočkavostí zjistit, co vlastně má tenhle týpek za lubem. ,,Pro začátek bych si pokládal za čest, směti vás pozvati na večeři, tedy pokud nedáváte přednost této krmi," blejskne k fazolim, ke svýmu štěstí při tom zní dost zdvořile, abych si to nebral osobně, ,,Na oplátku a coby můj dík za vaši účast na včerejším večeru," dodá zas tak obřadně. Mám pocit, že asi konečně začínám čout odkud vítr fouká. Mohl říct rovnou, že se jedná o nějakej snobáckej způsob, jak se zbavit pocitu trapnosti a závazků, že sem ty ranaře včera nenechal ho zmasit, a nedělat kolem toho takový caviky. ,,Nech mě si to chvíli promyslet, už sem měl jinej program," taky můžu dělat fóry i když rozhodnutý je v momentu, kdy mi pohled padne zpátky na talíř s nedojezenejma už chladnoucíma fazolema. Na konec, po něčem, co považuju za náležitě důležitou dramatickou pauzu odsouhlasim: ,,Fajn, ale vybírám restauraci," nechci riskovat, že by mě zatáhl do nějaký snobárny, kam se nesmí bez šlajfky a servírujou se pidiporce jídel, co si člověk zlomí jazyk v pokusu vyslovit jejich názvy. Což podle toho jak zase mírně pohne hlavou v potvrzení mi přijde jako to místo, kam tyhle jeho způsoby zapadaj dokonale.

***ooo***

Steak house s příznačným názvem U šílenýho mustanga je přesně ten druh místa, kde se chlap jako já může cejtit pohodlně a při tom dost nóbl plac, aby se tam dalo vést obchodní jednání, když je třeba. Tuhle hodinu tu už teda sou spíš jenom páry a bavící se menší skupinky přátel nebo celý rodiny s odrostlejšíma děckama než, aby se tu dohadoval byznys. Všechno v tichu a klidu. Výčepák se otáčí za pípou s výběrem značek piv snad z celýho světa. Rychlonohej personál ve stejnokrojích, z bílejch košil a čevenejch vest, kmitá mezi stolama, jak se sluší a patří. Červenobílý sou i kostkovaný ubrusy na stolech na kterejch nechybí ani svíčky k tý správný atmosféře, když má někdo zájem. Já tu u našeho stolu nechal bejt protože si na takový koniny nepotrpim a ani by to asi nebylo vhodný. ,,Předpokládám, že se chceš na něco ptát, tak se ptej," vybídnu ho, ,,S jedinou podmínkou, že si vyhrazuju právo neodpovědět, pokud by to bylo něco osobního," sem dost žhavej zjistit o co mu vlastně jde, ale rozhodně nemám v plánu nechat ho nimrat se v mym životě. ,,To jest přijatelné," zase tak jemně přikejvne, ,,Minulý večer, nezdál jste se zprvu nakloněn myšlence, býti mi nápomocen, pokud bych se dostal do nesnází, přesto jste tak učinil? Má vaše slovo toliko nepatrnou váhu?" prohlásí docela klidně, jako by si snad ani nebyl vědomej, že mě právě nazval lhářem. ,,Né ty sebestřednej mizero, říká se tomu obyčejná lidská slušnost nenechat druhý ve štychu, když je třeba a další slušnost je poděkovat a neurážet někoho, kdo si kvůli tvojí nezchopnosti dát na dobru radu, nechá rozbít hubu a fáro, což mimochodem mám pro tebe pěkně tučnou fakturu," ušklíbnu se. K mojí mrzutosti, zůstane nedotčenej jak urážkou tak vyhlídkou na placení. Na druhou stranu nehádá se o tom druhým, což jako živnostník hodnotim kladně. "Nežádal jsem o to," jenom zase tak klidně podotkne. Docela si věří, to už není žádný překvapení, ale i při všem respektu, kterej si u mě tim svim počínánim v bitce samotný získal, musí mu bejt jasný, že na přesilu desíti na jednoho by neměl ani jeden z nás bez toho druhýho. "Byl bys radši, kdybych to neudělal? Měl sem je nechat, aby si s tebou dělali, co chtěj?" nadhodim ze zvědavosti. Vyloučenýho vlastně není nic, vzhledem k tomu, že na rozdíl ode mě nemá ani škrábanec. ,,Nikoliv, bylo mi ctí bíti se po vašem boku," zase se tak lehce ukloní, "A děkuji," zdůrazní. Asi umí bejt i milej, když chce. O to pro mě začíná bejt větší záhadou. "Taky bych měl jednu otázku..." dám mu šanci odmítnout, když to neudělá, pokračuju: "To včera, co si předváděl, nikdy sem nic podobnýho neviděl... kde ses to naučil?" Viděl sem už rvát se mariňáky, chlapy ze speciálních složek a kdo ví koho ještě, jenže žádnej styl nevypadá tak elegantně. ,,Vašimi slovy, nazval bych to standartním výcvikem," neznatelně se pousměje. Moje zvědavost roste přímo exponenciálně. Smrtící nenápadnost, kterou není radno podceňovat. To je mi jasný. ,,U jakejch složek?" zeptám se. Zase se tak záhadně posusměje až z toho začínám mít pocit, že si tenhle rozhovor užívá. ,,Též bych si ponechal výsadu zříci se odpovědi, mohu-li?" Jasně, nemohl sem ve skutečnosti čekat, že mi to usnadní, že ne? ,,Jo, fajn, myslim, že to je fér," neochotně odsouhlasim. Chvíli je ticho a už to skoro vypadá, že se vyblbnul, jenže to bylo jenom symbolický ticho před bouří. ,,Vy mne příliš nechováte v lásce, neníliš pravdou?" vytasí se s peckou, co sem vážně nečekal a vlastně ani nevim, proč by to pro něj mělo bejt důležitý. "Záleží na tom? Si platící klient a vyloženě tě nemám nerad, to je asi tak jediný podstatný. Co se přátel týče tak ty si vybírám. Nic osobního," neni jedinej, kdo umí kličkovat při odpovědích. Skoro to vypadá, že k tomu chce něco dodat, ale neudělá to. Tváří se zamyšleně, ale nezdá se, že by byl nějak dotčenej, tim co sem mu řekl. ,,Tedy pak důvodem, proč jste mi byl ochoten pomoci jest, že vás platím?" zeptá se. Asi by mě neměli překvapovat tyhle jeho myšlenkový dráhy a taky že ne. ,,Né, tohle mě ani na chvíli nenapadlo. Prostě na naší straně klaďáků je zvykem krejt parťákovi záda a nemusí to bejt zrovna tvuj nejlepší kámoš," asi správná odpověď, podle toho, že sem si od něj vyzískal zase další nepatrnej úsměv. "Parťáci, to jest tedy to čím jsme?" Skoro se tim zdá přímo u vytržení teda asi stejně jako mramorová socha i s podstavcem na venek. Pořád s tím toporným držením těla a naprosto vyrovnaným výrazem ve tváři. Jenom mi to přijde, jako by něco uvnitř něj malinko povolilo. "Jo, sme parťáci, pokud budeš se mnou a dostaneš se zase do maléru," cejtim jak se mi pysky samovolně formujou do úsměvu. Někdo s jeho profesí by neměl působit tak nevinně. "Copak tam v tý svojí bandě nemáš nikoho na koho by ses mohl aspoň trochu spolehnout?" zkusim to. Vim, že některý gangy fungujou skoro na principech rodiny. ,,Obávám se, že tento koncept nám není znám. Výše postavení drží zodpovědnost, za níže postavené nikoliv však v tom smyslu, jaký jste tak nerozvážně demonstroval vy," odpoví věcně, že začínám bejt silně přesvědčenej, že vážně nemá ani ponětí, jak některý jeho fráze by někomu neomaleně znít mohly. Na každej pád, já rozhodně nejsem ten, kdo by ho za tohle mohl odsuzovat. Dokonce už si zvykám na ten jeho přezíravej přístup k ostatnim lidem. Já vždycky musel každou holku, o kterou sem měl zájem, spíš ukecat. Zatím, co se zdá, že on je ten typ, před kterym se samy od sebe svlíkaj. I tady je středem zájmu ženský části personálu, jenže on jako by mu to bylo docela jedno. Vlastně vyjma nezbytný slovní výměny, vypadá, že ho spíš jaká koliv interakce s jinejma lidma dost silně otravuje. ,,Dělaj tady i skvělý saláty, víš," řeknu, po tom, co nám donesou objednávku. Teda já si objednal, muj hostitel zůstal akorát při minerálce. Což je divný, ale ne nepochopitelný. ,,Nehladovým," odpoví a usrkne si z tý svý minerálky. Vnímám ho jenom na půl protože sem spíš zaměřenej na první protažení steakovýho nože pořádně vysokym kusem krávy. Je to skoro jako milostná předehra. Všechno to očekávání než se pod zlatavou kůrkou postupně odhalí narůžovělej kousek pozvolna přecházející do tmavšího odstínu úplně syrovýho středu. Záplava šťávy zplyne v jedno s rozpouštějícim se bylinkovým máslem. Okamžik dokonalosti, symfonie věmů jakou by nedokázal složit ani nejlepší skladatel. ,,Tohle není jenom jídlo, co zdlábneš na hlad, je to čistej sex, extáze..." Skoro zakňučím blahem jak se mi stejná symfonie chutí bylinek a čistě syrovýho prvotřídního hovězího rozehraje na patře. ,,To odpovídá. Pozřívat maso mrtvých zvířat, takřka syrové jej rváti zuby, jako šelma, má s oním aktem mnoho společného. Obé stejně barbarské." Na podobný řeči, teda bez tý antisexuální analogie, sem zvyklej a vážně mě nedokážou zbavit chuti k jídlu ani to, že Pracháč se zase tváří tak jako by mu bylo šoufl a možná i je. Skoro bych přísahal, že je ještě bledší než obvykle. ,,Tyhle svoje názory máš z domova nebos je někde vyčet?" Nemám v plánu mu nic z toho, co řekl vyvracet. Každej má nárok na svůj životní styl i světonázor. ,,Z místa odkud pocházím by to bylo povážováno barbarským od naprosté většiny," prohlásí zase tak stroze. Beru to tak, že se začínáme někam dostávat. ,,Tam teda musí bejt sranda," moje polohlasný zamručení zanikne docela v soustu šťouchanejch brambor. Asi nedokážu bejt tak nezaujatej, jak bych chtěl. ,,Jak tenhle tvuj světonázor pasuje k tomu jobu, co děláš?" Co vážně nesnášim sou pokrytci a ošklíbat se tu nad syrovým masem od někoho, kdo má žaludek na zapletení se s mafiánama mi trochu pokrytecký přijde. ,,Konám, co jest nutno konati a tak jest na to pohlíženo i ostatními. Pravdu díte, že tam odkud pocházím není sranda, ale jest to místem klidu a míru. Nekonečné prostranství stvořené k poklidnému rozjímání v osamění. Býti jen po krátkou dobu součástí toho, znamená oprostiti se od veškerého násilí a krutosti tohoto světa." Sleduju, jak se črty jeho tváře měněj do měkčího víc přístupnýho výrazu, když mluví o domově. Dost jistě si to ani sám neuvědomuje, jak skoro melancholickej má pohled v očích. Takhle zblízka a v klidu už nevypadaj tak bezedný a prázdný. Možná je to jenom hrou plamenů svíček od okolních stolů. ,,Stejská se ti po domově?" otázka ze mě vypadne dřív než bych přemejšlel o překročení určitý hranice, která vlastně ani nebyla vyznačená. Už to chvíli i vypadá, že mi nehodlá odpovědět, když po drahný chvíli zase tak sotva znatelně přikejvne: ,,Ano. Vše vůkol jest protchnuto surovostí. Příliš chladné a nevlídné," osobnější odpověď než sem doufal i když ne o moc srozumitelnější. ,,Až tu skončíme, vrátíš se tam?" vybalim nahlas další věc, co mě napadne, jak to z celýho toho jeho dosavadního projevu začínám chápat. ,,Upřímně v to doufám," zas tak lehce přikejvne. Zatím to vypadá, že moje teorie byla správná ze stran jeho snahy změnit život i když to nemůže bejt jistý. Nebyl by první ani poslední, kdo se pokusil dostat ze spárů organizace ať už je co je. Třeba že vim, že to není nijak snadný a spíš nemožný se zdravou kůží, nějakým zvláštnim způsobem sem přesvědčenej, že on by to zvládl. Zase je chvíli ticho protože mě vlastně ani nenapadá, co bych měl na to říct. Věnuju se svýmu talíři a muj společník mě zadumaně sleduje. Jenom občas si usrkne ze svý minerálky. Dal bych svůj poslední doláč zjistit, co se mu v makovici honí. ,,Neni to tu tak zlý, když tomu dáš šanci, víš?" ani nevim proč, ale rozhodnu se převést téma spíš ke konkrétnímu místu než činnosti. Nejspíš pro to, že je mi jasný, že tohle tady musí bejt na hony vzdálený tomu na co je zvyklej, ,,Sice to není nejbezpečnější ani nejčistčí město, ale má svojí tradici. Nepotřebuješ vandrovat nikde po světě protože celej svět je tady od Číny po Polsko. Jejich kultura, jejich jídlo. Máme manšafty pro všechny národní sporty a Wrigley Field je nejstarší ligovej stadion vůbec," to poslední jmenovaný je moje tak trochu srdeční záležitost a i když vím, že bych spíš udělal větší dojem výčtem nějakejch galerií a podobnejch záležitostí, co tenhle druh lidí zajímá, nejsem turistickej průvodce a taky nechci riskovat, že bych se ocit na pro mě ne tak docela jistý půdě, kdyby se měl hovor ztočit timhle směrem. ,,Počínám oceňovati některé z aspektů," řekne klidně, a je to asi jenom muj dojem, že se na chvilku okolí trochu oteplilo. ,,No...hmh..." Nejspíš tu bude fakt něco s klimatizací protože najednou cejtim sucho v krku, což spolehlivě zaženu pořádným hltem piva. ,,Jak se někdo jako ty dostane k takový práci? Teda bez urážky, ale viděl sem už dost žoldáků i mafiánskejch slizounů, ty mi nepřijdeš jako ani jedno z toho..." nemá to bejt kompliment a on to k mýmu štěstí ani tak nebere. ,,Nenechte se zmásti zjevným na povrch ačkolivěk jest pravdou, že pro tento úkol jsem byl vyvolen. Nezvolil jsem si jej sám." Z toho teda taky nejsem dvakrát moudrej, ale sem ochotnej se s tim pro tuhle chvíli spokojit. ,,Jo, to chápu, ještě jako bažant čerstvě z akademie sem taky nebyl zvlášť odmotanej z každýho úkolu nebo místa, kam mě poslali. A nemohl sem proti tomu dělat nic. Hlídat prdel namyšlenejm celebritkám, rozhodně nebyl ten důvod, proč sem chtěl nosit uniformu a čím víc sem se štětil tak tim častějc sem se na takovýhle nějaký akci našel. Hádám, že to bude univerzální pravidlo všech branží, že šéfové sou pomstychtivý bastardi a rádi si vychutnávaj moc, co maj nad svýma podřízenýma." Číšnice už odnese muj dočista vyleštěnej talíř a já to tak nějak vezmu jako pozvolnej signál k ukončení večera. ,,Pomstychtivý bastard, to vskutku není vhodnou charakteristikou jakou bych zvolil pro svého šéfa. Jest spravedlívým a dobrotivým, a já přijímám jeho vůli bez ohledu na to, kterak potupnou se mi tato úloha z počátku mohla jeviti." Na tuhle organizaci, se spavedlivym a dobrotivym kápem, začínám bejt čím dál tím zvědavější. Jenže poznám, že není vhodnej čas víc přitlačit podle toho, jak se zase Pracháč jako by ztáhl do tý svý odměřený fazony. Ještě když sem byl kluk, táta mě občas brával k Michiganskýmu jezeru, na ryby. V mnoha ohledech je tohle podobný rybaření. Zaseknout návnadu, nenápadně přitahovat když zabere a poznat, kdy je třeba popustit, aby se nepřetrhl vlasec a úlovek nepláchl. ,,Chceš už jít?" navrhnu. Mírně pokrčí ramenem, což si vyložim jako souhlas. Tohle je místo, kam se choděj lidi najist a personál, po týhle stránce odbavenejm hostum, dotěrnejma pohledama a neustálým zájmem, dává dost okatě na jevo, že zabíraj místo jinejm. Pokud bude chtít Pracháč pokračovat ve večeru, nebudu mít nic proti přemístit se na přívětivější půdu. Mojí pozornost přilákal páreček o pár stolků vedle. Taky už sou na odchodu. Starej chlap a kluk dost mladej, že by mohl bejt jeho synem. Což evidentně není, podle toho jak se k sobě maj. Asi sem dost ztratil pojem o realitě, protože se proberu, až když na sobě cejtim dost zkoumavej Pracháčův pohled. ,,Jest s nimi něco v nepořádku?" zajímá se. Asi sme každej někdy pokrytec a já si tu svojí chvilku rozhodnu vybrat teď: ,,Nemyslím si, že je to správný, tak velkej věkovej rozdíl. Nutně to vede k nevyváženýmu vztahu a závislosti. Ten chlívák má dost škváry, aby si mohl kupovat jeho náklonost a ten zajíc je moc mladej, aby si uvědomoval, že je jenom další hračka, kterou si koupit může," to, že starší chlápek vyrovná účet, mojí teorii potvrdí. Teorii, která by byla upřímnější před pár dnama. Moje pokrytectví zpočívá v tom, že to, co mě na těch dvouch žere v součastnosti víc, je fakt, že mi připomenou něco, co sem sám mohl mít s Jimim. Pořád na něj nedokážu přestat myslet. Šance, která nedostala ani možnost bejt promarněnou asi je to, co bolí nejvíc. ,,Oba se jeví s tímto uspořádáním spokojeni," Pracháč věcně poznamená. Pro jednou sem za tu jeho chlednokrevnost vděčnej, protože mi to pomůže trochu se srovnat. ,,Asi máš recht," odouhlasim. Někde během toho, co sem byl zabranej do svýho záchvatu sebelítosti, Pracháč musel srovnat útratu, takže nám nic nebrání k odchodu.

***ooo***

Noc je přijemně teplá, přiměřeně k ročnímu období a zdejšímu podnebnýmu pásmu. Tady ve městě nejsou moc vidět hvězdy na nebi, jejich zář přetlučou odrazy neonovejch světel, reklamních poutačů na vejškovejch stavbách, odrážejících se zpět k zemi přes skoro permanentní smogovou pokličku. Hluk aut, vzdálený kvílení houkaček a dunění nadzemky, který spíš jenom tak rezonuje v sotva patrnejch vibracích betonu pod nohama. Možná, že na někoho by to působilo depresivně klaustrofobicky, ale tohle všechno je pro mě důvěrně uklidňující. Moje město, muj svět. Pracháč se ještě zdržel v restauraci, nejspíš aby si vyřídil nějaký neodkladný záležitosti na hajzlíkách, což je nejpravděpodobnější vysvětlení vzhledem k tomu, že místo jídla vychlastal skoro celej džbán vody. Čekám venku. Jinak tu není ani živáčka. Spořádaný občani už sou doma nebo na cestě domů. Ty míň spořádaný flámujou nebo se jinak bavjej. Příležitostí je tu k tomu všude dost. Taky jeden z důvodů, proč tohle město milovat. Další z těch důvěrně známejch věcí je automatickej pohyb, jakym si vyklepnu retko z krabičky rovnou mezi pysky a křísnu. Dlouhej nádech a výdech, kdy nechám nikotin vyplnit každej neuron mýho mozku. Cejtim, jak se napjatý nervový vlákna uvolňujou vytouženou dávkou. Se zavřenýma očima, zádama opřenej o fasádu si vychutnávám další svý malý pokrytectví. Sem feťák, závislej a né že ne. Bez ohledu na to, jak se mi takový chování druhejch hnusí. Nelidskej výkřik protne zajetej řád a přiměje mojí krev zamrznout v žilách. Jenom na chvilku. V automatickým režimu zahodím cigáro a rozeběhnu se směrem slábnoucích proseb o pomoc. Nikdo jinej je neslyší. Lhostejná populace uzamčená ve svejch plechovejch mikrosvětech nebo přilehlejch restauračkách. Příliš zbabělý či otrlý, aby je křik páchanýho příkoří vytrhl z klidu. Tohle je Chicago, o pomoc tu křičí každou chvíli někdo. V ruce už mám zase bouchačku. Pocit jistoty, že něco je zatraceně špatně ve mně sílí úměrně k tomu, jak se přibližuju ke zdroji. Přes blikavě mihotající pouliční světlo, nejdřív sotva vidim do nejzašího koutu průrvy mezi dvěma barákama. Ze začátku zahlídnu jenom stínohru. Sou dva. Nezápasej spolu. Jeden leží na zemi a nejvíc ze všeho se zvuky, co vydává, už podobaj neartikulovanýmu nářku umírajícího zvířete. Celej sebou tak divně házi jakoby v křečích. Já se soustředim na toho druhýho. Klečí vedle něj a dlaní položenou na jeho hrudi ho spíš tlačí k zemi než aby se mu snažil nějak pomoct. ,,Ustup od něj!" nařídim. Hlas mi ani nezakolísá zrovna jako nezaváhá ruka se zbraní mířící na něj. Způsob jakym ke mně pomalu vzhlídne nejvíc ze všeho připomíná šelmu vyrušenou od drásání kořisti. Kdybych nevěděl, že je to nemožný, skoro bych přísahal, že se mu v přítmí oči zalesknou zrovna jako třeba pumě. Akorát, že tyhle sou modrý. Modrý, víc než sem u nějakýho člověka kdy viděl, a po těle vyvolávaj nepříjemný mrazení. ,,Hned!" zdůraznim svůj příkaz. Připravenej vystřelit. Zavrčí a způsob jakym se odlepí od svý kořisti a rázem z místa přeskočí vysokou zeď držícího ho do tý doby v pasti mezi mnou a stěnama domů, dřív než bych stihl zareagovat, ve mně ještě víc posílí pocit něčeho nelidskýho. Vystřelim až když je na vrcholu tý zdi, těsně než zmizne za ní. Na takovou blízkost je skoro vyloučený, že bych minul přesto neslyším nemotorný žuchnutí těla ani nic, co by nasvědčovalo tomu, že bych ho zasáhl. Klapot běžících podrážek o dlažební kosty se rozléhá nocí. Nezaváhám. S meziskokem přes kontajner ho následuju přes zítku. Jeho bílí kvádro a blonďatý skoro bílý vlasy zářej tmou na dálku jako maják. Pálim dokud mi stačí zásobník přesto ani jedna kulka nenajde svůj cíl. Nezbejvá než ho bezmocně sledovat mizet v temnotě. S podstatně menší dávkou energie a větší námahou se vyškrábu zpátky na druhou stranu překážky. Ten, co ležel na zemi tam pořád je. Už sebou tolik neškube, jenom se svíjí, snaží se zbalit do klubíčka s rukama omotanýma kolem těla. Zvuky, co vydává, sou už spíš takový tichý vzlyky. Nedokážu určit, jestli je to dobrý nebo špatný znamení. Kleknu si k němu. Je to mladej kluk, hádal bych, že až moc mladej. Tak kolem třinácti. Ještě dítě. ,,Hej, co je s tebou?" Chci zjistit, jak na tom je. Nevnímá, dokud ho jemně neplesknu po tváři. Odpadal. Nejspíš kvůli nervovýmu vypětí nebo bolesti protože si na něm nevšimnu žádnýho zjevnýho zranění. Podle reakce zorniček, neni ani sjetej. ,,Ne, prosim, už ne..." tiše zakňučí a chtěl by se odtáhnout. Nemá dost síly a obličej se mu zkroutí do bolestivý grimasy. Ve vzduchu ucejtim zase ten už povědomej pach medu a mandlí. Z ulice dopadne stín stojící postavy. Kdo jinej než Pracháč, jen tam tak stojí a čumí. ,,Nestuj tam tak blbě a zavolej záchranku!" nařídim. Nereaguje. Kluk sebou začne házet, jak kdyby upadal do nějakýho šoku. Oči má vyvrácený v sloup a celej se třese. ,,Zima... bolí to... je mi hrozná zima..." cvaká zubama přesto, že jeho kůže doslova sálá horkem, a mě nenapadne nic lepšího než sundat svojí bundu a snažit se ho do ní zabalit.Třese se čím dál víc. Neovladatelně. Přitisknu si ho do polosedu s hlavou u svý hrudi do polohy, aby mu při tom jeho záchvatu nezapadl jazyk. ,,Dělej! Pojď sem!" zařvu na Pracháče, snažim se vytěsnit vztek, kterej hrozí mě přemoct, když na nás tak povýšenecky zhlíží, bez špetky lidskýho pohnutí. Naštěstí jde. Jako svázanej, na muj vkus moc pomalu, takže ten poslední krok, co se dostane do mýho dosahu po něm drapnu za ten jeho drahej kabát a ztáhnu ho k zemi. Asi tvrdě dopadne na kolena, ale vážně mi na tom nezáleží. ,,Zůstaň u něj a snaž se ho udržet při vědomí!" nařídim současně s tim jak mu kluka do náruče našteluju do podobný polohy, jako sem ho držel. Fakt mě nezajímá, jestli je mu nepříjemný, ušpinit se o spodinu, což asi je, podle toho, jak se ksichtí ale ani nepípne na protest. Nezabejvám se tim, rozeběhnu se triskem zpátky k autu, protože asi nejrychlejší řešení je kluka do nemocnice odvézt osobně než čekat na záchranku. Není to daleko a já sem zpátky docela rychle. Nastartovanej motor nechám běžet i potom, co s kvílenim brzd zaparkuju na chodníku, jak nejblíž to jde. Kluk už se zdá klidnej, jenom těžce dejchá spíš tak sípe, ale aspoň to zvládá sám. Pracháč ho tak svědomitě držel, jak sem je nechal. I když samozřejmě bez projevu nějakýho citovějšího zaujetí. Převezmu si ho od něj. Kluk neváží skoro nic a není pro mě nejmenší problém ho v náručí odnést do auta. ,,Vezmi to," ještě zainstruuju Pracháče s kejvnutím k batohu, kterej tam ležel o podál. Zase to udělá a ani se nešprajcuje, když mu pak naznačim, aby zalezl na zadní sedačku a kluka položim, na bok pro snadnější dejchání, tělem zase přes jeho stehna. ,,Hlídej ho," ještě jednou stroze přikážu. Nemám ponětí, co s mladym je a nechci riskovat, že by dostal další záchvat, když budu řídit. Pro tenhle moment Pracháčovu pomoc potřebuju. Za celý leta do Všeobecný trefim snad odevšad. S rychlostí vysoko přes městskej limit manévruju auťák už slábnoucím provozem. I tak to není žádná sranda a klaksony muj i těch, co ne vždycky šetrně předjíždim, si přijdou na svý. Nemám nic jako mobil, takže jediný spojení pro mě představuje policejní vysílačka, právě v autě. Dám vědět na dispečink pro nemocnici, i když nedokážu říct, na co, že se maj vlastně připravit. Stejně tak zvládnu zadat popis útočníka se souřadnicema posledního výskytu na centrálu pro poldy. Mám aspoň kliku, že si hlášení vyslechne známá osoba, takže mě neubíjí zbytečnejma dotazama, kdo sem a co sem a proč používám policajstský frekvence. Batoh leží na sedačce vedle mě, takže se volnou rukou pustim do prozkumávání jeho obsahu. Pokud patří tomu napadenýmu tak hádám, že to je moje jediná příležitost, jak bych se o něm něco mohl dozvědět. Začnu o tom pochybovat, že mu patří chvilku po tom, protože neznám moc prostitutů ani tuláků, který by u sebe nosili učebnice a další věci do školy. Na druhou stranu, když se nad tim zamyslim, tak kluk ani nevypadá na něco z uvedený kategorie. Čistě a normálně oblečenej. Tolik se nelyší od mýho synovce i sou asi tak zhruba ve stejným věku, pomyšlení, který způsobí, jako by se mi ledová pěst sevřela kolem žaludku. Sem si jistej, že ten co ho napadl byl přesně ten koho hledám a tim pádem už se neomezil jenom na určitou skupinu, ale v bezpečí není nikdo.

***ooo***

Ve špitále už na nás jsou nachystaný. Sotva smykem zakotvim svojí káru, rovnou před hlavnim vchodem, vyrojí se houf doktorskejch s lehátkem a sadou, kdyby bylo třeba mladýho hned na místě křísit, což není. Když jim ho předávám, tak sice nekomunikuje, ale tiše mumlavě volá asi svojí mámu. Je to zvláštní, ale dost lidí před koncem nebo když si myslej, že se jejich konec blíží, touží po svojí zploditelce i kdyby o ní do tý doby třeba celý roky ani nevzdechli. Kluka naložej a už za poklusu dovnitř začnou kontrolovat základní funkce a rozsah škod. Jako jediná žijící oběť, je pro všechny moc důležitej, naž aby ho ztratili. Nechci nikomu křivdit, možná je to i kvůli jeho věku. Nevim, kterej důvod převažuje, když je následuju, jestli potřeba zjistit, jak to dopadne nebo vědomí, že se nevyhnu svý občanský povinnosti, a radši teď než aby mi to křížilo plány pozdějš. Dva uniformovaný zelenáči už postávaj u recepce a i když zatím jen popíjej kafe z kelímku a druhej se snaží udělat dojem na mladou recepční, vim, že sou tu kvůli mně, podle toho, jak na mě kouknou, sotva se zjevim. No neprojevjej touhu se mnou mluvit a já se rozhodnu, že nestojím o to se jim jako vzornej rektál hlásit. Složim se na jednu z nepohodlnejch plastovejch žídlí v čekárně a čekám. Doktoři se rojej jako mravenci tam a zpátky a já doufám, že se mi postupem doby, povede nějakýho odchytit a vytáhnout z něj, co s klukem vlastně je i když nejsem rodinej příslušník. Z nedostaku jiný činnosti, hypnotizuju pomalu s charakteristickým cvaknutím se překulující číslice na velkejch hodinách pod stropem a měnící se číslice na elektornickým pořadníku. Tuhle dobu už tu moc potencionálních pacošů není asi bych je dokázal zpočítat na prstech možná obouch rukou. Čas se začíná nepříjemně vlíct jak chromej hlemejžď. Ale nikdy není tak zle, aby nemohlo bejt hůř. ,,Tolik povyku pro nějakou teploušskou štětku..." Zaslechnu, vzhlídnu směrem odkud to přišlo i když nepříjemnej hlas autora toho genitálního výroku, bych poznal po sluchu. Jenom sem nečekal, že ho zmerčim tady, ačkoliv s ohledem na to, jak věci mívaj tendenci se zmršit, čekat sem to měl. Peterson v celý svý poďobaný kráse a nažehlenym kvádru. ,,Kdo ho našel?" zetpá se jednoho z těch uniformovanejch kluků a ten hned ukáže mým směrem. No, aspoň mě může těšit, že se zaksichtí stejně nadšeně, jako já se cejtim. Pochůzkáři zřejmě čekali s mym výslechem na Jeho Blbounskou Jasnost osobně, což není vůbec dobrý, protože by to znamenalo, že má v případu nějaký slovo. ,,Áh, Springere, proč nejsem překvapený, že tě tu vidím," nasadí přehnaně širokej škleb, až mám hned chuť mu zuby zarazit zpátky do chřtánu a polámat žebra zevnitř. ,,Tak co se stalo? Holka ti nechtěla dát tak si jí zmlátil?" Ví až moc dobře, co se stalo, takže je to jenom jeho způsob, jak se mě pokusit vytočit. Neúspěšně. ,,Naser si," řeknu jenom. Dneska už určitě nemám náladu na nějaký slovní přestřelky. Nespokojeně zamlaská. ,,Ale jdi ty. Víš dobře, proč tu jsem, takže to můžeme udělat tady nebo na stanici," ten spokojenej tón s jakým dává najevo svojí momentální nadřazenost, že bych si byl skoro jistej, že mu u toho stojí péro. Nechutná představa. ,,Vim dobře, proč tu sem já, ale netušim, co tu dělá zrovna takovej nezchopnej babral, jako ty. Na každej pád, budu se bavit s nim, ne s tebou," ukážu na jednoho z těch dvouch uniformovanejch kluků, co postávaj ještě pořád u recepce. Formálně to není nic proti ničemu a oni sou plně oprávněný se mnou dát do kupy výpověď to jenom Petersonova ješitnost právě dostala pořádnej kopanec do prdele. V tý vší bídě, on není nadšenej představou naší komunikace na jiný úrovni než urážek, o nic víc než já, takže blahoskloně, gestem toho kluka přivolá. Rozenej vůdce. ,,Bez toho mám důležitější záležitosti na práci, než marnit čas s tebou," arogantní zmrd. Důležitě si to odkvačí směrem vyšetřoven. Samozřejmě. S nim se felčaři bavit budou bez výhrad. Sepsat výpověď netrvá tak dlouho. Neni toho moc, co bych mohl, při vší upřímnosti, říct. Pak se k nám přidá i policejní portrétista a já se s nim snažim dát do kupy nákres toho zmetka. I když tim utrpí moje profícká pověst, nechám si pro sebe, že bylo nemožný ho trefit i tu drobnost se zářícíma očima. Tušim, že oddělení pro magory je tu kousek. S portrétistou je jinak docela rozumná řeč a ještě si mě pamatuje z mýho účinkování mezi nima, takže mi slíbí nafaxovat, co nejdřív, svý dílo do mýho kanclu. Je to sice nepřesnej náčrt, ale aspoň něco od čeho se dá odrazit. Chvíli ještě počkám než si to Peterson vyšumí i z celým tim ansámblem pryč, asi se toho od doktorů taky moc nedozvěděl, a vydám se hledat pana Pracháče. Zaregistroval sem, že do špitálu přišel se mnou, ale někde se vypařil v tom všem mumraji hned na začátku. Z pochopitelnejch důvodů asi příliš nestál o policajtskou společnost a já sem ho taky ve výpovědi nezmiňoval. Každopádně všimnul bych si kdyby odcházel, takže je dost jistý, že bude někde poblíž. Když na to přijde, nemám špitály rád. Kvůli tý odlidšťující sterilitě, všudypřítomnýmu smradu desinfekce, lidskýmu trápení, kterým je tu snad všechno nasáklý, jako tou desinfekcí a všeobecný bezmoci pramenící ze ztráty kontroly nad vlastním životem. Dostat se sem znamená vložit svůj Osud do rukou jinejch a to není rozhodně povzbudivá zkušenost. Pro mě určitě ne. Nepozorovaně, kolem sestry v další recepci, věnující se svejm novinám, proklouznu na další oddělení. Prázdnou chodbou míjim jednotlivý pokoje, krom pacošů na postelích a občasnýho pomocnýho personálu, tu nikdo jinej v tuhle dobu není. Už je dávno po návštěvních hodinách a většina doktorů je na příjmu. Nepochybuju, že převážně kvůli tomu klukovi, co sem ho přivezl. Všimnul sem si, jak lítali kolem, křik povelů a pípání přístrojů svědčící, že to s ním asi nebude rozhodně růžový. Aspoň, že současná mise úspěšná. Napadne mě, kterej ďas, Pracháče našteloval zrovna sem, dost pochybuju, že by si vybral příležitost na návštěvu svý babči i když přesně tak to vypadá. Taky by to musela bejt náhoda, jako svině. Je to dost zvláštní pohled, najít ho stát u lůžka nějaký starý dámy. Tváří se docela klidně a k většímu přiživení toho brouka v mý hlavě, tu ženskou drží za ruku. Ona na vzdor tomu, že už to má asi za pár, to prostě už tak člověk pozná, rozhodně ten, co pár umírajících už viděl, se šťastně usmívá. Dlouhý táhlý pípání přeruší to až posvátný ticho. Rovná lajna na monitoru, říká, že ženská už je na nejlepší cestě na lepší místo, pokud takový existuje. Vzápětí sme oba personálem vytlačený z pokoje a oni se začnou snažit přivést jí zpátky. Postrčim ho chodbou pryč poněvadž se mi tu nějak nechce zaclánět, mohlo by to vést k otázkám. Stačilo, jak si nás jedna ze sester oba přeměřila. Ne, Pracháč tu určitě nebude známej. ,,Prosim tě, cos tam dělal?" nedá mi to, protože brouk v mý hlavě šrotuje jako vzteklej. ,,Zabloudil jsem," odpoví naprosto klidně, bez známky čehokoliv, co by mi tu záhadu pomohlo rozluštit. ,,To určitě," pochybovačně zamručim. On je zrovna tak ten typ milosrdnýho Samaritána, co jde jen tak náhodou kolem umírající stařenky, tak se staví ulehčit jí odchod. Jenže musim bejt smířenej s tim, že nic jinýho z něj nevymáčknu, pokud sám nebude chtít.



 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mravenec mravenec | 29. listopadu 2014 v 11:04 | Reagovat

Pěkná kapitola, hustý děj. Pracháč začíná být zajímavý. Jenom je pro mě trochu obtížné čtení. Je to hodně textu, složitá souvětí, možná by neškodilo si pohrát s úpravou a trochu víc odstavcovat, umožnilo by to více si vychutnat hlášky a odlišnost vyjadřování Sprigera a Pracháče. :-) I když i to je možná záměr, když se jedná o plynulý tok vyprávění v ich formě. :-)  :-)  :-)

2 Fénix Fénix | 29. listopadu 2014 v 11:35 | Reagovat

[1]: Předně děkuji velmi. :-)
Právě. Příliš mne nenapadá, jak to do odstavců nějak smysluplně dělit :-?a moc se mi nikdy nelíbilo odlišování extra přímé řeči do řádků, se pokusím tím příště něco vymyslet. :-)

3 ell ell | 29. listopadu 2014 v 16:23 | Reagovat

U těchto detektivů musí rozšlápnuté sušenky pod rohožkou narůstat geometrickou řadou, nevytasí-li tedy pokaždé smetáček a lopatičku :D. Úplně to vidím před očima, frája má dveře na kaši a jde k ledničce, polovina jídla má na sobě penicilin a ta druhá mu jde naproti :-D
Jo chlapi a žrádlo, to by s tím sexem odpovídalo.
Dál se držím své duchařské teorie, teď bych pana tajemného povýšila na anděla, a svádět anděla nezní špatně :-?
Pan tajemný nahání pana ještě tajemnějšího, ovšem proč si k tomu najal soukromé očko? Springer tedy zachránil budoucí oběť, ale zdá se, že to pana tajemného nechalo poněkud chladným, jako by se mu to nehodilo do krámu. Tak vudíme co dál.
P.S. ten souvislý text je opravdu dost náročný na udržení pozornosti, je to takové nekonečno, že mám chvílemi tendenci přeskakovat a hledám v textu přímou řeč. Ale tak jsi si to určitě představovala, takové jednolité monotoní vyprávění, naše Springera, který zachrání městu prdel, dá si cigáro, panáka sprchu a jde spát :-D

4 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 29. listopadu 2014 v 17:32 | Reagovat

Ty jo. Pracháč Divný je zřejmě člen nějaký sekty... Či spíš nějakého elitářského uzavřenho společenství.
Jen mi nejde na rozum, proč se vlastně zajímá o toho ještě divnějšího, co vraždí ty chlapce?

5 JustKatie JustKatie | E-mail | 29. listopadu 2014 v 18:25 | Reagovat

Ahoj, ten příběh vypadá úžasně. Narazila jsem na něj úplně náhodou.. Začala jsem ho číst dneska a prakticky jsem se nemohla odtrhnout... Je to něco nového, příběh s originálními postavami a s uvěřitelnými charaktery- a ještě s detektivní zápletkou :D :D Jen problém je s těma odstavcema, protože to chvilkama bylo dost náročný se v textu vyznat, když je toho tolik pohromadě... Hele nechtělbys betaread? Myslím jenom kvůli odstavcům nebo popř. gramatickým chybám...? Nabízím se dobrovolně :D

6 KATKA KATKA | 29. listopadu 2014 v 18:34 | Reagovat

skvělý díl , vypadá to že našemu p. tajemnému je po detektivovi smutno , že by lehká závislost a proč byl u toho napadení tak mimo , možná něco poznal :-D

7 Marion Marion | E-mail | 29. listopadu 2014 v 20:32 | Reagovat

Já souhlasím s ell a její teorií o andělovi. :-)

Mně ty odstavce nevadí, ale většinou to čtu na mobilu a na něm je čtení čehokoliv příjemnější.

A ten tvůj příběh je vážně dokonalej.
Čekala jsem "obyčejnou" detektivku a ono se nám do toho míchá nadpřirozeno O_O

(btw. betaread by se hodil, občas tam máš nějakou tu chybu)

8 Fénix Fénix | 30. listopadu 2014 v 15:33 | Reagovat

[3]: :D Si tu přrdstavuji Springera, jak šúruje se smetáčkem a lopatkou chodbu :-D Tak ono k němu domů zase tolik návštěv ani těch nezvaných asi nechodí o nějaké ty pozůstatky příležitostně se postarají švábi, tím se také vysvětluje proč je tam asi má. Dobytek je to. ;-) 8-)Rozhodně žádné teorie nevyvracím, tedy ani mepotvrzuji samozřejmě. ;-) Některé otázky, mimochodem velmi dobré otázky, budou zodpovězeny snad již brzy. ;-) Tuším, že můžu ještě říci, že pana tajemného Sprinrerovo hrdinské skutky nechávají opravdu chladným poněvadž by mu napřed muselo záležet na těch zachráněných, aby to ocenil. :-D
P.S. Ano, takhle mi to vyhovuje to se přiznám. Snažím se v textu dávat důraz (odlišit děj) způsobem, podle kostry, co mám v hlavě, což chápu, že může být obtížné se orientovat pro vás ostatní, kteří v mé mozkovně nejste. :-) Ale že na těchto stránkách funguje skutečná demokracie a vůle lidu zde byla jasně vyjádřena, tak na tom zkusíme zapracovat. ;-)Tímto děkuji i za projevený názor.

[4]: Oh ano, Pracháč Divný, se se svou příslušností k bandě netají, ačkoliv o jakou bandu přesně se jedná moc sdílný není. Třeba se to změní ;-) Proč se zajímá? Nu vlastně tu jsou dvě možnosti A)chce ho ulovit B)chce s ním lovit :-)Jaká je ta správná to si zatím ponechám pro sebe. ;-)

[5]: Ahojka, velice mne těší tvá chvála na můj příběh. A tvá nabídka, za daných okolností ještě více. :-)Dobrovolníci jsou vždy vítáni. 8-) Třeba že momentálně nic k obetování nemám neboť doposud napsané kapitoly musím ještě trochu učesat do nějaké lepší podoby po dějové stránce. (začínám v tom mít pěkný gulage) :-D Hned jakmile budu mít něco ke zveřejnění tak se zdovolením tedy ozvu na tvůj mail? :-)jinak strašně moc děkuji, za nabídku.

[6]: :-DNěco na ten způsob. To je tak když se někdo hodně nudí. Detektiv maká místo něj tak p. tajemný má spoutu času na zábavu. A on nebyl mimo, jen mu to tak nějak celé bylo šumák. Kluk sem kluk tam ;-)  :-D

[7]: :-) To ten nafoukaný zmetek vážně působí tak andělsky? :-D
Jé, tak děkuji, alespoň někdo komu to nevadí. :-) Já su liberál tak to tedy nechávám na vás :-D
:-DNazačátku bylo varování, že by se tu nějaké napdřirozené jevy mohly zjevit, později se mi to nějak vytratilo, takže mne velice těší, že to není nevítané překvapení. 8-)
(Já vím, doufám, že mi to dopadne. Se snažím chyby držet na minimu, ale zkrátka kdyžto čte někdo jiný vidí co já dokážu i na několikeré čtení přehlédnout)

9 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 30. listopadu 2014 v 18:17 | Reagovat

[8]: No to je mi jasný. Ale mě hlavně nějamá, PROČ by ho chtěl ulovit, či PROČ by chtěl lovit s ním. To mi právě neštimuje. Ale třeba se to časem dozvím.

10 Fénix Fénix | 30. listopadu 2014 v 18:45 | Reagovat

[9]:Zcela určitě se to časem dozvíš. ;-)Vlastně ještě pár kapitol a malá nápověda byla již v této. ;-)

11 samba samba | 1. prosince 2014 v 20:10 | Reagovat

Dobrý styl a napsané tak,že se dokážu vžít do situací.Duchařina,andělé všechno je vítáno ale souhlasim s odstavcema,ztrácim se a občas přeskočim což je škoda.Díky a těším se v pátek

12 Fénix Fénix | 1. prosince 2014 v 21:28 | Reagovat

[11]:Moc děkuji. :-) Odstavce už jsou odsouhlasené 8-) Jen není jisté, jestli pokráčo bude hned v pátek, nějak se mezi již hotové vetřela nutnost další kapitoly. :-? Dělám co se dá.

13 Jana Jana | 8. prosince 2014 v 9:43 | Reagovat

Doufám, žes na nás nezapomněl.
Protože já tu stalkuju už od pátku. :-)

14 Fénix Fénix | 8. prosince 2014 v 10:11 | Reagovat

[13]: Né, ne, pilně pracuji na následujicí kapitole, co by i zapadla mezi ty již napsané. Tady už tím tedy bylo mnou vyhrožováno v komentářích, že se zdržím a žel se mi to nějak vyplnilo. :-? Každopádně bude, jen tak nějak netuším kdy, spíš to vidím až tak tento pátek. :-)

15 Jana Jana | 8. prosince 2014 v 11:26 | Reagovat

Tvé vyhrožování jsem zaznamenala. :-)
Ale doufat jsem mohla.
Nezbývá mi tedy nic jiného než čekat a okusovat si nehty.
Pošlu ti účet za manikúru. :-)

16 Fénix Fénix | 8. prosince 2014 v 12:41 | Reagovat

[15]:Mě to tedy nenapadlo, že to dojde k naplnění, ale tak už jsem někde v půli kapitoly. ;-) 8-)Klidně, dokud je to jen manikůra tak to ještě jde, ale tedy sbou hnu aby nedošlo i na pedikůru to ujž by bylo slabší. :-D

17 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 14. prosince 2014 v 21:03 | Reagovat

Už prosím bude nová kapitola? Už dlouho nebyla. Nechci tě honit. Vím, jak náročné je napsat slouhé a tak dobře propracované povídání. Ale já už se těším ta to, jak to bude dál.

18 Fénix Fénix | 14. prosince 2014 v 22:13 | Reagovat

[17]:Vyděržať, usilovně se na ni pracuje. Chybí akorát dokončit dvě scény. Tak to dopadá, když si na sebe člověk uplete bič a mermomocí musí něco vkládat mezi již hotové. :-? A ještě k tomu jako na potvoru toho času poslední dobou moc není. Každopádně snažím se, seč mi prsty na klávesnici stačí. ;-)

19 Marion Marion | 14. prosince 2014 v 22:29 | Reagovat

To víš, ženský jsou netrpělivý.
Nejvíc, když se na něco těší :)

20 Fénix Fénix | 14. prosince 2014 v 22:43 | Reagovat

[19]:Je mi to jasné. Proto to také nechci odfláknout, aby kyž už tak to čekání stálo snad alespoň trochu za to. :-?  :-)

21 Marion Marion | 14. prosince 2014 v 22:56 | Reagovat

Hlavně si nemysli, že tě popoháníme. My tě jen povzbuzujeme a rády si počkáme. :)

22 Fénix Fénix | 14. prosince 2014 v 23:01 | Reagovat

[21]:To si vůbec nemyslím a naopak mne neutuchající zájem velmi těší a je přesně tím správný povzbuzením. 8-)

23 ell ell | 15. prosince 2014 v 20:51 | Reagovat

Rozděl kapitolu na části, dlouhé to máš až až, nám se to bude lépe komentovat, přečteme to na jeden zátah (já čtu tak na tři :D). A ty budeš mít zásobu. ;-)

24 Fénix Fénix | 15. prosince 2014 v 21:09 | Reagovat

[23]:To by jistě také šlo. A já pořád řeším, že na vás nechci bý taková potvora a snažím se dávat ty, dle mého názoru "zajímavější" pasáže pohromadě k těm třeba ne tak zajímavým, leč pro mne i děj důležitým. Tedy pokud byste vyloženě mermomocí sem chtěli šoupnout to co už mám hotové i když to bude kratší tož klidně...? :-?  8-)  :-D

25 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 16. prosince 2014 v 12:13 | Reagovat

[24]: No, radši to nech, jak to bylo doposud. Kdybys to rozděloval, tak bych stejně posnala, že by to tak trochu nebyl tvůj styl a poznala bych v tom jisté napětí.

26 Fénix Fénix | 16. prosince 2014 v 19:23 | Reagovat

[25]:Ono se tedy časem asi stejně nějakému tomu nešťastnému rozdělování nevyhnu, poněvadž mne omezuje limit zdejšího editoru. 46000 znaků nebo kolik je tu povoleno je někdy bolestně málo :-( Zatím se mi dařilo zveřejnit vše pohromadě jen se štěstím. Na druhou stranu to také trhat příliš nechci- někdy to ani nelze... čili to vidím tak, že sem dám anketu :-?  :-)

27 malone malone | Web | 11. února 2015 v 2:30 | Reagovat

Anděl. Nebo upír. Nebo tak něco.

P.S. Těch chyb je víc než "sem tam", ale... No, někdo ovládá gramatiku, někdo umí vystavět příběh :D

28 Fénix Fénix | 11. února 2015 v 10:00 | Reagovat

[27]: Jo těžko říci, ale detrektiv se měl možnost přesvědčit, že na každý pád je to teplokrevné a s bušícím srdcem. :-D
P.S. ještě jednou díky, za toleranci k chybám. Já vím, někdy je to nepozornost a někdy na to prostě kašlu než dumat nad správným písmenkem, aby se mi mezi tím vykouřil z hlavy obsah sdělení.

29 náhodný příchozí náhodný příchozí | 16. února 2015 v 23:33 | Reagovat

Když už se tu rozběhla debata o chybách.... třeba čárky, občas špatný i apod. mi asi ani nevadí. Ale vždycky mě zarazí, když narazím na přehozený z/s (např. ztáhl, nezchopnej), zvlášť proto, že mám pak občas problém pochopit význam :D takže se u takových slov zasekávám ve čtení :D

Ale pokud nebudeme řešit gramatiku, tak děj je.... neuvěřitelnej. Úžasnej. Zajímavej. Skvělej.
Už bych hrozně moc chtěla vědět, jak to dopadne. Vážně =)

30 Fénix Fénix | 17. února 2015 v 11:59 | Reagovat

[29]: :DNo a co mám teprv říkat já, jak mě to zaráží,když to páchám. S/Z to opravdu nejsou chyby, co se dají omluvit a nebo  se mi běžně stávají. Vím o sobě, že jsem prase na mě/mně a občas íčka. Ale na tohle zírám a jdu si najít nějakou hodně hlubokou stoku, kam zalézt. :-x
Jinak velice děkuji, za chválu. trpělivost až do konce, bude odměněna. Už nám toho tolik nezbývá. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.