Žárem temnoty- 6. Kapitola

21. listopadu 2014 v 20:58 | Fénix |  Žárem temnoty
Vážení čtenáři, omlouvám se za zpožedění. Z části neúmyslné, ale pokud by měl den zveřejnění vliv na získání většího počtu čtenářů, zůstalo by u pátku na trvalo. (Nízká návštěvnost je neuvěřitelně frustruící). Děkuji všem komentujícím u předchozí kapitoly, jakékoliv reakce i u této potěší. Pokud se někomu nechce vypisovat, uvítám i hvězdičkové hodnocení.


Nejsem zrovna to, co by se dalo nazvat raním ptáčetem. Vlastně sem toho pravej opak. Ono taky, co čekat od člověka, kterej se dost pravidelně do pelechu nedostává dřív jak ve čtyry ráno. Každej uzná, že za takovejch okolností, je nesmysl bejt kolem sedmý na noháchn a zářit. Jenže dneska to musim přežít a ještě horší věci. Jako třaba vyzvednout ve Starbucks kelímek s tim čemu tam řikaj kafe a nějaký sladký nesmysly k tomu. Osobně bych něco takovýho nepolk a při pohledu na tu kravaťáckou havěť okolo, kterou se to tam po ránu hemží a ve svý agresivní nasranosti se moc neliší od feťácký spodiny z ulice, jednoho i přejde chuť. Jenže pravidlo, že kdo chce jet, musí mazat, je univerzální způsob, jak tenhle svět funguje. A já potřebuju podmáznout jednu kočku, pro kterou je pohonem právě to jejich kafe. Takže, když trpně přežiju přetlačování se ve frontě i pokus jedný zvlášť napružený byznysmenky prošpikovat mi jehlovim šteklem moje kožený koně i s nártem, sem všechno jen ne zářící. No pokusim se si na ksicht aspoň přimontovat něco jako přívětivej výraz, když vcházim do království tý laborantský kočky. Ono to není zas tak těžký, protože je právě otočená zády ke mně, skloněná nad tím svým kompjútrem něco datluje do klávesnice, a tim pádem jako by se svět přeci jenom trochu rozjasnil, při výhledu na tu její lákavou prdelku. Ke škodě, jí má sice zakrytou tim nevkusnym laborantskym pláštěm, jenže mám dost zkušeností z jinejch příležitostí, aby si fantazie přišla na svý. Narovná se a otočí mym směrem. Hned jí čokoládový kukadla padnou na kelímek v mejch rukách. ,,Střez se mužů přinášejících dary!" zaparafrázuje. Přesto mi kelímek i pytlík z koblihama skoro hladově vytrhne. ,,Co zase budeš chtít, Springere?" zeptá se s úžasnou přímočarou věcností. Vykouzlim ten svůj patentovanej úsměv, žel vůči kterýmu je ona docela imunní: ,,Nemůže chlap jen tak přijít za bejvalou kolegyni a přinést jí po ránu trochu životabudiče?" Cvičenym pohybem si nechá zklouznout hranatý brejle níž po nose, což jejímu pohledu nad rámečky dodá snad ještě pochybovačnější vyznění. ,,Normální chlap možná, ale ty ne," ušklíbne se skoro tak dobře možná líp než to umím já ve svý nejironičtější náladě. ,,Tfak fo fo hude?" zahuhlá přes koblihu v puse. A já nedokážu myslet na nic jinýho než, že bych jí hrozně rád očistil zbytky polevy ulpělí nad horním rtem svým jazykem. Mentálně ze sebe setřesu tenhle divnej trans, protože tu přece nejsem proto a na víc není vhodný takhle zírat na třebaže bývalou kolegyni, když to mezi náma nikdy k ničemu dál nedošlo. Teda ne, že bych se nesnažil. Protože ona je prostě něco, tim zvláštnim šprťáckym způsobem, ženskosti zpodobněný dlouhejma hnědejma vlasama obtočenýma do drdolu kolem obyčejný tužky, když zrovna nemaká se vzorkama, jako právě teď. A na víc chytrá. Nebezpečná kombinace. Aspoň teda pro mě. ,,Potřeboval bych zjistit něco tady k tomu, komu to patří," vyložim na stůl moje včerejší úlovky materiálu pana Pracháče. Whiskovku i s kapesníkem, už profesionálně zabalený v pytlíkách na důkazy. ,,Otisky, DNA... asi bych rovnou začal u mezinárodní databáze, ale co ti budu do toho kecat, vždyť to znáš." Zase si mě tak podezřívavě přeměří. S tim, že si zadělává na průser, je smířená. Jelikoš by to nebylo po prví od doby, co už oficiálně na její služby nemám nárok. Co se pracovních záležitostí týká, tak mi nikdy neřekla ne. ,,Asi se raději nebudu ptát, kde jsi přišel ke vzorku krve," zběžně přes obal koukne na kapesník. Vážně se známe dost dlouho, takže je jí jasný, že sem asi svýmu podezřelýmu neošetřoval rozbitý koleno, a když se něčeho domákla tak se mi nerozpakovala nikdy dát na jevo, že mě považuje za hrubiánskýho kromaňonce. ,,Dobře děláš," opětuju jí ušklíbnutí. ,,Můžeš mi říct, proč to pro tebe dělám?" Stojíme dost blízko sebe takže v tom jasně slyšim její rezignovaný povzdechnutí. ,,Protože sem prostě neodolatelnej a ty si nemůžeš pomoct a na víc nikdy neodmítneš dobrou večeři grátis?" Suvereně navrhnu hned několik možností z kterejch je pravdivá, co se našeho vztahu týká, jenom ta poslední. Ani to mi nezabrání dát na svoje prvotní chutě a aspoň palcem jí malej zapomenutej kousek polevy ze rtu jemně setřít. ,,Springre-e!" váhavý napomenutí, jako by bojovala sama se sebou než se trochu odtáhne. Zavětřím naději, jenže nedostanu příležitost zjistit, jak by se to mohlo vyvíjet, protože v ten moment se s třesknutím rozletěj prosklený lítačky od laborky. ,,Springre!" Po druhý v ani ne dvouch vteřinách slyšim svoje jméno, jenže tentokrát to rozhodně nezní tak slibně. Leda tak na slibnou bitku. Ve dveřích nestojí nikdo jinej než vrchní pračurák oddělení a technicky muj bejvalej podřízenej. Teďka zastávající muj bejvalej flek i šajbu. Jo, časy se mění, hlavně, když tomu nějakej přičinlivej patolízalskej zmetek pomůže. Přesně ten důvod, kvůli kterýmu sem si přivstal, abych byl u Jenny, dokud tu není takovej frmol. ,,Co tu pohledáváš? Návštěvy sem nemají přístup," posměšně, blejskne očima k mojí návštěvnický vysačce. Jistě, že se pokouší mi dát vyžrat, že už nejsem jednim z nich. No musel by se víc snažit, aby mě dojal. ,,Petersone, jak milý tě vidět," ironicky zatáhnu na oplátku, ,,Mohl bych se zeptat na to samý, co děláš zrovna tady? To už v okolí není žádná nadřízená prdel do který by ses mohl pokusit vlézt?" opáčim bez úmyslu brát vůbec na vědomí víc jeho přítomnost tim spíš ne se mu svěřovat. ,,No, co se lezení do prdelí týká, tak v tom se vyznáš, že jo?" odfrkne. Krom toho, že je tenhle týpek bezpáteřní babral, bonzák a všeobecnej kretén, tak je i dost velkej homofob, což samo o sobě stačilo na to, aby od samýho začátku mezi náma nezavládli zrovna přátelský vztahy, hlavně z jeho strany. ,,Co tě žere víc, Petersone, to že o tu tvojí poďobanou prdel nemám zájem nebo to, že boduju na obouch frontách, když ty si ani neškrtneš na jedný?" dám si záležet na dost přesnym důrazu na správný slova, aby si z nich mohl vyvodit vlastní a samozřejmě úplně zcestnej závěr. Skoro slyšim, jak mu v tý jeho dutý makovici šrotuje těch pár nakřáplejch koleček, co obstarávaj základní životní funkce a práskačství, když šmidrá očima mezi mnou a Jenny. Další důvod nesnášet mě, když sme se u ní oba pokoušeli o to samý. Se stejným výsledkem, jenže zatím co já ty svý pokusy jí vážně zbalit, přesunul do úrovně loveckýho folkloru, kdy asi i jí samotný by bylo divný, kdybych to najednou vzdal, tenhle hňup je moc omezenej na to, aby přijmul, že u tak skvělý holky nemá šanci. Takže je mi jasný, že sem přišel opruzovat právě jí a moje přítomnoost mu dost zásadně narušila plány. ,,Hoši, hoši, zklidněte to," Jenny se mezi nás vloží přesně s tim správným načasováním. ,,Ačkoliv, zchopnost vaší anální alegorie, shledávám fascinující a ne, že by nebylo zábavné sledovat takový výron testosteronu, jsou tu i lidé, kteří musí skutečně pracovat. Tak co kdybyste to rozpustili a také se snažili být někde užiteční?" Má v tom už docela praxi, jak s náma vymést, tak aby to nevypadalo, že se přiklání na stranu jednoho či druhýho a původně nevzniklo větší dusno, když už sme se tu museli všichni snášet. Stejnej důvod z jakýho ani jednoho z nás neposlala nikdy otevřeně do kopru. Jenže samozřejmě to by to muselo někomu chtít docvaknout. ,,Slyšels, Springre, máš padat," zasyčí Peterson, nasranější čim dál tim víc, ,,A vůbec, nemáš teď náhodou už stát ve frontě na pracáku, aby ti ostatní ubožáci, jako jsi sám, nevybrali, všechnu podporu?" Určitě není tak sebevědomej, jak se snaží dělat dojem. Vlastně, když přišlo vždycky k nějaký akci a to i v terénu, tak byl docela posera. Což shledávám, za jeho soukromej problém, do tý míry, dokavaď kvůli tomu nezařve některej z jeho kolegů. Z příma, dlouze se mu zadívám do očí a to stačí k tomu aby se nepohodlně ošil a podvědomě trochu ztáhl do zadu. ,,Na tvým místě bych se moc neozýval nebo bych se mohl taky rozvzpomenout, která práskačská svině se mě na ten pracák snažila dostat," nic víc řikat nemusim. Oba dobře víme a nejenom my, že on byl ten, kdo náčelníkovi špital do ouška o mejch ne zrovna standartních pracovních postupech, až to nakonec vedlo k mýmu vyhazovu. ,,Patřilo to vám oběma! Vážně musím pracovat," Jenny se do toho zase vloží s tím, že nás dost zřetelně začne vytlačovat z laborky. ,,Tobě se ozvu, co nejdřív. S tou večeří počítám," její způsob, jak mi nenápadně říct abych už vypadl bez dalších caviků, že mi dá vědět, až bude mít nějaký poznatky k totožnosti pana Pracháče. Jenže na Petersona v tu ránu by nemohlo mít lepší účinek ani kdybych jí tu před nim vlepil francouzáka, kor když to podpořím samolibim ušklíbnutim jeho směrem. Je to sranda ho sledovat nafučet se jako Fúrie a stejně tak svižně odkvačit středem. Moc neváhám a okopíruju ho, co se spěšnýho vyklízení bojovejch pozic týče, protože Jen po mě vrhne pohled ostrej jak bajonet a stejně tak smrtící. Pěkná, chytrá, vražedná. Dokonalá kombinace.
***ooo***
Nevim, kdo to na samym začátku řek, že zloduchum a odpadu všeho druhu bude příslušet noc, zatím co většina slušnejch lidí přes den otročí v háku. Možná, že tehdy v těch dávnejch dobách tma skutečně dokázala zakrejt většinu nepravostí, a od těch časů je už lidsvto jenom líný, na tom zaběhlým řádu něco měnit, i když už dávno noci nevládne temnota a to největší zlo se děje v denním světle. Na každej pád i já patřim mezi ty noční tvory ergo přes den potřebuju nějak zabít čas. Dostihový závodiště je k tomu účelu jako stvořený. Bejt mezi lidma a při tom sám. S dostatkem prostoru si utřídit myšlenky a že se mi jich teďka honí hlavou. Pěkně se kouká na ty vznešený zvířata. Dynamika, síla, rychlost. Na slunci lesknoucí se potem hra svalů pod srstí. Dusot kopyt, ženoucích se závratnou rychlostí, bezděčně odhazujících drny trávy. Stále vpřed, nezastavit a nikdy se neohlídnout zpátky. Metafora života. Adrenalin. Plus daj se vydělat snadný prachy, když má člověk trochu kliku. Zdá se, že to dneska nebude muj případ. Otráveně zmuchlám další nepovedenej tiket. Hodim ho na zem pod nohy k těm dalšim. ,,Jakéš to nečekané překvapení nalézti vás právě zde." Jedovatý ostří zabalený v cukrovanym sametu zdvořilostní fráze. Ani se nemusim pohnout abych věděl, kdo stojí vedle mě. Vážně dneska nemám kliku. ,,Slunko svítí, koně se potěj, není nad to srovnat si myšlenky na čerstvým luftu..." ušklíbnu se. Pochopitelně, že Pracháč nedokáže pobrat muj vytříbenej smysl pro ironickej humor a nebo to prostě vtipný nebylo. ,,Vskutku," protáhne zas tak koženě. Nezdá se, že by z něj vypadlo, proč přišel a ani to nevypadá na další kolo jeho "přednášky z vedení firemního finančnictví", když už mě tu zase načapal při fofrování jeho prachů. ,,To spíš tebe bych čekal když už, že budeš někde na tribuně s elitou popíjet šampus a ne tady dole s náma plebsem," nadhodim. Nevěřim na náhody, specialně ne týkající se tady toho týpka. Takže dost pochybuju, že by dostal ten samej nápad podívat se na koníčky. Periferně zaregistruju něco, co možná bylo pokrčení ramenem. ,,Zdá se tedy, že ani jeden z nás nenaplňuje očekávání toho druhého. Na víc, vy jste zde," další převelice obsáhlá odpověď. No, když nic jinýho, aspoň mi potvrdil, že je tu kvůli mně. Zbejvá ještě poslední závod a já sem připravenej ho sledovat bez ohledu na otravnou společnost. Slunko, pomalu mizejcí za obzorem, mi šajní do ksichtu a já sebou nechám prostupovat slábnoucí teplo jeho paprsků. Vlivem tady toho a pár hodin před tím, ztrávených na závodní dráze, se zase cejtim klidnej a uvolněnej v míru se světem. ,,Tohle tady dá člověku jinou perspektivu na všechno," poznamenám. Nejspíš kvůli tomu, že sem nikdy nebyl ten typ mlčenlivýho hrdiny a moje klapačka si občas žije svým vlastnim životem. Nejsem mlčenlivej a už vůbec ne hrdina. ,,Bezesporu. Zářná perspektiva brutálních tvorů pokořivších si jiné mírumilovné stvoření. Tyjících z jeho síly a oddanosti..." Tentokrát už mi to za to stojí, abych se po něm ohlídnul. Minimálně, abych se ujistil, že vedle mě stojí pořád ten samej snob v drahým kvádru. Stojí. S veškerou ulízanou pompou. Tvářící se naprosto smrtelně vážně. ,,Sranda, máti říká to samý. Teda jasně, nepoužívá při tom ty tvoje velký slova, ale smysl zůstává stejnej... No nevypadáš zrovna jako květinový dítě," zkonstatuju. Prostě mi to nesedí do fazony. Jeho vzhled, chování. On je to co by bylo na obrázku v učebnici pod nadpisem "Vkořisťovatel mas" v hippie učebnici, za předpokladu, že by květinový děti marnili čas, něčím tak podružnym, jako sestavování učebnic. Možná je to omezený škatulkování a máti by mě za takový smýšlení, po prví v životě lískla po hlavě, ale někdo takovej jako pan Pracháč, by neměl mít sympatie pro dostihový koně, zneužívaný žokejema a trenérama kvůli sázkařskýmu byznysu. ,,Pak, jest vaše matka moudrou ženou," odvětí hladce. Krucinál, vážně bych si přál umět v něm líp číst, abych mohl spolehlivě poznat případnou urážku. Takhle mi nezbejvá nic jinýho než souhlasně zamručet: ,,Jo, to sakra je," a zkusit se dál věnovat dění na dráze. ,,Povězte mi více o svém otci... Velký bojovník nezhubený na válečném poli..." Zase jenom periferně zaznamenám pohyb, jak se opře vedle mě, s rukama přehozenýma přes žbrdlení a nohama překříženýma v kotnících po mym způsobu. Moc nerozumim týhle jeho umanutosti, protože to není po prví, co se mýho tatíka dovolává, ale možná, že když to pojmu správně, tak mu ledasco doklapne a on pochopí, že tohle nebude ta vhodná páka na mně. ,,Nebyl bojovník. Jenom slušnej chlap, co věřil ve správný věci a snažil se je dělat. Dodržoval zákon, prosazoval spravedlnost. Zchytal to při přestřelce gangů-Náhodná oběť. Pachatel neznámý. Vyšetřování odloženo. Tak to stojí ve zprávě. Není nic víc, co k tomu dodat," řeknu jenom to, co už se mohl dozvědět z oficiálních zdrojů, což nejspíš už udělal, protože je celkem slušně informovanej a je jistý, že než si mě ty jeho šéfové najali, tak si mě pořádně proklepli. ,,Měl-li byste možnost střetnouti se s vrahy svého otce... došli by spravedlnosti z vašich rukou?" Tak tohle je docela zajímavý a zase musim přemejšlet, kam tim směřuje. Otázka o který sem uvažoval sám snad milionkrát. Pořád dokola a vim, že na konec mě čeká stát před jejím konečným zodpovězením. Není to pokud. Sem si jistej, že ty zmetky jednou najdu, ale tim, co udělám si už tak jistej nejsem. ,,Možná. Já nejsem ten, co by měl bejt soudce porota i kat. Od toho tu sou jiný, " to je stanovisko, který nad těma všema většinou převažuje. Způsob jakým sem doposud žil. Ale kdo může jistojistě tvrdit, co udělá, vstříc svý osobní pomstě. Kodex versus instinkt. ,,Máte víru ve Vyšší spravedlnost?" Další otázka přímo na tělo a já nějak vim, že tim nemyslí tu světskou, jakou já myslel při svý poslední odpovědi. ,,Nikdo mi nedokázal, že by nějaká Vyšší moc byla a taky mi nedokázali opak. S tim všim, co se ve světě děje, by bylo náramně snadný, začít bejt o nějaký skálopevně přesvědčenej. Pak by bylo něco, co by tomu všemu dávalo smysl a na koho by se to všechno dalo svést. Jenže bych řek, že je to všechno daleko složitější. Čekat, že je tu někdo, kdo by neměl nic lepšího na práci než sledovat plahočení se malejch mravenců na týhle zemi, někdo tak malichernej, aby je mučil zkouškama, když se mu zamane a jejich život závisel na jeho vůli je alibismus," dostih skončil už někde během mýho proslovu a já až teď obrátim pozornost na svýho jedinýho posluchače. ,,Lidé potřebují svou víru. Bez ní nejsou ničím. Však ani vy sám nejste zcela bez víry byť tvrdíte, že nepotřebujete žádné. Či se snad mýlím, že vaší bohyní jest Fortuna?" Zase má ten pronikavej pohled, kterej jako by se mi zavrtával někam do morku kostí nebo se mi snažil nim vlézt přímo do hlavy. ,,No, tahle bohyně dost dobře nefunguje, že ne?"s úšklebkem zahodim i ten poslední zmršenej tiket. ,,Byliť časy, kdy jste dokonce uctíval symbol. Věřil v jeho moc a byl ochoten za ni položit život..." Zjevně to nemíní vzdát a já musim chvilku přemejšlet, co myslí. V celým životě existovala jenom jediná věc jako symbol pro mě důležitá a není zas tak těžký si to zpočítat. ,,Nevěřil sem v moc odznaku, ale v hodnoty který představuje, lidský hodnoty. Žádnej symbol ani víra nemá smysl bez lidí, který by ty ideály naplňovali. Přesně jako s mym tatíkem; Zákon, co většinu života ctil, nebyl pro něj protože se nenašel nikdo, kdo by ho pro něj hájil. Žádná božská spravedlnost ani lidská," z jeho výrazu se nedá vyčíst, co si o mejch slovech myslí, jak klidně postupujeme uličkou mezi vyprazňujícíma se lavičkama. ,,Ztrestáte-li vrahy svého otce nebude to tedy aktem pomsty, ale naplněním vaši víry?" Začínám mít pocit jako na sqashovým kurtu zaháněnej do kouta smečema soupeře, který bych nemusel za chvíli zvládat odrazit. ,,Pokud je zabiju, bude to pomsta, akt víry bude jestli je nechám žít a předám světský spravedlnosti ve kterou bych měl věřit," zase se ušklíbnu nad absurdností situace. Nevěřím, v tom je ten problém. Nevim ještě, co je zač, ale rozhodně bych si nemyslel, že s někym takovim povedu takový řeči. ,,Na každej pád, pointa je, že lidi nepotřebujou falešný bohy ani ty pravý, víc osobní zodpovědnosti, to je to, co tenhle svět potřebuje... Dost filozofování, jde se makat," chystám se uzavřít celý tohle téma. Mírný klepnutí hlavicí hole o mojí hruď zastaví moje kroky. ,,Jen ještě jednu otázku, prosím..." jenom to poslední slovo znějící z těch jeho věčně arogantcí zformovanejch rtů tak zvláštně mi zabrání neposlat ho do háje rovnou. Měl sem to udělat. ,,Ten po němž pátráme společně, vás rovněž připravil o někoho důlžitého, ani jej nezabijete?" Zatraceně! Mám, co dělat, abych si udržel dostatečně pokerovej výraz z pod kterýho nepronikne na povrch nic z mojí zuřivosti. ,,Ne," odpovim krátce, pokračuju dál svou cestou. Nezahrnuje to možnost bolestivýho mučení, co mám pro něj přichystaný, když budu mít tu možnost ani nevylučuje variantu, že následkem toho dost jistě chcípne. Vim, že ty gangsteři, co trefili mýho tatíka to neudělali úmyslně a neptejte se mě jak nebo proč, ale tak nějak to pro mě dělá rozdíl. ,,Rád sem si pokecal," no dobře, tohle není zas tak upřímný, ale nenapadá mě jinej způsob, jak mu dát na jevo, že už si každej půjdem po svým, když se dostanem do hlavního vestibulu. S trochou štěstí ještě stihnu otevřenej krámek s hotdogama, když už mi ani ta poslední sázka nevyšla. Ku podivu se mě i tady muj věrnej stín pořád drží. Mlčky sleduje, jak si kupuju gáblík. ,,Dáš si taky jeden?" Vlastně by mě dost překvapilo, kdyby se zachoval jinak než, že zase štítivě nakrčí nos. ,,Netřeba." Přijde mi, že s tim snobstvim to vážně přehání poněvadž vyloženě vypadá, že přemáhá šavli. I když uznávám, že sledovat mě živit se asi nebude taky kdoví jak estetickej zážitek. Specialně v momentu, kdy mi náplň začne ztýkat po prstech na hřbet ruky a já jí slíznu jazykem, má v očích takovej nečitelnej pohled, ale možná je to tak lepší. Dovedu si představit, co mu šrotuje v makovici. ,,Hapadlo mě, že se zhajdu podívat mezi plešouny," začnu mezi soustama, protože nejspíš na nějaký informace čeká, proč jinak by tu ještě okouněl, ,,Jedinej společnej menovatel těch zabitejch kluků, je způsob jakym se živili, takže kdo jinej by je mohl nenávidět a že tenhle způsob zabíjení je z nenávisti o tom není pochyb. Myslej si to i poldové," taky doufám, že by ho zmínka o místě mohla odradit, protože začínám mít dost blbej pocit hraničící s jistotou, jako by si chlapec hodlal dál pohlídat svý investice a já bych se ho tak hladce zbavit nemusel. ,,Nebudete mít námitek proti mé společnosti...?" v zápětí se mi to potvrdí a nějak ta jeho nabídka mi moc nezní jako nabídka spíš jako konstatování hotový věci. ,,Sakra, že budu. Zásadně makám sám," ohradim se. Nmám rád, aby mě někdo stavil před hotovou věc a už vůbec ne v takovomhle případě. ,,Mimo to, to není nejlepší nápad. Věř mi, tam kam jdu, tak takovýhle, jako seš ty žerou k večeři," kriticky si ho změřim odshora dolů, despekt ani nemusim předstírat. Ten jeho napíglovanej design by se v motorkářský knajpě, kam se chystám, fakt dobře vyjímal. Nepřežil by ani tři vteřiny. ,,Vězte, že jsem zchopen se o své bezpečí dost dobře zaobstarati sám." Na takovýho hubenýho chrousta má sebevědomí hafo, ještě jednou si ho změřim, pozornějš. Nezdá se, že by pod tím svým drahým mantlem měl nějakej argument typu aspoň devět milimetrů. Pokud se nechystá případný potížisty otrávit jedovatýma kecama. Ale vypadá dost odhodlanej. To on asi vždycky. ,,Dost dobře ti to zakázat nemůžu, že jo," na konec to vzdám. Každej je svýho štěstí strůjcem a pokud tenhle maník chce dostat dobrovolně přes hubu, kdo sem já abych mu v tom bránil? Narychlo si do krku nasoukám zbytek hotdogu, připravenej vyrazit. ,,Nečekej, že ti budu dělat chůvu. Každej sám na svý triko, kapiš?" Ne, nebudu kvůli němu ani měnit svoje plány.
,,Kapiš." Odpoví a já cejtim jak mi koutky samovolně zaškubou v úsměvu. Ten borec je prostě dílo a jeden velkej chodící paradox.
***ooo***
Není to zrovna obyčejná motorkářská putika. I když nablejskaný mašiny před vlezem řikaj opak. Konfederační vlajky na stěnách a symboly omezený nenávisti o kterejch si dovolim pochybovat, že by většina ze zdejších, převážně vylebzanejch vidláků, znala jejich původní kontext. Tak jako mnoho jinejch ani tohle místo oficiálně neexistuje. I některý poldové, co znám tak se k tomu tady odmítaj při hlídkách třeba jenom přiblížit. Svůj vlastní svět sám pro sebe. Se svýma pravidlama. Trochu mi odlehne, když tady nikde poblíž nevidim pana Pracháče. Asi skutečně zakufroval a nebo si to přeci jenom rozmyslel a já mu dal možnost vycouvat se ctí. Ať tak nebo onak, je to dobře, protože už stačí, jak osádka blbě čumí po mě, coby neznámý držce, když zamířim k baru. Ve svý kožený bundě nejsem ani zdaleka tak nápadnej, přesto banda u nejbižšího stolu, zaujatě sleduje, jak si objednávám panáka a jak se popasuju se špinavou skleničkou. Stačí jedinej špatnej pohyb, jediný zaváhání, jako záminka. Tyhle týpci nenáviděj všechno a všechny, ale nejvíc sami sebe. S těma prvníma dvěma se netajej, zrovna jako s baseballovejma pálkama a řetězama, který jim ležej na dosah. Rocková hudba řve na plný koule a já se v ní snažim pochytat útržky rozhovorů. Převážně jenom silácký kecy o ničem. Jak postupuje večer tak se to nelepší. Už si skoro začnu myslet, že tu jenom zbytečně ztrácim čas, když k tý společnosti u stolu přibude ještě jeden přírustek. ,,Hej! Dej tady všem rundu na mě!" houkne na barmana. Ten hned samozřejmě začně briskně sázet na pult panáky. ,,Co slavíš, kámo?" zeptá se ho jeden z kumpánů u stolu. Sedí zády ke mně takže mám dobrej výhled na jeho nablejskanou holou lebku s vykérovanou pavučinou a pavoukem, kterej se mu ztrácí v záhybech masitýho týla, kdykoliv pohne kebulí. Oslovenej nejdřív zabubnuje pazourama o stůl, div ho nerozmlátí. Dobrá nálada s nim skoro lomcuje. ,,Právě jedu z centra, našli zase dalšího..." Trochu ve mně škubne. Zas je tu zpátky iracionální pocit, že sem měl bejt na jinym místě i když vim, že pravděpodobnost, že bych byl na tom správnym ve správnej čas je mizivá. ,,Jo! Tak to je určitě důvod se napít! Pečený bukvice začíná bejt muj oblíbenej způsob jejich úpravy!" řekne někdo z tý sebranky načež se ozve hurónskej smích a řinčení skelniček na přípitek. ,,Jedinej možnej!" přidá k tomu další ze skvadry. Ten, co přines tu dobrou zvěst, hodí pohled mym směrem: ,,Máš na to snad jinej názor, kámo?" Hovádko přes dva metry. Asociaci hovada asi nejvíc evokuje lebka přes zbytnělej zdvyhač slitá do jedný lajny s ramenama. Ušmudlaný tílko ukazuje dost z jeho dalších vymakanejch svalů. No ze zkušenosti vim, že to může bejt mylnej dojem. Ve svalech z bobulí se zrovna dvakrát velká pára nezkrejvá. ,,Né, ne. Docela v pohodě," zvednu svůj drink jako že bych se připojil k tomu jejich slavení. Pak se otočim čelem k baru. Pořád mám dobrej přehled skrz zrcadlo za policema. Moje ego rozhodně nepošramotí, jestli mě maj tyhle pazdráti za poseru. I to je umění poznat, kdy je lepší držet hubu, kor když z toho může ještě něco kápnout. ,,Pánové, ale stejně vám řeknu, že bych rád narazil na toho génia, co tohle dělá. Konečně někdo, kdo má koule tohle město pořádně vyčistit," další ze skvadry, co je trochu atipickej od zbytku. Spíš neduživej kryplík v bílým tríču a džínový vestě. S krátkym mastnym hárem trčícim do všech směrů jako štětka na hajzl. ,,Hm, nejspíš to nebude nikdo extra," nesouhlasně s nim, zamručí ten frajer s vykérovanym pavoukem. ,,Moc bych za to nedal, že to bude nějaká zhrzená teta. Tyhle úchyláci maj mezi sebou dost ohnivý vztahy..." běžná reakční doba než nějkterejm docvakne, že by se měli tlemit, a zase se ozve huronskej smích. ,,Hej škoda... pak by eště mohli přijít na řadu negři a začalo by tu bejt krásně..." Kryplík se neváhá znova projevit se svim světonázorem. Pak už se debata rychle ztočí k obvyklejm nenávistnejm sračkám a já tak na půl vypnu. Ani jeden z nich mi nepřišel, jako to co bych hledal. I když jeden nikdy neví a trochu si je zevrubnějš proklepnout by nemuselo bejt na škodu. Jejich hovor, co sem začal vnímat, jako neurčitou hladinu šumu na pozadí hudby, obojí utichne a já ucejtim brnění trablů na svý páteři, ještě dřív než zaregistuju, co je důvodem toho nenadálýho ticha. Vzhlídnu ke dveřim i když vim, že je to zbytečný, protože tušim, co tam uvidim. Zvláštní, ale už sem si zvykl na to pánovitý vzpřímený držení těla pana Pracháče i způsob jakym se dívá na všechny a všechno, jako by nebyli nic víc než hromada odpadu. Jenže je to právě ten přístup, co ho tady dostane do problémů. Zakomplexovaný jedinci vážně nesnášej dobře, když se na ně někdo tak dívá a tím spíš ne když se podle toho chová. Doslova je to dráždí, bez nutnosti, že by vůbec bylo třeba otevřít kušnu a zadělat si na ještě větší trable. ,,Copak strejdo, ztratil ses?" osloví ho jeden spíš z neškodnejch opruzů hned u dveří. ,,Za nějakej drobnej peníz ti poradíme cestu," napřáhne k němu dlaň v zatím jen zdvořilý nabídce. První chyba, když ji Pracháč odsune klepnutím tý svý hole a pokračuje dál svou cestou, bez náznaku toho, že by existenci dotyčnýho vůbec vzal dál na vědomí. Fajn, to už sou tři. V duchu začnu počítat skóre kolik chlapů se mu povede nasrat, protože opruz měl ještě dva kámoše, který se nerozpakujou dát na jevo pobouření. Taky začnu ozlomvaz přemejšlet, jak bych se udělal neviditelnej, jelikoš pochopitelně Pracháče nenapadne nic lepšího než si to nakráčet přímo ke mně. ,,Vhodný načasování," ušklíbnu se na něj na přivítanou. Usoudim, že nemá cenu se pokoušet o nic a jediný, co zbejvá, je všechno nechat v rukách Osudu. ,,Zdrželť jsem se na cestě," odpoví a já bych si vážně přál, aby držel hubu. Hodim do sebe zbytek chlastu něco jako poslední drink. ,,To už je stejně jedno protože odcházíme. Už mám všechno, co sem potřeboval." Partička, co sem před tim sledoval, teď převelice zaujatě sleduje nás. ,,Hej, kluci už vim proč po nás tak blbě čuměl... stará si pro něj přišla!" je to ten kryplík s pačesama jako štětka od hajzlu, co se ozve jako první a ty jeho kumpáni nechtěj zůstat pozadu. ,,Nebo on je možná stará?" přidá se ten s pavoukem na šišce. ,,To je fuk. Vypadaj jako buzny tak ještě zjistit jestli se chovaj jako buzny. No tak, holky, pusinka na přivítanou nebude?" zase ten kryplík. Pracháč si ho prohlídne a pak ty svoje tmavý oči ve kterejch zase doutná to něco jako živej zájem upře na mě: ,,Toť má býti urážkou?" Vážně by mě zajímalo ze který planety sem spadnul, ale teď rozhodně není vhodnej čas ani místo to zkoumat. ,,Jo, kámo, to má bejt urážka," potvrdim. ,,Teď se pěkně seberem, budeš držet hlavu vzpříma, hubu zavřenou, nikomu se nedívat do očí a zmiznem než to tu začne bejt vážně zlý," drapnu ho za křídlo, nasměruju správnym směrem. Snažim se ignorovat, jak se celá ta skvadra zvedla a dva největší; jeden stojí za mnou a ten s vízorem hovada za Pracháčem čimž nám odřezává únikovou cestu. ,,Ale taková hezká nažehlená princezna, jen se na to podívejme," vazoun posměšně zabrouká, jednu umolousanou pazouru položí na Pracháčovo rameno a druhou začne ochmatávat materiál jeho kabátu. Pracháč u mě získal body k dobru protože nehne ani brvou, což je stejně důležitý nedat na jevo strach jako pohrdání. Jako se zvířatama. Prostě nic co by je víc vydráždilo. Možná na druhou stranu je jenom ztuhlej a neví jak se s tím vším popasovat. ,,No tak, holky, nepude se nikam než nám předvedete pořádně žhavou líbačku," zase ten kryplík, co vzpřímenej mě i Pracháčovi sahá sotva po ramena, ale štvát asi umí když ty svý kumpány do toho uvrtal. Ne, fakt není vhodná chvíle přemejšlet o hierarchii. ,,Tato žádost, jest za účelem ponížiti nás?" zase se mě zeptá Pracháč. No minimálně to má efekt, že týpci se zdaj, že to taky nepobíraj. Nechaj mě v klidu si zapálit cigáro. ,,Jo, brácho, chtěj nás ponížit a pak nám daj přes hubu," znovu trpělivě odpovim. Už mám zase ten pocit absolutního absurdna. Několikrát si dlouze potáhnu z cigára anžto pochybuju, že v příštích tejdnech toho budu zchopnej. ,,Co je s nim, je vadnej?" zeptá se mě ten za mnou. Taky má solidní buličí výraz vodově modrejch baněk zakalenejch chlastem, kterým šmidrá ze mě na Pracháče a zpátky. ,,Zvláštní. Sám sebe se ptám na to samý," prohodim. ,,No kluci, ne že by to tu s váma nebyla sranda a někdy by sme si to mohli i zvopáknout, ale teď už asi půjdem," využiju běžnou reakční dobu než jim sepne, prosmíknu se mezi nima i s Pracháčem a ne příliš elegantním způsobem ho doslova vystrkám na čerstvej luft. Netrvalo to tak dlouho, kolik bych potřeboval a dostali sme se k DeSotu. Jedno se těmhle týpkum musí nechat a sice to, že stojej při sobě. Takže se za náma místo tý původní skvadry vyřítí dobrá desítka i těch dalších, co tomu všemu v knajpě jen přihlíželi. Většinou s pálkama a řetězama kolem nás utvořej kruh. Mezi nima samosebou nechybí ta trojka, co jí pracháč stihnul nakrknou hned na začátku.Vyhodnocuju situaci. Toho jednoho, co mi blokuje přímo cestu k volantu auta se ztaženou střechou, bych mohl zmáknout i když to není žádnej drobek. Důležitej je moment překvapení, a pak už s pár metrákama poctivýho plechu kolem sebe, by nebyl problém se z týhle lapálie dostat. Toho, co mi dřepí na haubně, prostě jenom setřesu za jízdy. Plán. ,,Ignoruj je, pořád jdi a hned jak to bude možný zalez do auťáku," polohlasně obeznámim Pracháče se svým plánem. Netušim, jestli rozuměl protože je pořád tak ztrnule nečitelnej. Ale jde vedle mě, což je důležitý. ,,Dovolíš, kámo?" oslovim toho blbouna, co mi blokuje cestu na přední sedačku. Sice pochybuju, že dotyčnej by reflektoval mojí zdvořilou žádost, ale zkusim to. ,,Prosim, mistře," s úšklebkem se odlepí od sloupku karoserie a já nečekal, že bude tak zbabělej a do našeho sporu zatáhne i moje drahý auto, když dalšim pohybem s otočky baseballkou napálí přední sklo. ,,Ta rachotina potřebovala trochu vylepšit," zase se zakření a spolu s nim i zbytek těch kreténů. Zásadně to mění situaci a zbytek mýho plánu pasivní resistence jde valem do stoupy. ,,Hochu, řeknu ti jednu věc... vlastně dvě.... tohle auto není žádná rachotina a ty si právě udělal největší chybu ve svým ubohym životě," dost času vyimprovizovt novej postup. Čumí na mě jako Puk a stejně vyjevenej výraz mu zustane i když mu napálim jednu dopře mířenou na solar a levačkou šmahem zabavim pálku. Pak už to jde ráz na ráz. Další rána už pálkou mířená na kolena ho dostane k zemi a stejnym způsobem v zápětí napálenim přes hřbet zklepnu toho blbečka, co původně dřepěl na haubně. Ohánim se jak Hack Wilson ve svý nejlepší formě a zmrzačený se mi pomalu začínaj kupit pod nohama. Jeden moment začne bejt fakt zlej, když zabranej do zdolávání svýho aktuálního problému ucejtim ztahovat se mi kolem krku řetěz. Dost fest a nevim, co je nepříjemnější, jestli to řezání hrozící mi rozdrtit průdušnici nebo to jak cejtim, jak se mi pomalu, ale jistě odkrvuje mozek a okolní svět začíná černat. Snažim se dostat svoje prsty mezi ten řetěz a muj krk jenže je to akorát tak horší. Ten týpek, co ho drží, musí bejt pořádná korba a já si proti němu přijdu jako malej bezbranej červík. Paradoxně tahle poslední myšlenka ve mně zmobilizuje zbytek odhodlání a já se zapřu abych ho mohl pákovim efektem přehodit přes sebe. S žuchnutim se rozplácne na znak o beton jenom ten řetěz teďka držíme oba. No z mojí pozice není problém mu ho vykroutit a natáhnout mu s nim jednu přes papuli. Je to jeden z těch momentů kterej zůstane vrytej v paměti, když jako by zpomaleně vnímám střet kovu s kůží, pohyb jeho palice na stranu a následnej krvavej šlic co mu nechám na lícní kosti. Přes rudej závoj vražednýho ajfu to tak dobře nevnímám, ale myslim, že je to jeden z těch týpků, co si nás podávali na začátku. Ten co mi tak připomínal hovado. Teďka nevypadá už vůbec tak silnej ani statečnej jak tam tak leží u mejch nohou, snaží se sezbírat a po mý další ráně řetězem vyflusne krev i se zubem, než padne zpátky, tentokrát hubou do prachu. Moje vlastní plíce zběsile lapaj vzduch a já nevim jestli je to nedávnou jeho ztrátou nebo adrenalinem kolujícim mi v žilách. Cejtim se obrovskej a nepřemožitelnej, jenže kolem mě už nezůstal nikdo další, kdo by chtěl mojí neporazitelnost testovat. Ty co můžou, tak se pomalu zvedaj a s hekánim se snažej odplazit kamkoliv do bezpečí. Nocí řve hromadný burácení zastudena startovanejch motorek. Nemůžu uvěřit, že bych tohle zvládnul sám. Taky že ne. Pozvolna přicházim plně k sobě a uvědomuju si, že já sem tu vůbec sám nebyl a co víc, Pana Pracháče sem asi dost podcenil. I když podcenění je dost slabý slovo. Nemůžu si pomoct, ale vypadá vážně epesně. V bojovim zápalu, ten jeho kabát víří kolem něj a on celej vypadá spíš jako by tančil. Už chápu proč je pro něj tolik důležitá ta jeho hůl, protože s ní elegantně vykrejvá neohrabaný pokusy svýho útočníka trefit ho ocelovou tyčí. Pracháč hůl s bravurou provlíká mezi částma svýho těla, jako to bejvá k vidění u nejlepších mistrů východních bojovejch umění. Tohle bude asi bolet. Pomyslně se přikčim, když ocel míří přímo na jeho makovici. Jenže Pracháč to vykreje holí drženou v obouch rukách nad hlavou jako štít a v zápětí dotyčnýho zmetka přetáhne přes záda. Je rychlej a mrštnej to se musí nechat. ,,Hej, brácho, kdybys potřeboval píchnout, dej vědět!" houknu po něm. Zapálim si retko a dřepnu na haubnu protože tak nějak už tušim, že ta moje nabídka zůstane nevyužitá. Otočí se na mě a pořád se tváří tak neutrálně, během toho, co odolává dalšímu útoku. ,,Vše jest..." hůl si otočí kolmo k hrudi a zvedačkou týpka napálí rovnou do brady, ,,pod moji..." tyč mu vyrazí z pazour, ,,plnou kontrolou," závěrečná otočka s ranou holí vedenou na plocho přes ledviny a týpek se poroučí k zemi. Na chvíli si myslim, že ho dodělá, když špičkou boty, hladce přetočí jeho tělo na záda, patu přesune na jeho krk čímž si ho přidrží u země. Stačilo by jenom přišlápnout. Už teď mladej dost lapá po vzduchu a celej sebou škube, jak se bezmocně snaží vyprostit. Zůstanu nezchopnej dalšího pohybu protože najednou mám pocit, jako bych sledoval něco starověkýho a nedotknutelnýho. Způsob jakym na něj Pracháč zhlíž: ,,Zmizni, červe!" s grácií, benevolencí hodnou vládce nad životem a smrtí, mu daruje život. Nezpochybnitelná autorita. Kluk se přetočí na všechny čtyry a kvapem si to jme vypadnout ze scény. Trans je pryč a zůstane jenom realita chladnýho nočního vzduchu, protkanýho už jenom cvrlikáním cvrčků, spolu s Pracháčem blížícím se ke mně. ,,Páni, to vůbec nebylo zlý," umim dát ocenění, když je zasloužený, a tenhle výstup rozhodně za to stál. Zase tak jemně pohne hlavou, což vzhledem k tomu, že právě vlastnoručně porovnal dobrou pětku ranařů, působí vážně zvláštně. Ještě víc, protože už v tom poznám zdvořilý gesto, jak přijmout kompliment. ,,Sám jste též nebyl zlý," zhodnotí. Sarkastická odpověď se mi spolu s dechem zadrhne v krku protože už stojí moc blízko a způsob jakym se na mě kouká je dost znervozňující. O to víc, když jeden z těch svejch elegantních pěstěnejch prstů položí na muj ret. Bolest a extáze v jednom. Vim odkud přišla ta bolest, když se v zápětí na jeho bledý kůži objeví stopa mojí krve. Zase jí tak zkoumá jako prve v tý zapadlý uličce to dělal se svojí vlastní, když sem mu natáh já. V zápalu boje sem ani moc nevnímal, že mi někdo rozseknul pysk. Teď to vim. Pak se ještě víc znásobí extáze protože on udělá asi tu nejdivnější a nejrajcovnější věc zároveň, když vysune neskutečně růžovej jazyk, skrz ty svý bledý rty, který takhle zblízka vypadaj neuvěřitelně jemný a tak akorát zralý k ochutnání, a tu mojí krev slízne. Přímo labužnicky jí nasaje spolu s celým prstem a já si nemůžu zabránit, abych nemyslel na to, jak dobře by tenhle povýšeneckej uhlazenej týpek vypadal na kolenou, zrovna tak labužnicky pečující o moje péro. V odezvě těch myšlenek cejtim jak mi zaškube mezi nohama. Jo, tohle je fakt vyhlídka, co vezme chlapa přímo u kulí a je to ještě lepší. Hlavice jeho hole je tak báječně ledová v kontrastu s mojí bojem rozpálenou kůží, jak si trasuje cestu od mýho krku přes ohryzek a jugulární jamku. Zakloněnim hlavy mu dám víc prostoru. Přivřenejma očima si vychutnávám ten prostej kontrast. Když přijde na věc, tak já sem svým založenim vždycky mačo men, kterej radši šoustá než je šoustanej, ale teď sem tak nadrženej, že bych byl ochotnej přistoupit na jakoukoliv hru. ,,Jste muž zbraně, proč jste ji nepoužil?" jeho hlas mě šupem rychle vrátí na zem. Už jenom kvůli tomu, že holí drží odchlíplou chlopeň mý budny a naskýtá se mu tak nepatřičnej výhled na moje skutečně choulostivý místo. ,,Zbavit někoho života není tak jednoduchý. Ani takoví zmetci jako oni si nezasloužej umřít," prudce se vymanim z jeho vlivu obrazně i fyzicky a možná až úzkostlivě toporně zazipnu bundu. Žvanění je dobrý a já nemám nic proti další přednášce, pokud mě to dostane zpátky do fazony. ,,Víš, jak sem ti řikal o tý osobní zodpovědnosti?" zkusim se odvolat na náš rozhovor na závodišti, když na mě civí celkem se zaujetim, ,,Mít bouchačku je jednim z příkladů tý zodpovědnosti. To že jí mám neznamená, že bych nutně musel kolem sebe bezhlavě pálit, když je jiná možnost a ta jiná možnost je ve většině případů. Jsou to lidi kteří zabíjej, ne zbraně," napadne mě citát co sem tak často slýchával v dětství, ,,To rozhodnutí vždycky bude záležet na mě a je to jedna z mála skutečnejch svobod, co mám," nejsem si jistej jak moc chápe, každopádně něco pochopil určitě. ,,Již jste zabil a ne jedenkráte," napůl konstatování z části otázka a já se začínám cejtit čím dál tím míň pohodlně. ,,Jo, tehdy nebyla jiná možnost a po každý z toho, jako by něco ve mně umřelo. Teď už toho ve mně nezbejvá tolik a já si to málo hodlám ponechat dokud sem zchopnej ještě něco cejtit, kapiš?" neochotnej vést dál tenhle divnej rozhovor a celej večer, naskočim za volant DeSota. ,,Kapiš," odpoví prostě a rázem jako by ze mě ty všechny temný stíny minulosti byli pryč. ,,Tak jo. Nikde tu nevidim tvojí limuzínu, takže můžu tě někam hodit?" Vědomě neudělal nic, čim by se mi mohl zalíbit, spíš tak celou dobu je dost na nervy jdoucí, a nebejt něj, něměl bych teď o pár modřin víc, přesto se mi tak nějak příčí nechat ho tu samotnýho v pustině. ,,Jest již patrno, že se o sebe umím postarati sám, pročež nevidím důvodu, by bylo nutno mne kamkoliv házet," prohlásí škrobeně, přesto sem si skoro jistej, že tam někde sem zaslechl nepatrnou známku humoru. ,,O.K. Tvuj boj, kámo. Brou noc," vyrazim kupředu s výhledem přes pavouka v čelnim skle. Vim, komu na vrub, přijde oprava.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marion Marion | 22. listopadu 2014 v 8:05 | Reagovat

Dneska to bylo akčnější. :-)

Ten pán všechnovím všechnoznám a do všeho strkám nos se mi líbí. A ukrutně mě zajímá, kdože to vlastně je a co je to vlastně zač. :-)

2 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 22. listopadu 2014 v 14:15 | Reagovat

Je vidět, že precháč se nám pěkně rozjíždí. Začíná být mojí oblíbenou postavou. Dokonce řekl i "Kapiš" a to mi nesedí do jeho středověkého slovníku. :D  :D

3 Fénix Fénix | 22. listopadu 2014 v 23:57 | Reagovat

[1]:Už to nějakou akci chtělo, aby se nenudili, no ne? :-D
:-D Pán všechnovím všechno znám :-D  další trefná definice. Nu, chvilku to ještě potrvá než se na něj něco bližšího provalí. ;-)

[2]:Tož samozřejmě, že i na něj má prostředí do kterého se dostal vliv zatím jen na řeči. :-D  ;-)Těší mne, že si získává na oblibě, bude se tam vyskytovat čím dál častěji a v zásadě je to milý kluk, když ho člověk blíže pozná. ;-)  :-D

4 samba samba | 23. listopadu 2014 v 18:35 | Reagovat

Zajímavá povídka a zajímavý styl,trochu mi to připomíná jednu bezva holčinu co přestala psát.Tedy nechat zlikvidovat Jimiho je kruťárna,tajemná princezna se nám začíná vybarvovat.Tak se budu těšit v pátek

5 Fénix Fénix | 23. listopadu 2014 v 19:12 | Reagovat

[4]:A ahojka, vítám novou dušičku a děkuji. V rámci rovnováhy vesmíru to klučina odskákat musel. Také mi ho ale bylo líto. ;-) Jakým stylem myslíš vybarvovat? Musím jen dávat pozor aby se z tajemné princezny nestal pěkný ropušák.
Budu se tedy těšit též na příští setkání.

6 KATKA KATKA | 24. listopadu 2014 v 20:03 | Reagovat

Pán tajemný nám dokázal že osobního strážce nepotřebuje začíná mi být sympatický takže doufám že přežije copak nám asi prozradí sklenička kterou tak skvělé náš hrdina získal moc se těším :-)

7 Fénix Fénix | 24. listopadu 2014 v 20:45 | Reagovat

[6]:To mne těší, že budí takové sympatie. Budiš mu to k dobru když už se sám nepředstaví. 8-)Ano, možná, že testy ledasco odhalí. Svým způsobem a ačkoliv to ještě nějakou chvilku potrvá. :-)

8 ell ell | 28. listopadu 2014 v 18:49 | Reagovat

Kromaňonec mě pobavil :D. Z laborky přijde čistý lejstro, pan tajemný jaksi nějak neexistuje.
Ve vyšetřování nám chlapec nějak stagnuje, na co jeho hlavička makovička přijde, když nebude přemýšlet nad úletem se svým "zaměstnavatelem" :D
Ty jo, ty máš ty kapitoly tak dlouhý, že mi vždy vyprší časový limit pro koment :-D

9 Fénix Fénix | 28. listopadu 2014 v 19:35 | Reagovat

:-D Snaží se bavit. :-D Jo, čerti vědi, jak to s ním je. :-? Hmotný je určitě. ;-)Dalo by se říci, že na jakés takés pokročení ve vyšetřování narazí hned v následující kapitole. ;-)
:-DCo se délky týká tak to se je ještě snažím osekávat na maximální možnou délku, kam mě pustí blogácký editor a nebylo nutné je sekat v ten nejméně vhodný okamžik. ;-)

10 malone malone | Web | 11. února 2015 v 1:07 | Reagovat

Uááá, tak TOHLE byla jedna z nejvíc sexy scén, co jsem kdy četla, a to se dohromady nic nestalo!

11 Fénix Fénix | 11. února 2015 v 9:56 | Reagovat

[10]: Díky, díky! Dva klacky a jedna hůl by měl být spolehlivý recept na dobrou show. ;-)

12 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 16:20 | Reagovat

Z toho, co tady čtu v komentářích, pán Pracháč jest velice oblíben. (Není divu, i já ho miluji! <3) Přísahám, že jestli ho necháš umřít ... vlastně nevím, co, ale bude to velmi kruté! JO!
Rychle na další díl, jsem fakt nedočkavá jak to bude dál, huhůůůůůů~! <3

13 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 16:29 | Reagovat

[12]:Uf! Tak mi odlehlo, že obstál, coby adekvátní náhrada za roztomilého klučíka ze začátku. :-D Možná budu žít o pár dní dýl. Juch! 8-) No a mám i dost času vymyslet, kam se eventuelně zašít před koncem, bude-li to nutné. :-D Čímž rozhodně nepotvrzuji ani nevyvracím, je-li v ohrožení Pracháčova existence. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.