Žárem temnoty 4. kapitola

6. listopadu 2014 v 23:52 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím přátelé! Nepatrně se skluzem, za to ještě teplá, je tu další kapitola. Ještě teplá neboť byla dopsána dodatečně k již dokončeným. Jsem názoru, že takto bude další děj dávat větší smysl a pokud ne, považujte to za poznávací cestu našim malým světem i nitrem hrdiny. Recenze jako vždy vítány. Za ty u předchozí části děkuji.
P.S.: Omluvte prosím pravděpodobnou horší úpravu, editor příliš nespolupracuje.


4. kapitola

Rozhodnul sem se trochu intenzivnějš zapátrat po Jimim. Celkem dost sem o něm přemejšlel. Tak jako už dlouho o nikom ne. A není to jenom tim, že má něco mýho, co chci zpátky. Vzal mi něco víc. Muj klid. Asi budu pošetilej starej blázen. Co by asi takový mládě jeho ražení se mnou dělalo? Nemám prachy, kterejma bych ho mohl vytáhnout z jeho mizérie a nedokázal bych mu ani zajistit pohodlnej život. Tak jak sem ho poznal i dost pochybuju, že by o to vůbec stál. Dost dobře si umim vybavit, co bych mohl dělat já s nim, ale to není přesně jenom to, jak si to moje bláznivý srdce představuje. Odjakživa vim, že na srdeční záležitosti nejlíp zabírá léčba šokem. Takže plán zní, najít ho, nechat se poslat do háje zelenýho, dostat zpátky prsten a pak celou terapii zakončit lihovou medikací. Nejlépe opakovaně do vystřízlivění z pobláznění. Klub, kde sme se potkali, vypadá jako nejpravděpodobnější místo, kde bych na něj mohl narazit zas. I tady platí teritoriální rozdělení a pasák zpravidla nebejvá daleko od svejch oveček. Když nic jinýho, možná dokážu vyrazit pár informací z něj a ne jenom o Jimim. Do uší mě zase praští monotoní rytmus, páchanej živim disdžokejem, oddělenym od zbytku světa plexisklovou kabinou. Oči mám na šťopkách, snažim se prohlídnut clonou mlhovejch efektů a cukáním strobáče, opticky vytvářejícího z lidí křečovitě se vrtících na parketu, změť divně pokroucenejch figurek. Ani stopa po tý správný peroxidový blond i když jinak je tu k vidění prakticky cokoliv. Pár kluků si mě zvědavě prohlíží, když kolem nich procházim. Asi mám tentokrát ve ksichtě napsaný, že nejsem vhodnej kandidát na kšeft ani na pobavení protože nikdo z nich mě nekontaktuje. Nebo sem jejich pokusy prostě nezaregistroval. Jinak si všímám dost. Akorát, že tváří a gest vošoustů přibližně mýho věku, co komunikujou s některýma těma mladýma kloučkama ve vyzývavejch hadrech. Možná, že i tady mezi těma je jeden z nich, muj podezřelej. Není zas tak těžký v tom rozpoznat vzor odlišující je od běžnejch hostů. Z pravidla si jenom vyměněj pár slov, dohodnou cenu a místo a pak se vypařej. Nikdo se ani nepokouší bejt nějak extra nenápadnej. Ale taky nikdo z nich není nijak výrazně nápadnej. Stojí to, za vyliž kapsu, když nemám ani vzdáleně páru, koho přesně mám hledat. Namátkou z výběru, obtloustlej plešatící prcek, co se nachá tim svim kolouškem koketně drbat na podbradku. Nebo snad seriozně vypadající byznysmen v drahým kvádru, kterej se ani nenamáhá zkrejvat snubák. Na takovýhle týpky sem speciálně vysazenej. Ne jenom kvůli mý snad vrozený averzi, podpořený policajtskou zkušeností, ke kravaťákum všeobecně. Ale tyhle lidi lžou. Pořád. Ve svý práci, svejm rodinám a nejvíc sami sobě. Mezi svejma kámošema se většinou tvářej jako super extra mačo heteráci, starostliví manžílci stoprocentně ctící tradiční rodinný hodnoty. Jenom jednou za čas si dopřejou v jejich očích drobnej poklesek, kterej přeci nikomu ublížit nemůže nebo je jim to šumák. V konečným důsledku, ale když se to provalí, nejvíc na to akorát doplatí jejich manželky a děcka. Na to, jak je tu našlápnuto není zas tak těžký najít ani principála majícího tenhle zdejší cirkus pokrytectví na starost. I v mizernom namodralom šeru, září do dálky a to nejenom díky hromadě zlata, co by- bouchnout jí- asi uživila jednu malou rozvojovou zem celej rok, navěšený kolem krku a rukou. Taky jedinej, usazenej ve svým boxu, tu má po každým boku jednu spoře oděnou, dobře stavěnou roštěnku. Pěkně se k němu lísaj, že není pochyb o jejich upřímnejch citech. Ale opečovávaj ho hezky, to se musí nechat. Fungujou jako sehranej tandem, když jedna obstarává namotávání špaget na vidličku a vkládání mu jich do huby a druhá ubrouskem příležitostně otírá koutky od omáčky, jako by si nic z toho nemohl udělat sám. Celá ta trojka dohromady na mě z prvu dost nechápavě a pak načuřeně zazírá, když se opovážim, bez nějakýho úvodu, volnou štokrdli si přetočit opěrátkem k nim a usadit se. Jak se říká, první dojem můžeš udělat jen jednou, a já tu nejsem na zdvořilostní návštěvě. ,,Můžu ti něčím posloužit?" optá se mě ten hejsek ani na vteřinu nedávajívcí na jevo, že by na něj moje antré mělo vliv a korát dá bezeslovnej pokyn, aby ho přestaly živit. ,,Možná, hledám tu jednoho kluka," odpovim. Jak vycení tesáky v přehnaným úsměvu tak i mezi nima se mu zaleskne jeden zlatej: ,,Těch tu je dost, stačí si vybrat," prackou kolem ramen jedný z buchet, ledabile mávne po lokálu, "Nějaký zvláštní přání? Moment, nech mě hádat..." přihmouří oči a trochu zavětří, jako by se mě snažil odhadovat, "Co takhle mladistvej delikvent, kterýmu bys mohl naplácat? Vypadáš, že rád trestáš..." Hm, skoro přesný akorát, že jinak než si to jeho zvrhlej mozeček představuje. ,,Nebo ne radši něco jemnějšího takříkajíc delikátního?" trochu při tom zamlaská, jako by se bavil o gastronomickejch lahůdkách. Svým způsobem je to tak. Ty kluci tady sou pro něj kousky masa. A soudě podle způsobu, jakym se bezostyšně během řeči, dobejvá do vejstřihu druhý z holek, tak ani ty se jeho přílišnýmu respektu netěšej. ,,Tak dost! Hledám někoho konkretního," přerušim ho protože na ty jeho dřísty nemám čas ani chuť, ,,Blonďák, hnědý oči a řikal si Jimi, znáš ho?" Je vidět, že si potrpí na velkym stylu a holky má dobře vytrénovaný, když mu jedna jenom na lusknutí do tlamy zasune tlustý čibuko a druhá mu ho stovkou o svíčku připálí. ,,Pán má jasný představy, otázka je jestli má pán taky jasnou škváru?" Několikrát labužnicky potáhne než mě zahrne oblakem štiplavýho kouře rychle se mísícího s ostatnim těžkym vzduchem okolo. ,,Ukaž zboží, ukážu love," nenechám se ničim z toho rozhodit. Evidentně je obratnej obchodník anžto hnedka zaluská znova prstama, zvuk co sám o sobě nemůže bejt v binci okolo slyšet, ale gesto stačí na přivolání si jedný z jeho oveček. ,,Co tenhle? Můžeš mu řikat Jimi nebo jak jenom chceš," snaží se uspokoji poptávku i když dlouhý bidlo, co se zdánlivě odnikud, pronto vynořilo vedle stolu, má s mojí snovou vílou společnou snad jedině peroxid barvu vlasů. Tupej výraz, dočista odevzdanej pohled očí bez života, kterejch přesnou barvu se ani nenamáhám zjistit. ,,Je zvyklej dělat všechno, co se mu řekne, uvidíš, že s nim budeš spokojenej," pasák dál vychvaluje svoje zboží. Nepochybuju o jeho slovech, protože ten kluk vypadá zklepanej, že sotva ví o sobě natož pak aby měl přehled o tom, co s nim kdo dělá. ,,Snad sem se vyjádřil dost jasně, koho chci," řeknu důraznějš. Trochu mu ztuhnou svaly ve ksichtu, kluka dalšim lusknutim odlifruje pryč. Jedna z jeho holek se k němu nakloní a něco mu pošeptá. Zřejmě asi přeci jenom bude víc než kráska na ozdobu, když se zdá, že jejim slovum věnuje pozornost. Malinko zase blejskne zlatym tesákem v úsměvu. ,,Nevim, kde je ten koho hledáš. Ten zmetek se tu dva dny neukázal, jestli na něj narazíš, vyřiď mu, že bych ho rád viděl, mám s nim něco nedořešenýho," naznačí gesto pro prachy. Pokud by mluvil pravdu, tak časově by to odpovídalo, že tu byl Jimi naposled ten večer, co sme byli spolu. Nechal si pro sebe všechny prachy a zmizel. Naskýtala by se otázka; proč? ,,Když neni tady tak kde bejvá?" zeptám se. Málo z pasáků nemá absolutní přehled o tom, kde jejich svěřenci trávěj dny, takže ani nepochybuju, že dotyčnej přede mnou se ho už hledat snažil nebo to v dohledný době udělá. ,,Vypadám snad jako Zlatý stránky?" další blejsknutí tesákem, ,,Ty si ten kterýho uchvátil i když absolutně nechápu proč, protože jako štětka stojí úplně za hovno, tak si ho najdi," posměšně mi vyfoukne další obláček kouře do ksichtu. ,,Nebo si počkej až mu dojdou chechtáky a vrátí se ke mně zpátky, tyhle kurvičky stejně nic jinýho neuměj než se sjíždět a škemrat, aby měli na další dávku," zřejmě mezi zmíněný řadí i svý společnice, podle toho jak se na ně koukne nebo jenom čeká, že oceněj jeho genitální postřehy. Což taky udělaj, celkem připitomělýma úsměvama. Který jim dost zamrznou v momentu, kdy vystartuju přes stůl, bez toho abych zadek odlepil od židle, jejich boha drapnu za šlajfku a stáhnu hubou rovnou do nedojezenejch špaget. "Nechtěj vědět, jako co vypadáš, ale měla by z tebe vypadnout adresa," volnou rukou mu celkem snadno zabavim čibuko, kterym mě tak úspěšně sral. Jako náhodou, se mi při tom pohybu, pod bundou blejskne pouzdro s kvérem. Pro všechny případy, aby holčičky přešli případný nápady svýho drahouška bránit. ,,Pořád je muj a takovýmu cvokovi nic řikat nebudu. Chránim si svoje zboží," snaží se si asi udržet zdání důstojnosti jaký jenom někdo rející rypákem v boloňský omáčce může mít. Jenom to trochu sykne a začmoudí, když špičku doutníku přiložim zatím jenom k cípu šlajfky. ,,Příště to bude už rovnou tvuj ksicht," v klidu ho uvedu do obrazu. Pro názornost s rožhaveným koncem v jeho zornym poli. Asi už se mu moc nelíbilo to s šlajfkou podle toho jak se cuká, ale dost dobře se nenachází v pozici ve který by s tim mohl něco udělat. ,,Asi v Šangri-la jako ostatní nebo doma," zasípá, důstojnost i odvaha se mu očividně vytrácej úměrně k úbytku kyslíku. "A to je?" Pro sichr ještě trošku přitáhnu opratě. Adresa i s číslem bytu z něj vypadnou už celkem hladce. Stejně jako ty další odpovědi. Než ho konečně nechám v péči jeho teďka už ošetřovatelek, co mu hned šupem začnou masírovat pošramocený ego, stejně s nasazenim, jako z tlamy a kvádra ubrouskem odstraňujou zbytky omáčky. Věřim mu, když řikal, že o tom, co se v podsvětí chystá nemá páru. Neni přece jenom tak velká ryba a na víc v takový pozici v jaký se nacházel je málo lidí zchopnejch kecat. Když sem se ptal na to, jestli tuší, kdo by měl důvod dělat to těm klukum, tak se zdál ještě vyplašenější a taky naštvanější než celou mojí osobou dohromady. Ne o moc teda. Ale fakt je ten, že pro lidi jeho ražení je jejich zboží cennym zdrojem obživy, takže poškozovat ho by mohl akorát totální vylízanec. Z pravidla se respekt získává jenom vejpraskem eventuelně pár přeraženýma kostma a konkurenční spory se řešej přetaženim kluka od jednoho pasáka druhym.

***ooo***

Dotěrnej dojem, vězící mi někde za krkem jako párek netopejrů, říkající mi, že sem sledovanej, se mě nehodlá pustit ani když dorazim k Jimiho bejváku. Začalo to už v klubu a teď to pokračuje. I když tady sem středem vícero pozornosti. Respektive moje fáro je, jen co s nim jako s obrovskym korábem přirazim k chodníku. "Hej! Až se vrátim tak na něm nebude ani škrábanec, jinak se naštvu," houknu na partičku asi čtyr pankáčů, co se hned začla dost živě poflakovat kolem kastle. Nepochybuju, že to tak bude, protože o trable tu ve skutečnosti nikdo nestojí. Jedna z těch ulic, kde život nikdy neustává a sama si pro sebe je svým světem. Když si člověk odmyslí tu špínu kolem, rozpadající se baráky s některýma oknama zabedněnýma místo výplní, vylámaný dveře na některejch vchodech a počmáraný oprejskaný fasády, je to tady ztělesnění jednoty. Ty lidi tady se naučili žít vedle sebe bez ohledu na barvu kůže, způsob obživy i věk. A co víc. Naučili se fugnovat spolu jako komunita, kde jeden druhýmu vzájemně pomáhá, když je třeba a společnym úsilim se snažej udržet svůj jedinej domov aspoň trochu obyvatelnej. Protože nikdo jinej to za ně neudělá. Majitelé těhle baráků, který žijou většinou v mnohem čistčích čtvrtích, se zajímaj jenom o to aby jim pravidelně na účtech přistávali nájmy a spíš tak čekaj až se naskytne příležitost a nějakej velkej investor projeví zájem o pozemky pod domama. Tak jako se to už stalo jinde. Pak tu nejspíš vyroste nějakej obchoďák nebo kanceláře, kterejch není nikdy dost a usedlíci se popakujou o dům dál. Kam, to nikoho nezajímá. Cizinec sem zavítá tak akorát omylem, a když vidí tu zpoušť, tak má zájem se rychle vypakovat hned zase pryč. Stejně jako městský úřednící, kterym sou zdejší poměry taky docela ukradený. Najdeš tu flákače, štětky, lidi pro který hnát se za lepšim ztratilo smysl i celý mladý rodiny, který nemaj kam jinam by se vrtli. Dvojka staříků před vchodem, hrající šachy na rozkládacim stolku při pouličnim osvětlení, se po mě sotva ohlídne když procházim kolem, přesto vim, že mě pečlivě zaznamenali. Oni sou svědomí týhle ulice. Starousedlíci pro který bude skutečná pohroma až to tu skončí, protože tady je valná část jejich života se všema vzpomínkama. Když se jich zeptáte, neměnili by. Jsou tu šťastný. Asi tu platí víc než jinde, že domov dělaj lidi se kterýma ho sdílíš. Snad každej, kdo tudy prošel tu zanechal nějakej svůj otisk. Nemluvim jenom o podpisech a vzkazech načmárenejch na stěnách. Svépomocí zadělaný díry po opravách na instalaci, možná i kulkách, zflikovaný zábradlí, který se někdo snažil opravit i když mu to mohlo bej jedno, to je asi to lepší v lidech. "Jauvajs!" syknu když jeden zdejší nájemník mě nabere v plný rychlosti do nohy. Od země je ho sotva vidět a kulí na mě čokoládový kukadla. "Seš celej?" zeptám se, asi ho ten střet musel bolet víc než mě, ale nedá na sobě nic znát. Tvrďák už od malička. Tak tu stojíme proti sobě, vzájemně se měříme než z jedněch dveří vystrčí hlavu jeho máma: ,,Samueli Jonesi Smithsi, vrať se okamžitě zpátky!" použije celý jméno, mladej má asi průser. Trochu ztuhne, když mě vidí, že sem tak blízko u jejího štěněte. Tohle místo určitě důvěřivost v lidech neprobouzí. ,,Pojď ke mně Semi," snaží se ho přivábit o něco měkčejc. Jenže mladej se schová za mojí nohu. Očividně vychlámanej z toho, že jeho dobrá matka je ve smrti. ,,Co je syčáku?" bez problému ho nadzvednu a on se začne chlámat ještě víc. "Fazole sou blééé!" zcela vážně mi objasní příčinu svýho problému. ,,To jo, ale rostou po nich svaly," názorně si ho hodim přes ramneno, což u něj vzbudí další záchvat hihňání a svíjení se, trvající i když ho tak předávám jeho matce. Ta na mě trochu zmateně zazírá a pak jenom s tichym: "Děkuju," rychle zapadne za zavřenýma dveřma.

***ooo***

Chce to trochu šikovnosti a dost trpělivosti, abych oprášil starý dovednosti, práce se šperhákem.
Na konec se ozve uspokojivý cvaknutí a já se dostanu do Jimiho bytu. Nezdá se, že by tu někdo byl, ale nějak nevidim důvod, proč se nerozhlídnut, když už tu sem. Počtem pokojů je to stejný jako muj kvartýr akorát, co se bordelu, respektive jeho zdejší absence týče, je to propastnej rozdíl. Vyjma pár kousků oblečení rozházenejch v obejváku a cédéček vedle přehrávače. Docela mě překvapí, že si asi nežije špatně, rozhodně, co se moderních vymoženosí týče, plochý telky a herní konzole, co u ní dnešní kluci trávěj čas. Ovšem taky nikdo neřiká, že za něco z toho platil. Je to otázka hbitejch prstů a pár vteřin strachu. I tak se dá něco takovýho opatřit. Nedělám si iluze. Jinak tady není nic moc osobních věcí, co by poskytovaly nějakou stopu o svým majiteli takže se přesunu do dalšího pokoje. To už je trochu o něčem jinym. Usoudim, že Jimi má nejspíš spolubydlícího a ten bordel vedle byl nejspíš jeho. Tady je všechno až precizně uspořádaný. Hadrama v malý skřínce počínaje a vzorně ustlanou postelí konče. Ta mě přiláká. Nebo spíš fotka v rámečku na nočnim stolku vedle. Jeho famílie. Není pochyb. Asi hodně stará fotka, protože se tam všichni šťastně usmívaj do objektivu dva starší vejrostci a Jimi s ještě dost klukovskýma rysama má na klíně batole, což hádám, že by měla bejt jeho ségra, který, co vim, tak touhle dobou by mělo bejt kolem deseti. Tatík se nezdá od pohledu jako špatnej chlap. Akorát pro některý lidi je těžký překousnout předsudky, zvlášť v končinách odkud Jimi pochází. Veškerej respekt máti anžto je to vážně krásná ženská. S plavýma vlnitýma vlasama po ramena a laskavym úsměvem, musela bejt jako úča pubertálnim snem každýho svýho žáčka. Fotku položim přesně zpátky na místo a pustim se do dalšího průzkumu. V zásuvce nočního stolku není nic podnětnýho, snad s vyjímkou časáků o bydlení, bytovym designérství a starejch auťácích. Bezděky se usměju, vážně nekecal, že se mu líbí moje kára. Holt každej potřebuje nějaký palivo pro snění před spanim, a je asi docela přirozený, že on na místo vymakanejch těl sní o lepšim životě. Jak se tak probírám časákama z úplnýho spodku vypadne na zem skicák. Zvednu ho. Pár náčrtků tužkou; staveb ve městě, portréty jeho mámy a ségry- dělaný asi jenom tak po paměti a taky pár dalších lidí, co prošli jeho životem. Docela mě dostane, jak moc dobrý to je. Umělecký nadání bych u něj vážně nečekal a on se mi nepochlubil. Všechno to uložim zase zpátky. Ani tady není jinak moc osobních věcí, který by připomínaly domov. Nejspíš protože prostě ani takovýhle místo se jako domov brát nedá a je nejlepší vlastnit jenom tolik věcí, kolik se v případě nutnosti odchodu vejde do jedný tašky. To, že to tu zůstalo, hodnotim, jako dobrý znamení, poněvadž tim pádem se Jimi asi nevypařil z města. Chvíli mě napadne, že bych tady mohl zůstat a prostě jednoduše počkat až se vrátí. Jak tak přecházim po pokoji pod nohama mi zavrže uvolněná parketa. Malá pravděpodobnost, ale nápad je tu hned. Nápad, co se po chvilce devastační práce ukáže jako opodstatněnej. Jako kluk sem míval taky takový schovky. V podlaze a jednu i v uvolněný cihle v krbu. Dřevěný krabice od doutníků maj ty spravný parametry ukrejvat všechny klučičí poklady. A v pravdě, že tady se o poklad jedná až mi to skoro vyrazí dech. Baseballový karty nevalný hodnoty maj spíš cenu sentimentální vzpomínky, ale odhadem dobrejch pět táců v rozličnejch bankovkách, to je jiná. Nejspíš to představuje Jimiho životní úspory. Zvláštnim způsobem je to potěšující. Dávat si prachy stranou místo jejich prochlastání, profetování nebo utracení za nějaký hovadiny. O něčem to svědčí a já sem rád, že sem se v jeho odhadu tolik nesek. Zároveň mě to přivede na další nápad, kterej není zas tak zářivej, vlastně spíš pěkná sviňárna, ale kluk si chtěl hrát tak si můžeme hrát dva. Sbalim prachy a na jejich místě nechám na rychlo načmáranej vzkaz: "Máš něco mýho teď mám něco tvýho. Uděláme výměnu? S." Muj prsten nemá ani zdaleka cenu pěti táců, takže hádám, že Jimi by měl mít zájem. Neobtěžuju se narafičit bedýnku zpátky do jejího úkrytu protože by nebylo jistý, jak často tam zavítá a já ho chci vidět, co nejdřív. Slyšim bouchnout dveře, kroky a pak hned z vedlejšího pokoje, bengál sterea na plný pecky. Dal sem si záležet, aby nikde jinde nezůstala stopa, že sem tu byl, takže mám dvě možnosti; nenápadně se vypařit, což by zas takovej problém bejt nemusel nebo jít rovnou do konfrontace. Spíš to vypadá pro tu první variantu, protože to není Jimi, kdo do rytmu hudby křepčí po obejváku, botasky zkopne z nohou do prostoru bez zájmu o jejich dopad, zatím, co ruce má zaměstnaný předstíránim kytarovýho sóla na imaginární nástroj. Předpokládám, že je to Jimiho bordelářskej spolubydlící. Možná i něco víc. Věkově sou asi tak na stejno. Akorát, že tenhle je jako obrázek. Ne tak pěknej, ale tak barevnej. Pokérovanej po celý dýlce rukou, a krku, co můžu vidět všechno z jinak těla zakrytýho černym trikem a riflema. Nepřirozeně sytě černý krátce střižený vlasy, ovšem asi nejzajímavější jsou náušnice. Respektive ty kruhy, co vyplňujou a roztahujou díry v uších po divošskom způsobu. Jako starýho praktika a bitkaře by pro mě něco takovýho určitě nebylo. Neměl sem si hrát na módního kritika a vysmahnout, když to šlo. "Hej! Co tu děláš?" kluk se hned zvostra oboří, jakmile mě zmerčí. Asi už nezbejvá než hrát dál, že jo. Aspoň, že nemůže mít tucha, že sem tu byl před nim a zjevně neřeší jestli nechal otevříno nebo ne. "Hledám Jimiho, víš, kdy se má vrátit?" křiknu přes řev hudby. No aspoň, že tu v další chvíli utne. ,,Co mu chceš?" vypálí další otazku během toho, jak si mě měří. Můžu poznat, co se mu děje v makovici, pravidlo nevěř nikomu komu je nad třicet platí dvojnásob, pokud ten dotyčnej se zjeví ve vašem kvartýru z ničeho nic. "Sem jeho známej, ty budeš....?" natahuju čas. Asi bych měl vědět o partnerovi, když teda sem ten kámoš. "Viper," mladej se nakonec rozhoupe a líně si to ke mně zamíří, ,,Spolubydlící," upřesní během osobitýho ručního pozdravu ve kterym se nechytám, abych ho napodobil. ,,Kuchyňka teďka bude asi v práci, vracívá se až nad ránem," informuje mě. ,,Vem místo... Můžeš tu na něj počkat jestli máš zájem," naznačí k sedačce. Ono už do rána tolik času nezbejvá. ,,Pivko?" celkem bezprostředně nabídne. Přikejvnu. Ještě abych někdy odmít chlast zdarma a asi není špatný mít možnost pokecat si s Jimiho spolubydlícim když už se to tak vyvrbilo. "Proč Kuchyňka?" ta přezdívka mi neunikla a docela mě zaujme. Viper se jenom trochu ušklíbne, hádám, že je to jeden z těch věčně zadumanejch typů, co by jim větší úsměv narušil image drsňáka. ,,Je to magor do domácích prací, ale to bys měl jako jeho kámoš vědět, ne?" zadívá se na mě lehce přihmouřenýma očima. Tenhle kluk nebude určitě včerejší a to jeho přátelský chování nebude tak bezprostřední, jak se zdálo. "Jo, něčeho z toho už sem si všiml," můžu odpovědět docela upřímně a to je asi dobře. Základ dobrýho utajení a každý dobrý lži je vzít si něco, co je pravda a s tim pracovat. ,,Takže jak moc dobrej jeho kámoš seš?" zeptá se mě. Pravidlo druhý; z všemožnejch lží vybrat si tu nejpravděpodobnější. ,,Spíš starej rodinej přítel. Měl sem cestu do města, jeho máti mě poprosila, abych na něj trochu dohlíd," zase vidim, jak mu to šrotuje a dává si dohromady informace, co nejspíš od Jimiho má. "Takže ty a Jimi ste...?" zeptám se na oplátku. Malym vstupnim testem sem asi prošel, protože je na něm vidět, že se trochu uvolnil. ,,Jenom spolubydlící nic víc. Jako nic proti němu, ale mě fakt zajímaj čistě jenom holky," reaguje možná trochu přehnaně, ale hádám, že už je to tak nějak reflex někoho kvůli černě nalakovanejm nehtum a očnim linkám, automaticky zařazovanýho jinam než kam se cejtí patřit. Prodlevy mezi jednotlivýma otázkama trochu váznou, tak jak můžou když se potkaj naprostý cizinci a snažej se jeden druhýho ošacovat. ,,Pěknej bejvák, je tvuj?" Sakra, zvláštnim způsobem cejtim úlevu při zjištění skutečnýho stavu věcí. ,,Jo, ten je muj. Hledal sem spolubydlícího a Jimbo se přihlásil. Většinu času se tady jenom tak míjíme. Ale táhne velkou část nájmu, nakupuje a někdy zpáchá i nějakou lahůdku k věčeři, když má chuť. Spolubydlící snů," shrne. Pohled mi padne na novej zesík, kterej tu určitě nebyl, když sem si to tu prvně prohlížel. ,,Hraješ v kapele?" No vlastně je mi čim dál tim jasnější, čim se tenhle dotyčnej živí a že většina vybavení je na jeho náklady za pět prstů. "Co, tohle?" lehce kejvne k aparatůře, "Ne, jenom to tu mám v úschově," přirozeně vyhybavě odpoví. S dlouhým zívnutím se protáhne. Má docela smůlu vzhledem k tomu, že mu asi blokuju postel. ,,Jimi taky uschovává věci?" nadhodim opatrně. Ani tak to není moc platný. Viper pokrčí lhostejně ramenama: ,,Co já vim," pak zase trochu přihmouří oči, "Jestli se mě ptáš na to jestli jede v nějaký levotě tak ti rovnou řeknu, že ne. Jimbo je slušnej kluk, až moc slušnej do tohohle světa," dodá s nezbytnou dávkou pochmurnosti. Ale očividně ta moje komedie s rodinym přítelem byla úspěšná. "Asi bych měl přece jenom jít," kopnu do sebe zbytek piva, "Když není tady máš ponětí, kde bych ho mohl najít?" Určitě mi nebrání. Vlastně vypadá docela šťastnej v rámci svý image, pochopitelně. Pravděpodobně perná noc. ,,Teďka nevim, může bejt kdekoliv, jestli se tu neukáže přes den, tak bych ho hledal v charitě, když tam vydávaj jídlo. Fakt toho kluka mám rád, ale osobně bych si radši ukousal všechny prsty než bych se jim tam šel doprošovat o kus žvance kvůli pár uškudlenejm doláčum," znechuceně vykroutí ret. "Mám mu vyřídit, kde tě najde?" zeptá se. Určitě to není nic proti ničemu, abych nechal nějakej vzkaz i takhle. ,,To je dobrý, bude vědět. Stačí, když mu řekneš, že sem tu byl. A dík za pivko," pohnu se k odchodu. ,,Rád sem tě poznal," dodám. Nic na to neřekne jenom se hodnej svýho jména přeplazí na uvolněnou sedačku. ,,Ještě jedna věc," otočim se a jakoby rozpačitě podrbu na zátylku, ,,Sem teď tak trochu na suchu asi netušíš, kde bych mohl za dobrou cenu střelit pár maličkostí, co?" Už docela neochotně na mě pohlídne jednim okem. Vážně by měl rád klid, což hraje v muj prospěch. "Zkus to U Supa, je to hned tady naproti v ulici," zanaviguje mě líně. Nepochyboval sem. Přesně tak jak sem předpokládal, možná, že Jimi v čorkách nejede, ale Viper ano a pravděpodobnost, že když by jeho spolubydlící chtěl něco bouchnout pošle ho za svým překupníkem je dost vysoká. Netušim jak se vyvrbí celá tahle záležitost s mym vzkazm a tak vůbec, takže sem rozhodnutej mrknou se i tam. Prostě musim něco dělat na místo toho, abych jenom čekal. Bez toho mám spoustu volnýho času.

***ooo***

Nejspíš neexistuje jiný místo na světě na kterým by bylo zkoncenrovanejch tolik stínů beznaděje, promaněnejch snů a zabitejch iluzí, jako je zastavárna a bazar v jednom. Každá věc tady má svůj příběh. Některej asi pěkně starej, jako uniformy ještě z občanský války místama prožraný od molů. Hádám, že samotná historie je už doba, jak dlouho si tu bez povšimnutí visej mezi svejma mladšíma kolegyněma. Sbírka pokrejvek hlavy snad z celýho světa. Tak samo exkurze do vývoje deštníků. Polámaný oprejskaný dětský hračky mezi těma naprosto moderníma. Kterej chumaj asi koupil potomkovi auťák na vysílačku a pak mu ho zastavil když došli mergle? Porcelánovej starožitnej servis ve výkladní skříni toho asi taky dost pamatuje. Jak se asi stalo, že jeden kousek z něj má uražený ouško. Možná v kloniálních dobách nějaká posluhovačka dostala od svý pani nálož, za svojí nešikovnost. Nebo snad se to stalo v rozrušení nad nějakou zprávou a hrnek prostě někomu vypad z rukou? Čeho asi byli svědkem sloupkový hodiny, plnící prostor tichym pohybem kyvadla. Tak jako sada těch rozmanitejch nástěnejch. Obrazy se zdobnejma rámama vedle naprostejch mazanic. Těžko se odliší, co má větší skutečnou hodnotu. Pestrá škála sportovního náčiní coby memento něčích selhanejch předsevzetí. Jízdní kola, kterejch se asi ne všech se majitelé vzdali dobrovolně. Zrovna tak jako elektroniky. Nádech nostalgie nad starou neforemně hranatou telkou, podobnou jekou sme měli doma. Stejně jako sbírka gramofonovejch desek připomínající mi mládí. Jen tak bezděčně přeběhnu pohledem mezi pár titulama. Ty skutečný cennosti má pochopitelně zastavárník vyložený pod sklem u sebe. Zavalitej chlap, co na mě pod pultem míří brokovnicí už od samýho začátku, kdy mu zvonek nade dveřma ohlásil muj příchod. Nevyčítám mu to. V tuhle hodinu sem bezproblémový existence nezavítaj. "Co to bude Vašnosto?" zeptá se, mohutnej knír pod nosem se mu u toho dá do tance. Cvičenym okem si snaží ohodnotit samotnou mojí osobu. ,,Prsten, pánskej prsten," specifikuju. Trochu se naklonim nad kazety zamčený pod sklem. Určitě i tady je pár zajímavejch příběhů, mezi hodně starejma metálama snad i z cizích armád, Purpurovýma srdcema a všema možnýma ohodnoceníma odvahy a cti, co právě měli takovou cenu, jako pár drinků v nejbližšim baru. Pár kousků zlatejch i stříbrnejch píďat s umnym gravírovánim na plášti. Šperky lesknoucí se odstínama včech drahejch kovů i kamenů. Hádám, že ten prsten stilizovanej do hracích kostek asi svýmu majiteli moc štěstí taky nepřines, jinak by neskončil tady. Nic z toho ani vzdáleně nepřipomíná, co hledám. Je tu ještě druhá možnost. ,,Možná ho jenom zastavil, někdy během dneška nebo včerejška. Malej blonďák asi kolem dvacíti," tyhle lidi maj stejnou paměť na ksichty svejch zákazníků, jako na zboží, co přijímaj. Už je to takovej zvyk. ,,Ste fízl?" zeptá se bez obalu. Taky maj ve zvyku bejt enormě paranoidní, věděj dobře proč. "Už ne. Jenom původní majitel, co by ho rád dostal zpátky a ať už ste za něj dal jakoukoliv sumu, dám víc," neváhám, že by na mojí nabídku nereflektoval i když technicky, by měl zastavenou věc podržet než uplyne smluvní lhůta. Počestnej zastavárník je asi stejně vzácnej jev jako bílá velryba. "Lituju pane, ale takovej tu nikdo nebyl. Dvě sterea, pět mobilů, jedna plazma a nějaký krámy, co sou támhle," bradou naznačí do kouta, kde je různý haraburdí, co by jinak v jednotlivejch sekcích nemělo místo. ,,Žádnej prsten," uzavře přesvědčivě. Nezbejvá mi nic jinýho než mu věřit. Aspoň sem to zkusil.

***ooo***

Pro sichr proběhnu ještě pár podobnejch štací v okolí. Se stejnym výdledkem. Ale nějak je mi to jedno. Stejně bych nemohl spát. V hlavě se mi honí moc myšlenek a čerstvej noční vzduch jim docela svědčí. Což se nedá říct o mojí tělesný schránce, která dlouhý procházky příliš nemiluje. Vlastně vůbec, takže když už, za rozbřesku, se doplácám ke vlezu do charity, muj utrmácenej vzhled si moc nezadá s vágusama stojícíma ve frontě než je vpustěj dovnitř. Pořád se nemůžu zbavit dojmu, že sem sledovanej, kterej trval i celou dobu mojí obchůzky, i když vidět nikoho nebylo a já použíl pár fíglů, kterýma bych případnýho šmíráka mohl odhalit. Tady je to zase trochu sporný, poněvadž mě tak nějak zaujatě sleduje naprostá většina, hlavně ve chvíli, kdy si neprozřetelně vyklepnu z krabičky retko. "Nemáš jedno na prodej," týpek v ušmudlaným mantlu se osmělí a zachrastí předemnou hrstí čtvrťáků. Ohranej trik. "Dík, drobný na telefon nepotřebuju," chvilku si ho z nudy vychutnávám, než dvě další žvára grátis vyklepnu pro něj. Já o to těžko zchudnu a zdá se, že jemu to vylepšilo den. Netrvá to dlouho a rozhrnou se skleněný dveře a s rachotem i plechový mříže do ulice. Mladá holka s pěknou tvářičkou má pro každýho kolemjdoucího úsměv, co dokáže rozjasnit aspoň na chvilku šeď zdejší mizérie. Až je škoda toho hábitu, kterej schovává její křivky a ukradl jí pro svět mileneckejch doteků. Namířim si to rovnou k várnicim s čajem. Určitě nemám v plánu tu zůstat na snídani a upřímně řečeno ze změti těch růzdorodejch oddérů se mi i docela solidně navaluje. Kafe by bodlo víc, jenže to se tu nepodává, a tak musim spolu s těma tady, bejt rád, za vůbec něco teplýho po ránu do žaludku. Zdá se, že fronta před výdejem jídla nebere konce a nově příchozí pořád přibejvaj zatím, co dlouhý stoly se začínaj zaplňovat. Pestrá sbírka houmlesů z celýho okolí v různejch stádiích rozkladu svejch hadrů i osobností. Řádový sestry pilně kmitaj při kydání ovesný kaše, míchanejch vajec a pečiva na talíře, pár dobrovolníků v civilu obstarává těžší práci s kvedlánim ve velkejch hrncích a jejich přetahovánim z místa na místo. Čekám až největší frmol opadne a já budu mít čas hodit řeč s tou holčinou, co byla u dveří. Z personálu se mi rozhodně jeví nejpřijatelnější. Pozoruju cvrkot. Viper asi nekecal a zdá se, že Jimi není jedinej, kterej to tu zneužívá k nakrmení se zadarmiko. Pár mladejch kluků, má možná problémy s fetem, ale rozhodně nevypadaj, že by se neuživili. Snad mám pocit, že u jednoho týpka ve středních letech sem pod orvanou dekou do který je zachumlanej, zahlídl i kvádro. Blonďatý pačesy má určitě čistý. Něco mi tu neštimuje, když se nikdo z těch už obslouženejch nepustí do jídla. Dřevěnej krucifix na stěně a následná výzva pronesená dost školometskym hlasem jedný z jeptišek, mi to ozřejmí. Všichni jako na povel zkloněj hlavy a sepnou ruce. Jistě, některý jenom předstíraj. Skromnej poplatek za možnost chvilku se ohřát a najíst se. Já se snažim zplynout s nejbižší stěnou za sebou. Ne, že bych měl otevřeně něco proti. Jako děti sme pravidelný nedělní návštěvy kostela měli dík tatíkovi povinně a máma nebyla proti. Ona dokázala vidět to dobrý, co to představuje. Jenže mě pak čim sem byl starší začalo vadit všechno to pokrytectví kolem. Lidi, co se neváhaj oslovovat bratře a sestro a hned jak vylezou z chrámovej vrat, stejně tak hladce toho dotyčnýho pomlouvaj. Vadil mi ten přístup, podle kterýho chvilka modlení se v Neděli by mohla smazat všechno to jejich špatný za celej zbytek tejdne. Sem hříšník a vim to o sobě, co si pamatuju, tak vyjma jednoho nebo dvou, sem porušil všechny přikázání a to i ty nejzávažnější z morálního hlediska. Rozdíl mezi mnou a nima je ale ten, že nikdy sem se nesnažil tvářit jako lepší než sem, na rozdíl od nich. Na štěstí tatík byl rozumnej a já sem brzo byl týhle povinnosti zbavenej. I když s odstupem času, možná, že tam byl i začátek našich pozdějších neshod. Modlitba skončí a okolo se začne rozlejhat cinkot příborů o talíře a mumlaný stížnosti na kvalitu jídla. Konec sebereflexe, je čas se pustit do práce. ,,Ahoj," s ohodně míň lascivní verzí svýho patentovanýho úsměvu, pozdravim sestru, co sem si vyhlídl. Už i tak plaše klopí oči pod závoj přirozeně dlouhejch řas. ,,Ahoj, nemáte hlad?" vytrvale se zaměří raděj na hrnek s čajem v mejch rukách než, aby vzhlídla. "To přenechám potřebnějšim," s úsměvem, velice zdvořilej způsob na moje poměry, jak odmítnout něco, co už od pohledu vypadá jako kejda. "Spíš bych potřeboval jednu informaci. Mladej kluk, blonďák... prej se tu občas staví na jídlo?" Tentokrát už sem jí zaujal a ona se mi prvně upřeně zadívá do očí. Do háje! Skoro se z toho cejtim nesvuj. Co by tam tak čistý stvoření jako ona mohlo vidět. Zřejmě nic tak děsivýho, moje monstra sou někde hloubějš a do očí nedosáhnou. ,,Tuším, že vím, koho máte na mysli. Má potíže?" i její hlas zní tak nějak měkkce jako andělský zvonění protkaný upřímnou obavou, stejně jako drobná vráska u kořene nosu. "Co vim, tak ne. Jenom bych s nim potřeboval mluvit," jí bych asi lhát nedokázal ani kdyby to bylo nutný. "Nechodí pravidelně, patrně jen když jej okonosti donutí," shovívavě se pousměje, jako kdyby přesně věděla, že Jimi není z těch, co by to měli zapotřebí. ,,Je tu vítán každý a mimo to on si své jídlo vždycky odpracoval," lehce kejvne směrem jinýho týpka, co o kus dál už teď tancuje s pometlem. Co to jenom je v těch jejích poměnkovejch očích? Skoro bych jí podezříval, že jiskra pobavení, protože na mě musí bejt znát, že se jí povedlo mě dočista odzbrojit. "Kdy tu byl naposledy?" jak vzácnej dar, když konečně zase najdu řeč. Moc na to nepomáhá ani loknutí si z už chaldnoucího čaje, co chutná jako voda z nádobí. "Tuším, že před dvěma dny," zase se tak jemně nejspíš omluvně pousměje. Asi těch úsměvů třeba, že docela nevinnejch, mezi náma bylo nějak moc, protože jako velkej havran si to připlachtí ona dotyčná, co svolávala k modlitbě: "Sestro Marie Kláro, tuším, že v kuchyni je potřeba vaší pomoci," velice nenápadnej způsob, jak dívku dostat z mýho hříšnýho vlivu, "Dokončím to zde za vás," už docela nápadně mladší sestru vystrká z jejího místa u výdeje. Pro mě trochu jako z jinýho světa sledovat způsob, jakým se neznatelně ukloní a cudně odcupká. Nestihnu ani poděkovat. Prvně jak o mladý platilo, že je škoda na jakou dráhu se dala, tak tahle starší, světu a chlapum zvášť udělala dozajista službu. Přísně ztažený rty a oči snad zchopný vrhat blesky. Na um mi hned přijdou internátní školy a fyzický tresty. Akorát, že tahle místo rákoskou hrozí kydnout mi na talíř porci kejdy, když se hned nezdekuju. "Děkuju za pohostinnost, asi už mě někde taky potřebujou," bouchnu před ní nedopitym hrnkem čaje a s poslednim pohledem na vytrácející se osádku se vytratim též, že líp by to nezvládl ani pára nad těma obrovskejma kotlema v kuchyni. Jimiho sem sice fyzicky nenašel, ale všechno to, co sem se o něm dneska dozvěděl, mi ještě dlouho bude šrotovat v makovici. Ale nejspíš až po pár hodinách spánku, poněvadž teďka už moje odumírající mozková aktivita, ztěží tak akorá stačí na kočírování mýho povozu do bytu.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 7. listopadu 2014 v 13:42 | Reagovat

Nějak se nám to přiostřuje. Máne tady spoustu záhad. Doufám, že hlavní hredina najde Jimiho živého. Mám o něj skoro strach. Už se těším na daší díl. Doufám, že bude co nejdříve.

2 Fénix Fénix | 7. listopadu 2014 v 13:49 | Reagovat

[1]: To ano, a bude to ještě ostřejší. Dobrodružství teprve začíná. Další díl je už hotový a pakud by mne nenabudil enormní počet komentářů nebo naopak se nevyskytla nějaká technická závada, tak by se tu měl zjevit klasicky příští čtvrtek. 8-)

3 Marion Marion | 7. listopadu 2014 v 14:00 | Reagovat

Včera jsem čekala až jsem z toho usnula. :-)
A dneska jsem se ke čtení dostala až teď.

Moc mě zajímá, kam Jimi zmizel. Ale to nejspíš všechny.
A musím tě pochválit za další krásný díl a za správně napsané slovo holt. Je to sice maličkost, ale víš kolik lidí tohle slovo rádo používá a přitom ho neumí napsat? :-)

A vážně se už těším na příští čtvrtek.
(strašně nerada čekám) :-)

4 Fénix Fénix | 7. listopadu 2014 v 14:32 | Reagovat

[3]: :-)Tak to se omlouvám. Ono mi to potvora pořád ne a ne se dopsat a to vkládání, bylo celkem také napínavé. :-x  :-)
Jo, Jimi, detektiv na něj udělal asi větší dojem než si myslel. 8-)
Děkuji, za pochvalu. Zvláštní, že tohle slovo si ani neuvědomím kde bylo použité.:-? Jinak mi ta jejich specifická řeč dává místy zabrat a ještě bude. Tak snad to udržím. :-)
A jak vidím, znalci jazyka, tak se ti ještě speciálně omlouvám, za ty tatarsky rozházené uvozovky u dnešní kapitoly v přímé řeči, zdá se že blogácký editor příliš správnému jazyku nehoví a já už nemám sílu to po padesáté opravovat. :-x
To do čtvrtka uteče jako voda. ;-)

5 Marion Marion | 7. listopadu 2014 v 15:35 | Reagovat

Popravdě uvozovek jsem si ani nevšimla. :-)

A svoje postavy zvládáš skvěle. Musí to být těžké je všechny ukočírovat. :-)

6 Fénix Fénix | 7. listopadu 2014 v 15:51 | Reagovat

8-) Taky dobře. :-) Pokud budou iritova jen mne, že o nic vím. Tak to vůbec nevadí. 8-)
Oh děkuji. :-) Zatím to jde a chovají se překvapivě spořádaně, dělají, co po nich chci. Budu doufat, že nám to vydrží. :-D

7 ell ell | 8. listopadu 2014 v 7:46 | Reagovat

Když to čtu, tak si asi půjdu pustit Sin City :), takové jednolité vyprávění týpka, kterýmu je více-méně život kolem putna, zajímá ho svůj svět a svůj život. Dokud ovšem nedojde k průseru ve městě, a pak jde vše řešit svým osobitým a neotřelým způsobem. :-?

8 Fénix Fénix | 8. listopadu 2014 v 7:57 | Reagovat

Fantazii se meze nekladou:) Tak nějak to odpovídá. Zkrátka takovej běžnej člobrdík, zaměřenej sám na sebe. Ačkoliv není jisté, jak dlouho mu tenhle koncept vydrží. :-?

9 Marion Marion | 12. listopadu 2014 v 17:37 | Reagovat

Ještě není čtvrtek? :-)

10 Fénix Fénix | 12. listopadu 2014 v 18:37 | Reagovat

Mno, už skoro za nedlouho bude. Ještě poslední revize. ;-)

11 Marion Marion | 12. listopadu 2014 v 19:06 | Reagovat

[10]: To víš, jsem ženská, a jako taková jsem velice netrpělivá. :-)

12 Fénix Fénix | 13. listopadu 2014 v 0:44 | Reagovat

[11]: 8-)V pohodě a děkuji. Potěší, že někdo je tak netrpělivý. Dokáže to i způspbit, že den začne o pár hodin dříve. ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.