Žárem temnoty

12. listopadu 2014 v 22:09 | Fénix |  Žárem temnoty
Zdravím Vážené čtenářstvo! Čtvrtek nastal o něco dříve, snad to není příliš na překážku:) Recenze, jako obvykle vítány. Za ty u předchozího dílu všem díky.
P.S.: Jen tak pro pořádek a pro případ, že by mne chtěl kdokoliv, za dnešní obsah ubezdušit- již mám letenky do Jižní Ameriky a zdrhám:-)




5. kapitola

Ten divnej pocit, co se mě někde na pozadí, držel už hezkejch pár dnů, zůstal i po několika hodinách neklidnýho spánku a ještě se znásobil, když mi k polednímu zazvonil telefon. Na druhým konci drátu byl Ben, s tim, že má pro mě něco důležitýho a je nutný, abych za nim, co nejdřív dorazil. Takže sem zase v márnici. Po druhý během čtyrech dnů. Opuštěný je to tu stejně jako před tím s rozdílem, že většina zaměstnanců je teď na jídle. Musim si pohnout protože ani já ani Ben nechcem, aby mě tu někdo z nich zmerčil. Jak se říká, o bonzáka člověk nezavadí, takže nám nemínim vyrábět zbytečný problémy navíc. Nikomu nepřijde divný, že jejich šéf zustal přes poledne v laborce, že je workoholik se o něm všeobecně ví. ,,Kde hořelo?" houknu místo pozdravu. Nepřemejšlím, že v danym kontextu by to někomu přišlo nemístný jen, že nebejvá zvykem, aby mě Ben tak popoháněl a na víc on je týpek se správným šibeničnim smyslem pro humor, bez toho by to asi dělat nemohl, takže jindy by mojí hlášku ocenil. Teďka ke mně jenom vzhlídne přes kulatý obroučky brejlí: ,,Ahoj," odpoví. Chybí mi tam ta obvyklá bodrost až mi z toho zase přeběhne mráz po zádech. Všimnu si, že na stole pod plachtou má asi nejspíš nejnovější přírustek, jenže ani tak to není důvod, aby byl tak zkleslej, mrtvolou si nikdy on náladu zkazit nenechal. ,,Čerstvý maso?" zeptám se a nemyslim tim ten párek, kterej si teď kouřící kleštičkama přendavá z autoklávu na talíř. ,,Jo, přivezli ho v noci," potvrdí zase tak bez života. Rozhodnu se netlačit na něj a počkat, až z něj samo vypadne, co mi vlastně chtěl. Pochybuju, že by v tom bylo jenom, že nemohl vydržet bez mojí oslňující společnosti. Nemusim čekat dlouho, jenom než odloží na bok talíř s tim, co má bejt jeho oběd a zaloví v kapse pracovního pláště. ,,Tohle bude asi tvoje." Reflexivně nastavim dlaň, když mi do ní chce něco položit. ,,Měl to u sebe. Myslel jsem si, že by si nechtěl, aby se to dostalo mezi důkazy." V dlani svírám důvěrně známej obrys kulatýho chladnýho kovu. Ben, jakožto tátův kámoš, poznal komu patří a dost výrazně tím riskuje, když mi ho vrací místo toho, aby ho zapsal do evidence k ostatním osobním věcem. Na nic se neptá, nesoudí i když mu musí bejt jasný, že jedinej způsob, jak se mohl prsten dostat do držení mladýho prostituta je, že musel bejt u mě dost blízko a já bejt moc zaměstnanej, aby mi ho mohl vzít. Takhle sem si to nepředstavoval. Musim mít jistotu. Jako svázanej se doploužim k pracovnímu stolu. Ben ví co chci, přesto váhá než odkreje tělo. Škvarek zpálenej na uhel tentokrát zkroucenej do pitoreskní podoby vyššího stádia hoření, že sotva by se v něm dalo poznat něco lidskýho. Prázdná schránka bez duše, stejně prázdná, jako sou teď očnicový důlky, bez stopy po nádhernejch hnědejch očích odstínu tekutýho karamelu, který na mě, sotva před dvěma dnama, koukaly s takovou touhou. Pár kousků přiškvařenýho oblečení, původně černý barvy a dost zbylejch blond vlasů. Nemůže bejt pochyb. Pořád svírám ten prsten a debilně mě napadne, že už nebudu mít možnost Jimiho seřvat za to, že mi ho šlohl a ani se už nedozvim proč ho hned nebouch a místo toho ho měl pořád u sebe. Ani se nestane nic z těch dalších věcí, který sem si naplánoval. Žádná budoucnost. Jenom zase ten zatracenej nasládlej pach medu a mandlí, co vim, že zaručeně není nic patříci k Jimimu. Navaluje se mi z toho. Cejtim v krku žluč a na jazyku slanou chuť. Snažim se jí zaplašit divokým polykáním, ale nepomáhá to. Musim na vzduch. Hned. Zamířím si to nejkratší cestou k únikovámu východu. Vim, že je odemčenej, protože tam lidi z laborky choděj kouřit. Mám štěstí a nikdo tu teď neni, takže mi zůstane aspoň zbytek důstojnosti, když začnu blejt jako už dlouho ne. Nedokážu to zastavit. Žaludek se mi svírá v křečích dokud ze sebe nevyždímá snad i poslední zbytek žaludečních šťáv. Předkloněnej se musim opřít o zeď abych se udržel na nohou. Když to konečně přestane, sesunu se zádama o tu zeď. Mezi popelnice a vlastní blitky. Snažim se popadnout dech. Přes vize rozostřený slzama, snad jenom od blicího reflexu, zaregistruju zapálený cigáro. Ben mi ho bezeslov podá. Jestli měl před tím nějaký doměnky tak teď má jistotu. Nesoudí mně. S nevyslovenou vděčností ostře nasaju do plic kouř. Jeho štiplavá chuť dokáže přebít nejhnusnější pachuť v puse, ale není to dost. Ben je vážně skvělej kámoš a přesně ví co potřebuju, takže se v zápětí vytasí i s nálevkou vrchovatě naplněnou průhlednou tekutinou. Podle smradu je to ten jeho jalovcovej utrejch, kterejžto do sebe tak rád leje jako správnej Anglán. Moc to nezkoumám. Tekutej oheň ženoucí se mi krkem dokáže zklidnit jak rozbouřenej žaludek tak pocuchaný nervy. Jenom tam tak v tichu trčíme. Já pořád na zemi a Ben popotahující už z vlastního cigára, v podřepu opírající se zádama o tu samou zeď, vedle mě. ,,Budu předpokládat, že víš, kdo to je," pronese po chvíli neutrálně, ,,Možná budeš chtít osobně vyrozumět rodinu, jestli nějakou měl..." nechá vyznít do ztracena. Tušim kam tim se svojí taktností míří. Asi si udělal trochu lepší obrázek, než sem si myslel. ,,Kruci, já ani nevim jak se menoval," naštvanej sám na sebe si zajedu prstama do vlasů. S Jimim sme tu jedinou noc, spolu probrali všechno možný, abych toho věděl dost, ale nějak ani jeden z nás nepovažoval za důležitý, znát navzájem svý příjmení. Dost pochybuju, že by ho znal někdo z těch lidí, kterejch životama prošel. ,,To je v pořádku, chlapče," Ben mi povzbudivě stiskne rameno, ,,Nechám to projít oficiální cestou a pak ti dám vědět, kdybys přeci jen chtěl..." nabídne. Podle mí reakce je mu jasný, že Jimi byl víc než jenom známost na jednu noc a chová se podle toho. Oceňuju to. Řeknu mu všechno, co vim, samosebou s vynecháním některejch barvitejch detailů, co nejsou vhodný ani pro uši skoro otcovský postavy ani uši gentlemana, jakym Ben obojim je. On mi na oplátku řekne všechny známý detaily, toho za jakejch okolností a kde, Jimiho našli. Tak se dozvím, že nebejt havárie vodovodního hřadu, která zaplavila celý přilehlý okolí místa nálezu a pravděpodobně uhasila tělo, Jimi by nejspíš zmizel ze světa bez jediný stopy. Neměl to štěstí jako ti před ním, kterým se alespoň někdo snažil pomoct. Trpěl v agónii, bez zájmu kohokoliv, sám, v jedný špinavý uličce nejzapadlejší periferii na opačným konci města, přibližně v době kdy já si spokojeně chrněl ve svý posteli. I když určit aspoň přibližnej čas je taky sporný. Vim, že tejrání se takovejma souvislostma je k ničemu a nějaký coby kdyby ho nevzkřísí, jenže stejně tomu nezabránim. Stejně jako nezabránim krvelačný touze chytit toho zmrda, co mu to udělal a za živa ho pěkně kousek po kousku ztáhnout z kůže, uřezat mu koule a narvat mu je do chřtánu... Už je to víc než případ. Je to osobní a já ho přiměju litovat dne, kdy se narodil.

***ooo***



Je to už tři hodiny, co permanentně a vydatně chčije. Potůčky ledový vody mi z vlasů stejkaj po krku, plazej se jako ledový slizský hadi pod zdviženej límec kožený bundy. Chrání mi tělo od nejhoršího i když kalhoty mám nasáklý už durch. Nějak se nedokážu přimět, aby mi na tom záleželo. Jel sem na to místo, kde našli Jimiho. Ještě tam byl vidět obrys na ožehnutým dláždění. Kdysi nám ve škole pouštěli film o následcích atomovýho výbuchu. Nevim proč sem si na to vzpoměl. Asociace. Nebo mi možná ten obraz zmaru přišel stejnej, jako to, co teď cejtim uvnitř sebe. Dal bych všechno, co mám, za to, vědět, kterej ďas ho zrovna sem přivedl. Nějak si nemyslim, že by tu byl pracovně. Zapomenutá končina jako by vytržená z běhu času hned v několika různejch momentech současně. Pár polorozpadlejch budov, ještě z dob prvních osadníků, držících pohromadě jen silou vůle a snaženim památkářskejch aktivistů vedle mnohem pozdější zástavby. Není to místo pro běžný milostný dostaveníčka tohohle ani jinýho druhu. Je to daleko od současnejch doků, kde maj rejdiště překupnící všeho druhu, získávající svoje zboží lodní cestou z Atlantiku. Takže je dost nepravděpodobný, že by ho sem přivedl nějakej nekalej úmysl tohohe ražení, i kdyby na krásně nějakej takovej měl. Jako, že sem víc nakloněnej věřit tomu, že ne. Už sem tak nějak pochopil, že Jimi na rozdíl ode mě a na vzdor způsobu svý obživy, byl víc spirituálnějš založený stvoření. Jenže znám modernější a vhodnější místa než zdejší částečně zchátralej nepoužívanej kostel, poznamenanej řáděnim vandalů, při starý misii. Aspoň, že ta se zdá, že fuguje. Ale ani tak to nedává příliš smysl. Co by dělal tady, když měl zařízení plnící její současnej účel pár bloků od svýho bydliště? Samozřejmě, i tady žijou lidi. Pestrý etnikum z nichž každej z jejich předků, tu při budování zanechal svůj osobitej otisk. Zrovna jako je patrnej vliv nedalekýho přístavu a kultury s nim spojený. Za nejzářivější a taky nejdivočejší éry někdy na začátku minulýho století to tu doslova tepalo životem. Tančírny znějící rytmama nedovolenýma pro spořádanýho člověka o to lákavějšíma. Místa, kde i za prohybice, chlast tekl proudem a vzduchem se nesly vůně exotickejch koření místní kuchyně. Z těch dob už tu nezbylo skoro nic. Přesto svojí atmosféru to tu pořád má. V podobě malejch krámků se zbožim pro který by v dnešnim konzumnim světě jinde nebylo místo. Talismany a amulety ve výkladních skříních, jako by pověry celýho světa, tu soupeřily o pozornost. Malý více méně soukromý a dost nezákoný herny tu sou taky pořád. Tak jako množství putik. Dokonce se dochoval i hampejz, kde kdysi dávno námořnící mohli najít rozptýlení. Teďka už nakřáplá červená lucerna nad vchodem jenom sotva někoho přiláká. Šel sem pěšky hlavní třídou ze stran protkanou úzkejma křivolakejma uličkama a temnýma zákoutíma, krámek od krámku a pajzl od pajzlu, ptal se jestli si nikdo z nich nevšiml něčeho divnýho, někoho kdo by se tam poflakoval přes den. Nebo vůbec si někdo všiml drobnýho kluka, kterej byl asi důležitej jenom pro mě. A když padla tma, pátral sem u každýho houmlesáka a šlapky, co kroutili noční šichtu. Město zasranejch ignorantskejch sobců. Nevšimli by si ani, kdyby je něco kouslo do prdele, pokud by jim z toho nekápl nějakej zisk. Odhodlanej to pro dnešek zabalit a vrátit se k autu, ho mám už skoro na dohled. Nemůžu se dočkat až si v suchu zapálim cigáro. Bez toho, tu v týhle slotě, na ulici nezůstal už nikdo příčetnej, koho by se dalo ptát. Jen já a magor v odraných hadrech, co se z rozpřaženejma rukama, točí dokola vprostřed silnice a vyřvává si to svý o tom, že Apokalypsa se blíží. Pokud jde o muj soukromej názor, tak svět ke svýmu konci, začal zpět už v tom momentu, co lidi vynalezli prachy. A taky politiky. To jenom v poslední době to vypadá, že se do tý prdele řítí o něco rychlejš. Prachy sou čím dál důležitější a politiků je víc. Tim to asi bude. Nevim, co mě přiměje jít k němu. Možná proto, že začínám bejt stejnej magor a nebo odmítám bejt stejnej ignorantskej šmejd, jako všichni ostatní. ,,Hej, kámo, proč nejdeš někam do sucha?" Otočí se na mě. Zblízka nevypadá tak šíleně, jenom v hlubokejch vráskách na tváři má vepsáno, že život k němu nebyl dvakrát přívětivej. ,,Mají plno," kejvne k zavřeným dveřím do charity přes ulici. Tak tohle je ta křesťanská láska k bližním v plný parádě. Máma mě učila, že u stolu se místo na víc pro jednoho vždycky najde. ,,Tak si běž někam dát pořádnu večeři nebo to prochlastej třeba na moje zdraví, to už je tvuj boj," vtisknu mu do špinavýn ruky, dost na slušný jídlo, kdekoliv v okolí. Chvíli na mě kouká, jako kdybych já tu byl ten s papírama na hlavu. ,,Lituji tvojí ztráty, bratře," ujistí mě, že svý papíry má zaslouženě. Ne, na tyhle kecy mě vážně nikdy neužilo. ,,Jo, fajn. Tak si to užij, kámo," strčím ruce do kapes a rozejdu se svojí cestou. Musim vypadat fakt pod psa, když si toho všimne i takovej pošuk. ,,Čas velkých zkoušek nastává!" Slyšim ho vrátit se do svýho šílenství. Zkrátka každej máme to svý. Večer pošahanejch magorů. ,,Proč jste to učinil?" ze stínu postraní uličky se vynoří hlas a za nim i tělo. Tolik k těm magorum. Kdo jinej než muj oblíbenej pan Pracháč. Nevšiml sem si, ale možná to o Jimim, coby poslední oběti, proběhlo už zprávama nebo novinama a on tak jako já čenichá kolem nejaktuálnější stopy na vlastní pěst, co já vim. Nebo prostě jenom tenhle dotyčnej byl poslanej na svět, aby mě prudil. Ať tak jako tak, nezajíma mě, co ho sem přivedlo a rozhodně nejsem ve stavu podávat referáty. ,,Dneska ne," zarazim ho dřív než znova stihne otevřít tu svojí pracháčskou chlebárnu. ,,Nemám náladu na další hádanky a pokud není něco zásadního, co mi chcete sdělit, tak mě to nezajímá," přidám do kroku. Vim, že mě sleduje, ale -někdy na škodu, tohle je svobodná zem, takže mu to dost dobře nemůžu zakázat. ,,Proč jste to učinil?" zeptá se znova. Docela bych byl rád věděl o čem že to žvaní. Pak mi to dojde. ,,Jo, tohle. No vždycky je třeba bejt zadobře s informátorama," odpovim. Ne, vážně nemám zájem svěřovat se zrovna jemu se svým nejniternějším rozpoložením, který mě vedlo k momentálnímu aktu dobročinnosti, kterýho byl svědkem. ,,Ten muž vám nebyl nikterak k užitku," zkonstatuje. Prudce zastavim a on taky. Snad prvně za těch pár našich setkání se v těch jeho temnejch očích mihne něco jako zaujetí. Udělám ještě krok blíž zpátky k němu. Dost blízko na vzdálenost běžně mezi cizíma lidma považovanou za nepříjemnou. Okrajově zaregistruju, že sme asi tak stejně vysoký akorát já mám širší ramena tak působim mohutnější. ,,No tak pak to možná bylo něco čemu se říká podělanej soucit s potřebnýma," tak a popasuj se s timhle zazobanej frajere, napadne mě. ,,Slyšel ste už o tom? Asi ne, co?" ušklíbnu se. Nehne ani brvou, až na sotva zřejmý, opětovný znechucený vykroucení, jednoho koutku. ,,Hledal jsem bojovníka a nalezl jsem slabocha," řekne zase tím stejně monotonim, znuděnym tónem. ,,Slitování a odpuštění není slabost, je to to lepší v lidech, co nás odlišuje od zvířat," udržim si klidnej hlas přesto, že ve mně pomalu všechno začíná vřít. Po celým dnu, přestávám mít trpělivost s povýšeneckym snobskym zmetkem a jeho zvrácenýma názorama na etiku. ,,Stejné odpuštění kteréž cítíte vůči tomu, jenž zabil vašeho otce a nyní ještě silněji plá ve vašem srdci?" Ohou, poznám výsměch, když ho slyšim i když se pořád netváří nijak. Už jenom kvůli tomu, že to, co momentálně cejtim je pravej opak odpouštění a soucitnosti. ,,Tak možná nejsem tak dokonalej jak bych si přál a některý arogantní zmetci si o sobě myslej," zase se ušklíbnu. Zjevně zůstane mojí otevřenou urážkou nedotčenej. Skoro mi to připadá, že hrajem nějakou zvrhlou hru na to, komu dřív rupnou nervy. ,,Mrháte svým úsilím na nicotné existene, primitivní emoce vám zatemnňují mysl. Necháváte se jimi ovládat pročež nevidíte podstatné. Jste roven pouhému zvířeti hnanému pudy..." Nehty zaťatejch pěstí se mi zarejvaj do dlaní, cejtim jak se mi napíná kůže na kloubech: "A to podstatný má bejt jako co? Nikdy nebudu brát druhý lidi jako položky na seznamu, co se jenom odškrtnou, když zmizej. To je způsob, jak to dělám a nehodlám na tom nic měnit jenom kvůli tomu, že se nějakýmu bezcitnýmu bastardovi nelíbí, jak pracuju," zasyčim. Ty jeho slova, za jinejch okolností by na mě takovej vliv neměly, ale Jimi rozhodně nebyl žádná nicotná existence. ,,Nikoliv, jest v tom něco více," oči mu zasvítěj způsobem, jakej se mi vůbec nelíbí, ,,Neupřímnost, patrně další z oněch zářných lidských vlastností, jimiž se honosíte, že? Někteří lidé jsou důležitější než-li jiní, nemám pravdu? Co dnes nasměrovalo vaše kroky právě na toto místo, není to povinnost. Nuže, možná pak vám to přeci jen bude k užitku. Chyběla vám patřičná motivace," suše zkonstatuje. Vyhrál. Sepne se ve mně víc věcí na ráz a zpětně si nevybavim, co vypálilo dřív, jestli moje pěst přesně trefující ten jeho namyšlenej rypák a posílající ho jedinou ranou na zem do uličky podobný jako ta, ze který před tím vylezl, nebo moje kušna. ,,Ty jeden zasranej hajzle, věděls to!" moje zařvání se odráží o ztichlý domy a na chvíli přehluší i bubnování deště, ,,Tehdy v baru. Ty tvoje kecy o rozehraný hře a krátícim se času," nevybavuju si přesně slova co řekl, jenom ve mně už zase zesílil pocit, že já i chudák Jimi sme byli nějaký jeho zasraný figurky a Jimi je teď mrtvej. ,,Jak je to možný?!" Neodpoví mi hned. Zdá se, že se mi přeci jenom povedlo ho zasáhnout a to ne jenom ve fyzickým smyslu. Vypadá směšně a dočista rozhozenej z tý svojí bohorovný vyrovnanosti, jak tam dřepí na prdeli v louži bláta. Ten svůj drahej kabát rozprostřenej pod sebou jako pár zchlíplejch krovek a kopyta do široka roztažený. ,,Nemám vliv na běh dění. Mohu pouze konstatovat předvídatelné," i teď zní klidně. Totálně nepatřičně k situaci a svýmu stavu. Téměř se uchechtnu s pocitem osvobozujícího zadostiučinění. ,,Ale tohle si nepředvídal, že jo?" Sejmout ho mi udělalo dobře. Nezastírám. A cejtim se ještě líp, jak na mě nechápavě zazírá. Aspoň na chvilku je ta jeho nedotknutelná fasáda pryč. Z frňáku mu pomalu ztýká červená po bledým rtu až na bradu. Zvláštním temným způsobem skoro září, hrou světel v žlutavým svitu pouliční lampy, propujčujícím podkladu tvořeným jeho kůží, ještě bledší odstín. Čas jako by se zpomalil a já dočista zapomenu, na všechno před tím, při sledování týhle divný scény. Mezi těma bledýma rtama prokmitne špička jeho jazyka a jednu z karmínovejch kapek slízne. Skoro jako by jí chutnal s určitým druhem fascinace. Stejnej pomalej pohyb, jakym si sundá rukavici, a stejnej druh zaujetí, jakym pak zkoumá otřenou krev mezi bříškama prstů. Její barvu, její strukturu. Skoro, jako by to bylo prvně v životě, kdy dostal po hubě. Těžko věřit. Ale když tak uvažuju o tom, z jakejch kruhů asi pochází, tak to zas tak vyloučený neni. Pan Nedotknutelnej Pracháč. Tahle úvaha mě přivede na plno zpátky do reality. Nejsem vychovanej v maštali, takže na vzdor svý drsňácký image u sebe vždycky nosim jeden čistej bílej kapesník. Jeden nikdy neví, kdy se mu může hodit. Podám mu ho. Zase jako by ani ze začátku nevěděl, co si s nim počít a nebo prostě jen neví, co si počít se mnou a s nevyslovenou nabídkou příměří. I ty jeho pohyby s jakým si pozdějc otírá krev z pysku a prstů, jsou tak zasraně uhlazený a perfektní. Připravenej zachovat si dekórum snad za všech okolností. Kapesník mi vrátí bezeslov zpátky a muj plán se rozjede na plný obrátky. ,,Ujeli mi nervy," nabídnu mu ruku, přesto že nevypadá, že by se chystal v dohledný době zvednout. Chvíli na ní čumí tak divně jako před tím. Možná, že ani není zvyklej na přátelský gesta nebo i na něj působí moje psychopatický kouzlo a on čeká, že ho zase praštim. Boj je asi rozhodnutej. Ve svý dlani cejtim strukturu jemný, suchý, teplý kůže a štíhlejch dlouhejch kostí. Ne, tahle ruka zaručeně nikdy fyzicky nemakala. Když mu bez problémů pomáhám zvednout se na nohy, vlastně celej působí tak nějak křehce až je skoro div, že ho ta moje dělovka neuspala. ,,Pernej den, kámo. Asi ti dlužim panáka na omluvu," pokračuju dál v přátelským duchu. V ruce má už zase tu svojí hůl a já si nedokážu uvědomit, jestli jí držel celu dobu nebo se mu jenom povedlo jí nějak nenápadně zvednout. Každopádně ani teď ji nepoužije k opírání. ,,Brutální násilí, jak primitivní," zkonstatuje. Zkrátka v plným módu povznesenýho zmetka z vyšší třídy jako by se snad ani ještě před chvilkou neválel v bahně. Nevim, jak si tu jeho poznámku mám vyložit, takže se prostě rozejdu směrem k nejbližšímu lokálu a počkám, jak se to vyvrbí. Drží se mnou krok, což vzhledem k danejm okolnostem, hodnotim jako pozitivum.



***ooo***

V baru se pak začnu chvilku docela i bavit. Sice sem to tak původně neplánoval a toho, že je tam dneska obsluha nahoře bez, sem si ani nevšiml, ale to jak se ksichtí, když mu čupr servírka při braní objednávky, narve ty svoje macatý pětky skoro do ksichtu, je pohled za všechny prachy. ,,Co je, holky z lepší společnosti nejsou tak dobře stavěný?" sonduju. Ten jeho znechucenej škleb, rozhodně nebyl pozitivním hodnocenim vnadů tý krásky. ,,Páchne neřestí." No tak takovouhle odpověď sem rozhodně nečekal. A ona už vůbec ne, podle toho jak otrávenej pohled, po něm střelí. ,,Svatá pravda. I tak by za hřích stála," s širokým úsměvem, věnovaným spíš tý holce, si dovolim trochu se zasnít. Tak možná, že nebude tak docela podle jeho gusta, což vzhledem k souvislostem, by nebylo taky tak docela vyloučený, a já tenhle údajnej smysl, jak spolehlivě poznat někoho podobnýho zaměření jako já, nevlastnim. Možná mi to kazí ten muj širší záběr. A nebo je to prostě tim, že číst cokoliv v tady tom týpkovi, je skoro nemožný. "Spodina, padlé ženy, slabomyslná nuzota... V pravdě si vybíráte podivnou společnost," zatáhne s odporem. Jenom tak úkosem poctí pohledem zbytek osádky, jako by se snad bál, že i z delšího pohledu na ne zrovna nejvybranější sestavu se může něčim nakazit. ,,Hádám, že si asi nikdy neslyšel to rčení, že chudoba cti netratí, co? Věř mi, že při svý práci sem se setkal s různejma lidma a jejich společenský postavení není to, co by určovalo kym sou. Ostatně nikdo z nás neví, jak mu život zamíchá s kartama a jak může skončit," kdo jinej než já by to měl líp vědět, když prakticky ze dne na den se z relativně spořádanýho občana se stabilnim jobem i příjmem, ze mě stala jedna z těch nejistejch existencí. ,,Ovšem, že ne. Všechna zkaženost jest zakotvena v samotné lidské podstatě. Přirozené sklony k násilí, zhýralosti, chamtivosti, věrolomnosti... Mám pokračovat? Toť vskutku oslnivé lidské vlastnosti," opovržení z něj téměř odkapává nebo spíš je jim docela nasáklej. Nejhorší na tom je, že tak úplně se s nim hádat nemůžu. ,,Taky loajalita, houževnatost, důvtip, soucit, prakticky nezlomnej lidskej duch, kterej nás vynesl až ke hvězdám. Není toho zrovna málo, co lidstvo dokázalo a proč je tak úžasný. Možná, že ne pro všechny tyhle vítězství byl ze začátku poctivej impuls, ale vyvíjíme se. To jestli k lepšímu nebo horšímu, můžou spravedlivě posoudit až dějiny, každopádně ani jeden z nás dvou na to myslim, právo nemá," já rozhodně ne, na to sem si až příliš dobře vědomej všech svejch chyb. Naše pití je tam docela svižně, takže pozvednu skleniču k symbolickýmu ťuknutí. ,,Takhle mi spodina řešíme spory. Všechno dobrý?" Vybral sem tu nejdražší single mall, co měli, kterou by nemusel pohrdnout ani takovej fouňa, přesto si z ní sotva cucne. ,,Nepamatuji se, že bychom byli ve sporu. Pokud jest to pro vás důležitým, tak patrně, ano. Vše jest v pořádku," zase s tou koženou nečitelnou držkou odloží skleničku. V danej moment mi to stačí. Mám, co chci, respektive budu mít. Šlo to docela snadno. ,,Tak jo, vypadne z tebe, co si tam dělal?" rozhodnu se přeci jenom zkusit něco vyzvědět. Držim se při tom svýho přátelštějšího stylu, protože přeci jenom, když už sem dal někomu po čuni, tak nějaká profesní zdvořilost je dávno v trapu. Aspoň nevypadá, že by mu to nějak výrazně vadilo. "Zjevně nespravedlivě posuzoval situaci," štíhlejma prstama si jakoby zkusmo přejede po dýlce nosu. Nezdá se, že bych mu ho zlomil a ani se nezdá, že by mu to dělalo nějakej problém. "Né, myslim před tim," neumim se moc dobře omlouvat a ani tak by to nebylo upřímný, protože sem si teď skoro jistej, že mě záměrně provokoval, čili moje reakce byla zasloužená. ,,Naprosto to samé, co vy. Následoval stopu," odpoví stroze. Chlapec je výřečnej, to se mu musí nechat. Ale pořád je to asi lepší než naše dvě předešlý setkání dohromady. ,,A s jakym výsledkem?" Dost se držim, abych neprotočil oči vsloup. Všeobecně nejsem vyhlášenej pro svojí trpělivost a tenhle jí pokouší víc než dost. ,,Předpokládám, že s naprosto totožným vašemu. A sice též nevalným. Stopa byla již příliš nezřetelná." Upřímně, dost mě překvapí, že vůbec odpověděl a ještě víc, že přiznal neúspěch. Týpci jeho ražení si obyčejně radši nechaj prostřelit obě kolena než by něco takovýho připustili. ,,Nyní mi něco povězte vy..." Čekám, co z něj vypadne, protože mám pocit, že líbit by se mi to nemuselo. A taky že ne. ,,Poslední mladý muž, bylť pro vás důležitým?" Myslel sem, že tohle už máme za sebou a on to, jak moc pro mě byl Jimi důležitej, poznal na vlastní kůži. Jenže tentokrát nevypadá, že by to byla provokace. V očích se mu zatřpytí zase to něco, co vypadá jako zaujetí. Což je jediná emoce, kterou sem zatím štonc, u něj rozlišit. ,,Jo, byl pro mě hodně důležitej," připustim. Slyšet to vycházet z vlastní pusy mi zní neobvykle. Ještě víc, že je to pravda. Po sotva pár společně ztrávenejch hodinách by to nemělo tolik bolet, ale bolí. Nikdy sem nebyl ten typ, co by věřil na lásku na první pohled a podobný hovadiny, jenže... další myšlenky zaplašim mohutným hltem ohnivý vody, jelikoš o něčem takovým teď rozhodně přemejšlet nepotřebuju. Ne, když na mě Pracháč zírá přes stůl, jako na zvíře v zoo se civí přes sklo. Skoro se stejným zájmem. ,,Upřímnost na oplátku, taky mi něco řekni," nedám mu šanci se v tom dál pitvat i kdyby chtěl, ,,Proč po tom chlapovi jdeš a proč sis vybral mě? Ale tentokrát bych prosil celou pravdu," Chvíli to vypadá, že mě zase vyfakuje, ale pak se poprví, za dobu, co tu sedíme, výraznějš pohne a opře o opěradlo židle. ,,Pravdu, nuže dobrá..." Dlouhý štíhlý prsty si proplete na stole do střížky a já v tom poznám gesta na natahování času. Jako by si potřeboval sesumírovat, co mi má říct. ,,Řekněme, že kvůli tomu, že jest tu někdo, pro něhož jsou všichni ti mladí muži důležití a pro něhož jste důležitý i vy. Spokojen?" Ani za mák. Ale rozhodně to beru jako pokrok. Nechám si donést dalšího panáka, když zjevně na to popíjení budu sám, ale rozvázat mu jazyk chlastem, to taky nebyl účel. ,,Takže co? Makáš pro nějakou velkou organizaci, který ty kluci všichni patřili?" Jestli mi tohle potvrdí, tak to bude znamenat, že se blíží nějakej velkej průser a kliftoni budou mít časem, co dělat anžto nikdy není dobrý, když se gauneři moc organizujou. Ale momentálně na tom nezáleží protože to představuje menší zlo k tomu, co se tu děje teď. ,,Též by se to dalo tak říci," zase tak nepatrně, rozvážně přikejvne. ,,Fajn, a jakou roli v tom hraju já? Proč zrovna já?" Pořád mi v tom neštimuje, proč by si mafiáni najímali soukromý očko, notabene s mojí pověsti chlapa, co se s nima nikdy jako polda nepáral. ,,Jak již bylo zmíněno, jste důležitým. Více, než-li si vaše chabá mysl svede představit, item za daných okolností, bylť jste nejvhodnější z vhodných." Paráda. Nejsem si jistej, jestli si to mám vyložit jako kompliment nebo urážku. Z nějakýho důvodu mi to od něj zní spíš jako to druhý a to nejenom kvůli tý poznámce o chabý mysli. ,,Moment, Jimi k tý organizaci patřil taky?" Možná, že nejsem nejostřejší tužka v penálu, ale vim na beton, že ten kluk v ničem velkým nejel a ten jeho pasák je taky jenom malá ryba. Pracháč si zase se svojí odpovědí dává na čas: ,,Svým způsobem, ano. Aniž by si toho byl vědom, tak jako ti ostatní," po chvíli rozvážně potvrdí moje nejčernější obavy. ,,A vy nemáte ani tušení, kdo by tohle mohl dělat?" tak tomu přestávám bejt ochotnej věřit čim dál míň. ,,Ačkoliv zde jsou jisté indície, jest zhola nemožné v nich odhaliti ustálený vzor. Tím spíše ne, předejíti dalšímu činu. Z toho důvodu a ne jen pro něj je potřeba míti muže znalého zdejšího prostředí. Již mi rozumíte lépe?" Nelíbí se mi jeho tón a už vůbec ne, kam tohle směřuje. Nenechá mě ani se nadechnout k další otázce. Pánovitě elegantním mávnutim ruky mi nechá další slova odumřít v krku. ,,Kladete příliš mnoho zbytečných otázek na špatném místě, pane Springere, přičemž odpovědi na ně leží ve vaší mysli." Přeloženo do srozumitelštiny, hádám, že muj malej výslech je u konce. Ani nehodlám plejtvat dechem nad nějakejma dalšíma otázkama na jeho osobu, jako se například vůbec pokoušet ptát na jeho jméno. Stejně dost pravděpodobně by mi kecal. Takže se odhodlám věci trochu popohnat pro sebe užitečnějšim směrem. ,,Omluv mě, kámo, musim... však víš... s pískem..." Nezdá se, že by chápal, ale to je jeho problém.

***ooo***

Pánský hajzlíky, sou náramně užitečná věc. Nejenom kvůli tomu, že se tam chlap zbaví všeho, co ho tíží a když je třeba dá se tam sehnat fet, sex i informace. Je to taky mimo jinýho místo, setkávání. Aspoň pro mě a teď. I když je teda k nasrání, že než se tam zjevil vhodnej adept, tak sem musel chvíli čekat. No je mi jasný, že to nebudilo nejlepší dojem, když sem tam zevloval. ,,Na slovíčko, kámo," v chodbičce před dveřma zarazim týpka, co mi přijde, že by mohl bejt ke všemu svolnej. Se svojí partičkou parkuje u stolu kousek od nás, takže by to mohlo bejt jednodušší. ,,Hele, nevim vo co ti de, ale asi si se spletl..." vykníkne děsně vysokým kuřihláskem. Dost pochybuju, že má roky na to, aby tu popíjel, ale nějak to momentálně neřeším. Asi ani nebude tak drsnej, jakej dojem se snaží udělat koženou bundou, prořezanýma riflema a kýčovitejma náušnicema, co by spíš vypadaly líp na konci rybářskýho vlasce- jako návnada. ,,Klídek, potřebuju jenom takovej malej odpoutávací manévr..." musim si ho jednou rukou přidržet u zdi, aby mi nepláchl. Docela se zklidní až když mu pod frňákem zašermuju zelenym a začnu vykládat svůj plán.

***ooo***



Když se konečně přiblížim ke stolu, Pracháč tam pořád dřepí. Snad i naštelovanej v tý samý pozici, jako sem ho tam nechal. Pořád tak toporně vyšponovanej s tou svojí parádní holí mezi kolenama. Vůbec to nevypadá, že by jí někdy pouštěl ze zřetele. Ještě z povzdálí si nechám chvilku času, abych ho zkoumal. I ten jeho profil je tak zatraceně... vznešenej- asi je to správný slovo. Ulízaný vlasy, vypadaj stejně nedotčený deštěm, jako vždycky, na rozdíl od toho mýho vrabčího hnízda kroutícíh se teď do všech stran. Nechávaj vyniknout jeho mírně klenutýmu čelu i rovnýmu nosu. Oblá brada působí výraznější, jak jí má přizvedlou. Čučí někam pevně do prostoru před sebou, bez zájmu o cokoliv kolem. S jednou ploutví volně položenou na stole vedle skoro nedotčený skleničky než kolem ní obtočí ty svoje dlouhý prsty. Zrovna dvakrát se nevyznám v bontónu, ale sem si skoro na beton jistej, že ke kořalce se běžně nečuchá ani se proti světlu nezkoumá její barva před tim než si zas tak decentně sosne. Usoudim, že tohle bude vážně případ extra snobózy. ,,Pořídil jste dobře se svým pískem?" zeptá se tim monotonim hlasem, kterej sice není nepříjemnej, jenže se z něj taky nedá určit žádnej druh rozpoložení. Nedokážu ani určit, jestli si momentálně dělá srandu nebo je vážně tak mimo. Souměrný rysy se mu ani nehnou a tmavý oči vykazujou pořád tu samou špetku sotva patrnýho zaujetí, jako celou dobu týhle části večera. Usoudim, že to asi vážně myslel vážně. Takže se v tom dál nenimrám. ,,Jo, fajn. Ještě sem si bral tohle. Pazgřivci v tom automatu nemaj bezfiltový," zanadávám jen tak mimochodem. Začnu rozbalovat zbrusu novou krabičku cigaret, protože z těch, co sem měl v kapse riflí, zbyla akorát tak hromada deštěm promočenýho, zmuchlanýho sena. Beru jako klad, že se snad, tou svojí směšně znějící otázkou, vůbec prvně pokusil o něco společenskýho, jako bych byl víc než kus podřadnýho odpadu ve kterym se dá ze zvědavosti šťourat. Takže se odhodlám přeci jenom zkusit štěstí: ,,Asi nebudeš zdejší, co?" mimo jinýho zabijim čas než si dopravim retko do tlamy a zapálim. Celou tu dobu mě tak zaujatě sleduje až mě to přiměje mu nabídnout. Zase, s tim tak snobsky elegantnim gestem ruky, odmítne. Aspoň, že konverzace funguje. Nebo tak jak jenom může. ,,To v skutku ne." Taky by ho nezabilo, kdyby se víc rozkecal, ale možná jo. Možná je to proti nějakým náfukovským pravidlum. ,,A odkud si, z Vermontu?" Při tomhle už sevřu zuby, že div nepřehryznu filtr, abych se nezačal řehtat, když jenom přizvedne jedno z těch dokonale tvarovanejch obočí. Totálně nedotčenej narážkou. ,,Jest to vzezření jakým působím?" Ani mi moc nevadí, že zase kličkuje tak jako celej večer, když se na něco zeptám přímo. Tak jak sleduju cvrkot kolem, tak za chvíli už to bude stejně jedno. ,,Ani ne, kámo, jenom mě to tak napdlo," ušklíbnu se. ,,Jináč podle zvyků spodiny; tohle má bejt to místo, kde mi řekneš odkud si," zkusim ho ještě trochu popíchnout. Zase bez výsledku. ,,Z daleka," odpoví jednoduše, že už vážně začnu pochybovat, jestli si ze mě nedělá srandu. Moje mrzutě zamručený: ,,To by blbej neřekl," zanikne docela v pučící hádce: ,, Hej! Betany je moje holka!" zařve kluk s "rybářskejma třpytkama" v uších, kousek od nás. ,,Co blbneš brácho, vždyť ti jí neberu!" Jeho kámoš zřejmě netuší, která bije a holky, co tam sou s nima už vůbec ne, takže do mixu přidaj i svůj jekot. ,,Kecáš, dělals do ní. Vyřikáme si to venku..." ten s třpytkama drapne toho druhýho za bundu a jme se ho vyvleknout ven. Dotyčnej se moc nebrání asi dost vyšokovanej, co to do jeho kumpána vjelo. Když míjej náš stůl tak muj kůň do toho druhýho šťouchne a složí ho rovnou na desku před Pracháče, až skleničky zadrnčej. S nim to teda ani nehne, jenom se trochu odsune se vší důstojností i se židlí, aby kluci měli víc místa. To už se do toho vložej i ty jejich holky a snažej se je roztrhnout, čimž vznikne pořádná mela, přesně podle mojí objednávky a ve který není vůbec těžký zaměnit mojí a Pracháčovu skleničku. Někde v dalšim nestřeženym okamžiku, chrstnu zbytek její obsahu na podlahu a budu se snažit, aby mi takový plýtvání dobrym chlastem nezlomilo srdce, jenže je to nutný. Pak zmizí v mojí kapse a já budu mít zajištěnej program na zejtřejší ráno.

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marion Marion | 13. listopadu 2014 v 10:12 | Reagovat

Kruci. Čtvrtek nastal dřív a já to zaspím. :-)

Věř mi, že kdybych věděla kde bydlíš a kdybysme žili v pravěku, tak tě za tuhle kapitolu umlátím palicí.

Ale asi to bylo nutný udělat.

A ten tajemnej chlápek si koledoval. Dostal, co si zasloužil. (což se nedá říct o Jimim)

Tohle nebyla krásná kapitola, ale určitě ve mně zanechala spoustu pocitů.
Skvělá práce. :-)

2 Fénix Fénix | 13. listopadu 2014 v 11:56 | Reagovat

8-)Hlavně, že jsi na konec dorazila. Stejně mi to také trvalo zveřejnit. :-)
:-DVěřím, proto se také dekuji, co nejdále. :-D  ;-)
Tajemnej chlápek ještě chvilku na odstřel bude. To někdy tak bývá, že ten kdo by si to eventuelně zasloužil, tak vyvázne. :-?
I tak děkuji, za přečtení i komentář. Mohu slíbit, že od příště už by to mohlo být opět odlehčenější. :-)

3 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 13. listopadu 2014 v 12:20 | Reagovat

Ty, jo, ten Divnej se rozkecal (promiň, už mu nemůžu říkat jinak)... To by člověk nečekal. A stačí mu jen dát po hubě :-)
A úplně nejvíc mě rozesmálo to: "Jak jsi pořídil se svým pískem?" :D
Jinak mě ale mrzí, že Jimi zemřel. On byl moje oblíbená postava. A co se vůbec stane s těma penězma?

4 Fénix Fénix | 13. listopadu 2014 v 20:50 | Reagovat

:-D Zvláštní,že jo? A při tom bylo účelem pohubědání, aby zklapnul. :-D  ;-)( Jináč omlouvat se není třeba ono je to označení takové stručné, jasné a hlavně výstižné. Divnej on je.) :-D
:DSnaha byla tam alespoň něco vtipného propašovat, ono prostoru v téhle kapitole příliš nebylo, ale bude více. ;-)
Bohužel, přiznám se, že Jimi ač měl být od začátku tou nezbytnou obětí, aby se dění hnulo, tak se mi ho také zabíjet nechtělo. :-( hádám, že peníze pokud je Springer neprosází nebo nepropije tak budou součástí dědického řízení :-?ale ještě to pár kapitol zabere, než se k jejich řešní dostanem. :-)

5 ell ell | 16. listopadu 2014 v 21:12 | Reagovat

Zavání mi to duchařinou. Nebo řádnou habaďůrou na našeho hrdinu. A o smrti Jimmiho také silně pochybuji :-?

6 Fénix Fénix | 16. listopadu 2014 v 22:51 | Reagovat

[5]: :-DProč myslíš? Kdo a jakou že to habaďůru by měl páchat? :-? Neříkám tak ani tak. každopádně děkuji, za zajímavý názor. ;-)  :-)

7 Marion Marion | 21. listopadu 2014 v 7:37 | Reagovat

Já teda nechci vymrčovat, ale nepřichází čtvrtek nějak později? :-)

8 Fénix Fénix | 21. listopadu 2014 v 21:45 | Reagovat

[7]:Nesvačím, nesnídám, nestačím nestíhám. :-Už to tam je. 8-)

9 náhodný příchozí náhodný příchozí | 16. února 2015 v 21:31 | Reagovat

To je teda kapitola. Když mi došlo, že jde do márnice a že tam bude blonďáček.... akorát mi v hlavně křičelo "ne, ne, to není možný, já nechci".
Naštěstí kapitola pak pokračuje. Kdyby to skončilo tou smrtí, nevím, jestli bych zvládna pokračovat ve čtení =)

10 Fénix Fénix | 17. února 2015 v 11:43 | Reagovat

Ahoj, vítám náhodné příchozí. :-)
Mě nikdy nenapadlo, kolik lidí bude jeho ztráty želet na to, že byl jen epizodní postava. :-?
Díky, že i přes to čteš dál. Snad si v příběhu najdeš i někoho jiného zajímavého. 8-)

11 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 14:35 | Reagovat

Nenávidím tě, rozumíš!! EXTRÉMNĚ! Ani sem nedočetla celý díl. JAK SI TO MOHLA UDĚLAT?! I když, stále je tu ta možnost, že to Jimmi není, heh ... hehe. Pravděpodobně nepravděpodobné. Sem ráda, že nemusím čekat na další díl, to je tvé jediné štěstí, jinak by totiž už byla na cestě do tvého pokoje samořízená smrtící střela. -_-"

12 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 14:53 | Reagovat

[11]:A sakra! Další co mě chce zabít. Hups. :-X  Fakt je ten, že ještě před zveřejněním této kapitoly, byly kolem mého doupěte nainstalovány radary, elektromagnetické štíty a spousta dalších vysokotechnických udělátek majících zabránit předčasnému ukončení mé existence. 8-) Ale já věřím, že mi časem odpustíš. ;-)

13 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 15:10 | Reagovat

Doufám, že s tou napodobeninou Malfoye bude šukat, nehledě na to, že je děsně podezřelý. Proč mám pocit, že to je Jimmy?! -_-"

14 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 15:40 | Reagovat

:-D Už zase? Né určitě není. Charakterově ani vizuelně. Teď je ze mně zmatený zvíře, kdo že je Jimmy? Jako že by se reinkarnoval? :-?

15 Werů :D Werů :D | 22. září 2015 v 16:12 | Reagovat

[14]: Um, pan Pracháč, který se mi zamlouvá čím dál víc. Takže Jimmy je vážně mrtvý? Se 100% platností? q.q

16 Fénix Fénix | 22. září 2015 v 16:22 | Reagovat

:-D Ne, tak to není on. Jimmy je v tuto chvíli tak mrtví, že mrtvější už být nemůže. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.