Žárem temnoty 2. kapitola

26. října 2014 v 19:58 | Fénix |  Žárem temnoty
Ach! Tak mnoho mne nadchli Vaše komentáře, za které velmi děkuji, že o proti původnímu plánu, zveřejňovat kapitolu v týdenních intervalech, vždy ve Čtvrtek, přidávám pokračování, již nyní. Opě veškerá zpětná vazba je vítána.


2. kapitola

Namám rád kluby tohohle ražení. Pozornější z vás už asi postřehli, že drsnýho chlapskýho sexu si čas od času užívám rád, takže v tom problém není. Na víc věřím v nezpochybnitelný lidský právo na svobodu šukat si s kým chci a všeobecně dělat si co chci, pokud tím neotravuju druhý. Přesto tyhle místa nemám rád. Je to kvůli pohledu v očích mladejch kluků, který se tu vyskytujou pracovně. Zoufalství, beznaděj a nakonec prázdnota. Takovej pohled by podle mě neměl mít žádnej člověk aspoň tak do pětadvaceti. Věřím totiž taky na nezpochybnitelný právo besztarostnýho mládí. Někdy se ty emoce překrývaj a podle různýho stádia se dá poznat jak dlouho je dotyčnej v branži. Samozřejmě, ti co se dostanou až sem, patří mezi ty šťastnější. Ty míň šťastný, kterých je většina, postávaj na chodníku na ulici. V mrazu, dešti, nabízej svý těla, pokryteckým zvrhlíkům, za pár babek. Tohle je už pátej klub za tuhle noc a já sem jen vděčnej za vysokou odolnost mýho organuismu vůči alkoholu, protože mě udržuje přesně na tý hranici mezi jasným uvažováním a přijatelnou otupělostí. Vybavenej fotkama všech těch mrtvejch kluků, za živa nebo z nákresů expertů, sem se rozhodl trochu zapátrat na vlastní pěst. Jasně, není to nic převratnýho protože to předemnou už dělali chlapi z oddělení, jenže já věřím, že sem se už dokázal zbavit policajtskýho odéru na svý osobě, takže by mě v jistejch kruzích mohli líp přijmout a tím pádem být sdílnější. Nemám problém s tím zapříst hovor protože když si sedne samotnej chlap k baru tak je u něj někdo dřív než mu stihnou přinést drink. Někdy se jich sejde víc a to pak vypadá jako smečka vlků rvoucí se o kus žvance, protože v konečným důsledku to přesně tak je a od toho jestli se jim povede dotyčnýho zbalit závisí, jestli budou mít, co jíst nebo si za co šlehnout. Netřeba dodávat, že většině z těch vlčáků tady jde spíš o to druhý, ale najdou se i vyjímky. ,,Nemáš oheň, zlato?" zaslechnu klasickou testovací frázy. Pochází od mladičkýho peroxid blonďáčka v černý mikině a černejch kalhotách. Podle mě moc velkejch na tak drobnýho kluka, ale je to ten druh s rozkrokem někde v půli stehen, co se dneska nosí. Snaží se světácky opírat o bar pult těsně vedle mojí sesle. Cigáro sice drží jako prase kost, stejně mu připálím, protože o to tu přeci nejde. Škodolibej škleb, co se mi sám od sebe dere do pysků, když se málem udusí pokusem o potáhnutí, přetransformuju do něčeho o čem si myslím, že je přívětivej úsměv, tak aby pochopil. Funguje to. ,,Máš zájem o společnost?" zavrní a není žádným divem, že retko šupem típne. Svůj účel už splnilo. ,,Přijde na to," odpovim, zatim, co se snažím zůstat zoufale imunní vůči jeho zvědavejm prstíkům, co mi odvážně po stehně zamíří rovnou mezi nohy. Ne, není to ani zdaleka po prvé, za tenhle večer, kdy se někdo o něco takovýho pokusil, začíná mi to skoro připadat jako běžnej způsob navazování známosti. Jenže ty před ním sem docela šmahem odpálkoval. Mám dost sebeovládání na to, aby něco podobnýho se mnou nezacvičilo a dobře znám svoje priority. Jenže tady tomu kloučkovi koukám do očí a krom toho, že maj nádhernej odstín tmavýho roztavenýho karamelu, tak působjej i neuvěřitelně živě. ,,Kolik ti je?" zeptám se a jeho ruku jemně odsunu, protože sem to já kdo je tu pánem situace. ,,Sedmnáct," vypálí automaticky. Ani se nezdá příliš vykolejenej mým odmítnutím. ,,Zkus to znova," vybídnu ho nekompromisně protože potřebuju mít jistotu. ,,Patnáct?" nadhodí tak, že to mejm uším zní dost jako hádání toho, co si myslí, že bych chtěl slyšet. Rozhodnu se to pro teď nechat bejt. ,,Máš zájem?" hlas mu zakolísá nejistotou. Další známka toho, že na ulici není asi moc dlouho. ,,Co bys řekl tomu vypařit se odsud něco sníst a pak se uvidí, co dál?" navrhnu. Pro dnešek mám stejně pátrání právě tak dost a i když z toho na konec nebude nic v žádným směru, ať sem zatracenej, nějak mám chuť ztrávit ve společnosti tady toho stvoření o pár chvil víc. Váhá. Je na něm znát, že takový nabídky nedostává asi moc často. ,,No tak, zvu tě," podpořím svojí přesvědčovací taktiku o patentovanej úsměv co, za mejch časů na střední, zvlhčil spoďáry nejedný roztleskávačce. Opatrně se rozhlídne okolo, možná hledá svýho pasáka. Usoudim, že asi na dohled není protože sem si ani nikoho nevšiml a on nakonec souhlasí. Jo! Pořád to kouzlo v sobě mám. Veškerou další konverzaci necháme do většího ticha a zamíříme ven, pryč od decibelů a nesnesitelnýho blikavýho světla, který mi už začínalo drnkat na nervy.

***ooo***

,,Páni! To je něco!" zlehka, skoro z posvátnou úctou se dotýká mojí chlouby a já se začnu tetelit blahem protože mi prostě vždycky udělá dobře, když můj klenot někdo obdivuje. Lidi, co by uměli v dnešní době ocenit kvalitu a jeho ladný půvaby, na vzdor věku, je málo a u mladýho kluka je to úplná vzácnost. "Máš rád starý auta?" zeptám se a ještě chvíli ho nechám obdivovat moje DeSoto. Jenom přikývne protože momentálně ho asi moje fáro zajímá víc než moje osoba. To je v pořádku. ,,Jednou si takový taky pořídím," řekne po chvíli, tak přesvědčivě, že bych tomu i věřil. Vlastně tomu věřit chci, protože mít nějakou vizi považuju, za rozhodně dobrou věc. Schválně ztáhnu střechu, což je něco, co nedělám moc často, protože dny kdy jsem si užíval divokých jízd s větrem ve vlasech jsou dávno pryč. Hned jak se usadí odpíchnu se pod plným plynem, za rachotu řvoucího motoru a kvílení gum. Asi ho to trochu překvapilo protože chvíli zabere než začne prozkoumávat i vnitřek. Já víc pozornosti věnuju řízení, což je možná chyba. ,,Je škoda, že už to teď takhle nedělají, Je to praktický," poznamená. Periferním viděním zaregistruju, že myslí do jedný lavice spojenou sedačku řidiče a spolujezdce. Kvituju to pousmáním, protože si moc dobře vybavím, jak se takový sedačky dá využít. Asi oba myslíme to samý. Sotva postřehnu pohyb, když se změstná do prostoru s pusou přesně na mym poklopci, hed sugestivníma pohybama si dobírající obsah přes kalhoty a dotěrnýma prstama na pásku. Rozhodně neztrácí čas. Je mi jasný o co se snaží takže ho drapnu za flígr mikiny a odtáhnu do patřičný polohy v sedě, zatím, co rukou na volantu se snažím vymanévrovat auťák od srážky s plechovkou před náma. Z pochopitelnejch důvodů, sem si jí nevšiml včas, tak aby to nebylo hodnocený troubením z auťáku v pruhu vedle, kterej mojí apartní myšku moc neocenil. Kluk vypadá rozhozenej, ale spíš mojí rakcí než tím, že by mu docházelo, že sme se právě vyhli jistý smrti. ,,Nejdřív to jídlo, hm?" Snažim se ho usměrnit. Na štěstí je dost chápavej, aby něco podobnýho zopakoval a taky nejedem dost dlouho. Zbytek cesty se snaží vyblbnout, ve stoje s rozpřaženýma rukama, lapající vítr rychlou jízdou nás oba šlehající do tváří. Nemám nic proti tomu. Vlastně mi to přijde dost úžasný, sledovat bezprostřední potrhlost o jakou já už dávno přišel.Vyberu první motorest za městem. Jeden z mejch oblíbenejch, kde vím, že dělaj naprosto bezkonkurenční hambáče a taky kvůli klasický atmosféře, kde svět jako by se zastavil v padesátých letech. Obsluha, co nic neřeší, jukebox se starýma songama a útulný boxíky poskytující dost klidu pro soukromý rozhovory. Nasměruju nás k tomu nejzastrčenějšímu, kluka nechám sednout prvního a z bezpečnostních důvodů se posadím na proti němu pro případ, že by začal bejt zase mazlivější než je zdrávo. Hned si začne číst v jídeláku, ale mám pocit, že spíš jenom tak aby se zaměstnal, přesto, že to jak mu zaškrundá v žaludku slyším i na vzdálenost mezi náma. Po chvíli lístek odloží a nervozně cukne pohledem mezi už blížící se servírkou a mnou. ,,Dostanu pak ještě zaplaceno, že jo?" ujišťuje se. Už vim přesně, která bije. Mám asi přibližnou představu, kolik se těmhle klukům platí za hodinovej sex takže před něj hodim sumu rovnající se celý noci, ikdyž tyhle jeho služby nemám v plánu využít. ,,Stačí?" zeptám se. Trochu vykulí oči než prachy rychle shrábne ze stolu a horlivě přikývne. ,,Ani nevím jak se jmenuješ, odkud si?" začnu konverzaci během toho, co čekáme než mu přinesou jídlo. Já si dal jen černý kafe protože trochu se probrat teď potřebuju ze všeho nejvíc. ,,Jimi, z Arkansasu," odpoví přesně v tom pořadí v jakým jsem se ho ptal. Skoro tam slyším na konci to zdvořilostní "Pane", co maj obyčejně kluci z farem ve zvyku používat při jednání se staršíma. V naší situaci to působí tak trochu jako z jinýho světa. ,,Dobře, ty Jimi z Arkansasu, řekneš mi, co tě přivedlo do větrnýho města? Docela daleko na vejlet, ne?" Nechám ho ochotně vyprávět svůj příběh, kterej není ničím zas tak vyjímečnej. Jeden z těch šťastnějších na začátku s o to trpčím koncem, kterej ho dostal až sem. Mimo jinýho se dozvím, že má tři starší bráchy mladší ségru a rodiče, kterejm se čas od času ozve, se smyšlenou pohádkou, jak dobře se mu daří. ,,A co ty? Nevypadáš zrovna na obcodníka i když peníze rozhazuješ jako bys byl?" Se svým ošumělým vzhledem, kožený bundě a sepráných riflích mám do byznysmena dost daleko, ale je mi jasný, kam tím míří. ,,Ne to skutečně nejsem," odpovím. Nemám zrovna náladu svěřovat se někomu o svým životě, to vlastně nikdy. ,,Jenom chlápek, co potřebuje pomoc a to bys možná mohl ty..." Už má dojezíno a já to vezmu jako signál k ukončení příjemnější části tohohle setkání. Což je něco, co se v následující chvilce zaručeně stane, hned jak vybalim, co po něm chci. Mírně se ke mně nakloní: ,,Co bych pro tebe mohl udělat?" broukne se svůdným úsměvem o kterým vím, že je hranej asi stejně jako orgazmus vdaný paničky z vyšší třídy. Svým způsobem oba jsme profesionálové ve svým oboru. ,,Znáš některýho z nich?" Rozprostřu na stůl fotky těch zabitejch kluků, jeho kolegů. Můžu v něm číst jako v otevřený knize, stránku po stránce, myšleknovej pochod za pochodem. Šok, protože tohle vážně nečekal. ,,Si polda?" čirá panika protože mu dojde, že je v pěkný rejži. Na konec zoufalství, když si uvědomí, že dveře jsou moc daleko, aby se k nim dostal dřív než já a vlastně by to bylo zbytečný, jelikoš před chvilkou mi o sobě ochotně vyblil dost informací na to abych si ho mohl najít, kdybych chtěl. ,,Klid, nejsem polda, jenom se zajímám," snažím se věci uvést na pravou míru, dřív než by se mohl pokusit o nějakou pitomost. Přeci jenom jeden nikdy spolehlivě neví, čeho je zchopnej právě ten konkretní člověk, když se cejtí v pasti. Uklidní se dost na to, aby se na obrázky aspoň podíval, ale ostražitost ho neopouští: ,,Dluží ti peníze?" zeptá se opatrně. Zase vím přesně, co se mu v makovici děje. Ostatně na pasáka nebo dealera se podobám víc. ,,Ani to ne," zadoufám, že ho to hádání brzo přestane bavit, protože to poslední na co mám chuť, je hrát s někým otázky a odpovědi. ,,Tihle tady, jsou ty kluci, co se tu v poslední době z nich někdo snažil udělat faguli, kluci jako ty... Takže mě zajímá, jestli sis náhodou něčeho nevšiml protože chci najít toho hajzla, co jim to udělal, jasný?" Zabralo to. Dost na to, aby si fotky prohlídl znova, pozornějš. ,,Asi ti s tím moc nepomůžu," po chvíli zkoumání, zavrtí hlavou, ,,Snažím se si hledět svýho a ostatním jít z cesty, to je nejlepší způsob, jak přežít..." Pro jednou mu věřím. Asi kvůli tomu, že vypadá, že se skutečně snaží na něco rozvzpomenout. ,,Možná tenhle," ukáže zrovna na jeden z počítačových nákresů, takže přesná podoba je dost iluzorní, ,,Nevím to jistě, vypadá trochu jako týpek, co se mi v Šangri-la pokoušel něco prodat, ale už je to dlouho..." pokrčí ramenem. Já sem spokojenej, protože i tohle málo je první konkretnější věc, kterou jsem se za celej večer dozvěděl. ,,Fajn, kdyby ses doslechl něco bližšího, dej mi vědět, zaplatim," na ubrousek naškrábu svoje telefonní číslo. ,,Chceš už jít?" Sklidím fotky a mávnu na servírku, aby mě zkasírovala. Když máme některý věci vyjasněný, pochybuju, že by měl zájem zůstávat v mojí společnosti. ,,Můžu si dát ještě zmrzku?" I v mejch letech a se zkušenostma co mám, jsou pořád některý věci, který mě dokážou vyšokovat a tohle je jedna z nich. Zdá se docela uvolněnej, jako by z něj spadlo nějaký závaží a když přestal hrát divadlo na velkýho svůdníka, tak svým skutečným bezprostředním úsměvem a dychtivýma plamínkama v očích je docela roztomilej. ,,Jakou jenom chceš..." řeknu a cejtím jak se jeden můj koutek taky zvedne samovolně do úsměvu. Slíbil bych a udělal cokoliv, abych tenhle jeho současnej bezstarostnej stav udržel, co nejdýl. Špatně se to vysvětluje protože na to aby v tom bylo něco sexuálního, sem moc svázanej svým vlastním kodexem. Je to spíš jako by Jimi měl v sobě kousek slunce a bejt s ním znamenalo hřát se chvíli v jeho teple. Možná, že takhle začínaj všichni pederasti. Snažím se na to nemyslet. Ztrávíme ještě nějakej čas kecáním o všem možným a když se konečně dostanem na ulici tak skoro svítá. ,,Kam budeš chtít hodit?" zeptám se mezi tím co se snažím klíčkem trefit do zámku auta. ,,Co třeba k tobě nebo kamkoliv jinam, kde budeme spolu?" Slyším ho říkat. Sotva se stihnu otočit a nadechnout k vysvětlování, přišpendlí mě, zádama ke kastli, svým tělem a ruce mi obtočí kolem krku. Je proti mně tak drobnej, že bych neměl sebemenší problém ho odstrčit, kdybych chtěl. Potíž je v tom, že nechci. Na místo toho mu svoje ruce omotám kolem pasu v pro mě nepřirozený napodobenině mileneckýho objetí. ,,Nechci ještě aby to skončilo," hlesne, jako by se snad bál toho, co musí následovat. Jenže kuráž mu rozhodně nechybí, když se vytáhne k mejm rtum. Zatlačí s takovým zoufalstvím a naléhavostí až mě to na chvíli ohromí. Dost na to, aby se jazykem probojoval dovnitř. Chutná sladce po zmrzlině s ovocem a dělá ty nejúžasnější pohyby. Dost pochybuju, že něco takovýho by se naučil, je to prostě jen jeho ryzí živočišnost, která mě rychle dovádí k šílenství. Je to dost dlouho, kdy sem naposledy s někým byl a tělo se tím pádem rychle začne domáhat svejch práv. ,,Tohle není dobrej nápad!" vydechnu z posledního zbytku jasnýho rozumu a hlavu zakloním trochu do zadu, což stačí k tomu aby se na mě v dohledný době nedostal. Což je moc dobře protože zrovna teď nemám moc síly abych ho odstrčil ráznějš, kor když na mě mrká těma hnědýma očima připomínajícíma raněnýho koloucha. Rty má jasně červený a trochu naběhlý, lesknoucí se slinama od předchozí činnosti. Moc nemám kontrolu nad tím jak se moje ruka zvedne a palec začne rozmazávat vlhkost slin do ztracena. V kontrastu s mejma mozolama je jeho kůže dokonale jemná, možná až moc. ,,Kolik ti je?" zopakuju otázku, tentokrát s větší vážností protože jeho odpověď bude mít vliv na další dění. Protočí oči vsloup jako by absolutně nechápal o co mi jde a kdo ví jak bych ho tím neotravoval. ,,Když řeknu dvacet, změní to něco?" I jeho hlas zní dost spíš jako povzdechnutí. Prstem mi hravě přeběhne po jedný z kotlet až mám chuť zakňučet nad intimností toho prostýho doteku. ,,Změnilo by to všechno," mírně mu opětuju pohlazení, symbolicky po tý tak nepatřičně hladký tvářičce, ,,Vážně je?" zeptám se s dávkou skepse. Protože mi prostě přijde příliš drobnej a jemnej a taky bych chápal proč by měl teď důvod kecat. ,,Jo, vážně. Chceš vidět řidičák? Myslím ten skutečnej," teď už se úplně zazubí, ,,Většině chlapů se můj dětskej ksichtík líbí, vlastně jsi první kdo s tím má problém, ale můžu ti to dokázat..." Teďka už se jeho oči zdaj mnohem starší, zkušenější. Je to sice rozdíl pár let a stejně ani tak není plnoletej, jenže je to dost zásadní pro mojí osobní hranici mezi tím, co je správný a co ne. ,,To asi nebude nutný," řeknu. Už dál nemám chuť marnit ani o minutu dýl a přitáhnu si ho do pořádnýho polibku.

***ooo***



,,Promiň, nečekal sem, že budu mít návštěvu, uklidil bych," zašklebím se, když vejdem do vstupní haly, která je zároveň i kuchyň a obejvák, mýho dvoupokojovýho bytu. Krabice od pizzy a čínskýho jídla za celej tejden se přetlačujou s prázdnýma plechovkama od piva o náš společnej existenční prostor. Mezi tím vším je pár papírů s poznámkama k poslednímu případu. ,,Líbí se mi tvůj styl," Jimi se zazubí na oplátku. Viditelně zaujatej mým luxusním stínítkem na lampu v podobě starýho trika. ,,Období pozdní skládka. Úžasné, že?" zaparoduju afektovanou paničku z lepší čtvrti. Dostává mě, jak mu zářej oči a viditelně bojuje ještě chvíli o udržení hry, aby se nerozesmál na plno. ,,Oh, později bys mi mohl dát číslo na svého dekoratéra," vysekne skoro tak stejně povedenou parodii, zubama si drtí spodní ret. ,,Ovšem drahý," sem to já, kdo prohraje, když začnu vydávat zvuky jako když se dusí astmatická kočka protože vážně nejsem zvyklej se smát nahlas. V zájmu zachování vlastní důstojnosti to zamaskuju skutečným hraným zakašláním. ,,No, dáš si pivo, čaj, vodu z vodovodu...?" obeznámím ho se strohu nabídkou, protože tenhle penzion U Osamělýho vlka není skutečně zvyklej na hosty. ,,Ne, to je dobrý, díky. Jenom jestli tu máš někde koupelnu... před tím než budeme...?" rozhlíží se, očividně nervozní. Až moc nervozní na muj vkus. Podezřívavě si ho změřím: ,,Co je, chceš si šlehnout?" zavrčím bez obalu. Nevim proč mě napadla zrovna ta míň pravděpodobná varianta jako první, asi už žiju moc dlouho v zkurveným světě. ,,Ne, jenom..." snaží se mi něco říct, ale já ho nevnímám v uších mi bubnuje krev. Drsně sevřu to jeho hubený zápěstí a vytáhnu mu rukáv, abych se ujistil. Žádný vpichy. Neudělá nic aby se osvobodil, spíš vypadá dost paralyzovanej mojí prudkou změnou nálady. ,,Jenom sem myslel, že bys byl rád kdybych se před tím vysprchoval," vysouká ze sebe na konec. Oči má neuvěřitelně široký a já si uvědomim jakej sem idiot. Pustim ho. ,,Jo, jasně, támhle," ukážu mu směr. Ani se moc nedivim, když tam hned bez dalšího slova zapluje. Nejsem si jistej, proč mě tolik vzala představa, že by fetoval, jenom na ten krátkej okamžik sem cejtil, jako by mi zjistit něco takovýho, mohlo zlomit srdce. Což je dost divný, jelikoš si nejsem jistej, že bych nějaký v tom metaforyckým smyslu, vlastnil. Ani se běžně nestarám. Razím teorii, že kdo se chce sjíždět tak se sjíždí a člověk tomu nezabrání i kdyby měl sebelepší úmysl. Zapadnu do ložnice, spíš kvůli tomu, abych klukovi dopřál dostatek prostoru nenápadně vyklidit pole. Dost pochybuju, že by chtěl něco mít s nevypočitatelným psychopatem- jak sem se mu právě předvedl, když nemusí. Hodím bundu do kouta a odepnu pouzdro, který do tý doby bylo schovaný pod ní. Ze zvyku ho dám i s bouchačkou pod matraci na jejich místo. Nosim jen jedinej šperk- pečetní prsten, kterej si na spaní odkládám protože je mi trochu těsnej. Tatík ho dostal od chlapů z oddělení když šel do důchodu. Na spodku má vyrytý datum aktivní služby a iniciály. Mysleli si, že to bude originálnější dárek než hodinky, který se běžně dávaj. Teď ho mám já, jako jednu z mála věcí, která mi po něm zbyla. Nedovolí mi abych někdy zapoměl i kdybych chtěl. Jenom bez bot, oblečenej sebou plácnu na postel. Udělám si pohodlí na zádech s rukama složenýma pod hlavou. Nezbejvá než čekat, než si kluk udělá svý a klapnutí vchodovejch dveří za ním, definitivně potvrdí, jak velkej sem kretén. Asi se vážně nějak akutně potřeboval vysprchovat. Slyším šumění vody, se zavřenýma očima mě ten zvuk skoro ukolíbá do spánku nebo aspoň do bdělího snění. Je to příjemnej pocit vědět, že je tu ještě někdo jinej, aspoň na chvíli. Začnu přemejšlet, jaký by to bylo, kdyby byly věci jiný než jsou. Dost rychle toho radši nechám- někdy je spíš lepší nemyslet.

***ooo***

Otevřu oči, protože zaregistruju vrznutí dveří. Ale jiný než sem čekal. Tohle je od ložnice tím pádem místa kde ležím rozpláclej jako pásovec na dálnici. Je to podruhý za ten den, a co mi paměť sahá, tak i v týhle dekádě, kdy se někomu povedlo mě vyšokovat. Čirou náhodou jedný a tý samý osobě. Neodešel. Stojí mi v zorným úhlu a na sobě má jenom ručník, co sotva dokáže zakrýt to nejnutnější. I když v hadrech vypadal jako střízlík tak teď vidím, že k poměru s vejškou má docela široký ramena a osvalenej je taky tak akorát. Teda není podviživenej, jak by se od kluka z ulice dalo čekat. Z vlasů mu ztýkaj drobný kapky vody a namočený maj trochu tmavší odstín. V kukadlech mu zase plápolaj ďábelský ohníčky a naprosto sebevědomej úsměv jenom podtrhuje naprosto šukézní dojem. ,,Vidíš něco na co bys měl chuť?" zeptá se docela s klidem. Vycejtím, že to není sváděcí divadlo, ale spíš navázal na lehkost před mim hovadským chováním. No já mu to rozhodně připomínat nebudu. ,,Možná, to se ještě uvidí," zamručím, nejhlubším a nejsexovatějším hlasem, co zvládnu. Zaháknu prst za okraj ručníku, samozřejmým trhnutím odstraním překážku, co mi bránila v naprosto božským výhledu. Teď už mám jistotu, že není pravej blonďák, podle hnědýho hnízdečka za kterýho ční zatím jenom zpola vztyčený, štíhlý péro. Polknu příval slin, co se mi z nenáhla nažene do pusy. Tuším, že byl nějakej vědátor, co na to měl teorii o podmíněným reflexu. Snad dělal pokusy s čoklama. Kašlu na něj i na čokli a soustředím se na tetování. Odhaduju, že vychází tak nějak nad lem trenek, když je má jeho majitel na sobě. Z lehka obkroužím prstem obrysy už dost zapitý do okolní kůže. Jsou to dva symboly pro mužskej rod propletený v sobě. Vím, co to znamená. Jimi sebou trochu škubne, možná že je v tom místě extra citlivej. ,,Byla to blbost když jsem si to nechal dělat, jen abych naštval tátu." Vztahy bejvaj někdy komplikovaný a já vím z našeho pokecu před tím, že on měl jeden z nich. ,,Vždycky je blbost dělat něco takovýho ze špatnýho důvodu," poznamenám. Pak raděj najdu lepší využití pro svojí pusu než šíření stařeckejch rádoby mouder. Začnu si prolíbávat cestu od tetování horizotnálně a dolů víc jižním směrem, kde mě to láká nejvíc. Nedržet ho za boky tak by se mi asi vysmek, jak sebou cuká. Trochu škodolibě si užívám takový malý mučení. Do doby než mě slabě škubne za vlasy jenom, aby si získal mojí pozornost. ,,Viděl si moje teď mi ukaž svoje," zazáří úsměvem, že bych byl zchopnej mu odpustit cokoliv i to, že mě vyrušil z mojí zábavy. ,,Žádný nemám," ušklíbnu se. Docela zvědavej, kam tohle povede. Nemusím čekat dlouho. ,,Radši bych si to zkontroloval osobně," zatáhne za moje tričko a já ochotně spolupracuju, abych mu pomohl mě ho zbavit. Normálně dávám přednost tomu mít věci pevně pod kontrolou, ale teď moc neprotestuju, když zatlačí na moje ramena, aby mě donutil si lehnout a vyškrábe se mi obkročmo do klína. Zůstanu zpola opřenej o lokty pro co nejlepší výhled a i další krok nechám na něm. Bříškama prstů mi klouže od ramenou, klíčních kostí níž skoro s takovou samou uctivou jemností, jak se před tím dotýkal laku mýho auta. Asi sme oba pro něj historická rarita. Přiznám se, že sem trochu nesvuj z takovejch doteků i když se v podstatě nemám za co stydět. Na svý roky a způsob života, myslim, že mám pořád docela slušnou kondičku a odráží se to i na stavu mojí muskulatury. Spíš je to o tý opětovný nezvyklý intimnosti. Nejsem moc zvyklej bejt středem něčí pozornosti. Jenže muj mladej milenec vypadá tak nádherně zaujatej, že mu to prostě nedokážu odepřít. Samotnej dotek necejtím protože to místo je necitlivý, ale vím, že momentálně ho zaujalo seskupení kulatejch vystouplejch jizviček, co maj svý protikusy z druhý strany mejch zad. Celá rodinka z brokovnice. Neptá se a já nemám potřebu se vytahovat. Zapojí do hry i rty s jazykem a začne líbat a lízat každý místo kterýho se před tím dotknul prstama. Tý něžnosti je najednou až víc než bych dokázal vydržet a na co bych byl zvyklej takže když se dopracuje až k mý další jizvě, podlouhlý čárce po noži kousek napravo pod žaludkem, a současně jeho prsty začnou pracovat na plechový sponě pásku kalhot, bez větší námahy ho převrátím pod sebe. Je na čase, abych si pro změnu začal hrát já. Zápěstí má tak drobný, že mi na ně stačí jedna moje ruka, abych mu je udržel nad hlavou. Nebrání se. Na opak. Vzhlíží ke mně s něčím, co se dá nejspíš popsat jako směs čirýho chtíče a výzvy, v očích. Je skvělý, že při svejch profesionálních zkušenostech, tohle v sobě ještě má a ještě lepší je vědět, že sem to momentálně já kdo to v něm vyvolal. Mám chuť ho políbit a tak to udělám. Tentokrát víc predátorsky se zubama, co si dobíraj jeho rty, jemně tisknu přesně na hranici lehký vzrušující bolestivosti. Víc než ochotně se přidá, oplácí. Bojujeme spolu jako dvě šelmy vzájemně si rovný i když já sem v trochu větší výhodě. Mám širší prostor k manévrování a tak tu a tam chvilku uhnu, jenom abych si od něj vyzískal velmi tichý ale přesto zřetelný zavrčení. Škrábavě zubama mu přejedu po obouch stranách čelisti, zkousnu na bradě. Netrpělivě se podemnou svíjí, kolenama svírá moje stehno a na boku cejtím jeho už docela tvrdý péro hledající lepší polohu ke tření. Né že bych byl na tom o něco líp. Můj vlastní pták jako by hrozil prorazit si cestu ven přes džínovinu o vlastní vůli, když mu nedám, co potřebuje. Nadzvednu boky tak akorát tolik, abych si dorozepnul kalhoty. Stejně i tak Jimi netrpělivě zakňučí. Usměju se a krátce, lehce ho líbnu, zatím, co se snažím vysoukat z nohavic úplně. Vždycky mám nějakej kondom připravenej pro všechny případy pod polštářem a teď to není výjimka. Zase použiju zuby, abych ho otevřel, jednak to jde líp a v druhý řadě je jedna moje ruka pořád zaměstnaná, držením Jimiho zápěstí nad hlavou a částečným držením mý váhy nad ním. S nasazováním je to slabší, ale nejsem žádnej zelenáč takže i to zvládnu. Obtočí mi nohy kolem boků a já celkem snadno jenom s potřebnym drobnym roztahováním zapluju do jeho vytrénovaný prdelky. Skoro zasténám blaženým pocitem horký hladkosti kolem mýho péra. Okolní svět přestane existovat. Jsou jen pomalý táhlý pohyby. Jimi s výrazem naprostýho chtíče ve tváři, drtící si spodní ret mezi zubama, jak usilovně se snaží být potichu. Možná věc hrdosti, zvyk. Jenže já nechci, aby se držel zpátky. Chci mu oplatit to, co pro mě dělá. Dočasná ztráta sebekontroly. Povědomí o vyjebaným světě dočista utopený v hormonálním koktejlu totální extáze. Na chvilku musím zavřít oči abych se pořádně soustředil, je toho skoro až víc než bych vydržel po tak dlouhý abstinenci a já nechci tuhle chvíli nijak uspěchat. Nechám Jimiho dotýkat se mě. Zase je to jako souboj, kdo koho dřív dovede k šílenství. Nebo je prostě jen zvyklej upřednostňovat, toho kdo ho šuká, před svým vlastním potěšením. Což je asi pravděpodobnější. Jenže já se nemíním vzdát a vždycky sem měl tuhle potřebu odlišovat se v každým směru. Takže pro začátek mu vtisknu lehkej polibek do dlaně než začnu postupně sát a lízat jeho prsty v dost sugestivní nápodobě kouření. Poznám, že to zabírá podle změny v jeho dýchání a toho jak rozkošnicky přivírá oči. Už samotný tohle by mě dokázalo dovést k výstřiku jenže on nebojuje fér. Cejtím jak kolem mě zatne svaly. V jednom okamžiku by byl zchopnej mě vymačkat jako citron. V hlavě si na rychlo vybavím ksicht bejvalýho náčelníka, což funguje dost dobře jako univerzální odbourávač sexualního apetýtu. Taky mám svý triky. Metodou pokus omyl, párkrá trochu změním úhel průniku, abych mohl cíleně a pravidelně dráždit to magický místo uvnitř jeho prdýlky. Po prvé trochu překvapeně zakňučí a pak už se z jeho sladkejch rtů line jenom série slastnejch vzdechů, který postupně sílej. Nebude to trvat dlouho ani pro jednoho z nás. Rozhodnu se mu trochu pomoct prosmíknutím ruky mezi našima zpocenýma tělama. Zapumpuju se správným tlakem na správným místě podle toho jak to mám rád já když se sebeobsluhuju. Je to jenom pár tahů než zavrčí tak hluboce, že sem netušil, že by toho byl nějakej člověk zchopnej. Celej se vyklene jako luk až mám chvilku obavy že si zlomí páteř nebo moje péro, který se tím pádem dostalo do klešťovýho sevření v divnym úhlu, přijde na to, co povolí dřív. Horký sperma v trhaných poryvech pokropí mojí ruku a jeho břicho. Pár kapek dostříkne až na hruď. Jimi s mohutným oddechováním padne bezvládně do matrace. To je moje narážka, abych se přestal držet zpátky. Přehodím si jeho nohy přes ruce a začnu ho divoce šukat. Neexistuje pro to žádnej jinej termín. Netrvá to dlouho než cejtím jak se mi utahujou koule a svět okolo se rozmazává vlivem vlastního orgasmu. Není pro mě už dál možný udržet se ve vzpřímený poloze. Padnu na postel, co mi jen naše přetrvávající spojení dovolí. Připadám si hotovej. Dočista a po všech směrech. Chvilku trvá než popadnu dech a naberu dost energie k tomu vytáhnout se z něj a zbavit se teď už dost nepříjemnýho kondomu vysícího z mýho chcíplýho ptáka. Jimi oddechuje vedle mě a nezdá se, že by byl na tom s energií líp. Ve tváři má naprosto spokojenej, vyšukanej výraz. Zase netuším odkud to přijde, ale mám neodolatelný nutkání ho jemně políbit. Jenom tak s líně se proplétajícíma jazykama. Užít si společně o něco dýl postkoitální okamžik naprostýho klidu a míru se světem. Dlaň mi tak nějak sama od sebe zklouzne po jeho tváři a krku na hruď v bezděčným pohybu, dokud nenarazím na už vychladlou lepkavost. Jimi se nezdá, že by měl dost síly s tím něco udělat. Odplazit se do sprchy je asi stejně absurdní pro nás oba, takže se jenom natáhnu do stolku pro papíroví ubrousky, který tam jsou právě za účelem likvidace spermoních havárií, když se bavím sám se sebou. Kouká na mě trochu užasle, když se osobně jmu důkladně z něj všechno utřít, ale nechá mě. Když skončím, zcela samozřejmě se stulí po mým boku s rukou a nohou přehozenou přeze mě. Nejsem zvyklej spát s lidským zábalem, ale zas tak moc nic proti nemám i když mě jeho vlasy lochtaj pod bradou. Jenže on zřejmě ještě v plánu jít spát nemá soudě podle toho, jak mi prstama začne kreslit nějaký obrazce na hrudi. I tak už sem na půl cesty do limbu, když promluví: ,,Co bude dál?" Muj otupělej mozek netuší, co tím myslí nebo spíš to tušit nechci protože, co bude dál nevím ani já. Takže se zaměřím na časověj horizont nejbližších hodin. ,,Teď se trochu prospíme a pak možná vyhrabu v ledničce nějaký vejce na omeletu..." nevím jistě, jestli pochopil mojí neochotu se bavit o tématu nebo prostě jen reaguje na moje slova. ,,Nevěřím," s potměšilím zachechtáním mě hravě kousne do bradavky. Zatnu zuby, abych mu nedopřál odměnu v podobě bolestivýho syknutí. ,,Drzoune! Nevíš o čem mluvíš protože náhodou umím skvělý omelety. Mistr světa omeleta sem já!" snažím se aby to znělo náležitě hrdě. V podstatě je to pravda, vaječný jídla jako jediný, umím na sto způsobů. ,,No když já spíš nevěřím, že by se ti povedlo najít ty vejce," zase se uchechtne a tentokrát jemně políbí místo kam mě před tím kousnul. Trochu se zavrtí asi do pohodlnější polohy a já jen zadoufám, že je to signál, že brzo usne. Asi jo protože pak už jen spokojeně vydechne. ,,Kdyby se ti to náhodou povedlo, tak bych prosil s křupavou slaninou a dozlatova vypečenou cibulkou," zní to dost snově takže pochybuju že by byl při plným vědomí. ,,Jak si pán přeje," ještě zamručím a líbnu ho do vlasů. Tak naprosto samozřejmě až mě to děsí. Vím přesně jak to za pár hodin bude vypadat. Probudím se sám ve studený posteli s vědomím, že zas jednu milostnou epizodu mám za sebou. Nebylo by to po prví a ani naposledy. Problém je že si nejsem tak docela jistej, jestli chci, aby to přesně takhle skončilo. Jenže se to všechno odehrálo tak rychle a zní to dost bláznivě, aby to mohlo mít nějaký reálnější pokračování.

***ooo***

Je to přesně tak. Sotva rozlepím oči, zjistím, že sem sám. I když to není přesně tak jak sem si původně myslel, a já bych neměl Jimiho už nikdy vidět. Teď je sice pryč jenže spolu s ním z nočního stolku i prsten po mým tatíkovi. Takže je jasný, co musím udělat. Obrátit celý tohle město klidně i vzhůru nohama a toho mrňavýho pazdráta najít. Možná mu ručně a stručně vysvětlit, že je dobrý respektovat vlastnický práva druhejch, zvlášť když se jedná o mojí osobu. Oblíknu se a zkontroluju šrajtofli. Ku podivu prachy nechal na pokoji. Když se doplácám do kuchyně je to ještě divnější protože to čeho sem si všimnul už v ložnici, když jsem zjistil, že zmizeli ubrousky a kondom co sem večer nechal povalovat na podlaze, tady pokračuje. Obaly od jídel a ostatní bordel je pryč, nádobí umytý, vzorně vyskládaný v odkapávači, papíry srovnaný do úhledný hromádky na konferenčním stolku. Čerstvý horký kafe voní z kávovaru. Zatím co si ho vychutnávám přemejšlím, co za chmatáka, člověka očoruje, poklidí mu kvartýr a uvaří kafe. Mladej bude mít co vysvětlovat.



 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Marion Marion | 27. října 2014 v 10:36 | Reagovat

Nechce se mi věřit, že by malej Jimi ten prstem vzal. Tak proto budu věřit, že jenom někam zapadl při tom jejich dovádění:-).

Výborná kapitola. Máš úžasný dar vtáhnou mě do děje.
V tomhle žánru jsem už dlouho nečetla něco, co by mě takhle chytlo:-).

2 Fénix Fénix | 27. října 2014 v 14:04 | Reagovat

:-D Že by si pan detektiv nedokázal najít vlastní majetek? :-? No při tom "pořádku" co u něj doma vládne by nebylo divu. :-D Ale ne, tentokrát to má opravdu na svědomí Jimi. Ono je to ještě zásadní pro děj budoucí. ;-)
Velice děkuji, je mi ctí. :-) Snad budem bavit i nadále. :-)

3 mravenec mravenec | 27. října 2014 v 21:51 | Reagovat

Filip upustil mozek do kalhot,jako vždy. :-) Ne vážně, líbí se mi styl a spád a sex samozřejmě taky. Uvidíme, jak se bude vyvíjet zápletka. :-) K tomu stylu, baví mě některé ne tak obvyklé výrazy, jako třeba "jmu" a je toho víc. :-)  :-)

4 Fénix Fénix | 27. října 2014 v 22:08 | Reagovat

:-D Ano, to se mu stává a stávat bude ještě dost často. Pokud ho zrovna nemá naložený v lihu, má mozek zcela jistě v kalhotách. ;-)  :-D Není to zrovna intelekuální druh vyšeřovatele, to se přiznám. :-D A ano, neobvyklých výrazů bude ještě dost, také se přiznám k tomu, že se docela vyžívám je znovupoužívat. :-D
Velice děkuji, těší mne, že se líbí. :-)

5 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 29. října 2014 v 18:39 | Reagovat

No co? Tak ukradl prsten, ale aby to odčinil, tak mu uklidil byt a uvařil kávu. :-)
Moment ale, není Jimi syn toho divnýho, co tam přišel v první kapitole?

6 Fénix Fénix | 29. října 2014 v 19:01 | Reagovat

Že jo? :-D Jenže holt původní majitel prstenu na to má jiný názor. :-D
Těžko říci, jaké tam má ten "divný"- mimochodem trefné označení, divný je a ještě dlouho bude- vazby.  :-? ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.