Žárem temnoty

23. října 2014 v 14:41 | Fénix |  Žárem temnoty
1. Kapitola


Springer, stačí vám vědět, že se jmenuju, Springer. Křestní jméno neprozradím ani kdybyste mě v rozpáleným oleji vařili. Jenom naznačím, že to první mi dala moje hippísácká matka a lampasáckej tatík to tím druhým taky nevylepšil. Teď vás možná napadne, že je to dost nesourodá dvojka. Ale je to tak. Mimo to rodiče si člověk nevybírá a krom toho, já si na ty svý nikdy nemohl stěžovat. S tátou jsem vycházeli skvěle, až do loňskýho roku, kdy ho nějakej hajzlík zastřelil. To už je Chicago. Jen tak si dete ze svýho baru a najednou rána a zjistíte, že nejste. Nebejt to tak osobní, skoro bych se tý ironii až zasmál. Chlapa, co naháněl rákosníky v džungli, za války a pak dalších čtyřicet let jako polda pomáhal chránit tohle prohnilý město, trefí omylem kulka pár dní po tom, co by si měl užívat zasloužený penze. Ironie. Ale tak už to v životě někdy holt chodí. To, ale neznamená, že bych někdy po tom, kdo to udělal, přestal pátrat. Není to jako že pár posledních měsíců, od tý doby, co mě vykopli od sboru, samozřejmě velmi něžně a se všema poctama- rozuměj solidním odchodným, který je teď už v čoudu- měl něco lepšího na práci. Kšefty se zrovna moc nehejbou. A dalo by se říct, že dělat soukromý očko v dnešní podělaný době, je stejnej druh na vyhynutí, jako ta baba na rohu, co prodává kytky na chodníku nebo ten týpek s dročkou, kterej tu stojí snad čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v tejdnu. Jen občas vezme toho svýho grošáka kolem bloku snad, aby oba úplně nezcepeněli, protože o rito nezavadí. Ani pro jednoho z nás v tomhle světě už není místo. Lidi kašlou na romantiku a kde není romantika není ani láska a tím pádem ani žárlivost. Většina lidí má na háku, jestli je jejich drahá polovička podvádí, když to doma neklape, zaměřej se na svojí karieru. Nebo to přestane klapat právě kvůli tomu, že jsou moc zaměřený sami na sebe. Příčina - důsledek. Buď jak buď- já jsem bez práce. Ti, co jim to jedno není, si radši najmou někoho z těch větších agentur. To stejný platí i pro firemní podvody. Když už se někdy náhodou něco z toho provalí tak byznys z toho maj akorát právníci. Jo, měl jsem se líp učit. Ale já na to byl buď moc blbej nebo línej. Možná obojí. Na víc jediná věc, co sem chtěl dělat snad od tý doby, kdy sem začal sám za sebe uvažovat, bylo bejt polda. Jako muj tatík. Pro malýho kluka je to velká věc. Uniforma, bouchačka a to všechno. Táta byl superhrdina. Jasně nebyl světec a měl svý mouchy a svět není černej nebo bílej, ale to sem pochopil až o pár let pozdějš, když sem začal brát rozum. I tak sem byl nenávratně ztracenej. Modrá policajtský uniformy mi nevyléčitelně kolovala v žilách a odznak místo srdce tepal pod žebry. Aby tu nedošlo k žádným mejlkám, nejsem žádnej cvok přehnaně fixovanej na tatíka, jak to možná teď vypadá. Jak už jsem řekl, nebyl světec, ostatně to ani já a zažili jsme si pár pernejch let, kdy sme spolu sotva promluvili. Nedá se říct, čí to byla chyba. Pokud všechno funguje správně jak má, čas otupí i ty neostřejší hrany a my si naše rozdílný stanoviska na konec vyříkali, jako správný chlapi, nejdřív v tělocvičně v boxerským ringu a pak u piva doladili detaily. Možná na tom měla zásluhu i moje máti. Se svým volnomyšlenkářským přístupem květinovýho dítěte, byla tou správnou podpůrnou osobou, aby chápala to moje stanovisko a usilovně pracovala na tatíkovi, aby ho přiměla přijmut to kým jsem se vším všudy. A on to udělal. Na konec. Protože, po tom všem, byl rovnej a férovej chlap a mojí máti miloval. Tak jako nás děti. Zkátka nebyl to někdo kdo by si zasloužil umřít. Ještě k tomu odstřelenej jako pes beze vší cti. A já nebudu mít klid dokud nedostanu toho zmetka, co mu to udělal. Proč si tu vlastně vylívám srdce o svojí famílii? Jo, už vím. Kombinace těhle dvou světů, jako by nějakým divným způsobem předurčovala mojí rozpolcenost. Teda dost lidem, co mě znaj asi rozpolcenej připadám. Moc o tom nepřemejšlím. A vlastně v zásadě je mi to jedno. Na každej pád rodina, je to, co určuje kým jste. Ať už chcete nebo ne. Jistě, vybral jsem si sám svou cestu životem, jenže přehnaný lpění na rodině, respektive hodnotách mi předanejch, mě přivedlo tam, kde sem teď. Alespoň to je to, co mezi řádkama, řikal ten cvokař, co mi podepsal papír, že nejsem dál způsobilej pohybovat se mezi lidma. Aspoň ne teda s odznakem. Prej dočasný pominutí smyslů. Blbost. Kvůli čemu? Uznávám, asi nebylo zrovna košér, tomu poslednímu zmetkovi, narvat hlaveň bouchačky do prdele, abych z něj dostal podepsaný přiznání, ale všechno má svý pravidla. I já je mám. Svůj svět ve kterým týpek, co z vlastního kluka udělá feťáka jen, aby mu prodával ty jeho sračky na ulici mezi ostatní a čas od času podržel, dostane, co mu patří. Tak sem byl vychovanej. Děti jsou nedotknutelný. Hezká idea. Jenom sem se jí asi neměl pokoušet naplňovat na stanici, když na mě náčelník čuměl přes sklo. Trochu mi ruply nervy. Moje chyba. Netřeba dodávat, že krátce po tomhle výstupu, následoval pohovor z cvokařem, a krátce na to se se mnou kapitán velmi elegantně rozloučil. Nést následky za svoje činy je to, co dělá chlapa chlapem a já jím sem. A přivedlo mě to tam kde jsem. To mě naučil pro změnu život. Držet kušnu a brát věci jak jsou. Takže si těď nestěžuju. Vlastně se nemám tak zle. Jako soukromý očko, můžu pořád tu a tam někoho legálně proplesknout, a na stanici mi zbylo ještě dost kámošů, aby mi to i prošlo. Z apanáže mám dost peněz na nájem kanclu i malýho bytu, kterej sice sdílím se švábama, ale zbývá mi tím i dost na tu a tam lahev něčeho ostřejšího, co zažene splín a aby mi bylo jedno, kde si zrovna ustelu. Když mám náladu tak se vždycky najde i nějaký to ochotný tělo, co mi na pár hodin zahřeje postel. Zoufalcema i zoufalkama, co hledaj momentální útěchu od života v něčí náruči, stejně jako já, se tohle město přímo hemží. V tomhle nejsem vybíravej. Už je to tu zase, ta moje potřeba, aspoň na úvod, uvést věci do správnýho kontextu. Nejsem promiskujitní zmetek bez špetky citu, co by si hleděl jenom, kde vyklepat pytlík, ožrat se, porvat a v životě měl za cíl jenom pomstu, ikdyž je fakt, že to poslední zaobírá poslední měsíce dost valnou část mýho času. Kromě máti mám ještě ségru, která spolu s jejíma děckama, je ve správným slova smyslu, světlo mýho života. I když je dávno dospělá a má svojí vlastní rodinu, pořád bude moje malá sestřička pro kterou bych umřel i zabíjel. To oni pro mě drží pomyslný záchranný lano držící mě nad propastí šílenství. Pravidelný rodinný večeře, jsou tak blízko normálnosti, co jen někdo jako já může dostat. ,,Kurva!" zakleju na hlas a na barpult hodím bankovky, za poslední drink, protože mi právě dojde, že je třetí pátek v měsíci a já už měl deset minut hrát hodnýho strejčka. Ne, že by to bylo prvně, kdy dorazím pozdě. Vlastně už i to je součástí rutiny. Stejně, jako že hodím nenačatou krabičku cigaret po kápovi mladejch syčáků, co se mi ochomejtali kolem auta, zatím, co já nasával v baru. Poplatek za hlídání. Respektive za to, že zrovna tihle hajzlíci, nechali kola a zrcátka od mýho drahýho DeSota na svým místě. Co se toho týká, jsem správnej vlastenec. Miluju svou zem, baseball, svou rodinu a svůj osmiválcovej žrout benzínu. Né nutně v tom zmíněným pořadí. Nádhernej kousek černý naleštěný motoristický historie. Jeden z posledních modelů, co vyjel z fabriky, než jí v šedesátý prvním na dobro zavřeli. Tatík ho dostal od svýho tatíka a já ho pak dostal k šestnáctinám. Netřeba dodávat, že jsem si s ním užil spoustu srandy. Jen kdyby ta zadní sedačka uměla mluvit. I když, když na to přijde, tak asi lepší, že to neumí. Takže by se dalo říct rodinná památka, a na víc mě tenhle chromem a kůží zdobenej zázrak, už vysekal z dost trablů. Teda rozhodně nikdy mě nenechal ve štychu a z trablů mě dostane zrovna teď protože sešlápnu plynovej pedál na doraz a začnu si to kličkovat večerní špičkou. Ségra je sice zlatá, ale prořízlá pusa je další věc, co se v naší famílii dědí, a já nijak nestojím o přednášku. Třeba, že dobře míněnou.

***ooo***

Jak odporné místo! Zamořené stejně odpornými nicotnými existencemi. Stoka páchnoucí močí a výkaly. Není to jen ono. Je to samotný zápach jejich lidství, nutící jej zakrýt si nos i ústa kapesníkem, ve snaze zabránit zkaženému vzduchu proniknout mu do plic. Vše je tu zkažené. Uráží ho. Pohled každého červa, míjícího jej, majícího dost odvahy, byť na krátký okamžik, pohlédnout mu do tváře. Měli by padnout na kolena v bázni. Plazit se u jeho nohou. Prosit, za odpuštění hříchů. Uctívat jej jak náleží. Vždyť je o tolik převyšuje. Nestane se. Svět se změnil. Havěť zapoměla na staré zvyky. Jak patetičtí jsou ve své bláhovosti. Plahočící se ve svých zbytečných životech, přeceňující svou vlastní důležitost. Méně než bláto na podrážkách bot. Zrovna tak snadné by bylo se jich zbavít. Jediným pohybem je smést do Nicoty. Nemůže. Trest a pokání. Být lapen ve stejně nanicovaté formě. Tak primitivní. Tak křehké a zároveň neotesané. Ostré světlo zraňující nedokonalé oči. Hluk zařezávající se do mozku hrozící eskalovat k šílenství. Křehká schránka chvějicí se samovolně při sebeslabším doteku vánku. Nesnesitelná existence. Alespoň zůstal ušetřen, všech mrzských potřeb, spojených s touto ohavnou nádobou. Takové milosti se mu dostalo při všem ponížení a výsměchu. Stavby v bláhové pýše vyhnané k nebesům. Jako by se snad hmyz obývající je, pokoušel dotknout toho, co má být nedosažitelné. Pouhá myšlenka by stačil k obrácení je v prach. Ve změtišti, oněch jednotvárných betonových kotců, není příliš obtížné nalézt ten obývaný jeho cílem. Vrchol všeho, být nucen spojit se s jedním z těch červů. Žádat jej o pomoc. Nesluší se, aby žádal. Nařídí. Má zde svůj úkol. Samotný způsob jeho provedení však záleží pouze na jeho vůli. Pouhých několik vteřin, měřeno omezeným lidským chápáním času, aby zjistil vše potřebné o obyvateli, zatím nic netušícím, ukrytým za jedněmi z dveří. Minulost přítomnost i budoucnoct. Vlákno života nemůže jeho zrakům skrýt žádný materiál. Jak snadné je číst v chabých lidských myslích. Zaklepe držadlem své hole. I přes kožené rukavice, chránící jeho kůži, štítil by se dotknout čehokoliv čeho se před tím dotýkala lidská nákaza.

***ooo***

,,Jó, jó, sakra! Už jdu," zahalekám, dřív než otevřu oči. Hlas, přes krk propálenej přesmírou chlastu a cigaret předchozí noci, mi zní drsnějš než obvykle. Hlava třeští a to permanentní bušení na dveře mi moje probouzení nijak neusnadňuje. Usnul sem ve svým kanclu, protože prostě sem byl moc sťatej, než, abych se dokázal vyškrábat těch pár pater, schodama nahoru do svýho kutlochu. Je to jedno. Švábi si asi poradili dost dobře i bez mojí ubohý společnosti. Není to poprví a určitě ne ani naposledy. Nedá mi práci se rozvzpomenout, proč sem se včera tak zřídil. Rodinná večeře proběhla v klidu a vážně sem si užil čas s neteří a synovcem. Dokonce i John byl snesitelnej. Neryl tak jako obvykle nebo už zkrátka vůči těm jeho kecům začínám bejt imunní. Po třinácti letech by už bylo na čase. Jo, asi sem to ještě nezmínil, John je švára. Děsnej pitomec, ale o rodinu se stará. Což je taky jedinný jeho štěstí, protože v opačným případě, bych tu jeho cifršpijonskou kraváťáckou prdel, vykopal až na Mars. Teď k tomu důvodu; nezáleží na tom jak snesitelnej je čas s nima. Všechno, co zůstane, když se za mnou zaklapnou vchodový dveře než dojdu ke svýmu autu, je prázdnota. Včera mě to nějak zvlášť semlelo. Takže sem zamířil do nejbližšího baru přes pár dalších po cestě a už náležitě upravenej nad ránem skončil tady. Zatím, co sbírám svoje rozlámaný kosti z křesla, abych se ze sebe pokusil udělat něco aspoň vzdáleně připomínající člověka, přemejšlím, kterej Satanáš mě asi tak neurvale budí. Nájem na tenhle tejden je ještě zaplacenej takže domácí by otravovat nemusel. Je dost nepravděpodobný, že by to byl kunšaft. Ale jeden nikdy neví. Spíš bych to odhadoval na nějakýho z poskoků mýho bookemakera. Některý lidi sou děsně nervozní, když jim člověk vysí pár babek za projetý sázky. Dobře, v tomhle případě se jedná o pár tisícovek, ale ani tak to není důvod budit člověka z počestnýho spánku. Každopádně budou trable takže se zrovna dvakrát nehrnu otevřít. Místo toho si nastříkám ledovou vodu do ksichtu na probrání a utřu. Chvíli zůstanu civět na tu trosku, co se na mě šklebí, ze zrcadla nad umyvadlem. Krví podlitý oči rámovaný tmavejma kruhama. I ta jindy jasná modř duhovek působí nějak vyčpěle. Světlý vlasy neuspořádaný do ještě většího bordelu volných kudrlin než obvykle. Propadlý tváře skoro zanikaj ve změti přerostlýho strniště. A na tuhle tlamu sem na střední balil roštěnky. Jo, časy se mění. Krátce se zamyslím a zkusím si vzpomenout, kdy naposled sem se holil. Myslet bolí. Tak to vzdám. V láhvi na stole je ještě právě tak dost bourbonu, abych si sním vykloktal a přerazil ranní pachuť flámu v puse. Sklo letí do koše a zrovna tak celej popelník přetékající vyhořelejma hřebíkama do rakve. Jen tak. Pro všechny případy. Musím přeci udělat dobrej dojem, ne? A už dost na tom, že to tu smrdí jak v putice. Co kdyby to náhodou byl přece jenom kšeft. Ranaři by asi neklepali tak dlouho. Přesto se pečlivě naaranžuju na židli za stůl. Jednak pro ten dojem ale hlavně kvůli rezervní bouchačce, co jí mám šikovně přilepenou pod deskou. Na dosah. ,,Otevřeno!" houknu dost na hlas, aby to bylo slyšet i venku. V duchu se sebou začnu uzavírat sázky, co za druh potíží to přesně vejde. No tohle je rozhodně nečekaný. Vytáhlej týpek, možná o pár let mladší jak já. V už od pohledu drahým kabátě, kterej dělá tu jeho postavu ještě hubenější. Vlasy ulízaný do zadu na způsob, co maj ve zvyku nosit pracháči a sňatkový podvodníci. Nejspíš mu to tu moc nevoní podle toho jak zhnuseně nakrčí ten svůj povýšeneckej nos. Snob každým coulem i podle stylu chůze s jakou vznešeností si to nakráčel dovnitř. Ta jeho hůl, nepochybně s hlavicí z pravýho stříbra, je další věc, co mě hned upoutá. Evidentně jen něco pro efekt ne, že by jí skutečně potřeboval. Netváří se zrovna dvakrát přívětivě, ale to může mít jen nervy pocuchaný z toho jak dlouho sem ho nechal čekat. ,,Čím můžu sloužit?" zeptám se s předstíranou žoviálností. Chvíli trvá než odpoví. Jen civí. Možná si mě taky hodnotí. Prsty bezděky nenápadně posunu blíž bouchačce. Ty jeho oči mě znervozňujou. Jako by na mě zíraly dvě hluboký temný propasti. ,,Nalezněte mi, toho, jenž má toto na svědomí!" Koncem hole klepne na titulek včerejšího výtisku novin na stole. Stručně a rovnou k věci. Přesto z toho nejsem nijak zvlášť moudrej. ,,Jestli jste příbuznej nějaký z obětí, tak byste s tím měl jít za poldama. S tímhle vám asi moc nepomůžu. Vraždy nedělám," šmahem odmítnu. Není to tak docela pravda, ale sériovej vrah, kterej zaměstnává všechno, co má uniformu nebo placku už pár tejdnů, rozhodně není nic co bych mohl rozlousknout já se svojí maličkostí. ,,Příbuzný, tak jest. Bratr," potvrdí. A já v ten okamžik vím, že lže. Jednak podle jeho zaváhání a v druhý řadě spíš vypadá na pasáka než starostlivýho brášku. Taky by to sedělo víc do konceptu protože všichni ty kluci, nebo aspoň ty který se povedlo idetifikovat z ohořelejch zbytků, jsou buď to prostituti nebo bezprizorní děcka na útěku eventuelně obojí. Zkrátka někdo o koho se nikdo moc nezajímá a v podstatě nikomu nechybí. ,,Jsem přesvědčen, že mám přesně toho správného muže. Sám dobře víte, kterak tupé ostří spravednosti může býti. Cítíte bolest ztráty, item touhu po nenaplněné pomstě. Sžírá vás a vy hoříte pro ni. Jste ten pravý." Nepohne se ani o píď a já mám přesto pocit, jako by mi ty poslední slova šeptal do ucha a nebo rovnou vypaloval do duše. Hladce, podbízivě. ,,Nevím, co si myslíte, že víte, ale ste vedle," ohradím se. Nemám rád když se mnou pokouší někdo manipulovat a vypadá to, že přesně tohle se ten úlisnej zmetek snažil. Ani se nebudu ptát, kde si zjistil některý maličkosti o mý osobě, co se zřejmě snažil použít. Nebo možná jenom tak vařil z vody. Kdo ví. Jenže on nevypadá, že by se v dohledný době chystal vzdát. Prostě jen dál stojí a zírá. Zírá asi není to správný slovo. Spíš by se hodilo- pokouší se zhypnotizovat pohledem. Jako had malou myšku. ,,Buď na rovinu vybalte o co jde nebo támhle nechal tesař díru!" naznačim ke dveřím. Zvědavost je mrcha a já tak nějak cejtím, že tenhle divnej chlápek nebude ani pasák, takže mi v mozku začne vrtat dost neodbytnej červ. ,,Jen tak pro zajímavost, kdybych do toho šel, jako že neříkám, že půjdu, a toho magora našel, co čekáte, že s ním udělám?" zeptám se. Je mi jasný, že předat ho spravedlnosti je to poslední, co by tenhle maník chtěl. ,,Jestli hledáte někoho kdo ho odpraví tak jste na špatný adrese. Nejsem nájemnej zabiják i když by mi nijak nevadilo udělat svět o jednoho šmejda lehčí," upozornim ho na rovinu. Nejsem si jistej, ale skoro jako by se ty jeho tenký rty, kmitly uspokojenim než se vrátěj do tý asi obvyklý škrobený lajny. ,,Nebude nutné konati čehokoliv dalšího než jej vystopovati a odměna jest vaše. Další ostatní jest mou starostí. Nebudete škodný, slibuji." Skoro náhodou blejskne naleštěnou hlavicí tý svý hole. Nejspíš, aby dal na jevo, jak zazobanej je. Jenže mě teď momentálně v hlavě šrotuje milion jinejch otázek. ,,Docela se cejtíte. Nevypadáte jako velkej ranař," sjedu ho od hlavy k nacíděným perkům a zpátky, ,,Dejme tomu, že byste měl na to, popasovat s někým kdo jen tak pro zábavu upaluje mladý kluky..." despekt v mým hlase je docela přirozenej, ,,Naskýtá se otázka, proč si ho i sám nenajdete, v čem je háček?" Prostě to nedává smysl. Vypadá na někoho, kdo moc dobře ví co dělá. Ten typ, co má svůj Osud pevně v rukách a nežene se do ničeho bez rozmyslu a zároveň si s ničím nechce špinit ruce. Takže tohle je asi otázka, co mě momentálně pálí nejvíc. Nestojím o další trable. Už mám prst na zpoušti kvéru, pod stolem mířícího přesně na rodinný klenoty toho panáka, když místo odpovědi zapluje pazourou v kožený rukavici do vnitřní strany kabátu. Pomalu, přesně se stejným druhem sebejistoty, jakej tu celou dobu předvádí. Neměl by šanci, přesto mi odlehne, když místo bouchačky vytáhne kešeň. ,,Platba jest za váš čas i vaši diskrétnost. Žádné otázky." Prostě ani nepočítá a na stole mi přímo pod nosem v zápětí přistane pěkně tučnej paklík bankocetlí. ,,Jest to přijatelnou zálohou?" zeptá se znuděně. Jako by tisícovky rozhazoval každej den. Což nejspíš asi i dělá. Kurva že jo. Pomyslím si. Skoro mi ukápne slina. Protože se dívám na řešení některejch svejch existenčních problémů. Staví to moje odhodlání do trošku jinýho světla. Nebudu nastavovat krk. Prostě se jenom pokusím trochu poptat. Konec konců budu to dělat pro správnou věc. I když si myslím, že uspět mám šanci stejnou jako sněhulák na Sahaře, nemyslím si, že s takovou pan Pracháč, bude žít dost dlouho, aby se dostal k reklamaci. ,,Možná," dobře se mi povede napodobit stejnej znuděnej tón. Nemá to moc význam protože jemu zase nepatrně škubne koutek v náznaku sebeuspokojenýho úsměvu: ,,Jsme tedy domluveni," uzavře. I já to v zásadě považuju, za uzavřený. Aspoň pro teď. Protože to nevypadá, že bych z něj mohl v tuhle chvíli ještě vyrazit nějaký slova na víc. Ze zvyku se postavím a nabídnu mu ruku ke stisknutí, jak se sluší, když chlapi uzavřou dohodu. On na ní jenom koukne se stejným nadšením jako rotvajler na mrkev. ,,Uvidíme se později," nepatrně kývne hlavou. Což je asi v jejich pracháčskejch kruzích ekvivalent pozdravu. Je pryč než se stačím vzpamatovat a já se zkácím zpátky do křesla. O tom, že celý tohle podivný setkání nebyl příznak deliria tremens, svědčí jen, až nechutná hromada škváry na mým stole. Rozhodnu se, že nejlepší bude jít se dát domu trochu do kupy a pak jít svýmu nečekaně nabytýmu kapitálu utrhat drápky. Znám jednoho bookemakera, kterej bude štěstím bez sebe, že mě uvidí. A pak, pokud zbude čas, se půjdu juknout do márnice, abych zjistil do čeho sem se to vlastně namočil.

***ooo***

Vybavit všechno nezbytný mi zabralo víc času než jsem předpokládal. Ale s litrem kofeinu v žilách, hladce oholenej a v čerstvých hadrech si připadám skoro jako člověk. Táhne už k večeru přesto nepochybuju o úspěšnosti svý momentální mise. Márnice je jedna z mála jistot na který se dá spolehnout. Ne jen kvůli tomu, že dřív nebo pozdějš tam skončí každej z nás, ale hlavně kvůli tomu, že v týhle konkretní, je mi její svrchovanej pán a vládce příznivě nakloněnej. Za ty roky, co se známe, bludištěm chodeb vedoucím na jeho pracoviště, bych prošel i se zavázanýma očima. Krátkej oční kontakt s černým klukem, co tu se sluchátkama na uších, lochtá mopem podlahu. Jen tak, na znamení, že se vzájemně berem na vědomí a každej si jdem po svým. Kromně něj a Bena tu v tuhle hodinu není ani živáčka. Nevadí mi to. Proč taky. Po tom, co si člověk zvykne na snad všudypřítomnej smrad z chemikálií a kdo ví čeho ještě, márnice je místo jako každý jiný.

Najdu ho, jak jinak než shrbenýho nad pracovním stolem, zaobírat se nejspíš svým nejnovějším zákazníkem. V jedný ruce diktafon a v druhý pinzetu. ,,Zdar Beníku! Jak ti dupou mrtvoly?" zahalekám ode dveří. Vzhlídne mým směrem přes zvětšovací skla brejlí: ,,Nazdar, Juniore!" opáčí bodře. Ani se moc neštětím na to jaký oslovení použije, i když říkat tak chlapovi kterýmu táhne pomalu na čtyřicet, možná zní trochu směšně. Ale Ben nebo taky Benjamin Sebastian Lancaster, byl kámoš mýho tatíka už od dob Vietnamu, kde on byl lapiduch, zatím, co tatík se snažil ty duchy z nepřítele vyrábět. Bok po boku se teda spolu bili a taky pili. To druhý snad víc než prvý. Něco jako bráchové, takže je vlastně skoro něco jako můj strejc. To jen tak na vysvětlenou. Protože běžně tohle označení, od kohokoliv jinýho, u mě vyvolá dost bouřlivou reakci. ,,Co tě ke mně přivádí?" zeptá se. Fidlátka odloží bokem, sundá rukavice a brejle vymění za normální dioptrický. ,,Jen tak si jdeme kolem a říkali sme si, že by nebyl špatnej nápad se podívat na starýho známýho," zašermuju lahví single malt, koupený speciálně za tímhle účelem, aby si nemyslel, že už se u mě schíza rozjela na plný obrátky. Širokej úsměv mu ještě víc rozšíří mírně baculatý tváře: ,,Jste vždy vítáni, chlapče!" Hned se hrne z šuplíku vyndat dva panáky, což jsou vlastně původem dvě laboratorní kádinky z tvrzenýho skla, mezi tim, co já odsunu stranou rozjedenej sedvič, abych si mohl aspoň sednout na kousek stolu jinak pokrytýho papírama a všelijakým jiným pracovním bordelem. Co na to říct, pitevna není zrovna místo na společenský setkávání. Ale ani jednomu z nás to nevadí. I když Ben tím dost slevuje ze svýho vrozenýho anglánskýho bontonu. Ten se projeví jedině v tom, jak si dá na čas, aby si náležitě vychutnal první hlt whisky než znova promluví: ,,Vypadne z tebe proč jsi skutečně přišel nebo to z tebe budu muset páčit?" Jsme naladěný na stejný vlně a já si ho vážím moc na to, abych zkoušel nějaký kličky ikdyž oba dobře víme, že já coby bejvalej polda, už nemám žádný oficiální nároky. ,,Jde o to co se tady kolem děje poslední dobou," kejvnu ke kousku na kterým před tím pracoval a ten tam teď v klidu a míru čeká na pokračování. Ze zvyku překrytej prostěradlem, co Ben udělal bez přemejšlení, hned jak mě zmerčil. ,,Máš k tomu něco?" Nehty mu zašustí o prošedivělý středně dlouhý strniště na bradě, a já v tom rozpoznám důvěrně známý gesto co dělá vždycky, když se snaží srovnat si myšlenky. ,,Je to zatrolená práce," řekne. Což nevěstí nic dobrýho protože Ben je jinak eso a ještě sem nezažil nic s čím by si nedokázal poradit. ,,Chceš se podívat?" Nabídne a já kejvnu protože konec konců to je to proč jsem tady. Plavně zklouznu ze stolu a následuju ho. Ohořelý torzo ztěží připomíná člověka. Mezi přiškvařenýma zbytkama oblečení a zčernalou tkání tu a tam prosvítaj bílý kosti. Na lebce zbylo dost masa na rty zkroucený v děsivým šklebu i když oční bulvy se vypařily a zůstaly po nich jen ďůlky. Co mě překvapí je, že zbylo docela dost vlasů. Za živa upálenejch jsem zatím moc neviděl, ale tak nějak jsem si myslel, že vlasy jdou mezi prvníma. Odchlípne zbytek toho, co zbylo z povrchu hrudníku, a víc rozevře roztahovák na už naporcovaných žebrech. Dál tam není nic vic k vidění a to doslova. Protože vnitřní orgány jsou prostě pryč. Ne že by byl vydlabanej jako dýně na Halloween, ale prostě ty zčernalý škvarky se asi nedaj orgánama nazvat. Podle Benova podmračenýho výrazu, hádám, že z toho taky není dvakrát nadšenej, protože k čemu je pitva, když není pomalu pitvat co. Tělo všeobecně vypadá tak nějak líp na venek než zevnitř- jestli se to vůbec dá říct. Coroner si zřejmě všimne mých probíhajících myšlenkových pochodů a nebo by tím svojí přednášku začal tak jako tak: ,,Je to zvláštní věc, ale ti všichni do jednoho, vypadají jako by hořeli zevnitř ven..." vysvětlí. ,,Z toho mála, co se dá poznat, tak nedošlo k znásilnění ani jiným fyzickým poškozením bezprostředně před smrtí. Tady toho našli dnes nad ránem. Lépe řečeno, on si doběhl pro pomoc. Ještě chvíli žil, když ho začali hasit pak až zkolaboval." Mozek mi začne šrotovat, jak by vůbec něco takovýho bylo možný. Přijde mi to jako nesmysl na víc něco takovýho by musel bejt žár obrovský intenzity s rychlou gradací, aby udělal takovou paseku. ,,Máš nějakou teorii?" zeptám se. Slyšel sem už o pár případech samovznícení, jenže to patří spíš mezi hospodský báchorky, co si poldové vyprávěj po šichtě u piva. Mimo to by to bylo trochu moc případů na jednou. Zavrtí hlavou. ,,Zatím ne. Krom toho, rozbory neukázaly přítomnost žádných oxidačních činidel ani nic, co by mohlo sloužit jako katalyzátor na tělech a co vím ani v okolí nálezů... Chceš se podívat na ty další?" naznačí k chlaďákům. Odmítnu protože pochybuju, že bych tam přišel na něco objevnýho: ,,Myslím, že to ani nebude nutný," Na víc Benovi věřím, že kdyby něco za zmínku stálo, tak by mi to řekl. Chystá se přehodit plachtu zpátky protože to nevypadá, že on nebo já by sme tu mohli právě teď něco vyšpekulovat. ,,Počkej!" zarazím ho, ,,Co je tohle?" zašňupu, protože jak přemejšlím o jeho poslední zmínce o činidlech, do nosu mě uhodí netipickej smrad. Ben na mě nechápavě zazírá. ,,Co je co?" Asi to nemůže cejtit protože po celodenním pobytu v smradu z laboratorních chemikálií má čuch otupělej nebo je to prostě nevědomá selekce vytrénovaná dlouholetým přehrabováním se ve vnitřnostech. ,,Ten smrad..." upozorním ho. ,,...Vůně," přehodnotim, jak se snažím analyzovat svůj vlastní vjem. ,,Nasládlá, něco jako med a mandle..." Ben na mě zazírá ještě víc, jako bych se pomátl. Přesto je na něm znát, že se snaží. ,,Nevím co myslíš, já nic necítím," řekne skoro omluvně. Vzhledem k tomu, že sem jedinej, kdo to zaznamenal a nechci svýho kamaráda děsit tím, že začnu očuchávat mrtvoly, tak nad tím pokrčím ramenem. ,,Nech to plavat. Možná, že mi už konečně skutečně začíná hrabat," ušklíbnu se. Ben mě chvilku starostlivě sleduje, tak radši nasměruju jeho pozornost jiným směrem. ,,Ví se něco o těch dalších, kolik jich vlastně je?" Přesunu se k psacímu stolu, kde je láhev s chlastem a taky složky s dokumentací. Oběma nám naleju štědrou dávku protože si to vážně zasloužíme. ,,Zatím sedm, čtyři se povedlo identifikovat podle záznamu v rejstříku a ke dvěma se přihlásili rodiny. Co ale vím tak se začali prověřovat zpětně i neobjasněný případy z minulosti a taky z dalších států." Pošoupne ke mně desky s fotkama. To, co už jsem dávno věděl, co se dostalo na veřejnost. Mladý všechno bílý kluci, takže se dá vyloučit motiv obvyklejch rasovejch důvodů. Věk mezi sedmnácti a dvaceti rokama. To je asi tak jediný co maj společný to a ještě jednu věc. O tom, že se živili vlastním tělem se ve zprávách jenom spekulovalo. Ale tady jsou. Policejní záznamy a fotky těch, co už měli nějakej škraloup. Další z federální sítě pohřešovanejch. Drsný jsou ty doplněný o fotky z dětství. Většina z těhle kluků když se dostane do systému tak už jsou sígři. To je aspoň způsob, jak je běžnej polda vnímá, když se s nima dostane do kontaktu. Feťáci, drobný čorkaři, šlapky. Jenže všichni tihle byli kdysi malí kluci s rozesmátejma tvářema a pošetilejma snama. Ne každýho vykopli na ulici rodiče protože by se o něj nezajímali nebo proto, že život venku by byl lepší než čelit každej den laskyplnejm fackám a kopancům milujících, často na šrot ožralejch rodičů. Některý z nich zdrhnou v puberťácký najivitě, hledat si ten svůj díl štěstí ve světě. Sen kterej se brzo změní v noční můru vstříc tvrdý realitě života. Ztracený na cestě, ze který se těžko vrací.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 23. října 2014 v 15:40 | Reagovat

Tyjo, to je dobrý. Přečekla jsem to jedním dechem a moc se mi to libilo. Zajímalo by mě, jak to bude dál.

2 Fénix Fénix | 23. října 2014 v 15:47 | Reagovat

Děkuji mnohokráte. Pár kapitol do předu je již napsaných,nebudeš muset čekat dlouho.

3 Marion Marion | 24. října 2014 v 9:13 | Reagovat

Vážně moc povedený začátek. Bavila jsem se.
Jestliže to bude pokračovat ve stejném duchu, budu tvou velkou fanynkou. :-)

4 Fénix Fénix | 24. října 2014 v 10:02 | Reagovat

Děkuji velmi. Budu tedy doufat, že se budeme setkávat pravidelněji. Fanynky jsou velmi žádané.;-) Děj sice trochu časem temní, ale snad to tolik na překážku nebude.

5 mravenec mravenec | 24. října 2014 v 22:10 | Reagovat

Uvidíme, jestli v dalších kapitolách Filip přesvědčí o své mazanosti. :-)  :-)  :-)  :-)

6 Fénix Fénix | 24. října 2014 v 22:18 | Reagovat

:-D Tož to tak docela jisté není. Tento Filip má spíš "údernější" pracovní pomůcky. ;-)  :-D

7 Psisko Psisko | Web | 25. října 2014 v 14:02 | Reagovat

Po pročtení tvého profilu můžu říct, že mi strašně moc připomínáš mé "dávné" Já, dokonce i stylem psaní a náměty. :-) (Ne že bych by dobrý "dekektivkář", spíš mě odjakživa fascinoval motiv prostituce) Vážně, je to skoro jako dívat se do zrcadla, jen jakéhosi "zrcadla minulosti". :-)
Povídka vypadá zajímavě, byť teda mám většinou trochu problém s texty téměř bez odstavců, co připomínají francouzský nový román. :-D Ale k dokreslení vypravěčského stylu hlavního hrdiny/hrdinů se to hodí.
Good luck a hodně inspirace!

8 Fénix Fénix | 25. října 2014 v 14:34 | Reagovat

Vážně? :-D Bezva, asi. Trochu mne to mate, poněvadž mám zkušenost, že zpravidla lidé na svá "dávná" já nepohlížejí dvakrát s nadšením. :-?  :-) (Tak přeci jen nějaký rozdíl, spíš mám v plánu se soustředit na to vytváření záhad) 8-)
Každopádně, děkuji, děkuji. Chápu, úprava je trošku problematická záležitost, se to alespoň snažím zpřehlednit minimálně nějak podle děje. :-?
Ještě jednou díky a Tobě též!

9 Ami Ami | E-mail | Web | 7. června 2016 v 16:40 | Reagovat

O.o Lepšie, ako som myslela. Škoda, že v polovičke som musela ísť upratovať, takže som to nedočítala skôr. Je to pekne dlhè, nemám slov, proste sa mi to páči. Určite sa sem budem vraciať späť pre to, aby som si mohla prečítať ďaľšiu časť. :)

10 Fénix Fénix | 7. června 2016 v 17:20 | Reagovat

Děkuji velice. Budu se tedy těšit na nového komentujícího čtenáře.
Trochu času to asi zabere poněvadž tato kapitola je asi nejkratší ze všech. :D Ale za to už je vydání kompletní. 8-)

11 Lord_Verů Lord_Verů | 24. srpna 2016 v 23:26 | Reagovat

"Ne že by byl vydlabanej jako dýně na Halloween". Totálně mě to dostalo.

Hoh. Pamatuji si, když jsem tuhle kapitolu četla poprvé. Akorát mi to připomíná jak moc jsem si tu povídku zamilovala.

Jsem teď nějak nechutně sentimentální.

Mohla bych tohle číst věčnost.

Přísahám, že jednou si z toho, s tvým svolením, které mi zajistě dáš, protože jsem to prostě já ... udělám knížku a založím ji na čestné místo mezi homo knihami. Ano. A budu to v 70 číst u krbu.

A ty budeš sedět vedle a psát X sérii se Springerem a PRACHÁČEM. JO!

Jdu na další kapitolu. Určitě jí zase budu číst 40 minut, jak je to dlouhý.

Samozřejmě si nestěžuji.

Jen bych to do rána ráda přečetla.

Hih.

12 Fénix Fénix | 25. srpna 2016 v 9:05 | Reagovat

[11]:Springer a jeho příměry, některé z nich mě plní obvzláštní hrdostí. Tohle je jeden z nich. :-D

Mít takhle věrnou fanynku to je snad sen každého spisovatele. Pokud by z toho někdy byla kniha klidně ti dám i autogram. 8-)  :-D Jenom při tom tempu jakým mi to jde teď respektive nejde mám obavy aby v těch 70 to nebylo psání té druhé série. :-D

Ale je to pěkné, chudáci obětaví čtenáři po nocích čtou zatím co flákačtí autoři si vychrupují. ;-) Tak doufám, že ráno nemáš moc krušné. :-)

13 Lord_Verů Lord_Verů | 25. srpna 2016 v 12:03 | Reagovat

Teď jsem napsala delší komentář a ono se mi to smaže ... (brečí).

Ohoho. To bylo taky v plánu. Až si to vytisknu a nakreslím k tomu obálku, tak ti to pošlu a ty mi tam napíšeš sálodlouhé věnování.

A na konci můžeš dodat něco jak o "S láskou, Fénix". Jo.

Pravda. I to se může stát. Uděláme prevenci. Každý den napíšeš jednu větu  a to je jistota, že do 70 napíšeš alespoň jednu kapitolu. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.